Pátek 2. ledna: politický život v ČR zatím nenabral obrátky, všichni se zabývají novoročním projevem prezidenta. Klaus zvolil mírný , státnický, jemně konfrontační tón. Komentátoři i politici se zachytili na schválně vyostřených formulacích („formální ztráta suverenity“, kritika okázalých policejních akcí). Něco podivného je ovšem na tom, jak Klaus chápe svůj prezidentský úřad, a vůbec na tom, jak je u nás prezidentský úřad veřejností pojímán. Kdyby prezident udělal krátkou bilanci minulých úspěchů, krátké shrnutí toho, co nás v nadcházejícím roce očekává, a popřál vládě i parlamentu mnoho úspěchů, bylo by to asi málo pro prezidenta i pro veřejnost. Proč?

Sobota 3. ledna: Ve Wuppertalu zemřel po dlouhé těžké nemoci český publicista Jiří Loewy. Ačkoli nebyl veřejnosti tak známý jako Pavel Tigrid, je to pro českou žurnalistiku a český veřejný život přinejmenším stejně velká ztráta. K tématu se vrátíme.

Klaus udělil na zámku v Lánech audienci ministerskému předsedovi Špidlovi. Mluvili hlavně o „budoucím vývoji EU a postoji České republiky“ a shodli se na společné iniciativě vůči parlamentu. Není jistě důvodu, proč by se prezident a premiér nemohli sejít, ale není ani v zájmu nynější vlády, ani v zájmu České republiky, aby spolu dělali praktickou každodenní politiku – to je starost vlády a Špidla by si ji měl střežit stejně žárlivě, jako to kdysi plným právem dělal Klaus coby premiér vůči prezidentu Havlovi.

Nejvyšší soud potvrdil, že zámek Opočno patří Colloredo-Mansfeldům, protože státním institucím se nepodařilo dokázat, že restituent ztratil československé státní občanství a kolaboroval s nacisty. Nejvyšší soud, jak vidno, dokáže rozhodovat nezávisle, tj. bez ohledu na politické tlaky. Přesněji řečeno, zatím ještě dokáže. Triumvirát ODS – KSČM – ČSSD a pan prezident se jistě brzy postarají, aby se to změnilo.

Romano Prodi prohlásil, že po krachu jednání o evrospké ústavě se nejspíš stane nevyhnutelnou „dvourychlostní Evropa“. Tu rychlejší část by mohly vytvořit buď „zakladatelské státy“ (Francie, Německo, Benelux a Itálie), nebo, což by pan Prodi považoval za ještě lepší, „skupina starých a nových členů, sdílejících stejný evropský ideál“. Česká republika coby tradiční středoevropský stávkokaz se do skupiny už dříve iniciativně přihlásila. Loňské referendum ovšem nerozhodlo o členství v nějaké „dvourychlostní“ EU. Navíc „rychlejší“ skupina bude nepochybně provádět kverulantskou protiamerickou politiku; pokud v ní bude ČR, bude tam pátým kolem u vozu, a proto v nějakém takovém útvaru nemáme co pohledávat.

Poslanci Bratský, Šojdrová a Křeček a Senátor Bárta se rozhodli, že budou žít měsíc z minimální mzdy. Pokud se dnes člověk snaží dělat důslednou, nepopulistickou, demokratickou politiku, může se mu brzy snadno stát, že nebude žít z minimální mzdy měsíc, ale pořád. Na druhé straně poslanci a senátoři si všechny (nebo skoro všechny) své požitky plně zaslouží, pokud budou dělat důslednou, nepopulistickou, demokratickou politiku. Poslanci a senátoři mají právo žít si nad poměry, a zároveň mají povinnost dělat rozumnou politiku. Že ji nikdy nebudou dělat všichni, je „cena, kterou platíme za demokracii“. Měl by ji ale dělat aspoň někdo. A pokud jde o svérázný poslanecko-senátorský experiment, je velký rozdíl mezi hladověním z nouze a redukční dietou.

Michal Mocek informuje v MfD o knize jakéhosi britského astronoma, který hlásá možný zánik civilizace během příštích dvaceti let. Varianty: nasazení biologických či jaderných zbraní, které se vymknou kontrole, vznik mimolidské či nadlidské civilizace rozvojem moderní elektroniky, destrukce životního prostředí atp. Taky se prý může stát, že pomocí různých medikamentů, genetických manipulací a mozkových implantátů se člověk může stát nevypočitatelným. Každý člověk, který za něco stojí, je nevypočitatelný: nese si v sobě své zatracení i svou spásu. Může se například polepšit, i když by to do něho nikdo neřekl. Vypočitatelný je jenom blb. Civilizace může zaniknout pouze soustředěným náporem nezodpovědných (a vypočitatelných) blbů: ekologistů, sociálních revolucionářů všeho druhu, náboženských fanatiků, rozvášněných feministek nebo nejspíš všech dohromady.

Pražský primátor Bém v rozhovoru pro MfD prohlásil, že jediným významným soupeřem ODS je ČSSD. Z toho plyne, že momentálně druhou nejsilnější stranu, KSČM, zjevně považuje za spojence.

Herec Svatopluk Beneš (taktéž v MfD) o osudu některých českých hereček (ostatně i herců) po 9.květnu 1945: „Během jedné noci se bývalí fandové a obdivovatelé filmových hvězd stali samozvanými soudci – plnými nenávisti. Tenkrát se publikum proměnilo v dav, který se nechal strhnout emocemi, pomluvami. Tahle nenávist se šířila doslova jako mor. Někteří lidé byli jakoby zbaveni smyslu. Tvrdím, že kdyby Adina Mandlová a Lída Baarová neskončily ve vězení, dav by je snad lynčoval. Ten dav – to byli jinak slušní a úctyhodní lidé, mastky či otcové rodin…“ To je velmi plastický popis. Hon na „kolaboranty“ byl z pozadí řízen a manipulován politiky, Komunisty a národními socialisty, kteří měli pocit, že nesmějí zůstat stranou, jinak v soutěži s komunisty prohrají (což se v roce 1946 beztak stalo). Málokdo má dnes představu o rozsahu toho masakru na symboly „buržoazního umění“. Drtivá většina lidí dnes sice se zalíbením sleduje filmy, v nichž oběti hrají, ale represe vůči nim schvaluje a možná by byla ochotna se na nich podílet. Ale běda, pokud by jim někdo šáhl na Pyšnou princeznu, Císařova pekaře, Karla Gotta, Helenu Vondráčkovou, Evu Pilarovou, atp. atp. To je přece něco docela jiného. Ano, je to ještě horší. (Samozřejmě si nemyslím, že by tito lidé měli být stejně pronásledováni. Naopak. Myslím si, že každé takové pronásledování je ze své podstaty hnusné).

Pondělí 5. ledna: Václav Klaus předvedl na začátku nového roku koncert nadstranictví po klausovsku. Preference KSČM prý stoupají kvůli nespokojenosti voličů s vládou ČSSD (mohou být vůbec čeští voliči spokojeni s nějakou vládou?). Máme přeregulovanou ekonomiku (kdo asi za to může?), málo radikální reformu financí (to se to kritizuje zpoza buku, jen ať to socani udělají za ODS, ta pak, až se dostane ke kormidlu, bude jen sbírat med!). Vyhrazuje si právo mluvit do toho, kdo bude českým komisařem v EK (ač mu do toho vůbec nic není). Jedním dechem dodává, že není jeho základním cílem „provádět souboj s vládou“ (stylistická úroveň Antonína Novotného). Zrcadlovým obrazem prezidentského řádění je nářek poslance ČSSDD Skopala na „nepochopení práce současné vlády občany“ (tatáž stylistická úroveň Antonína Novotného). Člověk si nevybere.

„Politici budou stonat jako obyčejní lidé“, hlásá titulek v Právu. Na rozdíl od postkomunistických tribunů lidu se musím přiznat, že by mi vůbec nevadilo, kdyby poslanci (o těch je totiž řeč) stonali jinak než obyčejní lidé, jen kdyby se aspoň malá část z nich dokázala chovat nepopulisticky a statečně. Zatím to dokážou jen výjimeční a navíc jen ve výjimečných případech.

Stařičký vlastizrádce Karel Hoffmann má jít na stará kolena čtyři roky bručet. Je přitom velmi nemocný, má hemeroidy. Vzhledem ke své celkové zchátralosti je zřejmě přesvědčen, že mu nic nehrozí, a tak volá hrdě: o milost nestojím! Toho člověka je nepochybně třeba zavřít, jinak drzost vlastizrádců minulých i budoucích zbytečně poroste.

Jedete do USA? Připravte se na nejhorší! Vezmou vám otisky prstů! Kdybych jel do USA, jako že se tam nechystám, nedomluvil bych se tam a nemám tam co do činění, nechám si ochotně vzít i otisky prstů na noze: důvěřuji Američanům, že je to i pro mou bezpečnost, a důvěřuji jim mj. i proto, že jsem jim zavázán za naši dnešní svobodu.

„Nutili nás pracovat každý den!“, volají rozhořčeně vyčůraní čeští ilegálové, kteří se podloudně vetřeli do USA, pracovali tam načerno a stali se snadnou kořistí jiných, tentokrát amerických vyčůránků. Američané by měli potrestat své vyčůránky, kteří zneužívají slabosti druhých, ale taky české vyčůránky, kterým práce doma nevoní a s chutí na dolárky na sebe berou i riziko, že dostanou po zásluze přes nos. Dělají nám ostudu a nemají co skučet. Šli tam za lepším, doma jim smrt hladem nehrozila. K tématu se ještě vrátíme.

Švýcaři amnestovali své lidi, kteří ve válce pomáhali německým Židům ilegálně překročit švýcarské hranice a zachránit se tak před jistou smrtí. Podle tzv. „absolutní spravedlnosti“ (největší sklon k ní mají Češi, apropó, čím jsme pomohli našim židovským spoluobčanům, když je po tisících posílali do vyhlazovacích táborů?) to byl od Švýcarska zločin. Mělo přijmout všechny Židy, co se o to přihlásili, a pak se spolu s nimi nechat od Hitlera převálcovat. V plynu by skončili nejen přijatí Židé, ale i statisíce Švýcarů. Útočit na Švýcarsko v této věci je stejná zhovadilost jako vyčítat papeži, že Vatikán nevyhlásil Ose válku.

Úterý 6. ledna: České ministerstvo zahraničí chystá odvetná opatření proti USA, které zavedly na letištích a v přístavech snímání prstů a fotografování těch, co do země přijíždějí. Chce ztížit vstup Američanům, kteří do ČR přicestují na dlouhodobý a pracovní pobyt (je třeba udělat prostor pro cestující z východu, ti jsou pro nás užitečnější), zavést víza pro americké diplomaty (naše vztahy s USA dnes nejsou standardní, je třeba je vrátit na standardní úroveň z roku 1988), a jako krajní možnost víza pro všechny občany USA (v duchu rovnosti mezi státy, o které tak pěkně mluvil náš pan prezident; Američané k nám mohou jako turisté bez víza, my k nim ne, ani po našem vstupu do EU to hned nepůjde, a přitom jsme si s USA nepochybně rovni, což se projevuje např v našem průmyslovém a vojenském potenciálu). Američané se pokoušejí proti bezvízovému styku s ČR argumentovat tím, že spousta Čechů pracuje v USA ilegálně. To zjevně není pravda, viz případ obchodního řetězce Wal-Mart, o němž se dnes píše např. v Právu. Poměrně rozumně a věcně se k problému nových amerických opatření vyjádřil ministr Gross: „Nemyslím si, že by nás to mělo vyvádět z míry. Jsou to opatření, která si prostě vyžaduje bezpečnostní situace. Česká republika jako jedna z prvních začala uplatňovat fotografie pro žadatele o naše víza, takže v tomto směru máme určitý předstih před EU, neboť se nám podařilo příslušný informační systém vybudovat dřív. Stejně tak se počítá s tím, že do budoucna se začnou snímat otisky prstů jako jeden i biometrických výdajů pro různé typy dokladů, včetně cestovních pasů… Jelikož v celé EU časem budou určitá biometrická data nedílnou součástí cestovních dokladů, nevidím důvod, proč bychom teď měli něco narychlo zavádět.“ Člověk by se měl smířit s jistým nepohodlím. Jsme ve válce a USA jsou frontová země. Mají právo na mimořádná opatření. Nejsou zase až tak bolestivá.

Karlovarský hejtman Josef Pavel je rozmrzen a nerozumí tomu, proč vláda SRN na nátlak ekologických aktivistů, podporovaných Zelenými, odložila nejméně o pět let stavbu rychlostní komunikace, jíž by bylo Karlovarsko napojeno na německou dálniční síť. Snad by jeho pochopení vzrostlo, kdyby si vzpomněl, jak naši „ekologisté“ skoro deset let úspěšně blokovali výstavbu dálničního obchvatu Plzně.

Václav Havel obdržel v Indii Ghándího cenu, a při té příležitosti si zafilosofoval: „Mám intenzívní pocit, že onen zbrklý, překotný, ba až zběsilý spád soudobé civilizace, na němž se dnes všichni v nějaké míře podílíme, je jedním z pramínků, které se slévají do řečiště příčin soudobého terorismu“. Jde tedy o to, zbrzdit zběsilý spád soudobé civilizace. Teroristům jde zjevně o totéž. Těžko stavět proti skutečnému, vážnému ohrožení barikádu z banálních žvástů. Václav Havel je estét: chce říkat krásné myšlenky. Myšlenky mají být pravdivé.

ÚVD dospěl k závěru, že Jan Masaryk byl zavražděn. Před časem dospěl k závěru, že zavražděn nebyl. Je to vůbec ještě relevantní otázka? Mění nějak hodnocení Jana Masaryka? K tomu se ještě vrátíme. Nicméně je zajímavé, že ruská strana odmítá vydat jakoukoli dokumentaci s poukazem na to, že podléhá utajení. Tím se aktualizuje tvrzení, že atentát měla na svědomí NKVD.

Novou, dosud nebývalou variantu integrace pravice chystá Ratibor Majzlík: svolává sraz bývalých členů DEU, přitom nechce zakládat novou stranu, ale hledat „osobnosti čtyřkoaličního charakteru“, s nimiž by byla možná spolupráce v senátních a krajských volbách. Ratibor Majzlík se po svém dramatickém odchodu z US-DEU octl v podobné izolaci jako Odysseus a jeho druzi v jeskyni Kyklopa Polyféma. Teď hledá vypasené ovce, kterých by se mohl chytit a kryt jejich huňatým rounem proklouznout zpátky na politickou scénu. Je to zároveň vyčůrané, naivní i legrační.

Středa 7. ledna: Pokud se ODS nepodaří prosadit svého kandidáta na post eurokomisaře, ekologa a někdejšího ministra české vlády Bedřicha Moldana, je ochotna podpořit kandidátku KDU-ČSL a bývalou soudkyni Ústavního soudu Ivanu Janů. To je zjevně další etapa námluv mezi ODS a KDU, které se rozběhly po pádu Cyrila Svobody. Hulváti z vedení ODS (v tomto případě Petr Nečas) se dali slyšet, že je pro ně dr. Janů přijatelnější než „pánové“ Mertlík a Pilip. Je hezké, že vedení ODS nyní sbližuje s komunisty i to, že oslovení „pan“ používají jako urážku.

Kníže Kinský prohrál majetkový spor u soudu v Litoměřicích. Soudkyně zamítla jeho žalobu na vydání pozemků s tím, že se mu „nepodařilo dokázat, že v době konfiskací neměl německou národnost“. To je zajímavé ze dvou hledisek: jednak je zjevně na žalující straně, aby napřed před soudem prokázala svou nevinu. Nevina spočívá v tom, že není Němec. Když někdo chce u nás u soudů pochodit, musí napřed prokázat, že není Němec.

Místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera polemizuje v Právu s předsedou Soudcovské unie Jirsou ohledně jeho varování před možnou válkou soudců se státem. Dr. Kučera má jistě pravdu, ale výchozí věc je, že blokovat růst platů soudců je šetření na zcela nepravém místě, protože ohrožuje soudcovskou nezávislost.

Podle ÚVD jsou čtyři podezřelí z vraždy Jana Masaryka: Pich-Tůma, Vávra-Stařík (jak blbá jména!), Augustin Schramm a jakýsi pplk. Kohout. Ze všech příběhů, které jsem o tom četl, mi nejpravděpodobnější připadá ten, který v předvečer roku 1968 uveřejnil německý Spiegel: NKVD se nějak domákla, že Masaryk má zaječí úmysly, a aniž by se namáhala konzultovat s Gottwaldem (právem se bála, že by se to mohlo rozkecat), přikročila k dílu. Akcí byl pověřen major Augustin Schramm, zároveň důstojník NKVD. Vzhledem k Masarykově popularitě byla volba provedena citlivě, Schramm byl oddaný komunista a taky sudetský Němec, netrpěl tedy českými legendami. Práci provedl perfektně, netušil ovšem, že tím podepsal ortel smrti i sám nad sebou, NKVD ho nemohla nechat na živu. A tak v někdy v létě 1948 zazvonil u Schrammů blíže neidentifikovatený mladý muž a rozstřílel soudruha majora na maděru. Pak za to popravili někoho jiného, ale vsadil bych se, že skutečný vrah svou oběť taky dlouho nepřežil.

V Rakousku zuří spor o to, zda má zůstat neutrální. Opozice je pro neutralitu, vládní koalice proti. Spor je srandovní: Rakousko např. může zůstat v duchu státní smlouvy z r. 1955 neutrální mezi SSSR a Západem, to mu ale k ničemu nebude, SSSR už neexistuje. Dále může být neutrální mezi USA a islámskými teroristy. Je otázka, co tomu teroristé řeknou, obávám se, že jednak nemají ani technickou možnost se k tomu vyjádřit, jednak i kdyby řekli ano, nic to neznamená (teroristé nejsdou jednotní, nemusí být jednotní, vypasení Rakušané jsou především tučné sousto a jakákoli ujednání hladového šakala s tučným králíkem nemívají velkou trvalost).

Podle Lidových novin ustál prý Grebeníček vnitrostranický pokus o puč. Progresista Dolejš ho prý chtěl uklidit k Evropskému parlamentu do Štrasburku za podmínky, že nebude znovu kandidovat na předsednickou funkci. Proč by komunisté svého předsedu odstraňovali? Jejich preference utěšeně rostou. Současný stav strany – „konzervativní“ Exnerovo křídlo, za nímž jistě stojí značná část členské základny, „progresisté“ Ransdorf a Dolejš (představitelé KSČM s lidskou tváří), kteří odchytávají odpadlíky z ČSSD, a nad tím vším „vyvažující“ Grebeníček – to je přece zcela ideální konstelace.

V Lidových novinách otevřel před časem Vladimír Bystrov debatu o údajném agentství režiséra Goldflama. Toho se dnes ohnivě zastává jeho kolega a zjevně kamarád, televizní revolucionář Rychlík. StB prý musela Goldflamův svazek zničit pro režisérovu nepoužitelnost. Dobře, ale před tím musel přece pan Goldflam podepsat vázací akt (jeho řídící důstojník mu samozřejmě může potvrdit opak). Pan Rychlík je nepochybně schopen vzít si na paškál Janu Bobošíkovou za její „socialistickou“ minulost. Jenomže Bobošíková žádný vázací akt nepodepsala. Ať žije výběrová spravedlnost! A jak je dobré mít vlivné a psavé přátele!

Čtvrtek 8. ledna: Podle Práva bude v roce 2050 průměrný věk obyvatel ČR padesát čtyři let (dnes je třicet devět). Prognózy tohoto typu jsou problematické, počítají s „pokrokem“, tj. pokračující idylou. V lidských dějinách se ovšem idyly pravidelně střídají s katastrofami, a taková katastrofa (například válečná) dokáže obyvatelstvo značně omladit, protože staří lidé jsou všeobecně málo odolní proti historické nepohodě. Ne že bych si to přál, ale je třeba to brát realisticky. Andrej Amalrik ukončil svou známou knížku „Přežije Sovětský svaz rok 1984“ (všimněme si, že se zase o tolik nespletl) pěkným příměrem: v Císařském Římě se v prvních staletích stavěly čtyřpatrové činžáky. Římští prognostici, pokud by nějací tehdy bývali byli, by mohli snadno dojít k závěru, že za čtyři sta let se budou na Kapitolu tyčit padesátipatrové mrakodrapy. Ve skutečnosti se ale za čtyři sta let na Kapitolu pásly kozy, stejně jako za okny vesnického domku, kde Amalrik svou knížku dopisoval. Prognostika má zkrátka své problémy.

Vláda diskutuje o možnosti výstavby nových „jaderných zdrojů“. Měla by diskutovat zároveň o tom, jak vyřeší konflikt s Rakouskem, k němuž by podobné rozhodnutí nepochybně vedlo. Na rakouském odporu k atomové energii je něco zároveň zástupného a neurotického, ale abychom ho přehlédli, museli bychom k tomu mít zatraceně nutkavé důvody: jsme na tom s energetickými zdroji tak špatně? Navíc pokud dokážeme s Rakouskem udržovat normální prátelské vztahy a vyjít mu vstříc tam, kde má nesporně pravdu (Benešovy dekrety), ztratí jeho zástupná a neurotická gesta na síle.

Vláda hodlá omezit přístup cizinců na český trh práce: ne nějakým striktním omezením, ale „podle situace“. V podstatě jde o Němce a Rakušany. Postavíme kverulantsky překážku do cesty kvalifikovaným a zkušeným pracovním silám. Jaký má smysl takové absurdní furiantské gesto?

Ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Mravec se právem ohradil proti způsobu, jak psali pp. Stránský a Jakub Patočka o prezidentu Klausovi. Pan Stránský zůstal dlužen jakékoli důkazy k vážným obviněním, které na Klausovu adresu vznesl, Jakub Patočka vysloveně lže (Klaus s minulým režimem vůbec nijak nekolaboroval) a kromě toho si, jak jsme o tom už psali, udělal v MfD snadnou neplacenou reklamu své obskurní pidistrany. Fuj.

Podle průzkumu CVVM volby do Evropského parlamentu českou veřejnost nijak nelákají. Zdá se, že nakonec přijde volit cca 32 – 36% oprávněných voličů. Není to nic neočekávaného. Proč? K problému se ještě vrátíme.

Pátek 9. ledna: Ministr Kostelka se prý obává o život svého kolegy ve vládě Svobody, který má letět do Iráku českým vojenským speciálem. Letoun není opatřen varovným a rušícím zařízením proti raketám a může být tudíž sestřelen teroristy. Rozebírání problému v novinách ( samozřejmě v Právu) působí jako jakýsi typ pro zájemce na sestřelení ministra zahraničí. Nemusí to být jen Al Kajdá, ale např. i vnitřní opozice v KDU: představme si, jak Kalousek a Kasal vysílají do Iráku komando, oblečené do beduínských úborů vypůjčených ve skladu kostýmů na Barrandově, s pacerfausty ukořistěnými německým jednotkám v roce 1945. Ministr Svoboda má ovšem hned trojí šanci: jednak by po přesném zásahu musel Miroslav Kalousek do vlády, a to se mu zatraceně nechce. Dále je velká pravděpodobnost, že se vyslaní atentátníci netrefí. A konečně, když se trefí, je velká pravděpodobnost, že trefí nějaké jiné letadlo.

Mexický ministr zahraničí žádá, aby v USA lépe chránili lidská práva ilegálních imigrantů. Když někdo přestupuje v nějaké zemi zákon, musí počítat s tím, že jeho lidská práva budou ohrožena víc, než kdyby tam byl legálně, protože se jeho situaci budou snažit zneužít různí pochybní jedinci a organizace. První věc je respektovat zákony země, do které se snažím dostat. A Mexiko by snad především mělo usilovat o to, aby těch ilegálních imigrantů bylo co nejmíň (totéž platí o ČR).

Poslanci a senátoři se nechtějí zříci doživotní a přestupkové imunity. Vyplynulo to z jednání senátní komise. Bojí se politického šikanování. Je ovšem třeba vzít v úvahu, že pro státy, které se nenamáhají dodržováním vlastních zákonů (např. totalitní státy ruského typu), nepředstavuje sebepřesněji a sebešířejí formulovaná poslanecká a senátorská imunita žádný problém. Má smysl jen tam, kde je stát, byť pochybného charakteru, ještě nucen své zákony více méně respektovat: a to je velmi přechodný, nestabilní stav. Otázka imunity se u nás zkrátka poněkud přeceňuje.

Lidovci už nechtějí v senátních volbách vytvořit nějakou celostátní dohodu s unionisty o vzájemné podpoře. US už pro ně není dost důvěryhodným partnerem. Je třeba připomenout, na co jsou KDU dobří důvěryhodní partneři: např. na to, aby je pomocí preferencí vyluxovala, jako to udělali s US-DEU v posledních volbách do Poslanecké sněmovny.

Vládní rada pro rovnoprávnost pohlaví, jejíž předsedkyní je poslankyně Čurdová (ČSSD) požaduje, aby bylo uzákoněno, že na kandidátkách pro volby musí být stejný počet mužů a žen. Všechno podobné pitomé nápady směřují k tomu, aby bylo nakonec obyvatelstvo podle nějakých nových prezidentských dekretů rozstěhováno: zvlášť muži, zvlášť ženy. V obou částech státu by pak problémy s rovnoprávností odpadly, řešila by se pouze na federální úrovni. A tak by po příjezdu na hraniční přechod turisty očekávaly směrové ukazatele, které z domova znají v jiném kontextu: Ženy 2 km, Muži 250km (pro negramotné nebo neznalé češtiny by se použilo obvyklých symbolů).

USA plánují vybudovat v Polsku velkou leteckou základnu. Americká vojenská základna v ČR ovšem nepřichází v úvahu. Podle mluvčího ministerstva obrany je to u nás „trochu historicko-politický problém. Než by k takovému kroku došlo, muselo by se dosáhnout celospolečenského konsensu.“ A než se konsensu dosáhne, vybuduje si u nás, jako obvykle, základny někdo, kdo se nás nebude ptát na dovolení. Čímž se náš historicko-politický problém ještě prohloubí.

Sobota 10. ledna: Politickou událostí číslo jedna je pohřeb herečky Heleny Růžičkové. Při takových příležitostech bývá zvykem říkat o zesnulých jen to dobré, zdržíme se tedy podrobnějšího komentáře ad personam a budeme se věnovat něčemu, za co zesnulá nejspíš nemůže, totiž pohřbu. Zúčastnil se ho místopředseda Poslanecké sněmovny Filip (Růžičková kdysi kandidovala do Senátu za KSČM) a ministr kultury Dostál (dělal jí při té kandidatuře podle vlastních slov tak trochu poradce). Zdalipak si pan ministr našel čas aspoň na to, aby poslal nějakou podsekretářku s pugetem na pohřeb svého stranického kolegy Jiřího Loewyho, který nikdy za komunisty nekandidoval, naopak, komunisté ho kdysi úspěšně kandidovali do Jáchymova. Také zemřel P. Jiří Reinsberg, osobnost nepřehlédnutelná, i když s významem Heleny Růžičkové se nedá srovnávat. Tam se pan ministr určitě neochomýtal, možná, že by ho omylem trochu pocákali svěcenou vodou a způsobili mu těžké popáleniny. Na pohřbu se hrály písničky z May Fair Lady a nebožtíkovi se tleskalo. Pěkná inovace!

Do podobného žánru patří zpráva o textu, který publikoval v Právu Václav Bělohradský. Jeho loď, poté, co se nějaký čas potloukala v přístavech hradní lobby za Havla, klausovské lobby za hvězdných let VK, sociálně demokratické lobby za Zemana, míří, jak se zdá, plnou parou do komunistického oceánu. Václav Bělohradský má zkrátka nos. Jeho úvahy stojí za podrobnější rozbor, zde zmiňme jen jednu myšlenku: „Jádrem studené války byl totiž permanentní výjimečný stav, v jehož rámci bylo legitimní svrhnout – s tajným souhlasem protistrany – řádně zvolenou vládu kdekoli, ať už v Praze, nebo v Santiagu de Chile.“ Tak my jsme tu za komunistů měli řádně zvolené vlády! No to je opravdu liberálně filosofické až na půdu.

Pondělí 12. ledna: Člověk podezřelý ze spáchání řady atentátů zemřel v nemocnici na následky poranění, které si sám způsobil. Jeho hybnou silou nebyla nejspíš ideologie (jak jsem se původně domníval), ale jakási přesněji nespecifikovaná nenávist. Taková nenávist si pak teprve ideologie, které jí nejlépe odpovídají, hledá. Komunistická je na řadě jako první. Ke zprávě se ještě vrátíme.

ČSSD zřejmě uvažuje o novele volebního zákona, která by ve všech volbách, kde se volí poměrně, posílila většinové prvky, tak, aby se zároveň nemusela měnit ústava (na to vláda nemá). Je to nejspíš zoufalý pokus ČSSD udržet se ve trojici silných stran, tentokrát zjevně na úkor svých koaličních partnerů. Návrh zákona prý připravuje ministerstvo vnitra. Je to poněkud riskantní taktika, ČSSD by mohla na úpravě vydělat, ale taky skončit v politickém propadlišti.

Současný vysokoškolský zákon umožňuje jednoroční placené „přípravné studium“, v atraktivních oborech mastně placené. Poté, co ho dotyčný absolvuje, má lehčí přístup k řádnému studiu. To je ta úplně nejhorší varianta: horší než socialistická (za studium se zásadně neplatí, proto jeho možnost závisí na problematické spolehlivosti přijímacích zkoušek), i než ta „konzervativní“ (za studium platí, a to všichni; sociální nespravedlivost lze zmírnit zohledněním studijních výsledků, půjčkami apod.). Údajné sociální ohledy vedou k úplně asociálnímu řešení: v zásadě rozhodují přijímačky, ale kdo má prachy, může je obejít.

Hasič, který se zpil do němoty na hasičském bále, zmlátil zdravotníka, který, byv telefonicky přivolán, přijel ošetřit jeho stejně ožralého otce. Syžet „Hoří, má panenko“ má v postkomunistickém prostředí podstatně brutálnější podobu.

V Berlíně se konal slet bolševických sirotků. Organizovala ho (jak jinak) PDS, zúčastnili se mj. čeští a slovenští komunisté. Jakási forma integrace evropské „levice“. Tito tajtrlíci budou ovšem, jako v minulosti, opravdu nebezpeční až tenkrát, když si je najme do svých služeb nějaká imperialistická velmoc: v úvahu připadá (tradičně) Rusko (byl tam taky Zjuganov?), případně Čína, ale Čínani jsou na takové dobrodružství moc velcí pragmatici. Berlínské setkání je třeba chápat jako veletrh prodejných děvek: najde se nějaký solidní a trvalý zákazník?

Naši dva vězňové svědomí (pašovali heroin) se dnes vracejí z Thajska domů. Sláva! Po Česko-německé deklaraci další úspěch pan Šitlera. Thajské tresty jsou z našeho hlediska nelidské, ale obě individua přece věděla, do čeho jdou. Prezident Klaus jim nehodlá udělit milost, v tomto případě je jeho rozhodnutí zcela v řádu věci.

Lidovci se vracejí ke svému standardnímu tématu „třikrát a dost“. Snahu řešit složitý problém spravedlnosti nějakým jednoduchým mechanickým opatřením jsme zjevně zdědili z bolševické doby (bez ohledu na to, že se uplatňuje např. v USA: my ji nemáme ze Západu, ale z Východu). Je absurdní a vyčůraná: mnohokrát je třeba uplatnit „a dost“ už v prvním případě, mnohokrát lze i po třetí vzít v úvahu polehčující okolnosti. Problém je celková „měkkost“ našich trestně právních norem tam, kde jde o ochranu základních jistot občana.

Castro maximálně ztížil svým poddaným přístup k internetu. Výjimkou jsou „členové strany“ a lékaři. Jak roztomilých blbin bychom se byli dožili, kdyby se u nás bolševismus nebyl zhroutil v roce 1989. (Ale zaplať pánbůh za to, že nás toho osud ušetřil).

J. X. Doležal požaduje v Lidových novinách více žen v politice (i když nepodporuje nějaký zákon, který by to upravoval). A píše: „Nezastírám, že osobně pociťuji potřebu vyššího zastoupení žen v politice akutně a bolestně. Jako novinář z pracovních důvodů sleduji v televizi záznamy z Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Koukat na ty upocený a většinou tlustý chlapy, kteří se neumějí pohybovat ve svých drahých oblecích, je krajně neestetické.“ Je zjevné, že si pan Doležal zvolil nevhodný pořad: soutěž o královnu krásy nebo kvalitní porno by ho zbavilo těchto nepříjemných pocitů. Očekávat od zasedání parlamentu sexuální vzrušení je základní noetický omyl.

Úterý 13. ledna: V současné probíhají hektická jednání o nominaci evropského komisaře za ČR. Návrh (či návrhy) má premiér Špidla podat Prodimu do konce ledna, pokud jich bude více, Prodi si vybere. To je logické, komisař nebude v EK hájit zájmy České republiky, nýbrž spolu s ostatními komisaři hájit zájmy Evropské unie. Zájmy České republiky by měly být ošetřeny v rozsahu kompetencí EK.

Někdejší Bushův ministr O´Neill nadiktoval prestižnímu novináři své vzpomínky na působení v prezidentově týmu. Stěžuje si na nedostatečnou komunikaci, na to, ž Bushovi šlo od samého počátku o smetení Saddáma Husajna, že nikdy nepředložil důkazy o tom, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení atp. atp. Knížka se jistě bude prodávat a vynese slušné peníze. Je ale nejspíš dokladem o nedostatečné loajalitě, která komplikovala západní politice situaci už v době studené války. Bez aspoň elementární loajality se rozumná politika dělat nedá. A práskačství je ohavné, i když se často vyplácí.

Integrace levice (totiž té komunistické) v Berlíně, tentokrát celoevropská, narazila na problémy. Řečtí komunisté vůbec nepřijeli, portugalští měli výhrady. Severští komunisté zase podle pana Ransdorfa „zůstávají v pozici určitých pozorovatelů“ (kouzelná formulace). Chybí tvrdá ruka velkého kmotra z Moskvy. Putin je nejspíš moc velký politický realista na to, aby se kompromitoval s tímto bleším cirkusem.

Václav Klaus vetoval novelu zákona o Ústavním soudu. Dvě výhrady vypadají přesvědčivě: za prvé, prezidentovi se nelíbí, že by se lidé, kteří uspějí u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, mohli obrátit k Ústavnímu soudu s žádostí o revizi procesu jen tehdy, kde-li o trestně právní záležitost. Vidí v tom diskriminaci. Místopředseda Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Koudelka namítá, že by pak mohla být snadno ze zahraničí ovlivňována rozhodnutí českých soudů např. v restitučních sporech a ve věcech souvisejících s Benešovými dekrety. To by samozřejmě mohla, i když u Evropského soudu pro lidská práva údajně funguje jakýsi český národní filtr. Za druhé, Klaus se domnívá, že bude-li se moci občan obrátit na Ústavní soud souběžně s dovoláním k Nejvyššímu soudu, což novela umožňuje, hrozí nebezpečí, že oba soudy vynesou různé rozsudky, což poškodí věrohodnost soudnictví jako takového (Koudelka ovšem tvrdí, že jde jen o to, aby nepropadlo právo občana obrátit se k Ústavnímu soudu se stížností).

Čeští pašeráci se vrátili z Thajska. Pan Šitler i v dalekém Orientu hájil národní zájmy stejně horlivě jako kdysi proti sudetoněmeckým revanšistům. Tresty pro oba delikventy mají sice východní dimenzi, ale oba si to zavinili sami. Uvažovat o zmírnění vysokých trestů je zatím velmi předčasné (řekl bych asi tak o deset let). Jinak odkazuji čtenáře na sloupek Pavla Vernera v Právu.

Íránská „Rada dohlížitelů“ (jacísi náboženští cenzoři) vyškrtala z kandidátek pro parlamentní volby asi dva tisíce kandidátů pro nevhodný kádrový profil. Pokus křížit náboženský totalitní stát s demokracií nebývají úspěšné, jsou ale vždycky projevem určité krize totality a většinou zatím končily jejím zhroucením. A jsou možné jen tam, kde společnost má jakousi – byť i jen rudimentální a potlačenou – potřebu svobody. Připomíná to československé pokusy o reformu bolševismu v letech 1964-7. A ta íránská právnička, která dostala Nobelovu cenu a při přijímání napadla americký imperialismus, se chovala stejně, jako by se choval Ludvík Vaculík, kdyby dostal Nobelovu cenu v roce 1964.

Ukazuje se, že zpřísnění silničních kontrol přece jen v posledním půlroce zlepšilo situaci na silnicích. To odpovídá i zkušenosti neprofesionálního řidiče, jako je editor Událostí. Klausova kritika Grosse v této věci nebyla úplně spravedlivá.

Středa 14. ledna: Konečně byl dokončen složitý manévr, který by se dal nazvat „přísunem Čechů z Thajska“ (jako protějšek k „odsunu“ Němců z Československa). Je tedy docela v řádu věcí, že se o něj zasloužil známý obhájce odsunu Šitler. Přisunutých naštěstí nejsou tři miliony, ale jen dva (operace byla jednodušší). Média jásají. Musím se přiznat, že mám pochopení pro ředitele Národní protidrogové centrály Komorouse a náměstka policejního prezidenta Macháněho. Prní prohlásil: "Jde o případ, který by mohl sloužit jako varování před spoluprací s narkomafií. Aby se každý zamyslel, jak může skončit, pokud bude narkomafii sloužit. Česká média to vidí jinak. Tyto zločinné drogové kurýry glorifikují. Chybí už jen, aby byli tito zločinci vítáni na letišti chlebem a solí. Tak mi to připadá. Ještě se nestalo, aby bylo v médiích věnováno tolik místa zavražděným policistům a obětem narkomafie, nebo policistům, kteří padli v boji s narkomafií a organizovaným zločinem." A druhý řekl, že pašeráci a dealeři drog „devastují mládež a málokdo ze závislých se zachrání… Mediální hysterie kolem jejich návratu mě děsí, mohla by tuto trestnou činnost zlehčit." Některé mladé lidi by podle něho mohl zvýšený zájem o thajské vězně dokonce svést na scestí. "Řeknou si, že když to nevyjde, aspoň se o nich bude psát." Při všem pochopení zůstává faktem, že oba delikventi byli odsouzeni podle nesrovnatelně drastičtějších právních norem, než jsou naše, a že vzniká jakási nerovnost před zákonem, která by se v budoucnu měla nějak srovnat. Není však žádný spěch.

Návrh poslance KDU-ČSL Severy, označovaný pregnantně „Třikrát a dost“ zjevně nezíská dostačující podporu v parlamentu. Není to škoda, jedná se o laciný populistický trik. To, co by se udělat mělo, je podstatně zpřísnit postih za trestné činy, které útočí na život, majetek a osobní bezpečí občana. U nás je zatím (stejně jako za minulého režimu) chráněn především stát.

Velvyslanec USA Cabaniss musel před audiencí u prezidenta Klause chvíli čekat, přišel totiž dřív a právě probíhalo předávání pověřovacích listin velvyslankyně státu Burkina-Fasso. Je to nejspíš náhoda, ale velmi legrační.

Přítel herečky Růžičkové se pře o její popel s pozůstalými. Pozůstalí chtějí podle hereččina přání popel rozptýlit na louce u její chalupy, jak si zesnulá přála, on by ji rád viděl pohřbenou na Slavíně, protože tam vzhledem ke svému významu patří. Spor připomíná v sekularizované podobě česko-polský konflikt o ostatky svatého Vojtěcha. Během něho, jak známo, vojsko knížete Břetislava I. vyplenilo Hnězdno a ostatky uloupilo. Zasáhl ovšem papež, český panovník musel ostatky vrátit a zaplatit tučné odškodné. Doufejme, že tento případ nedojde tak daleko.

Evropská komise se usnesla, že předá rozhodnutí ministrů financí členských zemí EU netrestat Francii a Německo za překročení povolené výše rozpočtových schodků Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku. Ministři financí hájí svůj verdikt tím, že potrestání by prohloubilo ekonomickou recesi v obou zemích a zhoršilo situaci celé Unie. Pokud je tomu tak, měla by se pravidla, podle nichž Unie funguje, změnit a ne porušovat. Je to závažný politický problém a nevyřeší se benevolentním přivíráním očí.

Pokračování seriálu Nemocnice na kraji města prý zlámal všechny divácké reformy. Na seriál jsem se nedíval, nejsem tedy kompetentní se vyjadřovat k jeho kvalitě. Je ale zjevné, že na jeho úspěchu se podílel značnou měrou věhlas někdejší Nemocnice a nostalgie českého diváka po „měkké“ části normalizační zábavy („tvrdou“ představuje např. Okres na severu nebo příběhy majora Zemana).

Čtvrtek 15. ledna: Poslanecká sněmovna přehlasovala Senát ve věci sexuálního obtěžování. Zákoník práce tedy zůstane v původní podobě, pokud ho podepíše prezident (a pokud ne, PS prezidenta zase přehlasuje). Sporný passus zní: „Sexuálním obtěžováním se rozumí jednání sexuální povahy v jakékoliv formě, které je dotčeným zaměstnancem oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti nebo které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, které ovlivní výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů.“ Ani Mladá fronta Dnes, ani Lidové noviny ho na rozdíl od Práva necitují přesně (zejména vynechávají slovo „oprávněně“, které snad není úplně nedůležité). Byla snad formulace změněna? Bez ohledu na to i na skutečnost, že podobné zákonné normy mají i v dalších zemích EU, je nová úprava skandální. K problému se ještě vrátíme.

Jiří Franěk píše v Právu, že Jan Palach se upálil a ničeho nedosáhl. Takové činy se přece nedají posuzovat podle bezprostředního výsledku. Národ Rusy ovšem nevyhnal. Palach však výzbnamně přispěl k tomu, že bylo a hlavně dnes je možno kolaboraci pojmenovat jako kolaboraci, kapitulanství jako kapitulantství. Podobně se nedá říci, že by Marta Kubišová nedosáhla ničeho tím, že pověsila na počátku normalizace zpívání na hřebík, resp. že nebyla ochotná postupovat různé ponižující procedury, které by snad odvrátily úplné silencium, jež ji postihlo: postavila tím své tehdejší kolegy (kteří to neudělali, ačkoli měli) do zvláštního světla. Takové věci jsou velmi důležité.

Časopis Respekt se podle rozhodnutí soudu musí omluvit ministru Grossovi za informace, týkající se jeho osobních kontaktů. Jaroslav Kmenta k tomu v Mladé frontě Dnes píše, že celý případ není úplně jednoznačný: „Ukázalo se totiž, že některé informace časopisu byly pravdivé, ale že se v nich objevily nepřesnosti nebo byly zkomolené.“ To je skutečně mimořádně vykutálené: informace nebyly nepravdivé, jenom nepřesné a zkomolené. Pan Kmenta kdysi vedl na stránkách Respektu útočné svatouškovské tažení proti bulvarizaci českého tisku, zejména Mladé fronty Dnes. Tažení bylo, jak se ukazuje, úspěšné: dnes sedí v redakci Mladé fronty a nestydatě lobbuje pro Respekt.

Generální ředitel České televize Janeček se omluvil Sazce za jakousi reportáž, vysílanou před třemi lety. Sazka ho držela v šachu tím, že požadovala horentní sumu za přenosy z chystaného MS v ledním hokeji a uvažovala o přesunu přenosů ze slosování do Novy. ČT nutně potřebuje peníze, protože zároveň ji tísní Dostál a Poslanecká sněmovna ve věci koncesionářských poplatků. Neradostná situace veřejnoprávního média v postkomunistickém státě: fackovací panák, na nějž z jedné strany tlačí mocní (politici), z druhé bohatí.

Taktéž v Mladé frontě Dnes protestuje proti feminismu ředitel zoologické zahrady Chleby. Jakkoli považuji to hnutí za ujeté, nezdá se mi, že by bylo možno na vztahy mezi mužem a ženou aplikovat jen tak a beze všeho zkušenosti získané v ZOO.

Pátek 16. ledna: Ministru Svobodovi se dostalo v Iráku parádního a úspěšného přijetí. To, že ho provázel nový velvyslanec USA v Praze, bylo zjevně z americké strany symbolické gesto velkého významu. O bezpečnost vládního letadla, které je vybaveno zabezpečovací technikou proti sestřelení asi tak jako soukromé letadlo středně bohatého švýcarského průmyslníka, se staraly americké helikoptéry. Ministr veze do Prahy příslib na zakázky mezi dvěma a půl a pěti miliardami Kč. Je ovšem problematické,zda to zapůsobí na českou veřejnost a zda ta povolí vládě provádět vstřícnější politiku k USA. Česká veřejnost prošla v minulosti tvrdou školou a nerozumí vstřícným gestům.

Předseda KDU Kalousek sice v rozhovoru pro Právo tvrdě kritizuje navržení Kužvarta na křeslo evropského komisaře, zároveň dává zřetelně najevo, že kvůli tomu KDU vládní krizi nevyvolá. Nic jiného než vládní krize by jí ostatně nezbývalo, ve vládě je ČSSD schopná své malé koaliční partnery přehlasovat. Stejně jako KDU se jistě zachová i US-DEU.

Popularita české vlády klesla podle CVVM od listopadu o 6%, na pouhých 29%. Vládě se tedy nepodařilo zastavit sestupný trend popularity. (Polská vláda je na tom ovšem ještě daleko hůř, té důvěřuje jen 19% Poláků). Vede prezident s 66%, nejhůř je na tom Senát s 19%, Poslaneckou sněmovnu od něho dělí pouhé 3%. Obecní zastupitelstva požívají 61% důvěry, krajská 41% (čím blíž k občanovi, tím vyšší číslo). Slušné popularitě se těší i NKÚ (54%). Na základě toho by mohl vzniknout originální ústavní pořádek: nejvyšším ústavním činitelem by byl prezident, jemu by byl podřízen Nejvyšší kontrolní úřad, pak by byla už jen obecní zastupitelstva. Ostatní ústavní a zastupitelské instituce by byly zrušeny jako nadbytečné (mají důvěru méně než poloviny občanů). To by pak byl v Česku pořádek!

Lidovci pokračují v kampani pro svůj návrh „třikrát a dost“. Návrh má jakési racionální jádro a mohutný populistický ohon. K tématu se ještě vrátíme.

V poměrné tichosti proběhlo třicáté páté výročí Palachova upálení. Vzpomnělo si na něho dvě stě studentů Filosofické fakulty KU. Pár lidí šlo pak průvodem z Palachova náměstí na Václavák. Palachova oběť je pro lidi zjevně něco tak vzdáleného jako poprava českých pánů v roce 1621. Zároveň polovina národa sleduje na Primě Příběhy majora Zemana. Tomáš Halík neodolal a v Mladé frontě Dnes si přihřál svou politickou polívčičku: ocitoval cynické výroky „jednoho místopředsedy jedné smluvně opoziční strany“ a dále „místopředsedy smluvně opoziční strany, který se pak stal jejím předsedou“ (kdopak to asi jen může být). Výroky jsou takové povahy, že je mohli říci jenom jemu. Tak, jak je uvádí. Nebo taky trochu jinak. Nepovažuji za příliš korektní vytahovat na lidi, s nimiž nesouhlasím, takovéhle argumenty.

V Hamburku se potopila česká říční loď v době, kdy byla naplňována nákladem. Rozlomila se vejpůl a šla ke dnu. Jeden z lodníků dostal šok a byl ošetřen v nemocnici. Loď prý patřila k „rodinnému stříbru“. Máme s rodinným stříbrem samé trable.

Rada České televize žádá na generálním řediteli Janečkovi vysvětlení, proč se omluvil Sazce za reportáž, odvysílanou před třemi lety, v době, kdy ČT řediteloval ještě někdo jiný. Sazka předtím ČT zažalovala, ale u soudu neuspěla. Poté učinila loni na podzim vůči ČT kroky, které je těžké označit jinak než jako nátlak. Komu patří ČT? Ministru Dostálovi? Parlamentu? Sazce? Všem najednou?

Sobota 17. ledna: Česká televize naletěla veřejnosti: diváci prý navrhovali, že jsou ochotni platit dobrovolně víc než povinných 75 Kč. Nato ČT zřídila konto na dobrovolné příspěvky diváků. Během jednoho týdne se vybralo 860 Kč. Lidé jsou ochotni, když se jim to ideově zdůvodní, demonstrovat v zimě na náměstí, ale už daleko méně platit z vlastní kapsy. ČT prokázala nepatřičnou míru idealismu, které by cynici mohli jistým právem říkat hloupost. Se samotným zvýšením poplatků je to ve Sněmovně velmi vachrlaté. Pro jsou jedině KDU-ČSL a US-deu. ČSSD je jako vždy rozpolcena, velmi vlivná skupina poslanců je zásadně proti. Např. předseda zahraničního výboru Laštůvka se nechal slyšet: „Z našeho pohledu termitů je důležité sledovat, zda trusoválové v ČT dobře hospodaří a plní veřejnoprávní poslání. A to se prokazuje nikoli výší poplatků, ale poměrem toho, kolik tam pracuje slouhů a kolik skutečných žurnalistů.“ Komunisté a ODS jsou zásadně proti zvýšení, Langer horlí o tom, jak ČT musí důsledně a efektivně šetřit a všichni dohromady ji chtějí docela nestydatě vydírat. Bylo by třeba vyrvat ČT z moci Poslanecké sněmovny, ale komu ji opak svěřit?

Pouze premiér Špidla a ministryně Buzková si udělali čas, aby uctili památku Jana Palacha. Pro ostatní je to zřejmě něco tak odlehlého jako bitva na Moravském poli. Pan prezident by měl v duchu svých teorií demonstrativně položit květiny ke hrobu neznámého kverulanta, který svým lajdáctvím a přikrádáním podrýval po dvacet let normalizace komunistický režim daleko účinněji než „extremisté“ typu Jana Palacha (ostatně, není sebeupálení typicky levicové?)

Václav Bělohradský se dožívá šedesátin. Výročí uctíme zvláštním článkem.

Prodi naznačil, že Turecko má šanci na vstup do EU. Pro totéž se vyslovil v rozhovoru pro Právo předseda ODS Topolánek. Turecko má zjevně zájem, je to důsledek dlouhodobé politiky tureckých vlád od dvacátých let minulého století. Není důvod jim v tom bránit. Proč by součástí EU nemohl být islámský stát? Problém, není s islámem, ale s islámským fundamentalismem.

Pondělí 19. ledna: Prezident Klaus navštívil expremiéra Zemana v jeho azylu na Vysočině, a jak se říká, setrval s ním v dvouapůlhodinovém srdečném rozhovoru. Podle Zemana spolu hovořili „jako chlap s chlapem“, což se zdá signalizovat, že řeč byla o prasečinkách. Pravděpodobnější však je to, co uvádějí Lidové noviny, totiž že pár slov o politice padlo, oběma se prý nelíbí Miloš Kužvart jako budoucí evropský komisař ze ČR. Koho by tam rád viděl Miloš Zeman, totiž že sebe, lze uhádnout. Že by to asi Klausovi nebylo zase až tak proti mysli (Špidla by měl problémy), taky.

Městský soud v Praze vrátil senátoru Železnému 60% podíl v CET21 a zneplatnil všechna rozhodnutí společníků CET21 po 20. květnu 2002, to znamená i odvolání Železného z funkce ředitele. Rozhodnutí ještě není pravomocné, avšak zdá se, že Vladimír Železný je nesmrtelný Kostěj české mediální scény. Pány z PPF bude stát ještě něco námahy (a asi nejen jí), než se ho s konečnou platností zbaví.

Šéfredaktora Respektu Němečka zbili dva nejspíš zjednaní darebáci. S celkovým zhodnocením jejich akce si ještě počkáme, ač nás, jak se říká, pero svrbí.

Koalice chystá novelu volebního zákona, zřejmě by se nejraději vrátila k přísně proporčnímu systému, podle něhož se volilo do roku 1998 (dnes podle slov místopředsedy ČSSD a ministra vnitra Grosse může dostat strana, která obdržela méně mandátů, víc poslaneckých křesel). Že stranám ztrácejícím podporu ten nejproporcionálnější systém ze všech proporcionálních připadá jako východisko z nouze, je pochopitelné. Že by nebylo od věci české politice trochu pomoci, aby negenerovala jednu patovou situaci za druhou, taky.

Politickou událostí číslo jedna je ovšem boj o Útěchov (nejmenší městskou čtvrt v Brně). Dobyl si ji jako pašalík (jméno je symbolické: cena útěchy) někdejší šéf Republikánů Sládek, dnes s ním svedl vyrovnaný zápas rovněž někdejší šéf, avšak ČT Brno Drahoš. Oba dostali po třech místech v zastupitelstvu, sedmý mandát je v rukou ODS. Pokud ovšem Sládkovci své mandáty složí, mohou se volby opakovat znovu. Útěchov je prý atraktivní čtvrť s drahými parcelami. Boj tedy bude zuřivý.

Svaz PTP protestuje, a nepochybně právem, proti někdejší humoristické hvězdě komunistického Dikobrazu Švandrlíkovi a jeho románu (nyní přetavenému v televizní seriál) Černí baroni. Jeho námětem je humorně pojatá služba v PTP (lépe řečeno v Technických praporech a po Stalinově smrti, což není totéž). Všichni ovšem v té souvislosti mluví o PTP, což byly trestní oddíly na úrovni kriminálu s časově přesně neomezenou službou. Kdyby někdo natočil humorný příběh z Mauthausenu, bylo by to sice o hodně nevkusnější, ale rozdíl by byl stejně jen v kvantitě.

Úterý 20. ledna: Jiřina Bohdalová žaluje Ministerstvo vnitra kvůli tomu, že je vedena jako spolupracovnice StB. Z toho, co uvedl náměstek ministra Zeman, plyne, že evidována asi opravdu je. Zároveň je zjevné, že ji Státní bezpečnost vydírala mimořádně hnusným způsobem. V Mladé frontě Dnes se píše: „Slibovali jí různé výhody, kromě jiného pomoc pro jejímu otci, který byl v té době ve vězení“. To je zvláštní pojetí výhody: za výhodu bych považoval (podle tehdejších měřítek) právo na přednostní nákup automobilu nebo poukaz na dovolenou v Karibiku.

Potopená česká loď, o níž jsme tu psali, bude vyzdvižena, protože blokuje část hamburského přístavu. Cena, kterou nutno za vyzdvižení zaplatit, se rovná ceně plavidla. Teprve tímto procesem nechtěného zhodnocení se z ní stává opravdové rodinné stříbro.

V Rusku se spekuluje, že vycpaný diktátor má být odstraněn z Rudého náměstí a pohřben do rodinné hrobky. Možná, že by to byla škoda: jedná se o pozoruhodnou kuriozitu, turistickou atrakci a zároveň svého druhu historickou památku, která nemá ve světě obdoby a čas ji ještě zhodnotí.

Návrh volební reformy, který předestřel ministr Gross, prý počítá mj. se snížením hranice pro vstup do Poslanecké sněmovny z 5% na 3%. To je dost neuvážené, sice to možná zachrání před zkázou Unii svobody (možná, že také ne), ale otevře to cestu do parlamentu lidem typu Miroslava Sládka nebo Jakuba Patočky. Pětiprocentní hranice je významná hygienická zábrana, zatím se odsvědčila a bylo by ji třeba zachovat.

Případ zbitého šéfredaktora Respektu se dále rozvíjí. Prý kdosi telefonoval do redakce časopisu a sdělil: „Jestli o nás ještě něco napíšete, tak jste skončili. Macháček.“ Macháček se jmenuje nekorunovaný král mosteckého podsvětí, jemuž se v respektu věnovali. Tato historka už nápadně připomíná příběh o oběšeném telegrafistovi z Osudů dobrého vojáka Švejka, nedbalým čtenářům knihy si jej dovolím připomenout: telegrafista se oběsil, protože ho šikanoval přednosta stanice. Za nějaký čas začal dotyčný přednosta mezi půlnocí a jednou hodinou dostávat po železničním telegrafu stereotypní zprávy: „Jak se máš, pacholku? Jungwirth.“ (To bylo oběšencovo jméno). Když to trvalo pár týdnů, přednostu to zlomilo a odeslal dotaz, co má učinit, aby umrlce usmířil. Odpověď zněla: oběs se na nejbližším stromě. Přednosta uposlechl a pak za to zavřeli telegrafistu ze sousední stanice.

V Senátu se projednává návrh novely zákona o státních svátcích, která mj. jako významný den opět zavádí tzv. MDŽ, tj. Mezinárodní den žen. K věci jsme se již vyjádřili a náš názor pouze připomínáme.

Středa 21. ledna: Místopředseda vlády Škromach dal veřejně najevo nostalgii po Zemanovi, chce, aby se znovu zapojil do stranické práce a ucházel se o funkci prezidenta. Zajímavé je pouze, zda tato iniciativa za Zemanův návrat (vyplývá zřejmě z neradostné situace nejsilnější vládní strany, z neobratnosti jejího předsedy, poklesu preferencí apod.) povede k rozštěpení strany či zda se protizemanovské křídlo nechá po bolševickém vzoru jednoduše převálcovat. Druhá věc je, zda ČSSD se Zemanem v čele bude ještě někdo volit – vždyť jeho místo už zaujal Grebeníček. Model dle komunistických tradic by byl: v příštích nebo přespříštích volbách koalice KSČM – ČSSD (ČSSD tahá za kratší provázek). Po vítězství Grebeníček premiérem, Zeman prezidentem. Smíření na levici. Za tři roky velký proces s protistátním centrem Zeman a spol.

APRA (Asociace Public realtions agentur) nabízí sto tisíc korun za informace o útočnících na šéfredaktora Respektu Němečka. Jistý nejmenovaný kriminalista k tomu Právu sdělil: „Je to sice velice hezké a podbízivé, ale policie nepotřebuje, aby někdo zasahoval do její práce a vypisoval odměny. V podstatě to naši práci degraduje a vypadá to, jako by ji mohly ovlivnit nějaké odměny ze soukromého sektoru.“ Napadení novináře je podle něho pro policii obrovský problém, protože „žádnému jinému případu nebudou média věnovat tolik pozornosti“. Stanovisko je vyčerpávající a editor Událostí se k němu hlásí, škoda, že policista neměl dost odvahy, aby se pod něj podepsal. Proč by se měli policista bát APRA nebo Respektu, když v této věci má úplně pravdu.

Špidla hodlá usilovat o snížení pětiprocentní volební hranice pro vstup do Poslanecké sněmovny v naději, že pak by ČSSD mohla udělat koalici se Zelenými a zbavila by se nepohodlných koaličních partnerů. To je směšné: příští volby vyhraje s velkou převahou ODS a když bude mít ČSSD štěstí, zůstane stranou druhého řádu, jakou jsou dnes lidovci. Jediný důsledek snížení hranice bude, že se sněmovna zaplevelí nechutnými darebáky a výstředními cvoky (přičemž těch pár relativně slušných lidí, kteří si zachrání politickou kůži, bude docela bezmocných a bude jim jen dělat štafáž.

Podle šéfa Bezpečnostního odboru ministerstva vnitra ministerstvo většinu soudů ohledně agentů StB prohraje, protože ministerstvu jde o registraci, kdežto soudu o vědomou spolupráci. Jsem pevně přesvědčen, že všichni agenti, uvedení v registru svazků, podepsali vázací akt a dobře o tom věděli. Drtivá většina z nich k tomu byla donucena (proboha, kdo by to dělal dobrovolně, takového by snad ani StB nechtěla!), leckdy mimořádně nevybíravým,i prostředky, řada z nich se snažila z úvazku se co nejrychleji vyvlíknout (mnohým se to povedlo, zejména v liberálnějších šedesátých letech) a nikoho neudala. Zůstává skutečnost, že podpis vázacího aktu je jisté selhání. Na „černé duše“. Které si tam důstojníci StB zanesli o své újmě, absolutně nevěřím (tak komunistická policie nefungovala). Skoro bych ale řekl, že bude-li „spravedlivé rozhořčení“ nad registry svazků ještě pár let pokračovat, ukáže se, že s StB vlastně vědomě spolupracovala celá řada lidí, kteří v registrech nejsou. Hrrr na ně.

Čtvrtek 22. ledna: Soud herečce Jiřině Bohdalové potvrdil, že její jméno figuruje v seznamu agentů StB neoprávněně. Bohdalová žádá výmaz svého jména z registru, což však zatím zákon neumožňuje. Případ obklopuje řada nejasností. Ministerstvo vnitra přiznává, že neexistuje vázací akt. Jakýsi pracovník jedné z polistopadových tajných služeb ovšem tvrdí, že Bohdalová napsala pro StB nejméně 4 zprávy, které měl sám v rukou. Nechce však být jmenován a Bohdalová žádá, aby tedy zprávy předložil (to on jistě udělat nemůže, už jen proto, že dnes v té službě zjevně nepracuje). StB vydírala Bohdalovou kvůli jejímu otci, který byl odsouzen na dlouhá léta za tzv. rozvracení republiky. Jak je možné, že Bohdalová přesto vystudovala nebo dokončila tak prestižní školu, jako je DAMU, a směla v druhé polovině padesátých let hrát ve filmu a vystupovat v televizi? Herečka podle vlastních slov prý byla sama nějakou dobu ve vazbě. Kdy a jak dlouho? Proč se Bohdalová soudí teprve teď, když se o tom, že je v seznamu, se všeobecně ví někdy od roku 1991 nebo 1992? To všechno vypadá jako načasovaný a řízený útok na seznamy agentů, zaštítěný případem populární osobnosti (Bohdalová sama pozadí té věci nemusí vědět, navíc je zjevné, že se kdysi stala obětí dosti odporného vydírání). Je zjevné, že důsledek případu má být a bude všeobecná bagatelizace spolupráce se Státní bezpečností, bez ohledu na to, zda s ní Bohdalová spolupracovala nebo ne (i soud se může mýlit).

KSČM si upevnila druhou pozici na žebříčku preferencí. Vyplývá to z posledního průzkumu STEM. Snad v důsledku toho sílí v ČSSD znovu hlasy po návratu Miloše Zemana. Ti, co po něm touží, se ve straně nakonec mohou prosadit. ČSSD má ale necelých dvacet tisíc členů a voličů jsou miliony. Je možné, že se Zeman vrátí do vedení ČSSD, ale že by se mu podařilo zopakovat ten vzestup, který předvedl od roku 1993 do roku 1998, je v podstatě vyloučené.

Vladimír Remek souhlasil se svou kandidaturou do Evropského parlamentu (za KSČM) pod podmínkou, že se o ní jeho zaměstnavatel nedozví z tisku. To se ovšem stalo, a KSČM teď prý trne, nevezme-li ji zpátky. To je ale krajně nepravděpodobné, kandidatura znamená relativní nezávislost na „zaměstnavatelích“ a velké hmotné výhody. Komunisté Remkovi přitom nabídli zaručeně volitelné druhé místo, a konečně, pan Remek k nim vždycky měl velmi blízko.

V souvislosti se změnou DPH pro veřejné stravování a možným zdražením v restauracích se poslanec ČSSD Křeček dal slyšet, že to aspoň přiměje malostranské podniky, které jsou až čtyřikrát dražší než restaurace Poslanecké sněmovny, snížit své „nestydaté zisky“. Podle lidí, jimž je blízká myšlenka „sociální spravedlnosti“, je každá zisk nestydatý. Navíc se pan Křeček mýlí. Luxusní restaurace na Malé Straně žijí ze zahraniční turistické klientely, těm zdražení nebude vadit. Normálním lidem, kteří se aspoň občas chodí stravovat do podniků cenově srovnatelných s restaurací Poslanecké sněmovny, bude zdražení vadit zatraceně.

Pátek 23. ledna: U Miloše Zemana si veličiny podávají dveře. Nejprve se tam byl rozloučit americký velvyslanec, pak do Zemanova asylu zavítal na přátelskou návštěvu Václav Klaus, teď před svým odjezdem ruský velvyslanec Savolský. Setrval celé tři hodiny a vřelými slovy ocenil zásluhy blanického rytíře z Vysočiny o česko-ruské vztahy. Všichni vylepšují Zemanovo image ve vlastní straně. Poslanec Jičínský se přimlouvá za opětovnou integraci expremiéra do stranické politiky. Zeman se z ní ovšem kdysi dezintegroval sám a dobrovolně, zjevně s cynickým kalkulem, že jeho neschopným famulům nakonec nezbude nic jiného, než ho přivolat zpátky. Teď se může stát, že po katastrofickém neúspěchu s prezidentskými volbami někdejšímu předsedovi svitne naděje. Jeho projektem je menšinová vláda ČSSD s příležitostnou podporou dvou nejsilnějších stran (komunistů a ODS). S tím by nepochybně dokázal dokončit načaté volební období. Potřebuje jen, aby padla tato vláda, zachovala se jakž takž jednota ČSSD a aby Klaus pověřil sestavením nové vlády jeho. To není nepředstavitelné. Že by se ovšem dotáhl na popularitu z roku 1998, je nepředstavitelné. ODS snad počítá s tím, že tato varianta jí vzhledem k všeobecné neoblíbenosti vysočinského Kalibána všude jinde než v úzkém kroužku osmnácti tisíc sociálních demokratů pomůže zvýšit preference. Pokud je tomu tak, mohli by se všichni zúčastnění šeredně přepočítat, jak to při cynických kalkulech často bývá.

Vladimír Remek, jak jsme dobře předpovídali, přijal kandidaturu za KSČM do Evropského parlamentu, a komunisté ho za to možná ocení funkcí lídra kandidátky. Populární osobnosti osmdesátých let se vracejí. Nějak mi to souzní s očistou Jiřiny Bohdalové, reprízou Majora Zemana a s obnoveným vydáváním Dikobrazu. Ostatně, žije ještě exředitel ČST Zelenka?

Senát zamítl vládní novelu, která měla umožnit státu, aby poskytl bezplatnou pomoc obcím v majetkových sporech. Novela měla posílit pozice žalovaných tam, kde jde o vydání majetku, zabaveného podle Benešových dekretů zrádné cizácké šlechtě. Je dobré, že nemravný projekt narazil na překážku, bude však lehce odstraněna, protože v PS zákon požehnalo 109 poslanců a nebude tedy problém veto Senátu přehlasovat.

Dědička hlubocké větve rodu Schwarzenbergů paní Petzoldová chce žalovat ministra Dostála za to, že v deníku The Daily Telegraph mluvil o její kolaboraci. Svědkyně rozhovoru s reportérem listu, britská fotografka, to prý může potvrdit. Ministr Dostál je ve výhodné pozici. Jak známo, jediná světová řeč, kterou aspoň pasivně ovládá, je slovenština. Pochybuji, že britská fotografka umí česky. A všechno je tedy možné bez problémů svést na tlumočníka.

Přes osmdesát tisíc lidí podepsalo petici proti násilí a sexu v médiích, najmě komerčních. Iniciativa zjevně vznikla v kruzích blízkých katolické církvi a žádá omezení podobných programů, hlavně ve vysílacích časech, kdy je mohou sledovat i děti. Je pravda, že éter je zaplaven filmy zároveň hnusnými i směšnými, kde se polovinu doby souloží, polovinu doby cáká krev, často je obojí prokombinováno. Zákaz by ovšem byl zásahem státu do soukromé sféry, znamenal by nebezpečný precedens, a jak to u zákazů bývá, ničemu by nepomohl, jen by zvětšil atraktivnost postižených pořadů. Dokud je lidi budou chtít, zákazy nepomohou.

Předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek a stínový ministr opoziční ODS Langer se po úspěšné žalobě herečky Bohdalové předhánějí v horlivosti, pokud jde o novelu zákona, která umožní vypustit ze seznamu osob registrovaných jako agenti StB z oficiálních seznamů Ministerstva vnitra. Celý problém lustrací byl u nás špatně postaven a teď se za populistických hrátek hroutí. Bylo by dobré taky naopak umožnit, aby do seznamu byli podle politické potřeby a vůle lidu zaneseni ti, kteří tam zatím nejsou, ale zaslouží si, aby tam byli. Vypadá to, že jediné, co z toho všeho zbude, jsou staré dobré Cibulkovy seznamy.

V souvislosti s platy europoslanců za ČR je české krkounství vystaveno neslýchané zkoušce. Je to vlastně jakási past: buď se politická reprezentace rozhodne, že budou odměňováni podle návrhu Evropské unie – pak budou mít sice ve srovnání s poslanci české Poslanecké sněmovny několikanásobné platy a částky na režijní výdaje, ale všechny nákladu uhradí EU. Nebo přijde ke slovu sociální spravedlnost, a pak jejich o hodně nižší platy zaplatí ČR ze státního rozpočtu. Vsadil bych, že zvítězí rumcajsovský smysl pro spravedlnost a bude zvolena druhá varianta, i když dá rozum, že náklady, spojené s dlouhodobým pobytem ve Štrasburku a pendlováním mezi evropskými metropolemi jsou nesrovnatelně vyšší než náklady na život a práci poslance v postkomunistické ČR. V souvislosti s platy europoslanců se ozval i pověřenec hornorakouské vlády Radko Pavlovec. Prohlásil, že se i některým lidem v Rakousku zdají být peníze na poslaneckou režii přehnaně vysoké a dal tak překvapivě najevo, že je za určitých okolností schopen mluvit i o jiných věcech než o Temelínu.

Sobota 24. ledna: Podle ministryně (a předsedkyně pražské organizace ČSSD) Buzkové straně hrozí velká krize. Utvořila se v ní prý neprostupná vrstva stranické oligarchie. Strana se vzdaluje slibům, které dala voličům (jak by ne, naslibovala jim nesplnitelné) a pod tlakem US-DEU, která využívá postavení ve vládě, neodpovídajícího její skutečné váze, musí přehodnocovat svůj sociální program. Kandidátka strany pro Evropský parlament byla sestavena špatně (pražští zástupci Paroubek a Kavan se octli na nevolitelných místech). Tato náhlá vlna kritiky signalizuje, že s vedením se to houpe a paní Buzková by, jak to v takových případech bývá, raději přeskočila na palubu spolehlivější kocábky. Zítra ji prý čeká významné jednání v její domovské organizaci, kde se na ni zjevně tlačí představitel druhého křídla strany Šplíchal. Zdá se, že se skupina, která ČSSD ovládla po Zemanově odchodu, začíná rozkládat. Možný scénář dalšího vývoje je například: pád vlády, Klaus pověří sestavením nové Zemana a ten bude do konce volebního období vládnout s tichou podporou komunistů. V krizových situacích, kde je KSČM nepoužitelná (boj proti terorismu, spojenectví s USA) mu vypomůže ODS.

Špidla svým sílícím oponentům nahrává: prohlásil, že postup ČSSD v případě volby prezidenta („odvolení“ Zemana) byl chybou. Mění svá stanoviska (původně chtěl, aby se ČR podílela na projektu tvrdého jádra EU, teď je zásadně proti existenci takového uskupení). Jsou to příznaky politického komatu?

Děkan lékařské fakulty Olomoucké univerzity byl zadržen na Novém Zélandě a obviněn nejprve z pokusu pašovat orchideje, potom z pokusu o nepovolený vývoz tamní flory. Hájí se sám, hájí ho ministr Svoboda, ale sotva někdo oddiskutuje, že se pokusil překročit novozélandské zákony, které musel znát. Po Thajsku další ostuda, pokud jde o předmět (orchideje) o hodně nevinnější, pokud jde o aktéra (akademický funkcionář) zase o hodně větší.

V rozhovoru, který pro Právo pořídil Alexander Kramer, prohlásil Karel Kühnl, že podle významného myslitele je politika vrtání tvrdých desek tupými vrtáky. Pozoruhodné sebeocenění.

Všechny české listy se předhánějí v jásotu nad rehabilitací Jiřiny Bohdalové. Z politiků je výjimkou Tomáš Julínek (ODS), spolunavrhovatel zákona o zpřístupnění svazků StB. Netroufá si říci, zda se lidem, jejichž jména byla zveřejněna, ublížilo. Jiřinu Bohdalovou vlastně očistily noviny, které byly plné jejího případu. Přípasd Bohdalová je významnější, než by se na první pohled zdálo, a ještě se k němu vrátíme.

Jeden náš mladý slovanský bratr z Běloruska napadl opilého člověka, který se vracel z hospody (předem si ho vyhlédl), využil jeho neschopnosti se bránit, udusil ho a okradl. Za loupežnou vraždu dostal deset let. Za pět let ho pustí a může pokračovat. To je možné jen u nás.

Helena Štáchová řekla k případu Jiřiny Bohdalové Mladé frontě Dnes: „Jistě byl na ni (Bohdalovou) vyvíjen daleko větší nátlak než na spoustu bezejmenných, kteří se dnes pyšní čistým štítem jen proto, že je nikdo z StB neoslovil.“ Správně! Na ty si musíme především posvítit!

Podle šéfredaktora Respektu Němečka (rozhovor pro Lidové noviny) došla firma Appien Group na základě průzkumu veřejného mínění, který sama zadala, k přesvědčení, že kvůli kritickým článkům v Respektu klesla její důvěryhodnost z 27% na 20%. Firma neobyčejně přeceňuje vliv toho časopisu.

Před 60 lety skončila blokáda Leningradu (tématu se věnovaly Lidové noviny v podstatě ve stejném duchu jak se o něm u nás psalo od padesátých let minulého století). Nemohu si pomoci, ale několikaletá obrana obklíčeného města, která stála životy desetitisíců civilistů, přičemž význam vzdorování byl spíš morální než strategický, je něco, co svědčí o úplně jiném přístupu k hodnotě lidského života, než kterou bychom se měli inspirovat. Možná, že většina obyvatel Leningradu byla se vzdorem tak či onak srozuměna (ruská mentalita je jiná než naše), ale to neznamená, že by rozhodnutí bylo dosaženo jejich jasným a vědomým souhlasem. Zejména od vedení země a armádního velení bylo nezodpovědné vrhnout tolik lidí do záhuby kvůli víceméně prestižní záležitosti. Ale co člověk může očekávat od největšího masového vraha v dějinách lidstva! A pokud si tehdejší ruský stát pád Leningradu nemohl dovolit z psychologických důvodů, je to smutné: co si myslet o mentalitě, k níž patří, že bojový duch s udržuje masovými lidskými obětmi.

Pondělí 26. ledna: V ČSSD se začíná zvedat sebezáchovná vlna nespokojenosti s předsedou Špidlou. Na pražské konferenci strany se o něm vyjádřil kriticky Grossův člověk Ibl, Buzková napadá stranickou oligarchii, k níž se ovšem údajně počítá i ona sama (nevím, zda je to dobrý nápad, jak si zachránit možnost i v budoucnu servírovat na Rosenthalu a debužírovat v Amici miei, v každém případě zemanovci z Prahy 4 už řvou, že jim vykrádá témata). Kavan zase kritizoval kandidátku ČSSD do Evropského parlamentu (jak by ne, když na něho zbylo jen nevolitelné místo a tak raději odstoupil), a také koalici s pravým středem, která stranu vzdaluje od jejího programu. Nelíbí se mu dále, že strana kvůli „modernizaci státu“ opouští“levicové principy“. Dosud nikdy se to se Špidlou nehoupalo tak jako nyní. Podle A. Mitrofanova (Právo) ovšem levice nemá ve straně silnou pozici, kromě toho působí setrvačnost poslaneckých mandátů a vládních postů. To je pravděpodobné.

Někdejší „čs. kosmonaut“ a nynější kandidát KSČM na post europoslance Vladimír Remek prohlásil: „Pokud bude mít někdo potíže s tím, že jsem na kandidátce KSČM, je to jeho problém.“ Editor Událostí s tím problém nemá: pan Remek na kandidátku KSČM jednoznačně patří. Problémy bych měl, kdyby se ocitl na nějaké jiné.

Podle náměstka ministra vnitra Zemana chybějí na seznamech jména stovek agentů StB. Historik Vališ to potvrzuje. Je zjevné, že bude třeba zvolit novou metodologii: ti, co dosud na seznamech jsou, se rehabilitují, a místo nich se tam zapíší ti, co tam zatím nejsou.

Poslanec Laštůvka vyzývá vládu a hlavně ministra Svobodu, aby vyvíjeli větší tlak na USA, pokud jde o zrušení vízové povinnosti pro české občany. Příliš se prý klaníme (tentokrát neříká poklonkujeme, možná, že mu někdo vysvětlil, že to není esteticky lahodné) před nejmocnějšími. To u české veřejnosti zabere. Nejmocnější je třeba s prominutím srát! Ovšem jen to té chvíle, než dostaneme pořádně přes čenich. Plán jednat s USA z pozice síly svědčí o rozhledu a politické prozíravosti sociálnědemokratického předsedy zahraničního výboru PS.

Úterý 27. ledna: Ministři zahraničí EU pomohli České republice, přesněji řečeno její politické reprezentaci, z nepříjemného konfliktu mezi krkounstvím a šetrností: Země, které nejvíce přispívají do rozpočtu Unie zablokovaly návrh na štědré odměňování poslanců z unijních peněz, který byl u nás zdrojem takového pohoršení, že populisticky naladění kandidáti (senátorka Roithová) vyjádřili nyní bujaré potěšení nad tím, že budou brát dramaticky méně, než jak to zpočátku vypadalo. Poslance totiž bude platit vysílající země podle vlastních norem. V případě ČR to znamená dosti bídně. Protože ale výdaje spojené s provozováním mandátu přímo v Štasburku hradí EU, a to bohatě, vzniká komická situace: asistenti poslance (lépe řečeno ten schopnější a důležitější ze dvou asistentů) může brát víc než sám poslanec. Je to řešení česky lidově demokratické. Aspoň se poslanci nebudou zbytečně vyvyšovat nad prostý lid. A jejich asistent je občas může pozvat na kafe.

V případu Vladimír Železný probíhají nezávisle na sobě dva procesy (v širokém slova smyslu, i když jde zároveň o záležitosti, které se odehrávají nebo aspoň skončí u soudu): tím prvním je reinstalace senátora do vlastnických struktur Novy a do ředitelského křesla, ten druhý naopak směřuje k instalaci senátora do basy. Pokud budou oba úspěšně dovršeny, bude se jednou obnovený pořad Volejte řediteli vysílat z nápravného zařízení Plzeň – Bory.

Zároveň se opět rozjela kampaň za rehabilitaci Jiřího Kajínka. Je dojemné, kolika lidem leží osud toho člověka na srdci. Má tu výhodu, že není fanatický levičák (jako třeba Jan Palach). Je to zvláštní, krajní případ rumcajzovského zbojníka: určitě se za čas přijde na to, že bohatým bral a chudým dával (což není levicové, pouze lidově demokratické). Ostatně kdo ví, třeba je opravdu nevinný. My se však vůči nevině zbojníků (stejně jako vůči nevině agentů StB) těžko zbavujeme jisté chorobné podezíravosti. Musíme na sobě zkrátka ještě hodně pracovat.

Středa 28. ledna: Předseda ODS Topolánek a zjevně i poslanecký klub ODS se postavili proti vypouštění jmen ze zveřejněného registru svazků StB a proti novelizaci zákona o zveřejnění svazků StB, jak ji navrhuje mj. stínový ministr vnitra ODS Langer. Podle Topolánka ODS v žádném případě nesmí připustit, aby se zákon o zpřístupnění svazků StB či lustrační zákon znehodnotily či dokonce spadly pod stůl. Jakkoli je stanovisko předsedy ODS sympatické, bude to mít těžké: lustrační zákon je těžko udržitelné provizorium, které bylo kdysi zvoleno proto, aby se nemusely zveřejnit svazky StB. A když se poslanci rozhodli svazky zveřejnit, bylo už, jak se ukazuje, pozdě. Svazky měly být oficiálně zveřejněny před tím, než je neoficiálně zveřejnil Cibulka.

Jedna část potopené české lodi v hamburském přístavu byla od zbytku odříznuta a umístěna „v suchém doku“. Podle představitele společnosti, která plavidlo provozovala, není vyloučeno, že po vyjmutí zbytku bude tuto část možno přivařit zpět na původní místo. Jde o jakousi říční variantu dávného snu všech podmořských zlatokopů – vyzdvižení bájného Titaniku. Česká republika na tom svým způsobem vydělala – technickou stránku via facti svěřila zkušenějším a lépe vybaveným německým sousedům (těm nakonec nezbylo nic jiného, než se operace ujmout, vrak jim blokoval část přístavu). ČR to bude pouze financovat. I to je ovšem zásluha.

Poslanci ČSSD se bouří: v tomto roce už žádnou reformu! Jinak prohrají všechny volby. Proti je Radim Turek, Jitka Kupčová, zdá se, že i předseda poslaneckého klubu Ibl. O protokomunistické frakci Laštůvka – Kavan – Hojdar ani nemluvě. Další signál blízkého pádu Špidly i této posthavlovské vlády.

Zato ministerský předseda Tony Blair těsnou většinou prosadil v britském parlamentu reformu financování vysokého školství. Rozdíl mezi Blairem a Špidlou je viditelný na první pohled. Blairovi ještě zbývá vyrovnat se s aférou Kellyho. I u nás už bylo vyroněno příliš krokodýlích slz nad člověkem, který spolupracoval s britskou vládou, a buď z blbosti, nebo z nedostatku loajality ji práskl médiím. Pokud považoval za nutné a prospěšné sdělit BBC to, co mu sdělil, proč se pak zabil? Tento člověk si snad zasluhuje soucit, ale proč by kvůli němu měl odstupovat britský premiér?

Česko německé vztahy, zatížené českými mindráky a neschopností sebereflexe, vydávají podivné plody. Tak například Koordinační rada Česko-německého diskusního fóra, jedné z nejzbytečnějších organizací na světě, se teď zabývá otázkou silničních ukazatelů v Německu a v Česku. Jako gesto smíření navrhují, aby na českých silničních ukazatelích byl vždy vedle českého názvu německé lokality (Norimberk) uveden i německý (Nürnberg). Naproti tomu by Němci měli uvádět vedle německých názvů českých lokalit (Reichenberg) též české (Liberec). To je nehorázná pitomost. Na světě žije přinejmenším 98% lidí, kteří nejsou ani Češi, ani Němci. Proto nejsou povinni znát německé názvy českých lokalit a české názvy německých lokalit. Tito lidé tvoří slušnou (ne-li nadpoloviční) část návštěvníků ČR. Na mapě si našli Liberec, tak se to město oficiálně jmenuje, do historie je jim houbeles, jedou tam na dovolenou. Na zpáteční cestě navštíví Dresden, které si najdou na mapě, a nic jim není po tom, že se tomu česky říká Drážďany. Když se na směrové ceduli uvede Dresden, neznamená to, že by Češi nesměli říkat Drážďany (taky je to ani nenapadne). Když se na směrové ceduli uvede Liberec, neznamená to, že by mu Němci dále plným právem dál neříkali Reichenberg. V obou případech se pouze omezí počet dopravních nehod, způsobených zpitomělými italskými a japonskými řidiči, kteří budou luštit nápisy se závorkami a nezbude jim čas dávat pozor na cestu. (Kromě toho mám dojem, že jak na německých, tak na českých směrových tabulích bývají jména měst v druhé zemi uváděna tak, jak se v té zemi nyní jmenují, což je správné).

Obec Břidličná na Bruntálsku vejde do dějin jako druhá lokalita, kde bude možná zrušena místní organizace ODS. Vstoupila totiž do nemravného spolku s KSČM. Starosta je komunista, místostarosta ODS. Celá městská rada je pozoruhodná pelešnická mesaliance, protože v ní zasedají ještě představitelé US-DEU, KDU-ČSL a nezávislých. Národní fronta se opět uchytila v bývalých Sudetech! Chybí jen ČSSD (možná, že se v Břidličné už sloučila s KSČM). Regionální rada chce místní organizaci ODS zlikvidovat, možná, že by bylo lépe ji prohlásit, podobně jako Mnichovskou dohodu, za neexistující od samého počátku. Pozoruhodné je, že jde o druhý případ, kdy ODS ukazuje svou zásadovost (první byla ostravská čtvrť Krásná pole, případ ovšem není rovněž uzavřen). Zbývá ještě Třinec, Frenštát pod Radhoštěm a Fulnek. Tam rovněž sedí pohromadě komunisté s ODS. Jde ovšem (na rozdíl o Břidličné) o dosti velká města: v těch je, jak se zdá, těžší být zásadní.

Čtvrtek 29. ledna: Výzkumy CVVM a TNS Factum hlásí přírůstek preferencí pro ČSSD, podle CVVM se dokonce strana vrátila na druhé místo v žebříčku. Zároveň se ministr financí dušuje, že ČSSD nehodlá sbližovat sazby DPH, 5% pro potraviny a léky zůstane zachováno. Ještě před několika dny se ovšem spolu s Kalouskem vyjadřoval pro sblížení a tedy zvýšení dolní sazby. Je iluzorní, myslí-li si vedení ČSSD, že získá natrvalo voliče líbivým oportunismem. Vždycky se najde někdo, kdo to bude umět lépe než ona prostě proto, že není zrovna u moci.

ODS chce zavést paušální poplatky za rozhlas a televizi pro rodiny, kde je aspoň jeden plnoletý občan (což je prakticky vždy), bez ohledu na to, vlastní-li rozhlasový či televizní přijímač, nebo ne. Je sice pravda, že rodin bez rádia a televize je u nás minimum, ale v zásadě návrh ODS vychází z čehosi jako kolektivní vina. Nemyslím, že je možné si takhle zjednodušovat situaci.

Advokát knížete Kinského a paní Pezoltové chce zažalovat ministra Dostála, pokud se jeho mandantům neomluví za obvinění, že kolaborovali s nacisty. Inkriminovaná pasáž z listu The Daily Telegraph (ministra tam citují) zní: „Tito lidé kolaborovali s nacisty. Pravděpodobně tedy porozumíte tomu, proč s nimi nechceme jednat“. Ministr však prý řekl pouze, že „některé z těchto bývalých šlechtických rodů (šlechtictví jim bylo z konfiskováno po roce 1918, bd) se dopustily za nacismu kolaborace“, přičemž mluvil obecně o šlechtě a nikoho nejmenoval. Je pozoruhodné, proč tedy nemůže říci, že ten výrok nevztahoval na Kinského osobně (Kinský byl za války malé dítě) a že ho mrzí, že byla jeho slova dezinterpretována – může se vždycky vymluvit na překladatele, to je výhoda všech lidí, kteří z cizích jazyků jakž takž rozumějí jen slovenštině. To by mu pusa upadla? Taky nechápu, jak se může kolaborace dopustit rod. Naproti tomu, tvrdí Dostál, jedna „větev“ Kinských pomáhala odboji. Ani „větev“ nemůže nikomu pomáhat. Pan ministr má zásadu kolektivní viny zadřenou jako špínu za ušima.

Francouzská vláda schválila zákaz nošení muslimských šátků, židovských jarmulek a „velkých“ křížů ve školách a státních institucích. Pro zákon je i socialistická opozice a 69% Francouzů. Budou muset muslimové jíst ve školních jídelnách a v kantinách státních úřadů vepřové, aby byla zachována zásada občanské rovnosti? To, co stát zakazovat nemusí, by zakazovat neměl. Zbytečně se plete do soukromí svých občanů a tím, že demonstruje svou „neutralitu“ (týká se to přece i Židů a křesťanů!) zametá problém pod koberec.

Vyšlo najevo, že se prezident Klaus v Praze nastěhoval do vily po vyhnaných Němcích (patřila známému pražskému lahůdkáři Lippertovi, jehož jméno zná moje generace z vyprávění svých rodičů). Těžko to prezidentovi vyčítat. Lze mu však právem vyčítat, že během své politické kariéry nijak nepřispěl k tomu, aby se sudetoněmecký problém nějakým způsobem smírně vyřešil. Kdyby se to bylo stalo (je naprosto jasné, že součástí takového řešení nemohly a nemohou být majetkové restituce), nikoho by dnes nezajímalo, že bydlí ve vile po Němcích. Karel Steigerwald, který má sklon vyhnání Němců a věci s ním související bagatelizovat, píše dnes v MfD, že „vlastnictví… je něco, čím minulé století pohrdalo“. To je na můj vkus trochu paušální obvinění: jde o to, jak, kdy a kde. První Československá republika, i když se jí dá v této věci leccos vytknout, pohrdala vlastnictvím daleko méně než ta třetí (1945-8), o komunistické éře raději nemluvit. A na západ od Rýna se v minulém století pohrdalo majetkem nesrovnatelně méně než na východ od Aše.

Odvolací soud zpřísnil vydavateli Zítkovi trest za hanobení národa a rasy, jehož se dopustil tím, že vydal Hitlerův Mein Kampf. To je významný precedens. Napříště se může hanobení českého národa a jeho rasy dopustit např. každý, kdo veřejně poškozuje „národní zájmy“ v pojetí ODS a KSČM.

Pátek 30. ledna: Je zajímavé, jak velký rozruch vzbudila skutečnost, že Klaus bydlí ve vile po vyhnaných Němcích. Přitom Klaus je tam jen v nájmu, celé české politické spektrum je zajedno, že vyhnání Němců bylo to nejlepší, co jsme po válce mohli udělat a média i drtivá většina obyvatelstva je v tom podporují. Hradní kancelář uvažuje o tom, že Klausovi postaví zbrusu novou rezidenci. Jako místo by se hodil Vyšehrad nebo Levý Hradec (podle toho, věříme-li víc pověstem nebo historikům). Ke zprávě se ještě vrátíme.

V Senátu koluje jakýsi dokument, podle něhož se prý ministr Palas v roce 1988 upsal KGB. Takový dokument, pokud je pravý, mohly vypustit jen ruské zpravodajské služby, a je otázka, k čemu by jim to bylo dobré. Předseda senátorského klubu ODS Jiří Liška k tomu prohlásil: „Samozřejmě je to útok na pana ministra. Teď je jenom otázka, jestli je oprávněný, nebo neoprávněný, a to se z té kopie, kterou jsme dostali, nedá poznat“. Pan senátor se velmi mýlí. Pokud se z kopie nedá poznat, že útok na ministra Palase je oprávněný, je neoprávněný a basta. Nechováme k ministru Palasovi nejmenší politické sympatie, ale tohle je zjevné.

Klaus a jeho tým čistí Hrad od výtvorů Havlova dvorního architekta Bořka Šípka. Těžko se divit, žít a pracovat v extravagantním blázinci se asi nedá.

Sobota 31. ledna: Václav Fischer odešel z představenstva firem, které založil. Po TV Nova je to další případ, kdy se prosazuje nová, gründerská vlna postkomunistického českého kapitálu. V tom změny v CK Fischer, Fischer s.r.o. a Fischer Air připomínají dění kolem TV Nova. Pro spravedlnost je třeba dodat, že Václav Fischer je úplně jiný případ než Kožený, Železný nebo Stehlík. A navíc odchází sice s těžkým srdcem, ale zachovává si čtvrtinu akcií ve všech třech firmách. Hlady neumře.

Což hrozí našim „pracujícím“, pokud budou mít tu smůlu, že onemocní a že se panu ministru Škromachovi podaří prosadit sociálně spravedlivý návrh, aby nemocní v prvých třech dnech nemoci nebrali nemocenskou. To povede k tomu, že se lidé budou snažit přechodit lehčí nemoci, a tak se z lehčích nemocí stanou těžší, které pak pojišťovnu přijdou dráž. Je jistě správné, aby nemocný aspoň zpočátku bral méně než plný plat, ale Škromachova inovace je něco, na co si netroufl ani bolševik.

V mediální komisi Poslanecké sněmovny neprošel nový návrh zákona o České televizi (přesněji řečeno ztroskotal na neukázněnosti zástupců koalice). Zákon zavádí nový způsob volby mediální rady (třetinu volí PS, třetinu Senát a třetinu jmenuje prezident s kontrasignací premiéra). Ministr Dostál se domnívá, že tento způsob může zabránit tomu, aby Radu ovládly dvě silné strany, které se mezi sebou domluví. Silně o tom pochybuji, pokud v příštích volbách vyhraje ODS a prezidentem bude Klaus, dokáží volbu zmanipulovat. To, že podle zákona bude taková rada obtížněji odvolatelná, pak jenom znamená, že se zmanipulovaný stav utvrdí na dlouhou dobu. Nezávislé veřejnoprávní médium (přesněji řečeno televize, rozhlas přece jen není tak atraktivní) není v postkomunistické ČR uskutečnitelné jinak než jako směšný paskvil.

Varšavský primátor z pověření městské rady vyčíslil válečné škody, způsobené městu Němci za druhé světové války, na 31,5 miliard dolarů. Učinil tak, aby čelil případným požadavkům Svazu vyhnanců na majetkové restituce. Němci si však mohou oddechnout: podle jeho slov „záležitost nemusí nevyhnutelně skončit žalobou proti Německu“. Není jasné, u které mezinárodní instance chtějí Poláci žalobu podat. Protože by patrně nebyla úspěšná, nezbude jim pak, než reparace vymáhat obvyklou mimosoudní cestou, totiž válkou. V dnešní ČR se jim nabízí oddaný spojenec: naše bojovnost se těší všude na světě (i v Polsku!) velké vážnosti a naše podzvukové letouny a třicet renovovaných tanků by nepochybně vzbudily v Němcích stejnou hrůzu jako zpěv Božích bojovníků u Domažlic. Restituce majetku vyhnaných Němců jsou ovšem nemožné a neexistuje žádná vážná německá ani mezinárodní organizace, která by je byla ochotna podporovat: tak proč takovéhle bububu? Nebylo by slušnější s vyhnanými jednat a vysvětlit jim – mimo jiné - že při vší úctě restituce být nemohou a nebudou?

Teprve nyní prý byla vyklizena šmírovací místnost, kterou si kdysi StB pořídila ve Štítkovské věži u Mánesa, aby z ní mohla pozorovat byt Václava Havla vedle Jiráskova mostu. Není prý jasno, jak bude nyní využita. Nejlepší by bylo uvést vše do původního stavu a proměnit ji v jakési muzeum, připomínající časy, po nichž se dnes u nás leckomu stýská.

„V domech po Němcích bydlí všichni ,říkají Jihočeši“, praví titulek v Lidových novinách. Pochybuji, že v Písku nebo v Táboře bydlí někdo v domech po Němcích.