Pondělí 1. listopadu: Podle posledních průzkumů veřejného mínění v souvislosti s krajskými volbami (CVVM) vede ODS s velkým náskokem před ČSSD. ČSSD zase získala velký náskok před komunisty. Problém je jen, že v každém kraji to může vypadat úplně jinak a že bude třeba uzavírat spojenectví. Tam, kde bude ČSSD o dost silnější než KSČM a spolu s KSČM budou silnější než eventuální koalice ODS s KDU-ČSL, vzroste pro sociální demokraty pokušení vládnout spolu s komunisty. Zdá se však, že se spíš budou snažit vydírat hrozbou koalice s komunisty ODS. V každém případě vládnoucí spojenectví lidovců se sociálními demokraty je na krajské úrovni těžko představitelné (je málo krajů, kde by mohli mít naději na většinu), a to fakticky dál oslabí současnou vládní koalici.

Středočeský hejtman Bendl rozběsnil sociální demokraty svým výrokem o sociálně demokratickém podhoubí nacismu. Lépe řečeno poskytl jim příležitost snadno v závěru předvolební kampaně bodovat. Je otřesné, jaký je duchovní rozhled lidí, kteří dnes stojí v čele ODS. Co může nejsilnější politická strana nabídnout po odchodu Václava Klause? Zahradila, Římana, Bendla – filosofující poštmistry s duchovním rozhledem a strategicko-taktickým vybavením poddůstojníka z přijímače. Klaus sice tyto lidi, pokud jde o historicko-politický rozhled, moc nepřevyšoval (jinak by si je nebyl vybral a je by dnes asi ani nenapadlo se tímhle způsobem znemožňovat), ale kromě toho je velmi vzdělaný ekonom. Jenže Klaus je definitivně pryč (pokud bude chtít ODS řídit po vzoru Teng-Siao-Pchinga z pozadí, nejspíš ji zničí) - a tato garnitura osiřelých oddaných služebníků zatím čeká na svého Chruščova a dělá své straně strašnou ostudu.

Prahu nejspíš čeká 8. května příštího roku velkolepá vojenská přehlídka. S vojenskými přehlídkami v době stalinismu mám jakési osobní zkušenosti, pojí se s nimi v mém případě řada hlubokých stresujících zážitků. Proto se ktématu ještě vrátím.

Petr Uhl napsal do Práva velmi pěkný článek o případu Marešova billboardu. Mareše odsuzuje (na to má jistě právo), ale dochází k závěrům, které mohu do slova a do písmene podepsat (článek ocitujeme v Řekli napsali). Myslím jen, že se mýlí, když tvrdí, že hlavním záměrem pana Mareše bylo Grosse urazit. Pan Mareš legitimně upozornil na zcela elementární věc: když někdo něco myslí upřímně, je to sice fajn, ale ještě je třeba prozkoumat, co je vlastně to, co myslí upřímně. Když někdo myslí upřímně lumpárnu, není to žádné ospravedlnění. S panem Uhlem často nesouhlasím, ale musím konstatovat - tentokrát slovy z volebního arzenálu US-DEU: pan Uhl to s demokracií myslí vážně.

Chovatelé prasat hrozí vývozem vepřového do zpracovatelských závodů v západních zemí. Na západ (do Německa) už vyvážejí mléko producenti z jižních Čech. Za obojí se tam lépe platí. Vzniká údajně nebezpečí, že pak výrobky, které vzniknou z těchto vyvezených surovin, budeme muset za drahé peníze nakupovat. Nejsem ekonom, ale myslím, že přirozený mechanismus, který nabízí současné tržní hospodářství, může fungovat i jinak, než jak naznačuje tento poněkud vyčůraný kalkul. Naše zpracovatelské podniky budou na oplátku dovážet suroviny (např. vepřové maso, mléko) z východnějších zemí, kde jsou ještě levnější. A tak dále. Zdálo by se, že tak nakonec na nejvýchodnějším východě vznikne absolutní ekonomické vákuum a úplná bída. Jenže až se k tomu bude schylovat, zahrne Západ, prodchnutý globálními sociálními sympatiemi, tyto oblasti různými dotacemi a subvencemi. Zaplatí je tím, co vydělá na levném mase a mléku, dovezeném z východu. Čímž se kruh uzavře.

Z materiálů BIS, určených ještě pro premiéra Špidlu, o nichž dnes informuje MfD, vyplývá, že levicoví extremisté a zejména Štěpánova SKČ-KSČ prý spolupracují s ruskými tajnými službami, či snad s „příslušníky bývalých bezpečnostních složek někdejšího SSSR“. Proboha, nejde snad přímo o prezidenta Putina?

Lidové noviny zase zveřejnily dlouhý rozhovor s někdejším polským prezidentem Jaruzelským. Jaruzelski se hrdě hlásí k tomu, že na počátku 80. let vyhlásil v Polsku výjimečný stav, a zároveň se vyjadřuje k členství dnešního Polska v NATO: „LN: A jste rád, že Polsko je dnes v NATO?Toho NATO, které pro vás, jako polského generála, bylo za komunismu desítky let úhlavním nepřítelem? . Všechno je třeba hodnotit v reálném čase. Když se rozpadl Sovětský svaz, přestala existovat Varšavská smlouva, byla nastolena otázka, kde je místo Polska. Já jsem tehdy řekl a napsal, že prostě nemůžeme zůstat ve vakuu. V reáliích doby před rokem 1989 jsme museli být součástí Varšavské smlouvy, se všemi důsledky, které z toho vyplývaly. Ale v nové situaci po roce 1989 jsme se naprosto přirozeně museli opřít o pro nás nové spojenectví s NATO. Přínosem bylo i to, že nás aliance posunula směrem do EU a provázala se Západem a USA.“ Kdyby se někdy psala učebnice cynismu, tahle ukázka by tam neměla chybět.

Úterý 2. listopadu: Dnes probíhají prezidentské volby ve Spojených státech. Snad nikdy po roce 1945 nezáleželo na jejich výsledku tolik jako dnes. Spojené státy a celý západní svět je ohrožen islámským terorismem. Nejde o žádný „střet civilizací“, ale o triviální, stereotypní situaci, která se v lidských dějinách opakuje neustále od doby, kdy se začaly odvíjet: na jedné straně bohaté země a na druhé vyčůraní chytráci, kteří se normální cestou, to jest prací, k bohatství dopracovat nedokážou a rádi by si bohatství druhých koupili tak říkajíc za kopec dynamitu. V novější době bývá podobné loupežnické úsilí zaštítěno nějakou fanatickou ideologií. Prezident Bush udělal jistě řadu chyb (některé by udělal i Kerry, udělal by je asi každý Američan, snad s výjimkou Henry Kissingera, ale to je vlastně poameričtělý Evropan: např. pokus importovat do iráckého prostředí demokratický systém západního typu). Jeho protikandidát však postavil svou kampaň na kritice toho, co Bush udělal správně, a seřadil tak za sebou přívržence appeasementu doma i v Evropě. Nevyznám se v amerických poměrech natolik, abych dovedl posoudit, zda snad v některých vnitropolitických otázkách nemá Kerry pravdu – problém je v tom, že tuto svou pravdu znehodnotil, když se ji z propagačních důvodů pokouší podepřít kritikou Bushovy rázné protiteroristické politiky: dělá svým způsobem totéž, co před ním v Evropě Schröder a Zapatero, a to je nejen chybné, ale taky nemravné. Pokud Bush prohraje, nepocítí cenu této prohry nejdřív ne Američané: pocítíme ji my evropští kapitulanti, kteří bychom rádi s naší svobodou a naším relativním blahobytem kšeftovali. Ale loupežníkům nejde o to, aby se s námi o naše bohatství podělili: chtějí je celé.

Proto držím palce Bushovi a jeho (bohužel tolik pravděpodobnou) prohru budu považovat za katastrofu.

Lidi jako Bendl bychom měli v jejich lhaní zastavit, hlásá pateticky v Právu Martin Schulz, předseda socialistické frakce v Evropském parlamentu. Pan Schulz je ovšem jinačí formát než duševně jednoduchý středočeský hejtman: proslul tím, že kdysi přirovnal v Evropském parlamentu italského premiéra Berlusconiho k Mussolinimu. Když se pak rozzuřený Ital neovládl a po bendlovsku nabídl Schulzovi roli kápa z koncentráku, zapamatovala si levicově deviovaná evropská veřejnost jen tuto druhou část kontroverze a Schulz se ocitl v roli obětního beránka.

Bendlovy nehoráznosti vzbudily lehký odpor i v jeho vlastní straně: řeč je o silných slovech a ostrých výrocích. To je velmi zdvořilý opis toho, co Bendl řekl. Paní Němcová která se zřejmě svým působením v politice snaží jaksi nenásilně, osobním příkladem přivést veřejnost ke konzervativnímu přesvědčení, že ženská patří k plotně, se pokouší zarámovat Bendlovu tezi do historických souvislostí: komunismus je stejně nebezpečný jako nacismus a politika ČSSD zavání totalitními manýrami. Ale co to má společného s tvrzením, že se německý nacismus zrodil ze sociálně demokratických struktur? Znepokojen je prý i demiurg ODS Klaus, ovšem, on by takhle nešikovně neplácal.

V souvislosti s návštěvou britské královny v Berlíně se opět aktualizovala otázka masových devastačních náletů na německá města na sklonku druhé světové války. To je pro Angličany velmi choulostivá záležitost. Britský bulvár zastává zjevně stejné přesvědčení jako naše politické špičky v čele s prezidentem (zdá se, že Němci zapomněli na to, že začli válku, nikdy nesmí mít možnost, aby na to zapomněli). Ministr Fischer si plačtivě stěžuje, že Britové vidí Německo a Němce stále prizmatem, druhé světové války (to je asi bohužel pravda). Královnina mluvčí prohlásila, že o omluvu královnu nikdo nežádal. Slušný člověk se neomlouvá na požádání. Ostatně nemyslím, že by mělo jít o omluvu, snad jen o vyjádření jakési lítosti. O tom, že Angličané mají špatné svědomí (jsou přece jen o hodně civilizovanější než my Češi) svědčí mj. fakt, že královna přispěla na obnovu Frauenkirche v Drážďanech (nálet na Drážďany byl největší zvěrstvo, jehož se Spojenci dopustili) a během návštěvy ještě přidá. A ostatně, vůbec nejde o to, abychom se tady v Evropě změnili ve spolek neustále se navzájem omlouvajících kašparů: jen abychom měli společně jasno o společné minulosti.

Středa 3. listopadu, 9.45 (aktualita): Prezidentské volby v USA jsou zjevně rozhodnuty. Po sečtení 99% hlasů ve státě Ohio tam vede Bush o asi 140 tisíc hlasů a je na nejlepší cestě získat dvacet důležitých volitelů. Když se mu to povede, stačí, aby zvítězil v jednom jediném ze zbývajících států, kde nejsou k dispozici definitivní výsledky a kde zatím vede (Nové Mexiko, Nevada, Iowa) a má vítězství jisté. 140 tisíc hlasů mi coby neznalému amerických poměrů připadá moc na nějaké tahanice s přepočítáváním. Pokud to takhle dopadne, je to pro mne překvapení, v tomto případě mimořádně příjemné. Zato kryptokomunisté ze zahraničních rubrik Práva, MfD, HN (i v Lidovkách se najdou tací) vyvěsí černou fangli.

Středa 3. listopadu (večer): John Kerry uznal svou porážku, George W. Bush bude i po další čtyři roky americkým prezidentem. Jeho vítězství je tentokrát sice rovněž těsné, ale zcela přesvědčivé (jak jsme předpokládali, náskok asi 140 tisíc hlasů v rozhodujícím státě Ohio nelze zproblematizovat žádným přepočítáváním a Kerry to zjevně nazřel). Kromě toho Bush s největší pravděpodobností zvítězil v Nevadě a zvítězí nejspíš i v posledních dvou státech, kde do této chvíle není sečteno všech 100% hlasů, v Novém Mexiku a v Iowě. Republikáni slaví úspěch i ve Sněmovně reprezentantů, v doplňovacích volbách do Senátu a pokud jde o volby guvernérů. To je prý dosti neobvyklé na prahu druhého prezidentského období „jejich“ prezidenta. Amerika je v něčem obdivuhodná: američtí voliči si nenechají mluvit do svých věcí zvenčí. Svou svobodu si dovedou obhájit i tváří v tvář vlně nestydatého a vyčůraného kapitulantství, která zalila skoro celou Evropu. Editor Událostí na základě svých životních zkušeností na moc velký pokrok nevěří, ale tím příjemnější je, že mu osud tu a tam dopřeje zažít něco, co protiřečí zdání, že se svět vyvíjí od špatného k horšímu. Nynější americké prezidentské volby jsou takovým zážitkem.

Nyní k domácím problémům, jsou veselejší. Ministr Ambrozek rozeslal českým kapitánům průmyslu pomocí mobilního telefonu zuřivé ohrazení vůči postupu hospodářského výboru PS ve věci emisí. Esemeska obsahuje slova, které by podle zkostnatělých společenských konvencí ministr neměl v úředním styku používat. Nejvíc mne překvapuje, proč si pan ministr nespočítal, že ho některý z adresátů práskne. Celá aféra připomíná známou scénu ze Haškova Dobrého vojáka Švejka, kdy zešílevší generál rozesílá na všechny strany depeše: „Rasch abkochen und dann Marsch nach Sokal“. Připomíná ji vzdáleně: rakouští generálové byli totiž slušněji vychovaní než svatí muži z KDU-ČSL.

V tomto ohňostroji odvázaných výrazů poněkud neprávem zaniká spor, jenž se rozhořel v ČLK. Dosavadní věrná souputkyně dr. Ratha, místopředsedkyně komory Fousková, obvinila svého guru z toho, že poklonkuje před ČSSD a neohradil se dostatečně proti zestátňovacím choutkám ministerstva zdravotnictví. Pan prezident Rath neváhal a nařkl ji zase z toho, že se chce zviditelnit, protože kandiduje za Evropské Demokraty do Senátu, a že se chystá pro sebe zprivatizovat některou tučnou nemocnici. Poměry v ČLK připomínají Slovensko za Mečiara, ale dění v PS PČR je nyní bohužel zastiňuje.

A přece jen jsou (naše malé české) volby k něčemu dobré: ministr Bublan a premiér Gross se rozhodli, že zvednou penze lidem vězněným za komunismu. Těch lidí už moc není, náklady jsou nevelké, ale stejně je to dobrý skutek. Až se oba pánové budou smažit v pekle, dostanou za něj (tu opět cituji národního klasika Jaroslava Haška) jednou za tisíc let do pusy kostku ledu.

Čtvrtek 4. listopadu: Prezident Bush, jak se ukazuje, vyhrál se solidní převahou. Hlasovala pro něho většina voličů (v USA prý poprvé od roku 1988, jak aspoň tvrdí Tomáš Klvaňa v Lidovkách), poměr hlasů byl 51 ku 48% a rozdíl činil tři a půl miliony hlasů. Pokud se potvrdí Bushovo vítězství v Novém Mexiku a Iowě, což je velmi pravděpodobné, získá 286 volitelů proti 252 pro Kerryho. To mu poskytuje, jak kdosi konstatoval, spolehlivý mandát. Oblíbenou frází těch, co jsou zejména v Evropě s výsledkem nespokojeni, je „rozdělená“ Amerika (např. Milan Vodička na toto téma napsal do dnešní MfD asi šest článků). Jak by nebyla Amerika ve volbách rozdělená, když proti sobě stály dvě silné strany. (Podle Bushova kritiky a bývalého britského ministra zahraničí Cooka americký prezident svým přístupem k politice polarizuje – jenže každý člověk, který má co říci, polarizuje společnost na inteligenty a blby). Volby však už skončily. Kerry zdůvodnil, proč se rozhodl uznat Bushovo vítězství,slovy: „Hlasy by bylo možné získat jen za cenu vyčerpávajících bojů, což by dnes jenom více prohloubilo rozdělení země“. A New York Times napsaly: „Dost už ale bylo zahořklosti a doufejme, že na příštího prezidenta budou celé Spojené státy pohlížet jako na vůdce“. Je zjevné, že zájem vlasti hraje pro amerického politika prvořadou úlohu a Evropa to jen těžko chápe, občas mám pocit, že EU je jakýsi pokus o to, abychom neměli žádnou vlast (Němci se mylně domnívají, že vlastenectvím to začíná a Hitlerem to končí, a mnohým Francouzům zase nějak splývá evropanství s francouzským nacionalismem). Mezi evropskými politiky panuje deprese zakrývaná řečmi o partnerství. Jen Putin prohlásil se zjevným uspokojením, že se americký lid nenechal zastrašit mezinárodním terorismem. Putin, ať je jakýkoli, má v této věci jasno. A závěr? Nejlépe ho vyjádřily londýnské Times: „Pokud americká demokracie opravdu skomírá, jak tvrdí její kritici, pak vypadá v drápech smrti překvapivě zdravě.“

Maďarský premiér Gyurcsány se rozhodl odvolat k 31. březnu všech 300 maďarských vojáků z Iráku, Zdůvodnil to tím, že po lednových iráckých volbách bude třeba v Iráku zajišťovat klid především politickými prostředky. To je zdůvodnění zábavné – politické prostředky by tam byly účinné asi jako zaříkávání afrických kouzelníků. Maďarský premiér je ovšem v choulostivé situaci. Potřebuje, aby mu parlament schválil aspoň prodloužení mandátu maďarských vojáků do března (jinak by museli odejít na konci tohoto roku) a tlačí na něho jednak silná opozice, jednak veřejnost, která je od počátku proti účasti maďarské armády v iráckém konfliktu.

KDU-ČSL nechce podpořit návrh ČSSD, aby za neplatiče výživného uhrazoval matkám až 75% dlužné částky stát a peníze následně vymáhal. Předseda Kalousek zdůvodňuje odmítavý postoj své strany tím, že se stát nemá plést do soukromoprávního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem. Může jen tlačit na neplatiče, aby plnili zákon, a ne tímto způsobem vlastně zaručovat jejich nezákonné jednání. Pan Kalousek má úplně pravdu, vedlo by to nakonec jen k tomu, že bychom se na neplatiče skládali ze svých daní.

Volební kampaň ještě na poslední chvíli eskaluje: Stop modrým tunelům, volá ČSSD. Stop nenávisti a lžím, odpovídá ozvěnou místopředseda ODS Bendl (je zjevně spíš pro pravdu a lásku, jen nevím, jak to ladí s grosstapem a sociálně demokratickým původem nacismu). Podle premiéra Grosse bychom měli lidem, kteří nechtějí jít volit, vysvětlit, že volební neúčast je nebezpečnou chybou: hrozí, že o jejich životě rozhodnou ti, kdo k volbám půjdou. Zdá se, že by nejlepší bylo zařídit to tak, aby ti, co chtějí jít volit, museli zůstat doma, a naopak ti, co nechtějí, volit museli.

Pátek 5. listopadu 2004 Sotva skončily prezidentské volby v USA, přicházejí na řadu další, z hlediska světa podstatně méně významnější, ale pro nás důležité. Dnes a zítra se volí do krajských samospráv a do třetiny Senátu. V posledních krajských volbách triumfovala ODS a propadla ČSSD. Z následujících jednání pak vyplynulo, že v současné době je osm hejtmanů ODS, zbývajících pět KDU-ČSL. Minule ovšem nebyla ČSSDD v tak silném pokušení spouštět se (byť i jen na krajské úrovní) s KSČM. Od té doby integrace KSČM do našeho politického systému velmi pokročila, komunisty berou jejich partneři čím dál tím víc jako zcela rovnocenné. Mnoho pro to udělali velikáni odcházející politické generace, Havel, Klaus a Zeman. Potentáti ČSSD se ovšem v hloubi duše komunistů pořád ještě trochu bojí: pokud však v krajských volbách potvrdí svou sílu (je velmi nepravděpodobné, že by se tak nestalo) a zároveň budou zjevně přece jen o něco slabší než ČSSD, otevřou se spolupráci netušené možnosti. A tváří v tvář této spontánní, nepodepsané alianci nemohou na krajské úrovni ODS i KDU-ČSL netratit, i když třeba percentuálně budou výsledky ODS stejně dobré jako minule. Koalice se mohou vytvářet podle jiných principů, protože „dnes už jsme dále“ než v roce 2000.

Ještě poznámka k tolik zmiňované sprostotě v předvolební kampani. Není to nic nového. Zavedl ji kdysi do našeho politického života Miloš Zeman, a jak vidno inspiroval nejen své stranické stoupence, ale i své oponenty. Měl by mu být postaven pomník, ovlivnil český politický život na dlouhá léta dopředu. Když už se to jednou naučili, jen tak se to neodnaučí. Výchova ke slušnosti trvá desetiletí, do sprostoty se padá ráz dva.

Ostatně sprostota není výsadou politiky. Sdružení soukromých lékařů Skalpel vyzvalo předsedu Dr. Ratha k odstoupení, protože ČLK pod jeho vedením hájí jen zájmy státních a odborově organizovaných lékařů a příliš se zapletla s ČSSD. Dr. Rath namítá, že „Skalpel“ sdružuje pouze tři psychopaty. To je argument pevný jako skála. Připomíná mi následující ruskou anekdotu (musím ji přepsat latinkou, neuměl bych zacházet s ruskou klávesnicí). Jde o dialog velitele a vojáka: Bajéc Novikóv! – Zděs, taváryšč kapitán! – Byli že u vás palitíčeskyje zaňátija? – Býli, tavárišč kapitán! - A któ dakládyval? – Já dakládyval, taváryšč kapitán! – A a čóm vy gavaríli? – Já dakládyval pra děmakráciju! – I vaprósy, býli? – Vaprós byl adín, taváryšč kapitán! – A któ sprášival? – Bajéc Ivánov, tavárišč kapitán! – A štó on sprášival? – On sprášival, kak éto vazmóžno, štó u nás sámaja lúčšaja děmakrátia v míre, no pártija liš adná! – A štó vy jemú atvětili? – Já jemú atvětil: idí že ty ná chuj, bajéc Ivánov!

A ještě dozvuk amerických voleb: Republikánský kongresman Jef Miller vykázal dohližitele z OBSE z voleb ve svém státě slovy: „Posaďte se do prvního letadla a nasměrujte ho jinam, například do Afghánistánu.“ To sedí. Jaký má smysl, aby pologramotové dohlíželi na dodržování pravopisu při maturitě?

Sobota 6. listopadu: Soudě podle předběžných výsledků skončily krajské volby triumfem ODS a dost velkým neúspěchem ČSSD (vypadá to, že se sociálním demokratům takřka nikde nepodařilo obhájit druhou pozici). Na úspěch ODS vypadá i první kolo senátních voleb, tady ovšem platí, že prvním kolem není v drtivé většině případů nic hotovo. Zdá se, že tým pana Janečka ani případ Kořistka nezabraly. Co to udělá s ČSSD a jejím dnešním vedením, je ve hvězdách. Svrhnout je by bylo snadné, zvolit nové o hodně obtížnější, navíc pokud se by se ČSSD orientovala ještě výrazněji kryptokomunisticky, musí se bát toho, že o hodně silnější KSČM ji nakonec sežere. Hlavní problém ČSSD je, že se jí nepodařilo přesvědčit veřejnost, že je něco jiného než umírněné křídlo komunistů. A proč volit kovaříčka, když je možné volit rovnou kováře.

Sněmovna včlenila do zákona o hluku paragraf, zakazující převod nemocnic na obchodní společnosti. Má jít o dočasné opatření do doby, než bude vytvořena síť neziskových zdravotnických zařízení, kterou prosazují sociální demokraté a ČLK. Přitom předseda poslaneckého klubu ODS Tlustý tvrdí, že většina krajských a okresních nemocnic už jsou přeměněny na obchodní společnosti. Klub KDU-ČSL se při hlasování rozštěpil, část hlasovala s ČSSD a KSČM pro zákon, část se zdržela, část s předsedou Kalouskem byla proti z formálních důvodů (jde o legislativní zmetek). Dr. Rath straší veřejnost, že jinak budou nemocnice rozkradeny, ale neziskové nemocnice se dají rozkrádat stejně dobře, ne-li lépe než soukromé. Editor Událostí jako laik v této věci by byl pro privatizaci všeho, co privatizovat jde, na druhé straně privatizovat tam, kde se za poskytnuté služby platí ve velmi zvláštním slova smyslu, mu nepřipadá bez problémů. Lidové noviny ovšem píší, že čtvrté největší zdravotnické zařízení v ČR, Krajská nemocnice v Českých Budějovicích, už několik let perfektně funguje jako obchodní společnost.

Vychází najevo, že asi osmnáct prověrek, provedených v minulosti Národním bezpečnostním úřadem, je velmi sporných. Jde mj. o případy expremiéra Tošovského a českého letního eurokomisaře Teličky. Náměstek policejního prezidenta Macháně vyměnil tým, který podezření prošetřuje. Sociální demokraté navrhují upravit zákony související s prověrkami, ODS žádá napřed pořádně přešetřit, co se stalo. Je otázka, jak může v této situaci ČR vůbec vypadat jako důvěryhodný partner pro západní země.

Alexander Kramer se v Právu ptá ministerského předsedy Grosse: „Myslíte, pane předsedo, že vy a ODS přispíváte ke kvalitě naší demokracie, když společně děláte z voleb souboj zpěváků pop-music s hokejistou?“ Jasná otázka, u níž netřeba čekat na odpověď.

Jiřina Šiklová vzpomíná v Mladé frontě Dnes na dobu před listopadem 1989. Vypráví o případech, kdy se v obchodech po trase nějaké zahraniční delegace objevily banány, které se nesměly prodávat. Nikdy v životě jsem nic podobného nezažil a jsem přesvědčen, že by to zdaleka převyšovalo jak organizační, tak represivní možnosti a schopnosti Obchodu s ovocem a zeleninou, s.p.

Tamtéž shazuje Milan Vodička poslední rozpaky, které mu způsobil Bushův úspěch v prezidentské volbě. Bush prý vyhrál, protože u většiny Američanů hraje roli jejich náboženskost. Lépe řečeno náboženské předsudky. Vida, opět zafungovalo „opium lidu“. To my jsme dál, na předsudky nedáme, proto máme prezidenta o tolik osvícenějšího než je ten omezený americký kovboj. Bohužel teď musí náš osvícený prezident kolem Bushe skákat a vrtět ocáskem, chce se totiž konečně protlačit do Bílého domu, kam ho zatím nepřipustili.

Pondělí 8. listopadu: Přestože sociální demokracie dopadla ve volbách jako sedláci u Chlumce, nezdá se, že by pozice předsedy strany byla ohrožena. Pro sociální demokraty by asi nebylo těžké jej svrhnout, shodnout se na jeho nástupci by však pro ně bylo stejně nemožné jako pro Palestince shodnout se na nástupci Jásira Arafata. A to je pan Gross ještě zatraceně živý! Takže zůstane nejspíš ve funkci i po sjezdu v březnu příštího roku. „Nikoho vhodnějšího a lepšího nemáme“, tvrdí jeden ze Zemanových disidentů Šplíchal. Jeho souputník Kavan mluví o „nepříjemné a bolestné diskusi“ a je vidět, že do ní vkládá velké naděje (bolestná má být nepochybně pro jeho oponenty). Jiný z této party, poslanec Křeček, si stěžuje, že „ČSSD je málo přijatelná pro levicové voliče“. Rozuměj komunistické. Současná ČSSD se od KSČM liší jen větší rozplizlostí, nepodařilo se jí přesvědčit lidi, že je něco zásadně jiného než KSČM a že je jí přitom zapotřebí. Výsledky voleb jsou pro ČSSD obojaké: na jedné straně je pravda, co říká Gross, totiž že dosáhli v podstatě stejného výsledku jako před čtyřmi roky Zeman, na druhé straně mají pravdu Lidové noviny, když píší, že rozestup mezi ODS a ČSSD je stejný jako ve volbách do Evropského parlamentu. Žádná velká sláva, ve volbách do Senátu debakl (a zase: Senát není moc významná instituce). Dost si naopak polepšili lidovci, k jejich výsledkům je třeba přičíst „Koalice pro…“, které zpravidla vytvořili s US, koalice KDU – US je dnes cosi jako koňsko-skřivánčí paštika ze známé anekdoty. KDU je státotvorná, nechce rozbít koalici na celostátní úrovni, bodejť by chtěla, sociální demokraté by se asi spojili s komunisty (i když se jich teď musejí trochu bát). V souvislosti s volební kampaní ČSSD poznamenal předseda KDU-ČSL Kalousek celkem trefně: „Velkorysé a bombastické kampani soc. dem. Podlehly sice agentury na výzkum veřejného mínění, nikoli však veřejné mínění.“

Kdykoli je sociálním demokratům úzko, ozve se ze Žďárských lesů řev jejich expředsedy. Tentokrát dává najevo, že je ochoten ČSSD spasit, když se k němu pokorně navrátí a exkomunikuje dvacet sedm zrádců, kteří proti němu hlasovali při volbě prezidenta. Abychom se přidrželi historické tradice, měli by být odpadlíci popraveni na Staroměstském náměstí a jejich hlavy umístěny na staroměstskou Mosteckou věž, kde by je mohli obdivovat zahraniční turisté. Takhle nejapným způsobem se návrat do aktivní politiky beprovádí.

V krajích se rozběhla jednání o budoucích koalicích. Absolutní většinu má ODS jen v Ústeckém kraji, a to o jeden jediný hlas, a bude očividně chtít pokračovat v koalici s ČSSD, což je politicky prozíravé: příští maléry se rozprostřou demokraticky po obou partnerech. Jinak si ODS skoro vždy může vybírat z několika potenciálních spojenců, její vítězství ji poskytuje velký manévrovací prostor. Výjimkou je snad jen Moravskoslezský kraj, kde se naopak spojily ČSSD a KDU-ČSL a jednají s ODS monolitně a z pozice síly. Snaha KDU-ČSL nebýt na ODS sama je pochopitelná, je přece jen o hodně slabší. Navíc má na celostátní úrovni jisté závazky vůči koaličnímu partnerovi, které nemůže úplně a všude ignorovat ani na krajské úrovni.

Prezident Klaus není jen Otcem národa, ale i Nejvyšším komentátorem politického dění v ČR. Prostřednictvím svého tiskového ředitele Hájka sdělil veřejnosti: „Výsledky voleb jsou pro mne a pro celou českou veřejnost mimořádně závažným signálem. Vítězství parlamentní opozice je nutné číst tak, že občané jsou většinově přesvědčeni, že současná vláda nevede zemi správným směrem.“ Premiér Gros se tentokrát zcela právem ohrazuje, prezidentův postup je naprosto nehorázný. Nepřísluší mu se takhle plést do politické soutěže mezi koalicí a opozicí. Klaus si zároveň pochvaloval,jak se krajská zastupitelstva osvědčila. Ovšem, osvědčila se pro j ODS, která ještě za jeho předsednictví, dříve, než se ukázalo, že je schopna je ovládnout, byla zásadně proti: bála se tehdy, že krajská samospráva omezí centralismus a bude nutit ústřední vládu respektovat regionální zájmy. To se zastáncům unitárního Česka ani trochu nelíbilo.

KSČM se chlubí že vyhrála soutěž o levicové voliče. Vzhledem k tomu, že jak KSČM, tak ČSSD ve srovnání s minulými volbami do krajských samospráv tratily, je třeba zároveň dodat, že levicových voličů je čím dál tím méně. ČSSD se prý s komunisty dohodla na vzájemné podpoře v druhém kole senátních voleb. Tím možná uhraje jedno-dvě křesla v poměrně bezvýznamné instituci, ale přijde o další procenta v preferencích a bude závislejší na svém divokém sourozenci. Rozdíl mezi KSČM a ČSSD je v současné době rozdíl mezi vykrmeným vlkem a třaslavým ratlíkem.

Ve stínu vnitropolitického dění neprávem zůstává patálie, na kterou si založila Francie tím, že nepochybně z politických důvodů, aby zdůraznila svou „zvláštní pozici“ na Blízkém východě a distanci od USA a Izraele, přijala umírajícího Jásira Arafata. Ten mezitím zjevně fakticky zemřel a tomu, aby se to poznalo, brání jen nasazení nejmodernějších lékařských přístrojů. Palestinci na Francouze tlačí, aby přiznání smrti co nejvíce oddálili, potřebují se dohodnout na nástupnictví, a to si vyžádá, jak je v těch končinách zvykem, nejspíš několikaměsíční ozbrojený konflikt. Francie by ráda živou mrtvolu transportovala do Káhiry, kde zjevně vybavení nemocnic není tak dokonalé a palestinský vůdce by záhy zemřel i formálně. Nepříjemná patálie, kterou panu Chirakovi ze srdce přeji, zasloužil si ji měrou vrchovatou. Jen na okraj: pozoruhodná je sama choroba pana Arafata. Na co vlastně zemřel? A ještě pokud jde o pohřeb. On sám se kdysi vyjádřil, že chce být pochován na Chrámové hoře v Jeruzalémě, mluvčí premiéra Šarona k tomu prý řekl, že palestinský vůdce nebude pochován v Jeruzalémě stejně jako Usáma bin Ládin nebude pochován na Arlingtonském národním hřbitově.

Úterý 9. listopadu: Říkat o předvolebních aktivitách ministryně Emmerové, že jsou nešťastné, je velmi slabý výraz. Zubaře se jí například podařilo znepokojit natolik, že jejich lékařská komora hrozí vystoupením ze systému veřejného zdravotního pojištění. Pacienti by si pak všechno museli platit sami. Nejsem si sice vůbec jistý, zda by byl takový krok v souladu se zákonem, na druhé straně znepokojení zubních lékařů chápu. Bojí se, že krásná slova o veřejné kontrole a předávání informací Národnímu referenčnímu centru v praxi znamenají, že je budou špehovat a sekýrovat. Sociálním demokratům se podařilo vzbudit u spousty lidí, kteří tak či onak podnikají, obavy, že je pořádně uchopí pod krkem. A projevilo se to na volebních výsledcích.

Další nevydařená (možná nechtěná, ale nějak se mi nedaří o tom sebe sama přesvědčit) předvolební akce, Kauza Kořistka, se pro vládní ČSSD taky nevyvíjí dobře. Vrchní státní zástupce Ištvan potvrdil, že v případě Dalíka a Večerka „neexistovaly vazební důvody a nebyly splněny ani zákonné podmínky pro zadržení obviněných". Zprávu předal Nejvyšší státní zástupkyni Benešové až nyní: i když je to možná souhra náhod, vypadá jako vrchol politické korektnosti, že tak učinil až po volbách. ČSSD by to rovněž nepřidalo. V kauze Kořistka vycházejí najevo další podivné okolnosti: Lidové noviny přinesly zprávu z policejních zdrojů, že prý Kořistka označil za toho, kdo mu nabídl úplatek, Večerka. To je zvláštní, nikoli člověk, který by to měl udělat logicky (Dalík), ale někdo, kdo nemá s ODS vlastně nic společného. A konečně, Večerek nemohl Kořistkovi postoupit k úhradě části dovolené bonus u cestovní kanceláře, protože žádný neměl. Kauza je zjevně dávno zralá na to, aby byla zacementována jako černobylský reaktor.

ČSSD dále úspěšně rozvíjí i záležitost s odposlechy: ministr Bublan navrhuje, aby odposlechy a přístup do bankovních, pojišťovacích a dalších databází, povolovali soudci tajným službám až dodatečně. Co je to za strašidelný nápad, jaký smysl může mít dodatečné nepovolení? Tajné služby by rovněž chtěly, aby telefonní operátoři zřídili na vlastní náklady zařízení k odposlechu a záznamu zpráv, poskytovali informace o lokalizaci účastníka, uchovávali záznamy hovorů a za určitých okolností vypnuli telefonní sítě. Kdo zajistí, že takovéhle rozsáhlé možnosti nebudou zneužívány (relativně málo nebezpečná se mi zdá jenom ta poslední)? Jak zabránit tomu, abychom se zase nestali profízlovanou zemí? Malá atraktivnost ČSSD v posledních volbách může souviset s tím, že voliči mají strach i z takových postranních úmyslů, a ČSSD je v něm po volbách dále utvrzuje.

A aby nezůstal nikdo na pochybách, rozhodla se ČSSD svým voličům doporučit, aby podpořili v druhém kole senátních voleb komunisty proti ODS. Nepochybuji, že mnozí by to udělali i bez doporučení, někteří to přes doporučení neudělají. Z vyhrocené nenávisti mezi ODS a ČSSD, jejich vzájemných podrazů a urážek, tyjí komunisté, druhá nejsilnější česká strana a skutečný nepřítel obou rivalů. Demokratické strany by se od nedemokratických měly poznat taky určitou úrovní politické kultury. To u nás bohužel neplatí.

Komunisté slavnostně vztyčili na Olšanech pomník Jana Švermy. Na rozdíl od vztyčení pomníku stařičkého mocnáře ve Františkových lázních to žádný český vlastenec neopovažuje za skandál. Bolševictví je organickou součástí našeho vlastenectví. Oslavy se nezúčastnili jen komunisté, byla tam např. i známá bojovnice za práva žen, poslankyně ČSSD Čurdová, a slovenský velvyslanec Ballek, který novinářům řekl: "Myslím si, že lidí, kteří bojovali za svobodu Československa, bychom si měli vážit bez ohledu na jejich politickou příslušnost." Jde o to, za jakou a čí svobodu pan Šverma bojoval. Za mou zjevně ne, až do listopadu 1989 jsem žádnou neměl.

V Německu vzpomínají na pád berlínské zdi. Rozdíly, které přetrvávají mezi východem a západem země, jsou jen dokladem toho, jak hluboce do tvářnosti střední Evropy zasáhla čtyřicetiletá ruská okupace. Spousty, které napáchala, jsou méně viditelné než např. zločiny nacismu, ale daleko trvalejší a následky se odstraňují velmi špatně. Připomíná to důsledky staletého tureckého panství na Balkáně: u nás to sice trvalo kratší dobu, ale zmeškali jsme asi velmi důležitou epochu vývoje západní společnosti. Miloš Zeman kdysi v jakémsi chvilkovém osvícení odpověděl na otázku „kdy doženeme Západ“ lakonickým „nikdy“. Je to možná trochu přehnané, ale o hodně realističtější než jalový polistopadový optimismus. Někdejší enfant terrible dederonské vládnoucí garnitury Hans Modrow se vyznává Lidovým novinám ze své zatrpklosti: jak si ten člověk může myslet, že poté, co z NDR odešli ruští vojáci, existovala nějaká možnost, aby se tento nesmyslný pastát, který tehdy drtivá většina jeho občanů chápala jako kriminál (ostalgie přišla až později), vůbec udržel.

Česká společnost je, jak plyne z průzkumu agentury SC&C, zachvácena nikoli ostalgií, ale spíš pesimismem: skoro šedesát procent lidí je přesvědčeno, že po listopadu 1989 zchudlo. Přitom ceny vzrostly od té doby čtyřikrát, mzdy pětkrát. Myslím tedy, že to nebude tak strašné. Podle tří čtvrtin proběhla privatizace nespravedlivě. Jakkoli se jejímu průběhu dá nepochybně mnohé vytknout, co to znamená spravedlivá privatizace: že si každý pro sebe zprivatizuje kousek a všechny ty kousky budou stejné? A konečně, skoro polovina lidí považuje kuponovou privatizaci za podvod, jak z lidí vytáhnout peníze. To mi připadá úplně ujeté. Kuponová privatizace nejspíš nesplnila, co si od ní její tvůrci slibovali – pak to byla sice chyba, ale proč podvod? Jen málo lidí na ní asi opravdu zbohatlo, ale troufám si tvrdit, že každému, kdo se choval minimálně rozumně, se vrátil aspoň dvojnásobek toho, co do ní investoval. Tomu se česky říká: lepší než drátem do oka.

Středa 10. listopadu: Komunisté a sociální demokraté si zjevně domluvili podporu pro druhé kolo senátních voleb. Je to dohoda poněkud nerovná (jde o devět křesel, které mohou získat komunisté, proti třem, které mohou nabýt sociální demokraté), ale sociální demokracie potřebuje aspoň nějak zmírnit velký neúspěch z prvního kola (obhajuje dva mandáty; pokud se jí to povede, může toho Gross využít ve sporu se svými případnými oponenty) a všichni se bojí, že Senát ovládne ODS. Strach má velké oči – snad proto předseda ČSSD tvrdí, že chce zabránit tomu, aby ODS získala v Senátu ústavní většinu. To není v tuto chvíli technicky možné, ODS má 27 mandátů, z nich devět je nyní ve hře, a i kdyby uspělo všech šestadvacet kandidátů (přesněji řečeno Šneberger a pětadvacet kandidátů), bude to znamenat, že ODS obhájí devět a získá sedmnáct nových. Měla by pak nadpoloviční většinu (44 mandátů), ale nikoli třípětinovou (49 mandátů). Samozřejmě už nadpoloviční většina senátorů ODS by znamenala nejen totální propad původních představ Havla a spol. o roli této instituce, ale také nepříjemnou situaci pro všechny ostatní strany. ČSSD radši uvidí v Senátu devět komunistů než 44 občanských demokratů. A tak podává čertu prstík – navíc čertu, s nímž by měla mít z minula ty nejhorší zkušenosti. Jenomže – nebyla to tehdy náhodou nějaká dost jiná sociální demokracie? Poslanec Laštůvka prohlásil, že nebylo porušeno bohumínské usnesení o zákazu spolupráce s KSČM na celostátní úrovni, protože to se netýká voleb. Týká se vůbec něčeho? Laštůvka je ovšem skeptický k účinku doporučení voličům z centra, ti se vždy rozhodují na místě a dle situace. To je jistě pravda. Mezi voliči ČSSD jsou nepochybně tací, kteří by v této situaci volili komunisty, i kdyby jim to vedení strany zakázalo. A dále tací, kteří by je nevolili, i kdyby jim to vedení poručilo. Zajímalo by mne jen, v jakém poměru jsou namícháni.

Předseda KDU-ČSL Kalousek je znechucen tím, že je ČSSD vůbec ochotna podporovat komunisty. Na druhé straně nemá jeho strana problém podporovat v druhém kole voleb sociálně demokratické kandidáty, které podporují zároveň komunisté, tj. vytvářet s komunisty jakousi nedeklarovanou volební koalici. Přitom KDU má příležitost říci, že spoluprací s komunisty ji sociálně demokratičtí partneři postavili před novou a hotovou věc a tím ji zbavili možnosti uvažovat o nějaké volební spolupráci v druhém kole. KDU-ČSL se však taky velmi bojí velké převahy ODS v druhé komoře parlamentu.

Američané dobyli s nevelkými ztrátami centrum irácké Fallůdže. Problém je, že teroristé neriskují konfrontaci v regulérní vojenské akci, nemají na to dost sil a sebevražedný atentátník se daleko lépe uplatní v přeplněné restauraci než na frontě. A není pro ně žádný problém proměnit se ve vhodné chvíli jako mávnutím kouzelného proutku v mírumilovné civilisty (a ve vhodné chvíli zase naopak v teroristy). Válka proti nim je velmi obtížná věc.

Před časem ochořelý ministr Dostál začal projevovat velmi výrazné známky života. Na Praze 6 podpořil Karla Schwarzenberga proti kandidátce ODS, zároveň po svém zvyku napadl katolickou církev a kardinála Vlka. Dostál má podle vlastního vyjádření idylické vztahy se všemi církvemi kromě katolické (smůla, že zrovna ona je asi padesátkrát větší než největší z těch ostatních), a má dokonce idylické vztahy s řadou katolických struktur, jen pár samozvanců a zaprodanců jako je pražský arcibiskup pořád kverulují. Možná, že by měl arcibiskupa svrhnout a donutit papeže, aby hlavou katolické církve v ČR byl do budoucna vždy ministr kultury. Protože, jak se zdá, pana Dostála v bezprostřední budoucnosti nečeká osud Jásira Arafata, přerušujeme jednostranně vyhlášené příměří a budeme mu nadále věnovat zaslouženou pozornost.

Naši včerejší informaci o tom, že olomoucký vrchní státní zástupce Ištvan potvrdil, že v případě Večerka a Dalíka neexistovaly vazební důvody, je třeba ještě doplnit, Ištvan potvrdil také rozhodnutí státních zástupců o zastavení trestního stíhání obou pánů.

S návrhem ministra Bublana na dodatečné povolování odposlechů „ve výjimečných případech“ (předpokládám, že výjimečným případem jsem např. i já coby exponent sudetoněmeckého revanšismu a tedy potenciální terorista) nesouhlasí ministr spravedlnosti Němec. Udělení souhlasu se podle něho dá urychlit např. posílením dvacetičtyřhodinové služby na vrchních soudech. Že si nebezpečí terorismu žádá jakéhosi našeho sebeomezení, je zjevné. Zároveň je třeba dosti bedlivě sledovat, zda to náhodou vláda či některá vládní strana nevyužívá k posílení své moci.

Jakýsi český podnikatel, výrobce střel schopných údajně provrtat i neprůstřelné vesty a titanové helmy, souhlasil s tím, že je od něho odkoupí arabští teroristé. Zajímají ho hlavně peníze. Z teroristů se ovšem vyklubal jeho zhrzený někdejší společník, který ho následně prásknul. Naše nebezpečná vlastnost zjevně je, že jsme schopni všeho, ale zároveň se u nás vždycky se naštěstí najde někdo, kdo nás včas udá.

Francouzský ministr zahraničí pohotově reagoval na Bushovo volební vítězství a navrhl zlepšit dialog mezi Evropou a Amerikou. Měla by o něj pečovat skupina sestavená z nezávislých a uznávaných osobností na obou stranách Atlantiku (na americké straně např. Michael Moore, navrhujeme iniciativně). Pan ministr se zřejmě inspiroval havlovskými představami o nepolitické politice a občanské společnosti. Poté, co Bush přesvědčivě vyhrál volby, je na podobné návrhy opravdu ta pravá chvíle.

Profesor Pafko v Právu polemizuje s plány na zavedení tržní ekonomiky ve zdravotnictví a dokládá, že to, co platí nemocnici pojišťovna např. za operační sál, jsou směšně malé sumy. Jistě, soukromé podnikání, které se realizuje ždímáním peněz ze zdravotních pojišťoven, podnikáním v pravém slova smyslu není. Pak je otázka, zda se situace má řešit státními dotacemi nebo tím, že aspoň za něco bude pacient platit. Přitom i ty dotace se nakonec musí vyždímat z občanů, stát sám o sobě žádné peníze neprodukuje, jen se tak děje, řečeno lékařsky, v jakési anestézii, nevíme o tom a bezprostředně nás to tolik nebolí. Bolet to začne vždycky, až když se probereme.

Lidové noviny uveřejnily pozoruhodný rozhovor Renaty Kalenské s Alexandrem Vondrou o listopadových událostech roku 1989. Vrátíme se k němu v příštím, „výročním“ čísle Událostí.

Čtvrtek 11. listopadu: Poslanci kulturního výboru PS prý „neodmítli“, jak píše Právo, komunistický návrh, aby budova patřící kdysi ke komplexu Národního divadla, kterou v restituci získal řád Voršilek a prodal ji pak firmě Themos, stát buď odkoupil (násilím?) nebo vyvlastnil. Výborně, bude se tedy zase znárodňovat. Samozřejmě nejdřív tam, kde se to dá veřejnosti nějak zdůvodnit: jde přece o „národní“ divadlo. A kde se na základě toho dají dělat v novinách štvavé kampaně. (Ostatně, k čemu je národu divadlo? Do divadla nechodí národ. Do divadla chodí lidé.)

Miloš Zeman se pne ke své politické kariéře, v tuto chvíli už jen virtuelní, s vášnivostí hodnou sexuálního devianta. Na schůzi s věrnými v Praze 2 (neúspěch ČSSD ve volbách ho vyburcoval ze zimního spánku) volal po tom, aby ze strany odešli hlupáci a byli povoláni moudří lidé (například on). Do čela se musí dostat nové tváře (například ta jeho). Úporná snaha vrátit se do politiky a současné zaklínání, že mu o to vůbec nejde, zaklínání, kterému může věřit nad jen člověk s IQ průměrného šimpanze, možná působí depresivně i na ty, kteří se s ním teď scházejí. Ti vlivnější z nich budou spíš Grosse vydírat hrozbou Zemanova návratu, než že by si Zemanův návrat upřímně přáli: i oni by se pak museli dost uskrovnit.

Ústavněprávní výbor Senátu navrhuje, aby byly soudcům ponechány čtrnácté platy. Návrh má racionální základ, nezávislá soudní moc je základem spravedlnosti ve státě a nezávislost musí být zajištěna i hmotně. Nicméně hmotné zajištění nestačí. I kdyby soudcům platili padesátkrát víc než teď, kdo z nich by si v tuto chvíli troufnul rozhodnout např. nějaký vlastnický spor Františka Oldřicha Kinského, kde jde o nezanedbatelný majetek, v jeho prospěch?

V Mladé frontě Dnes vyšel článek o tom, jak se žilo za totáče. Nepatřím k těm pěti procentům, kterým se po bolševismu stýská, ani náhodou. Nicméně řadu věcí si pamatuji jinak. Není pravda, že jižní ovoce bylo k dostání jen na vánoce a často bylo třeba podmáznout prodavače. Od šedesátých let se dostaly i španělské pomeranče po celý rok, banány občas. Není pravda, že by nebyl k dostání toaletní papír (to se stávalo snad velmi výjimečně a krátkodobě). Nevím, co se rozumí pod vyprávěním politických anekdot na veřejnosti: v divadle a televizi to ovšem nešlo, ale když jsem např. v polovině sedmdesátých let působil v s.p. Kancelářské stroje jako „školitel programovacích jazyků pro počítače třetí generace“ vyprávěl jsem na školeních po večerech (když skončila výuka) frekventantům anekdoty tohoto typu zcela běžně – protože jsem dobře věděl, že se mi nemůže nic stát. Režim tuto formu odreagování toleroval, věděl, že pro něj není nebezpečná.

Pan Luboš Palata je publicista renesančně širokého záběru. Ve svých článcích už nesekýruje jen Němce a (občas) Maďary, ale nyní i Holanďany. Dobrovolnému poradci vlády Nizozemského království je jasné, co vláda musí: nestíhat jen islámské teroristy (na jedné straně), ale i (na straně druhé) strůjce teroristických útoků proti mešitám a islámským školám. To by skutečně nikoho nenapadlo. Doufám, že Lidové noviny článek na útraty redakce přeloží do holandštiny a pošlou do Haagu.

Pátek 12. listopadu: Zemřel Jásir Arafat. Protože o něm nedokážeme říci nic dobrého, nebudeme říkat nic. Pozoruhodná je pouze choroba, která palestinského vůdce sklátila. Špičková pařížská nemocnice ji nedokázala ani přibližně identifikovat. Palestinský ministr zahraničí Šás popírá spekulace, že by byl Arafat otráven. A i kdyby: čím kdo zachází…

Senát navrhl, aby zvýšení platů pro policisty, hasiče a d. bylo odloženo k 1. 1. 2006. Námitky proti původnímu návrhu vlády byly nejspíš na místě, v souvislosti s kauzou Kořistka je těžké se ubránit dojmu, že policie měla být dopována k vděčnosti nynější vládě a exministrovi vnitra. Na druhé straně chápu, že policisty nažhaví do běla, když jim nejprve slíbili razantní zvýšení platů a teď jim pod stromeček nadělí roční odklad. Návrh poslance Langra na postupné zvyšování jejich platů mi připadá rozumnější.

Senát rovněž postavil do otázky zákon, jímž se ruší čtrnácté platy politiků, soudců a státních zástupců: chce je soudcům a státním zástupcům ponechat. Vládní koalice je ve složité situaci, bude zřejmě v případě nutnosti muset v PS hlasovat pro senátní variantu, aby si zachovala vlídně skromnou populistickou tvář před veřejností a zrušila aspoň své čtrnácté platy. Opakuji, že tato věc se velmi přeceňuje, má populistický podtext a zejména v případě soudců není rozumná, k předpokladům soudcovské nezávislosti je zapotřebí také hmotné zajištění (i když to není předpoklad jediný a dostačující).

ČSSM již dávno není stranou chudých, založenou na nezištné a dobrovolné práci nadšenců. Je naopak stranou s nejdražším provozem. Tak například v těchto volbách ji mandát krajského zastupitele stál v nákladech na volební kampaň 380 tisíc Kč, jeden voličský hlas. Ve funkci strany obětavých nadšenců ji zjevně zastoupil KSČM, která pořídila jeden mandát za pouhých 58 tisíc Kč, voličský hlas ji stál 22 Kč. (Přitom vysoké náklady se i ČSSD bohatě vrátí v podobě toho, co za mandáty straně vyplatí stát).

Podle Lidových novin si lidé stěžují, že se dnes úředníci chovají k občanům hůře než před listopadem 1989. Nemám takovou zkušenost. Občas se chovají stejně. Většinou lépe a slušněji. Pravda ovšem je, že toho od úřadů moc nepotřebuji.

Sobota 13. listopadu: Číslovka 13 je nešťastná zejména pro sociální demokracii. Druhé kolo senátních voleb dovršilo její debakl. Přišla o dvě další senátorská křesla, hrála o dvě a nezískala ani jedno. ODS zdvojnásobila počet senátorů, ale nedosáhla zatím ani na prostou většinu. Zato byla vlastně jediná úspěšná. Lidovci obhájili tři mandáty (ale ztratili další 4, získané kdysi pod škraboškou čtyřkoalice), komunisté přišli o jeden ze dvou obhajovaných mandátů (taky nic moc), dále už postoupilo jen obvyklé senátní smetí, v němž mají převahu čtyř mandátů různí zakuklení přívrženci Pravdy a Lásky. K výsledkům se ještě vrátíme. Volební účast byla o víc než deset procent menší než v prvním kole, a účast v prvním kole nebyla valná.

Senátoři KDU-ČSL odhlasovali spolu s ODS odklad zvýšení platů pro policisty, hasiče, celníky a vězeňskou stráž o jeden rok. Zároveň odhlasovali odmrazení platů pro politiky. O obojím musí sněmovna rozhodnout najednou. V prvním případě jde o miliardové částky, v druhém nanejvýš o stamilionové, ale je to z hlediska populistů choulostivá záležitost. Předseda KDU-ČSL Kalousek je prý rozhořčen, strana se vmanévrovala do slepé uličky. Zdá se sice, že ČSSD spolu s komunisty prosadí původní vládní návrh, ale na pověsti svatoušků z KDU-ČSL už zůstane kaňka.

ČSSD hrozí, že bude v krajských samosprávách vyšachována skoro ze všech pozic. Ve hře je snad v Olomouckém kraji, v Moravskoslezském si ještě před započetím jednání slíbili KDU-ČSL a ČSSD věrnost, ale lidovci jsou teď v pokušení slib vypovědět. ČSSD hrozí, že se rozhodne ze zásadních důvodů zůstat ve všech krajích v opozici (nechce vstupovat do nedůstojných koalic; přitom každá strana může vstupovat jen do takových koalic, které jí umožňuje její voličská podpora; voličská podpora ČSSD není v tuto chvíli velká a skromnější úloha nemusí být ještě nutně nedůstojná). Nevím, jaký to má smysl: Už nyní je to tak, že vztah koalice – opozice je mezi vládou a prezidentem, nyní by tomu mělo být stejně i mezi vládou a krajskými samosprávami? Jak může takováhle demokracie fungovat?

Prezident Klaus pobývá v USA. Telefonoval prezidentu Bushovi a blahopřál mu k volebnímu vítězství. Telefonát byl předem domluven (jinak by se samozřejmě nemohl uskutečnit). Po dlouhotrvajícím úsilí byl náš pan prezident tedy připuštěn aspoň po telefonu. Gratulujeme.

Krajská státní zástupkyně Andělová prošetřuje postoj státního zástupce Fraše, který přes její závazný pokyn nezastavil trestní stíhání pánů Večerka a Dalíka. Nejvyšší státní zástupkyni Benešové se to nelíbí, domnívá se, že zástupce nemůže být stíhán za odlišný právní názor (tady ale jde spíš o překročení kompetence). Zprávu vrchního státního zástupce Ištvana o postupu nižších složek dala k posouzení trestnímu odboru nejvyššího státního zastupitelství, pak se „vyjádří a rozhodne“. Bude rozhodovat proti okresnímu, krajskému i vrchnímu státnímu zastupitelství, to je i pro nejvyšší státní zástupkyni dosti náročná věc. Uvidíme.

Pavel Kohout píše v Právu o německém překladateli z češtiny Franzi-Peterovi Künzelovi. Ukázalo se, že ten člověk byl dlouholetým spolupracovníkem československé komunistické rozvědky. Měl jsem příležitost se s ním setkat jednou v druhé polovině šedesátých let, když jsem spolupracoval s Tváří. Přišel mne přesvědčit, že nám na Západě tleskají takoví, s nimiž bychom určitě nechtěli mít nic společného (nepochybně lidé z CDU/CSU, jak mohl přijít na to, že bychom s nimi nechtěli mít nic společného!), zároveň byl přesvědčen, že nemohu umět pořádně německy. Velmi mne nadzvedl, myslel jsem si, že byl nahecován komunisty s lidskou tváří z vedení Čs. svazu spisovatelů. Zdá se, že jsem těm lidem křivdil, jeho pověření pocházelo zjevně z kruhů daleko vyšších a mocnějších.

Taktéž v Právu se velmi mýlí (jako obvykle) Jiří Hanák, když považuje Arafata za druhého teroristu, odměněného Nobelovou cenou míru – po Menachemu Beginovi. Stavět Begina do jedné řady s Arafatem je nehorázná drzost, hodná někdejšího stalinisty s lidskou tváří. Nicméně řada teroristů – nositelů Nobelovy ceny míru se dá zformovat: stojí v ní Arafat vedle Nelsona Mandely a toho severovietnamského hrdlořeza, co ji dostal zároveň s Henry Kissingerem (jeho jméno jsem zapomněl a mám dojem, že na něm nezáleží). Ruský list Gazeta označil Arafata za otce moderního terorismu. To je pěkné, ale chtělo by to upřesnit: je jeho Janem Křtitelem. Jeho terorismus neměl ještě globální ambice.

A rovněž v Právu vyčítá Jiří Dienstbier Jaromíru Jágrovi, že podporuje ve volbách ODS a pak jede hrát hokej do Ruska. Proč nesmí přívrženci ODS jezdit hrát hokej do Ruska? Je to snad vlastizrada? Jsou snad Rusové prašiví?

Pondělí 15. listopadu: v senátních volbách zjevně uspěla jen ODS, zato důkladně. I ona se však má čeho obávat: tam, kde proti ní stál nelevicový kandidát (především takový, který má vazby na virtuální SPL, rozuměj Stranu Pravdy a Lásky), prosazovala se s velkými obtížemi. Snad by tedy měla své momentální nadšení ze Senátu jako instituce trochu mírnit. Premiér Gross účelově navrhl, aby byl Senát zrušen, lépe řečeno, aby byl konstituován parlament o jedné komoře. Je velmi obtížné si představit, že si senátoři ústavní většinou odhlasují ortel politické smrti. Jsou však možnosti o něco malounko méně nereálné (nevím, zda je měl premiér na mysli) – např. sloučení obou komor v jednu, přičemž pro bývalý senát by byl zachován většinový způsob volby (tj. volilo by se smíšeným způsobem). Větší počet poslanců i dvojí způsob volby by asi o něco snižovaly možnost většiny jednoho jediného hlasu.

Jednou z variant, které uvažovali (teoreticky) sociální demokraté, byly prý předčasné volby. Tato možnost vzbudila u stranických papalášů málo nadšení, pochopitelně, volby by pro ČSSD nedopadly dobře. Bylo by to ale politicky korektní řešení, tahle vláda zjevně nemá žádnou podporu ve veřejnosti, v lepším případě bude ještě rok a tři čtvrtě skomírat, v horším se příští rok v předjaří chopí moci Miloš Zeman, dohodne se s komunisty a další svobodné volby už taky nemusí být.

Poznámka editora: prosím omluvte zpoždění aktualizace, bylo způsobeno problémy s počítačem. Děkuji.

Úterý 16. listopadu: ODS žádá předčasné volby. Při vší úctě k v podstatě nejsilnější české straně si vůbec nedovedu představit, jak je chtějí prosadit. Bylo by zapotřebí brachiálního násilí, vždyť by na tom nikdo kromě nich nevydělal. Nechápu, že nemají jiné starosti, například co udělají, až sociální demokracie začne vládnout jen s podporou komunistů. Chápu, že takové starosti nemají hrobaříci z US-DEU (podle Kühnla i Němce se jede dál, jako by se nechumelilo, mandát vlády platí do voleb roku 2006; co jim chudákům zbývá). Jan Kasal prohlásil, že vláda je rozložením sil v Senátu značně oslabena a že je třeba hledat nestandardní úřešení. Velký stratég DU-ČSL se nemýlí, jen by to bylo třeba upřesnit: vláda je oslabena a nestandardních řešení je se obávat. Samo od sebe se nabízí to nejsamozřejmější a nejnebezpečnější: latentní spoluvláda ČSSD a KSČM. ČSSM má honě poslanců, ale je zevnitř vyžraná jako larva, v níž se zahnízdili paraziti. KSČM je mimořádně vyhládlý a vypasený parazit, a rád se do téhle krusty schová, odpovídá to jeho bojovým tradicím (takhle vládli komunisté v Maďarsku v roce 1919). Úvahy o vládnutí za podpory KSČM se ozývají z vedení sociální demokracie (Škromach), z krajů (Karlovy Vary). Gross a jeho spojenec Dolejš zatím tuto možnost nepreferují, ale uvidí se, co řeknou krajské organizace strany příští jaro před sjezdem. Skrytá dohoda KSČM a ČSSD, stran, které v tuto chvíli představují jen dost velkou menšinu české společnosti a nepochybně to vědí, je jejich poslední šancí. Pokud by se dostaly k moci před volbami 2006 na základě nynější většiny v PS, může to znamenat změnu režimu. Zachová se ČSSD podle modelu 1920 nebo podle modelu 1945-8?

Na druhé straně se zdá, že striktní příkaz vedení ČSSD nespolupracovat na koalicích v krajích nepadl na úrodnou půdu, a je to asi dobře. Když se dnes ČSSD v rámci demokracie dokáže uskrovnit, dává tím najevo, že na ní přes volební neúspěch hodlá participovat. Je to státotvorný postoj (i když jeho pohnutky nejsou zcela ideální, ale kdo o sobě může říci, že má zcela ideální pohnutky!) a jednou se straně může rentovat víc než nějaká „nulová tolerance“. ČSSD je tak ve hře ve Zlíně, v Karlových Varech, v Olomouci i v Ústí nad Labem. Vypadla v Ostravě: KDU-ČSL se tam sice nejprve uvázala, že do jednání s ODS vstoupí jen v bloku se sociálními demokraty, pak si to ale honem rozmyslela. Mluvčí krajského výkonného výboru ČSSD nato prohlásil: „Pokud se křesťanští demokraté domnívají, že se ze psané dohody dokáží vypovědět tím, že se půjdou v neděli vyzpovídat do kostela, tak se hluboce mýlí.“ K tomu není co dodat.

Ministryně Emmerová chce ve třech etapách postavit české zdravotnictví z hlavy na nohy (nebo naopak). Je jakási naděje, že na třetí etapu (léta 2006 – 9) se už nedostane. Stát má být jako v minulosti regulátorem zdravotní péče. Problém jsou finance a recept je jednoduchý: situace se bude řešit úsporami. Paní ministryně bude usilovat o optimalizaci služeb a rehabilitaci pacienta. Rehabilitace pacienta v našem zdravotnictví podle mých zkušeností (staří lidé chodí často k lékaři) už proběhla a probíhá, problém je jen v tom, že probíhá na dluh. Pokud jde o řešení, paní ministryně se evidentně inspirovala Evangeliem, což je u představitelky tak pokrokové strany, jakou je ČSSD, poněkud neobvyklé: chce zjevně podobně jako Ježíš, nakrmit zástupy pěti chleby a dvěma rybami. Bohužel, zázraky jsou v tomto světě vyhrazeny nemnohým. Kvalita služeb v nemocnici má být pod kontrolou pacientů (jakmile někdo v nemocnici umře, je třeba najít odpovědného lékaře a zlynčovat ho) a zdravotnických institucí (tam, kde pozůstalí nebudou mít k utracení provinilce dost odvahy). Výsledek lze očekávat buď optimistický (díky zvýšené péči zastrašených lékařů se staneme nesmrtelnými), nebo pesimistický (postupně budou všichni lékaři vybyti. Jako notorický skeptik považuji druhé vyznění za podstatně pravděpodobnější. Naše ministerstvo zdravotnictví už hostilo hodně podivínů, od politika se symbolickým jménem Rubáš po Dr. Davida, vetřelce z hájemství psychiatrie. Nicméně tohle tu ještě nebylo.

Petr Uhl vytýká v Právu demokratické pravici“, že umožnila divokou privatizaci a zpronevěřila se právu. Jenže teď už šest let, tj. stejně dlouho jako „demokratická pravice“ vládne „demokratická levice“, občas s výraznou podporou té nedemokratické (a možná bude v příštích měsících ještě hůř): a vida, svinčík je přesto čím dál tím větší.

Jakýsi zpěvák jménem Maxa má problém: zmydlil v baru jistého expolicistu, protože tam bil ženu. Pokud expolicisté bijí na veřejnosti ženy, je to sice hnusné, ale pořád ještě o fous lepší, než když mučí a vraždí lidi shodou okolností bohatší než jsou oni, aby jim brali a sobě chudým dávali. Útočník Maxu žaluje a uvádí důvody, které podle jeho názoru opravňovaly jeho zásah: dotyčná byla opilá a nechala se od Maxy osahávat na zadku a na prsou. Na rozdíl od bojovnic za rovnost žen a mužů, které chápou osahávání na zadku a na prsou jako hrdelní zločin (nejspíš proto, že s ním nemají praktické zkušenosti), se domnívám, že žena má nezadatelné právo nechat se podle vlastního uvážení a rozhodnutí svobodně osahávat na zadku a na prsou. Pokud by toto právo mělo být ženám upřeno, stal by se život ještě o něco smutnějším a bezútěšnějším.

František Oldřich Kinský prohrál další spor, tentokrát o kus lesa na Rakovnicku. Vypadá to, že česká justice sleduje v této věci jakýsi plán: Kinský vyhrává tenkrát, když jde o pozemky v rozloze do pěti čtverečních metrů. Aby bylo vidět, jak jsme nestranní. V ostatních případech má utrum.

Čeští europoslanci zvažují bojkot Evropské komise, vadí jim totiž rudá minulost maďarského kandidáta na euroministra László Kovácse. Tenhle bojkot asi Evropskou komisi nepoloží, pikantní je taky to, že ho vyhlašují naši horliví zastánci etnických čistek, totiž těch namířených proti sudetským Němcům a shodou okolností i proti Maďarům. Středoevropská postkomunistická pravice je všeobecně strašná sebranka. Maďarské levicové vládě se zase nepodařilo protlačit ani to, aby maďarští vojáci (jde o velmi malý kontingent) zůstali v Iráku do konce března příštího roku: potřebovali k tomu ústavní většinu a opozice – „pravicový“ FIDESZ a „pravicové“ MDF – jim to nedovolily : zjevně je třeba vyvažovat mezi americkými imperialisty a islámskými szabadságharcosok. Stejně děsivá je polská pravice: usnesla se ve Varšavě na tom, že škody způsobené v městě Němci obnášejí 45 miliard dolarů (a budou je chtít zjevně vymáhat). Zajímá mne, o jakou sílu se opřou, jejich vlastní asi k vojenské porážce Německa stačit nebude. Nabízí se ČR s jejími bojovými tradicemi a třicetipětitisícovou armádou včetně civilních zaměstnanců. Českou armádu netřeba podceňovat: našim předkům stačilo, když se dali do zpěvu, a nepřítel v děsu prchal.

Listopadová revoluce začala dříve, než jsme očekávali, tvrdí bývalý disident v MfD. Oni chystali jakýsi jarmark na Den lidských práv u pomníku Palackého, a zlomyslné dějiny je zaskočily: prosincová revoluce vypukla nečekaně už v listopadu (opačný trend než u říjnové revoluce, která vypukla taky v listopadu, ale, jak z názvu vyplývá, o měsíc později, ne dříve; asi proto se Lenin mohl připravit lépe). Martin Komárek se domnívá, že revoluce přesto, přes všechny výhrady, dopadla dobře. Já bych si počkal na příští jaro. Až se definitivně sčuchne ČSSD s KSČM, může se najednou i ta minulost jevit jinak. K tématu se ještě vrátíme.

Americký ministr zahraničí Colin Powell rezignoval. Je to možná škoda, patřil k umírněnějším představitelům Bushovy garnitury a každá rozjetá politika potřebuje nějakou brzdu.

Radní v Antverpách zakázali muslimkám chodit se zahalenou tváří (nezakázali jim ovšem muslimské šátky). To je docela legitimní, vyžadují si to nepochybně bezpečnostní zájmy země.

V parlamentě se bude hlasovat o zákazu prodeje v noci a o svátcích (uvedli jsme tu před časem, že také v neděli, za tuto chybu se nestydíme a nebudeme se za ni omlouvat: pro křesťana je neděle taky svátek, a novináři, kteří o tom informovali, se mají vyjadřovat jasně). Jde o poslanecký návrh, rozumnější část vlády (Sobotka, Urban) se od navrhované buzerace občanů distancuje. Komunisté jsou, jak z logiky věci vyplývá, jednoznačně pro, sociální demokracie dostala volnost vyjádření. Hlasování se může stát generální zkouškou na případné březnové či dubnové hlasování o dalším přechodu k socialismu ústavní cestou (komunisté tak vždycky charakterizovali únor 1948). Totiž až se bude v parlamentě hlasovat o důvěře čistě sociálně demokratické vládě, která bude ve skutečnosti vládnout z milosti komunistů a bude muset tancovat, jak oni pískají. Hodně pak bude záležet na premiéru Grossovi: pokud by neodstoupil, ale postavil se novému politickému trendu do čela, o žádné důvěře se vlastně ani hlasovat nemusí. A záležet bude i na prezidentu Klausovi: bude se aspoň vzpouzet, až mu premiér nařídí odvolat „pravicové“ ministry? Jako velký ctitel dr. E. Beneše by se neměl stavět do cesty pokroku.

Čtvrtek 18. listopadu: Václav Klaus pronesl k výročí 17. listopadu projev, který si zaslouží pozornosti. Je zajímavé, jak snadno umí český prezident dojít od správných premis ke špatným závěrům. Klaus má nepochybně pravdu (ač ho za to mnozí neprávem kritizovali) když tvrdí, že komunismus je bohužel součástí naší národní identity, že nebyl žádnou „vně nás vzniklou pohromu, kterou jsme si nezasloužili a kterou jsme nikdo z nás nezpůsobili“. Jeho výzva „Nedopusťme, abychom se rozdělili buď na jen-viníky anebo na jen-oběti této éry“ je ovšem falešná a jde mimo: při podrobnější analýze lze s jistotou rozlišit, kdo byl při všech svých možných chybách oběť a kdo byl viník, a nejen že to lze, ale musí se to dělat. Jinak se prokletí komunizmu nezbavíme. A je třeba rozlišovat mezi těmi, kteří se provinili méně, a těmi, kteří se provinili více. Teze „všichni jsme v tom namočení, nemáme si navzájem co vyčítat, a tedy odpusťme si, co jsme si“, je krajně nemravná. Pan prezident si kromě svých mnoha dosavadních čestných titulů a funkcí nárokuje ještě čestné označení „strážce české historie“. Pořád mu ji totiž chce někdo „přepisovat“ a on to nesmí dopustit. Člověk by řekl, že historie vzniká střetem různých koncepcí a je vlastně jejich neustálým střetem. Pan prezident je dál než my obyčejní smrtelníci, má jasno. Zřejmě mu česká historie byla zjevena při jeho nedávné vestě na Blaník nějakým slovanským božstvem. Zcela nekorektní je odkaz na Pétera Esterházyho, Klaus cynicky kalkuluje s tím, že jeho vyjádření nikdo nezná. Události ovšem podstatné úryvky z Esterházyho projevu přinesly a z nich zcela jednoznačně plyne, co spisovatel chtěl říci: nesmíme se tvářit, že Němci jsou jediní a výluční viníci neblahých událostí z třicátých a čtyřicátých let. Nikdo nepochybuje o zločinech Hitlerova režimu, ale i některé reakce vítězů a obětí lze podrobit kritice a je třeba je kritice podrobit. Něco takového ovšem působilo na pana prezidenta a jeho vykutálenou partaj vždy jako rudý hadr na býka.

Pan prezident by se také neměl utěšovat myšlenkou, že koaliční potenciál KSČM je nula. Jistě, ale fierlingerovci mezi sociálními demokraty nechtějí s komunisty do koalice a komunisté nechtějí do koalice se sociálními demokraty. Stačí jim jakási nepsaná opozičně-koaliční smlouva, při níž zůstanou v pozadí a za různé mastné úsluhy budou vládu v důležitých věcech (ne vždy, samozřejmě) podporovat. K problému se ještě vrátíme. Jinak Klaus říká, že neví, zda by Gross přivítal nějakou formu spolupráce s KSČM. Já to také nevím: premiér se sice dušuje, že Škromachova idea menšinové vlády s podporou komunistů je pro něho nepřijatelná, ale je pro něho nepřijatelná zemanovská idea menšinové vlády, která si podle okolností hledá podporu tu i tam? A tato idea je té první podobná jako vejce vejci, je jen verbálně vychcanější.

Skandál vznikl kolem Grebeníčkova „listopadového“ projevu ve Sněmovně, ačkoli Grebeníček jen trochu polopatističtěji vyložil to, co slýcháme od různých potentátů ODS, např. Jana Zahradila: „Co vlastně zůstalo z ideálů, které se vznášely nad listopadem 1989? Nevzpomínám si, že by se tehdy mluvilo o dravém kapitalismu, nadbíhání sudetským Němcům, o rozdávání národního bohatství zahraničnímu kapitálu, církevním prelátům a šlechtě." Pan Zahradil jen nemluví o dravém kapitalismu a rozdávání národního bohatství zahrabničnímu kapitálu (ačkoli „rodinného stříbra“ měla kdysi ODS plnou hubu). V tom jsou komunisté dokonalejší a šikovnější populisté a nacionalisté. Grebeníčkovým slovům tleskali i poslanci fierlingrovské frakce ČSSD (Mládek, Laštůvka). Předseda KSČM dále prohlásil, že se Česká republika mění „v pilíř amerického a severoatlantického imperialismu“. To opravdu sedí od šéfa strany, která je od samého počátku jen a jen pátou kolonou ruského imperialismu a svého času spravovala ruskou kolonii jménem ČS(S)R. Exprezident Havel a představitelé nelevicových stran během Grebeníčkova vystoupení odešli. Kdyby nebyli předtím od listopadu 1989 až po chvalořečení Benešových dekretů Grebeníčka brali do party, kde to jen šlo, mohli včera zůstat sedět na tom, co mají vzadu.

ODS chce na předsedu Senátu nominovat senátora Sobotku, „Klub otevřené demokracie“ postaví proti němu zástupce již dávno virtuální ODA Josefa Jařaba. Pokud Sobotka nebude zvolen předsedou Senátu, bude to od rudimentů Pravdy a Lásky projev krajní nekorektnosti. Ať se to komu líbí nebo ne, ODS je v Senátu nejsilnější stranou.

Vláda nedoporučila poslanecký návrh zákona o zákazu nočního a svátečního prodeje. Je to správný krok a ODS (poslanec Nečas) má pravdu, nevím proč by se takové věci měly reglementovat. Pavel Verner v jinak rozumném článku v Právu píše o tom, že „do supermarketů vyrážejí rodiny jako do chrámů Páně, aby se tam celý den modlili k nabídkám a slevám, aby nakupovali ne z potřeby, ale pro nákupní výhodnost, ty rodiny, pro něž jediným čtivem za chvíli budou reklamní letáky coby obžerná evangelia.“ Myslím, že tyhle věci se hrozně démonizují, lidé u nás většinou nemají peněz nazbyt a nakupují jen to, co potřebují, protože víc si nemohou dovolit. Nakupovat v době, kdy se má světit a odpočívat je prý hloupá rozmařilost. Snad by se lidem mohlo tu a tam i trochu té hloupé rozmařilosti dopřát a odpustit.

Lidové noviny získaly novou posilu, představitele české nacionalistické levice Luboše Palatu (vytvoří nepochybně do budoucna s Martinem Hekrdlou z Práva pěkné duo). Dnes si bere na paškál novou americkou ministryni zahraničí Riceovou (proti americkému imperialismu je třeba bojovat všemi prostředky). Ta osoba nemá ráda náš statečný demokratický národ, který jinak všichni v Evropě kromě odvěkých nepřátel (Němců, Rakušanů a Maďarů) tolik obdivují, uctívají a milují. Nezodpovědně si dovolila kdysi (v roce 1984) napsat, že "Čechoslováci jsou pasivní a považují odpor proti invazním vojskům za zbytečný a nebezpečný, dávají přednost politickému řešení." Pod „Čechoslováci“ je třeba rozumět to, co se tímto slovem odjakživa myslelo, totiž překabátěné Čechy. Bohužel je mezi námi řada individuí, a pan Palata k nim patří, kteří podobná slova potřebují jako prase drbání: jinak by jejich zamindrákovaná pýcha rostla až do nebe.

Pátek 19. listopadu: Podle průzkumu STEM většina lidí nevěří sociálním demokratům ani ODS. Ovšem, jen menšina dává ve volbách hlasy té či oné straně, když to vztáhneme ke 100% oprávněných voličů. Drtivá většina těch nevěřících ale nejde vůbec volit. Strana, která by při volbách s 60% účastí (a o moc víc si pro volby do PS slibovat nemůžeme) získala 50% hlasů (a tolik hlasů žádná strana nedostane), bude představovat 30% oprávněných voličů. Průzkum je zavádějící.

V některých krajích vznikají přes původní odhodlání sociálně demokratického vedení koalice ODS - ČSSD a je to dobře. Demokratická politika není pokračování třídního boje jinými prostředky a stojí na předpokladu, že partner není služebník ďáblův, ale že mu jde o dobrou věc, pouze jeho cesta k ní má vady. Když nyní, po zuřivé předvolebním kampani a nesmiřitelném volebním klání, otvíral Bill Clinton svou prezidentskou knihovnu, zúčastnili se slavnostního aktu jak jeho demokratický předchůdce Carter (po Carterovi se do Bílého domu dostali už jen republikáni), tak oba Bushové. Politický život v USA nedeterminuje jako v postkomunistických zemích nenávist až za hrob (dědictví po bolševické ideologii). Problém je, že dobré záměry nelze předpokládat u našich komunistů. To je ale jen důkaz, že v demokratickém politickém systému nemají co pohledávat.

Neúspěch ve volbách oživil v ČSSD touhu po návratu Miloše Zemana. Ti, kdo si myslí, že se s ním vrátí staré zlaté časy, se velmi mýlí. Zeman už dávno vyčerpal všechny své politické možnosti a za normálních okolností (zachování demokracie) by po jeho návratu propad ČSSD pokračoval dvojnásobně rychle, zvlášť pokud by znovu posadil ke korytům své někdejší panoptikum (Grégr, Šling, Kavan, David ad.). Zemanovu koncepci menšinové vlády, která pragmaticky hledá podporu, kde to jde (předem se dá říci, že to půjde u komunistů), chce realizovat taky Škromach. Panika z možné ztráty stranických postů a zhroucení politické kariéry už zjevně v ČSSD zachvacuje širší kruhy. Problém je, že Zemanovi stoupenci příliš nevěří Škromachovým schopnostem, zázraky jsou zvyklí očekávat jen od svého guru. Nicméně – na příštím sjezdu strany může být pořádná mela. Že by to sociální demokracii pomohlo, si dost dobře nedovedu představit.

Jiří Hanák dal v Právu opět jednou průchod své patologické nenávisti ke Klausovi a k ODS. Ten člověk by se měl léčit, to, co provádí, nemá nic společného s věcnou kritikou, kterou si Klaus i ODS zaslouží. Navíc mu dělá velké starosti Grebeníček: tak rád by ho objal a poceloval, jen kdyby slůvko lítosti ztratil nad některými přehmaty minulosti – rázem by se stal zařaditelným na levé křídlo Pravdy a Lásky v boji s pravicovým Leviatanem. Jenomže kdyby to Grebeníček udělal, bude sice k nerozeznání od pana Hanáka, komunisty, nyní socialisty s lidskou tváří, ale zároveň přijde o všechny voliče, kteří si přejí pravý opak. A navíc je známo, že Pravda a Láska je schopna o voliče přicházet, ne je získávat.

Poslanec-komentátor Práva Jičínský (je to hezké, že i my komentátoři máme zastoupení v Poslanecké sněmovně) tvrdí, že podle ODS znamená neúspěch ČSSDD ve volbách ztrátu legitimity vlády, což neodpovídá pravdě. Nešel bych tak daleko jako ODS podle Jičínského a řekl bych jen, že vzhledem k posledním výsledkům voleb a vývoji stranických preferencí je legitimita jednotlivých politických subjektů postavena do otázky a bylo by ji třeba potvrdit nejpřirozenějším způsobem, totiž předčasnými volbami. Úspěch sociální demokracie z roku 2002 pramenil z toho, že pro ni hlasovala řada dezorientovaných voličů, co předtím preferovali čtyřkoalici a ta se během cesty k volbám potupně rozsypala. Tito lidé rozhodně nechtěli dát papalášům z ČSSD mandát, aby se paktovali s Grebeníčkem. Což je taky důvod, proč jsou předčasné volby korektním řešením.

Ruský prezident Putin udělil vysoké státní vyznamenání někdejšímu ministru obrany SSSR Jazovovi, jednomu z iniciátorů neúsěšného pokusu o puč proti Gorbasčovovi. Dnešní Rusko nápadně připomíná Výmarskou republiku a prezident Putin je rusky vyčůraná varianta von Hindenburga.

Sobota 20. listopadu: Velký rozruch je kolem neskrývaných ambicí Zdeňka Škromacha ucházet se o předsednické místo v ČSSD. Škromach chce prosazovat zemanovskou koncepci menšinové vlády, která by hledala podporu „případ od případu“ ve všech částech politického spektra a nevyhýbala by se v tomto rámci ani spolupráci s komunisty. Taková koncepce ovšem fakticky znamená nepsanou opozičně-koaliční smlouvu s komunisty. Škromach může počítat s podporou těch sociálně demokratických politiků, kteří jsou frustrováni výsledky voleb a vývojem stranických preferencí a začínají se bát o svou politickou kariéru. Zatím jich, jak se zdá, není mnoho. Škromacha ovšem podpořil i Miloš Zeman. V regionech jeho vystoupení zatím velkou podporu nemělo a Škromach sám dnes v Brně radikální představy (menšinová vláda) zrelativizoval jako jednu z možností, pokud se ČSSD nepodaří posílit svou dominanci ve stávající koalici. Zatím se tedy zdá, že panu Škromachovi velký triumf nehrozí, za tři měsíce se může leccos změnit. Škromach sní o Zemanově návratu do velké politiky, ale konkrétně mluví jen o jeho kandidatuře v příštích prezidentských volbách, vypadá to, že se expředsedova návratu se vším všudy a ve vší parádě přece jen trochu bojí. Jeho představy jsou trochu naivní: chce, aby se ČSSD „rozkročila od středu do leva a vytlačovala na jedné straně komunisty, na druhé tlačila lidovce doprava“. Pokud chce vytlačování komunistů dosáhnout spoluprací s nimi, předpokládá vlastně, že budou na své eliminaci spolupracovat, a považuje je tedy za hlupáky: neměl by zapomínat, že má co do činění s mazanými profíky s velkou politickou zkušeností (i když je to zkušenost svého druhu). Jenže má pan Škromach rozlišovací schopnosti tak vyvinuté, aby to poznal? Předseda KDU-ČSL Kalousek není pro rozpad koalice, protože by hrozily předčasné volby. Ve skutečnosti dosáhnout předčasných voleb je velmi obtížné, pravděpodobnější je rozpad koalice bez předčasných voleb (lidovci sami hrozí odchodem, pokud vláda a parlament nezajistí dostatečné financování krajů, kde má KDU slušné pozice) s tím, že sociální demokraté podlehnou vábení možné většiny 111 hlasů v PS při spolupráci s KSČM. Je to něco jako upsat duši čertu. Vznikl by problém, jak zabránit tomu, aby za ten pakt v červnu 2006 nemuseli zaplatit drtivou volební porážkou.

Spolkový kancléř Schröder ujistil premiéra Grosse, že posudek německých a polských právních expertů, podle nichž jsou majetkové žaloby odsunutých Němců zcela nepodložené, se vztahuje i na žaloby proti České republice. O tom, zda je nějaká žaloba podložená nebo nepodložená, nerozhodují vládní experti, ale soud. Majetkové restituce vyhnaných jsou ovšem neuskutečnitelné a je nepředstavitelné, že by se daly politicky prosadit. Žaloby zároveň poskytují laciné alibi těm Čechům a Polákům, kteří nechtějí uznat, že vyhnání německého obyvatelstva bylo hnusné zvěrstvo. Lze se ale těm vyhnaným, co se svého zkonfiskovaného majetku domáhají, divit? S restitucemi jsme začali my.

Dolní sněmovna britského parlamentu po bouřlivém jednání zakázala hony na lišky, zajíce a jeleny. Jde o štvanice, kdy ubohé zvíře pronásledují desítky psů a lidí na koních. Připadá mi to barbarské skoro jako gladiátorské zápasy a nikdy bych se ničeho podobného nezúčastnil. Jen se bojím, aby jednou v Evropě, bude-li se důsledně ubírat tímto směrem, nezakázali kočkám chytat myši. Kočky se k chyceným hlodavcům taky nechovají právě gentlemansky.

Vláda rozhodla, že lidem vězněným během komunistické diktatury budou zvýšeny penze. Týká se to však jen těch, co byli ve vězení do roku 1968. Ministr Bublan, jeden z iniciátorů odškodnění, tvrdí, že prý všechno odškodnit nikdy nejde (pěkný postřeh, všechno odškodnit umějí a musí jen Němci) a lidé věznění před rokem 68 žili ve vězení v daleko horších podmínkách než ti, co se v base octli za „normalizace“. Snad by si vláda mohla pro tuto zvláštní formu skrblictví vymyslet důvod méně nejapný: v šedesátých letech (a možná že už na konci padesátých let) se podmínky ve vězení od těch z doby normalizace nijak výrazně nelišily.

Pondělí 22. listopadu: Ministr Škromach své tažení za předsednickým postem zřejmě malinko přepískl, respektive má asi takový pocit, protože od původní teze (pravicová svoloč ven z vlády, menšinová vláda ČSSD s podporou napříč politickým spektrem, rozuměj od komunistů) couvnul do jakéhosi mlžení. Grossovi se dostalo podpory od několika okresních konferencí (mám dojem, že šíři této podpory tisk trochu přeceňuje, bude třeba ještě počkat) a od ministra Sobotky, který přímo v Brně, kde Škromach s mírným úspěchem obhajoval svoje představy, koncepci menšinové vlády označil za nevýhodnou, vyjádřil svou nedůvěru ve Škromacha jako člověka schopného dovést k volebnímu vítězství ČSSD jako nekomunistickou levicovou stranu, a následně oznámil svou kandidaturu na místopředsedu strany. ČSSD ovšem možná čeká střet s lidovci ve Sněmovně – bude se rozhodovat o platech policistů a o převodu finančních prostředků na kraje. V druhé záležitosti vláda nejprve převod odsouhlasila, po volebním neúspěchu se nyní ČSSD vzpírá ho ve Sněmovně odhlasovat. KDU může Grossovi pořádně zatopit, ale může to taky přehnat a podrazit si pod sebou vládní křesla. Vzhledem k posledním událostem v ČSSD se pohybuje na hodně kluzkém terénu.

Petr Uhl vytýká v Právu Havlovi, že dnes odchází z jednací síně, když hovoří předseda KSČM Grebeníček, ale v listopadu a prosinci 1989 zasedl s komunisty za jednací stůl. Uhl sice tehdejší Havlovo jednání schvaluje, ale právem exprezidentovi vytýká nedůslednost. Bezprostředně po převratu nebylo možné s komunisty nejednat – ale mělo se s nimi jednat výlučně o harmonogramu úplného předání moci, jehož nedílnou součástí bude rozpuštění KSČ. Protikomunistická fronta na to měla dost síly, její protivník byl na kolenou. Bezprizorní komunisté by si pak sice byli nějakou stranu založili, ostatně proč ne, ale byli by začínali na zelené louce a byli by jasně postaveni před otázku, jak se vztáhnout k minulosti.

Václav Havel zato už zase jezdí po světě a trousí moudra. Jeho možnosti jsou nyní o něco skrovnější než v době, kdy trůnil na pražském Hradě (tribunou se mu staly Times nikoli londýnské, nýbrž jen Taipeiské), ale záběr je opět globálně přemýšlivý: západní společnost je v krizi! Jde o „určitou krizi demokratického étosu a aktivního občanství… Globální korporace, mediální kartely a mocné byrokracie přeměňují politické strany na organizace, jejichž hlavním úkolem už není veřejná služba, ale ochrana konkrétních klientů a zájmů… Politika se stává bojištěm pro lobbisty; média zjednodušují vážné problémy; demokracie často vypadá spíš jako virtuální hra pro konzumenty… Byrokratizace, anonymní manipulace a důraz na masovou konformitu - hrozby, které komunismus přivedl do dokonalosti - jsou s námi i dnes." Krize politických stran, krize médií… tytéž myšlenky, které před padesáti a něco lety hlásal dr. Edvard Beneš, ovšem v o něco méně „globálním“ hávu, to se tehdy nenosilo, a dovedl nás zdárně k únoru 1948. Přitom Havel, stejně jako Beneš, je revolucionář: „Nenechme se přesvědčit, že pokusy změnit 'zavedený' pořádek a 'objektivní' zákonitost nemá smysl.“ Všechny tyto kýčovité pseudoúvahy, v nichž chybí jakýkoli náznak toho, čím by exprezident manipulátorské politické strany a média nahradil, mají ovšem jeden jediný cíl, který lidé na Tchajvanu bohužel asi nedocení, protože jim nedojde a taky je vůbec nezajímá: vyřizování si účtů s jeho věčným rivalem Václavem Klausem: „Podle některých lidí bylo před lety nejlepší pasivně počkat, až komunismus sám padne… Ti samí lidé často věří tomu, že život ovlivňuje neviditelná ruka trhu. A protože v tomto názoru nemá místo morální akcent, kritici takového myšlení pak bývají posměšně označováni za pouhé naivní moralisty a elitáře.“ Když se takové myšlenky odrážely jako pumlíče zpátky do ČR od takových zdí, jakými byly renomovaná západoevropská a americká média, mělo to svůj efekt. Dnes působí komunikace s nepřítelem přes Tchajvan poněkud senilním dojmem. A to přesto, že o něm obratem informuje zpravodajství MfD.

Na Ukrajině probíhají prezidentské volby. Ranní české noviny informovaly poněkud uspěchaně o možném vítězství proevropského kandidáta Juščenka, nyní podle zpráv volební komise vede Juščenkův proruský oponent Janukovyč po sečtení přes 99% hlasů skoro o tři procenta. Opozice běsní, přerostou snad prezidentské volby organicky v občanskou válku? Báťuška Stalin a jeho nástupce Chruščov si kdysi pojistili Ukrajinu tím, že do ní zahrnuli vydatný kus Ruska. To usnadňuje jejich dnešním nástupcům manipulaci s veřejným míněním.

Úterý 23. listopadu: Senát poslal do Sněmovny časovanou pumu v podobě zákona, kterým se jednak odkládá zvýšení platů pro příslušníky policie, hasiče a vězeňskou stráž, jednak odmrazují platy ústavních činitelů. Nálož v Senátu zkonstruovala virtuální koalice ODS – KDU, předseda KDU Kalousek se sice zlobí kvůli tomu, že odklad zvýšení platů policistů atp. byl spojen s populisticky málo nosným faktickým zvýšením mezd mj. i pro poslance a senátory, ale KDU-ČSL podle něho zákon podpoří. Teprve potom bude usilovat o zvláštní zákon, jímž se platy ústavních činitelů opět zmrazí. To, co ústavní činitelé dostanou navíc po dobu mezi odmrazením a opětnou hibernací finančních požitků, by měli věnovat na charitu. Zajímalo by mne, jak toho chce dosáhnout, a po jak dlouhé období budou platy odmrazeny – Parlament ČR má zjevně šanci stát se na pár let jednou z nejbohatších charitativních institucí v ČR. Zároveň znovu opakuji: je těžké uvěřit, že premiéra Grosse, když prosadil masivní zvýšení platů policistů, nevedla snaha si policii zavázat. To by bylo politicky krajně nekorektní. Policisté si ovšem zaslouží být slušně placeni, a když se jim teď naslibovala pečená holoubata od Nového roku, a v zápětí jim bude řečeno, že přiletí až za rok, je to lidsky neslušné a dovedu si představit, že je to většinou pořádně rozladí. Nemohli navrhovatelé zvýšení platů rozložit třeba na tři roky s tím, že něco by policisté dostali už teď? I lidovecká horlivost má populistický šmrnc (nahrál jim ovšem premiér), a komunisté prohlašují, že se hlasování o zákonu nezúčastní. Zjevně by jim toho musela ČSSD slíbit opravdu hodně, pokud by chtěla, aby jí tentokrát pomohli. Pokud komunisté odejdou, bude to na druhé straně – přes porážku při hlasování – znamenat pro ČSSD jakýsi zisk: prokáže se, že zatím ještě není v komunistickém vleku.

Lidovci se zjevně smířili s tím, že kraje nedostanou 28 miliard na školství. Vláda jim to totiž kdysi slíbila, ale dnes je ČSSD proti, protože její pozice v krajských samosprávách jsou velmi skrovné. KDU-ČSL zřejmě tímto malým ústupkem vyvažuje velkou ťafku, kterou Grossovi uštědřila, když v Senátě pomohla zablokovat zvýšení platů pro ozbrojené složky.

Volby prezidenta na Ukrajině byly zjevně vydatně zfixlovány ve prospěch proruského kandidáta. Není pochyb, že Moskva a Putin, velmi mírně řečeno, není v této věci neutrální. Zatímco západní pozorovatelský tým poukazuje na neregulérní průběh voleb, paralelní tým SNS shledal, že je všechno v pořádku, a Putin už „vítězi“ Janukovyčovi blahopřál. To známe. „Poražený“ protikandidát Juščenko prý vyjednává s představiteli ekonomické sféry a mocenských orgánů, západoukrajinská města a opatrně i Kyjev problematizují volební výsledky. V Kyjevě probíhá statisícová demonstrace, opozice očekává nad ránem pokus o její brutální rozehnání. Janukovyč a jeho ruští protektoři se možná pokusí o jakousi mírnější variantu toho, co kdysi provedli čínští komunisté v Pekingu. Ukrajinci si budou muset v nelehké situaci znovu vybojovat svou svobodu. Je nepředstavitelné, že by porážka opozice neměla dalekosáhlé důsledky v přilehlých evropských státech (a tedy i u nás). Ruský imperialismus by slavil faktické vzkříšení – nezapomínejme, že KSČM, jeho tradiční pátá kolona u nás, je v tuto chvíli druhou nejsilnější českou stranou a že ČR je rejdiště ruských tajných služeb, a držme tedy Ukrajincům palce, víc pro ně bohužel asi udělat nemůžeme.

Zemřel Bohuslav Blažek, dlouholetý spolupracovník Tváře a člen její redakční rady. Ke zprávě se ještě vrátíme, jen malou poznámku k nekrologu Zdeňka Vašíčka z Lidových novin: Blažek údajně psal do „Havlova sborníku Podoby“. Sborník Podoby byl sborníkem Tváře (jméno „Tváře“ nám cenzura zakázala), připravovali jsme ho v době, kdy Tvář nesměla vycházet, vzhledem k dlouhým nakladatelským lhůtám však podruhé vyšel až v roce 1969; jeho editorem jsem byl já, což je v prvním sborníku (z roku 1967) uvedeno, v druhém vydání formálně zaštítil Václav Havel coby osobnost z nutnosti uznávaná i ve „Svazu československých spisovatelů“ – jinak by asi druhý sborník nemohl vyjít.

Středa 24. listopadu: české ministerstvo zahraničních věcí si povolalo na kobereček ukrajinského velvyslance a náměstek ministra mu vyjádřil znepokojení nad vývojem politické situace v zemi. To je docela na místě, v obdobném duchu reagují i evropské země, Holandsko jako předsednický stát EU a USA, kde na ministerstvu zahraničí sdělili ruskému velvyslanci politování nad překotnou Putinovou gratulací Janukovyčovi. Putin se do ukajinské krize zamotal takovým způsobem, že to kritizují i ruské Izvěstija, odkud před časem vykopali šéfredaktora za malou loajalitu k vládě. Má vůbec ještě nějakou cestu zpátky? A jak daleko půjde? Z Ruska zaznívají „obavy“ nad rozpadem Ukrajiny, lze to chápat tak, že by se Rusko spokojilo úpravou hranic podle etnického principu?

Poslanci odňali politikům, soudcům a státním zástupcům čtrnácté platy. Senát předtím navrhl vyjmout z úpravy soudce a státní zástupce, ale Sněmovna ho velkou většinou přehlasovala. ODS se zdržela, protože souhlasí s ústavní verzí. Nyní je osud zákona v rukou prezidenta Klause: pokud by ho podepsal až na konci vymezené patnáctidenní lhůty, zákon se nepodaří vydat ve Sbírce zákonů do 30. ledna a všem výše jmenovaným vznikne nárok na čtrnáctý plat. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se starý populista zachová: věcně správné by bylo zákon nepodepsat, senátní úprava je rozumná.

V druhé sporné a populistické záležitosti, v rozhodování o platech policistů a o odmrazení platů ústavních činitelů, je situace nepřehledná. Deset sociálně demokratických poslanců bude zjevně hlasovat s ODS a lidovci pro odložení platové úpravy o rok, KČM se původně nechtěla hlasování zúčastnit, teď uvažuje o podpoře sociálních demokratů. Pokud se pro ni rozhodne, bude to zajímavý experiment, jakási zkouška na to, jak by v budoucnu fungovala menšinová vláda ČSSD s podporou napříč spektrem, totiž od komunistů.

V České lékařské komoře probíhá boj mezi prezidentem Rathem a místopředsedkyní (viceprezidentkou?) Fouskovou. Poměry v ČLK jsou jakousi miniaturní obdobou poměrů na Ukrajině. Je velké neštěstí, že v době, kdy se hroutil Klausův hospodářský zázrak, se do vlivných pozic v různých významných organizacích dostali lidé jako dr. Rath nebo odborářský předák Dušek, a ty organizace od té doby fungují jako bezohledné, čistě zájmové a nátlakové skupiny. Což především v případě ČLK neodpovídá jejímu poslání.

Poslanec Karásek přišel do Sněmovny s kravatou, na níž se skvěl nápis „Fuck the KSČM“. Tím zasadil komunistům opravdu smrtelný úder. Vzpamatují se ještě?

Zatímco ministr Šimonovský připravuje novou verzi trestního zákona, v němž má být zakotveno, že požití jakéhokoli množství alkoholu před jízdou autem bude trestným činem (viník by měl být na místě upálen), namazal se tajemník jeho náměstka, jak zákon káže, vydal se s 1,75 promile v krvi na přetíženou a nebezpečnou brněnskou dálnici, narazil ze zadu do kamionu, z místa nehody ujel a byl dostižen až po čtyřiceti kilometrech. Nevím, jaký trest by mu příslušel podle představ jeho ministra, asi by měl být zahrabán za živa hlavou do mraveniště. Je zajímavé, jak policie v podobných případech už od komunistických časů používá termín „podnapilý“. Podnapilý znamená „mírně opilý“ a nikoli „ožralý jako prase“ (což odpovídá těm 1,75 promile).

Erazim Kohák píše v Právu o registrovaném partnerství: „registrované partnerství není nic víc než náš civilní sňatek, tedy právně vymahatelná smlouva o závazném dlouhodobém vztahu dvou osob, které sin podle pravidel stanovených společností něco slibují a k něčemu se zavazují. Společnost pak poskytuje osobám, které do takového vztahu vstupují, privilegia i povinnosti. V tom se u nás v Evropě shodneme.“ Obávám se, že se na tom u nás v Evropě vůbec neshodneme. Registrované partnerství (pro jehož uzákonění jsem) není totéž co civilní sňatek. Vztah mezi mužem a ženou není totéž jako vztah mezi dvěma muži nebo dvěma ženami, stejně jako být jednonohý nebo slepý není totéž jako mít obě nohy a vidět. Být slepý nebo jednonohý není ovšem ani nemoc, ani hřích. Tito lidé jsou handicapovaní a zaslouží si jakési vyrovnání jejich handicapu, které zároveň omezí promiskuitu a bude podporovat sociální chování, protože mohu být svým bližním, společnosti užiteční stejně jako heterosexuálové. Sňatek je slib ženy a muže před Bohem (za nějž u ateistů jaksi zaskakuje stát), která pak (u ateistů zase) stát bere na vědomí.

Komunisté vzpomínali buď výročí úmrtí nebo narození Klementa Gottwalda (spíš asi narození, zemřel někdy v únoru nebo březnu, ostatně to individuum mi nestojí za to, abych vstal a podíval se do encyklopedie). Jeho jmenovec a místopředseda pražské organizace strany citoval na pietním aktu nebožtíkova slova a tom, jak se jezdí učit do Moskvy. Je hezké, že se KSČM hlásí k této pěkné tradici, tradici věrné páté kolony ruského imperialismu. Dnes se tedy budou jezdit učit od Putina. Jeho spolustranice Semelová zase prohlásila: „Vše je třeba posuzovat v historických souvislostech, na toto jsou tady experti a historici“. A poslanec Kováčik, který ovšem na Olšanech nebyl: „Kdokoliv by byl na postu prezidenta Gottwalda, tak by se choval stejně. Odsuzovat jej z dnešního pohledu mi připadá nízké.“ Je zajímavé, jak se komunistické argumenty podobají argumentům českých šovinistů z ČSSD, ODS a Hradu, když jde o vyhnání sudetských Němců: minulost je třeba ponechat historikům, z dnešního pohledu by se to dalo odsoudit, ale tenkrát to bylo OK. Rozdíl je jen v tom, že na rozdíl od Klause, Nečase, Zahradila a Zaorálka to mají komunisté o hodně lehčí. Mohou si dovolit být daleko důslednější.

Vláda hodlá přijít s návrhem, aby tajné služby v ČR byly postaveny pod kuratelu „všeobecně uznávaných a vážených osobností“. Zatím je kontrolují jen obyčejní a otravní politici, státní úředníci a bezpečnostní experti. To je obludně vyčůraný nápad bolševické provenience: svěřme starost o tuto citlivou věc lidem, kteří jsou populární, ale v tomto oboru ignoranti, budeme to mít snadnější. Navrhuji komisi ve složení: Karel Gott, Jiřina Bohdalová, Halina Pawlowská, Michal Viewegh, Roman Šebrle, Aleš Valenta, Lucie Bílá. A bude o problémech.

Čtvrtek 25. listopadu: Nejnovější průzkum veřejného mínění, s nímž přišla agentura STEM, je opravdu zvláštní. ODS má nyní (průzkum proběhl v týdnu po krajských volbách a prvním kolem voleb senátních, ale před druhým kolem senátních voleb) 33,8% (o pět víc než před volbami), KSČM 16,9% (o 0,3% více), ČSSD 13,5% (o pět méně než před volbami), KDU-ČSL 9% (o 1,6% více). US-DEU spadla pod 1%, nikdo jiný by se do parlamentu nedostal. Výsledky tedy potvrzují to, co vyplynulo z krajských a vlastně nepřímo i senátních voleb, ale zásadně se liší od průzkumu před volbami. Ten drasticky ubral ODS, drasticky přidal ČSSD a zařadil ji před komunisty. Kdybychom jej měli brát vážně, vyplynulo by z jeho srovnání s tím nejnovějším, že během voleb se 3 až 5% voličů přesunulo od ČSSD k ODS, což považuji za velmi nepravděpodobné. Těžko se ubránit přesvědčení, že v předvolebním průzkumu STEM bylo přání otcem myšlenky. Napadne to každého, napadlo to už i předsedu ODS.

Ukrajinská Nejvyšší volební komise prohlásila za vítěze prezidentských voleb Janukovyče. Stalo se tak po delší bouřlivé diskusi, dva její členové odmítli konečné rozhodnutí podepsat. V politických kruzích na Západě (i u nás) panuje nikoli nepochopitelné rozhořčení (není důvod pochybovat o věrohodnosti zpráv ohledně falšování voleb, s nimiž přišli pozorovatelé OBSE). Prezident Kučma hovoří o státním puči a o útoku na suverenitu a celistvost státu, varuje před občanskou válkou a obvinil mezinárodní společenství, že se vměšuje do záležitostí Ukrajiny (to známe), ITAR-TASS přišla se zprávou o tom, že Juščenko jednal s představiteli západních zemí a USA „ve snaze dosáhnout vítězství v druhém kole prezidentských voleb“ (to známe ještě lépe, pamatujeme se, jak v r. 1968 podle podobné agentury s o něco kratším jménem operovaly americké jednotky v Davli). Je zajímavé, že náš pan prezident a známí obhájci národních zájmů z ODS mlčí jako ryby: je v našem národním zájmu, aby Ukrajina zůstala samostatná, zachovala si vazby na Západ a nestala se něčím jako Bělorusko v sametovém vydání. Jinak se může stát, že se „tábor míru a socialismu“ dá zase pomalu dohromady. Nezapomeňme, že si to přeje přinejmenším každý pátý občan ČR (zbytku je to možná fuk) a že je tu mohutná instituce, která od svého vzniku nedělá nic jiného, než že slouží ruským imperiálním zájmům (mám na mysli KSČ, vystupující nyní pod pseudonymem KSČM). A nedělejme si iluze, že nás Západ ubrání před námi samými. V Kyjevě může docela dobře jít i o Prahu.

Jak se dalo čekat, PS odkývla novelu o rozpočtovém určení daní s tou úpravou, že 28 miliard Kč na školství zůstane v kompetenci státu (ministerstva školství). Podpora byla velmi výrazná (133 poslanců z 191). Odpůrci z KU-ČSL a ODS se možná chystají v senátu převést peníze na školství znovu do kompetence krajů, je ale nepravděpodobné, že by se PS nevrátila k tomu, co už jednou odhlasovala. Je to malé pohlazení, které věnuje KDU-ČSL svému sociálnědemokratickému partnerovi poté, co ho mocně nakopla do zadnice ve věci policejních platů.

Vláda se nakonec rozhodla zvýšit důchody i těm, co byli vězněni z politických důvodů po roce 1968. Prý to nebude nákladné, protože drastického zacházení s odpůrci režimu v 70. a 80. letech minulého století ubylo. Proboha, to to nevěděli hned? Hranice 1968 je na první pohled absurdní a vláda si mohla tuhle ostudu odpustit. Teď to vypadá, že odškodnění na ní způli vynutili.

Po Benešových dekretech a Temelínu se vynořil další problém, který otravuje česko-rakouské vztahy. Jedná se o dvě stě židlí, které za války uklidily německé úřady z Hofburgu a Schönbrunnu ve strachu, že by mohly být zlikvidovány během náletů, na jakýsi zámek na Moravě. Majitel zámku byl po válce prohlášen za Němce a židle zkonfiskovány (rozuměj uloupeny). Zámek pak připadl „československé lidové armádě“, která dovršila dílo zkázy. Asi třetina židlí byla dílem zničena, dílem rozkradena (pozoruhodné: jedná se o krádež na druhou). Zbytek je devastován. Rakušané od padesátých let požadují židle zpátky, ministr Svoboda jim chtěl vyhovět, ale zjistil, že ve vládě není k takovému kroku vůle, tak návrh ani nepředložil a těžko se mu divit. K věci se kupodivu sympatickým způsobem vyjádřil ministr Dostál („co bylo ukradeno, má být vráceno“), ušlechtilá zásada bude bohužel minimálně z třetiny neuskutečnitelná, protože třetina židlí patrně dnes zdobí přilehlé soukromé vinné sklípky bývalých lampasáků. Jinak je zajímavé, jak je nacionalistická ČSSD neústupná i v takové prkotině. A pan prezident ji jistě podpoří, přece nebudeme přepisovat historii, když už nám jednou ty židle přilepla.

Publicista Milan Daniel tvrdí v Lidových novinách, že čas zakázat KSČM nastal nyní, protože na přelomu let 1989 a 1990 měla milion a půl členů, a tak to zjevně nešlo. ODS ji prý ovšem nezakáže, a tak by to měla udělat ČSSD. Je to totiž v jejím zájmu, zbavila by se nevítané konkurence. Tento nápad je nepochybně blbina roku. KSČ bylo možné zakázat právě na přelomu roku 1989 a 90, protože to byla revoluční doba a komunisté byli na kolenou. Členové ji v obrovském počtu rychle opouštěli a nebylo problémem tento proces ještě přiživit a urychlit. Respektive jaképak zakázat: dohodnout s poraženými komunisty takovou transformaci společnosti, jejíž součástí bude dobrovolné rozpuštění KSČ. S tím, že když to nepůjde po dobrém, stane se tak po zlém. Teď je revoluční doba ta tam, žijeme v sice nevábném, ale přece jen konsolidovaném ústavním a politickém systému, a zakázat druhou nejsilnější stranu v zemi už není možné, aniž by například vznikl nebezpečný precedens. Respektive stranu by bylo možné zakázat např. tenkrát, pokud by se jí prokázalo zločinné spolčení s cizí mocností za účelem likvidace demokracie v ČR (tou mocností rozumím pochopitelně atol Nauru). Jenomže to půjde ztuha, dotyčná mocnost má bohaté zkušenosti s manipulací na pomezí špionáže, sabotáže a politiky.

Pátek 26. listopadu: Nejvyšší soud na Ukrajině zakázal zveřejnit výsledek prezidentských voleb, dokud se neprošetří Juščenkova stížnost na postup volební komise. Volební komise znejistěla, její mluvčí prohlásila, že zveřejněný výsledek byl „pouze předběžný“. Do Kijeva zamířilo několik vyjednavačů (mj. současný polský prezident Kwašniewski a exprezident Walesa). Zdá se, že policie a armáda je ideově rozložena (tím situace trochu připomíná první dny maďarské revoluce z roku 1956). Jedno je nepochybné – na rozdíl od Bělorusů se Ukrajincům daří hmatatelně přesvědčovat Rusy i svět o tom, že Ukrajina opravdu existuje, je třeba ji brát vážně a stojí za to, aby si velké a silné demokratické státy daly práci jí pomoci (tím nechci nijak snižovat úctyhodné úsilí běloruské opozice, jen konstatuji významný politický rozdíl). Snaží se i ruský ministr obrany Sergej Ivanov. Rozhodně popřel, že by se po Ukrajině potulovalo tisíc příslušníků speciální ruské vojenské jednotky, převlečené do ukrajinských uniforem. Prý je to hloupost a „vědomý výmysl“. Rozhodné odmítání tohoto druhu dobře známe z jara 1968.

Po STEM přilezlo kde křížku i CVVM a potvrdilo listopadovým průzkumem volební výsledky. I tady preference ODS proti říjnu zázračně stouply (rovněž o 5%, na 34,5), zatímco preference sociálních demokratů propadly o celých 6,5% (na 12,5). KDU mírně přibrala, má teď 9%, KSČM coby druhá nejsilnější strana setrvává na 14,5%. Připomínám, že v krajských volbách dostala ODS 36,4%,KSČM 19,7%, ČSSD 14% a KDU 10,7%. Kdyby se dnes konaly volby do PS, získala by podle CVVM koalice ODS – lidovci ústavní většinu (98 + 26 = 124 mandátů). Proč naše agentury pro průzkum veřejného mínění podléhají před volbami tak intenzivně svým politickým přáním a tužbám? Nedalo by se s tím něco dělat?

Ministr a místopředseda Škromach má zřejmě ze svého nepříliš úspěšného startu do volební kampaně na předsednické místo ve straně poněkud pocuchané nervy. Ve Sněmovně si v ministerské lavici hlasitě vyřizoval jakýsi telefonát, a když se proti tomu poslanec, který právě mluvil, ohradil, řekl mu nahlas „nezdržuj a vypadni, blbečku“. Tím se mu podařilo o třídu přetrumfnout předsedu ODS Topolánka, který neřekl o poslanci Kořistkovi, že je kretén, na veřejnosti a dotyčnému tváří v tvář. Úroveň našich zastupitelů je děsivá. Zdá se, že brzy dospějeme do situace, kdy se bude o zákonných předlohách rozhodovat v PS nikoli hlasováním, ale zápasem, připomínajícím ragby nebo americký fotbal.

V rozpravě nad návrhem (kolikátým už!) zákona o registrovaném partnerství prohlásil poslanec Jaroslav Plachý z ODS: „Rodina je nenahraditelná. Budeme-li všichni žít v homosexuálních svazcích, národ v průběhu jedné generace, ať už po meči nebo po přeslici, zcela jistě vyhyne.“ Pan poslanec vychází z předpokladu, že se každý na prahu dospělosti rozhodujeme, zda budeme žít v homosexuálním či heterosexuálním svazku, a je třeba nás pozitivně dopovat pro ten správný, abychom jako druh nevymřeli. Musím se přiznat, že životní zkušenost pana poslance mi je dosti cizí.

Spor o židle z Hofburgu pokračuje. Největším problémem je, že jsou v zuboženém stavu, odpovědní činitelé se stydí je takto vrátit a rekonstrukce by přišla bratru na šest milionů (tj. rekonstrukce těch, co byly ukradeny pouze státem a ne ještě následovně privatizovány za pět prstů některými jeho vykutálenými občany). Ke zprávě se ještě vrátíme. Nehrozí opět prolomení Benešových dekretů?

US-DEU hodlá investovat patnáct milionů Kč na záchranu své strany. Apeluji na její vedení: pánové, nevyhazujte zbůhdarma takové hříšné peníze a věnujte je raději na podporu útulků pro opuštěné štěkáče a mňoukáče! Uděláte dobrý skutek, já o vás přestanu psát, že neexistujete, protože se pro mne zhmotníte daleko sympatičtějším způsobem, než když jste šířili Pravdu a Lásku, a budu vás volit aniž by mi v tomto případě vadilo, že budu jediný v ČR.

Tím jsme se dostali ke zvířátkům. Pan Jan Jireš polemizuje v Lidových novinách s článkem mého jmenovce o zákazu honu na lišky. Prý kritikům této zábavy jde o ideologii, ne o věc samu, prý pro lišku je smrt během štvanice daleko normálnější věc, než když ji někdo zastřelí, prý pod koly automobilů skončí čtyřikrát víc lišek než při napadaných honech. Analogicky by se dalo říci, že při dopravních nehodách zahyne víc lidí než při teroristických útocích. Znamená to, že by se neměli zrušit teroristé, nýbrž dopravní prostředky? Schopnost vcítit se do liščí duše natolik, že pozná, jaká smrt je pro zvíře snesitelnější, panu Jirešovi opravdu závidím. Tradici je třeba ctít, ale ne každou a ve všem. Lovy tohoto typu mají v sobě (podobně jako býčí zápasy) něco zbaběle brutálního. Už slyším, jak mi nějaký pitomec vyčítá, že mám na věc levicový názor. Budiž. Pomocí argumentů pana Jireše by se s jistou licencí daly obhájit i gladiátorské zápasy.

Václav Klaus je na tom špatně. Každý si o něho pucuje boty. Naštěstí tu je pan Ladislav Jakl, který si občas přes své velké pracovní vytížení najde volnou chvíli a ubohého párii se nezištně zastane: „S názory Václava Klause ve věcech budoucnosti integračního procesu lze nesouhlasit, lze je vyvracet, polemizovat s nimi. Je třeba je ale slyšet a brát vážně. Palata navrhuje jiný postup: zesměšnění, ignorování, umlčení. Jenže si neuvědomuje, že zadupáváním Klause se v tomto případě zadupává strašně důležité přemýšlení o životních problémech naší budoucnosti.“ Novináři, neumlčujte a nezadupávejte nám prezidenta!

Sobota 27. listopadu: Poslanecká sněmovna schválila výraznou většinou (109 z 188 přítomných) senátní návrh, odkládající od rok zvýšení platů pro policisty, hasiče, celníky a příslušníky vězeňské stráže a „odmrazující“ platy ústavních činitelů. Proti byli komunisté a část sociálních demokratů, pro 27 sociálních demokratů (většinou těch, co by rádi Grossovi zavařili), dva komunisté, všichni lidovci a většina US-DEU. Pro návrh hlasoval též ministr financí Sobotka, ovšem s tím, že vláda později formou vládního nařízení přidá policistům aspoň část toho, co měli dostat (sociální demokraté to ve vládě prosadí proti vůli svých koaličních partnerů). Koaliční partner Kalousek ovšem navrhuje, aby prostředky, vyhrazené na platy policistů ad., byly přesunuty do jiných kapitol rozpočtu. Tím by vláda neměla z čeho přidávast. Koalice předvedla nejednotnost, sociální demokracie předvedla nejednotnost, rozumný kompromis se podaří prosadit jen oklikou a za cenu konfliktu v koalici. Permanentní vládní krize pokračuje.

Pokračuje i krize na Ukrajině. Na stranu opozice se prý postupně přidává řada členů vládní garnitury, policejní kadeti, kyjevská městská policie a prokuratura, příslušníci armády a tajné policie. I to připomíná maďarskou revoluci. Vládní kontrole se zjevně vymkla státní televize, což je zase podobné jako u nás v listopadu 1989. Který z obou scénářů se naplní? Podle našich posledních informací doporučil parlament prezidentovi, aby (mimo jiné) nařídil opakování druhého kola voleb. Vliv parlamentu je v tom politickém systému, který na Ukrajině panuje, nevelký, prezidenta nezavazuje, ale svůj význam to má. S opozicí hlasovali i komunisté.

Plzeňské biskupství zavedlo jednou za týden v největším plzeňském kostele pravidelnou bohoslužbu v němčině. Tento komplot katolické reakce s odvěkým německým nepřítelem vyprovokoval Právo k projevům velké nelibosti. V Plzni se prý oficiálně nijak nezvýšil počet Němců, takže pokud biskupství zdůvodňuje svůj proněmecký postoj růstem počtu Němců, musí jít o ilegály (Němci jsou pověstní tím, že se k nám tajně stěhují za lepším). Bude je třeba vyhnat, a předtím jim podle Benešových dekretů zkonfiskovat majetek. Zato, upozorňuje Právo, je v Plzni daleko více slovanských Ukrajinců a na ty německým vetřelcům přisluhující biskupství kašle. Ukrajinci jsou v drtivé většině bud řečtí katolíci nebo pravoslavní. A konečně, píše Právo, německé bohoslužby nadšeně přivítaly „německé krajanské spolky“. V tomto případě nejde o spolky sudetoněmecké, nýbrž o menšinové organizace českých občanů německé národnosti. I s nimi bychom měli zřejmě zatočit.

V podobném duchu píše rovněž v Právu Pavel Kohout o „bývalých rodácích ze Sudet“. To je pozoruhodná formulace. Vyplývá z ní, že dříve platilo, že tito lidé se narodili v Sudetech, ale dnes už to neplatí. Bude třeba zatlačit na Německo, aby jim koukalo přepsat rodné listy. Když budeme důsledně trvat na svém, Schröder to při své pověstné vstřícnosti nakonec nepochybně udělá.

Západoevropská média kritizují Berlusconiho, Chiraka a Schrödera za přílišnou velkorysost k Putinovi v souvislosti s ukrajinskou krizí. Snad by bylo dobré si počkat na to, jak krize skončí. Putin není v jednoduché situaci, na Ukrajině žije hodně Rusů, její východní hranice byly kdysi Nikitou Chruščovem vytyčeny hodně velkoryse (Nikita byl ovšem jednak přesvědčen, že obdarovává sám sebe, a jednak je přítomnost silné ruské menšiny vhodný manipulační prostředek).

Ministryně Buzková vnímá jako problém stereotypní zobrazování žen v učebnicích pro děti. Proto vznikla příručka, která se zabývá tím, jak dosáhnout rovností pohlaví v učebních textech. Ty dosud trpí nejrůznějšími vadami. Podle slov jedné specialistky na rovnost pohlaví „velmi časté je například zobrazování upracovaných žen v zástěře, zatímco muž se dívá na televizi“. Jiný příklad stereotypu: „Jack pracuje v exportním oddělení, ale nesmí o tom mluvit se svou dívkou Suzan. Zamilované dívky nemají rády příběhy o zahraničním obchodu.“ Dokonce rodina se do budoucna nemá tradičně zobrazovat jako otec, matka a děti, je nutno připustit, že dnes jsou i jiné varianty (např. dva tatínkové nebo dvě maminky, doplňuji já). Příručka dosud nevyšla, vydavatel trpí hlubokým stresem, že nebude připadat sufražetkám z ministerstva dost košer a on skončí jako kdysi nešťastný Citrad. Určitých úspěchů bylo už dosaženo, např. loni prý vyšel slabikář, „v němž jsou ženy postaveny na roveň mužům“. Většina škol však o něj nejeví zájem, zřejmě ho čeká osud pohádek Járy Cimrmana, které měly jedinou vadu, totiž tu, že je děti upřímně nenáviděly. Proboha!

Tři evropské „osobnosti“, Giuliano Amato, Ralf Dahrendorf, Valéry Giscard d´Estaing napsali opovědný list americkému prezidentovi. Upozorňují ho, že v globálním světě po 11. září potřebují Američané přátele (jinak to s nimi špatně dopadne). „Navzdory všem současným nedostatkům s Vámi sdílíme základní hodnoty“, ujišťují přitom amerického prezidenta (zde byl text nepochybně Lidovými novinami zkomolen, původní formulace nepochybně zněla „navzdory všem Vašim současným nedostatkům“). Ve skutečnosti přátele potřebuje nafoukaná a emancipační vášní zasažená Evropa.

Pondělí 29. listopadu: STEM testovalo popularitu českých politiků. Prezident zůstal stranou, funkce má u nás sakrální charakter, je to něco jako Dalajláma, a proto nesmí být znesvěcen poměřováním s obyčejnými smrtelníky. Výsledky jsou jako u všech žebříčků popularity irelevantní – to, že je politik u nás populární, signalizuje, že nic kloudného nedělá. Příznačný je jen trend – takřka všichni sociálně demokratičtí ministři tratili, většina čelných politiků ODS přibrala. Pád preferencí ČSSD a vzestup ODS musí být mohutný, když zasahuje už i takovéto málo relevantní průzkumy.

Ruský východ (a severovýchod a jih) Ukrajiny hrozí, že se v případě Juščenkova vítězství odtrhne. Východní oblasti jsou průmyslové a relativně bohaté, etnicky ukrajinský západ chudý. Pokud je mi známo, něco jako historická východní hranice Ukrajiny neexistuje, dnešní linii mají na svědomí bolševičtí mocipáni (ještě Chruščov kdysi Ukrajinu podaroval Krymem, odkud jeho předchůdce Stalin vyhnal krymské Tatary). Jsou to pro Ukrajince danajské dary. Je lépe být chudý, ale mít od Rusů pokoj, než být (zdánlivě) bohatý v Rusku. A ruští politici jsou při všech imperiálních ambicích navíc v složité situaci, proč by měli vydávat jen tak miliony svých krajanů cizím zemím? Ukrajinci by se neměli bát, že se jejich země trochu umenší, udělá ji to životaschopnější. Tam, kde neexistuje historická hranice, je třeba respektovat etnickou hranici (ostatně někdy se vyplatí respektovat etnickou hranici i tam, kde existuje hrance historická). Na východě Ukrajiny schvalovali rezoluci o sebeurčení kromě starostů měst i šéfové velkých podniků, to je vypečené, politickou reprezentaci tam zjevně spoluutváří i průmyslová mafie: další důvod, proč by se Ukrajinci měli těchto oblastí zbavit. I bez nich budou stále ještě velcí a silní a hlavně nezůstanou sami.

US-DEU se pokouší o seberesuscitaci tím, že navrhuje přidělit peníze, které nedostanou policisté, hasiči ad. vysokým školám. Velmi ušlechtilé, jen kdyby z toho netrčel populismus zvláštního ražení, totiž toho pravdoláskovního. Normální český člověk možná přivítá, když místo policistů dostanou přidáno univerzitní docenti (policisty náš lid příliš nemiluje), ale nikdy nepochopí, proč mají dostat přidáno spíš učenci než hasiči. Alma mater je velmi užitečná instituce, ale když chytne, jsou docenti odkázáni na hasiče.

Miloš Zeman si nemůže stěžovat na nedostatek publicity, o víkendu se producíroval na všech třech hlavních televizních kanálech. Lítala slova jako podrazák, imbecilní atd. Miloš Zeman je pro veřejnost atraktivní, typ politika, který pasuje k pořadům jako Tele Tele.

V Maďarsku pokračuje válka mezi koalicí a opozicí. Opozice si vynutila referendum o dvojím občanství pro Maďary ze sousedních zemí. V sousedních zemích se ocitli Trianonskou mírovou smlouvou, která byla Maďarsku jako součásti poraženého Rakousko-Uherska vnucena v roce 1920. Od Maďarska byly odděleny etnicky čistě maďarské oblasti většinou (s výjimkou tzv. Sikulska v dnešním Rumunsku) při hranicích dnešní Maďarské republiky. Předpoklad, že se tito lidé nakonec stanou byť jen v politickém smyslu dobrovolně Slováky, Ukrajinci, Rumuny, Srby (v Chorvatsku a Slovinsku žije jen nepatrná maďarská menšina), se nenaplnil. V Rumunsku a na Slovensku mají vlastní relativně silné strany a bývají součástí vládních koalicí, ale „většinové“ obyvatelstvo se na ně dívá s nedůvěrou a nenávistí: tuší, že kdyby to jen trochu šlo, trhli by se. Proč taky ne. Jenže to ani trochu nejde. Trianon je skutečné prokletí středovýchodní Evropy. Ve Vojvodině (Severní Srbsko) jsou maďarští obyvatelé v poslední době vystaveni fyzickému násilí. Výsledkem latentního napětí jsou pak na maďarské straně projekty jako Zákon o statutu zahraničního Maďara nebo nyní dvojí občanství. Není jasné, co to bude znamenat, zvyšuje to napětí mezi Maďarskem a sousedními státy (které nemají čisté svědomí). Trianonský problém je otevřená a živá věc a země, které se v roce 1920 napakovaly na účet svých maďarských sousedů, by měly být schopné si to připustit. Hranice zjevně už měnit nelze, ale tvářit se, že se nic neděje, taky ne.

ODS prezentuje veřejnosti před nadcházejícím kongresem nosné pilíře svého programu: jednotnou patnáctiprocentní daň, větší individuální účast (a taky kompetenci) občana ve zdravotním pojištění, zrušení sociální plateb a zavedení daňových úlev, atd. Člověk může mít k tomu všemu spoustu výhrad, ale těžko popřít, že je to výrazné a znamenalo by to dost velkou změnu. Lidé mají kam investovat své naděje – škoda, že tahle banka je v minulosti už jednou zklamala.

Úterý 30. listopadu: Podle svědectví přímého účastníka (předsedy poslaneckého klubu ČSSD Ibla, viz rozhovor v dnešním Právu) se poměry ve straně, pokud jde o intriky, podobají těm, jež ve středověku panovaly na čínském císařském dvoře. Ministr financí Sobotka hrozí, že pokud by předseda KDU-ČSL Kalousek prosadil přesuny peněz z kapitoly ministerstva vnitra jinam (aby nebylo možné přidat policistům peníze aspoň formou vládního rozhodnutí), mohla by ČSSD hlasovat proti schválení rozpočtu a způsobit pád vlády. Ibl zdůrazňuje, že poslanecký klub ČSSD o takové možnosti nejednal a nic o tom neví. Zároveň naznačuje (vlastně víc než naznačřuje), že se Sobotka se Škromachem shodli na protlačení senátní verze ve věci odměňování policistů ad. a přesvědčili část poslaneckého klubu strany, aby pro ni hlasovali. Byl to prý podraz proti nepřítomnému předsedovi ČSSCD Grossovi, pokud ovšem Gross nebyl do celého plánu zasvěcen a nebyl nepřítomen schválně, z alibismu. Podobné spekulace dělají sociálním demokratům mimořádně dobrou reklamu. V příštích měsících se máme na co těšit. Sebedestrukce ČSSD se zdárně rozvíjí, a jak se ukazuje, Miloš Zeman je jen jeden z jejích aktérů.

Na aféře Kulínský je něco divného. Proč si obtěžované dívky rozpomínají na příkoří tak pozdě? Že měl sbormistr charisma a ony by jinak nemohly jezdit na zájezdy do Arabských emirátů? Když se někdo chce vzepřít proti ponižujícímu zacházení, musí projevit aspoň minimum odvahy, odřeknout se zájezdů a vyjít s pravdou na veřejnost hned. Jinak vznikají pochybnosti, kterým se je těžko divit. A nedělá dobrý dojem, když osoba, která to vše dnes zveřejňuje a vznáší velmi závažná obvinění (viz rozhovor v Právu), zůstává v anonymitě. Člověk se má svých zájmů zastávat veřejně a jmenovitě, jinak je nedůvěryhodný.

Exředitel boleslavské automobilky Kulhánek byl rozhodnutím soudu prohlášen za ne-agenta. Dosvědčili mu to jeho řídící důstojníci. Přiznali, se, že jeho údajné zprávy ve skutečnosti psali sami. Podivná organizace, tahle StB! Měla vůbec nějaká skutečné agenty? Asi měla, ale jiné, než kteří jsou uvedeni v registrech svazků. Napadá mne, že být bývalým řídícím důstojníkem není zase až tak špatné: kolika lidem může (ale taky nemusí) prokázat jejich nevinu! Každopádně by měli být ti bývalí estébáci, kteří přiznají falšování zpráv, být okamžitě obžalováni z trestného činu. Možná, že by pak nepravých agentů dramaticky ubylo.

Prezident Klaus otevřel společně s primátorem Bémem v pražské ZOO pavilon „Indonéská džungle“. To má skoro symbolický šmrnc.