ARCHIVCo je to postkomunismusV „normalizační“ epoše bylo z nejrůznějších důvodů dosti obtížné nevzít na vědomí, že hvězdné nebe české pop-music oplývá neotřesitelnými stálicemi. Vypadalo to, že pro Gotta, Vondráčkovou, Matušku a Pilarovou platí, stejně jako pro tehdejší režim, „na věčné časy a nikdy jinak“. Dalo se čekat, že i ve svých devadesáti letech budou po řadě plastických operací a pod centimetrovým nánosem šminek tančit ve světle reflektorů a před televizními kamerami svůj danse macabre, podobni nešťastným Struldbrugům ze Swiftových Gulliverových cest, jimž byla rovněž odepřena milosrdná smrt. Zjevně se museli něčím provinit: spočinula na nich jakási strašlivá kletba. Byli i tací, kterým se podařilo vyváznout: Naďa Urbánková ztloustla, zmizela z televizních obrazovek a oddala se finančním operacím, které se zájmem sledují kompetentní orgány. Waldemar Matuška emigroval, ztloustl a onemocněl. Václav Neckář neemigroval, ztloustl a onemocněl. Zde se podařilo kletbu nějakým způsobem zlomit. V dřívějších dobách (srvn. pověst o bludném Holanďanovi) k tomu bylo zapotřebí čisté panny. Dnes, srovnáme-li všechny tři případy, hraje tuto roli asi obezita. Po roce 1989 se ukázalo, že jsem pokud jde o zpěváky a komunismus, projevil trestuhodný nedostatek fantazie. Kariéra stařičkých hvězd české pop-music a bolševismus spolu patrně nijak nesouvisely: režim se zhroutil jako domeček z karet, ale Gott a Vondráčková pějí o sto šest dál (navíc se nám otevřela děsivá příležitost seznámit se s jejich politickými názory, což starý režim zjevně z humánních důvodů nepřipustil). Byli katapultováni na svou hvězdnou dráhu z planety, která už dávno přestala existovat, a pohybují se nadsvětelnou rychlostí v docela jiném čase, než který prožíváme my smrtelní. Mají tak zaručeno, že budou zpívat našim potomkům ještě za třicet tisíc let,v době, která o naší nicotné existenci a našich pomíjivých starostech už nebude mít ani tušení. Tím se dostáváme logicky k problému, co je to postkomunismus. Osud Karla Gotta a Heleny Vondráčkové je inspirativní. Postkomunismus znamená jakési osudové zpomalení času. Problémy a jevy, o nichž jsme si zpočátku namlouvali, že vzaly za své nebo vezmou za své v dohledné budoucnosti, se náhle ukazují být věčnými. Před našima užaslýma očima probíhá něco jako tisícinásobně zpomalený film. Procesy s komunistickými zločinci a vlastizrádci z roku 1968 se odehrávají v časové smyčce. Podobně jako ve hře „Člověče nezlob se“ se cyklicky se vrací do výchozí pozice. Jediný, koho se zatím podařilo postihnout, je nešťastný starý estébák z Valašského Meziříčí, který projevil slabost před nepřítelem, přiznal se a postiženým se omluvil. Jednou mu bude postaven pomník. Pozoruhodná je také nesmrtelnost lustračního zákona. Kdysi byl chápán jako dočasné a přechodné opatření. Zdá se ovšem, že jeho dočasnost je téhož druhu jako dočasnost pobytu ruských vojsk na našem území. Proti všem předpokladům je ho stále zapotřebí. Podobnou povahu má existence prokleté strany KSČM. Otcové zakladatelé polistopadového režimu se s její činnou pomocí etablovali v politice a zároveň demonstrativně předváděli, že se a ní nehodlají bavit. Dá se dělat buď jedno, nebo druhé. Dělat obojí najednou je pokrytecké a směšné. Preference KSČM utěšeně rostly a rostou. Dá se předpokládat, že podpisy pod petice typu „S komunisty se nemluví“ se budou sbírat ještě za třicet tisíc let. V té době je už budou podpisovat i komunisté, protože tu nikdo jiný nebude. Smolných třináct let po Listopadu nápadně připomíná Erbenovu pohádku o ševci, kterému se podařilo přilepit na verpánek smrtku, co si pro něho přišla. Tak se sice stal nesmrtelným, ale spolu s ním i různá ohavná hmyzí havěť a taky veškerá jeho živočišná potrava. A nešťastníkovi nakonec nezbylo než smrtku od verpánku odlepit, ačkoli bylo jasné, že její první obětí se stane on sám. Nemysleme však na desetitisíce let: představme si jen, že ve stejné situaci, v jaké jsme dnes, budeme ještě v roce 2020. Ještě v roce 2020 nám bude zpívat Karel Gott s Helenou Vondráčkovou: ale to by ještě bylo to nejmenší. Ještě v roce 2020 budeme neúspěšně pořádat procesy s komunistickými zločinci (kteří mezitím všichni vymřou). Ještě v roce 2020 budeme průběžně prodlužovat lustrační zákon a sepisovat a podpisovat petice ohledně toho, že se nespolupracuje s komunisty, kteří budou čím dál tím silnější. A nakonec se zavržení českého snu o svobodě a demokracii stane pro naše potomky přitažlivějším než toto podivné postkomunistické bezčasí. 29. června 2003 |