Úterý 1. února: Česká republika se zašprajcovala ve věci sankcí EU vůči Kubě. Ministr Svoboda nakonec zabránil nedůstojnému zákazu zvát na diplomatické akce zemí EU v Havaně disidenty. Jinak ovšem Unie „na zkoušku“ zruší sankce vůči Castrovi. Po půl roce se rozhodne, co dál. To umožňuje kubánskému diktátorovi manévrovat, udělá nějaké gesto, pustí jednoho či dva zavřené, a „zkušební lhůtu“ bude možné prodloužit. Diskuse o tom, zda je pro disidenty vhodnější, když bude EU vůči Castrovi tvrdá nebo otevřená, je nesmyslná. Nepomůže jim příliš ani jedno, ani druhé. Pravidla politické hygieny a loajality k americkému spojenci však velí nechat havanského banditu v karanténě.

Poslanec Hojdar objevil další „štěnici“, tentokrát ve své poslanecké kanceláři. Pravda, už se o něm dlouho nemluvilo.

Prezident Klaus nepodepsal zákon o střetu zájmů, protože jej nepovažuje za přijatý parlamentem. Text zákona mění dva volební zákony a podléhá schválení oběma komorami parlamentu. Za Klause se postavil ministr spravedlnosti Němec, prezident má nepochybně pravdu a postup vedení PS je nepochopitelný. Sám zákon má mohutný populistický náboj a ukládá povinnost přiznávat vedlejší příjmy a dary i životním partnerům poslanců, ministrů, krajských a obecních zastupitelů. To, že Klaus zákon nepodepsal, neznamená, že nebude platit, je to podobný případ jako Lex Beneš. Klaus ovšem mohl zákon nanejvýš vrátit poslancům, kteří by byli v tomto případě jeho veto snadno přehlasovali.

Zdá se, že se ambiciózní desetiletka, kterou EU vyhlásila v roce 2000 v Lisabonu s chruščovovským heslem „dohnat a předehnat USA“, potupně zhroutila. Evropská komise chystá mobilizaci a ofenzívu s tím, že napříště je nutné soustředit se na hospodářský růst a tvorbu pracovních míst, kdežto uplatnění sociálních vymožeností a ochrany životního prostředí bude záviset na stupni ekonomické prosperity. Termín 2010 byl prý potichu opuštěn. Stejným způsobem končívaly bolševické pětiletky. Ve skutečnosti Evropa „sociálně zpohodlněla“ a absolutně nemá na to, aby konkurovala USA nebo průmyslovým státům východní Asie. A jediné, na co se zmůže, je házet Američanům politické klacky pod nohy. Opakuje ruskou strategii vůči „imperialistickému světu“.

Článek Jiřího Hanáka „Danajský dar“ je případ pro psychiatra. Hanák má zjevně ministru Svobodovi nějak za zlé, že ho v jeho kubánské iniciativě podpořila ODS, a vyzývá ho, aby s tím koukal něco udělat. Co, proboha? Patologická Hanákova nenávist k ODS se vymyká normálu i slušnosti. ODS má v podpoře Svobody tentokrát pravdu. ODS může mít v něčem, pravdu, každý může mít pravdu. Jiří Hanák má prý teď obdržet Cenu Ferdinanda Peroutky. Jakkoli považuji Peroutku za dosti pokleslý typ žurnalisty, takové zneuctění si přece jen nezaslouží. Hanák by měl dostat Cenu Jaroslava Kojzara.

Středa 2. února: Ministerstvo kultury projevuje dojemnou péči o jednotu všech církví a náboženských organizací, co jich v Česku je. Zatím se mu podařilo shromáždit pod svou korouhev Pravoslavnou církev (tradičně česká záležitost), Československou církev husitskou (nepovedený pokus o „znárodnění“ katolické církve z roku 1918), Federaci židovských obcí a výhledově pracuje i na muslimech (na dvou posledních uskupeních pracuje zjevně v duchu smiřování kanárků s kočkami, které patří k našim národním tradicím – viz Osudy dobrého vojáka Švejka) . Smyslem je zabránit papežencům a jejich přisluhovačům z Ekumenické rady církví, aby prosadili návrh na proplácení renty ze zkonfiskovaného církevního majetku, o níž by se církve podělily a hradily by z ní svůj provoz. Mělo by se jednat asi o miliardu Kč ročně (u nás se každoročně nesrovnatelně víc peněz zbůhdarma prošustruje, ale to je zjevně v pořádku). Ministerstvo kultury rovněž starostlivě pečuje o to, aby v rámci nevěstky babylonské nebyly některé její složky (řády, které údajně o rentu nestojí) utlačovány. Ministerstvo kultury je hloupý relikt stalinismu uprostřed naší přece jen už postkomunistické společnosti. Mělo by být zrušeno, přesněji řečeno rozehnáno.

ČR chystá zrušení zákona, zakazujícího českým firmám účastnit se na budování íránské jaderné elektrárny. Do Teheránu odjelo pět mudrců ze zahraničního výboru Poslanecké sněmovny v čele s předsedou Laštůvkou a exministrem zahraničí Kavanem, aby demonstrovalo u tamějších ajatoláhů dobrou vůli (chystá se i neoficiální setkání s Usámou? Nepochybně by si rozuměli, jejich vztah k USA je identický). Kavan zdůraznil, že jde o misi dobré vůle. On prý kdysi zákon o embargu a elektrárnu sice prosadil, avšak učinil tak výslovně proti své vůli. Ministerstvo zahraničí dalo vědět, že zákon je zbytečný, protože po vstupu do EU se ČR bude řídit příslušnou směrnicí Unie. Směrnice zřejmě kšeftování s mulláhy podporuje, aby si američtí konkurenti Unie nemysleli. Je to zjevně součást ambiciozního Evropského plánu „dohnat a předehnat“, Chruščov to s Američany dělal podobně. Je škoda, že ČR nemá v těchto špinavých obchodech sílu se vzepřít, jako to učinila v případě evropských námluv s Castrem.

Exministr financí Ivo Svoboda vyfásl pět let natvrdo. Půjčil si šest a půl milionu pro resuscitaci kočárkárnu Liberta a peníze vzápětí převedl do své firmy, kde jich použil k úhradě dluhů. Věc je zjevně jasná, prokázaná, ale Svobody je mi líto: malá, hloupá, líná rybka, která uvízla v chatrných sítích, jež předtím bez problémů potrhali macatí a vypasení žraloci, po nichž dnes pes neštěkne.

Senátoři Štětina a Mejstřík chtějí v podstatě vrátit do paragrafu 260 trestního zákona to, co tam kdysi vtělil za své krátké politické kariéry editor Událostí (odkaz na komunismus a fašismus jako na případy hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka) a co pak zlikvidoval Havlův Ústavní soud. Pamatuji se na to, byly to hvězdné okamžiky mé poslanecké kariéry ve FS ČSFR. Vlčáci z ODS a ODA by můj návrh byli rádi zabili, ale netroufli si, protože se báli, co jejich voliči. Tak se spokojili s trapným baletem, že sice „formulace není optimální“, ale „věc je v zásadě správná“ a budou pro ni hlasovat (já jsem tehdy zastupoval v FS malou Liberálně demokratickou stranu). Těsně před hlasováním, kdy bylo zjevné, že pozměňovací návrh k novele trestního zákoníka může projít, přijel do FS nepochybně na Havlův pokyn tehdejší předseda federálního Nejvyššího soudu Rychetský, aby požár uhasil. Marně, návrh byl odhlasován. Poté tehdejší předseda KSČM Svoboda a místopředseda Ransdorf začali nosit na sakách rudé hvězdy a nápisy „Ich bin ein Kommunist“, aby zdůraznili svou diskriminaci. Dostal jsem do poslanecké schránky zhruba tři sta anonymních dopisů, z nichž většina mi slibovala, že budu oběšen. Byla to velká legrace. O smysluplnosti své tehdejší iniciativy mám jisté pochyby, nevím, zda se mají ideologie zakazovat zákonem. Nicméně dnes není rok 1991 a návrh obou pánů senátorů je pouhá blbina a plácnutí do vody. Chvíli se o nich bude mluvit a nic se nezmění. Jak chtějí zakázat stranu, již podporuje pětina obyvatelstva a kterou, pokud jde o formulaci „národních zájmů“ a boj proti sudetoněmeckým revanšistům podporují nejspíš nevědomky i oni sami?

Čtvrtek 3. února: Václav Klaus se obrátil s dopisem ohledně euroústavy na… na koho? Předseda Ústavního soudu Rychetský tvrdí, že osobním dopisem na něho. S dotazem, zda je evropská ústava v souladu s ústavou České republiky, a zda tedy nebude před jejím případným přijetím nutné novelizovat Českou ústavu. Účelem je samozřejmě torpédovat přijetí euroústavy, protože na ústavní změny nemá tento parlament sílu vůbec a ve věci euroústavy, proti níž jsou dvě strany neformálního Národního souručenství (ODS a KSČM), kdežto třetí, ČSSD, bude asi jako obvykle rozpolcena, obzvlášť. Navíc pan doktor Rychetský se nejspíš mýlí, pokud jde o úmysly Otce národa. Zdá se, že požádal o názor nikoli dr. Rychetského, nýbrž zcela oficiálně a úředně Ústavní soud (přičemž je samozřejmě otázka pro odborníky, nakolik mu v situaci, kdy nestojí před podpisem euroústavy, musí ÚS vyhovět).

Miloš Zeman se údajně rozhodl nezúčastnit se sjezdu ČSSD, na nějž byl pozván, protože tam budou lidi, které nemá rád. Zdá se, že pro tak útlocitného člověka opravdu není místo v politice. Místo toho dopisuje knihu „Jak jsem se v politice mýlil“, která vzhledem k tematice (expředsedův neúspěch při prezidentské volbě) by se spíš měla jmenovat „Jak jsem byl v politice zrazen“. Pokud Zeman na sjezd nepojede, může se strany, respektive toho, co z ní zbyde, zmocnit až po její volební porážce v roce 2006, a bude i nadále, ovšem v nesrovnatelně velkolepější křivce, opisovat strmou dráhu Miroslava Sládka, s nímž má ostatně leccos společného. Je tu ovšem možnost, že expremiér kecá, aby zmátl protivníky, a na sjezdu se pak nečekán zjeví jako deus ex machina.

Ústavní soud rozhodl (v restitučním sporu, v němž se řád premonstrátů domáhá jakési nemovitosti), že ztráta nějaké dávné historické listiny neznamená, že ta listina neexistuje. Nemovitost byla modloslužebníkům zabavena v choulostivém období let 1945-7, připadla slovanským manželům Fialovým, těm ji pak zabavil internacionalistický bolševický stát a po listopadu 1989 ji dostali v restitucích zpět. Konfiskační rozhodnutí není k dispozici, někde zmizelo, a premonstráti chtějí majetek zpátky. Ideově je věc jasná, nevěstka babylonská a její odnože mají dostat jen to, co jim výčtem dovolí ministerstvo kultury, tj. co nejméně co nejneužitečnějších a co nejznehodnocenějších věcí. Právo je třeba přizpůsobit, jak je to u nás zvykem, této veřejné zakázce. Podle logiky ÚS by se dalo konec konců prosadit, že Rukopis Královédvorský a Zelenohorský nejsou žádné padělky. Škoda, že rukopisné boje neproběhly až v letech 1945-7 a že otázka jejich pravosti není (zatím?) v kompetenci Ústavního soudu!

Německý prezident vystoupil v izraelském parlamentu a prohlásil tam, že „odpovědnost za holocaust je součástí německé identity“. Než říkat takové nesmysly, měl raději zůstat doma. Za holocaust odpovídají přímo ti, co ho prováděli. A nepřímo ti, co ho schvalovali nebo co jim to bylo fuk. Zůstane zapsán jako černá kapitola v německých dějinách. A to je všechno. Co je nad to, je hysterické přepínání, které se za pár let může (samozřejmě v ústech jiných Němců) zvrátit ve svůj opak.

Američané kritizují skutečnost, že EU pozastavila sankce proti Kubě. Kritizují Evropskou unii právem. Sankce sice nemají na Castrovo Bandolero žádný zvlášť velký vliv (když Fidel říká „Je nádherné, že jsme schopni říci, že Kuba nepotřebuje žádnou pomoc a že se naučila žít bez ní,“ jistě ví, o čem mluví), ale to není důvod, proč je rušit. Sankce dávají najevo, že s tím režimem nechceme mít nic společného. Ať si žije, ale bez nás.

Werichovské běsnění pokračuje. V LN se Jiří Suchý pouští do Ivana Mládka a do Jaromíra Slomka, kteří si dovolili vyjádřit se k Mistrovi kriticky (Slomek velmi opatrně a s rezervou). Letošní rok se velmi hodí k tomu, aby z Werichovy památky bylo učiněno stejně nedotknutelné paládium jako z Benešových dekretů. A český parlament by měl přijmout zákon: „Jan Werich se zasloužil o stát“. Chtějí Werichovi nekritičtí vyznavači Wericha soudně uvažujícím lidem nakonec úplně zprotivit?

Pátek 4. února: Právo oznamuje: Walderodovi dědici obcházejí dekrety mimosoudní cestou! Protože soudní řízení, byť už je teď technicky zvládnuto, jak má v znárodním zájmu správně skončit, trvá dlouho a blokuje sporný majetek, dohodla se dědička s jakousi firmou, která si pronajala sporné pozemky v Trutnově, že bude platit pronájem nejen městu, ale i jí. Což je důsledek toho, že jsme sice restituce zavedli, ale jen pro některé, tj. pro nás. Tmářská církev a zrádná šlechta nemá šanci, o odvěkém německém nepříteli ani nemluvě. Možná bychom měli být smělejší a obnovit trest smrti, tentokrát ovšem jen v občanskoprávních sporech. Jakýsi precedent je už naznačen v Osudech dobrého vojáka Švejka (Švejk vypráví historku o tom, jak zešílevší soudce odsoudil jednu spornou stranu v rozvodové při k trestu smrti oběšením a hned na místě zavelel soudnímu sluhovi: jsou a oběsej ho na klepadle). Taky by bylo možné reformovat trestní právo a zavést v novém trestním zákoně paragraf: kdokoli octne v dosahu Benešových dekretů, propadá hrdlem.

CIA prý používala nacisty ke špionáži proti Moskvě. Moskva (a Praha) používaly nacisty ke špionáži proti USA a Západu. Je to běžná praxe. Proč to rozčilování? Zjevně součást hysterického úsilí amerických liberálů učinit svou zemi po evropském příkladu co nejbezbrannější.

Aniž bych se chtěl jakkoli dotknout památky tragicky zesnulého gruzínského ministerského předsedy, už v okamžiku, když byl jmenován, mne zaujalo jeho jméno: Žvanija. Jméno je teď tak říkajíc volné. Neznáte náhodou nějakého ministerského předsedu, kterému by sedělo jako ulité?

Proces sakralizace Jana Wericha pokračuje. Jiřina Bohdalová, která nikdy nespolupracovala se Státní bezpečností, prohlásila: „Měli bychom si vážit, že jsme vůbec takovou osobnost měli“. A kdo si ho dost vážit nebude, čepelí v tu zrádnou hruď!

České dráhy vyčítají senátoru Feberovi, že uvádí nepravdivé údaje o službách, které poskytují. Mj. jsou prý „všechny vlaky InterCity vybaveny vozy pro práci během cesty“. To je ovšem nepravda jako věž: v žádném z českých vagonů (první i druhé třídy) ve vlacích InterCity a EuroCity nejsou použitelné zásuvky pro připojení notebooku. ČD zjevně rozumí pod pojmem „práce během cesty“ výlučně práci fyzickou.

Petici „Jára Cimrman největším Čechem“ už podepsalo skoro osm tisíc lidí. ČT dosud vzdoruje a nechce slavného vynálezce zařadit mezi kandidáty s nejapnou výmluvou, že neexistoval. Ale ještě není všech dnů konec.

Evropský parlament hodlá odhlasovat zákaz užívání nacistických symbolů na celém území Evropské unie. Hysterický strach před symboly prozrazuje jakýsi defétismus či bezmocnost před myšlenkami, proboha proč? Jediná faktická síla, která se dnes s hrdostí hlásí k Hitlerovi a holocaustu, jsou islámští fanatici, a na ty v Evropě nesmí nikdo sáhnout, protože by to byl rasismus. Kvůli křiklavé asymetrii nacismus - bolševismus požaduje skupina poslanců z postkomunistických zemí, aby byly zakázány taky symboly komunistické. K iniciativě se připojila i ODS, s tím, jak prohlásil poslanec Zahradil, že „EU si naběhla, když začala mluvit o zákazu svastiky“. (Zakazovat komunistické symboly je stejný nesmysl jako zakazovat ty nacistické. Trestat je třeba všechny pokusy o uskutečňování nacistických a taky ovšem bolševických myšlenek). To je ovšem čistá pravda. Eurokomisař Frattini tvrdí, že je nutno rozlišovat mezi komunistickými a nacistickými zločiny, prý ty komunistické mají jinou povahu. Docela bych panu Frattinimu přál, aby si nějaký komunistický mohl zakusit na vlastní kůži, možná že by pak zpíval jinak. Avanti popolo, alla riscossa…

Sobota 5. února: Případ půjčky na premiérův byt nabývá takřka literární podoby. Münchhausenovská story byla právě obohacena o postavu poctivě zbohatlého chasníka (spolu s přáteli zprivatizoval státní podnik, v němž byl zaměstnán, a pak ho za výhodnou cenu prodal bohatému cizinci). Je to duše citlivá, takže vypomohl v nouzi manželovi své oblíbené učitelky z národní školy. Manžel uváděl, že prostředky má z ciziny, a nelhal. Náš chasník totiž pendloval mezi ČR a Izraelem, a ve chvíli, kdy peníze půjčoval, byl zřejmě zrovna v Izraeli. Je to zvláštní kombinace sujetu hry Helenka je ráda a Prodané nevěsty. Rád je ovšem (podle vlastních slov) pan premiér. Všechno se vysvětlilo. Jiný názor má opozice. Poslankyně Němcová prohlásila: „Tohle přeci není už dál možné, vršení lží na lži, je nejvyšší čas, aby pan premiér odkryl všechny karty, nebo okamžitě odstoupil.“ Na rozdíl od nás si to může dovolit, má imunitu.

Eurokomisař spravedlnosti Frattini řekl v souvislosti s návrhem poslanců EP na zákaz bolševických symbolů, že si je sice vědom bolesti a utrpení, které komunistické režimy způsobily, a proto se nebrání další politické debatě, nicméně je toho názoru, že na rozdíl od komunistických symbolů jsou nacistické znaky stále spjaty s nenávistí vůči cizincům a skupinám obyvatel. Pan europoslanec Rouček si zase myslí, že obě ideologie způsobily obrovské utrpení, ale přesto byl nacismus pro Evropu zrůdnější než komunismus. Nevím jaká má kritéria, zjevně je získal usilovným studiem v kapitalistické cizině, zatímco my jsme si tu užívali toho méně zrůdnějšího a teď jsme na rozdíl od něho nespravedlivě zaujatí. Obul se taky do ODS: „Pokud třeba chce ODS se k zákazu komunistických symbolů připojit, měla to udělat v době, kdy to mělo význam, tedy opřed rokem 1989. v té době většina dnešních lidí z ODS mlčela“. Tu je třeba říci, že pan Rouček nepochybně nemlčel, jsa na rozdíl od nás chráněn před následky své rétoriky solidní železnou oponou. Musím říci, že už jsem slyšel z české politické předscény leccos, ale něco takovéhohle ještě ne. A myslím si, že kromě čistého lustračního osvědčení by sociální demokraté měli od svých kandidátů do Štrasburku požadovat jakési aspoň minimální IQ. V Právu se k věci vyjadřuje Jiří Hanák: „Nacismus byl zrůdný samou podstatou, jeho nosným pilířem byla teorie o nadřazenosti germánské rasy. Naproti tomu komunismus byl (je stále?) prastarý sen o absolutní rovnosti lidí a jejich nekonečném blahobytu.“ Starý komunista se nezapře. Když Vás napichují na kůl, je vám fuk, dělají-li to ve jménu teorie o nadřazenosti germánské rasy nebo jakési utopie, která, mimochodem, byla založena na nenávisti, jen nikoli rasové, nýbrž třídní: tatáž absurdní teorie kolektivní viny. Jinak má Hanák ovšem pravdu, když upozorňuje na to, že zlo není v symbolech, ale v idejích a praxi. Estonští europoslanci prý dokonce požadují zakázat symboly jako je rudá hvězda, srp, kladivo a rudý prapor, a to v celé Evropě. Jak chtějí postavit mimo zákon červenou látku a kladivo?

ODS má v současné době rekordní počet členů, 23 700. ČSSSD kulminovala v roce 1999 s 19 tisíci. Obojí je to směšně málo. Vzhledem k velikosti ČR by měla mít solidní politická strana aspoň 60 – 80 tisíc členů. Jinak jde o exkluzivní politický klub, jaké existovaly v Evropě v časech, kdy byla demokracie v plenkách.

Pondělí 7. února: Grossova aféra se rozjíždí jako sněhová koule, nabaluje na sebe další a další vrstvy. Mluví se o domě, který koupila firma paní Grossové. Mluví se o zkoušce z němčiny, kterou premiér absolvoval na právnické fakultě (přičemž nikde neuvádí, že by uměl německy). Na jednu stranu chápu, že když se věc s domem provalila, museli za ní novináři jít, patří to k jejich profesi. To, co se z ní posléze (mimo jiné taky díky slabým výrazem řečeno neohrabanosti premiéra, který se nechtě postaral o to, aby ostuda byla co největší) vyvinulo, je velmi těžké neuvádět do vztahu k boji koalice a opozice, k vnitřnímu zápasu v ČSSD a k blížícímu se sjezdu strany. Variantou ke Grossovi je Zeman. Zeman nemůže obstát ve volbách (budou za rok a něco, stranu už nezachrání), ale může se na rok a něco stát premiérem bez voleb a nadělat spoustu škody. Zeman je např. pro ODS vypočitatelný protivník, Gross je pro ni nevypočitatelný pohrobek Pravdy a Lásky. O tom, jak se v té kauze navzájem vztahují novinářská nezaujatá důslednost a politické zájmy, si netroufám spekulovat. Jen je mi to všechno hrozně divné.

Senátor Štětina přišel s peticí, požadující zákaz KSČM. Petici poslal i mně, ze zásadních důvodů ji nepodepíšu a vysvětlím to panu senátorovi dopisem, který najdete v příštím vydání Událostí. Nemohu ale na druhé straně přejít mlčením způsob, jakým se s žádostí o podpis vyrovnal Petr Uhl. „V době, kdy jsem byl ve vězení,“ píše, „jste Vy, pane Štětino, jako účastník mnoha dobrodružných vodáckých expedic ve světě sjížděl různé řeky ve světě, jezdil i do SSSR a působil v letech 1978-79, kdy Chartu 1977 stíhala nejtvrdší perzekuce a státní moc inscenovala s námi soudní proces, jako prospektor v Íránu. Chápu, že se potřebujete vyrovnat se svou minulostí. Nechápu ale, proč k podpoře petice za toto vyrovnání vyzýváte mne.“ A označil petici za „protiústavní a protiprávní“. Považuji vyjádření Petra Uhla za dosti nehoráznou drzost, jakýsi pozůstatek aristokratismu někdejšího disidentského Olympu. Byl hřích jezdit za totáče do SSSR? Já jsem byl jednou s dětmi v NDR a mnohokrát soukromně i služebně v Maďarsku, a pokud by mi někdo chtěl tvrdit, že má nade mnou nějaké argumentační nadprávo, protože zrovna v té době seděl v base, pošlu ho někam. Co mne zajímá, je, nakolik se s těmi lidmi shodnu v názorech. S Petrem Uhlem se občas velmi shodnu, v této věci zásadně ne. Jeho utrpení mne neoslovuje a nijak zvlášť mi neimponuje, na rozdíl např. od jeho důsledného odporu k šovinismu. Proč se pan Uhl snižuje k takové nízké a navíc nevěcné a taky neúčinné denunciaci? Je to přesně stejná technika, jakou se Havlův tým snažil bezprostředně po listopadu 1989 udržovat v pocitu hanby celý národ v domnění, že jej tak bude možno snadněji manipulovat. Svoboda znamená, že ti, co trpěli, i ti, co netrpěli, mají stejné právo vyjadřovat se k veřejným problémům, jako je např. eventuelní zákaz KSČM. Že mají právo být bráni stejně vážně. Platí argumenty, ne jizvy a boule. A pokud jde o tu „protiústavnost“ a „protiprávnost“: měli by za to senátora Štětinu zavřít? Pokud by vyfásl devět let a odseděl by si je, mělo by to pro něho jednu výhodu: stal by se pro Petra Uhla rovnocenným partnerem.

Redaktor polského deníku Rzeczpospolita Wildstein zveřejnil na internetu seznam jmen z archivu komunistické tajné policie, podařilo se mu jej získat (zjevně pod rukou) z Institutu paměti národa, který takové údaje obhospodařuje. Je to jakási obdoba Cibulkových seznamů o čtrnáct let později. Seznam má tu nevýhodu, že se z něho nedá poznat, kdo je tam jako agent a kdo jako „sledovaná osoba“. Odpůrci lustrování prolévají krokodýlí slzy, že se tak ubližuje i nevinným lidem. Jenže tomu se dá snadno zabránit: zveřejněním oficiálního seznamu, kde bude u každého jména uvedeno, kdo je agent a kdo pronásledovaný. Chtějí-li se polské úřady zachovat slušně, nic jiného jim v tuto chvíli nezbývá.

G7 se kloní k tomu, aby byly nejchudším zemím světa odpuštěny jejich dluhy. Jen státy subsaharské Afriky jsou zadluženy sumou 1,7 bilionu Kč. Peníze většinou skončily v kapsách a posléze přetaveny v jiné hodnoty, v panděrech místních mocipánů. Nejsem ekonom, ale mám dojem, že pokud se budou velkoryse odpouštět obrovské dluhy (pod tlakem sociální demagogie, vůči níž zejména Evropané nejsou imunní), ztratí posléze peníze jakýkoli smysl.

Úterý 8. února: Po úspěchu s účastí v iráckých volbách se teď Američané obávají, že důsledkem vítězství většinových šíitů by mohl být režim podobný tomu íránskému. Tedy režim, kde má duchovenstvo právo vetovat výsledky všech ústavních postupů. Na těch obavách hodně je, podmínkou demokracie a civilizovaných poměrů je sekulární stát. Jak ho uplácat z těch ingrediencí, které jsou teď v Iráku k dispozici, je velký problém.

Rostislav Rod, zázračný dědeček z pohádky, který půjčuje (přes prostředníky) premiérům, když si přejí byt s bazénem, prý poté, co přiznal svůj humánní čin, beze stopy zmizel. Nedivme se, tak se dědečkové z pohádky chovají.

Slovenská vláda přišla s poměrně důkladnou obměnou trestního zákona: snižuje se věková hranice trestní odpovědnosti, ruší se verbální trestné činy, za přiměřenou bude možno považovat i obranu vedenou silnějšími prostředky, než jaké zvolil útočník. Všechny tyhle úpravy by slušely i našemu trestnímu zákoníku. U nás je však tendence např. verbální trestné činy spíš rozšiřovat. V rámci národní jednoty.

S trestním zákoníkem volně souvisí i dopis režiséra Víta Olmera, který zveřejnily dnešní Lidové noviny. Olmer se v něm na českou veřejnost s výzvou, aby někdo rozbil hubu filmovému kritikovi Janu Rejžkovi. (Čeští filmoví režiséři jsou veselá společnost. Před nedávnem jeden z barrandovských velikánů, Jan Hřebejk, napsal podobný veřejný opovědný list, který nepřímo žádal ministra kultury, aby zasáhl proti jinému filmovému kritikovi, Andreji Stankovičovi. Ze zásahu sešlo, protože Stankovič zemřel.) Je neuvěřitelné, že si něco podobného troufne pan Olmer veřejně vyslovit. A je stejně neuvěřitelné, že se Lidové noviny nestydí něco podobného otisknout. Možná, že by si obyvatelé barrandovského Olympu měli pořídit nějakou vlastní SA, pak by nemuseli psát výzvy do novin, stačil by prostý rozkaz.

Středa 9. února: Premiér Šaron a palestinský prezident Abbás se dohodli na příměří. Je otázka, nakolik je vůbec palestinská strana schopna dodržovat nějakou dohodu. Hlavní palestinské teroristické organizace příměří odmítají (Hamás: „Příměří nebude mít vliv na palestinský odpor, protože nebylo výsledkem dialogu mezi Palestinci, ale dohody se sionistickým nepřítelem“) a budou si i nadále dělat, co je napadne. Problém je, že Palestinci nejsou ani v tom nejelementárnějším smyslu slova jednotní, a proto jsou úplně nedůvěryhodní. Pokud s tím snad Abbás něco udělá (nemá na to moc času), klobouk dolů.

Zdá se, že aféra s bytem premiéra Grosse se pro ČSSD přece jen nakonec zhodnotí: ministr Dostál hodlá zpřísnit tiskový zákon, protože v médiích podle něho nesmí platit presumpce viny (proboha co to znamená, musejí si noviny počkat, až bude politik odsouzen, aby směly psát o jeho problematickém počínání?) Emancipační snahy politiků pěkně shrnul Michal Kraus: „Nevím, co brání tomu, abychom přijali návrh, který umožní, abychom všichni nemuseli skákat, jak někteří novináři pískají. Kdo z nás má dnes jistotu, že to nejsou právě někteří novináři, kteří píší na objednávku některých mocných.“ Kdo jsou ti „mocní“, co takhle zprostředkovaně sekýrují ubohé politiky? Zahraniční nepřítel? Světový sionismus? Úplně nejlépe to ovšem vystihl komunista Filip: "Má volený a odpovědný politik právo se veřejně hájit a může se nikým nevolený, nikomu neodpovědný kromě svého vydavatele - novinář postavit nad toho, kdo je volený a odpovědný?" Řešení je nasnadě: novináři budou napříště voleni Poslaneckou sněmovnou, proporcionálně podle zastoupení jednotlivých stran. Tím získají neoddiskutovatelnou legitimitu. Není to tak velká legrace, jak to na první pohled vypadá, komunisté s ČSSD mají ve sněmovně víc než dostačující většinu, odhlasují si v této věci (rádi) nějaký zákon na mediální hájení politiků, a až se napřesrok dostane ke korytu ODS, ani ji nenapadne, aby ho rušila.

Jednomu ze spoluautorů senátorské iniciativy za zákaz symbolů komunismu, senátoru Štětinovi, nejde prý o to KSČM zakázat, ale o to, aby se stala moderní levicovou stranu. Mně by šlo spíš o to, KSČM zničit. Bohužel se to dá dělat jen tak, že bude „odvolena“ podobným způsobem jako kdysi Sládkovi Republikáni. Kolem zákazu KSČM se šíří mediální kravál, jaký bývá pravidelně kolem věcí, které nejsou v tu chvíli podstatným problémem. Postbolševické, plebejsky socialistické a šovinistické předsudky, na nichž stavějí komunisté, sdílí i další silné strany a sdílí je bez ostychu i spousta signatářů nesmyslné petice o zákazu komunismu. Akce za zákaz symbolů komunismu je jen další španělská stěna, kterou si česká společnost staví před sajrajt z minulosti, který se jí nechce uklízet.

Pavel Verner si v Právu klade jistě naléhavou otázku, jak je možné, že policisté, lidé mající nás chránit před zločinem, jsou ke zločinu v tak velké míře náchylní. A píše: „Soudím, že k tomu přispívá společenské ovzduší, vytvořené politickou nevůlí důsledně stíhat nezákonné jednání. Je to negativní vzorec chování šířící se seshora, po všech těch skandálech s financováním politických stran, zadáváním podezřelých státních zakázek, neschopností vysvětlit osobní příjmy, skandálech končících v tichu.“ Pochybuji, že by to byl ten hlavní důvod. Policie je stejně demoralizovaná jako celá česká společnost. A ještě víc než o jiných institucích o ní platí, že organicky vyrostla z komunistických kořenů. Tj. z morálního rozvratu doby „normalizace“, kdy už nikdo nevěřil ničemu. Pokud v té době sdílela ještě aspoň malá část lidí nějaké zbytky bolševické ideologie, dnes je to ještě horší: žádná sdílená idea nebo ideologie, která by lidi aspoň maličko pozitivně stimulovala (např. v tom, že je někdy třeba někoho poslouchat), neexistuje. Neexistuje nic.

Slovenský ministr spravedlnosti nakonec raději stáhl svůj návrh trestního zákona, protože jej poslanci pozměňovacími návrhy značně otupili. Jednak oslabili definici trestného činu zločinného spolčení, jednak vrátili do návrhu verbální trestné činy. Podle toho, jak o novém návrhu slovenského trestního zákona informoval český tisk, lze soudit, že ministr svým návrhem projevil odvahu a prozíravost. To, že jej v této situaci vzal raději zpátky, je pochopitelné, vyhnul se tomu, aby parlament schválil nakonec něco v podstatných věcech odlišného od toho, co chtěl prosadit.

Čtvrtek 10. února: Nejpozději k 1. lednu 2007 budou ve všech obchodech a restauracích povinně zavedeny registrační pokladny s fiskální pamětí. Pokus zvládnout českou zlodějinu pomocí přístrojů se dá co do šancí na úspěch srovnat jen s pokusem zvládnout pomocí moderní vojenské techniky sebevražedné atentátníky. Lidský faktor je vždycky o pár kroků napřed a technika jej vždycky jen neúspěšně a nákladně dohání.

Prezident Klaus odmítl zákaz privatizace nemocnic, implantovaný do zákona o hluku (!). Zákaz podle něho nemá s problematikou, jíž se zákon týká, věcně vůbec nic společného, což poškozuje právní kulturu v ČR. A za druhé je zákaz pochybený i věcně, protože stát nepřípustně zasahuje do kompetence krajů. Prezident má v obou věcech úplně pravdu a v normálnější zemi by snaha prosadit takové zákonné monstrum snad ani nikoho nenapadla. Bohužel má prezident taky smůlu – tichá koalice KSČM – ČSSD jeho veto bez problému přehlasuje. Kdesi napsali, že se prezident už zase chová aktivisticky. V této záležitosti je to krajně nespravedlivé, kdyby byl zákon bez odporu podepsal, měl by ho (i on) na triku. Nemohl udělat nic jiného než použít veta.

Aféra s Grossovým bytem připomíná kometu. V okamžiku, kdy se její jinak celkem nevelké jádro přiblíží ke Slunci, vytvoří se obrovitý ohon, který prostě není možné přehlédnout. Celá story nyní připomíná pohádku o kohoutkovi a slepičce: Gross si půjčil od strýce Vika. Strýc Vik si půjčil od pana Roda. Pan Rod přehrál směnku na předsedu „České pravice“ Simkaniče, kterému se Grosse sželelo, neb na něho útočí zaprodanci německého revanšismu v prodejných českých médiích, kam se pan Simkanič, lídr mikroskopické pastrany Česká pravice, za normálních okolností je tak nedostane (přitom odstřel českého premiéra náleží podle pana Simkaniče výlučně prokádrovaným českým náhončím, jako je on), a tak směnku spálil. (Škoda, že ji nesežral, jako to udělal Švejk s dopisem nadporučíka Lukáše pro paní Etelku Kákonyiovou, k jeho image obstarožního bonvivána by se to docela hodilo). Tím je premiér Gross zachráněn, protože jeho dluh byl učiněn nicotným. Nyní má podle pana Simkaniče šanci jít do sebe a svobodně odstoupit. Z případu, jak se nyní rozvinul, mám dojem, že si z nás někdo dělá legraci: jen nejsem schopný rozšifrovat, kdo to vlastně je.

Taky myslím, že se špatnou cestou ubírá Jiří Pehe v dnešní MfD. Ptá se redakce, proč celou věc vytáhli až teď, když je známa už delší dobu, proč se soustřeďují právě na Grosse, což vypadá politicky účelově. Upozorňuje, že se MfD stává nepřímou součástí politického boje a žádá, aby sdělila zdroje informací. Myslím si, že otázka „komu to slouží“ není přiměřená (klasický příklad: tak se ptali např. obhájci Rukopisů, když je Masaryk a spol. podrobili kritice): jediný způsob, jak doložit politickou účelovost, je soustředit se na věc samu. Novinář nesmí couvnout před zveřejněním aféry z toho důvodu, že uškodí dobrým a pomůže zlým. Dělat novinařinu je něco jiného, než dělat politiku. Ostatně, hájit v této situaci v médiích premiéra Grosse bude vypadat stejně politicky účelově, jako jej kritizovat. A kritiku si zaslouží.

Po Grossově odstoupení volá, jak jinak, Miloš Zeman. Prý ho vždycky varoval před závislostí na lidech, kteří představují finanční moc (nikdo zatím ještě neprokázal, že v tomto případě je Gross závislý na finančních mocipánech, a tak Zemanovo sdělení má, jak je tomu u něj zvykem, ráz denunciace). Grossovi prý aféra neuškodí, protože v ČSSD panuje stádní instinkt, zvyk slepě následovat vůdce, ať je to kdokoli. Zeman zapomněl pouze dodat, že na vzniku a rozvoji tohoto instinktu má lví podíl právě on co by někdejší velký boss strany.

Další společná akce tiché koalice KSČM – ČSSD se chystá v případu Voršilky versus Národní divadlo. Bude to akce znárodňovací, což má v dějinách komunisticko-sociálnědemokratické spolupráce jistou tradici. FS ČSFR kdysi omylem přiřklo v restitucích Voršilkám jednu z nových budov komplexu divadla a ty ji prodaly firmě Themos. ND si již drahnou dobu stěžuje, že v budově jsou zařízení, která nutně potřebuje k provozu, a žádá ji zpátky. Komunisté podali proto v Poslanecké sněmovně návrh zákona o vyvlastnění budovy za náhradu. Zákon nyní projednává Sněmovna, vrátila ho do druhého čtení, ale teoreticky by mohl projít – s podporou komunistů a sociálních demokratů – ještě na této schůzi. Bylo by to první komunisticko – sociálně demokratické znárodňování od roku 1945 (nezapomeňme, že tehdejší Benešovy znárodňovací dekrety připravil ministr Laušman a že sociální demokraté byli tehdy ještě radikálnější než komunisté). Věc má národně citový náboj, a tak veřejnost, stejně jako v roce 1945, obě strany podpoří: reakční katolická církev vztahuje své chtivé pařáty po Zlaté kapličce nad Vltavou.

V Lidových novinách se paralelně s televizní soutěží o největšího Čecha rozjíždí soutěž o největšího českého sprosťáka. O titul bojují režisér Vít Olmer s hudebním kritikem Janem Rejžkem. Poslední zatím vede na body. Rejžek znectil jakýsi film, na němž se Olmer podílel. Nato Olmer napsal, že Rejžkovi smrdí nohy a obrátil se na českou národní společnost s výzvou, aby mu někdo rozbil hubu. Rejžek dnes kontruje příměrem ohledně velikosti Olmerova penisu a pomocí výraziva, nad nímž se tají dech, líčí, kolikrát Olmer za normalizace zradil národ. Dá se počítat, že v dalších kolech se diskuse stane mládeži zcela nepřístupnou. Hlavní podíl na jejím zdárném rozvoji má redakce LN. Dopis pana Olmera vůbec neměla tisknout, jednak už on byl svou sprostotou hluboko pod úrovní toho, co se smí v kulturní zemi v novinách objevit, a jednak autor se nemá co přít se svým kritikem, k autorství patří kromě mnoha velkých slastí i ta nepříjemnost, že pro kritika je objektem, ne partnerem k diskusi.

Pátek 11. února: Premiér Gross reagoval na otázky, které zazněly v poslaneckých interpelacích ODS (a nejen tam), poněkud neuroticky: „Já se nebudu rozvádět kvůli tomu, abych mohl mít nějakou klidnější kariéru. Opakuji - rodina je mi přednější nežli politická kariéra. Ale neudělám v tuto chvíli radost někomu, kdo by chtěl, abych na základě této vyfabrikované kauzy odstupoval. Tu radost prostě někomu neudělám.“ Nikdo na panu premiérovi nechce, aby se rozváděl. Stačilo by, kdyby jeho žena svěřila svou firmu na dobu, co bude její manžel premiérem (je zjevné, že to nebude na dlouho), někomu, kdo se o ni na tu přechodnou dobu postará.

V rozhovoru pro Právo prohlásil lidovecký předseda Kalousek v souvislosti se návrhem na snížení poslaneckých diet: „Pokud tomu chtějí někteří kolegové říkat populismus, pak se tomu nebráním. Populus je lid. Mě sem zvolil lid.“ Zapomněl jen říci „pracující lid“. Pak by to nemělo chybu.

Pan Simkanič, palič směnek, je předsedou strany, která má v programu jednak zavedení „zákona o protičeské činnosti“, jednak obnovení trestu smrti. Obojí spolu nepochybně souvisí. Svou stranu trochu zviditelnil (a upozornil, že hájí české národní zájmy: do zadnice českého premiéra smí kopat jedině česká bota!), takže se možná posune z 0,04% preferencí o trochu výše. Což, jak se zdá, bylo smyslem akce.

Jan Kovařík tepe v Právu tentokrát cizácké Lichtenštejny. Upozorňuje, že po Bílé hoře zabavovali majetek českých šlechticů (postižení šlechtici byli ovšem jak etničtí Češi, tak etničtí Němci) a Lichtenštejnsko bylo podle něho za druhé světové války „neutrální“ v uvozovkách. Smysl těch uvozovek by mne zajímal, neutralitu Lichtenštejnska uznali všichni spojenci včetně SSSR.

Pan ministr Dostál ožil a zčiperněl natolik, že se mu přes všechna naše ohleduplná předsevzetí budeme muset nadále věnovat. V článku pro Lidové noviny obhajuje svůj nápad na zpřísnění tiskového zákona: novinář prý nemusí zveřejňovat své zdroje, což je v pořádku, pokud ovšem se tohoto výsostného práva zaručujícího svobodu slova nezneužije k publikování lži. I tato formulace by se dala ještě zdokonalit: novinář smí požívat svobodu slova, pokud ji nezneužije k šíření lži, a o tom, co je lež a co ne, rozhoduje ministerstvo kultury. Kdo proboha o případu premiérův byt lhal? Vymyslely si snad noviny strýce Vika, pana Roda a pana Simkaniče?

Sobota 12. února: Podle daňové reformy, připravené ministrem Sobotkou, mají být proti minulosti zvýhodněni ve větší či menší míře všichni, kdo mají měsíční příjem do 30 000 Kč. Je to zhruba 90% výdělečně činných osob. Ostatní na tom budou stejně jako dosud. Socialistický stát tak nenápadně potvrzuje tezi o kolektivní vině těch, co si vydělávají víc, než je obecně považováno za slušné. To, že bohatí platí víc daní než chudí, je dáno jejich příjmy. Proč mají být navíc trestáni za to, že se vymykají z průměru, progresivním zdaněním? Sobotka se snaží spojit užitečné (snížení daňové zátěže) s ideologicky příjemným (diskriminace bohatců). Kombinace pragmatismu s nemravností.

Místopředseda ODS Nečas prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Lidé, kteří vidí základní prostředek politiky ve skandalizaci, jsou podle mého názoru velice krátkozrací. Věřte mi to, nebo mi to nevěřte, to už je na vás: já bych sociální demokraty mnohem raději porážel v politických střetech nad názory a nad programy, než v těchto debatách o bytu pana Grosse. My se do nich příliš zapojovat opravdu nechceme. To je mezi panem Grossem a médii, ať si to odválčí mezi sebou.“ Přitom ODS udělala v PS sama kolem aféry s bytem velký bengál. V zásadě jde ale nejspíš o odborovou solidaritu politika s politikem proti „největším nepřátelům lidstva“, řečeno slovy čestného předsedy ODS.

V parlamentu neprošel o jediný hlas zákon o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví. Je to škoda. Opakuji své stanovisko: jedná se o osoby handicapované a společnost by jim měla vyjít vstříc, stejně jako vychází invalidům.

Prezident Klaus se vyjádřil ke Grossově aféře. Chce být otcem národa a spolutvůrcem aktivní politiky, a jako takový nemohl mlčet (kdyby jeho pojetí prezidentské funkce bylo méně ambiciózní, nemusel se do toho plést). Prolévá krokodýlí slzy: je to nesmírně nešťastné, velmi ho to mrzí, důvěryhodnost premiéra je ohrožena, diskredituje to ČR navenek i dovnitř, podporuje to skepsi lidí k politikům. V rozhovoru pro MfD se ovšem k otázce Grossovy věrohodnosti vyjádřil obdivuhodně dvojznačně: „Ano, zneklidněn jsem. Celé to divadlo s alternativními poskytovateli půjček je tak absurdní, že si - ve své naivitě - nedovedu představit, že by si to všechno mohl někdo vymyslet. Toho, že to pravda je, se proto začínám obávat více než toho, že to pravda není.“ Jak by ne, zase odborová solidarita s politikem proti „nepřátelům lidstva“.

Pan Ministr Dostál se sice chlubívá tím, jak je Federace židovských obcí solidární s jeho nápady na řešení vztahů mezi státem a církvemi, ale soudě podle Práva to nebude tak horké. Tajemník Federace židovských obcí Tomáš Kraus prohlásil, že se Federace nechce se svými specifickými požadavky lišit od hlavního proudu, ale určitě chtějí dotáhnout do konce ještě několik majetkových kauz na základě výčtového zákona. To je docela korektní stanovisko.

KSČM je pro evropskou ústavu, ale jinou, lepší. Místopředseda Filip v té souvislosti uvítal, že Klaus požádal Ústavní soud o dobrozdání, zda se euroústava kryje s Ústavou ČR, a prohlásil: „Děkujeme panu prezidentovi, že opakuje naši žádost z prosince 2003“. To je sice míněno ironicky, ale vystihuje to jakýsi soulad duší. V některých věcech jsou si ODS (pan prezident je taky ODS, to mi nikdo nevymluví) a KSČM zatraceně blízko. Bohužel jsou to právě ty nejzásadnější: šovinismus a izolacionismus. Komunisté ovšem vidí dál: chtějí nás nejdřív izolovat od Západu, abychom mohli zase spadnout pod ochranná křídla dnes o něco méně mocného dubiska na východě.

Jiří Franěk ironizuje (jistě právem) úsilí poslanců EP o zákaz komunistických symbolů (kladiva, srpy, hvězdy), jen nějak zapomněl, že šlo o doplnění návrhu zakazujícího symboly nacistické. Buď nezakázat ani jedny, ani druhé (to považuji za správné z důvodů, které jsem v tomto čísle Událostí vysvětlil), nebo, když tak, zakázat obojí. Komunismus (ten ruský) a nacismus byly samozřejmě každý jiný, ale ve své zrůdnosti byly rovnocenné.

Pokud jde o reflexi nad zničením Drážďan v únoru 1945, vypadá to, že Právo, MfD a LN mají společnou redakci. Základní nota je: nesmí se to srovnávat s nacistickými zločiny, a v podtextu zní: bylo to strašné, ale Skopčáci si to zasloužili. Tolerantnější a soucitnější individua dodávají, že jim ovšem milostivě dovolíme, aby truchlili nad svými obětmi. Nevím, proč by se měl nálet na Drážďany s něčím srovnávat. Taky nevím, proč by se nemělo přiznat, že to byla nesmyslná akce, při níž byly úplně zbytečně pozabíjeny desetitisíce civilistů. V novodobých válkách to ovšem nejde zařídit tak, aby neumíraly desetitisíce civilistů. To se stalo v Hirošimě a v Nagasaki. Do pár dnů bylo po válce. Svržení atomových pum na obě města zabránilo vleklému pokračování konfliktu, při němž by přišlo o život daleko víc lidí. O Drážďanech se nic podobného říci nedá. Když se taková věc nepřizná nebo zatlouká, bude dřív nebo později zneužita. Teď budou ulicemi Drážďan pochodovat stovky holohlavců a vyřvávat něco o genocidě. Za pár let jich mohou být statisíce.

Pondělí 14. února: Zdá se, že aféra „Grossův byt“ zanikne v mlžných chuchvalcích naprostého zmatku. Z e-mailové adresy Rostislava Roda odešel na několik adres (zjevně včetně ČTK) dopis, v němž pisatel prohlašuje, že nikomu nepůjčil peníze ani nedal směnku a že jeho prohlášení na něm vymohli „pod hrozbou násilí a smrti“. Rod pravost dopisu vzápětí popřel, je pravda, že e-mailová adresa se dá zneužít velmi jednoduše. Premiér tvrdí, že se stal obětí rozsáhlého spiknutí „vlivných ekonomických skupin“, toto vyjádření je skoro dojemné svou bezbrannou naivitou. Zároveň se vyjevilo, že sociální demokracie má problém s právníkem, který hájil její zájmy v soudním řízení o Lidový dům. Údajně se měli smluvně zavázat, že právníkovi poskytnou deset procent z hodnoty objektu a deset procent ze všech jeho pronájmů. Smlouvu podepsal Zeman a má ji prý na svědomí bývalý „místopředseda pro řízení“ Ivo Svoboda. Zatímco Gross se snaží svalit odpovědnost na Klausovu vládu, která Lidový dům nadlouho zablokovala, v médiích se zdůrazňuje Grossův podíl na věci. Obojí mi připadá nespravedlivé, podepsat smlouvu tohoto typu je pitomost tak neuvěřitelná, že nad ní zůstává rozum stát, a odpovědnost nese lesní muž z Vysočiny.

Na konferenci o mezinárodní bezpečnosti v Mnichově navrhl německý ministr obrany Struck, který tam zastupoval nemocného kancléře Schrödera, reformu NATO, jež má spočívat v tom, že by se partnery v Alianci staly na jedné straně EU, na druhé USA. V dnešní situaci je pro Českou republiku naprosto nepřijatelné, abychom jednali o bezpečnostních otázkách a ospolupráci s USA v bezpečnostní oblasti prostřednictvím Paříže a Berlína. My se na rozdíl od Francouzů nepotřebujeme od USA emancipovat a nemůžeme si dovolit německý masochismus a švejkovský pacifismus. Německý ministr zahraničí Fischer se ptá: „Kdy se například v NATO mluví o trestu smrti, Mezinárodním soudním tribunálu či kjótském procesu?“ Proč by se o těhle věcech mělo mluvit v NATO, které má úplně jiné poslání. Chtějí ho zjevně „rozředit“ tím, že z něj udělají jakési malé OSN, kde se bude nezávazně žvanit o všem.

Dr. Rath píše v komentáři pro Právo: „Je to totéž, jakoby císař František Josef L. P. 1900 vedl v Říšském sněmu vážnou rozpravu o důchodech v roce 2000.“ L. P. 1900 Žádný Říšský sněm neexistoval, byl rozehnán v roce 1849 (existovala pouze Říšská rada coby parlament „Předlitavska“), a František Josef I. nebyl americký prezident, takže nejenže nikdy nevedl v Říšské radě žádnou „rozpravu“, ale, pokud se nemýlím, nikdy na její půdě ani nevystoupil.

Český tisk bez obtíží zaujal zcela spontánně jednotné stanovisko k bombardování Drážďan, a sice staré známé „dnes se to zdá nelidské, ale tenkrát to bylo úplně normální“. Viz Zita Senková v dnešní MfD. Je samozřejmě nesmysl mluvit v té souvislosti o „genocidě“ (a britští piloti se právem ohrazují proti tomu, aby byli srovnáváni s dozorci z Osvětimi), ale je to věc, která se neměla stát, která se nedělá, věc ohavná, a platilo to už tenkrát. Kdo mluví jako spolkový kancléř v souvislosti s Dráždany o „německé vině“, nemístně mlží. Němci mají z války spoustu vin, ale ne tuto. Přiznávat se k vinám, které nemáme, je pohodlné. I německý spolkový kancléř by si měl v některých věcech stát za tím, co je v jeho spravedlivém zájmu, jinak mu ulice německých měst za pár let zaplaví statisíce nebo miliony holohlavců. Český historik Rajlich tvrdí, že nálet si vyžádali Rusové, z toho, co říká, ovšem vyplývá, že Rusové ovšem požadovali zničení seřaďovacího nádraží a ne srovnání celého města se zemí. I na Rusy by to nakonec svedli.

Úterý 15. února: „Neudělám chybu jako Gross“, prohlásil předseda ODS Topolánek v rozhovoru pro Právo, „nic nebudu pouštět po kapkách“. Je zábavné představit si, jak by to vypadalo, kdyby byl premiér vybalil celou historii o půjčce včetně zásahu pana Simkaniče najednou. Jenže to nešlo, rozvíjela se postupně v čase, v interakci s nepříjemnými otázkami, které premiérovi kladli v médiích.

Předseda KDU-ČSL Kalousek se rozhodl pro státotvorný postoj. Položit vládu by bylo nezodpovědné, Gross (nebo někdo jiný) by pak vládl v tiché koalici s komunisty. Na druhé straně by premiér měl „přijít s řešením své osobní situace“. Co to znamená, pan Kalousek blíže nevysvětlil. Nicméně má prý svůj plán. Jeho součástí je svolání schůzky lídrů všech demokratických stran. Co z ní může vzejít? Předčasné volby nepřipustí ČSSD (zničily by ji) a nemá proč s nimi komukoli pomáhat KSČM, zvlášť když k jednáním nebude přizvána. K vyvolání předčasných voleb je taky prakticky zapotřebí ústavní většina v obou komorách parlamentu. Nějakou přechodnou „vládu národní jednoty“ nepřipustí ODS, proč by se namáčela do vládního sajrajtu a ohrožovala své vysoké preference. Taky nelze předpokládat, že by pan Kalousek vyměnil dosud relativně pevná křesla pod zadnicemi svých ministrů a náměstků ministrů za nejistou budoucí koalici s ODS, která se, z důvodů nikoli nepochopitelných, už předem dala slyšet, že pokud půjde s lidovci do holportu, pěkně jim přistřihne křidýlka. KDU-ČSL ovšem něco dělat musí, aby se příliš nevymáchala v Grossově aféře. Musí demonstrovat dobrou vůli. Takže nejspíš se dá očekávat, že se Kalousek nají, ale Gross zůstane celý.

Advokát Altner vymáhá na ČSSD deseti-, ne-li stamiliony za Lidový dům, který jim pomohl vysoudit. O smlouvě, kterou s ním uzavřela ČSSD, jsme psali včera. Sociální demokraté se bouří, že advokátovy nároky odporují dobrým mravům. Měli mu to říci před podpisem, teď už je pozdě. Smlouva má, jako v poslední době řada aktivit strany a jejích lídrů, vyloženě pohádkový charakter: odměnou byla ruka princezny a půl království.

Zdá se, že Václav Klaus bude v tomto roce konečně připuštěn do Bílého domu k prezidentu Bushovi. Kéž by byla naděje že se z toho, jak dostal pro svou bezměrnou drzost za uši, aspoň poučí. Naděje je bohužel minimální.

Člen budapešťské městské rady Kupper se ohradil proti tomu, aby se slavilo osvobození města ruskými vojsky. Nešlo podle něho o osvobození, nýbrž o obsazení. V podobném duchu se vyjádřila městská organizace strany. Podle Práva (univerzálně použitelný Ivan Vilček) „desítky obyvatel Budapešti prý žádají omluvu. Přesněji řečeno dvě desítky, a to necelé. Vzhledem k tomu, jaká neznalost vládne v české veřejnosti ohledně moderních maďarských dějin, se k událostem v Budapešti a tomu, co jim předcházelo a následovalo, ještě vrátíme.

Polská opozice zuřivě protestuje proti oficiálnímu vyjádření ruského Ministerstva zahraničí k výročí jaltské konference (ministerstvo reaguje na ohlasy zejména v polském tisku). A žádá, aby polský prezident nejezdil do Moskvy na oslavy vítězství nad Německem. Vyjádření je skutečně vykutálené, jeho překlad s krátkým komentářem dáváme k dispozici. Na druhé straně představa, že si v Jaltě západní spojenci a Rusové rozdělili Evropu“ je silně přehnaná a k Západu nespravedlivá. Rusové si prostě zkonfiskovali území, kde stanula bota ruského vojáka, a Západ byl proti tomu úplně bezmocný. Byla to cena, kterou musel zaplatit za to, že nechal Hitlera dorůst až do té velikosti, kdy už na něho vlastními silami nestačil. Navíc např. my Češi jsme si o ruský chomout vysloveně řekli (tím se lišíme nejen od Maďarů, ale taky od Poláků).

Středa 16. února: Událostem na politické scéně dominuje předseda KDU Kalousek a jeho plán. Nechal se zavázat vedením své strany, aby inicioval nejprve schůzku lídrů koalice a pak setkání vedoucích představitelů všech parlamentních politických stran (přesněji řečeno ČSSD, ODS, KSDU-ČSL a US-DEU) s výjimkou komunistů. Problém s Grossovým bytem a s podnikáním jeho manželky si nevymyslely noviny, tvrdí, nýbrž reálně existuje, a ČSSD by měla přijít s „aktivním řešením“. Má o něm svou představu, ale nechce ji zveřejňovat přes média, nejprve ji řekne koaličním partnerům. Sešel se v pondělí k jakémusi neformálnímu jednání s předsedou ODS Topolánkem. Topolánek žádá předčasné volby, zároveň říká (poněkud překvapivě), že je ochoten se bavit o nějakém přechodném modelu vlády do řádných voleb. ODS trvá na tom, aby jednání o situaci vedl prezident Klaus a ne předseda jedné poměrně slabé politické strany (zjevně nechtějí, aby iniciativa natrvalo spočinula v Kalouskových rukách, řízená debata moderovaná čestným předsedou ODS je pro ně pochopitelně o mnoho výhodnější). Proslýchá se, že Kalousek požaduje demisi Grosse s tím, že zůstane zachována nynější koalice a že ČSSD bude nominovat nového premiéra. Náhradním řešením prý je, že paní Grossová přestane podnikat.

To je téma na samostatný komentář, který ovšem bude velmi smrtelný: už zítra, po schůzce vedoucích koalice, může být všechno jinak. Až do včerejška jsem byl přesvědčen o tom, co si zjevně i dnes myslí předseda ODS, totiž že Kalousek jen bluffuje, aby opatřil sobě i KDU-ČSL alibi za účast v této nemožné vládě. Dnes to vypadá tak, že kdyby např. zůstal jen u koaličního zákazu podnikání pro paní Grossovou, uřízne si tak strašnou ostudu, že to nemůže předem nevědět. Rozjela se jakási lavina a je otázka, kde a jak se zastaví.

Předčasné volby jsou možné jen na základě tiché dohody s KSČM, ČSSD a US-DEU s nimi budou těžko souhlasit, v této situaci znamená pro obě ortel politické smrti. KSČM by mohlo lákat, že v takovém případě převezme další slušnou porci sociálně demokratického elektorátu. Tvrdí, že spoluvláda s ČSSD ji v tuto chvíli už neláká. Na tom může něco být. Za podporu mimořádných voleb by ovšem jistě od ODS jako od pravděpodobného vítěze něco hmatatelného chtěla. ČSSD může těžko souhlasit s tím, že jim Kalousek bude vykládat, kdo smí být premiérem a kdo ne, musela by ztratit poslední zbytky sebeúcty. Přechodný typ vlády do řádných voleb by asi poškodil ODS, protože by s ním musela souhlasit a vládu přinejmenším tolerovat.

Vypadá to, že není možné nic. Schopný politik se pozná podle toho, že ve chvíli, kdy se zdá, že není možné nic, přijde s překvapivým řešením. Tak např. po volbách v roce 1998, kdy se zdálo, že hradní tábor má na lopatě Zemana i Klause, protože ani jeden bez nich nemůže vládnout a oba spolu vládnout nemohou, přišli Klaus a Zeman s opoziční smlouvou. Klausovou chybou nebylo její uzavření, ale to, že po celé další čtyři roky už nedokázal nic nového vymyslet. Třeba existuje nějaké obdobně překvapivé řešení i pro tuto situaci. Zdá se, že Kalousek za sebou spálil všechny mosty, nemá kam couvnout, respektive couvne-li, znemožní se. Každopádně zítra touto dobou budeme všichni moudřejší.

A malá poznámka na okraj: to, že by do budoucna stal protagonistou české politiky triumvirát Klaus, Zeman a Kalousek, je něco jako zlý sen. Můžeme se do něho probudit?

ČSSD odmítla žádost advokáta Altnera, aby ho zbavila mlčenlivosti v souvislosti s kauzou Lidový dům, ze niž mu dluží majland. Prý to vedení strany doporučili její právní poradci. Pan doktor Altner má zřejmě ČSSD na špagátku. Kdekdo se bude ptát: copak na ni v souvislosti s Lidovým domem asi ví? Zdá se, že se pro ČSSD protrhl smůly pytel.

Nečekají nás však jen tyhle politické strasti, ale taky velká sláva. Vláda bude financovat velikou sérii vystoupení hvězd české pop-music k oslavě konce druhé světové války. Vévodit jí bude Karel Gott, který je jen o něco málo starší než ona, a tudíž by mohl představovat jakéhosi šedesátiletého anděla míru, symbol ukončení konfliktu a všeho, co potom následovalo. Máme se na co těšit.

Středa 16. února (dodatek): Situace se mění každým okamžikem. Premiér Gross odmítl schůzku navrhovanou Kalouskem, a chce se sejít s oběma předsedy partnerských stran zvlášť. Pochopitelně, nemůže se sám vmanévrovat do situace, kdy mu bude Kalousek z pozice síly diktovat. Nato předseda KDU-ČSL prezentoval své návrhy médiím: "Pokud ČSSD, která je politicky odpovědná za personální obsazení pozice předsedy vlády, navrhne změnu na této pozici, je KDU-ČSL připravena ke vstřícným dohodám tak, aby tato změna neznamenala politickou destabilizaci." V každém případě žádá, aby Gross věrohodně uspořádal své finanční závazky, jeho manželka se vzdala všech svých podnikatelských aktivit a koaliční strany se zavázaly, že vznikne-li kterékoliv z ní finanční závazek přesahující 30 milionů korun, příslušná strana to zveřejní včetně průhledného způsobu vypořádání. Za dostačující způsob urovnání finančních závazků premiéra Grosse považuje bankovní úvěr. Za půjčkou předsedy vlády by podle něj měly stát důvěryhodné osoby. To je těžké chápat jinak, než jako zmírnění původního tvrdého postoje. Co udělá KDU-ČSL, pokud jí Gross a ČSSD vyhoví, respektive, což je pravděpodobnější, pokud jí vyhoví způsobem, který nebude úplně přesvědčivý?

Čtvrtek 17. února: Pan Předseda Kalousek sice rozjel svou akci dramaticky, ale ukončil ji po česku a po lidovecku. Pokud budou chtít sociální demokraté vyměnit premiéra, budou lidovci vstřícní. Pokud ne, svět se nezboří, stačí, když Gross věrohodně uspořádá své finanční závazky (Kalousek by podle svého vlastního vyjádření byl spokojen, kdyby zaplatil dluh strýci Vikovi. Vida, aspoň jeden člověk, který nebude na aféře ani trochu škodný, naopak) a premiérova manželka přestane podnikat (na tuto podmínku Gross přistoupil s předstihem, ještě dřív, než ji Kalousek stačil zformulovat.) A strany mají zveřejnit své finanční závazky nad 30 milionů včetně způsobu vypořádání (zřejmě narážka na problém Lidový dům). Kalousek rozhodně nechceš vystoupit z vládní koalice. Zdá se, že vyskakovat z jedoucího rychlíku je pro předsedu KDU-ČSL velmi obtížný manévr. Nicméně na jeho řečnickou otázku, kterou položil nějakému dotěrnému novináři („A co byste si přáli? Když to sociální demokraté nesplní, tak se máme oběsit nebo co? Takhle se politika nedělá.“), je snadná odpověď: není třeba, aby se všichni lidovci kolektivně oběsili. K tomu, aby byla strana aspoň trochu důvěryhodná, by úplně stačilo, kdyby odešli z vlády. Pak by opravdu něco riskovali. Alibismus, jaký teď právě předvedl jejich předseda, musí lidi ještě utvrdit v přesvědčení, že politika je svinstvo. Navíc nedůstojné a směšné.

Není divu, že za této situace ztratil prezident Klaus jakoukoli chuť se do aféry plést: tak, jek teď vypadá, neposkytuje žádný prostor pro nějaké prezidentské intriky. To, co původně vypadalo jako stokilotunová nálož, se ukázalo být cvičným granátem, který ani pořádně neexplodoval.

Poslanecká sněmovna došla k závěru, že v kauze Nova (arbitráž a desetimiliardová pokuta) stát pochybil, ale arbitráž byla nespravedlivá. Poslankyně Fischerová upozorňuje, že stranou zůstala otázky viny Vladimíra Železného a postoj RRTV. Já (opakuji) považuji za problematické hlavně to, že neprodali licenci přímo CME. Pak by byl celý problém odpadl. A kdyby CME nechtěla, neměli licenci prodávat vůbec.

Pátek 18. února: Prakticky jediným tématem dne je další vývoj „vládní krize“. Uvozovky jsou víc než na místě. Kalousek sice situaci vyhrotil, ale nikdy nebyl ochoten vést věc až do posledních důsledků, to znamená do odchodu z vládní koalice. Jakýkoli tlak na silnějšího koaličního partnera, když se předem dá přinejmenším vytušit, že lidovci nejsou ochotni jít do důsledků, je odsouzen ke krachu. Ale ani Grossova pozice není nijak zvlášť pevná. Sice ho jako jeden muž podpořili i jeho kryptokomunističtí oponenti, ale jejich podpory se premiér zvlášť v tomto případě musí bát jako čert kříže: kdyby totiž opravdu lidovce z vlády vyhnal, dal by za prvé za pravdu Zemanovi, který koalici kritizoval od samého počátku, a za druhé by se vydal do rukou svým protivníkům ve straně; nehledě na to,že ČSSD by pak fakticky nezbylo nic jiného než spolupráce s komunisty a komunisté by ovlivnili výběr přijatelnějšího partnera pro spolupráci, než je on. Přetahování obou pánů dostalo proto komický charakter, Kalousek se začal dušovat ochotou KDU-ČSL setrvat v koalici a respektovat fakt, že si sociální demokraté přejí za premiéra Grosse, zatímco Gross žádá poněkud dětinsky od každého z lidoveckých ministrů závazek věrnosti a projev nesouhlasu s jejich stranickým předsedou, což udělat samozřejmě nemohou, on to ví a tedy to ani nemůže myslet vážně. Pokr bez trumfů se tedy nepozorovaně změnil něco, co se nápadně podobá známé scéně zamotávání se do lana z filmu V + W Pudr a benzin. Je v tom jakýsi oboustranný diletantismus, oba pánové se pokoušejí zachránit zbytky věrohodnosti celého toho tyátru. Znepokojivé ovšem je, že se jim přece jen něco podařilo. Odsunuli do mlh zapomnění to, o čem byl vlastně spor. Gross slibuje, že navýší hypotéku a splatí dluh dobrému strýci Vikovi, čímž má být jeho problém s bytem vyřešen (a Kalousek s tím souhlasí). Jenomže celá ta historie se strýcem, Rostislavem Rodem a Michalem Simkaničem je velmi málo věrohodná, a tímhle způsobem ji oba protagonisté sporu, Kalousek i Gross, jaksi stvrdí a požehnají. A za druhé: to, že paní Grossová nebude dále podnikat, je sice fajn, ale oba kumpáni se tváří, jako by se tím problém vyřešil. Problém je však v nejasných okolnostech úvěru paní Grossové, a ty se nerozjasní s tím, že dá firmu do správy nějaké advokátní kanceláři. ODS se nad stanoviskem lidovců právem pozastavuje. Kalouskova situace není záviděníhodná: ze spoluzodpovědnosti za vládu ČSSD obtíženou malichernými skandály se mu asi moc vykroutit nepovedlo, zdá se, že se aktivizoval jeho konkurent Svoboda (pokud je pravda, že protestoval proti záměru uskutečnit středeční tiskovku, měl úplně pravdu, tiskovka byla vrcholem sarajevských způsobů předsedy KDU-ČSL) a US-DEU nechala svého souputníka v rejži (nic jiného jí nezbývá, je příliš slabá; odmítla však možnost, že by setrvala v koalici s ČSSD po vykopání lidovců). Dnešní schůzka Gross – Kalousek sice nepřinesla žádný výsledek, ale zdá se, že partička pokru (nebo zamotávání se do lana) se chýlí ke konci. Zítra se mají sejít šéfové stran koalice (US-DEU se neúčastní, ale schůzka přesto bude) a obě strany zřejmě potichu přejdou k dennímu pořádku.

Prezident Putin si velmi pochvaluje, že Maďarsko zřejmě ústy ministerského předsedy Gyurcsánye (který je na návštěvě v Moskvě) uznalo podíl bývalého Sovětského Svazu na porážce fašismu v zemi a že je vděčné za roli SSSR a Rudé armády při osvobozování Maďarska od fašismu. Gyurcsány myslím tak daleko nezašel (bylo by to absurdní). K věci se ještě vrátíme.

Sobota 19. února 2005 Dnešní schůzka lidovců a ČSSD velmi vyhrotila situaci, která už vypadala skoro idylicky. KDU-ČSL vyzvala (zdůrazňuje, že poprvé, a má pravdu) premiéra Grosse k rezignaci. Zároveň ovšem doporučila svým ministrům, aby setrvali ve vládě, protože jejich odchod by otevřel cestu k moci komunistům. Tento argument není úplně smysluplný, prezident nemá z ústavy předepsanou povinnost demisi ministra přijmout. Zato pokud se premiér rozhodne ministra dovolat, ho odvolat musí, a Gross samozřejmě mluví o odvolání lidoveckých ministrů. (Je ovšem pravda, že demisi by Gross jenom strpěl, kdežto při odvolání by byl aktivní, měl by na něm podíl, který by mu později mohl kdokoli vyčíst). Zároveň se v ČSSD ovšem hovoří o tom, že pokud lidovečtí ministři ve vládě zůstanou, znamená to vlastně nepřímé uznání vlády tak, jak je, a tedy včetně premiéra. To je dosti slabošské pojetí situace

S nějakými definitivními závěry je třeba vyčkat do středy: po schůzi vlády se sejde koaliční „devítka“ a její schůzka musí mít nějaký výstup. Kalouskovi zjevně nezbylo než výrazně přitvrdit, vývoj situace vypadal jako jeho porážka, jakási kritika jeho postupu se zvedla, jak se zdá, uvnitř KDU-ČSL, lidovce velmi ostře kritizovala ODS a taky ohlas v médiích byl velmi nepříznivý. Gross je tlačen do situace, kdy se bude muset lidovců zbavit a vládnout pak s tichou podporou komunistů. Tím dá za pravdu svým oponentům ve straně a jeho pozice se stane ještě méně záviděníhodnou, než je teď, a to už je co říci. Zdá se, že se Gross a Kalousek propadávají čím dál tím hloub do maléru a nevědí jak ven. Scénář: Lidovci zmizí z vlády, Gross najmenuje nové ministry a bude tiše spolupracovat s komunisty a prezidentovi nezbude než to strpět poněkud připomíná Vítězný únor.

Normální, standardní řešení by bylo: demise premiéra a předčasné volby. První kroky měly být učiněny už před čtrnácti dny. Zdá se ovšem, že normální řešení je neuskutečnitelné.

Pondělí 21. února: Jediným tématem dne je opět vládní krize. Po neděli nabyly události trochu ostřejších kontur, i když spousta věcí je (editorovi Událostí) stále dosti nejasných. Proberme jednotlivé protagonisty:

Stanislav Gross a ČSSD. Gross odmítá odstoupit a nehodlá žádat Poslaneckou sněmovnu o důvěru. Zakopal se ve svém postavení a nikdo na něj nemůže: kdyby ho chtěli jeho oponenti ve straně sundat, nebo kdyby komunisté považovali jeho odstoupení za podmínku podpory menšinové vlády, vedlo by to k pádu vlády a trumfy by se octly v rukou prezidenta Klause, který jmenuje předsedu vlády a není přitom nijak omezen. Premiér ovšem bude muset v nové situaci dělat politiku, jakou na něm budou chtít jeho dosavadní oponenti v ČSSD a komunisté, nic jiného mu nezbude. Řekl bych, že je mu to fuk. Hlavně, že zůstane premiérem. Představa, že by se v této situaci někdo ve straně vzbouřil kvůli spolupráci s komunisty, je málo pravděpodobná. Zatím se ozval jediný, poslanec Ekrt. Aby měli skutečnou váhu, muselo by jich být, pokud dobře počítám, jedenáct.

Miroslav Kalousek a KDU-ČSL. Jan Kasal prohlásil dnes v rozhovoru pro Lidové noviny: „To, že se někomu (v pátek večer, bd) zdálo, že krize je zažehnaná, nechápu.“ Pan Kasal si z nás dělá srandu. Lidovci a Kalousek v sobotu nesmírně výrazně přitvrdili, což nabudilo jakýsi nepokoj uvnitř strany: není jasné, nakolik Kalousek měl či neměl k tomu přitvrzení mandát. Jeho oponent Svoboda tvrdí, že ne. Důvody toho obratu jsou mi skutečnou záhadou. Předseda KDU-ČSL patrně právem cítil, že kompromis dojednaný v pátek, je shnilý a nedá se držet. Nezbývá než předpokládat, že se chtěl zachovat důsledně a v řádu věcí (beru ho z hlediska presumpce neviny). Pokud ano, strašně to přepískl: KDU-ČSL nemá dnes dost síly na takovouhle politiku (vynutit si změnu na postu premiéra). Jeho politika je nerealistická a jediné, čeho dosáhl, je, že se otevřela cesta k tiché spoluvládě komunistům. Proč se k tomu odhodlal, když to předem věděl? Polehčující okolností je, že Kalouskova pozice byla velmi obtížná: řešení z pátku bylo neudržitelné. Řešení ze soboty může mít pro ČR katastrofické důsledky. Existovala třetí možnost? Asi ano, někdo by ji byl musel vymyslet. S lítostí konstatujeme, že se to nepovedlo.

Komunisté jsou na koni. Jejich strategie je jednoduchá, všechno jim padá do klína. Vláda jejich důvěru nemá, ale při případném hlasování o nedůvěře ODS nepodpoří. Proč taky, tahle situace je pro ně ideální. Jsou ochotni uvažovat o podpoře menšinové Grossovy vlády, ovšem za předpokladu „že se vrátí k původnímu levicovému programu“ a zbaví se US-DEU. Výměnu Grosse pochopitelně nepožadují (jejich spoluvláda je vázána na politickém přežití premiéra), „platí přece presumpce neviny“, jak říká jejich šéf Grebeníček. Předčasné volby z pochopitelných důvodů nechtějí, vyhrála by je s převahou ODS a oni by přišli o nesmírně výhodnou pozici.

ODS nemůže nic získat. Její preference jí nejsou k ničemu, svou skutečnou sílu musí odvozovat z minulých voleb. Musí se modlit, doufat a čekat na červen příštího roku. Situace bude ale jiná než ještě před týdnem: bude stát tváří v tvář kompaktní sto jedenáctce ČSSD a komunistů. Představme si následující scénář: KSČM přiměje sociální demokraty, aby jí postoupili důležité kontrolní orgány, např. momentálně bezprizorný NKÚ – a během jednoho jediného roku se z hrdého modrého albatrose může stát ubohá schlíplá slepice, oškubaná o všechny preference.

Prezident má minimální snahu do věcí nějak zasahovat. Svou popularitu, kterou si získal ponejvíce šovinistickými exhibicemi a mentorováním amerického prezidenta, si může strčit za klobouk. Smí protagonistům sporu nanejvýš udělovat hraběcí rady (což taky činí). Ti se mu vysmějí. Jeho pozice je horší než pozice prezidenta Beneše v únoru 1948 (dnešní situace tu tehdejší poněkud připomíná). Beneš čelil demisi ministrů, kterou mohl nepřijmout (a neučinil tak). Klaus bude konfrontován s faktem, že se lidovečtí ministři nechají z vlády vyhodit – a on je podle ústavy odvolat jednoduše musí.

Zbývá US-DEU, nejsmutnější kapitola: podobně jako sociální demokraté v roce 1948 sedí na svých již ztracených ministerských seslích a demonstruje loajalitu. Němec mluví o tom, že Kalouskův postup je „nekolegiální, nekorektní a nekonzistentní“. „Nebudeme skákat, jak Miroslav Kalousek píská. On navíc píská hodně falešně a každý půlden jinak podle toho, jak se vyspí.“ Obávám se, že Grossovi nezbude nakonec je za jejich loajalitu odměnit ničím jiným, než že je na komunistický pokyn z koalice potupně vykope.

Celkem vzato: zdá se mi, že nynější situaci berou její protagonisté (snad s výjimkou prezidenta, který ovšem nemůže nic dělat) s neuvěřitelnou lehkomyslností.

Úterý 22. února: Václav Klaus, jek se zdá, nebere situaci na lehkou váhu. „Celá situace nabírá další nebezpečnou dynamiku.“ Nechce prý riskovat obměnu kabinetu tak, že bude podporován komunisty. Je jedním z mála, většina médií a např. i místopředseda ODS Langer si myslí, že o nic nejde. Langer v rozhovoru pro Právo např. říká: „Nevěřím v to, že jsou Stanislav Gross a sociální demokracie sebevrazi. Podpora od komunistů znamená absolutní diskreditaci Stanislava Grosse, sociální demokracie a demokratické levicové politiky v ČR. Nevěřím, že by něco takového Stanislav Gross a sociální demokracie riskovala. Podle mne by to znamenalo velké napětí uvnitř této strany, odůvodněnou ztrátu významné části voličů a podporovatelů sociální demokracie.“ ODS ovšem není v situaci, kdy jí stačí čekat, až jí za rok a čtvrt spadne po volbách moc do klína jako pečená husa. Grossova loutková vláda ovládaná z pozadí komunisty by jí mohla ještě pořádně zavařit. Kostlivců ve skříni je v nejvyšších patrech ODS nepochybně víc než dost. Klaus požádal sporné strany, aby se do středy pokusily vykročit ze slepé uličky. Bude to velmi těžké, Kalousek zjevně komunistické nebezpečí podcenil a Gross musí splatit své dluhy, takže každý rozumný člověk uzná, že rezignovat nemůže. Prezident taky zatím nechce vyzvat premiéra k demisi (byla by to čistě verbální záležitost, nemá v tomto směru vůbec žádné kompetence) a preferoval by, kdyby tato koalice vládla až do voleb (bodejť, slabá vláda mu poskytne velký prostor k politickým aktivitám; nicméně pořád je to lepší než slabá vláda dirigovaná Grebeníčkem). Zatím se prezidentovi podařilo dosáhnout jen toho, že mu Gross postoupil místo na setkání Evropské rady s Bushem. Konečně se mu splní dávný sen a bude připuštěn! Bush proti tomu nemůže nic dělat.

Lidovci zveřejnili zápisy ze schůzí předsednictva (a celostátního výkonného výboru) minulý týden. Vyplývá z nich jednoznačně, že od počátku tvrdě požadovali Grossovo odstoupení a Cyril Svoboda s tím souhlasil. Bohužel skutečná politika lidovců vypadala úplně jinak (v pátek byli ochota sama a přes noc obrátili na čtyráku), a tak buď hráli s ČSSD – a zároveň taky s veřejností – habaďuru, nebo dokumenty nelze brát úplně vážně. Svoboda ovšem se svým požadavkem na svolání celostátní konference zřejmě u většiny krajských organizací neuspěl, i když fakticky by k tomu asi důvod byl: pokud zůstane Kalousek na svém současném stanovisku, octnou se lidovci mimo vládu a budou nám zase vládnout (i když zatím skrytě) komunisté.

Václav Havel se v Radiožurnálu vyjádřil k politické situaci v ČR. To, co řekl, zní jako hudba z Marsu. Gross prý nic neprovedl a není důvod k jeho demisi, půjčil si na byt, jako to dělá kdekdo. Jenže kdekdo může v drtivé většině doložit, kde si půjčil, a pokud nemůže, má v ještě drtivější většině to štěstí, že není zrovna ministerským předsedou a nemusí se veřejně kroutit jako žížala. To, že jiní jsou šikovnější než Gross, a než by jmenovali nevěrohodné věřitele, odmítnou je uvést, Grosse nijak neomlouvá. Nejde o šikovnost druhých, ale jeho nevěrohodnost. Když se někdo stane nejpopulárnějším politikem, říká dále Havel, je prý třeba ho kopnout do kotníku, ať už něco provedl či nikoli. Gross už dávno není nejpopulárnější politikem, tím je Václav Klaus a za ním v závěsu Pavel Dostál, a problém je v tom, že Gross nedokázal přesvědčivě doložit, kde vzal část peněz na byt; kdyby to doložil, nikdo by na něho nemohl. Mluvit v té souvislosti o „zvláštní kampaňovitosti“ znamená vlastně vyjadřovat podezření, že za tím vším je tajné spiknutí (koho všeho?). To je ryze komunistický způsob myšlení.

A na okraj něco mimo téma dne. V Lidových novinách se můžeme dočíst, že výsledek Jaltské konference údajně ovlivnila Rooseveltova duševní choroba, kvůli níž nedokázal dosti drsně vzdorovat Stalinovi. Ve skutečnosti Západ, vyčerpaný válkou, na jakékoli vzdorování Stalinovi neměl. Rusové si prostě vzali všechno, kam se dostala jejich vojska. Problém byl jen v tom, že se to vydávalo za výsledek nějakých dohod, takže dnes každý obviňuje západní spojence z nadměrné ústupčivosti. Ve skutečnosti jen nemohli nic dělat.

Středa 23. února: Zdá se, že po poněkud hysterickém vyostření vládní krize (za její vznik je odpovědný Gross, za vyostření Kalousek) se všichni zúčastnění trochu polekali vlastní ráznosti. Těžko se jim divit, na rozpadu koalice by nakonec vydělali jediní komunisté. Unie svobody sebrala poslední zbytky sil a dala najevo, že bez lidovců ve vládě nebude (přitom se zdá, že někteří sociální demokraté by byli ochotni vládnout s podporou komunistů jen tehdy, když by Unie zůstala ve vládě a dělala jim alibi). Zároveň ovšem UD-DEU kritizuje KDU-ČSL a Kalouska s odkazem na „Vítězný únor“, který bohužel není úplně od věci. Normální řešení by bylo premiérova demise a předčasné volby. Pro české poměry je příznačné to, že je neprosaditelné, ba co víc, že je otázka, zda ho vůbec někdo doopravdy chce. Místo toho se mluví o „světýlku naděje“, lidovci naznačují, že by byli ochotni vyčkat do sjezdu ČSSD, sociálním demokratům to pochopitelně nestačí. Předseda ODS Topolánek namlouvá sám sobě i veřejnosti, že prezident případně „neumožní vznik menšinové vlády a bude jednat o předčasných volbách“. Prezident nemá vůbec žádný instrument, aby „neumožnil“ vznik menšinové vlády, a o předčasných volbách může sice mluvit, ale nedokáže je prosadit. V tuto chvíli mají trumfy v rukou Gross a ČSSD – ovšemže jen dočasně, než se vydají do rukou KSČM. ODS bude prosazovat, aby Grossova vláda, ať už bude řešení jakékoli, požádala znovu o důvěru. Pokud tak neučiní, vyvolají sami hlasování o nedůvěře. Vyvolají ho úplně zbytečně, vládě nedůvěra vyslovena nebude, protože pád Grosse by automaticky znamenal, že iniciativa přechází do rukou prezidenta. Kalousek tajemně naznačil, že má připravenu i jinou variantu, ale nechce ji před dnešním jednáním prozradit. Podle našich (neoficiálních) informací se jedná o ústup od požadavku demise, provázený bojovým řevem a neudržitelnými požadavky na premiéra, aby to nevypadalo tak hloupě. Hra infantilních politiků s odjištěným handgranátem došla, jak se zdá, už pořádně daleko.

Poslanecké sněmovně se poprvé nepodařilo přehlasovat Klausovo veto, a to v případě zákona, který mj. zakazuje privatizaci nemocnic. Prezidentovo veto bylo na místě, zákon se snaží petrifikovat současné polosocialistické zdravotnictví. Se zdravotnictvím se nepochybně něco udělat musí, ale tahle plánovaná reglementace nebyla rozumným řešením.

Sněmovna díky komunistickým hlasům přehlasovala senátní veto zákonu o elektronických komunikacích. Podle zákona ztratí soukromá média nárok na licenci v „multiplexech“ a budou o ni muset znovu usilovat ve výběrovém řízení. Zákon zjevně preferuje „veřejnoprávní média“, která může praktická politika snáze ovlivňovat, je skandálním a nemravným způsobem diskriminativní, ohrožuje a znevýhodňuje soukromé podnikání v oblasti elektronických médiích, které je v našem postkomunistickém prostředí zárukou svobody projevu.

Dušan Třeštík odvozuje českou cimrmanovskou tradici mj. od Karla Havlíčka (Borovského). To odpovídá obrazu, jaký o Havlíčkovi získal absolvent komunistického středního školství. Znal jen epigramy a poněkud pitvorné básnické skladby, které psal v době, kdy mu násilím zavřeli ústa. Karel Havlíček nebyl žádný tajtrlík, nýbrž zakladatel naší demokratické publicistiky, odvážný a důsledný člověk. Proto také, jak doufám, nemůže vyhrát v nejapné anketě o největšího Čecha, k níž trefně řekl v Mladé frontě Dnes Cyril Höschl: „Já například chovám k opravdickým autoritám hlubokou úctu, opravdu. A přesto jsem volil Cimrmana, protože mi takto položená a takto testovaná otázka připadá naprosto nesmyslná. Porovnávat Karla IV. s Václavem Havlem nebo Antonínem Dvořákem je asi tak absurdní jako porovnávat Jiřský klášter s trasou metra C. Asi jsem profesionálně postižen ohledy na metodologické nároky současné vědy, ale Cimrman je na tohle jediná rozumná odpověď.“

Prezident Putin prý má nejdražší hodinky mezi ruskými politiky. Doufám jen, že je nezdobí nápis „Mému lesníku za věrné služby Schwarzenberg“, jak se za mého mládí vyprávělo v anekdotě o hodinkách Nikity Chruščova (mladším čtenářům vysvětlí pointu jejich tatínkové, případně dědečkové).

Čtvrtek 24. února: očekávané smírné završení konfliktu mezi KDU-ČSL a ČSSD se nedostavilo. Dost dobře to ani nešlo: návrh prohlášení, s nímž přišli lidovci, je vstřícně mírumilovný asi tím způsobem, jako rakousko-uherské ultimátum Srbsku z léta 1914. Jak mohou proboha chtít, aby sociální demokraté podepsali spolu s nimi a s US výzvu svému sjezdu, která nepřímo žádá zjevně nejen odvolání Grosse z funkce premiéra, ale i jeho nezvolení předsedou strany? Požadavek na vysvětlení a případnou omluvu za některé výroky je nesmyslně ponižující a Kalousek musí vědět, že Gross na něj nemůže přistoupit. Proč to dělá? KDU-ČSL byla mimopolitickými aktivitami premiéra a jeho rodiny právem znepokojena. To, co udělat mohla, bylo podat demisi a vystoupit z vlády. Zároveň si uvědomovala, že je tu jakýsi problém s komunisty. A tak se místo toho rozhodla, že ministři ve vládě zůstanou sedět (proč se zbavovat teplých postů!), ale pryč musí premiér. KDU-ČSL přitom nemá v ruce jediný instrument, jak Grosse k demisi přimět. Samozřejmě si myslím, že Gross už měl dávno odstoupit. Jenže on to neudělal a neudělá a je třeba to zakalkulovat do úvah o řešení této situace. A teď k dovršení všeho předložila KDU-ČSL návrh dokumentu, který působí dojmem, jako by si jednak dělala legraci ze svého silnějšího koaličního partnera, a hlavně taky z české veřejnosti. Začíná to už trapně žertovným názvem „Postní dohoda aneb s únorem v zádech“. Navíc text návrhu dohody, o němž nemohla nevědět, že na něj ČSSD nemůže přistoupit, poskytla předem médiím. To, co se stane, je, že Gross lidovecké ministry z vlády vykope, ačkoli se mu vůbec nechce (nic jiného mu nezbývá) a bude vládnout jako loutka v rukou levice ČSSD a s komunisty v zádech (ačkoli do toho se mu taky strašně nechce). Levice ČSSD už jásá a obviňuje „pravičáky“ (Buzkovou, Sobotku) z malé horlivosti při hájení Grosse. Bodejť! Levice nehájí Grosse, hájí své vlastní zájmy. Předčasné volby by byly (už dávno) normálním řešením, jenže kdo je nyní vynutí? Mám strach, že nebezpečnost současné situace u nás vůbec nikdo nedoceňuje.

V této vřavě se Poslanecká sněmovna chová nedefinovatelně, což má i své výhody. Teď například těsně neschválila zákon o vyvlastnění provozní budovy u Národního divadla. Ministr Dostál je znechucen, mluví o tom, že budova byla Zlaté kapličce ukradena, že na počátku byl omyl nebo snad „zlý úmysl“ (zjevně nepřátel českého národa). Proti byl mj. poslanec ČSSD Mládek, který je toho názoru, že se problém dá řešit jinak než vyvlastněním. Pokud to jen trochu jde, měla by se hledat tato cesta. Vyvlastňování, navíc na komunistický podnět, je nepřijatelné.

V pražském zastupitelstvu se zatím vyhrotil absurdní spor o olympiádu v Praze. Uspořádat v Praze olympijské hry je obludný paranoidní nápad: nemůžeme si své mindráky léčit nějakým levnějším způsobem?

A konečně zbývá ještě chvála zlatých českých ručiček: jakémusi českému turistovi se podařilo úspěšně podpálit půl Patagonie. Dostal za to předběžně pokutu cca pět tisíc korun (nebo dolarů?), obojí je poměrně levné. V Chile máme z ostudy kabát a zaděláno na pověst nenapravitelných pyromanů. Dojem, že poslední dvě zprávy nějak souvisí s hysterickou a labilní politickou atmosférou v naší zemi, je sice zcela jistě mylný, ale neodbytný.

Pátek 25. února: Václav Klaus je zřejmě jediný člověk na české politické scéně, který je schopný a ochotný si připustit, že se ČR octla v politickém maléru dosti slušných rozměrů. Ve svém vyjádření mluví o tom, že „koalice nebere dostatečně vážně zneklidnění veřejnosti a že si neuvědomuje, jaké následky to může mít pro politickou budoucnost naší země“. To bohužel ještě není celá pravda. Neuvědomuje si to ani ODS. V usnesení jejího grémia se praví: „ODS se obává, že Gross si tímto návrhem pouze hledá alibi, aby si otevřel cestu ke spolupráci s KSČM, kterou vždy plánoval.“ To je naprostý nesmysl, Gross vůbec neplánoval spolupráci s KSČM toho druhu, která mu teď hrozí, naopak, chtěl se jí vyhnout a rád by se jí vyhnul i teď, jenže Kalousek s Topolánkem mu to nedovolí. Když Kalousek nyní říká, že si lidovci ukládají napříště „dost značnou verbální zdrženlivost“, je to pokrytectví, vše nezdrženlivé už bylo řečeno. Kalousek přímo vyzařuje mravnost, v souvislosti s Grossovými pokusy o dohodu s ODS prohlásil, že by to byla nová opoziční smlouva a že nevěří, že by ODS a ČSSD na „takovou nemravnost“ ještě jednou přistoupily. Opoziční smlouva nebyla – aspoň ve svých počátcích – žádnou nemravností, ale obratným manévrem, jímž Klaus se Zemanem utekli z lopaty stoupencům tehdejšího prezidenta Havla (kteří chtěli hrát úlohu rozhodujícího jazýčku na vahách stejně jako teď Kalousek a taky nemravné to od nich bylo stejně). Grossovi ovšem nakonec zjevně nezbude, než se do komunistické náruče vrhnout (stal se už do značné míry rukojmím svých oponentů ve straně). Na otázku Lidových novin „Umíte si představit, že budete vládnout s komunisty?“ odpověděl: „Ta věc není na pořadu dne a já rozhodně nepočítám s tím, že bych požádal o vyslovení důvěry komunistické poslance.“ Samozřejmě že nepožádá, nebude to potřebovat. Pokud neodstoupí, vláda zůstává.

Zato komunisté jsou na koni. Je výročí Vítězného února a jim nyní kyne šance podobná, i když asi o něco menší (nebude nám pak hrozit teror stalinistický, nýbrž jen lukašenkovský). A tak si dávají podmínky. Podle místopředsedy Filipa by případná menšinová vláda ČSSD mohla počítat s podporou komunistů, jen kdyby přišla s novým programovým prohlášením. Ale ještě raději by komunisté viděli rekonstrukci vlády, která by vedla ke „vládě národní shody“ (čti fronty). Samozřejmě za komunistické účasti, to se rozumí tak samo sebou, že to pan Filip nepovažoval za nutné zmínit.

Váha posledních událostí je taková, že přiměla i expremiéra Zemana k tomu, aby přestal blbnout a léčit si mindráky ze svého odchodu do politického důchodu, který si naplánoval jinak, než jak dopadl. Je pro vládu „odborníků“ do řádných voleb, protože současné vládní strany bohužel selhaly (což je pravda). Vláda odborníků by se ovšem musela udát za součinnosti ODS, které se do toho velmi nechce, myslí si totiž, že takhle si spíš udrží preference. Je to jen o trochu méně naivní, než kdyby si byl během slavných únorových dní 1948 Hubert Rypka říkal: nu což, za čtyři měsíce jsou stejně volby a tam to těm komunistům nandáme. Podle Zemana možnost menšinové vlády ČSSD „už uplynula“ (decentní formulace) a pro předčasné volby jako člen strany není, což je sice názor nesprávný, ale přece jen alespoň lidsky pochopitelný.

Strážce mravnosti Miroslav Kalousek má ovšem problém podobný tomu Grossovi, totiž problém 860 tisíc Kč, které si půjčil na stavbu rodinného domu v Bechyni. Situaci chtěl řešit tak, že jméno velkorysého mecenáše sdělí soukromým dopisem předsedům obou parlamentních komor. Předseda PS Zaorálek zcela logicky odmítl být našeptávací vrbou (nepovažuje za správné, aby se taková sdělení stala předmětem společného tajemství mezi politiky) a dopis Kalouskovi vrátil. Tomu pak nezbylo než ho zveřejnit. Je v něm to, co všichni věděli, nebo aspoň tušili předem: peníze mu půjčil jeho švagr Kašák, kterého před pár lety kdosi zavraždil a kolem jehož podnikání existují jakési nejasnosti. Tento sled kroků je jen o málo lepší než řetězec strýc Vik – Rostislav Rod – Michal Simkanič. Navíc pan Kašák má něco málo společného s pověstným Lajosem Bácsem.

Evropská unie nedospěla k dohodě o zákazu nacistických symbolů. Proti se postavily Velká Británie, Dánsko, Itálie a Maďarsko, se zcela správnou argumentací, že by podobná opatření mohla snadno vést k omezení svobody projevu. Maďarští a litevští pravicoví europoslanci totiž žádali, aby zákaz byl doplněn o zákaz symbolů komunistických. Zákaz nacistických a komunistických symbolů je blbost snad ještě o něco větší než zákaz symbolů nacistických, a pozitivní stránka návrhu byla, že si představitelé zmíněných zemí uvědomili jeho absurditu a věc zablokovali.

Sobota 26. února: Václav Klaus poskytl rozhovory BBC a Mladé frontě Dnes. Potvrdil, že vidí situaci ve srovnání s ostatními českými politiky (včetně ODS) celkem jasně. Na jeho výrok, že by nepřijal demisi lidoveckých ministrů, reagovali v Právu poukazem na článek 74 Ústavy, který zní: „Prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Nejsem právník a není mi jasné, vztahuje-li se tato formulace i na případ demise ministra (ministr podává demisi prostřednictvím předsedy vlády). Řekl bych skoro, že ne (prezident ovšem může ministra, který za ním přijde s tím, že chce podat demisi, z vlády bez dalšího vykopat, ale nezdá se mi, že by ČSSD byla příliš nadšena z toho, že má její premiér lidovecké ministry vyhodit). K prezidentovým názorům na krizi a její řešení se vrátíme.

Ministr a místopředseda ČSSD Škromach nezahálí a vymyslel zajímavou fintu. Grossova menšinová vláda by měla požádat v Poslanecké sněmovně o důvěru a svázat tuto žádost s hlasováním o zákonu ohledně majetkových přiznání, jehož se Gross při nástupu do funkce na nátlak koaličních partnerů vzdal. Komunisté (místopředseda Dolejš) už naznačili, že by se jim to docela líbilo a že by do zákona při té příležitosti navrhli řadu vlastních inovací (jak by ne, byli by na koni). Zlý muž KSČM Exner ovšem prohlásil, že by se předtím muselo vyjasnit personální složení nové vlády a její programové prohlášení. Pro komunisty je trochu obtížné „zachraňovat premiéra, který ztratil důvěru v očích značného množství občanů“, protože Grossovy problémy jim vadí (a zjevně ho nepovažují za svého člověka). Smyslem této mesaliance by podle Exnera mělo být v době do voleb zabránit nástupu pravice (tak, jak se to povedlo do voleb v roce 1948?), anebo alespoň zmírnit následky nástupu pravice tím, aby pravice neměla takovou podporu, jak se rýsuje z průzkumů veřejného mínění. Měli by velkou šanci, Tento scénář je v tuto chvíli (před zítřejší schůzkou lídrů koalice) bohužel ze všech nejpravděpodobnější. Ostatní strany (lidovci, ODS), dělají totiž všechno pro to, aby ČSSD a Grossovi nezbylo, než ho realizovat (např. předseda Senátu Sobotka zase mluvil o tom, že „komunisté už spolupracují s ČSSD a nejspíš jsou s ní předem dohodnuti“. To je nestydatá účelová lež, která může mít katastrofické následky; a místopředseda KDU-ČSL Kasal řekl, že lidovci ČSSD sami neosloví a počkají si na její vstřícné kroky – jaké, když jim nedali žádnou šanci?). Jakási naděje je pouze v tom, že komunisté v euforii přecení své síly a budou se domnívat, že mají na to, prosadit odvolání Grosse a dosazení Škromacha nebo nějakého jiného fierlingrovce. Pak by všechno záleželo na Klausovi.

Místopředseda US-DEU Pelc se vyjádřil v tom smyslu, že pokud se během příštího týdne KDU-ČSL a ČSSD nedohodnou, ministři US-DEU podají demisi. Tím by na tom, jak se rozhodne KDU-ČSL přestalo záležet. Smysl je zkrátit dobu nejistoty (totéž, za co se přimlouvá i prezident).

Pokud jde o veřejné mínění, není situace zatím až tak zoufalá. Předlistopadové komunisty žere 23% lidí, 76% lidí má opačný názor. Když vycházíme z historických analogií, je k úspěšnému puči zapotřebí podpora aspoň 35% obyvatelstva (i puč se dá dělat jen s jistou podporou veřejnosti). Pořád nám chybí dvanáct procent.

Shromáždění na Staroměstském náměstí v den výročí komunistického puče z roku 1948 vzpomnělo obětí bolševismu. Podle novinových zpráv na akci chyběli čelní představitelé „Bojovníků za svobodu“. Pokud je to pravda, nezbývá, než se ptát: za jakoupak svobodu bojovali ti bojovníci? A odpověď je nasnadě. Za tu, která byla skluzavkou k Vítěznému únoru.

Právo plesá: podařilo se najít úmrtní list knížete Kinského (otce dnešního restituenta). List je psán německy a obsahuje údaj, že dotyčný byl německé národnosti. Podle známého českého vlastence Václava Pavlíčka se národnost dědí, takže František Oldřich Kinský byl Němec. A to by mělo hrát rozhodující úlohy v majetkových přích. Nezbývá než konstatovat, že právo vlastnit je v ČR dodnes omezeno ohledy na národnost.

Pondělí 28. února: vládní krize se dostala do vleklého, chronického stádia. V sobotu se sešlo grémium ČSSD s předsedy krajských organizací, chtějí prý lidovcům navrhnout krátké prohlášení, jehož smyslem je „koalice pokračuje, koaliční dohoda platí, vláda pracuje dál“. Tedy tvářili by se, jako že se nic nestalo. To je nejjednodušší, a zároveň taky vůbec nejhorší ze všech představitelných možností. Porada přitom nesouhlasila ani s Grossovou rezignací, ani s vyčůraným Škromachovým návrhem ne důvěru spojenou s hlasováním o majetkových přiznáních (to by znamenalo faktické vypovězení koaliční dohody). Klaus má ovšem pravdu v tom, že by ČSSD i lidovci, pokud se dohodnou, měli říci něco zásadního, aby si lidé nemyslili, že celý ten spor byla jen taktická habaďura. Dokonce i nápad, aby vláda požádala o důvěru a donutila tím lidovce, aby se vyslovili jednoznačně a zásadně, je lepší než tvářit se, že se nic neděje.

„Schopní politici se vždy obraceli na ženy“, tvrdí v Právu předsedkyně vládní rady pro rovné příležitosti (mužů a žen) Čurdová. Z toho prohlášení plyne, že jsou tu na jedné straně schopní politici, na druhé, jako úplně jiná kategorie, ženy. Což je zároveň směšné i zrůdné, jako většina výroků militantních feministek.

Prezident Klaus, abychom ho pořád jen nechválili, se v televizní Sedmičce mj. vyjádřil i k tomu, proč ho prezident Bush dosud nepozval do Bílého domu: „Všichni víme, že pro prezidenta Bushe byla klíčovou věcí jeho prvního prezidentského období válka v Iráku. A on si v jistém slova smyslu dělení světa velmi zúžil na ty, kteří s ním bojovali v Iráku, a na ty, kteří nikoliv.“ To je klasický příklad alibismu: proč tedy pozval Špidlu? Pravda je, že náš pan prezident v jednu chvíli zapomněl, že USA nejsou zemí „naší váhové kategorie“ (podle jeho spolupracovníků je připustit si něco takového projev „protektorátního myšlení“) a nadzvedl amerického velvyslance v ČR a Američany všeobecně např. srovnáváním USA a SSSR (Irák, přítomnost amerických jednotek na území ČR). Zkrátka hájil naše „národní zájmy“ tak vehementně, že mu už dva roky nezbývá než – obrazně řečeno - běhat kolem americké ambasády a vrtět ocáskem. Upřímně řečeno, zaslouží si to. Proto když dále tvrdí, že „rozhodnutí o účasti a neúčasti v Iráku bylo, když jsem ještě seděl v parlamentu a připravoval si kandidátské prezidentské projevy... My jsme se v tu chvíli nestali pro amerického prezidenta největšími přáteli, kteří se té války zúčastnili tak, jak on si přál“, je to jen další mlžný opar. Ke konfliktu došlo samozřejmě už v době, když byl prezidentem, a netýkal se zbabělé poloúčasti ČR v irácké invazi (tu nám naši američtí spojenci velkomyslně prominuli), ale výše zmíněných nejapných výroků. Je nějaká naděje, že se náš pan prezident z této trapné historie poučil?

Federální exministr Petr Miller v Právu odvážně tepe Václava Havla za jeho výrok ohledně Grossova skandálu, a má samozřejmě pravdu. Zapomněl jen dodat, že i on se kdysi dostal do politiky po Havlových zádech, a že důvod, proč v ní nakonec skončil, nebyla zloba mocných, ale jeho totální neschopnost, viditelná tehdy na každém kroku.