Středa 1. října: Jeho hvězdná hodina: tématem dne zůstává poslanec Kott. To, co se kolem něho a s ním semlelo, je zajímavý fyzikální úkaz: na ostré hraně jednoho hlasu mezi koalicí a opozicí vzniká mohutné silové pole nadané zcela mimořádnými vlastnostmi. Stačí, aby tam zabloudil docela obyčejný, řadový poslanec, a začnou se dít divy. Podmínkou je pořádná dávka alkoholu, a z člověka, jehož jméno předtím sotva kdo slyšel, se na pár dní stane politický obr formátu Winstona Churchilla (mimochodem, ten si taky rád přihnul) . Jeho původní strana na něm demonstruje svou mravnost (nic jiného jí taky nezbývá). Někteří lídři koalice sladce vrní, druzí se tváří, jako by se nechumelilo, což je ještě podezřelejší. Vypadá to, jako kdyby jim ODS byla zlomyslně přihrála kukaččí vejce. Zkuste odolat pokušení a zachovat se stejně mravbě jako my! Zpupný poslanec Hojdar, jemuž se díky neobvyklému fyzikálnímu jevu hroutí sen stát se Marvanovou v kalhotech (Kott jej v této roli úspěšně „vypáruje“), nešetří superlativy na adresu svých představených Špidly a Grosse (necloumá jím pochybnost, že kdyby byl více pil, mohlo všechno dopadnout jinak?) Obávám se, že se jedná o dočasný efekt. Až vyprchají alkoholické výpary (což ovšem může trvat několik měsíců), změní se supernova Kott v neutronovou hvězdu typu Teplík či Wagner. Předpoklad k tomu, jak odejít se ctí, je jediný: otěhotnět. Upřímně řečeno nevěřím, že to pan Kott zvládne.

Setkání Špidla – Klaus na pražském Hradě (řeč byla o slaďování postojů k euroústavě) proběhlo podle zúčastněných i pozorovatelů korektně. Loajální Klausův tiskový šéf Hájek prohlásil, že Špidla kladl větší důraz na zastoupení ČR v jednotlivých orgánech, kdežto Klaus upřednostňuje „hlubší filosofičtější obsahy budoucí integrace“. Proboha, už zase máme na Hradě filosofa!

Reformní zákony teď bude projednávat Senát, a senátoři, jak se zdá, už mají roupy. Odborář Štěch zvedne ruku proti zákonu o nemocenském, důchodech a daních (pokud nebudou přijaty jeho pozměňovací návrhy, jako že asi nebudou). Ten samozřejmě musí, aby si zachoval tvář poté, co odtroubil tažení ČMKOS proti reformě. Nezávislí hodlají prosadit změny, které by ulehčily situaci malých podnikatelů (malý podnikatel je u nás něco jako chráněný druh živočišstva nebo handicapovaný člověk; každý, kdo chce na sebe upozornit, se ho zastává. Zajímalo by mne, zda tahle teatrální ochota byla někdy malému podnikateli k něčemu dobrá). Ve skutečnosti má Senát vzhledem ke své váze v českém politickém systému v tuto chvíli jen dvě možnosti: buď reformu vzít tak říkajíc i s chlupama, nebo ji ohrozit, případně potopit. Nevím, která z těch možností je lepší, netroufal bych si nikomu radit, ale střízlivý pohled na věc říká, že před senátory jsou jen tyhle dvě volby a nic dalšího.

Britský ministerský předseda hovořil na výroční konferenci strany o britské účasti v Iráku (podporuje ji prý v současné době jen třetina Britů) a o reformě veřejných služeb. Několikrát strhl své posluchače k frenetickému potlesku. Odvaha se i v politice vyplácí a Tony Blair je odvážný politik. Něco, co se u nás nevidí.

Němečtí neonacisté mají možnost odpracovat si v rámci trestu veřejně prospěšné práce v ČR. K pobytu patří i návštěva Lidic a Terezína. Bylo by dobré jaksi recipročně posílat české nacionální fanatiky do někdejších Sudet, aby si tam zamakali třeba na obnově zničených historických památek.

Čtvrtek 2. října: Václav Klaus se po zasedání vlády, jehož se osobně zúčastnil, rozhodl, že na mezivládní konferenci do Říma nepojede. Jako důvod uvedl, že tři minuty jako limit pro vystoupení je málo. To ale přece musel vědět už předem. Tohle rozhodnutí je zjevně ústupek vládě. Prezident ovšem nejspíš počítá s tím, že jeho chvíle přijde, až dostane k podpisu Evropskou ústavu, která má (mimo jiné) charakter mezinárodní smlouvy.

To, co namítá vůči Evropské ústavě ODS, není v řadě bodů od věci: jsou proti většinovému rozhodování v zahraniční a bezpečnostní politice, vadí jim, že Rada EU může kterýkoli problém přesunout z kategorie jednomyslného rozhodování do rozhodování většinou hlasů. Za odporem k právní závaznosti Charty základních právech a k tomu, aby evropský soud ovlivňoval jurisdikci členských států, je ovšem cítit obava, aby se Evropa příliš nepletla do našich „vnitřních záležitostí“, které si zjevně ODS poté, co ovládne parlament, dostane vládu, bude mít na své straně Hrad a pod kontrolou Nejvyšší a Ústavní soud, hodlá upravit velmi podle svého.

Visegrádská čtyřka se na setkání premiérů na Dobříši nedokázala dohodnout na tom, že bude koordinovat svůj postup v Římě. Slováci nechtějí, aby se ústava jmenovala ústava (na tom požadavku něco je, ale zdá se, že zůstali sami), Poláci trvají na tom, aby v preambuli byly zmíněny křesťanské tradice (mají pravdu, ale prý je podpořili jen Slováci), Maďaři požadují, aby v preambuli byl odkaz na práva menšin (mají menšiny ve všech sousedních zemích, nelze se jim divit), nepodpořil je nikdo. Zdá se, že visegrádská spolupráce je z velké části jen virtuální záležitost.

Petr Cibulka odmítl svědčit v kauze Asanace s poukazem na to, že proces považuje za podvod a komedii, protože obžalovaní už měli třináct let sedět. Je směšné, že se jejich případem zaměstnává soud až čtrnáct let po pádu komunismu. Ti lidé mají na svědomí mnohem horší věci než psychický a fyzický nátlak na několik signatářů Charty77. V této věci má Petr Cibulka zjevně pravdu.

Česká armáda prochází řízeným procesem sebedestrukce. Další etapou má být zrušení protivzdušné raketové obrany. Odborníci poukazují na to, že obrana pozemních strategických cílů pouze letadly a vrtulníky, jak to armáda plánuje, je nedostatečná, a že z toho důvodu se toto úsporné opatření nebude líbit ani velení NATO. Vláda má ovšem v podceňování obrany země velký a špatný příklad: kontinentální Evropa se chová podobně, když se chce odříznout od Spojených států.

Pátek 3. října: Právní zástupkyně města Děčín v soudním sporu s Františkem Oldřichem Kinským uvedla, zjevně na dokreslení pochybné pověsti Kinského, že po jeho otci bylo pátráno jako po válečném zločinci. To je zajímavé: jeho otec zemřel v roce 1938, tj. ještě před vypuknutím války. A když se pátralo po válečných zločincích, byl už několik let mrtev, jak to, že o tom nevěděli?

Zaorálkovy dekrety: zatím se týkají jen zákazu alkoholu v sněmovním bufetu. Pokud se prohibice osvědčí v tomto malém měřítku, může být pak rozšířena na celou společnost. Problém ale není v tom, že se ve Sněmovně prodává alkohol, ale že ve Sněmovně sedí alkoholici.

Premiér Špidla se nevyjádřil zřetelně proti referendu o euroústavě. Koalice a opozice se navzájem drží v šachu. Zákon o referendu musí být schválen ústavní většinou, a když koalice nebude chtít, neprojde. Ústava EU (má rovněž charakter ústavního zákona) by měla být taky schválena ústavní většinou. Opozice však bude jednotně proti. Věcně by bylo daleko přiměřenější, kdyby o ústavě rozhodl parlament, ale to je vlastně vyloučené. A výsledek případného referenda je taky na vážkách.

ČR se před zahájením mezivládní konference v Římě zařadila mezi menší země, které usilují o rozšíření jednacího programu a chtějí uplatnit v návrhu euroústavy řadu změn. Mezi ty změny nepatří, jak se zdá, problém společné zahraniční politiky a toho, jak má být generována. Právě v zahraniční politice (vztah k USA v souvislosti s válkou v Iráku) se projevily v rámci EU i mezi „jádrem EU“ a kandidátskými zeměmi velmi vážné diference. Budou teď schovány pod deku „společné zahraniční politiky“? To by soudržnost EU do budoucna asi oslabilo, jako ostatně každá falešná a iluzorní, předstíraná jednota.

Sobota 4. října: Česká televize musí spořit. Vzhledem k tomu odpovědní činitelé s krvácejícím srdcem rozhodli, že se nebude realizovat mj.chystaný dokumentární pořad o vztahu Čechů a Němců. Vzhledem k tomu, jakou zálibu česká média obecně a Česká televize zvlášť v tomto kontroverzním tématu v poslední době mají, můžeme doufat, že o ně nezůstaneme nadlouho ochuzeni.

Česká vláda nemá k evropské ústavě docela konzistentní stanovisko. Na jedné straně odmítá možnost užší spolupráce několika zemí EU v obraně a bezpečnosti, na druhé straně jí nevadí funkce ministra zahraničí a pokusy o společnou zahraniční politiku. Je sice pravda, že v zahraniční politice bude i napříště platit právo veta, ale situace je taková, že napříč a Evropskou unií vede nyní velká trhlina, pokud jde o vztah k USA obecně a irácké válce zvlášť. To je zásadní rozpor a jakýkoli pokus zamést ho pod koberec společné budoucí zahraniční politiky povede k destabilizaci Unie. Proto není důvodu, proč by ty země EU, které se pod francouzsko-schröderovskou kuratelou nebudou cítit bezpečně, v bezpečnostních i obranných otázkách (obrana proti islámskému terorismu) navzájem – a ovšem taky s USA - úzce nespolupracovaly.

Opozice (zejména ODS) má výhrady, pokud jde o vydávání českých občanů do ciziny. Nejde jen o EU, ale i o instituce spadající pod OSN (Mezinárodní trestní tribunál). Výhrady jsou úplně na místě: OSN je na nejlepší cestě k tomu, aby se za asistence evropských zemí přeměnila dokonale v organizaci, sloužící k buzeraci demokratických států zločineckými a polozločineckými režimy.

Lidé prý hodnotí US-DEU hůře než KSČM. To je ovšem děsné. US-DEU má chyby jako každá demokratická strana. KSČM není demokratická strana, nýbrž legálně existující nedemokratická strana. O změtení myslí ve veřejnosti se ovšem zasloužila celá česká politická scéna prezidentem Klausem počínaje – a US-DEU konče: proč se unionisté solidarizovali s Klausem a komunisty v hanebném jednohlasném posvěcení Benešových dekretů v PS? Tak se demokratické strany posléze dostávají na úroveň nedemokratických podobně jako farmáři v Orwellově Farmě zvířat, které je nakonec už nemožné rozeznat od čuňat, s nimiž usedli za jeden stůl.

Miliardový jackpot v maďarské loterii láká, jak se můžeme dočíst v Mladé frontě Dnes, dokonce i Slováky z přilehlých slovenských oblastí. Ovšem, přilehlé slovenské oblasti se hemží Slováky, na rozdíl od Kysuce a Vysokých Tater, které jsou osídleny převážně Maďary.

Pondělí 6. října: Předseda ODS Topolánek se v pořadu ČT Špona vyjádřil ke sprostotě, která panuje na schůzích parlamentu. „Já se bohužel obávám, že parlament kopíruje českou společnost a že ta sprostota do ní patří. Takže je to o kultivaci celé společnosti, nejen politických stran.“ To je zajímavá směs populismu a alibismu. Slušnost je nepřirozená a namáhavá jako všechny věci, které za něco stojí, je třeba se jí učit. Ve společnosti se generuje především tak, že ji předvádějí ti, na které je ze všech stran vidět. A ne, že by říkali – nejsme v tom sami, sprostota do naší společnosti patří.

O víkendu zabil v Českém Těšíně opilý řidič tři policisty. Laciné vtípky ohledně akce Kryštof si odpustíme, nejsou tu na místě. V Haifě zavraždila islámská teroristka devatenáct lidí (a taky sebe, jak je to u islámských teroristů zvykem). Vraždící ožralí „podnikatelé“ na českých silnicích nejsou tedy zatím ještě tak efektivní. Na druhé straně sami celkem nic neriskují – ve svém bezpečném drahém voze si delikvent údajně jen zlomil nohu a podařilo se mu ještě z místa nehody utéci.

Karel Steigerwald (viz článek StB a syn v dnešní MfD) se domnívá, že zkratka StB znamenala Státní tajná bezpečnost (zjevně podle vzoru Gestapo). Ne, znamenala pouze Státní bezpečnost. Tajné bylo za totáče všechno.

Úterý 7. října: Zatím co se pan prezident cvičil v ruské konverzaci s předsedou Rady Ruské federace Mironovem (hospodin Mironov inklinuje zjevně k anarchismu, protože v souvislosti s euroústavou prohlásil, že “vytváření nadnárodních struktur a norem je „hmatatelný projev globalizace“), Jan Zahradil oznámil, že ODS už netrvá na tom, aby euroústava byla schválena v referendu. Myšlenka „obecného referenda“ je ODS tak odporná, že dá přednost hlasování v parlamentu, zvlášť když ústava tam, jak se zdá, musí být schválena třípětinovou většinou a tu vláda nedá dohromady ani náhodou: je to jistější způsob, jak euroústavu zabít než referendum, které by nemuselo nutně dopadnout dobře.

Stínový ministr obrany ODS Nečas je, jak se zdá z rozhovoru v Právu, srozuměn s „vybudováním výrazně menší a úzce specializované armády, jež bude použitelná pouze v přesně vymezeném spektru operací“. Tato armáda má být součástí “mozaiky, kterou budou tvořit širší alianční síly“. To je dosti riskantní: co když se mozaika rozsype, už teď je atlantické spojenectví pořádně rozlomené? Je jasné, že se nemůžeme bránit úplně sami pořád a proti všem. Ale česká armáda by měla být schopná se sama bránit aspoň nějakou dobu, a demonstrovat tak, že se bránit chceme. Bez toho nám nikdo nepomůže. Úzce specializovaná armáda by napřed musela přemluvit nepřítele, aby proti ní šel jen „v přesně vymezeném spektru operací“. Legrační představa.

Všichni teď chválí moudrost Václava Klause: poté, co opět navrhl na funkci ústavního soudce dr. Pejchala (a opět neuspěl), nehodlá znovu navrhovat další tři neúspěšné kandidáty. Je to moudrost dítěte, které, když se dvakrát spálilo o rozžhavenou plotnu, na ni už po třetí nesahá.

Miroslav Macek mi udělal radost: v Lidových novinách se přiznal, že minulý týden dvakrát hrubě porušil dopravní předpisy (což důvod k radosti není), a pokaždé byl za to pokutován (což důvod k radosti je). Pan Macek ovšem spokojen není: tím, že předjížděl na nepovoleném místě nepovolenou rychlostí, neohrozil sebe ani nikoho jiného, protože široko daleko nebylo ani živáčka. To je dosti zvláštní pojetí závaznosti norem (např. právních): o tom, kdy je třeba zákon dodržovat a kdy ne, rozhoduji podle vlastní racionální úvahy já. Dobře, ale pak se nesmím divit, když mne zavřou.

Dvě třetiny české populace pobírá podprůměrnou mzdu (tedy méně než 18 133 Kč). To je znamenité: těším se na chvíli, kdy budeme podprůměrnou mzdu pobírat všichni.

Středa 8. října: Koalici se podařilo dosáhnout toho, že Sněmovna schválila postup vlády při jednáních o ústavě EU. Zdá se, že se vládní většině podařilo technicky zvládnout situaci, kdy disponuje nejtěsnější většinou. Vzduchem létaly opět nejrůznější urážky: Poslanec Tlustý přirovnal situaci před vstupem k ČR do EU s rokem 1526 (Habsburk na českém trůně). Je vidět, že pan poslanec absolvoval dějepis ještě na bolševické střední škole. Premiér Špidla zase mluvil v souvislosti s ODS o haiderizaci české politické scény, kdežto poslanec Zahradil přirovnal premiéra Špidlu k Emanuelu Moravcovi. Je vidět, že poslanci ODS jsou každým coulem vlastenci. Když to člověk poslouchá, napadne ho, zda na té haiderizaci přece jen něco není.

Odboráři z Asociace samostatných odborů museli poté, co je nechala na holičkách ČMKOS, ustoupit od plánu na generální stávku. Vynahradili si to tím, že konkurenci obvinili ze zrady na odborářích. Kromě toho chystají (místo generální stávky) celonárodní podpisovou akci proti reformě veřejných financí. Přejeme jim, aby sehnali aspoň čtyřicet milionů podpisů – a věříme, že jsou toho schopni.

Jakási Katha Pollitová posuzuje v dnešní MfD republikánského kandidáta na post kalifornského guvernéra Arnolda Schwarzeneggera z hlediska sexuálního obtěžování. Soudě podle přiložené fotografie se dá předpokládat, že autorka je – jak to má v takových případech být - ve věci sexuálního obtěžování osobou neutrální a zcela nezaujatou: nepochybně jím nikdy příliš netrpěla.

Čtvrtek 9. října: PPF odkoupila od CME její podíl v ČNTS (93%) a dostala ji fakticky pod kontrolu. Za jeden a půl miliardy zdědila také všechny současné a budoucí nároky ze sporů nebo arbitráží, které vede CME přímo nebo prostřednictvím ČNTS s CET21 a dalšími částmi společnosti TV Nova. Tím padá prakticky vídeňská arbitráž, protože by ji PPF vedla proti sobě. A zase tak docela nepadá, protože by ji PPF vedla proti sobě (tj. ČNTS proti CET21) ale taky proti spoluvlastníkovi CET21 Jiřímu Šmejcovi, který kdysi umožnil Železnému přežít. Takový krok by tedy neznamenal pro PPF proti PPF nic (nemůže platit sama sobě), ale Šmejc by případně musil PPF solit. Celá záležitost s Novou připomíná jakousi parodii na Hraběte Monte Cristo. Bývalý ředitel Železný už dostává své, teď je řada na panu Šmejcovi. Mezi ztrestanými bude zřejmě i Jan Vávra, dosavadní ředitel ČNTS, který spadne panu Kellnerovi do klína jako shnilá hruška.

Vláda se, pokud jde o církevní agendu, podle Práva rozhádala, podle MfD a LN rozhodla. Rozdíl je to foneticky vzato nepatrný. Ministr Dostál provázen věrnou Řepovou brání naše kulturní dědictví proti papežencům. Pokud nedopadne dobře, nic mu nehrozí, má poslaneckou imunitu. Zato dr. Řepová - soudě podle toho, jak o věci píše Právo - bude možná, pokud resort převezme papeženec Mareš, upálena jako Johanka z Arcu na Hradčanském náměstí před Arcibiskupským palácem. Naštěstí je tu ještě Laštůvka, Foldyna, Kopecký a další: změna kompetencí mezi ministerstvem kultury a místopředsedou vlády nemá šanci projít parlamentem. Věcně vzato je to, že církve patří pod ministerstvo kultury, přežitek bolševismu: náboženství je v této zemi pro pomazané hlavy něco jako folklór, ovšem dost odpudivý. A to, že patří pod pana Dostála, je přímo katastrofa. Pan Dostál by mohl být ovšem odměněn tím, že by se náhradou za církve do jeho kompetence dostaly zoologické zahrady (pokud v ní už nejsou) a cirkusy, kolotoče a varieté (pokud v ní už nejsou). Zde by byl nepochybně kompetentnější.

V souvislosti s oběma předcházejícími zprávami (a nejenom s nimi) je třeba ocitovat pěkný výrok Bolka Polívky: „Opilost, když je regulovaná a umí se s ní zacházet, je velmi osvěživá věc a člověk se při ní dostává do poloh, v nichž by se střízlivý neocitl“. Těžko žít v této zemi, aby se člověk aspoň jednou za kvartál pořádně nezmastil.

Pátek 10. října: Dnešní tisk se zabývá spíše kuriozitami: tak například místopředseda KSČM Ransdorf se pozastavuje nad tím, že vysokoškolským pedagogům byla, jak on říká, odebrána definitiva (mají termínované pracovní smlouvy, které musí obnovovat). Prý na definitivu vysokoškolským pedagogům nesáhl ani předlistopadový režim. Pan Ransdorf má pravdu v tom smyslu, že předlistopadový režim miloval definitivy: např. definitivu pro ty, co poslal k lopatě. Také vysokoškolský pedagog měl vystaráno, pokud byl hodný a spolupracoval. Jinak ho čekala definitiva u lopaty. Drzost pana Ransdorfa volá do nebe.

Karel Gott si zazpívá s Alexandrovci. Původně chtěli ještě Mireille Mathieu, ale ta je moc drahá. Karel Gott nemá přemrštěné nároky, a kromě toho s ním mají sovětští, pardon ruští partneři podle vlastního vyjádření ty nejlepší zkušenosti. Gott si s Alexandrovci zazpívá Kalinku (rusky) a možná, že přidá ještě populární „karvý bučáli, svinié kvičáli…“

A do třetice všeho zlého, vlastně už jen na okraj: sochař Opočenský už je obžalován z dvaceti případů sexuálního zneužití mladistvých. Myslím, že je zralý na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Po hezkých českých úspěších v desetiboji další prvenství, které nám jen tak někdo neodpáře.

Sobota 11. října: Nobelovu cenu míru dostala teheránská právnička Širín Íbádiová. Už léta se angažuje za zlidštění poměrů v Íránu a za práva žen v islámské společnosti. Byla za to několikrát vězněna. Je nepochybné, že tentokrát se výbor pro udělování cen míru rozhodl dobře (na rozdíl od případů, kdy cenu dostali různí vietnamští, arabští a jiní hrdlořezové). Nejsem odborník na Střední východ, ale mám dojem, že íránská společnost má na lepší režim, než je ten, který tam dnes vládne, že pokud by se Írán civilizoval, podstatně to oslabí teroristickou frontu, že lidé, kteří tam o větší civilizovanost země usilují, velmi riskují, a že si zaslouží povzbudit. Což se taky stalo.

V ostravském domově důchodců údajně týrali chovance: dávali jim schválně horké pití, nemyli je pořádně, v jednom případě dokonce neošetřili zraněnou stařenku. Současně se znovu a znovu vynořují podezření, že vrahounský pár manželů Svobodových připravil o život další lidi. Obě zprávy patří dohromady, ti Svobodovi udělali možná chybu, že si nenašli práci v nějakém z našich Buchenwaldů pro bezbranné staré lidi. Třeba by jim to bylo prošlo. A pro člověka, který stárne a zraje pro podobný ústav, se jako jediná důstojná alternativa bude nakonec jevit ta, kterou zvolil Pavel Tigrid.

Pondělí 13. října: Mír chýším, válku bordelům! Zjevně pod tímto heslem vede náš stále mladistvý ministr vnitra své šiky do boje proti vynucené prostituci. S nasazením čtyř a půl tisíce policistů (ve vojenském měřítku jsou to dva pluky) a po ztečení 453 hanbinců bylo prý zjištěno, že zaměstnankyně nejsou ke své práci nuceny „nejbrutálnějšími metodami“ (to je pěkná útěcha). Zároveň bylo zatčeno podle Mladé fronty dnes osm, podle Lidových novin dvacet jedna kuplířů a pasáků. Ministr Gross je mistr okázalých kampaní.

Jiří X. Doležal píše v Lidových novinách ironicky, že si možná Havel a papež Nobelovu cenu nezaslouží, protože nemají krev na rukou. To je jistě pravda ve vztahu k Arafatovi nebo představitelům komunistického Vietnamu, ale ne ve vztahu k letošní laureátce. Lidské instituce se často mýlí, výbor pro udělování Nobelových cen míru dokonce dost často. Letos se ale rozhodl správně.

Úterý 14. října: Karel Hoffmann dostal šest let vězení za sabotáž. Rozsudek Vrchního soudu je přísnější než trest, který Hoffmann dostal u Městského soudu (tenkrát vyfasoval čtyři roku za zneužití pravomoci veřejného činitele). Předmětem obžaloby byl Hoffmannův příkaz vypnout vysílače, když rozhlas vysílal prohlášení politbyra KSČ, obsahující distanci od ruské okupace. Oba soudy řešily patafyzický problém, zda Hoffmann mohl jako zastánce socialismu socialistické zřízení sabotovat nebo ne. Ten člověk se dopustil (spolu s dalšími) vlastizrady, všichni to vědí, jen ho za to nelze odsoudit a za tři čtyři roky se to už ani nebude smět říkat. Podle předsedy KSČM Grebeníčka „to až příliš zavání vlastizradou“. Ovšem, vlastizrada je politický zločin. Zatímco se různé instituce tohoto státu pokoušejí vytvořit předpoklady pro to, aby jiné než oficiózní názory např. na vyhnání Němců byly kriminalizovány, skuteční vlastizrádci, kteří podporovali ruskou agresi v roce 1968, nemohou být za to, co zjevně udělali a co je neoddiskutovatelně hnusné, stíháni.

O víkendové razii na nevěstince prý někteří majitelé věděli předem. Jak by ne, čím větší akce, tím spíš se rozkecá. Policejní ředitel Kolář prý chtěl odstoupit kvůli případu manželů Sobotových (sériové vraždy starých lidí). Ministr i policejní ředitel, místo aby se starali o každodenní účinný provoz policie, dělají spektakulární akce a okázalá nesmyslná gesta. Gross váže své odstoupení na Špidlův souhlas. Cožpak by s ním mohl Špidla souhlasit, aniž by rozvrátil ČSSD a způsobil pád vlády? To je pokrytecké.

Komunisté se nezúčastní dnešního vyznamenávání Václava Havla. Podle komunistického senátora Doubravy Havel „znevážil dílo T. G. Masaryka“. Přirovnávat Havla k Masarykovi je nevěcné, ale drzost, s jakou se komunisté hlásí ke státníkovi, o němž se za jejich vlády nesmělo veřejně mluvit, je ohromující. Havel ovšem jen sklízí poslední, pozdní plody své nedůslednosti. Po Listopadu vzali komunisty do party, pak s nimi okázale přestali mluvit. Klaus jen důsledněji pokračuje v tom, co oni začali.

Prezident Klaus bez okolků podepsal novelu zákona o spotřebních daních. Jde taky o zdražení alkoholu a tabákových výrobků, kdyby se zdráhal, neudělalo by mu to dobře u veřejnosti.

Ministryně financí Součková, jejíž křeslo se údajně otřásá, si nemyslí, že by zdravotnictví bylo podfinancováno. Každému kromě ní přece už musí být jasné, že celý systém zdravotního pojištění funguje z posledních sil, že nároky, které na něj klade každodenní provoz lékařů a nemocnic, nestačí pokrýt. Součková chce zakázat souběžné praxe v nemocnicích z poukazem na země EU. Jenomže my nejsme v EU.

Na druhé straně barikády, v ČLK, probíhá zuřivý boj mezi prezidentem Rathem a kontrolní komisí, kterou podle jeho slov ovládli sympatizanti Součkové. Nicméně panu prezidentovi vytýkají nepořádky v účetnictví a to, že si do praxe započetl rok civilní služby, během něhož soudě podle vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí nemohl vykonávat povolání lékaře (proč to není dovoleno, tomu nerozumím). Nespokojenost lékařů je docela srozumitelná a byla by srozumitelná ještě více, kdyby ji lidé jako Rath neozdobili nehoráznými požadavky typu „lékařské platy jako v EU“ nebo šest miliard rozpočtového schodku navíc pro oddlužení nemocnic.

Místopředseda vlády Mareš se omlouvá Evě Hahnové, spoluautorce nenávistného provolání ohledně „Centra proti vyháněním“ v Berlíně. Pan Mareš je v pozici kličkujícího zajíce, jdou po něm zleva zprava, chtěl by něco slušného udělat, přitom je zjevné, že to nepůjde, dělá odpůrcům koncese, přichází s minimálními návrhy, které stejně nebudou přijaty… Než se krčit před lidmi jako Hahnová, nebylo by lépe odejít?

„Česko-německý fond budoucnosti“ zamítl včera v Berlíně požadavek na „humanitární gesto“ vůči nejhůře postiženým obětem „odsunu“, které navrhly sociální spolky sudetských Němců. Šlo o minimální odškodnění ve výši necelých 140 milionů korun (kdyby chtěla ČR odškodnit každého vyhnaného stokorunou, potřebovala by k tomu dvakrát víc). Ani to nelze, nedostávalo by se peněz na „projekty budoucnosti“. Po proplacení odškodného českým obětem nacismu ztratí tato instituce jakýkoli smysl, protože žádná taková budoucnost, do níž chce investovat, neexistuje. (Česko-německé diskusní fórum je na tom ještě hůře, nikdy žádný smysl nemělo).

Policie odložila trestní oznámení, které podal jakýsi kapitán průmyslu na výtvarníka Černého za to, že urazil český národ. Černý prohlásil, že prototyp Čecha je „nepromíchaná, nezajímavá, lehce zknedlíkovatělá, nevopálená hmota“ a že by nebyla škoda, kdyby Češi ztratili svou národní identitu. Co je to národní identita nevím, všeobecně mne řeči toho typu, co vedl pan Černý, nenaplňují žádným nadšením, jsou to hloupé a nespravedlivé paušální soudy. V žádném případě však nesmějí být trestné, protože pak se snadno může stát předmětem trestního postihu i docela oprávněná ostrá kritika – nemohu se ubránit dojmu, že o to lidem, kteří podobné hony na čarodějnice plánují a prosazují, ve skutečnosti jde.

Středa 15. října: Na zasedání ministrů zahraničí EU a některých zemí Evropského sdružení volného obchodu odmítlo Lichtenštejnsko podepsat smlouvu o rozšíření Evropského hospodářského prostoru. Důvodem je česká výhrada při podpisu smlouvy: česká strana „nepřikládá právní účinky prohlášením, která nesouvisejí s předmětem a účelem této dohody“. Což znamená, že ČR nehodlá uznat, že Lichtenštejnsko bylo od svého vzniku suverénním státem a že bylo neutrální v obou světových válkách (což uvádí nejen Lichtenštejnsko při podpisu smlouvy, ale ještě i bolševická Malá československá encyklopedie z roku 1987). Důvodem jsou restituční požadavky Lichtenštejnska vůči České republice. S Lichtenštejnskem se solidarizovalo Norsko a Island, další dvě země ESVO. Vzhledem k tomu až do uzavření záležitosti nebudou všechny přistupující země v obchodování se zmíněnými třemi zeměmi požívat stejných výhod jako v rámci EU. Část majetku byla Lichtenštejnům zkonfiskována už po roce 1918, část podle Benešových dekretů. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Aby dokreslil zvlčilost zpupných alpských feudálů, sestavil Jan Kovařík, zahraničněpolitická hvězda Rudého práva už od sedmdesátých let, jakýsi jejich kádrový profil. Vzal to pěkně od podlahy, totiž od Bílé hory: „Stopa Lichtenštejnů v českých dějinách se táhne několik století a je spojena s mnoha historickými traumaty národa. Krvavému tribunálu z roku 1621 po bitvě na Bílé hoře předsedal Karel z Lichtenštejna, načež si jeho rod mnohonásobně rozšířil svůj majetek v českých zemích zejména z konfiskátů majetku popravených 26 českých pánů.“ Podotýkám, že značná část popravených pánů by před Benešovými dekrety neobstála, byli to Němci jako poleno. Kovařík pokračuje: „V roce 1930 se Lichtenštejni žijící na území ČSR při sčítání lidu přihlásili k německé národnosti a tehdejší kníže František Josef II. (vládl 1938-1989) byl podle všeobecného dobového povědomí velmi vstřícný k nacistickému Německu. Proto byla po válce vůči Lichtenštejnům uplatněna konfiskace majetku na území ČSR na základě pařížské konference a dekretu prezidenta republiky z 19. května 1945.“ To je dobré: patřil ale majetek Lichtenštejnům žijícím na území ČSR a jen jim? Byli ti lidé českoslovenští státní občané? A pokud ne, jak se mohli účastnit sčítání lidu v ČSR, což dekrety k určení toho, kdo je Němec, předpokládají? Patřil k nim i lichtenštejnský panovník František Josef II.? A co to znamená, že byl velmi vstřícný k nacistickému Německu „podle všeobecného dobového povědomí“? Co je to „všeobecné dobové povědomí“? Co je to za argument?

Právo se dnes zabývá i druhým svým stálým tématem, nevěstkou babylonskou (tj. katolickou církví). Zákon o půdě zablokoval někdejší církevní majetek až do té doby, než bude jeho vlastnictví upraveno zákonem. Katolická církev a místopředseda vlády Mareš vidí možnost navrácením církevního majetku přispět k odluce církví od státu. Ministr Dostál je ochoten se s katolickou církví dohodnout, ale jen tenkrát, když prokáže, že jí majetek byl odebrán až po roce 1948 (proč? Restituční zákon, v němž je tato časová hranice uvedena, se vztahuje jen na fyzické osoby!) A nejlépe si to představuje místopředseda KSČM Ransdorf: komunisté chtějí, aby církve byly „velkoryse financovány ze státních prostředků, ale pouze na základě vlastní aktivity“, což znamená, že by od státu dostávaly jakési „granty“ na náboženskou, kulturní a humanitární aktivitu, a podle toho, jak by zadané úkoly plnily, by byly také odměňovány. To je snad ještě dokonalejší, než způsob ovládání a postupné likvidace církví, který se používal před listopadem 1989.

Předsedkyně revizní komise ČLK Holanová, která se odvážila kritizovat samotného prezidenta (nikoli Klause, ale Ratha), byla představenstvem ČLK vyzvána, aby „bezodkladně složila funkci a omluvila se za nepřijatelné chování“. Sám Rath považuje nepořádky v účetnictví za překonanou věc, protože on sám účetnictví nerozumí, hlavní ekonomku už vyhodil a hlavního daňového poradce vyhodí co nejdříve. Pan dr. Rath se začíná ve svém hájemství chovat jako nedávno zesnulý Idi Amin Dada. Doufám, že na chystané konferenci ČLK prohlásí kolegium specialistů dr. Holanovou za úředně mrtvou, načež bude na základě tohoto rozhodnutí bezodkladně zpopelněna ve strašnickém krematoriu.

Stínová ministryně práce a sociálních věcí Alena Páralová (ODS) poskytla dnes rozhovor Právu. Je příjemné číst od funkcionáře ODS taky něco jiného, než nerozumné a fanatické plácání. Pokud jde o Zákoník práce a jeho případné inovace, má paní poslankyně v mnoha věcech pravdu. Cituji: „Názory žen se různí. Nicméně náš právní řád pojem sexuální obtěžování zatím vůbec nezná a myslím, že zavádění tohoto pojmu nejdříve do zákoníku práce je z právního hlediska přinejmenším velmi pochybný počin. Postačila by pouze definice pojmu obtěžování, která nerozlišuje mezi jednotlivými projevy nevhodného a urážlivého chování mezi zaměstnanci. Má být opravdu zaměstnavatel zodpovědný za to, že jeho zaměstnanec obtěžuje svou kolegyni? A myslíme vážně, že se jedná o něco jiného, než když někdo naopak sexuálně obtěžuje svého zaměstnavatele - podnikatelku?“ A k „rovnému zacházení pro muže a pro ženy“: „Především směrnice naznačují pouze směry a cíle a vždy dávají poměrně velkou volnost při aplikaci. Tuto volnost ale bohužel naše vláda neumí využít a směrnice zpracovává velmi necitlivě. Novela například nepřímo ukládá povinnost rovnoměrného zastoupení mužů a žen u zaměstnavatele. Je toho vůbec možné dosáhnout administrativní cestou? Co bude dalším krokem v této souvislosti? Jedná se o absurdní a dost nebezpečné zasahování státu do svobody podnikání. Kam až půjde stát ve snaze diktovat zaměstnavatelům, koho mají a mohou přijmout do pracovního poměru? Skladba zaměstnanců je přece záležitostí každého zaměstnavatele, který vytváří kolektiv zaměstnanců pod tíhou rizik podnikatelské soutěže. A neriskuje sám. V případě, že v soutěži neuspěje, přijdou o zaměstnání i jeho zaměstnanci. Vrcholem formálnosti je ustanovení, dle něhož je zaměstnavatel povinen informovat zaměstnance o opatřeních zaměstnavatele směřujících k zajištění rovného zacházení a k zamezení diskriminace.“

Starší čtenáři se jistě pamatují na „sovětskou“ (tj. ruskou) knížku pro děti z padesátých let minulého století, v níž bylo českým nezletilcům vysvětleno, že všechno, co bylo doposud na světě vynalezeno, vynalezli právě Rusové. Zdá se že komunistická Čína nastoupila podobnou cestu – první čínský kosmonaut totiž, jak se ukazuje, odstartoval už v šestnáctém století. Právo zjevně podle čínských pramenů popisuje historickou událost takto: „V šestnáctém století, za vlády dynastie Ming, si… první raketový start vyzkoušel tamní učenec a průkopník jménem Wan Chu. Jak vyprávějí legendy, do každé ruky tehdy uchopil velkého papírového draka, nechal se připoutat do židle, k níž upevnil desítky bambusových raketek naplněných střelným prachem a ty pak odpálilo jeho 47 pomocníků. Nastala obrovská exploze a Wan do vzduchu opravdu vyletěl. Podle dochovaných vyprávění však po něm poté nezůstala ani stopa.“

Ministr Gross sestavuje seznam prostitutek, těch, co byly k prostituci donuceny, i těch, co to dělají dobrovolně. Doufám, že tyto nové Zlaté stránky Ministerstva vnitra budou obsahovat u každé evidované i telefonní číslo a ceník poskytovaných služeb.

Čtvrtek 16. října: Madeleine Albrightová měla původně vystoupit v nedělní Sedmičce v TV Nova. Měla se tam „střetnout“ s Petrem Pithartem (to by byl jistě souboj, až by chlupy lítaly!). Přestože jí Nova vyšla takto vstříc a postavila proti ní víc než sparingpartnera, exministryně nakonec dala přednost ČT a pořadu Michala Prokopa „Krásný ztráty“, kde bude besedovat, respektive filosofovat a melancholicky vzpomínat, s Václavem Havlem. Nepochybně se v těch věcech angažovala řada dobrovolných poradců z české strany. TV Nova to má špatné: jede po ní ministr pro informace Dostál, a teď nejspíš fouká vítr až ze samého vrcholu českého intelektuálního Olympu. Po odchodu Železného se bude kdekdo snažit dostat nejsledovanější českou televizi pod kontrolu a použít ji jako pro mašinku na růst vlastních politických preferencí. Jenže když Nova přestane produkovat občas mírně přisprostlý bulvár a stane se např. hlásnou troubou globální ušlechtilosti, ztratí všechny diváky.

Poslanec KDU-ČSL Janeček a další navrhli rozšířit státní svátky ČR o Den památky obětí komunistického režimu. Měl by se slavit 27. června, v den, kdy byla kdysi popravena Milada Horáková. Komunistická poslankyně Guntová podala pozměňující návrh: má jít o „Den památky obětí studené války“. Tedy Horákovou nepověsili žádní bolševici, ale prostě „studená válka“. Tak se to nějak přihodilo. Janeček nato položil otázku, co paní poslankyně (civilním povoláním učitelka dějepisu) učí naše děti. Otázka je skoro zbytečná, lze si to barvitě představit. Komunisté žádají, aby se Janeček za tu otázku omluvil. Kdyby drzost nadnášela, musely by být lavice komunistických poslanců ve Sněmovně umístěny na stropě.

Návrh rozpočtu prošel ve Sněmovně prvním čtením, těsnou, ale dostatečnou většinou. Zdá se že se Špidlova vláda už se svou převahou jednoho hlasu naučila zacházet. Pokud rozpočet projde, bude to dobře. V současné době si u nás nelze představit jinou než špatnou vládu. A tato vláda je ze všech špatných představitelných vlád ještě ta nejlepší.

František Oldřich Kinský prohrál u odvolacího soudu s konečnou platností první majetkový spor. Prohrál ho ovšem proto, že sporný majetek byl po roce 1989 zákonem přidělen ženskému církevnímu řádu, a soud nemá možnost měnit zákony. České soudnictví se tedy zatím ještě na případu Kinský definitivně neodepsalo, soudkyně, která při rozhodovala, mohla sotva dospět k nějakému jinému závěru.

Správní rada česko-německého fondu budoucnosti zamítla návrh sudetoněmeckých sociálních spolků na odškodnění nejhůře postižených obětí vyhnání. Proti byli všichni čeští zástupci a dále německý spolupředseda rady Bilstein a Antje Vollmerová. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Pátek 17. října: Václav Klaus využil Špidlovy a Svobodovy nepřítomnosti, navštívil Poslaneckou sněmovnu a podrobil drtivé kritice vládní politiku. Je neuvěřitelné, k jaké dokonalosti dokáže rozvinout nectnosti svého předchůdce. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Nová rezoluce RB OSN o Iráku znamená velký úspěch pro USA. Je zajímavé sledovat rozpačité zamlouvání této skutečnosti v zahraničních rubrikách našich dvou předních levicových deníků (Lidové noviny, Mladá fronta Dnes). To, že si Německo, Francie a Rusko vymínily, že nepošlou do Iráku ani vojáky, ani finanční pomoc, je jakési opožděné trucování a dobrou pověst ve světě jim to neudělá. Nicméně osa Paříž – Berlín – Moskva o sobě dala znovu vědět.

Michal Klíma píše v Lidových novinách: „legitimita prezidenta je přímo úměrná způsobu jeho volby“. A připomíná, že Klause zvolili poslanci těsnou většinou o dva hlasy až ve třetí volbě. Chtěl bych připomenout jednoho jeho předchůdce, který byl naposled zvolen těsnou většinou jednoho hlasu, když byl předtím jeden jeho zvlášť agresívní poslanecký oponent vsazen na dobu volby do šatlavy. Posunuli jsme se tedy od volby většinou jihoamerického typu k volbě většinou těsnou.

ODS navrhuje odškodnit oběti okupace v srpnu 1968, případně jejich pozůstalé: jde údajně – podle ODS - o 72 zabitých, 266 těžce a 436 lehce zraněných. Doufejme, že mezi nimi není žádný Sudeťák (teď se i českým, resp. československým občanům německé národnosti, tj. těm, kteří směli zůstat, říká Sudeťáci). Mohlo by jít o průlom do Benešových dekretů.

Sobota 18. října: V rozhovoru pro Právo se místopředseda ODS Zahradil se ohrazuje proti tomu, že Špidla nařkl jeho stranu z haiderizace: „Když ale mluvíte o haiderizaci, musím říci, že ten termín, který pan premiér doufám použil jen jako metaforu, považuji za velice nebezpečný, neboť implikuje, že kdokoli nesouhlasí s nějakým aspektem evropské integrace, je extremista.“ Přitom zrovna národovci jako Zahradil označují za extremistu kdekoho, kdo „nesouhlasí s nějakým aspektem“ jejich agresívní šovinistické ideologie. A pokud pan Zahradil u nás žádného Haidera nevidí, je to svým způsobem pochopitelné a chtělo by to jen jedno: postavit se před zrcadlo. Český haiderismus made in ODS je ovšem v rámci naší tradice po výtce humanistický a demokratický: je to haiderismus s lidskou tváří.

Menší církve nechtějí jít pod Mareše, píše Právo. Jako vždy je za prvé třeba si článek přečíst a za druhé vzít v úvahu, co v něm není. Z menších církví vítají přechod Českobratrská církev evangelická (největší z nich), Slezská evangelická církev a Starokatolická církev. Odmítají ho Apoštolská církev, československá církev husitská, Federace židovských obcí, Unitáři a Pravoslavná církev. Adventistům a Jehovistům je to jedno, Křesťanská společenství se zatím nevyjádřila a některé malé církve (např. Církev bratrskou) článek vůbec nezmiňuje. Seriozní titulek by tedy byl „Některé menší církve nechtějí jít pod Mareše“.

Náčelník generálního štábu Štefka by zjevně rád doplnil budoucí profesionální armádu dobrovolnými zálohami o síle cca 4000 mužů. Zálohy by se podrobovaly pravidelným krátkým ročním cvičením. To je jistě krok správným směrem, je otázka, zda se dá na základě úplné dobrovolnosti získat tolik lidí a zda ten počet stačí.

Prezident Klaus prohlásil, že jeho vystoupení v parlamentě nebylo útokem na vládu. Prý jenom identifikoval tři vážné problémy naší země, nikoli vlády. Bohužel, jedním z těch vážných problémů je podle Klause činnost Špidlovy vlády. Je zvláštní, jak prezident podceňuje inteligenci svých poddaných.

Pondělí 20. října: Prezidentské volby v Azerbajdžánu byly završeny masovými demonstracemi a hromadným zatýkáním. Zvolen byl syn dosavadního prezidenta a někdejšího Brežněvova aparátčíka (údajně „liberálního“) Ilchlam Alijev, a to většinou pouhých 79,5% hlasů. Šéf opozice už je za mřížemi, na opozičního prezidentského kandidáta to nejspíš čeká. Novopečenému prezidentovi už stačili blahopřát prezidenti Putin a Chirac. Chirac Putina přetrumfl a Alijeva rovnou pozval do Francie. Osa Paříž - Moskva je opět o něco viditelnější (a hrozivější).

Mladá fronta Dnes zpovídala krajské hejtmany ohledně příjmů. Někteří byli velmi vzpurní. Např. západočeský Zimmermann odmítl uvést výši svého platu „na který se mu“, jak uvádí MfD, „skládají daňoví poplatníci“ (o daňových poplatnících jsme ostatně už psali). To je bolševická argumentace: pan Zimmermann platí daně jako kdokoli jiný, je tedy taky daňový poplatník a jako takový se skládá na výší svého platu. Podobně se za mých mladých let argumentovalo, že studenti a „kumštýři“ žijí z peněz poctivých pracujících, aby se jim dalo najevo, že je pracující (synonymum pro aparát ÚV KSČ) jen trpí a svou velkorysou podporu jim mohou kdykoli odejmout. Fuj.

Dalajláma a Havel zahájili konferenci o Tibetu. Setrvali v rozhovoru a v meditaci, jimž předcházel tradiční ceremoniál, kdy dalajláma přehodil Havlovi přes ramena bílý plášť. Na fotografii v Mladé frontě Dnes jsou oba vyobrazeni, jako kdyby spolu kráčeli k oltáři. Je zjevné, že Havel zneužívá toho nešťastníka, kterému zjevně nemůže nijak pomoci, k tomu, aby si udržoval popularitu v intelektuálních kruzích.

Jiří Franěk protestuje v Právu proti výroku Karla Kühnla, že církve jsou nedílnou a rozhodující součástí našeho duchovního života. Tvrdí, že prý je to urážlivé vzhledem k ateistické většině české společnosti. Není třeba být tak citlivý, je to jen nepřesné. Nepřesné, mírně řečeno, je i to, co Franěk sám navrhuje jako rozhodující součást našeho duchovního života, totiž kultura, zvlášť když pod ní rozumí „matčinu ukolébavku, říkanku a rozpočítadla vesměs lidového původu … Erbenovými pohádky, kouzelnou knížku dětských básniček od Františka Hrubína a Jiřího Trnky, Ferdu Mravence a Lovce mamutů, foglarovky“. Věci buržoazního původu jsou zjevně vynechány. Pan Franěk zapomněl pouze na Hurvínka a Spejbla, Pyšnou princeznu, Císařova pekaře a Pekařova císaře, Rýbrcoula, Rumcajse a Nemocnici na kraji města. Ani s kulturou v tomto smyslu to není jednoduché.

Premiér Špidla se ohradil proti Klausovu vystoupení ve Sněmovně: "Je mi zcela cizí představa prezidenta jako hlavy neformální politické strany prosazující se proti vládě a demokraticky zvolenému parlamentu. Je mi cizí představa prezidenta-mentora," prohlásil. Premiér Špidla má v této věci pravdu.

Úterý 21. října: Podle průzkumu veřejného mínění, pořízeného STEM, mají největší veřejnou podporu ODS a KSČM. Preference ODS jsou setrvalé, komunistické pozvolna, ale stále stoupají. Naproti tomu sestup ČSSD se nezastavil ani poté, co získala bez problémů důvěru v Poslanecké sněmovně. Vláda zvolila tu nejhorší cestu: dělá reformy, které nejsou ani dost malé na to, aby nikoho nerozzlobily, ani dost velké na to, aby něco do budoucna opravdu spravily. Nechová se ani oportunisticky, ani prozíravě s ohledem na delší časovou perspektivu. Výsledkem může být po příštích volbách přechod na systém dvou politických stran, ODS a KSČM. Významné je, že až se odehraje, bude tu jakýsi svorník, spojující celou politickou scénu, po němž volá prezident Klaus: obdobně, vlastně skoro totožně definovaný „národní zájem“. Komunisté jsou v šovinismu i populismu důslednější než ODS (mají s tím zkušenosti a mohou si to dovolit). V systému dvou stran se strany u moci střídají. Tak se dostanou po čase do pozice vládní strany komunisté a nepozorovaně přejdeme od systému dvou stran k systému strany jedné.

Vláda odložila projednávání novely Listiny základních práv a svobod a trestního zákona. Novely mají umožnit vydávání českých občanů k trestnímu stíhání do zemí EU. Ke schválení je zapotřebí v případě Listiny ústavní většina, ODS návrh dosti tvrdě kritizuje. Proto vláda hodlá z novely Listiny vypustit to, co tam původně bylo navíc, totiž ustanovení o vydávání českých občanů Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu, mezinárodním trestním tribunálům zřízeným OSN a ustanovení o vydávání českých občanů k trestnímu stíhání či k výkonu trestu do států mimo EU. Tato úprava původního vládního návrhu je ovšem rozumná, zmíněné mezinárodní instituce jsou problematické, OSN je organizace nespolehlivá a málo důvěryhodná a vydávání mimo státy EU zbytečné.

Klaus podrobuje drtivé kritice úřad ombudsmana. Nejdřív jej označil jako trafiku, což je vůči dr. Motejlovi osobně urážlivé. Pak mu napsal dopis, kde ho ujišťuje, že mu nejde o jeho osobu, ale o úřad, který je prý velmi obtížně definovaný, umělý, se spornými kompetencemi. Před jeho zřízením fungovaly jako „ombudsman“ všechny vrcholné státní úřady ČR. Na kritice může něco být, úřad je výrazem nedůvěry v tradiční demokratické mechanismy. Jen nechápu, proč se do toho prezident plete, úřad nemůže zrušit, jeho iniciativa je zbytečná a vyrábí zbytečný konflikt navíc. Klaus se podle svého zvyku chová se jako snaživý a agresivní besserwisser, jehož rozkoší je poučovat, buzerovat, do všeho strkat nos a nutit až k pláči. Celá věc by se ovšem dala vyřešit ke Klausově spokojenosti: tak, jako za bolševismu byla sloučena funkce prvního tajemníka strany a prezidenta, je třeba sloučit funkci ombudsmana a prezidenta. Pochopitelně v osobě Václava Klause. „Ombudsman a prezident Václav Klaus“ – nepřipomíná vám to něco?

Profesor Miroslav Barták na České zemědělské univerzity při jedné ze svých přednášek podle MfD prohlásil: „Najměte padesát Cikánů… Ani kdybyste jich najali tisíc, nebude vám to nic platné. Oni stejně pracovat nebudou a budou se flákat.“ To je jednak nespravedlivé a jednak je to třeba symetricky doplnit: A zkuste na tutéž práci najmout padesát Čechů… I kdybyste jich chtěli najmout jen pět, nepodaří se vám to.

Pokud jde o svobodu tisku, octla se ČR letos v čestné dvanácté pozici světového pořadníku. Přitom ještě loni jsme byli až jednačtyřicátí. Žebříček sestavuje organizace Reportéři bez hranic, zjevně jakási Greenpeace žurnalistického životního prostředí. Hrozně by mě zajímalo, jaká jsou kritéria, pokud se u nás za poslední rok něco změnilo, změnilo se to spíše k horšímu, tento trend ostatně probíhá už několik let. Vlastně jedno kritérium se dá tušit: totiž účast v boji proti americkému imperialismu. Protiamerické štvaní se v našem tisku od loňského roku zdárně rozvinulo: bojuje v Mladé frontě Dnes Petr Pravda, Milan Vodička a Michal Mocek, v Lidových novinách Pavel Máša, v Právu tradičně skoro všichni.

V České lékařské komoře probíhá perestrojka naruby. Jihomoravská krajská rada navrhla prodloužit funkční období funkcionářů ze čtyř let na pět a umožnit, aby prezident mohl být zvolen i po třetí za sebou. Prezident (dr. Rath) s tím velkoryse souhlasí: omezení nemá oporu v Zákonu o komorách a zákon nelze měnit podzákonnou normou. Navíc je toto omezení nedemokratické, protože lidem zamezuje svobodu volby (jak demokratické to bylo za bolševismu! Každý mohl být zvolen – a nejenom mohl, ale dokonce i byl – třeba padesátkrát za sebou). Předkladatelé sami svůj návrh zdůvodnili potřebou zajistit hladké fungování ČLK v rozechvělé době kolem vstupu ČR do EU. Co všechno si lidé nevymyslí! Kverulanti z Prahy 5 navrhli omezení v případě prezidenta (a viceprezidenta) zachovat, jejich návrh nebyl po zásluze projednáván, měl formální chyby. Demokracie v ČLK má už zcela běloruské parametry. České zdravotnictví je v krizi, vláda je v této věci zcela zjevně úplně neschopná a lékaři jsou právem nespokojeni. Nicméně vedení ČLK a jmenovitě dr. Rath jim dělá v poslední době (dr. Rath od samého začátku) soustavnou a ukrutnou ostudu. Je opravdu zapotřebí – a je politicky prozíravé – se takhle kompromitovat před veřejností?

Středa 22. října: Celý národ zachvátila recidiva Dietlovy nemocnice na kraji města. Zdá se, že je to pro lidi událost podobného významu, jako vítězství českých hokejistů na olympiádě v Naganu. Přijme protagonisty seriálu prezident? Ten nový umí citlivě naslouchat hlasu lidu. Původní seriál byl prolhanou bolševickou pohádkou, šikovně zbavenou nejkřiklavějších příznaků tehdejší doby, a jeho nynější obliba je, stejně jako obliba Pyšné princezny a Císařova pekaře, symbolem našeho nevyrovnání s minulostí. K tématu se ještě vrátíme.

Redaktorovi České televize Hynkovi vyhrožovali mělničtí podnikatelé, jejichž případem se zabýval, že ho zmrzačí, případně zabijí. Nejspíš to mysleli vážně, protože už jsou za mřížemi. Je to případ všedního dne, nemá zjevně žádné politické pozadí a proto je daleko méně efektní než někdejší kýčovitá báchorka o Sněhurce Slonkové, o jejíž život usiloval zlý černokněžník Srba. O to bude asi pravdivější.

Čelný představitel politických vězňů z doby německé okupace Oldřich Stránský byl svými druhy prohlášen za oportunistického smraďocha, co projevil slabost před nepřítelem, a potupně vyobcován ze všech funkcí ve Sdružení osvobozených politických vězňů a v Českém svazu bojovníků proti fašismu. Ztratil důvěru spolubojovníků ve chvíli, kdy odpověděl předsedovi SdL Posseltovi na dopis, jímž ho pozval na oslavu otevření kanceláře SdL v Praze. Stránský odmítl, ale zdvořile. To je ovšem neodpustitelné. Dopis měl začínat slovy „Odporný revanšistický tchoři“ a v tomto duchu dále pokračovat. Scéna, v níž vedení Svazu bojovníků proti fašismu odpovídá ve správném duchu Posseltovi na jeho pozvání, by se dala ztvárnit i výtvarně: předobrazem by mohl být nejspíše slavný ruský obraz „Záporožští kozáci píší tureckému sultánovi“. Jen aktéři by byli všichni v průměru o padesát let starší. Tím by výtvarné dílo získalo na důstojnosti.

Ministr Svoboda se sešel v Černínském paláci s představiteli nekatolických církví. To se nelíbí Právu a ministru Dostálovi, který zjevně musí asistovat u každého jednání s církvemi podobně jako to dělá bachař v kriminále u návštěv. Svoboda se údajně chtěl dozvědět, zda by byli ochotni uzavřít se státem dohodu podobného charakteru jako je v případě katolické církve dohoda s Vatikánem. Svoboda si údajně jednáním vylepšuje pozici před sjezdem KDU, premiér Špidla ho překvapivě podpořil. Není to tak divné, Dostál se stal ministrem až na poslední chvíli, zřejmě to byl projev jakéhosi vnitrostranického vyvažování v ČSSD, je to oportunista, který chytá vítr a snaží se vyjít s mocnými, nejprve byl kámoš se Zemanem, teď dává najevo vstřícnost ke Klausovi (viz jeho účast ne vernisáži poslední Klausovy knihy). Navrhl, že se vzdá církevní agendy, protože ví, že národovecká opozice to nepřipustí. Zlí jazykové tvrdí, že kdyby se mělo odebrat z jeho resortu vše, co přesahuje jeho kompetenci, zbyly by mu nejspíš jen houpačky a kolotoče.

Čtvrtek 23. října: Místopředseda KSČM Ransdorf prohlásil s odvoláním na dosud nepublikované paměti Marie Švermové, že Milada Horáková uvažovala po skončení druhé světové války, že vstoupí do KSČ. Dcera popravené národně socialistické političky to zuřivě popírá a dosti nešťastně se to snaží doložit tím, že se Horáková v roce 1947 se vrátila z cesty do SSSR otřesena tím, jak to tam vypadá. Proboha, copak to nevěděla předem? Informace byly v ČSR k dispozici od dvacátých let. Ostatně, mezi komunisty a národními socialisty nebyl po roce 1945 zase až tak velký rozdíl, takže přestupovat od jedněch k druhým nestálo za námahu.

Oldřichu Stránskému se zjevně nechce nechat se vyštípat z funkcí: proto se jednak obrátil na soud, jednak se údajně kál za svůj dopis Posseltovi – za zpovědníka si přitom vybral rudoprávního specialistu na Německo Kovaříka: „Asi jsem to neudělal dobře, nevolil jsem vhodná slova.“ To mu ovšem teď už moc nepomůže, spíš si tím ještě zhorší pozici. Takže by mne velmi zajímalo, zda pan Kovařík náhodou nelže.

Ministr Svoboda se sešel s představiteli křesťanských církví, informovali jsme o tom včera. Smyslem schůzky bylo zjistit, za jakých okolností by nekatolické církve byly ochotny souhlasit se smlouvou ČR s Vatikánem. Ukázalo se, že ostatní církve pouze zároveň požadují úpravu církevního zákona a chtějí, aby stát s nimi uzavřel podobné smlouvy jako s Vatikánem. Synodní senior největší nekatolické církve, Českobratrské evangelické, je přesvědčen, že smlouva s Vatikánem nezvýhodňuje katolíky. Předseda Rady Církve bratrské Černý se domnívá, že smlouva s Vatikánem poskytuje pojistky, které stát nemůže překročit, a stěžuje si, že Ministerstvo kultury občas používá vůči malým církvím nátlakové metody. Nepochybně k tomu má dobrý důvod. Ministr Svoboda má právo uspořádat takovou schůzku i bez Dostálovy přítomnosti, to o nátlakových metodách by se mělo rozvést a je zásadní chyba, že se touto významnou záležitostí zabývá jen Právo, které má k církvím (hlavně k těm malým!) stejný vztah jako vlk k jehňátkům. Nikoho by nemělo klamat, že občas mluví tenkým hláskem: totiž tenkrát, když chce skřípnout katolíky. Malí přijdou na řadu až nakonec.

Soudě podle toho, co píše v právu Petr Schnur, jde ve sporu dějepisců s ministryní Buzkovou o to, že dějepisci žádají závazné osnovy, které by vztyčily hráz subjektivní libovůli ředitelů (a nejrůznějších amatérů) a garantovaly určitý vědomostní standard. Vzhledem k tomu, že se okolo záležitosti mlsně ochomýtá prof. Pešek, bude k standardu určitě patřit vědecké potvrzení toho, že vyhnání, pardon odsun sudetských Němců byl docela v pořádku, protože před půlstoletím bylo ještě zvykem pojídat nemluvňata (dnes už by nám nechutnala).

Pátek 24. října: Proces se Srbou před senátem Vrchního soudu v Praze bude přenášet televize. Ředitel zpravodajství Šámal si to vyžádal a Vrchní soud údajně souhlasí. Prý to není nic proti zákonu. Ve skutečnosti je to naprosto skandální a barbarské. K věci se ještě vrátíme.

Vladimír Špidla má zvláštní vypracované metody švejkování. Když ho komunistický poslanec Exner interpeloval, zda hodlá vyzvat Sudetoněmecké krajanské sdružení, aby ukončilo činnost své kanceláře v Praze (Posselt ji označil obrazně za „sudetoněmecké velvyslanectví“), odpověděl, že ne, protože vláda nehodlá za žádných okolností a nikdy jednat se SdL.

Česká republika odmítla lichtenštejnský návrh na uzavření sporu ohledně Evropského hospodářského prostoru: podle něho by ČR měla uznat existenci Lichtenštejnska jako suverénního státu od samého počátku (tj. od roku 1806) a fakt, že Lichtenštejnsko bylo v druhé světové válce neutrální, Lichtenštejnsko pak bude majetkový spor považovat za bilaterální a nebude blokovat členství nových zemí v EHP. Pokud by ČR uznala Lichtenštejnsko za neutrální v druhé světové válce (jako že bylo), musela by odškodnit lichtenštejnské občany za majetek zkonfiskovaný podle Benešových dekretů. Proto je ČR ochotna uznat Lichtenštejnsko pouze od roku 1993 coby od roku vzniku ČR. Absurdní důsledky poválečných konfiskací.

Obyvatelé jedné vesnice státu Fidži se omluví potomkům misionáře, kterého jejich předkové sežrali někdy v první polovině devatenáctého století. To je ze všech omluv, co jich tu v posledních desetiletích zaznělo, ta úplně nejvykutálenější. Ještě se k ní vrátíme.

Generální guvernér ČNB Tůma vyzval politiky k širší dohodě o reformě. Za klíčové záležitosti považuj důchodový systém a zdravotnictví. V tom má nepochybně pravdu, obojí zůstalo v podstatě v předlistopadové podobě.

V pořadu ČT Fakta přirovnali poslance a senátory k termitům (kteří pracují pouze ústy a jejich hlavní starostí je budování a rozšiřování pevných sídel – narážka na stavební aktivity na Malé Straně). To je zbytečně paušální odsouzení, které podlamuje důvěru veřejnosti v ústavní instituce. Poslanci a senátoři ovšem usilují o to, aby dokázali, že je správné: hodlají kolektivně České televizi za trest nepovolit zvýšení koncesionářských poplatků. Je naprosto nepřípustné, aby se politici takovýmhle způsobem montovali do médií. Ministr Dostál prohlásil: „Některá Fakta přestávají být Fakty a stávají se tribunou soukromých názorů redaktorů, které připomínají předlistopadové kampaně Rudého práva.“ Publicistické pořady jsou ovšem po právu „tribunou soukromých názorů redaktorů“ a předlistopadovou dobu připomíná Dostálovo vystoupení.

Ministryně Součková chce řešit problémy opožděných plateb zdravotních pojišťoven soukromým ordinacím tím, že by se omezil počet ordinací. O síti ordinací by měly rozhodovat zdravotní pojišťovny. Vrátili bychom se tak docela do předlistopadového období a byla by zrušena hra na soukromé lékařské podnikání jako nadstavbu nad socialistickým zdravotním pojištěním.

Sobota 25. října: K televiznímu procesu se Srbou se vyjádřil velmi pěkně premiér Špidla: „V žádném případě se na přenos procesu s Karlem Srbou dívat nebudu. Když si představím, do jakých podrobností a intimních věcí u soudu jde, tak vlastně půjde o jakousi reality show. A to pokládám za nejpokleslejší žánr v televizních přenosech.“ Zato ČT podle slov šéfredaktora zpravodajství Nováka chystá veleakci: ve čtvrtek i v pátek bude o přenos pečovat pět redaktorek zpravodajství ČT (mohli by požádat o výpomoc kolegy ze sportovní redakce, aby to probíhalo jako reportáž z hokejového utkání), bude připraveno i studio ČT na Kavčích horách s hosty. Komunističtí politici s přímým přenosem souhlasí – jak by ne, jistě je mrzí, že tuto technickou vymoženost neměli k dispozici v padesátých letech minulého století.

Prezident a jeho lidé zavádějí na Hradě dobré mravy. Učí údržbáře a úředníčky, jak se zdraví pan prezident. Tak např. když prezident vstoupí do místnosti, všichni přítomní se vztyčí a pozdraví. Vhodný pozdrav by mohl znít např.: Stálé zdraví, ctihodný pane prezidente! Není určeno, zda zdraví všichni sborově jako na vojenské přehlídce, nebo jen pověřená osoba (tak to bylo zavedeno za mých časů na vojně, velel a zdravil velitel světnice, ostatní jen stáli v haptáku). Pro jistotu ještě upozorňuji, že na toaletě se zdravit nemělo (viz pěkná scénka s Latrinengenerálem v Osudech dobrého vojáka Švejka).

Pondělí 27. října: Sto první poslanec Poslanecké sněmovny Hojdar si nechal od ústecké organizace ČSSD odhlasovat, že má hájit v parlamentu její zájmy. Hodlá se na to odvolávat po svém návratu do poslaneckého klubu ČSSD, k němuž dostal zároveň placet. Pan Poslanec Hojdar si teď bude dělat, co ho napadne, ve jménu ústecké organizace ČSSD. Není vázán stranickou disciplinou, vyvázal se z ní s pomocí severočeských sociálních demokratů. Jeho pozice sto prvního poslance je ovšem oslabena důsledky opilství pana poslance Kotta. O panu poslanci Kottovi ovšem není v poslední době slyšet: není to tak, že ODS učinila před veřejností zadost své mravní povinnosti a teď přichází na řadu tichá diplomacie? Pan poslanec Hojdar prohlásil: „Chtěl jsem, aby se mnou jednali jako s Marvanovou. Ne jako se ženou, ale jako s právoplatným členem Poslanecké sněmovny“. Měl říci: jako s právoplatným sto prvým členem Poslanecké sněmovny. Pan poslanec Hojdar chtěl a chce ve skutečnosti podobně jako před ním exposlankyně Marvanová využít, přesněji řečeno zneužít lability postavení vládní koalice k tomu, aby ji vydíral (paní Marvanové šlo spíš jen o vlastní zviditělnění). S Kottem v zádech to ovšem bude mít těžké.

Petr Uhl (komentář v dnešním Právu) se domnívá, že Špidla neměl právo vyjadřovat se k televiznímu přenosu procesu se Srbou. (Špidla prohlásil, že se na něj rozhodně dívat nebude, protože ho pokládá za pokleslost). Srovnává to se známou Chruščovovou kritikou na adresu ruských výtvarníků na počátku šedesátých let. To srovnání po mnoha stránkách kulhá: Špidla je premiér demokratického státu a ne bolševický diktátor. Když Chruščov prohlásil nad obrazem jistého nešťastníka: toto jistě namaloval osel svým ocasem, znamenalo to pro toho člověka, že měl na nějaký čas utrum. Špidla nemá žádné prostředky, jak zasahovat do činnosti veřejnoprávní televize a do činnosti nezávislých soudů. Jestli něco ovlivní, tak počet diváků, kteří budou proces sledovat, a to ještě nepatrně, premiérova popularita a autorita ve společnosti je v tuto chvíli nevalná. Má ovšem ve své kritice nápadu s přenosem zcela pravdu a má plné právo svůj názor vyjádřit.

A druhá státotvorná poznámka: taky prezident Klaus se vyjádřil k televiznímu přenosu z procesu se Srbou. Má obavu z jeho zpolitizování (ve skutečnosti je zpolitizován od samého počátku). Nicméně i on má v tomto případě právo se ozvat, má v zásadě pravdu a je dobře, že se ozval.

Středa 29. října: Během Špidlovy návštěvy v Bratislavě se premiér Dzurinda vyjádřil v tom smyslu, že by se 28. říjen měl do budoucna stát i slovenským státním svátkem. Totéž navrhuje mimoparlamentní Demokratická strana. Je samozřejmě slovenskou věcí, jaké budou či nebudou mít státní svátky. Podle mého soukromého názoru je dnešní řešení (28. říjen je na Slovensku pouze památný den) přiměřenější: ČSR byla přes československé mimikry především českým státem. Nicméně poskytla slovenské národní společnosti mnohem výhodnější podmínky k politickému rozvoji než historické Maďarské království (mluvím ovšem o letech 1918-1938).

Ministr Dostál si na shromáždění Bojovníků za svobodu a podobných organizací v Národním muzeu (místo bylo vybráno velmi citlivě) postěžoval, že „naši mládí“ jsou lhostejní k odkazu 28. října. (Podobně si komunističtí papaláši v šedesátých letech minulého století stěžovali, že „naši mladí“ jsou lhostejní k myšlence socialismu, podobnost vůbec není náhodná). A pokračoval: „Objevují se třeba názory, že rozbití Rakouska-Uherska bylo dějinným omylem. Společný stát Čechů a Slováků už navíc neexistuje. Mezi lidmi to vede k otázkám, zda je vůbec co oslavovat… Mohl bych teď zvýšit hlas a mluvit o tom, jak je to špatně. Což bych činil ze srdce, protože si myslím, že to skutečně špatně je. Nic bych tím ale nezměnil." Pan ministr má zřejmě na mysli, že je třeba přejít od slov k činům a nositelům nepřátelských názorů pořádně zatopit. "Pokud nebudou české dějiny ujasněny a budou se neustále revidovat, Česká republika nemůže počítat po vstupu do Evropské unie s respektem ostatních států.“ České dějiny by měly být ujasněny buď nějakým ministeriálním výnosem, nebo nejlépe zákonem, který odhlasuje český parlament. Jednomyslnost je žádoucí, aby to nebylo bezzubé, měly by být stanoveny sankce pro úchylkáře.

Projev prezidenta Klause byl naproti tomu poměrně důstojný a vyrovnaný. Obsahoval jen dvě problematické věci: za prvé, tvrzení, že „drtivá většina našich tehdejších německých spoluobčanů se navíc odvrátila od demokratického státu a za svůj přijala Hitlerův nacistický program“. Tady je třeba říci, jak co. Drtivá většina jistě chtěla žít v Německu, třeba Hitlerově. Nevěřím, že by si drtivá většina přála vyvraždit Židy. Dalo by se to tedy formulovat citlivěji, jenže to by mnoho českých vlastenců nadzvedlo. Na populistickou strunu uhodil Klaus až v závěru: „Nepodlehněme jisté vlně pesimismu, negativismu, závisti, podezřívavosti, nedůvěry v sebe sama, která se u nás řadu let šíří.“ V posledních letech se u nás šíří vlna hysterického nacionalismu, který jakoukoli kritiku považuje za dolchstoss do srdce národa. Klaus a ODS k ní významně přispěli. Klaus z navrhovaných nevyznamenal Zdeňka Mahlera a Vojtěcha Mencla. Udělal dobře, na oba pány se jistě dostane, až se u nás zase proderou k moci komunisté. Mahler i Mencl mají přes svůj pokročilý věk dobrou naději se toho dožít.

Předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Pospíchal se vyjádřil k televiznímu přenosu z procesu se Srbou. Televizní přenosy ze soudní síně by podle jeho názoru „měly být povoleny jen v případě, že to nepřinese vážné riziko nevhodného ovlivňování obětí, svědků či ostatních stran v trestních řízeních, jakožto i porot a soudců“. „Budeme o přenosu na našem nejbližším zasedání určitě hovořit“, prohlásil. „Zastávám názor, že cílem soudního řízení je nalezení spravedlnosti, a tomu musí být podřízeno vše. Domnívám se, že způsob medializace může soudní líčení ovlivnit." Pan Pospíchal má úplně pravdu.

Piloti z USA a Německa společně na Moravě vzpomínali letecké bitvy nad Hanou. Projevili nadhled pro mnohého českého člověka a jeho potřebu nenávisti jistě nepochopitelný. Česká strana přispěla tím, že někdo ukradl bronzovou část pomníku sestřeleným americkým letcům na hřbitově v obci, kde se oslava konala.

Lidové noviny přinesly jako jediné zprávu o společném dopise prezidentů Raua a Kwasniewského chystanému summitu Visegrádské čtyřky v Budapešti. V dopise se prý požaduje, aby bylo odsouzeno vyhnání Němců z ČSR. Zpráva ovšem obsahuje řadu nejasností: proč se na Visegrádskou čtyřku obracejí společně Rau (Německo není jejím členem) a Kwasniewski (prezident členské země). Proč se mluví jen o „odsunu“ Němců z ČSR. Z reakcí české diplomacie, které LN citují, se dá nadto soudit, že má jít pouze o odsouzení „divokého odsunu“. Je třeba vyčkat, až bude k dispozici text dopisu.

Petruška Šustrová se v týchž LN zastává pořadu Fakta, kde prý byli čeští poslanci a senátoři přirovnáni k termitům. Pokud to bylo paušální přirovnání, je to obvinění tak podnětné a asi toho druhu jako slavný výrok „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande“.

Středa 29.října – aktualita: prezidenti Rau a Kwasniewski nenapsali žádný dopis Visegrádskému summitu, jak uvedly Lidové noviny, nýbrž vydali ve středu v Gdaňsku společné prohlášení k vyháněním po druhé světové válce. Agentura DPA zveřejnila zatím pouze úryvky z tohoto společného textu, které v překladu citujeme:

Ve dvacátém století se stalo mnoho milionů lidí v Evropě obětmi přesídlení, útěku a vyhnání. Zvláštní místo v paměti polského a německého národa zaujímají hrůzné činy, spáchané na milionech lidí v důsledku války, rozpoutané bezprávným nacionálněsocialistickým režimem, pohrdajícím lidmi. Toto martyrium stálo miliony lidských životů… Přesidlování, útěk a vyhnání jsou částí evropských dějin a také částí její identity.

Vyzýváme k tomu, vést upřímný evropský dialog o této důležité otázce, která se týká naší minulosti i naší společné budoucnosti, a očekáváme, že k tomu přispějí vážené osobnosti, politici i zástupci občanské společnosti. Měli by také formulovat doporučení, v jaké formě a v jakých strukturách má být proveden tento proces evropského soupisu události a dokumentace…

Na první přečtení je zjevné, že prohlášení směřuje proti plánu na zřízení Centra proti vyháněním v Berlíně, opakuje v náznaku teorii příčiny a následku, o níž jsme tady mnohokrát psali, a vytváří podivnou asymetrii tím, že jedni (oběti nacistického teroru) už byli odškodněni, kdežto druzí (oběti vyhnání po válce) si o to mají nechat jen zdát. Na druhé straně vyzývá k celoevropskému – také politickému! - dialogu o tomto problému (vyhnání Němců ze středovýchodní Evropy je jeho samozřejmou součástí), a to může přispět k spravedlivějším závěrům, než jsou ty, k nimž se zatím propracovala česká politika. Proto se u nás asi pomazaným hlavám nebude moc líbit.

Čtvrtek 30. října: Podle obhájce Víta Širokého si jeho mandant nepřeje, aby televize vysílala komentovaný přenos ze soudní síně a „není příliš nadšen“ ani přenosem nekomentovaným. Proto vznese proti procesu námitku, jde o ohrožení práva obžalovaného na spravedlivý proces. To je zcela zjevné. Předseda Rady ČT Mrzena vydal osobní stanovisko (Rada nesmí přímo zasahovat do tvorby a vysílání pořadů), v němž uvádí, že avizovaný přímý přenos České televize je neadekvátní způsob plnění veřejné služby. Podle Mrzeny je dále komplikovanou otázkou, zda kamera ČT skutečně zastupuje občana při výkonu práva osobní účasti na jednání. I on má samozřejmě pravdu.

Noviny dnes podrobněji referují o společné výzvě prezidentů Raua a Kwasniewského, o níž jsme informovali včera. Zatímco Právo triumfálně hlásá do světa „Rau a Kwasniewski odsun z ČSR neodsoudili“, což evokuje představu, že v jejich prohlášení se tvrdí: „neodsuzujeme odsun Němců z Československa“, Lidové noviny se zjevně spíše pokoušejí zamluvit fakt, že přinesly dosti nepřesnou informaci (z jejich dnešní zprávy vyplývá, že tvrzení o dopise určeném Visegrádské čtyřce byla vlastně spekulace jakého si nejmenovaného českého diplomata). Zajímavá jsou vyjádření prezidenta Klause a premiéra Špidly, kteří, jak jsme včera předpověděli, projevují pramalé nadšení, i když každý se vyjádřil jiným způsobem. Podle Klausova mluvčího „prezident Václav Klaus je přesvědčen, že důsledky druhé světové války jsou problémem bilaterálních vztahů českoněmeckých a polsko-německých, případně slovensko-maďarských. Nejde o problém evropský ani mezinárodní, a proto by bylo velmi nezodpovědné zatížit rozšířenou Evropskou unii od samého začátku velmi kontroverzním a výbušným tématem, které nemůže přinést žádné uspokojivé řešení.“ To je dosti vykutálené, vypadá to, jako by se podle Klause na vyhnání Němců dohodli po válce bilaterálně Češi a Němci. Podle Špidly je naopak chyba v nedostatečné „předběžné internacionalizaci“: “Otázky pramenící z někdejších konfliktů v Evropě se týkají velmi širokého okruhu evropských zemí. Je proto škoda, že německý a polský prezident vydali své prohlášení k těmto tradičně citlivým otázkám dříve, než by se na potřebě a konkrétní podobě takové výzvy případně shodli i představitelé těchto evropských zemí.“ Vypadá to, že se Rau a Kwasniewski zapomněli Špidly předem dovolit.

Karel Steigerwald započítal v rozhovoru pro Lidové noviny mezi Chartisty i Emanuela Mandlera. Mandler ovšem nejenže Chartu nepodepsal, ale od počátku ji poměrně ostře kritizoval (ovšem z jiných pozic než komunisté a ne v oficiózních tiskovinách, nýbrž v rozhovorech z očí do očí s signatáři a iniciátory prohlášení a v samizdatových publikacích), za což byl po Listopadu od Pomazaných hlav českého disentu taky náležitě oceněn dosti velkou ostrakizací. Nad tímto dodatečným nanebevzetím E. Mandlera na chartistický Olymp se Václav Havel dozajista obrací ve svém politickém hrobě.

Pátek 31. října: Soudce Lněnička, tentokrát s oběma přísedícími, projednal protest dvou obžalovaných proti televiznímu přenosu z procesu se Srbou a spol. Tentokrát obžalovaným vyhověl a přenos nepovolil. Zdůvodnil to tím, že právo na obhajobu stojí nad právem informovat veřejnost o průběhu v přímém přenosu (informovat veřejnost lze tisíci různými způsoby, přičemž přímý přenos je ten nejnešťastnější). Rozhodnutí je správné, bohužel na něm ulpí podezření, že soud vyhověl politickému tlaku (první Lněničkovo rozhodnutí mělo, jak se ukazuje, dosti osudový význam).

Dominik Hašek, kterého český národ obdařil božskými atributy, se bude muset znovu policii zpovídat za úmyslné zranění spoluhráče v in-line hokeji. Stane se tak na zákrok nejvyšší státní zástupkyně Benešové. Disciplinární komise českého in-line hokeje potrestala českého Hospodina nejvyšší možnou pokutou, tj. 2000,- Kč (to Hašek ponese mimořádně těžce) a zastavila mu na rok činnost (v in-line hokeji, v Kanadě bude pochopitelně chytat dál). Je dobré, že i pro české Hospodiny platí, jak se zdá, rovnost před zákonem s obyčejnými smrtelníky, zároveň se ukazuje, že potrestat takového Hospodina je velmi obtížné. Což se netýká jen hokejových primadon.

Prezident Klaus odjíždí na soukromou, ale důležitou cestu do Moskvy. Putin ho přijme ve své rezidenci (což prý je velké vyznamenání), paní Klausová odhalí na dvoře petrohradské univerzity Masarykovu sochu. Sejde se Klaus v Moskvě taky s Grebeníčkem a spol.? Historické tradici by to odpovídalo. Klausovi podržtaškové (Zahradil) mluví o ose zla Berlín – Vídeň – Budapešť. Ve skutečnosti se nám instalovala osa zla Paříž – Berlín – Moskva a Klaus, který se tak bojí o ztrátu naší suverenity v EU, se jede do Moskvy kořit tamějšímu hosudarovi. Češi jsou nepoučitelní.

KSČM nás při volbách do Evropského parlamentu poprvé obšťastní billboardy. Nebudou na nich portréty kandidátů (toho nás ušetří), vsadí prý na vkusnou grafiku a jednoduché heslo. Doporučujeme osvědčené „Proletáři všech zemí, spojte se!“

Právo uveřejnilo podrobnosti o „humanitárním gestu“ vůči našim německým spoluobčanům, kteří byli po roce 1945 perzekvováni. Půjde asi o 2000 lidí, kteří budou rozděleni do dvou skupin: na ty, kteří trpěli fyzicky, a ty, kteří trpěli duševně. Ti druzí budou odškodněni až v druhé řadě, a to po veřejné diskusi, jejímž smyslem bude zjistit, zda si to vůbec zaslouží. Jeden člověk utrpěvší fyzickou újmu by měl dostat cca 50 000,- Kč, a celkově by to mělo stát 40 – 60 milionů Kč. Ve skutečnosti tito lidé budou opět (už podruhé po restitucích) diskriminováni vůči obětem komunistického období. Naštěstí je zbytečné se rozčilovat, musel by to schválit parlament, a ten to nepochybně neudělá.

„Mladí konzervativci“ uspořádali v budově Senátu politickou konferenci, na níž vystoupil mj. předseda ODS Topolánek. Načrtl možnost koaliční spolupráce ODS s lidovci a hovořil o tom, že je třeba přesvědčit církve, odbory a profesní skupiny o tom, že ODS je tou pravou alternativou k dnešní vládě. Přesvědčování církví by bylo dobré svěřit Zahradilovi, je na tyto věci specialista možná ještě větší než Dostál.

Předseda KSČM Grebeníček má zatím jediného protikandidáta, pana Filipa. Je s ním ovšem domluven, že si oba zjistí podporu ve straně, a kdo ji bude mít menší, od kandidatury upustí. To je výborné, nač pak ještě nějaké volby! Komunistická strana se vrací k zaběhaným technikám.

Dr. Rath, jak vyplývá z rozhovoru pro Mladou frontu Dnes, dělí lži na dvě kategorie: zásadní (osvětimská lež) a nezásadní (Clintonovo lhaní o poměru s Lewinskou). Protože jeho kritici ho obvinili nanejvýš z nezásadních lží, podal na ně trestní oznámení. Osvětimskou lež pan doktor nesdílí, tudíž může být předsedou ČLK až do skonání světa.

Nejrůznější soudy se zabývají tím, je-li pan Kinský Čech nebo Němec. Možná, že by se pro tak relevantní věc měla zřídit nějaká zvláštní instituce, např. „Národně identifikační komise“, která by vydávala něco jako lustrační osvědčení. Jejího předsedu by jmenoval prezident (výborně by se hodil např. prof. Pavlíček, který neprošel do Ústavního soudu). Mělo by se to taky zařídit tak, aby češství bylo možno v případě nevhodného chování odejmout. Je tohle v Evropě možné?