ARCHIV

Děkovná řeč Pétera Esterházyho

Péter Esterházy (1950) je významný současný maďarský spisovatel, několik jeho knih bylo přeloženo do češtiny (je mj. velkým obdivovatelem díla Bohumila Hrabala). Letos dostal ve Frankfurtu mírovou cenu německého knižního obchodu (prestižní vyznamenání, které v roce 1989 obdržel i Václav Havel). Slavnostního aktu se zúčastnili mj. spolkový prezident Köhler, bývalý spolkový prezident von Weizsäcker, předseda Bundestagu Wolfgang Thierse. Přinášíme dva úryvky ze spisovatelovy děkovné řeči, z nichž první se týká německého a evropského vztahu k minulosti. Ukázky z Esterházyho projevu u6 zveřejnil v Mladé frontě Dnes Tomáš Kafka, který si dal přímo municiózně záležet na tom, aby zamlžil podstatu toho, o čem spisovatel hovořil. Inu, být ředitelem Česko-německého fondu budoucnosti není žádná legrace!

bd

Když se mluví o národu a zvlášť o národní identitě, kladou Němci většinou docela maďarské otázky. Slovo Die Keule*) mi připomíná, jak mnoho otázek si Němci položili, a sice příkladně, a připomíná mi otázky, které nebyly položeny.

Z té jazykové práce, na niž poukazuje slovo Keule, neodvedla naše země a nové země všeobecně (výrazu „nové země“ tu nepoužívám v tom smyslu jako pan Rumsfeld) takřka nic. Proč ne? Prostě tak. Neměli jsme chuť. Chuť ani sílu. Všechno se s námi děje tak nějak rychle, příliš rychle. Válka a jedna diktatura skončily, hned nato začala nová diktatura. Když skončila a my bychom byli mohli pochopit, co to znamená žít ve svobodném, suverénním státě, museli jsme hned přemýšlet o tom, nebo byli bychom museli přemýšlet, co to znamená na část této suverenity dobrovolně rezignovat. Nepodařilo se nám, aby naše pocity byly právy našemu životu. Problémy, pokud je vůbec dokážeme jako problémy pojmenovat, zametáme pod koberec, a hned nato odmítáme domněnku, že bychom byli něco pod koberec zametli. Ostatně žádný koberec není, prohlašujeme, ukradli ho komunisté.

Komunisté, to znamená ti druzí.

A právě jsme dospěli k prastaré otázce: kdo je Maďar, co je to Maďar – rozuměj Němec?

Německá sebelítost je diferencovanější než maďarská, je za ní víc práce a zapovídá si mluvit o sobě nacionalistickým nebo rasistickým jazykem.

Není náhoda, že pro „zvládnutí minulosti“ není v maďarštině žádné slovo. Slovo chybí, protože chybí odpovídající činnost, slovníky doporučují opisy. Napadá mne právě, že bych to neměl kriticky zdůrazňovat, protože možná jde o to, že maďarština ještě ví to, co němčina zapomněla, totiž že minulost nelze zvládnout – z toho ovšem maďarština vyvodila chybný závěr, že zvládnutí minulosti jako práce, jako povinná evropská práce není možné.

Nikdo nemůže vlastní problémy řešit sám. Důsledkem právě položených německých otázek mimo jiné je, že my si neklademe žádné otázky, které by se vztahovaly na nás, a mimo jiné kvůli otázkám, které jsme si my nepoložili, si Němci nemohou klást otázky, které dosud chybí.

Němci pojmenovali vlastní vinu, ale nepojmenovali vlastní utrpení. Je evropskou zvyklostí krýt vlastní zločiny zločiny německými. Nenávist k Němcům se stala základem poválečné Evropy.

Nezpracovaná, tupá maďarská národní paměť – toto slovo odpovídá slovům národní soud, národní garda, národní důchod – si libuje v tom, že vidí Maďary výlučně a stále jako oběti ( to je všeobecný východoevropský reflex). Německá národní paměť je podstatně dál, pojmenovává vlastní odpovědnost. Protože však nemůže pojmenovat odpovědnost těch druhých (jakmile se o to pokusí, narazí na hysterickou nedůvěru) a protože my, ti druzí, vlastní odpovědnost nepojmenováváme – vyvolává tato zjevná nespravedlivost německou sebelítost. Tak se rozpadá vedví, v sebenenávist a sebelítost to, co by mělo být spojeno, vedle nespravedlnosti pouhého vraha stojí nespravedlivost pouhé oběti – a za obojím pak neujasněné „my“, neujasněná národní paměť. Tato neujasněnost touží rovněž hystericky po „normalitě“.

Jelikož ostatně normální země neexistují, protože normy jsou všude zrazovány, všude byly například „plné čluny“, je touha po normalitě jen přání smět se zúčastnit na amnézii, s níž ostatní země pojednávají vlastní zradu; taková opovrženíhodná velkorysost je Německu opravdu zapovězena, což je diskriminativní.

Celoevropská shoda na vědomí o nás samých jako o vrazích i obětech ještě nenastala.

…

Když před více než půlstoletím německé ženy a němečtí muži založili tuto cenu, věděl ještě každý přesně, co je mír a co je válka. Nikdo nemusel přemýšlet, nemusel vypisovat konkurzy, aby se dospělo k duchaplným definicím, nemusel pohodlně spekulovat o tom, zda nedostatek míru má povahu míru nebo války a že nedostatek války rozhodně nemá povahu míru, to vše nebylo zapotřebí, stačilo, že si těla a buňky pamatovaly. Často je tělo chytřejší než hlava (nebo snad patří hlava k tělu?)

Neznám hrůzy války, znám jen hrůzy míru. Jsem dítě míru, poválečné dítě, které ještě nikdy nic aktivně pro mír neudělalo. Které se čas od času, což je taky otázka štěstí, posmívalo diktatuře. Ve zvlášť šťastných okamžicích jsem se posmíval i sám sobě. Narodil jsem se v roce 1950, jaksi post festum. A když chci mít řekněme představu o tom, jak vypadal svět v roce 1945 a co tehdy znamenalo Německo, když chci vědět, jak se tehdy vyjímala ta směs chaosu, beznaděje a mrtvolného puchu, jak vypadala neradostná chladná děsivost přežití, obraz, z něhož by se dala dešifrovat podstata války, pocit, být cizím a provinilým – pak se rozhodnu pro autora, který by jistě nemohl dostat žádnou mírovou cenu: pro Louise-Ferdinanda Célina. Jaký hovňous jako člověk a jaký velký spisovatel!

Céline by nám mohl připomenout, že literatura není žádný strůjce míru, případně že člověk prostě nemůže literaturu takto bezprostředně použít – ačkoli je neustále v pokušení používat ji pro Dobro a Krásno a vydávat ji za most mezi národy a kulturami, jako kdyby se dva národy, které mají na regálech knihoven tytéž knihy, nemohly vzájemně vraždit. A jako by ten, kdo čte, byl dobrý člověk (o tom, kdo píše, ani nemluvě).

Avšak řeč literatury není řečí porozumění, ale řečí tvorby. Dělat něco z ničeho – to není nic pro gentlemany. Literatura není domácí zvíře, není ochočená, aspoň teoreticky ne. Literatura se netvoří pro literární ceny. Literatura není věcí spravedlivosti, není věcí tolerance, ale vášně a lásky. Literatura není posel míru: pokud má být vůbec něčím poslem, pak poslem svobody. Svoboda však chce jednou mír, po druhé zas válku.

*) Esterházy se v úvodu zavázal, že v řeči použije německé slovo Die Keule (znamená jednak „kyj“, jednak „kýta“)

Přeloženo z němčiny s použitím maďarského originálu (Esterházy pronesl svou děkovnou řeč německy)