5.2.2005 - 15.2.2005

ARCHIV

Rusové se zlobí na údajný polský nevděk

Komentář oddělení informací a tisku Ministerstva zahraničních věcí Ruska v souvislosti s hodnocením výsledků a důsledků Krymské (Jaltské) konference spojeneckých států, které se objevily v polských sdělovacích prostředcích

Otázka: prosím o komentář k hodnocení výsledků a důsledků Krymské (Jaltské) konference spojeneckých států, které se objevily poslední dobou v polském tisku.

Komentář: s politováním se dozvídáme o pokusech probíhajících v Polsku a v řadě dalších zemí zkresleně interpretovat výsledky Jaltské konference nejvyšších představitelů hlavních spojeneckých států protihitlerovské koalice, jež se konala před šedesáti lety v těchto únorových dnech.

Jejím nejzávažnějším výsledkem se stalo, jak je dobře známo, odsouhlasení plánů na definitivní porážku ozbrojených sil fašistického Německa a Japonska a definice základních principů ve vztahu k poválečnému mírovému uspořádání včetně založení OSN.

Spojenecké státy v Jaltě výslovně potvrdily společné přání, aby Polsko bylo silné, svobodné, nezávislé a demokratické. V důsledku jaltsko-postupimského uspořádání dosáhlo Polsko podstatného zvětšení svého území na severu a na západě. Bezpečnost Polska zaručily nejen USA a Velká Británie, ale i SSSR.

Během poválečných desetiletí se stimulátorem konečného určení západní polské hranice na Odře a Nise nestal nikdo jiný než Sovětský svaz, což se odrazilo v dohodách o hranici Polska s NDR v červenci 1950 a posléze i se SRN – v listopadu roku 1990. Status nových polských hranic byl potvrzen v dohodě o konečném uspořádání ve vztahu s Německem z 12. září 1990, jejímž účastníkem se zároveň s USA, Velkou Británií a Francií stal i Sovětský svaz.

Takže se nesluší, aby si naši polští partneři naříkali na Jaltu. A vůbec, „přepisovat“ dějiny druhé světové války a přitom vytrhávat historické události z kontextu té doby je nepoctivá věc.

Poznámky editora Událostí:

Mluvit o tom, jak si i SSSR (tedy Stalin) přál „silné, svobodné, nezávislé a demokratické Polsko“ hraničí s černým humorem. Dále je velmi pozoruhodné, že mluvčí ruského ministerstva zahraničí mluví o tom, jak se Polsko zvětšilo na severu a na západě, aniž by ztratil slovíčko o tom, jak a za jakých okolností se ještě o něco více zmenšilo na východě (dnešní východní hranice Polska sice nekopírují přesně to, co bylo stanoveno paktem Molotov-Ribbentrop, ale dosti se tomu blíží).

Takže řeči o přepisování historie (závěrečná pasáž vypadá, jako kdyby si ji ruské ministerstvo zahraničí objednalo u Peška a jeho party) jsou poněkud nemístné. Správně by měli Rusové říci: připravili jsme Vás o velký kus území na východě (přičemž je pravda, že toto území bylo osídleno převážně východoslovanským etnikem, ale to není žádný důvod pro to, aby se někdo paktoval s Hitlerem), ale odškodnili jsme Vás za to pořádným kusem německého území na severu a na západě. Tak držte zobák a koukejte nám být vděční.

Stalin byl krutý, ale obratný politik. Zavázal si Poláky (a ovšem taky Čechy tím, že jim pomohl prosadit „odsun“ Němců, bez Rusů by to nebylo šlo), takže je teď Putin a jeho nástupci mají do jisté míry v hrsti. Poláci a Češi mají velmi stíženou možnost přiznat si, jak se věci opravdu měly. Bojí se, mají intenzivní dojem, že by tím oslabili své pozice. A proto jsou chtě nechtě odkázáni na ruskou podporu.

V roce 1846 napsal Karel Havlíček: „dosvědčiti však mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí. Jak směšno, jak neprakticky bylo by tedy s tajným nepřítelem svým, který rouchem bratrským chtivost svou jen zakrývá, bratrovati se!!“ Škoda, že se z toho nepoučil dr. Beneš za války a po válce, a obávám se, že na to nemyslí ani čeští politici dnes.

15. února 2005