Středa 1. prosince: V Ostravě se konala konference „osobností“ pod názvem „Dny EU a USA“. Organizovala ji firma Teleaxis Petera Kovarčíka, který kdysi proslul úzkými vztahy s Václavem Klausem, „mediálním partnerem“ bylo Právo (politickým by nejspíš měla být KSČM, ale nebyla). Zúčastnila se jí mj. americká exministryně zahraničí Albrightová a zjevně tam excelovala. Vyjádřila lítost nad výsledkem nedávných amerických voleb: „Prohrál kandidát lépe chápající dnešní svět, navíc s československými kořeny.“ Vykutálené pojetí českoslovenství! Dědeček pana Kerryho byl německý Žid, který měl to štěstí, že se do USA vystěhoval ještě před první světovou válkou, tedy v době, kdy po nějakém Československu nebylo ani stopy. Kdyby byl místo toho setrval a přežil holocaust, byli by ho zkoumali, zda se nedopustil nevěry na ČSR, a pak případně oholili o majetek a vyhnali. A co má dědeček pana Kerryho společného se Slovenskem! Paní ministryně kritizuje prezidenta Bushe, který československé kořeny nemá. Choval se prý v irácké záležitosti zbrkle, „vždyť ani neznáme všechny příčiny, které stojí za vznikem terorismu“. (Za vznikem terorismu nestojí příčiny, ale docela konkrétní darebáci, s nimiž je třeba zatočit, dřív než oni udělají totéž s námi). A pani Albrightová vlastenecky podotýká, že USA už nejsou modelem ideální demokratické společnosti, kterou by se ostatní části světa měly snažit napodobit“. Za ztrátu důvěryhodnosti může především irácká válka. Myslím si, že USA jistě nejsou ideál, co je ideální na tomhle nedokonalém světě, ale jsou v současné době jednou z nejvyspělejších demokracií, máme se od nich neuvěřitelně mnoho co učit a to, že se president Bush pustil do irácké války přesto, že se na něj velká část zpohodlnělé Evropy vykašlala, byl projev politické odvahy. A myslím si dále, že paní Albrightová nemístně generalizuje. Dobrou pověst USA a zdravý rozum zjevně na konferenci hájil předseda Evropských demokratů Kasl, jeho vystoupení se pokusíme sehnat.

Vláda chce dát větší šanci diskriminovaným, lidem omezovaným kvůli rase, etnickému původu, věku, náboženství, víře, sexuální orientaci, zdravotnímu postižení či pohlaví. K tomu má sloužit chystaný antidiskriminační zákon, existuje v současné době ve dvou verzích, jedna předpokládá zřízení jakéhosi antidiskriminačního centra za 9 milionů (provoz by stál každoročně 22 milionů), druhá rozšíření působnosti ombudsmana (za 4 miliony, provoz ročně navíc za 11 milionů). Ministr financí souhlasí za podmínky, že předloha nebude obsahovat nárok na státní rozpočet (předsedovi rozpočtového výboru Kalouskovi tedy nezbude než obrátit se s prosbou o profinancování přímo na Hospodina, KDU-ČSL jako klerikální strana by k němu měla mít úzké vztahy). Kolem zákona se rojí feministky a Svatopluk Karásek. Je doufat, že se budou zabývat nejkřiklavějším případem diskriminace v ČR, totiž poloprávným postavením českých občanů německé národnosti. Špidlova i Grossova vláda od toho zbaběle utekla. Mnoho štěstí v boji proti českému šovinismu, milé modré punčochy a milý pastore.

Národní galerie hodlá podat trestní oznámení na šest výtvarníků, kteří se na protest proti řediteli Knížákovi a vedení instituce kolektivně vydělali ve Veletržním paláci. Předtím bude ovšem třeba obohatit trestní zákon o paragraf „znesvěcení Národní galerie“. Vzhledem k tomu, že jde o národní klenot a rodinné stříbro, mohla by být sazba mastná.

Sbormistr Kulínský je obviněn z toho, že drbal dívky z Bambini di Praga na zádech, chodil s nimi do sauny a dával jim polibky na dobrou noc. Kromě toho měl údajně pohlavní styk s několika nezletilými, které to ovšem daly k dobru až teď, kdy už dávno nezletilé nejsou. To se pak špatně dokazuje. Jakýsi otec tvrdí, že o zneužívání dívek věděl, ale přesto svou dceru do sboru posílal, „aby se nezhroutil její velký sen“. Je-li to pravda, pak očividně patří za mříže. A jsou-li pravdivá všechna obvinění, vydává to smutné svědectví nejen o sbormistrovi, ale o celém jeho ansámblu včetně rodičů těch dětí.

Čtvrtek 2. prosince: Grossova vláda odsouhlasila (s lehkým brbláním vnitřní opozice, KDU-ČSL a US-DEU) zvýhodněné půjčky pro mladé lidi, kteří si chtějí opatřit byt. Budou se týkat mladých manželství i jednotlivců, kteří pečují o dítě. Horní věková hranice je (aspoň u jednoho z partnerů) 36 let. Půjčku lze použít na koupi bytu či domu do osobního nebo družstevního vlastnictví. Vzhledem k tomu, že dvoupokojový byt v Praze stojí cca 1,5 milionu (pokud ovšem není v novostavbě, pak je ještě minimálně o půl milionu dražší), jde zjevně o populistické gesto, z něhož se budou radovat ti, co mají možnost si nějak sehnat ještě těch jeden a čtvrt milionu, ostatní si nabídku mohou strčit za klobouk. Na úpravu stávajícího bytu (kde by měla smysl) půjčku použít nelze.

Podle CVVM Václav Klaus plní funkci prezidenta dobře: podle 89% respondentů dbá o vážnost a důstojnost funkce, podle 86% dobře reprezentuje ČR v zahraničí, podle 84% plní funkce svěřené ústavou, podle 72% působí jako autorita u občanů, podle 55% pozitivně ovlivňuje vnitropolitický vývoj (jenže v tomhle posledním případě je opačného mínění jen 13%). Horší známku dostal jen za kontakt s občany a obeznámení s jejich problémy (44%). Aby ho v této věci hodnotili lépe, musel by víc chodit mezi lid, tj. např. s lidem do hospod, a to by mu zas pokleslo hodnocení č. 1 (péče o vážnost a důstojnost funkce). Jednomu se nezavděčíš. S potěšením konstatuji, že i tady (ostatně stejně jako ve všech důležitých věcech někdy od roku 1960) jsem jiného mínění než drtivá většina populace, nemyslím si, že Klaus dělá svou funkci dobře, myslím, že se to projeví jasně v situaci nějaké tvrdé zkoušky a že Klaus se takové tvrdé zkoušky dočká (život je zlomyslný). Radost z toho nemám, odneseme to pak všichni. Jinak výsledky nejsou (pro mne) zase až tak depresivní, jak by to vypadalo na první pohled. Ještě čtvrt roku před volbou prezidentem měl expředseda ODS popularitu pouhých 42%, hned během prvního měsíce po zvolení mu ovšem stoupla o 20%. Havel měl na konci svého vládnutí popularitu 58%. Z toho zjevně plyne, že vážnost, ba přímo posvátnost prezidentského úřadu je u nás tak mohutná, že i kdyby byl prezidentem zvolen kůň, měl by svých padesát procent jistých. Dnešní Klausova popularita je v podstatě součtem tohoto základního vkladu, 50%, a jeho popularity před zvolením (osobní složka), tedy 42% . Jen něco málo se při slévání obou faktorů ztratilo. Naproti tomu Václav Havel byl v posledních měsících své funkce už natolik obehraný a zkompromitovaný, že 8% „osobní složky“ odpovídá realitě.

V Senátě vznikla, zdá se, neformální, zato však mohutná koalice ODS s KDU-ČSL. Má ústavní většinu (51 hlasů, stačilo by 49). Senát hraje v našem politickém systému brzdnou a destruktivní úlohu (náš ústavní systém tak připomíná trakař, opatřený brzdami z pendolina), senátní většina není k tomu, aby změny ústavy umožňovala, ale aby jim spolehlivě bránila. Celý nejvyšší zákonodárný sbor bude nyní fungovat následovně: co lidovci jako součást koalice v PS odhlasují, to lidovci jako součást koalice v Senátu zabijou a vrátí Poslanecké sněmovně, čímž budou vládní koalici, jejíž jsou součástí, připomínat její křehkou smrtelnost: bude nutno mobilizovat všech 101 koaličních hlasů, a tak sanitky uzpůsobené pro převoz umírajících poslanců k hlasování budou opět v permanenci. (Tím nechci kritizovat shodu mezi oběma stranami na tom, že předsedou Senátu se má stát Přemysl Sobotka: to je korektní rozhodnutí odpovídající stavu věcí).

Pátek 3. prosince: Aféra Kulínský nabývá na šíři. Někdejší sboristky si údajně stěžují už i na otce dnešního delikventa: nutil je prý, aby si mu sedaly na klín a hladily ho. Pokud tak někdo neučinil, hrozilo mu, že bude vyhozen. Kdyby mu hrozilo, že bude napíchnut na kůl, chápal bych, že si na věc stěžuje až po čtvrt století. Co všechno jsou lidé schopni udělat pro svůj úspěch a slávu!

Pražský zastupitel Michael Hvížďala si zaslouží uznání za to, že se vyslovil jednoznačně proti paranoidně ctižádostivému plánu zažádat, aby se Praha stala pořadatelem letních olympijských her. „Máme vždy prezentovat pouze to, co skutečně zvládneme. Olympiáda je nad naše současné možnosti a síly… Většina lidí, která dnes tvrdí, že tu hry uspořádá, tady už za 15 let nebude. Je to z jejich strany taková kafkovsko-futuristická vize. Připadá mi velmi zvláštní.“ Zlatá slova, bez jakékoli ironie.

Stínový ministr spravedlnosti Pospíšil navrhuje, aby se v případě méně závažných trestných činů mohli žalobce a obžalovaný dohodnout na výši trestu, soudce by to pak jen schválil. Soud by dále neměl povinnost zdůvodňovat rozsudek v případě, že by se všichni účastníci sporu vzdali práva na odvolání. A konečně, u soudu by bylo možno použít jako důkaz výpovědi, získané formou „podání vysvětlení“. Ministr spravedlnosti chystá v novém trestním řádu ještě radikálnější variantu téhož. Prý se tak ulehčí soudů. Věřím, ale je tu nebezpečí, že spravedlnost přitom dostane na frak. Ovšem, všeho se dá zneužít. Ale tohohle se dá zneužít až příliš snadno.

Prezident Klaus sice nejprve odsoudil volební podvody na Ukrajině, teď se ale vrátil ke svému oblíbenému zvyku, totiž k udělování hraběcích rad: situace na Ukrajině se nedá vyřešit zvenku, svět nemá integrovat a intrikovat a řešit krizi za Ukrajince. Na tom se dokonale shodne s ruským prezidentem, který bude po ruském způsobu hlásat tyto ušlechtilé zásady a zároveň intrikovat a integrovat (totiž Ukrajinu do Ruska), až se budou hory zelenat. Zároveň český prezident navrhuje, aby se obě strany sporu zavázaly, že v případě vítězství svého protivníka nezlikvidují. Všichni máme zažitou zkušenost, že ruští politici (a totéž platí pro jejich úzké spojence) jsou ochotni slíbit cokoli, ale splnit jen něco. Nebo taky nic, jak se to nejlíp hodí. Václav Klaus není takový hlupák, aby to nevěděl. Alexandr Mitrofanov zase píše v Právu: „Rusko v nedávné době přišlo o Pobaltí, pak o Gruzii, teď se cítí ohroženo na Ukrajině. Pomsta za 40 let komunismu se daří náramně“. Jak to, že Rusko přišlo o Gruzii? Jeho spojenci kontrolují významné části země, Ruská federace tam má své vojáky, Gruzie je stále členem SNS. A v případě Ukrajiny nejde o pomstu za komunismus, ale spíš o to, aby se Rusové v budoucnu nemohli mstít těm, co jim pokazili jejich komunistický sen o třetím Římu. Věc je strašně jednoduchá: Rusko se na Ukrajině pokusilo podloudně změnit statut quo. K statutu quo patří, že Ukrajina má specifické vztahy s Ruskou federací a že je členem SNS. Rusům to nestačilo. A ukázalo se, že na Ukrajině se velmi, velmi mnoha lidem tenhle ruský plán nelíbí. Ukrajina zjevně není Bělorusko. Proto je jí možné – a dokonce nutné – pomoci. Vytvoření SNS byl svého času šikovný a dobrý tah. Bohužel to vypadá tak, že Rusko z něho teď chce udělat zpátky SSSR. A to není, jak říkával pan prezident a jeho věrný souputník Zahradil, „v českém národním zájmu“.

Prezident Kučma upekl (a v Moskvě si zjevně nechal požehnat) pozoruhodný plán: není proti opakování voleb (ovšem celých voleb), jakmile parlament ústavou omezí pravomoci prezidenta a zvětší pravomoci své a pravomoci vládní. Čili: napřed se prezidentský úřad politicky vytuneluje a pak se o něj můžete poprat.

Děti z Beslanu, které přijely do ČR na léčení, se tu nepochybně cítí jako doma. Jen autobus dorazil do Karlových Varů, které jsou už dávno jakousi neformální součástí Ruské federace, vlezl do autobusu ruský „podnikatel“ a pokoušel se šoféra zmermomocnit, aby celou výpravu odvezl do jeho hotelu. Pokus zatím nevyšel. Ale co! Hlavně, že už tam nejsou sudeťáci, že.

Sobota 4. prosince: Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se volby v Praze 11 musí zopakovat: kandidát KDU-ČSL Zápotocký se cítí být poškozen způsobem, jak o něm psali bezprostředně před volbami v Uhříněveském a Petrovickém zpravodaji. Představitelé ODS i prezident Klaus reagovali podrážděně, rozhodnutí soudu je samozřejmě závažné (i jako precedens). Ke zprávě se vrátíme, velmi ostrá reakce prezidenta je problematická, ale psát o věci tak tendenčně, jak to dělá dnešní Mladá fronta Dnes, mi nepřipadá korektní. Tím, že se kandidát ODS před volbami sám pochválil, neporušil ještě volební zákon a taky kvůli tomu volby nevyhrál. Ostatně si myslím, že úkolem novin není v první řadě bojovat za Pravdu a Lásku, ale věcně a objektivně informovat čtenáře. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Ukrajinská opozice oslavuje rozhodnutí Nejvyššího soudu o zopakování druhého kola voleb. Problém je v tom, že soud se bude ještě zabývat Janukovyčovou stížností, a ta se týká prvního kola. Může tedy (v souladu s přáním prezidentů Kučmy a Putina) rozhodnout o opakování celých voleb. Kučma by mohl v tom případě volby pozdržet a nominovat místo zkompromitovaného Janukovyče nějakého kandidáta, který by odlákal část Juščenkových příznivců. Jeden takový je už prý na obzoru. Parlament by měl nyní přijmout novelu volebního zákona, umožňující opakování druhého kola voleb (bude to zapotřebí?) a novelizovat ústavu, totiž zvýšit pravomoci vlády a parlamentu a snížit pravomoci prezidenta. Opozice z pochopitelných důvodů žádá, aby novela ústavy platila až od příštích parlamentních voleb (budou v roce 2006), jinak by jí prezidentská funkce mohla být k ničemu a její vítězství by se velmi zrelativizovalo.

V Maďarsku proběhne referendum o dvojím občanství pro zahraniční Maďary, o němž jsme už psali. Zajímavá je rozzuřená reakce Rumunska (budoucí prezident Nastase prohlásil plán za „nebezpečné šílenství“), přičemž Rumunsko bez rozpaků uděluje své občanství občanům Moldavska (a celkem se mu nelze divit, velká většina jich jsou etničtí Rumuni). Zajímavý je taky způsob referování českých médií: pokud jde o Trianonskou smlouvu, vesměs se upozorňuje na to, že na jejím základě ztratilo Maďarsko dvě třetiny území i s obyvatelstvem. Jenže v tom není problém: to, že ztratilo např. etnicky chorvatské nebo slovenské oblasti, bylo úplně v pořádku. Problém byl v tom, že nová hranice nebyla vedena podle etnického hlediska (sebeurčení národů), takže se v bezprostředním sousedství okleštěné země octly oblasti obývané drtivou většinou maďarského obyvatelstva. Etnicky zcela spravedlivé hranice ovšem nebylo možné vytyčit, bylo však možné vytyčit o hodně spravedlivější hranice než ty, které byly v roce 1920 ve Versailles stanoveny a v roce 1946 v Paříži stvrzeny. S hranicemi se dnes nedá hýbat: ale je tu problém, který předpokládá vstřícnost těch, co se kdysi ve Versailles napakovali.

Jedna ze dvou žen, kterou údajně zprznil v nezletilém věku sbormistr Kulínský, odmítá svědčit u soudu. Buď to neměla vůbec říkat, nebo to dovést až do konce. Takhle se celá záležitost logicky obrátí proti ní a obvinění se stane dosti nevěrohodným.

Pondělí 6. prosince: Předsedou ODS se stal na kongresu strany s velkou převahou Mirek Topolánek (na převaze se podílel i fakt, že neměl protikandidáta). Funkci prvního místopředsedy překvapivě nezaujal pražský primátor Bém, který měl podporu Václava Klause, byl zjevně dohodnut s Topolánkem a podporoval ho i odstupující první místopředseda Zahradil, ale Petr Nečas. Nečas je zjevně nejschopnější ze špičkových politiků ODS (v tom smyslu zareagovali účastníci kongresu správně), je otázka, zda je s to se samostatně rozhodovat ve vypjatých situacích: viz zjevné selhání v roce 1997, kdy se chystal na funkci ministra vnitra, ale pak ji z rodinných důvodů“ odmítl (vypadá to, že pravým důvodem byl befél ze samotné špičky odéesáckého Olympu). Navíc už za Klause (po sarajevském atentátu) se zavedlo, že k image nejbližších spolupracovníků zakladatele ODS nutně patří jakési arogantní hulvátství: symbolem může být, pokud se čtenáři pamatují, pes Raťafák z filmu o Méďovi Béďovi. V tomto směru se pan Nečas nevymyká. Regionální lobby uspěla jen částečně (Bendl a Bém zaujali „obyčejná“ předsednická místa). Topolánek nezíská dominantní postavení, a to je taky dobře. Špatně je, že v ODS jsou jakási zájmová uskupení, ale není jasné, co si jejich představitelé myslí, v čem se navzájem programově odlišují. Vzbuzuje to podezření, že jde jen o mocenské kliky, a všichni budou, až se dostanou k moci, dělat to, co jim odkázal Zakladatel, totiž bojovat květnatými frázemi proti hydře socialismu a svou politiku pasovat na tyto fráze. Což nemůže skončit dobře.

Ostatně Klaus: na kongresu označil, ovšem zpola žertem, pití z plastových lahvi za typicky levicový zvyk. Levicové je rovněž nosit baťůžek a jezdit na snowboardu. Atributů levičáctví je ovšem víc, připustil, a některé jsou významnější. Přiznám se, že taky piji z plastové lahve: když sporadicky cestuji do ciziny, beru si s sebou do vlaku láhev mattonky nebo magnézie. Na to, abych si pití kupoval v jídelním voze nebo snad dokonce létal letadlem, totiž nemám peníze, což je typicky levicové.

Druhá největší česká strana, komunisté, přikročili k zásadnímu přehodnocení vlastní minulosti. Grebeníček napadl pražskou organizaci za kult Klementa Gottwalda. Je třeba přiznat zločiny padesátých let a problematičnost roku 1968 (myslí „Pražské jaro“, nebo ruský zásah?). Nelze už dělit společnost na rolníky, dělníky a bohatce, svět je dnes dál. Nevím, kdo si vymyslil tu hloupost, že komunisty bude možné vzít do slušné společnosti, až se distancují od své temné minulosti. V první řadě záleží na tom, co chtějí dělat do budoucna, zhodnocení minulosti je jen menší, i když jistě nutnou části tohoto projektu. A pak tu ještě zbývá věrohodnost. Základní vlastností komunistické strany bylo, že to, co říkala, se zásadně odlišovalo od toho, co dělala, a to, co slibovala, od toho, co pak uskutečnila. Její sliby nemají velkou váhu. A konečně: prakticky od počátku byla prodlouženou rukou ruského imperialismu. Dnes se bude samozřejmě zaklínat všemi komunistickými svatými, že něco takového nepřichází v úvahu. Jenže o tom, jakou věrohodnost mají komunistická zaklínání, jsme měli možnost se přesvědčovat kontinuálně skoro sedmdesát let.

A do třetice všeho zlého, ČSSD: Stanislav Gross pojal své vystoupení na Ústředním výkonném výboru strany velmi originálně: nejprve členům vynadal za to, jak zvorali volby, pak přednesl svou koncepci (pokračování koalice, žádná spolupráce s KSČM a ODS), vyzval oponenty, aby ji odmítli, a protože to neudělali, dal jim najevo, že pokud budou nadále remcat, tvrdě po nich půjde. Odmítl jakékoli další smiřovačky se Zemanem (těžko se mu divit). „Zemanovská“ opozice je zjevně úplně dezintegrovaná. Škromach se ani nepřihlásil o slovo. Přitom nešlo o to, přednést ucelenou konkurenční koncepci, ale jen dát najevo, že tu je: ani na to se nezmohli.

Na Ukrajině probíhá tahanice mezi vládou a opozicí: vláda chce napřed ústavními změnami okleštit funkci prezidenta, a pak ji znehodnocenou přenechat opozici. Opozice chce nejdřív novelizovat volební zákon a provést volby, a pak se z pozice prezidentské síly bavit o změnách pravomocí. Logické a korektní by přitom bylo provést po ústavních změnách, které posílí funkci parlamentu a vlády, předčasné parlamentní volby.

Právo má starosti: na německou katolickou mši do kostela sv. Bartoloměje v Plzni nechodí lidé. Když se jim nepodařilo rozpoutat v duchu svých tradic z padesátých, šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let vlasteneckou kampaň, která by v součinnosti s „orgány činnými v trestním řízení“ zabránila nastupující germanizaci Plzně, roní krokodýlí slzy.

Taktéž Právo píše o Leni Riefenstahlové, která se (ideově) spustila s Hitlerem. Myslím, že to u nás není úplně aktuální. My máme svého Otakara Vávru, který se uplatnil ve všech režimech počínaje rokem 1936 a dnes dostává státní metály. Kam se na něj hrabe Riefenstahlová, aby ho trumfla, musela by žít ne sto, ale přinejmenším čtyři sta let.

Předseda Nejvyššího správního soudu prohlásil v souvislosti se zrušenými volbami na Praze 11: „nejsme orgán činný v trestním řízení, abychom zkoumali trestný čin pomluvy. Zkoumali jsme způsobilost těch výroků ovlivnit férovost volební kampaně“. Z volebního zákona ovšem vyplývá, že by se pravdivostí výroků zabývat měli.

Úterý 7. prosince: Mirek Topolánek, poté co byl triumfálně potvrzen ve své předsednické funkci, se zjevně chystá obklopit novými lidmi. Elegantně vypoklonkoval hlavní manažerku Benešovou. Do svého týmu chce zapojit lidi z komunální politiky, z regionů a ze Senátu. Je to pokus o emancipaci od zakladatele a čestného předsedy strany. Topolánkovi nic jiného nezbývá. Není divu, že mu pan prezident dosud nepogratuloval. Nebude to s ním asi mít až tak lehké.

Grebeníček se vyjádřil kriticky ke Klementu Gottwaldovi a mluví o tom, že se komunistická strana už nemůže jako v minulosti orientovat výlučně na „dělníky a rolníky“. Spekuluje se, proč to dělá. Pavel Verner uvádí v Právu několik důvodů, nezmiňuje však ten nejobvyklejší, který provází komunisty od dob vzniku jejich strany: totiž befél z Moskvy. Vztah k Moskvě je dnes složitější (Putin není žádný komunista), ale ruské politice se může hodit takovéhle želízko v ohni, už jen pro svou schopnost destabilizovat společnost, vyvolávat konflikty, podporovat nacionalismus pansalvistického ražení atp. Aby to KSČM teď mohla dělat účinněji, musí si vylepšit image a oslovit širší okruh lidí.

Vítěz senátních voleb v Praze 11, jejichž výsledek byl zrušen verdiktem Nejvyššího správního soudu, Jan Nádvorník, se obrátí k Ústavnímu soudu, a totéž učiní ODS. Vůbec se jim nedivím. K tomu, co jsem o případu napsal, zbývá dodat, že šlo o divokou diskusi mezi příslušníky dvou předměstských zájmových skupin, kterou otevřel starosta Křeslic Zápotocký v září v „Kurýru jihovýchodní Prahy“, což je zpravodaj městské části Klřeslice. Zpravodaj vyšel údajně v padesátitisícovém nákladu (Křeslice mají 424 obyvatel). Na to pak reagovali napadení, starostové Petrovic a Uhříněvsi, ve svých obdobných tiskovinách. Petrovický zpravodaj (který vydali podle laťky, již údajně nastavil Zápotocký, taky v padesátitisícovém nákladu) jsem neviděl (t.č. není na internetu). Uhříněveský, kde vyšel anonymní dopis očerňující Zápotockého, má náklad i úpravu daleko skrovnější než „Kurýr“ (sama Uhříněves má přitom přes tři tisíce obyvatel, s přilehlými obcemi sedm a půl tisíce). Ani inkriminované číslo Kurýra jihovýchodní Prahy, ani následující číslo Uhříněveského zpravodaje nemají ráz volební tiskoviny. Nejvyšší správní soud má jistě právo rozhodnout a jeho rozhodnutí je třeba respektovat. Můžu si však myslet, že je problematické. A taky si to myslím.

Fidel Castro nechal před časem uvěznit sedmdesát čtyři odpůrců svého vykutáleného režimu. Byl kolem toho trochu poprask, ale co se dá od starého bandity čekat. Teď je po jednom propouští (zatím je propuštěných čtrnáct), aby v očích dobromyslného Západu, odkud zřejmě potřebuje peníze na přežití, získal image lidumila (když Castro zavírá, je to normální, když propouští, je to neobvyklé, že by se polepšil?). Doufám, že mu tenhle vyčůraně primitivní plán nevyjde.

V českých novinách vycházejí élože na Adolfa Hoffmeistera. Byl to jistě velmi talentovaný člověk. Zároveň cynický a bezcharakterní podavač Gottwaldova režimu. Životopis, který si údajně sám napsal do jakéhosi výstavního katalogu z roku 1948, by mu dnes lehce upraven mohl s trochou ironie sloužit jako náhrobní nápis: "Narodil se za požehnané vlády Jeho Apoštolského Veličenstva Františka Josefa I., nepravidelná slovesa latinská a consecutio temporum začal za úřadování presidenta Masaryka, pomohl zvolit presidenta Beneše, nadával s miliony svých spoluobčanů na Háchu Hitlerova bráchu, do vězení byl uvržen vládou presidenta Lebruna, válečné zaměstnání našel v kanceláři presidenta Roosevelta, toto zaměstnání opustil za presidenta Trumana a pro mír a bratrství národů dnes pracuje v jednom z úřadů vlády Klementa Gottwalda."

V Mladé frontě Dnes polemizuje s mým článkem o názorech paní Sommerové Nejvyšší česká Modrá Punčocha, paní Zdeňka Ulmanová. K jejímu textu mám jen dvě poznámky:

Za prvé: autorem „dobového komiksu“ o dívčí válce není Alois Jirásek, ale kronikář Kosmas.

Za druhé: nenapsal jsem, že ideologie paní Sommerové je zhoubná jako španělská chřipka. Nýbrž jsem napsal, že ideologie paní Sommerové je směšná.

Středa 8. prosince: Miroslav Kalousek pokračuje v lidovecké ofenzívě: navrhuje úpravu zákona, z níž by vyplynulo podstatné omezení různých finančních požitků pro poslance. Iniciativy tohoto typu jsou dobré jen k tomu, že podporují zaběhanou představu o poslancích zvlášť a politicích obecně jako o parazitech. Tyto záležitosti by se měly posuzovat věcně a případ od případu: např. diety pro služební cesty do zahraničí ve výši 112 euro jsou přiměřené. Proč by měl český poslanec vystupovat v zahraničí jako holoprdelník, který nemůže svého partnera v jednání pozvat ani na kafe?

Prezidenti Klaus a Kwaśniewski si v Praze notovali, pokud jde o odpor k Centru proti vyhánění. Kwaśniewskému vadí, že má být zřízeno v Berlíně a má se týkat jen vyhnaných Němců. Tu je třeba jasně říci, že panu Kwaśniewskému není vůbec nic do toho, co stojí v Berlíně, pokud se to týká jenom Němců (a ne například taky Poláků, vyhnaných z ruského záboru po roce 1945). v druhém případě by mohl právem žádat, aby byl hlas Polska brán v potaz. Poláci si poslední dobou zvykli zacházet s Německem jako se svým protektorátem (žádosti o válečné reparace, které odhlasoval polský Sejm), Češi po nich obdivně šilhají, Němci a svět jim to trpí. Mám hrůzu z toho, až Němcům dojde trpělivost a začnou vyvádět podobným způsobem.

O zrušení senátních voleb, jak se ukazuje, rozhodoval Ústavní soud už jednou, v roce 1998: tehdy výsledek v obvodě Brno-město napadl sociálně demokratický kandidát Božek, který ovšem prohrál v druhém kole s vítězkou Lastoveckou o pouhých 263 hlasů. A Ústavní soud mu tehdy nevyhověl. Podle toho by pan Zápotocký vůbec neměl mít šanci.

Podle zprávy Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu zahynulo na „střežených“ československých hranicích v letech 1948 –1989 celkem 282 lidí. Jsou v tom zahrnuty i otřesné případy jako zabití německého turisty na německém území nebo zastřelení otce před očima rodiny. Jeden z prchajících byl roztrhán služebními psy. „Pohraničníci“ , kteří se na tomto řádění podíleli (nikoli vojáci z povolání, ale „normální“ lidé odvedení k „PS“), vyvázli v drtivé většině bez jakýchkoli trestů. Bere se to tak, že prostě měli smůlu. Jenže: střílet po prchajících ovšem museli. Ale mohli to dělat bez problémů tak, aby se nestrefili.

Čtvrtek 9. prosince: Náš Bobřík vyčůranosti není jedinou poctou, které se v posledních dnech dopracoval předseda KDU-ČSL Kalousek. Za svůj důsledný boj proti drogám (a proti odlišování „tvrdých“ a „měkkých“ drog) dostal nyní ocenění „frajer roku“ od sdružení s vlezlým jménem „Rodiče proti drogám“ (pojmenování podpásově útočí na city veřejnosti podobně jako název Jihočeské matky – ovšem, kdyby si říkaly např. Jihočeské ježibaby, nemělo by to tu přitažlivou sílu). Sdružení zaujímá tvrdý postoj nepochybně z fundamentalismu – prosazuje např. aby se uchazeč o zaměstnání ve státním sektoru musel vykázat potvrzením, že nedroguje (doporučuji, aby navíc musel prokázat, že je abstinent, vegetarián a žije v celibátu). Pan Kalousek – proto taky dostal naše ocenění – to ovšem dělá z populismu.

Podle toho, co píše Mladá fronta Dnes, se ministru Dostálovi jeho choroba vrátila. Obnovujeme tedy svůj někdejší závazek psát o něm jen tenkrát, pokud ho budeme moci pochválit.

Pátek 10. prosince: Senát včera pozměnil novelu zákona o veřejnoprávní televizi. Radu ČT by měla napříště z třetiny jmenovat poslanecká sněmovna, z třetiny Senát a z třetiny prezident. To je realizace někdejšího snu televizních revolucionářů a jejich politické lobby. Jenže je už pozdě: prezident už se nejmenuje Havel, ale Klaus, v Senátě sedí 37 zástupců ODS a KDU-ČSL se tam s ní zdá žít v zatím ještě neregistrovaném partnerství. Proto také senátoři ODS návrh se zlomyslnou radostí podpořili. V co ještě doufají povzbuzovatelé někdejší televizní revoluce? Své Waterloo až mají dávno za sebou. A nová úprava v dnešním politickém kontextu nezávislosti ČT nijak neprospěje.

Místopředseda KSČM Exner velkoryse připustil, že Klement Gottwald má na triku možná až dvě stě čtyřicet justičních vražd. Je však podle něho pouhý žabař: „Jenže nyní umírá 240 lidí nesmyslně každý týden a často za jeden jediný den kvůli politice současných politiků.“ Drzost pana Exnera se dotýká nebes. Měl započítat ještě oběti globalizace a kapitalistického vykořisťování v třetím světě, oběti amerických imperialistů v Iráku a sionistů v Izraeli a Klement Gottwald by byl se svými 240 obětmi zralý na svatořečení. Exnerův šéf Grebeníček reagoval na tyto výroky vyhýbavě: až jednou bude kulaté výročí, zasednou historici a budou dumat „na základě kritického posuzování pramenů“. Tuhle fintu odkoukal od Klause a Zieleniece, oni si před časem podobným způsobem obstarávali alibi za vyhnání českých Němců. Čeští historici mají v obstarávání alibi velkou praxi, řada z nich už šedesát let nedělá nic jiného, a tak vybaveni patřičnými stimuly pozitivními i negativními dokážou na objednávku vypracovat i alibi pro komunisty a Gottwalda. Nejlepší by bylo utvořit nějakou společnou rusko-českou historickou komisi a vydat k tomu jakési stručné dějiny našeho novodobého pobytu v ruském impériu, které pak jednohlasně odhlasuje parlament (nejlépe ve formě zákona) a stanou se pro nás pro všechny závaznými.

Senát vypustil z novely zákona o hluku (!!) paragraf zakazující další privatizaci nemocnic. Jednak právem zazněla námitka, že tohle omezení je protiústavní, protože porušuje zásadu volného nakládání s majetkem, a jednak jde většinou (ne-li výlučně) o nemocnice, o nichž by měly rozhodovat podle vlastního uvážení krajské samosprávy. Vítězství je to nejspíš Pyrrhovo, protože v PS sociální demokraté spolu s komunisty senátní veto přehlasují.

Podle toho, co píší Lidové noviny, přišel předseda SLÖ Zheisel s tím, že Mozart svým výrokem „Moji Pražané mi rozumějí“ myslel nikoli Čechy, ale pražské Němce. Ke zprávě se vrátíme, věcně má pan Zheisel asi pravdu, nicméně spor v této poloze mi připadá infantilní a má lehce temelínský charakter.

Sobota 11. prosince: Soud dosud nerozhodl o stížnosti dirigenta Kulínského proti vzetí do vazby. Občas se u nás stává, že lidé obvinění z daleko horších věcí běhají na svobodě. Těžko se ubránit dojmu, že hlavní důvod je psychologický: když stráví vánoce za mřížemi (a lidé podezřelí z mravnostních deliktů tohoto typu to se spoluvězni nemají jednoduché), možná změkne.

Podle průzkumů veřejného mínění je u nás běžné, že rodiče podporují své děti ještě když jsou sami hluboko v penzijním věku. Taktéž jsou u nás tzv. třígenerační domy daleko obvyklejší než v sousedním Německu. Nevím, proč by tyhle věci měly být hodnoceny pozitivně: normální (a morální) je, když děti pomáhají svým zestárlým rodičům a ne naopak, a „třígenerační domy“ jsou u nás důsledkem bytové nouze a spolehlivým generátorem nejrůznějších stresových situací pro všechny zúčastněné.

Ukrajinská krize skončila opravdu podivným výsledkem: podle reformované ústavy bude prezident napříště jmenovat jen premiéra, ministra zahraničí a obrany. Ostatní ministry najmenuje parlament. Tímhle způsobem přece nemůže nikde, a na Ukrajině tuplem, vzniknout akceschopná vláda, stírají se hranice mezi koalicí a opozicí, uzavřený kompromis je horší než prezidentský systém a horší než když o premiérovi rozhoduje většina v parlamentu a o složení vlády premiér.

Václav Klaus poskytl Právu pozoruhodný rozhovor, k němuž se nejspíš ještě vrátíme. Zde jen stručně: Klaus mj. tvrdí, že porážka „dominantní politické síly“ ve třech volbách těsně za sebou je něco, co snad nemá obdoby, „i když mě nějaký historik voleb možná usvědčí, že roku 1820 nebo 1947 se něco takového stalo“. V roce 1947 se bohužel nic takového ani náhodou nestalo, dominantní politickou silou u nás byla KSČ a pádlovala za nechtěné, ale intenzivní podpory lidí jako prezident Beneš a Jan Masaryk, vstříc „Vítěznému únoru“. Vím, že to Klaus jen tak plácl jako příklad, ale na jeho místě bych se zrovna roku 1947 byl taktně vyhnul. A jak to, že minulost nemůžeme měnit? Každá nová interpretace dějin znamená jejich změnu, dějiny neexistují „an sich“, ale jenom ve různých interpretacích. Jde o to, která interpretace je správnější: to se samozřejmě dá poznat, a důsledkem toho je, že se např. nedá úplně všechno okecat. Skoro z každé Klausovy věty v tom rozhovoru bohužel čiší víra v opak.

Mladá fronta Dnes se věnuje dvěma historickým okamžikům, kdy významné osobnosti české kulturní scény podpořily nelidský režim: schůzi v Národním divadle za heydrichiády a poněkud obdobné schůzi tamtéž po vystoupení Charty77. Přiznám se, že míru viny lidí, kteří v roce 1942 v Národním divadle hajlovali, nedovedu posoudit, že by se tím řadoví účastníci mohli chlubit nebo to jen tak přejít, se mi ale nezdá. Zato je mi zcela jasné, že těm, kteří by do téhož Národního divadla nešli v roce 1977, nehrozily žádné „tvrdé výslechy na StB“, protože sám jsem naopak Chartu 77 podepsal a žádný tvrdý výslech jsem neabsolvoval. Nikdo neměl povinnost Chartu 77 podepsat (a nikdo se podpisem Charty 77 nestal lepším, než byl předtím), ale nikdo neměl povinnost lézt do Národního divadla, i když by tím trochu riskovat musel (když chce člověk zůstat slušným, musí občas trochu riskovat). Něco jiného jsou ovšem sáhodlouhé seznamy signatářů Anticharty, tam jistě spoustu lidí napsali bez jejich vědomí, a že se někomu nechtělo to hlasitě a veřejně odvolávat, dovedu pochopit. Velmi mne ovšem zaráží závěry, k nimž dochází v téže Mladé frontě Dnes Karel Steigerwald (ostatně jsou to vlastně jen mírně upravené názory Václava Klause, k duchovnímu souznění mezi panem Steigerwaldem a českým prezidentem dochází poměrně často). Něco jiného je, chtít Vlastu Buriana nebo Karla Gotta či Helenu Vondráčkovou existenčně zničit, a něco jiného je jejich počínání kritizovat, jako že je, a to ve všech třech případech, problematické. Kritizovat znamená soudit. Svoboda kritiky patří k demokracii. Naproti tomu rozdávání odpustků napravo nalevo je morální korupce. Pan Steigerwald končí svůj článek patetickým zvoláním „Hanba sudičům“. Hrdě se k sudičům hlásím. A myslím si, že stydět by se měl pan Steigerwald.

Pondělí 13. prosince: Předseda Nejvyššího správního soudu Baxa dal najevo rozčarování z toho, že prezident zpochybňuje právo NSS rozhodovat o platnosti voleb. V této věci má úplně pravdu, problém s nařízeným opakováním voleb na Praze 11 není v tom, že by k tomu snad NSS neměl právo. Klaus by si měl pořádně přečíst volební zákon a občanský zákoník.

Lidovci ustoupili od požadavku kriminalizace potratů, přesněji řečeno zabránili poslanci Karasovi, aby jim v této věci i do budoucna dělal svým fundamentalismem ostudu. Teze, že úctu k nenarozenému životu nelze vynutit represí, ale dostatečnou prevencí a pozitivní politikou, je správná. A to, že člověk nesouhlasí s Karasem, neznamená ještě, že by souhlasil s řečmi o tom, že každá žena má právo zacházet se svým tělem, jak si zamane, a že by bylo v pořádku, když se chodí ke gynekologovi jako k zubaři. To, co člověk má, má jen propůjčeno a znamená to spoustu závazků. Když člověk nějakému závazku nemůže dostát, musí k tomu mít vážné důvody.

A do třetice všeho dobrého: senátor Kubera a místopředseda US-DEU Pelc se bouří proti vládnímu tažení za zmrazení platů politiků. Tvrdí, že jde o pokrytecký populismus, a pokud už chce vláda mermomocí šetřit tímto způsobem, měla by vlastně zmrazit platy v celé nepodnikatelské sféře. I oni mají pravdu.

Podle GfK Custom Research je ČR jedinou zemí v Evropě, kde mají ateisté nadpoloviční většinu: je tu údajně jen 32% věřících. Deník vysvětluje český ateismus špatnými historickými zkušenostmi, zejména upálením Jana Husa. To je nějaké krátké spojení, Hus, jeho stoupenci a následovníci, a ostatně drtivá většina Čechů patnáctého století byli hluboce a leckdy i divoce věřící lidé a dnešního průměrného českého ateistu, pokud by se jim vyznal, by si po tehdejším způsobu opekli. V jednom ale zmíněná agentura našincům křivdí: český ateismus je ze značné části bojovný a útočný, je to víra sui generis. Není to tak, že by lidé, kteří se k němu hlásili, nevěřili, že Bůh je. Oni věří, že Bůh není.

Lidové noviny získaly znamenitého odborníka na Maďarsko, maďarské reálie a maďarštinu Luboše Palatu. Pan Palata je příliš pevně přesvědčen o exotičnosti toho jazyka pro průměrného českého čtenáře a věří, že mu může namluvit cokoli. V jeho posledním článku v dnešních LN např. tvrdí, že knedlík se řekne maďarsky knedle (správně knédli), vacsorája je prý černý pes (ve skutečnosti to znamená jeho/její večeře). Štúrovo se maďarsky (rozuměj taky původně) nejmenuje Parkán, jak tvrdí pan Palata, ale Párkány (čti Párkáň). A hospoda (přesněji řečeno zájezdní hospoda) není czárda, ale csárda (čti čárda). Maně si vzpomínám na to, jak kdysi za války přesvědčil Jan Masaryk předsedu severoirského parlamentu, že základní česká zdvořilostní fráze zní: „Polibte mi prdel“. A taky ho naučil tuto větu správně vyslovovat, což není jednoduché, protože angličtina jako ostatně většina evropských jazyků nezná slabikotvorné souhlásky. Zmíněný předseda si frázi dobře zapamatoval a po nějaké době ji i použil, pozdravil jí konsternovaného ministra Feierabenda. Trnu, čím vším nás může v budoucnu pan Palata překvapit.

Úterý 14. prosince: Poté, co českými médii prolétla kachna o prodeji televize Nova německé společnosti RTL, vyšla najevo plná pravda: kruh se uzavřel, první česká soukromá televize se vrací do rukou svého někdejšího hlavního, lépe řečeno jediného investora. V tomto smyslu bylo spravedlnosti učiněno zadost. Ke zprávě se nepochybně vrátíme, protože Nova je záležitost celonárodního zájmu: každý z nás do ní totiž nedobrovolně investoval tisíc Kč. Stálo by za to sledovat vznik a oběh této sumy: podle slov velvyslance USA Cabanisse je odkoupení Novy dosud největší americkou investicí v ČR. Nás může hřát oprávněný pocit hrdosti, že jsme se na ní ze dvou třetin podíleli my sami částkou deseti a půl miliard, kterou musel český stát zaplatit ošizenému majiteli za napoleonské manažerské a podnikatelské ambice pana Železného. O něco víc než před rokem jsem se pokusil podstatu „případu Nova“ v záchvatu jakéhosi prorockého osvícení popsat, zatím tedy jen připomínám svůj článek z Událostí v říjnu 2003.

KDU-ČSL a US-DEU chtějí prosadit, aby se restituce církví řešily obecným restitučním zákonem a nikoli zákonem položkovým. Arcibiskup Graubner celkem logicky upozorňuje, že by návrh položkového zákona v tom rozsahu, v jakém žádá restituce katolická církev, obsahoval asi sto třicet tisíc položek. Sociální demokracie a ministerstvo kultury (všimněte si, že nepíšu ministr, slíbil jsem, že o něm budu mluvit jen tenkrát, když ho budu moci pochválit) chce zredukovat okruh vracených nemovitostí na ty, které sloužily k pastoračním, duchovním, správním, sociálním zdravotnickým či vzdělávacím aktivitám církví či k ubytování duchovních. Zřejmě spoléhají na to, že katolická církev bude pak schopná vydělat si na údržbu těchto objektů standardním způsobem, popsaným v evangeliích, totiž zázrakem. Víra zdánlivých volnomyšlenkářů z ČSSD je tak velká, že se obávám, aby snad nezaveleli Řípu k pochodu směr Praha. Problém je v tom, že katolická církev jako nejsilnější a tradiční církev v zemi i vzhledem ke svým historickým specifikům je v úplně jiné situaci než např. malé protestantské církve: její provoz je nákladný a musí si na něj nějak vydělat. Úplné oddělení státu od církví, které by protestanti zřejmě buď uvítali, nebo aspoň snesli a přežili (peníze ministerstva kultury chutnají hořce), je v případě katolíků velmi svízelná věc. Nejsem slepý, abych neviděl, že i vláda to má v této věci těžké. Ale nejsem zároveň slepý, abych neviděl, že jí doposud chyběla shoda a tedy i dobrá vůle. Jedno je zjevné: od státu, kde drtivá většina občanů jsou bojovní ateisté, nemůžou církve čekat nic dobrého. Nezbývá jim, než se co nejrychleji postavit na vlastní nohy.

Vždy po nějaké době se v Právu objeví neformální rubrika, kterou bych nazval „Koutek strýce Kovaříka“. Jejím jediným tématem je sudetoněmecké (a šíře německé) nebezpečí a jak mu čelit. Dnes obsahuje mj. mimořádně křuplavý text právního experta Richarda Krále z PF UK (jsem naštěstí už starý a brzy zemru, takže se mi snad podaří uniknout spárům české justice, až ji budou ovládat žáci lidí jako je Pavlíček, Král, Přibáň apod.) Jsem zásadním odpůrcem toho politického stylu, který u nás prosazoval bývalý prezident Havel, a nijak jsem se s tím na veřejnosti netajil. Král ovšem Havlovi přičítá odpovědnost za silné pozice sudetských Němců, protože „přes varování tehdejšího kancléře Helmuta Kohla problematiku odsunu oživil a přispěl k tomu, že se z přesídlenců stala politická síla, kterou žádná německá vláda nemůže ignorovat.“ To je věcně naprosto nehorázný nesmysl, „přesídlenci“ (rozuměj vyhnaní) mají silnější politické postavení jen v Bavorsku, kde představují nezanedbatelnou voličskou masu. Jinak je německá politika nemůže úplně ignorovat jen proto, že s brutálním vyháněním vlastního obyvatelstva po druhé světové válce se kromě komunistů dokáže ztotožnit jen velmi málo Němců (Schröderova vláda je s úspěchem ignoruje skoro úplně). Podíl Václava Havla na obojím je zjevně nulový (ostatně, kdyby otázku vyhnání nebyl „oživil“ on, postarali by se o to jiní) a to, co píše Král, se přibližuje dosti sprosté pomluvě. Bylo by také dobré, kdyby nějak doložil, jak, kde a kdy Kohl varoval Havla (doložil nikoli stylem jedna paní povídala, ale přesnými citacemi písemností nebo citacemi opřenými o svědeckou výpověď – a v druhém případě bych velmi přivítal, kdyby pak Havel Krále a jeho svědky zažaloval a věc se řešila před soudem, kde by ovšem v senátu neseděli Královi žáci).

Komunistická strana Čech a Moravy se reformuje opravdu mohutně. Její lídr Grebeníček rozhodl, že KSČM bude oslavovat jen kulatá gottwaldovská výročí. Čarodějnické sabaty toho typu, jaký se odehrál před nedávnem na Olšanských hřbitovech, se tedy nebudou konat každoročně, ale jen jednou za pět či deset let. To se nám všem uleví.

Středa 15. prosince: Čeští studenti (rozuměj středoškoláci) jsou údajně na prvním místě v Evropě, pokud jde o konzumaci lehkých drog, a na přední pozici, pokud jde o alkohol a kouření. Uvažuje se o zdražení alkoholických nápojů a omezení jejich prodeje. Alkohol by se měl prodávat jen na specializovaných místech. Represe asi moc nepomohou, protože vyvolávají korupci, která zase vede k zesílení represí, čímž se vytváří prostor pro další bujení korupce. Problém je v rostoucí demoralizaci společnosti: hysterické pojetí lidských práv nám znemožní bránit a prosazovat naše názory a naše hodnoty a nakonec i vůbec nějaké názory a nějaké hodnoty mít. Zároveň ztrácíme smysl pro míru, schopnost rozlišovat mezi tím, proti čemu je třeba za každou cenu bojovat, a tím, co je možno a radno tolerovat. Zdá se, že bojovat je zapotřebí úplně proti všemu, a hlavně proti sobě. I proto se snadno stane, že velmi přeceňujeme věci v podstatě nevinné (např. to, že se docela mladý člověk občas „namaže“). Tak se chová společenství, které už ničemu nevěří a základní hodnotou je pro ně přežít. Za každou cenu. Je přitom paradoxní, že hybným motorem, prosazujícím pochybné zákony, jsou svatouškovští fundamentalisté z KDU-ČSL.

To se ovšem netýká nového zákona o provozu na pozemních komunikacích. Způsob, jakým se u nás jezdí, je otřesný a čiší z něho krajní bezohlednost k bližním. Zpřísnění je na místě, jsou tu jen dva problémy: je velký rozdíl mezi tím, když se (až) padesátitisícovou pokutou zatíží mladý gauner vydělávající řádově desetitisíce, a když ji dostane důchodce s penzí pod deset tisíc korun. Bude to ponecháno volné úvaze policistů? A za druhé: poslanec Říman navrhuje vypustit z bodového systému přestupky, jejichž posouzení je subjektivní záležitostí policisty (například zda byl při přejíždění z pruhu do pruhu ohrožen jiný účastník silničního provozu). Na tom něco je. Prostor pro korupci je vždycky, jen není dobré ho zbytečně zvětšovat.

V koalici zuří spor o čtyři miliardy ušetřené na platech policistů: zatímco ministr Sobotka jako pragmatik je chce ponechat v rozpočtové rezervě (kdybych seděl ve vládě a bral svou účast v ní vážně, asi bych s ním souhlasil), předseda KDU-ČSL Kalousek, který ovšem ve vládě nesedí a v koalici zjevně sedí už jen půlkou zadnice, chce jako důsledný populista, který ví, že je třeba smíchat hodně užitečného s trochou ušlechtilého, dvě a půl miliardy poskytnout zemědělcům (kde má jeho strana silný voličský kádr) a něco i na kulturu (protože to je ušlechtilé). Poslanci US-DEU, kteří jsou jako správní stoupenci Pravdy a Lásky přesvědčeni, že se voličstvo skládá ze samých intelektuálů (a proto se taky jejich voličstvo skládá ze samých intelektuálů, což odpovídá preferencím 1,5%), vyznávají populismus krajně nepraktický a chtějí ušetřené peníze rozdělit mezi kulturu a vysoké školství.

Čtrnáctiletou dívku bodl v odlehlé pražské uličce kolem poledne nožem do břicha údajně ukrajinsky hovořící muž, aby ji mohl okrást o pár stokorun. V souvislosti s poměrem Čechů k Ukrajincům jsem si včera přečetl v MfD, že až nás požádá stavební dělník lámanou češtinou o trochu vody, nemáme zapomenout, že mluvíme s někým, jehož zemi svět obdivuje. Chce se mi per analogiam říci: až vám někdo na ulici vrazí kudlu do břicha a pak vás lámanou češtinou požádá o vaši peněžní hotovost, nezapomeňme, že mluvíme s někým, jehož zemi obdivuje celý svět. Ovšem, je to nespravedlivé a docela vedle. Ale to první tvrzení taky.

Čtvrtek 16. prosince: Jak se dalo očekávat, schválila Poslanecká sněmovna vládní návrh rozpočtu na příští rok. Předseda KDU-ČSL, jak předem ohlásil, podal pozměňovací návrh, podle něhož měla být suma ušetřená na policejních platech rozdělena mezi zemědělství a kulturu. Neuspěl, protože skoro celá ČSSD a celá KSČM byly proti. Ve svízelné situaci se ocitl ministr Palas, který musel nějak zdůvodnit, proč tak velkoryse odmítá peníze pro svůj resort, a komunisté, kteří chtěli původně podat návrh obdobný tomu Kalouskovi. Ti to vyřešili jednoduše: předseda jejich poslaneckého klubu Kováčik prohlásil, že hlasovali proti Kalouskovi, neboť je to antikomunista. Sám Kalousek se ovšem domnívá, že se Gross s komunisty dohodl a že jim za to musel něco slíbit. Jak je vidno, je pan Kalousek protřelý politický praktik (s podobnými kompenzacemi má zjevně zkušenosti). V tomhle případě bych dal na jeho slova. Komunisté za to málem uspěli s návrhem, aby zemědělství dostalo tři miliardy a něco ze sumy určené pro resort obrany. Podpořila je ODS (zřejmě naschvál vládě), ale taky přes čtyřicet poslanců ČSSD, takže návrh napoprvé prošel. Pak ale poslanec Křeček hlasování zpochybnil, následovala nejspíš stranická masáž a při opakovaném hlasování si to třicet poslanců ČSSD rozmyslilo a návrh KSČM odmítlo. Tímhle způsobem se z hlasování v PS stává fraška. Když to nevyjde napoprvé, udělá se druhý a případně ještě třetí pokus, a to by v tom byl čert, kdyby se to nakonec vládě nepovedlo.

Podle CVVM preference ČSSD klesají, jsou momentálně nejnižší od června, 11,5%. Suverénně vede ODS, při současném stavu by v koalici s lidovci získala v Poslanecké sněmovně ústavní většinu (pokud by ODS, třeba v koalici, měla po roce 2006 ústavní většinu v PS, ústavní většinu v Senátě, což vůbec není vyloučeno, její čestný předseda seděl na Hradě a obsadil si Ústavní soud podle svého gusta, může se jít opozice klouzat - ostatně opozice bude nejspíš už jen KSČM).

V EU vrcholí tahanice ohledně přizvání Turecka k jednáním o vstupu do Unie. Jakýsi německý sociálně demokratický poslanec turecké národnosti prohlásil, že Turecko si členství zaslouží, protože je jedinou muslimskou zemí se sekulárním zákonodárstvím, a navíc zemí, která respektuje svobodu vyznání. Na tom je hodně pravdy. Rozhodující není, že Turecko je zemí, jejíž obyvatelstvo vyznává v drtivé většině islám, tedy zemí islámského kulturního okruhu či islámské „civilizace“. Nýbrž rozhodující je, že v Turecku je stejně jako ve státech evropského typu odděleno náboženství od státu a politiky, že jde o sekulární stát, který je k náboženským záležitostem neutrální, protože zajišťuje svým občanům materiální hodnoty a jistoty, hodnoty a jistoty nižšího řádu, než které dává člověku víra a její vyznávání, a tím zároveň vytváří prostor pro to, aby lidé mohli svobodně uskutečňovat to, oč v životě jde (a co už od jejich náboženského přesvědčení nelze oddělit). To je zásadní rozdíl od zemí, kde existuje nějaká závazná státní doktrína náboženského charakteru (např. fundamentalistické islámské režimy nebo komunistické režimy ruského typu). Jedině proto si Turecko zaslouží být integrováno do západních struktur. Otázka dodržování lidských práv je jistě důležitá, ale vzhledem k této základní věci druhotná. V zemi, kde je sekulární politický systém a v níž neexistuje žádná závazná státní doktrína náboženského charakteru, není problém dřív nebo později lidská práva v našem chápání prosadit. V zemích teokratického typu je to vyloučené.

Pátek 17. prosince: Průzkum veřejného mínění, který provedla agentura STEM, vychází na rozdíl od CVVM poněkud lépe pro ČSSD: je s 15,6% jen těsně za KSČM a proti listopadu si o více než dvě procenta polepšila. Ministr Sobotka už taky hovoří o tom, že ČSSD má svůj černý den za sebou. Po trpké zkušenosti z předvolebních průzkumů, které věštily částečný propad ODS a vítězství ČSSD nad komunisty, je njespíš i tady přání otcem myšlenky.

Klausova kandidátka na soudkyni ÚS Novotná v Senátě narazila na odmítnutí i ze strany senátorů ODS. Vstoupila totiž v roce 1977 (předseda Senátu Sobotka po právu připomněl, že v tom roce probíhala štvanice na Chartu 77) do KSČ a hájila se standardním způsobem, totiž že to potřebovala pro svou kariéru. Zdá se, že monolit Klaus – většina ODS v PS a v Senátu – Klausův Ústavní soud nebude úplně jednoduché vztyčit. Česká společnost přivykla jakési pluralitě a nebude se jí chtít jen tak zříci.

Unie Svobody-DEU hodlá nalákat voliče slibem poloviční daně z příjmu pro zaměstnance. Potenciální volič si snadno spočítá, že tu poloviční daň budou moci prosazovat tak nanejvýš U Pinkasů, protože do Poslanecké sněmovny se v příštích volbách nedostanou ani náhodou.

Strany v Rusku prý nebudou smět být založeny na náboženském, etnickém či profesionálním základě. Na první pohled to vypadá moderně, ano, v dokonalém demokratickém státě by to tak mělo být. K dokonalému demokratickému státu má však Rusko dosti daleko (abychom se nevytahovali: my taky), a když se tyhle možnosti odbourají, fakticky se zmenší možnost, aby se v nedokonalém státě politicky organizovaly menšiny (etnické, náboženské). Což je, obávám se, smysl toho opatření.

Ředitel pražské Záchranné služby Schwarz je ve sporu s částí svých zaměstnanců. Na adresu svých podřízených prý řekl: „Tady nejsou padesátá léta, dělníci si nebudou určovat, kdo organizaci povede.“ Pan ředitel má svérázné představy o padesátých letech, zjevně příliš podlehl tomu, co se učil na ZDŠ. Kdyby si nějací dělníci v padesátých letech chtěli určovat, že místo jejich nomenklaturně stvrzeného ředitele má nastoupit nějaký jiný, skončili by v Jáchymově.

V souvislosti se vstupem do EU vytýká Unie Rumunsku, že diskriminuje menšinu, totiž tu romskou. Paříž zase v souvislosti s jednáním o vstup do EU žádá, aby Turci přiznali svou účast na genocidě Arménů v letech 1915 - 1923 (účast je v tomto případě poněkud slabý výraz). To je zajímavé. Ale nikdo nechce na Rumunech, aby byli vstřícnější k maďarské a německé menšině (pokud nějaká německá ještě v Rumunsku existuje, sedmihradští Němci byli pro Ceaušesca výnosný exportní artikl) a nikdo nechce třeba na nás, abychom přiznali „účast“ na vyhnání sudetských Němců (ovšem, to nebyla genocida, jen etnická čistka, ale taky místy dost divoká). Zdá se, že Němci a Maďaři nepatří v Evropě k chráněným druhům.

Sobota 18. prosince: Evropská Unie si na Turecku vynutila příslib, že uzná Kypr. Vesměs se uvádí, že jde o uznání jeho řecké části. Kyperští Řekové zablokovali v referendu před vstupem do EU sjednocení ostrova. Evropská unie by tedy za turecké uznání Kyperské republiky měla uznat, že Turecko má právo připojit si tureckou část ostrova. O tom ale nepadlo ani slovo. Připomínám ještě, že první osudový krok v kyperské věci udělala v sedmdesátých letech řecká vojenská junta, když se ve smrtelných křečích pokusila zachránit vlastní existenci tím, že zinscenovala na Kypru převrat a následné připojení ostrova (včetně turecké části) k Řecku. Turecko pak jen chránilo své lidi, když severní část ostrova vojensky obsadilo. A dále připomínám, že po celou dobu studené války byla Ankara loajálním spojencem Západu, zatímco politici jako Papandreu st. vychcaně koketovali s Chruščovem a Brežněvem.

Předseda poslaneckého klubu ČSSD Ibl podal demisi. Je to odezva na Grossovu kritiku práce klubu. Ibl si stěžuje na nedostatek kooperace ve vedení klubu. Ibl byl původně Grossův člověk, poslední dobou se zdá, že mezi oběma je jakési napětí: vypadá to, jako by předseda poslaneckého klubu dospěl po dalším propadu preferencí strany k závěru, že spojenectví s premiérem by mohlo znamenat hrozbu pro jeho politickou budoucnost, a snaží se je rozvolnit.

V Právu obhajuje prezidentův poradce Petřík Klausovo právo říci svůj názor na rozhodnutí soudů, tj. v tomto případě Nejvyššího správního soudu ve věci voleb do senátu v Praze 11. Prezident to právo samozřejmě má, jenom nesmí tvrdit hlouposti, jako např. že si NSS uzurpuje právo plést se do voleb. NSS jednal podle platného zákona, který je hloupý, ale to není věc NSS. Kromě toho problém není, co NSS udělal, ale jak to udělal (Zápotocký nedělal nic jiného než ti, na něž si stěžoval).

V MfD jsem si přečetl, že dnešní děti si na rozdíl od těch za Husáka cení peněz. ˇˇřekl bych, že děti si za Husáka cenily peněz stejně jako ty dnešní, problém je jen v tom, že tenkrát šlo ve většině případů o méně peněz než dnes, což vyvolává jakési zdání askese. Nucený pobyt v Daliborce není ale žádnou askesí.

Pondělí 20. prosince: Václav Klaus pozval do Lán na „předvánoční setkání“ Miloše Zemana s manželkou. Setkání má mít údajně „výsostně soukromý charakter“. Přesto je obtížné si je nevyložit zároveň jako velmi jemnou podporu Zemanovi v jeho sporu s vedením ČSSD. Vždyť ČSSD je nejsilnější stranou vlády, kterou soustavně kritizuje nejvyšší politický komentátor České republiky, shodou okolností zrovna Václav Klaus.

Podle CVVM klesla důvěra veřejnosti v exekutivu, zákonodárné a samosprávné sbory. Poslanecká sněmovna se pyšní pouhými 18%. Pozice si drží jen ombudsman a Ústavní soud. Zdá se, že náš politický systém není pro veřejnost příliš atraktivní. Což by do budoucna, jak se to občas stávalo a stává, mohlo být východisko k různým inovacím, před nimiž nás Pán Bůh chraň.

Rumunská pravice se sdružila do volební koalice s vlezlým názvem „Spravedlnost a pravda“. To je podezřelé: takové názvy se volí tam, kde se spravedlnosti a pravdy nedostává. Záliba v podobných falešně patetických zaklínadlech ostatně není rumunskou specialitou: v Polsku mají zase „Právo a spravedlnost“ (právo je o fous věcnější než Pravda). U nás zůstala naštěstí Pravda a Láska jen směšně kýčovitým sloganem, ale ukazuje stejným směrem: do cirkusu. Ovšem, všichni to myslí upřímně.

Úterý 21. prosince: Předsedové koaličních stran se dohodli na programu koalice po zbytek volebního období: chtějí aspoň na vládní úrovni připravit reformu důchodového pojištění, zkvalitnit práci soudů a zajistit přijetí euroústavy. K tomu je třeba říci: jaký smysl bude mít vládní dohoda o reformě důchodového podnikání, když je krajně pravděpodobné, že ji tato vláda nebude moci uskutečnit, protože jde v roce 2006 od válu. Snaží se v té věci aspoň o nějakou komunikaci s opozicí (ODS), kdysi to halasně slibovali! Pokud by mělo zkvalitnění práce soudů spočívat v tom, že noví soudci budou čtyři roky pod jakousi ministerskou kuratelou a pak ministerstvo spravedlnosti přezkoumá jejich způsobilost, je to šílený nápad a frontální útok na oddělení státních mocí. A výsledek referenda bude odviset od přesvědčivosti opozice (ODS, KSČM), která euroústavu odmítá, a od toho, jak bude postaven zákon o referendu (opět jen na jedno použití). Zákon lze schválit jen za součinnosti opozice.

¨Předseda poslaneckého klubu nejprve v dopise svým kolegům oznámil rezignaci, pak ji vzal zpátky. Škromach vyhrožuje, že pokud nebude příští vedení strany dostatečně pluralitní, řada členů a funkcionářů vezme nohy na ramena. Vnitřní opozice v ČSSD je ještě méně důvěryhodná a akceschopná než nynější vedení.

Právo otisklo rozhovor Pavla Blažka s nejvyšší státní zástupkyní Benešovou. Pan Blažek klade Benešové otázky tak sugestivní, že odpovídat by snad ani nebylo třeba. Například: Co si myslíte o tancích žalobců v kauze poslance Zdeňka Kořistky? Návrh na uvalení vyšetřovací vazby žalobce Martina Fraše zvrátil jeho nadřízený Josef Bláha a pak i krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová. Ta dokonce policii obvinila z nezákonnosti a z účelového postupu. Přitom Bláha a Andělová rozhodovali, aniž si dali práci prostudovat vyšetřovací spis. Nepoškodilo jejich jednání prestiž žalobců a protikorupční služby? Nebo: Jaké závěry vyvodíte z faktu, že Bláha a Andělová vědomě rozhodovali bez znalosti kompletního důkazního stavu a Istvan to dokonce posvětil? Nezakládá to důvod pro jejich odvolání z funkcí? S Alexandrem Kramerem člověk nemusí vždycky souhlasit, ale ve svém oboru je v Česku jednička. Tohle je jakýsi Anti-Kramer.

Cyril Svoboda se zřejmě pokoušel v Izraeli ze všech sil, jež na tomto poli má ministr země, která je v EU nováčkem a jejíž faktický vliv je poměrně malý, rovnat vztahy mezi Evropou a židovským státem. „Myslíme si, že Evropa a Izrael ne vždy vnímají hrozby stejně. Avšak sdílejí stejný bezpečnostní prostor, a tak jsou odsouzeny ke spolupráci. Mír a přežití svobodného a demokratického Izraele je základní podmínkou i pro mír a přežití svobodné a demokratické Evropy.“ . To je velmi pěkně řečeno. Obávám se sice, že vlivné evropské země jsou jiného názoru, ale je dobře, že to z české strany zaznělo.

Středa 22. prosince: Tématem dne je propuštění „spartakiádního“ vraha Straky. Jde o propuštění z psychiatrické léčebny, trest si už dávno odseděl. Chápu, že pozůstalí po jeho obětech jsou rozhořčeni, neodvážil bych se jim to vytýkat. Ale věcně vzato: ten člověk byl odsouzen v době, kdy se příliš nerozlišovalo mezi člověkem plně zodpovědným za své činy a člověkem nemocným. Otázka je, může-li opět vraždit, psychiatři to skoro vylučují. Úplně ne. Propuštění na svobodu je jakýsi akt milosrdenství, to s sebou zpravidla nese riziko. Nic na světě není bez rizika. Je možné naopak trvat na pomstě, ale jaký smysl má pomsta na tomhle člověku? Život má tak jako tak úplně zničený (nechápu, proč se v novinách kolem dokola opakuje, že se „podrobil kastraci“, zatímco pravda zjevně jde, že ho zmrzačili spoluvězni). A komu taková pomsta pomůže?

Propuštěni byli také dva francouzští novináři v Iráku. Únosci došli k závěru, že to nejsou američtí špioni. Oba byli známi svými proarabskými sympatiemi, přimlouvala se za ně řada echt teroristických organizací. S tím, že je propustí, jsem počítal od počátku, překvapivé je snad jen, proč je pustili tak pozdě. Nejspíš proto, aby si francouzští politici nemyslili, že to, co dělají dosud (lehce protiizraelská a protiamerická politika) stačí. Přidat musíte, holoubkové!

EU vyvíjí na Českou republiku nátlak, aby zrušila tzv. zlaté akcie, jimiž si stát rezervoval v podnicích, považovaných za „rodinné stříbro“ (např. karlovarská Becherovka, ukradená, ovšemže podle zákona, původním majitelům v roce 1945), jisté pravomoci (možnost bránit změně názvu a výrobního programu či přestěhování výroby do zahraničí). To je právě to, čeho se obává prezident Klaus – Evropa nemá pochopení pro naše národní zájmy a posuzuje takové opatření formalisticky jako krajně problematické omezování svobody podnikání. (Podle mého názoru má Evropa pravdu). Ekonomický expert ODS Kocourek volí podobnou argumentaci, s níž ODS obhajuje vyhnání sudetských Němců: tenkrát (když byly zlaté akcie zavedeny) to bylo v pořádku, dnes už to v pořádku není. Jak v případě Václava Klause, tak v případě ODS má praxe (primitivní nacionalismus) přednost před knižním liberalismem. Když jde o národní zájmy, musí svoboda ustoupit.

Čtvrtek 23. prosince: Podle koncepce profesionální armády, kterou kdysi vypracoval ministr Tvrdík a poté vzal za svou Karel Kühnl, mají být některé vojenské jednotky (těžká technika, např. tanky) zachovány aspoň v nejnižší možné míře. Stínový ministr obrany ODFS Petr Nečas by je zrušil úplně, je pro vybudování specializované armády. Je zajímavé, že ODS, která se tak ráda ohání suverenitou, je ochotna jen tak beze všeho rezignovat na jednu její pojistku. Až se po našem území budou prohánět Usámovy bojůvky, budou nám samé chemické jednotky na prd. Když už musíme mít armádu plně profesionální (řekl bych, že je to významný signál: tahle země se nechce bránit, respektive myslí si, že jí na to budou stačit žoldnéři), měla by být plnohodnotná aspoň v tom smyslu, aby se v krizové situaci dala dobudovat do nějaké úplnosti. Je dobré spoléhat na přátele, ale je taky dobré myslet na zadní kolečka.

Zdá se, že jsme se s chválou pana Kramera unáhlili. Jeho rozhovor s Erazimem Kohákem se mu vůbec nepovedl. Zřejmě v předvánoční atmosféře toužil předvést čtenářstvu Práva, že socialisté jsou i mezi křesťanskými tmáři. Profesor Kohák se v křížení „socialismu“ s křesťanstvím jeví být důstojným nástupcem evangelického superkolaboranta (s komunisty) J. L. Hromádky. Jeho křesťanská láska má své nenápadné limity, např. když tvrdí, že jeho protikandidát na Praze 4 Příhoda ho „podrazil“ (a on mu to po křesťansku odpustil), ale ani náznakem čtenáři nesdělí, jak. To je dosti špinavá pomluva. Proč se ho na to Kramer nezeptal? Je možné, že je mu Kohák názorově mimořádně blízký, proč ne, ale v tom případě by s ním neměl dělat rozhovory. Povinností novináře je politika (a Kohák je politik, i když amatérský) pořádně prohnat. Což Kramer jindy dělává.

Česká televize včera pojednala další vývoj kauzy Kořistka. Státní zástupkyně Benešová zatroubila k útoku na své podřízené, na řadě je ostravská krajská zástupkyně Andělová, která rozhodla o propuštění Dalíka a Kořistky, aniž by se seznámila s odposlechy jejich telefonátů. Z reportáže ČT vyplývá, že se Dalík s Večerkem „domlouvali“ (Večerek Dalíkovi řekl, že ho Nora Nováková z ČT rozcupuje, protože odmítl zkoušku na detektoru lži, podivné domlouvání) a Dalík se pokoušel ovlivnit média (byl v kontaktu mj. se zástupcem šéfredaktora Mladé fronty Dnes Čásenským). Ovšem, policie a vláda (kauza Kořistka je politická kauza) by nejraději viděly, kdyby v takovém případě obžalovaný zalezl doma pod postel a pouze tiše kňučel. Není nejmenšího důvodu, proč by se obvinění nemohli bavit s novináři, naopak, je to nutné zejména v kauzách, u nichž je nebezpečí, že by mohly být politicky manipulovány. A je povinností novinářů se s nimi bavit a pokud to, co jim řeknou, bude nějakým způsobem relevantní, aby to bez váhání zveřejnili. Zdá se, že se České televizi (a už to tak vypadá, že nejen jí) stýská po dobách, kdy člověk obviněný z něčeho, co zavánělo politikou, neměl v médiích šanci. (Tenkrát to bylo lepší aspoň o to, že tu byla Svobodná Evropa a Hlas Ameriky).

Václav Klaus se v Mladé frontě Dnes mediálně zamýšlí nad vánocemi. „Asi se shodneme v tom“, praví, „že Vánoce jsou, a to bez konkurence, v našem kulturním a civilizačním kontextu největšími svátky v roce“. To jsou hlavně v civilizačním kontextu volnomyšlenkářských nacionálů z ODS, tak jak je kdysi ke svému obrazu uhnětl. Pro věřícího křesťana jsou největším svátkem v roce Velikonoce.

Tamtéž píše Helena Třeštíková: „Řekla bych, že narvané supermarkety, nazývané chrámy konzumu, jsou při své nesnesitelnosti přece jen upřímnější než chrámy pravé, naplněné pokrytectvím, netolerancí a tisíckrát omílanou láskou, na kterou má právo jen někdo.“ Supermarkety mi nevadí, ale pitomé a drzé řeči tohoto typu ano, zvlášť pokud je dotyčný vede před Štědrým dnem. Pokrytectvím, netolerancí a láskou, na kterou má nárok jen někdo, je nemocná česká společnost, a to minimálně od roku 1945. Nenávist ke křesťanství a militantní ateismus (stejně je to všechno jen podfuk) patří k výbavě českého pseudointelektuála, „osobnosti“, jak se dnes s oblibou říká. Nesvádějte na jiné to, čím sami trpíte.

24. prosince: Skoro se mi to nechce věřit. Události slaví dnes své páté Vánoce. Když jsem je začal dělat a dělal jsem je asi tak šestý týden, zdálo se mi, že takové pracovní vypětí nemohu vydržet déle než tři - čtyři měsíce a že skončím dřív, než jsem pořádně začal. Ze čtyř měsíců je nyní čtyři a půl roku. Dělám Události v podstatě sám, na koleně a s výjimkou „rozjezdu“ v prvních zhruba pěti měsících, kdy jsem dostal jakousi malou dotaci, taky docela zadarmo (ostatně, co bych taky chtěl, poplatek za doménu zatím unesu a víc nepotřebuji). Milí čtenáři Událostí! Přeji Vám příjemné prožití Vánočních svátků a doufám, že to se mnou vydržíte i po nich. Zároveň děkuji všem, kteří kdy do Událostí nezištně (a pochopitelně taky zadarmo) přispívali a přispívají, a v neposlední řadě svému skrovnému, ale obětavému technickému servisu.

Na Štědrý den 2004

Bohumil Doležal

Pondělí 27. prosince: Volby na Ukrajině, jak se dalo očekávat, vyhrál Juščenko, podle předběžných výsledků asi o dvanáct procent. To je dost na vítězství za normálních okolností, ale málo ne sjednocení rozdělené země. Před Juščenkem je několik nezáviděníhodných a těžko řešitelných úkolů: překonat to rozdělení a vyřešit postavení Ukrajiny mezi Západem a Ruskem. Nemá smyslu si namlouvat, že vítěz voleb je zcela vyvázán z problémů, které měli jeho předchůdci. Stojí právě na půl cesty mezi demokracií a autoritářským nacionalismem, mezi svobodným a polostátním mafiánským podnikáním (to druhé je typické pro postkomunistické země). Těžko věřit, že se mu podaří Ukrajinu spasit a neměl by si to u nás nikdo namlouvat, jinak bude trpce zklamán. Ostatně to ani není úkol politika. Ke zprávě se snad ještě vrátíme, spíš ze zoufalství, protože věcných článků o téhle tak důležité věci se u nás moc neobjevilo.

Nemohoucnost našeho politického systému se projevuje mj. i v neschopnosti zajistit chod tak základních institucí, jako je Nejvyšší kontrolní úřad. Místo prezidenta je už rok a půl neobsazeno, poslanecká sněmovna si vytvořila vlastní orgán na kontrolu Kontrolního úřadu (jaká nehorázná blbost, kromě toho je to jakási skrytá sabotáž práce nezávislé kontrolní organizace. Neudělají si nakonec ještě kontrolní komisi na práci Ústavního soudu?) Stížnosti na nekompetenci úřadu mohou být na místě. Poslanecká protiinstituce ale nic nespraví. Nezávislost je u nás dnes skoro sprosté slovo.Předseda NKÚ by měl být za normálních okolností buď někdo z opozice nebo neutrální osobnost, těšící se všeobecné autoritě. V ČR je ale v současné době opozice silnější než koalice a neutrální osobnosti těšící se autoritě se nám zatím ještě neurodily a hned tak neurodí.

Vládní koalice dostává strach z referenda o evropské ústavě. Sociální demokraté by rádi spojili jeho konání s volbami do PS. Právem se domnívají, že čím větší účast, tím větší šance na její přijetí. Jenže ta šance ani tak není moc velká, populistická propaganda ODS, podporované prezidentem, zjevně zabírá. Proti se teď vyjádřil Pithart (lidé si ústavu ani nepřečtou a nebudou tedy schopni o ní zodpovědně rozhodovat). Zpoza buku ho zjevně diriguje exprezident Havel, který se vyjádřil ještě daleko zřetelněji: "Celou ústavu si přečte, řekněme, jeden z tisíce voličů, a kdo ví, zda ti, kteří si ji přečtou, budou schopni domyslet všechny její vnitřní souvislosti." Jinak řečeno, o tak závažné věci nemůže rozhodovat hloupý plebs, je třeba to nechat na nějaké radě moudrých. Místopředseda KDU-ČSL Kasal je po lidovecku „mírně pro referendum“, ale s hlasováním v parlamentu by se taky smířil. Nechápu, co si zastánci vlády filosofů slibují od hlasování v parlamentu, tam by přece bylo taky zapotřebí ústavní většiny (jde o ústavní dokument) a té je nynější parlament neschopen skoro ve všech věcech.

Předseda KDU-ČSL Kalousek si populisticky šplhá u voličů, kteří touží vzít u huby rozmařilé a rozhazovačné poslance a senátory. Chce zrušit proplácení letenek pro vnitrostátní lety. Opatření by postihlo zastupitele z Ostravska, pro něž je cestování do Prahy časový problém. Ročně jde o sumu mezi dvěma a čtyřmi miliony korun. Snad by si pan Kalousek mohl získávat body v soutěži o bobříka popularity nějakým méně vyčůraným a laciným způsobem. Cestovat týdně z Ostravy do Prahy a zpět autem nebo vlakem je otřes a když chtějí „daňoví poplatníci“ (označení pro různé křiklouny, kteří po mužicku, ponejvíce anonymně na různých internetových diskusních „kanálech“ prosazují zásadu, že na pány musí být přísnost) aby pořádně pracovali, musí taky strpět, aby pro to měli podmínky. Což něco stojí.

V Rusku zrušili svátek 7. listopadu. Oficiálně to už nebylo výročí VŘSR, ale „Den shody a smíření“ (rozuměj mezi zajíci a vlky). To je ostatně inspirativní, shoda a smíření proběhla po převratu u nás, u nás by se tak mohl jmenovat přímo 17. listopad. Ruští komunisté a různé polokomunistické, polofašistické organizace ovšem v klidu oslavovaly VŘSR dál. Teď to budou muset dělat o tři dny dřív, 4. listopad (toho dne roku 1612 osvobodil kníže Požarskij Moskvu, obsazenou Poláky), který se nyní stává „Dnem národní jednoty“. Ten teď mohou slavit spolu s Putinem všichni dohromady. Vykutálené.

Petruška Šustrová píše v Lidových novinách: „český atheismus bývá zhusta přičítán rekatolizaci po třicetileté válce, což je ovšem značně povrchní…“ Přiznávám se, že tento povrchní názor plně sdílím. Rekatolizace českých zemí znamenala náboženský úpadek. Z katolicismu se stala pouhá závazná státní ideologie. Násilná rekatolizace osmdesáti procent obyvatelstva znamenala faktické umrtvení náboženského života (který barokní folklór nemohl nahradit). Když se pak koncem osmnáctého století poměry uvolnily, nepřineslo to nějakou náboženskou renesanci, ale jen pomalý rozval. Kořeny českého atheismu jsou zde.

Jiří Sezemský polemizuje v LN s článkem Jiřího Pehe. K článku pana Pehe mám velké výhrady, k článku pana Sezemského ještě větší. K oběma se vrátím.

Úterý 28. prosince: Vítěz ukrajinských prezidentských voleb Juščenko prohlásil: čtrnáct let jsme byli nezávislí, nyní jsme i svobodní. Začala epocha velké demokracie. Nemůže si dovolit na veřejnosti i krapítek realismu? Takováhle velkohubost nevzbuzuje velkou důvěru.

Karel Gott a jeho přátelé přežili nápor tsunami na Maledivy. Nemýlili jsme se (viz náš fejeton „Co je postkomunismus“ z 29. června 2003): ten člověk je opravdu nesmrtelný.

Krajská státní zástupkyně Andělová se v prohlášení pro ČTK brání proti obviněním, které vůči ní vznesla nejvyšší státní zástupkyně Benešová, a vytkla jí, že zasahuje do neukončené věci. Ministr Němec označil postup Andělové za neúnosnou medializaci případu a hodlá zasáhnout. Případ je zmedializovaný od samého začátku, medializují ho všichni od Kořistky po Němce. Je to ostatně lepší, ne kdyby se to všechno (včetně odposlouchávání šéfa nejsilnější opoziční politické strany krátce před volbami) odehrávalo pod pokličkou.

Česká ekonomika už dosáhla 73% průměru EU v DHP na hlavu. Nestalo se tak ovšem naším mimořádným pracovním nasazením, nýbrž tím, že do EU byly spolu s námi přijaty i země ještě chudší než jsme my. Další úspěch nás čeká po přijetí Rumunska a Bulharska. A dostane-li se jednou do EU i Ukrajina a Turecko, dostaneme se vysoko nad evropský průměr, aniž bychom museli hnout prstem.

V lednu se chystají velkolepé oslavy osvobození Osvětimi ruskou armádou. Oslav se zúčastní řada evropských celebrit v čele s prezidentem Klausem (bude tam taky Putin, Köhler a Chirac). To mi připomíná, že se příští rok oslavuje šedesáté výročí porážky nacistického Německa. Nacionalistické běsnění, které u nás vypukne zejména v květnu příštího roku, bude nepochybně něco hrozného. Idylické devatenácté století! Koho by napadlo v roce 1875 pompézně oslavovat výročí konce napoleonských válek.

Středa 29. prosince: Miloš Zeman pokračuje s úctyhodnou vytrvalostí a mravenč í pílí ve svém úsilí o likvidaci ČSSD. Součástí jeho kampaně (jinak by nebyla účinná) je i oprávněná kritika: ČSSD jde cestou nejmenšího odporu. Problém je, že touto cestou šla už pod jeho vedením, jakmile se vlámala postranním vchodem do Strakovky. Dále Zeman tvrdí, že skutečný šéf si za spolupracovníky vybírá lidi, kteří jsou chytřejší než on. "Člověk, který si vybírá jako své spolupracovníky lidi ještě blbější, než je on sám, není manažer, není boss, není šéf." Přesně to ovšem dělal on sám. Proto se (zase právem) ohrazuje proti tomu, aby se mluvilo o „stáji“ jeho příznivců. Vzhledem k povaze jeho a jeho spolupracovníků by bylo daleko přesnější mluvit o chlívu.

Václav Klaus pracuje na zvládnutí bankovní rady ČNB: zdá se, že ponechá ve funkci nynějšího guvernéra Tůmu, dosazeného přes jeho odpor Pravdou a Láskou, ale obklopí ho postupně svými lidmi. Udělá to nenásilně a nenápadně, jak se na obratného politika sluší. A ti, co nejsou „jeho lidmi“ mu budou dělat stafáž a alibi: vždyť by mohl přijít někdo ještě daleko horší, než jsou oni!

Ministerstvo kultury řeší podnět překladatelky Olgy Ryantové, podle něhož má být odňata registrace „Ústředí muslimských obcí“ v ČR vzhledem k tomu, že jde o extrémistickou organizaci a že islám je v několika ohledech v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Myslím, že nepochodí, ministerstvo (všimněte si, že říkám ministerstvo a nikoli ministr, zavázal jsem se, že o panu ministrovy budu v jeho nemoci mluvit jen tenkrát, když ho budu moci pochválit) totiž zcela zjevně považuje za extremistickou ideologii křesťanství a za extremistické organizace až na pár výjimek církve, zejména tu katolickou.

Předseda OS Kovo Jan Uhlíř píše v Právu: „Nepovedené pokusy o blitzkrieg prostřednictvím rychlé kolektivizace s útěkem před demokracií po roce 1948 i rychlé privatizace s útěkem před právníky po roce 1990 znamenaly, že si z nich lížeme rány dosud. Už slyším dotčené hlasy architektů kupónové privatizace, že je měřím stejně jako komunisty. Chci jen drastickým přirovnáním připomenout, že argumentace v obou případech hrála na stejnou populistickou strunu, že "všechno bude patřit všem" nebo že "všichni budeme akcionáři". A není snad pravda, že v obou případech, ať přímo nebo nepřímo, většina obyvatel prodělala a profitovala menšina těch, kteří v tom umějí chodit, a to zpravidla za každého režimu?“ To je mimořádně nestydaté přehánění. Za prvé je rozdíl mezi zavedením zločinného režimu a nepovedenou transformací ekonomiky. A za druhé je nehorázné tvrdit, že na kuponové privatizaci většina obyvatel prodělala. To, co do ní lidé vložili, nebyly žádné velké peníze a drtivá většina je buď dostala zpátky, nebo ještě mírně vydělala. Jiná věc je, že šlo víceméně o propagandistický tah, který asi ekonomické transformaci nijak zvlášť nepomohl. Pan Uhlíř přichází poněkud opožděně se zemanovskou vizí „spálené země“. To ale frčelo někdy v roce 1998, kocovina z absence „českého zázraku“ už lidi přešla, hlavně když vidí, že označení „podvod století“ by si daleko víc zasloužilo to, co tu v letech 1998 – 2002 předváděl Miloš Zeman. Problém je pouze, že se to odehrálo na rozhraní dvou století a vyvstává otázka, kterému to máme přišít na vrub.

Čtvrtek 30. prosince: „Ekologičtí aktivisté“ úspěšně blokují stavbu dálnice do Drážďan. Poručili si třiapůlkilometrový tunel českým středohořím s tím, že pokud jim ho postavíme, stáhnou svých dalších šest žalob. Tunel zdrží výstavbu dálnice minimálně o čtyři roky a prodraží ji o tři a půl miliardy korun. Další žaloby by ji prodražily a zdržely ještě víc. Napadá mne, že by to mohl být dobrý kšeft, tímhle způsobem vydírat stát a podnikatele. „Aktivisté“ jsou ovšem nedotknutelní: ekologičtí, feminističtí, atd. atd. Aktivisté jsou ti, kteří nám ze vznešených důvodů brání normálně žít a tahají nám prachy z kapes. Během čtyřech let, o něž se stavba dálnice protáhne, budou mraky kamionů pustošit České středohoří po stávajících silnicích. Než se vyšplhají z Lovosic a z Teplic pod Milešovku, pojedou krokem, spotřebují daleko víc benzinu a nafty, zamoří daleko víc vzduchu. Škoda, že jsme medaili Volkerta van der Graafa za tento rok už udělili. Dostane se na ně až příště.

Premiér Gross přerušil dovolenou, aby se mohl věnovat péči o pohřešované české turisty a sladit pomoc oblastem postiženým přírodní katastrofou s Evropskou unií. Premiér Gross měl před sebou dvě možnosti: bud dovolenou přerušit okamžitě, jakmile přišly zprávy o pohromě, nebo (což by se podle mého názoru dalo koneckonců taky obhájit), dovolenou nepřerušovat s tím, že během jeho dovolené je o řádný chod vlády postaráno a že exekutiva problém zvládne i bez něj. Premiér zvolil třetí, nejnešťastnější cestu: dal najevo chuť v dovolené pokračovat a pak pod tlakem médií své rozhodnutí změnil. Lidé si řeknou: ten člověk je poživačný a navíc se dá snadno zastrašit.

Pátek 31. prosince: Místopředseda vlády Jahn chce zpoplatnit některé lékařské služby s tím, že jinak se zdravotní systém v dohledné době sesuje (má se platit za návštěvu odborného lékaře, za recept, za pobyt v nemocnici a za lázně). Čeká ho dost tvrdá kolize s ministryní zdravotnictví a zjevně i s sociálně demokratickou většinou ve vládě. Nepochybuji o dobré vůli pana místopředsedy ani o tom, že chce řešit závažný problém. Je však otázka, zda je vleklá krize financování zdravotnictví řešitelná mechanickým zpoplatňováním jednotlivých služeb, aniž by se provedla nějaká důkladná přestavba celého systému.

Na choroby jsme připraveni, tvrdí předseda vlády Gross v souvislosti s možným šířením infekcí po přírodní katastrofě v jihovýchodní Asii. Jak kdo, já například moc ne.

Jakási pečovatelka Armády spásy, horlivá přívrženkyně Miloše Zemana, sbírá na Václavském náměstí podpisy za jeho návrat do politiky. "Zaujala mě slova, hlas a fluidum, které z toho člověka vanuly,“ tvrdí. „Soc. demokracie je v troskách, protože nemá tahouna, který by ji dokázal sjednotit, a tak je Zemanův návrat na místě." Návrat tahouna je ovšem spíš zlý sen, navíc by sociální demokracii nepomohl a znamenal by v tuto chvíli jen roční pokus o spoluvládu oslabené sociální demokracie se silnými komunisty, jehož následky by mohly být fatální. Povzbudivé je, že za dvě hodiny sehnala nešťastnice jen asi dvacet podpisů.

Spojené státy vytvářejí s Austrálií, Japonskem a Indií akční koalici pro obnovu území zpustošených zemětřesením a následnými katastrofickými záplavami. Francouzskému premiérovi se to zdá být málo a uděluje prezidentu Bushovi nepřímo lekci návrhem na vytvoření mezinárodní koalice k boji proti chudobě a pro rozvoj. To je typicky bolševický velkohubý nápad. Američané plánují praktickou jednorázovou záležitost, která se dá uskutečnit, a Francouzi trumfují plánem ne nápravu všehomíra. Bylo by dobře, kdyby na svém nápadu participovali s Rusy, ti to jistě ochotně podpoří a rozdělí si pak s Francouzi role: Francouzi budou projekt financovat, kdežto Rusové ho budou propagovat a zároveň svého spojence kritizovat za to, že jeho investice nejsou dost velké.

Juščenkova pravá ruka paní Tymošenková slíbila v Doněcku (jedna z bašt Juščenkových oponentů), že nebude žádný hon na čarodějnice. Je však třeba činit rozdíl mezi čestnými funkcionáři a těmi, kdo mají na svědomí zpronevěry. To zní trochu jako někdejší Husákovo rozlišování mezi aktivními oportunisty a revizionisty na jedné a pomýlenými na druhé straně. Paní Tymošenková se ovšem zároveň omluvila za některé své výroky v předvolební kampani (s tím, že invektivy létaly z obou stran), což jí slouží ke cti.

Majitelé cestovních kanceláří napadají dost nevybíravě ministra Svobodu za to, že varoval před cestami českých občanů do oblasti postižené přírodní katastrofou. Měli by jít sami příkladem vstříc a odjet se tam na dva – tři týdny rekreovat, pak by jejich chování bylo sice stejně nezodpovědné, ale přece jen o něco věrohodnější.