15.1.-20.1. 2001

ARCHIV

Pocta daňovým poplatníkům

Pod povrchem šedé každodenní skutečnosti žije odedávna utajený, fantastický svět. Prózy Michala Ajvaze o něm podávají sugestivní svědectví. Pohybují se tu bytosti, které prostým okem a v bdělém stavu nespatříš, ale které letmými dotyky významně zasahují do našich fádních životů a dávají jim rázem jiný, neočekávaný směr a spád.

Za mých mladých let to byli například "pracující". Mimořádně zámožná komunita s výraznými mecenášskými sklony. Za jejich peníze jsem například vystudoval. Neinvestovali do mne jen tak pro nic za nic, měli přesné představy o tom, jak bych se jim měl odvděčit, a bedlivě sledovali každý můj krok. Musím bohužel přiznat, že jsem je zklamal. Nejprve se ukázalo, že mé názory jsou většině z nich cizí. Záhy jimi byli rozhořčeni, a nakonec je přímo odsuzovali, a to "všichni" (reagovali cholericky a většinou kolektivně). Občas také protestovali "všichni poctiví pracující". Z toho lze usoudit, že mezi nimi byli i nepoctivci, a těm mé názory zase až tak nevadily.

O jejich konání, přáních a tužbách, náklonnostech a averzích byly informovány jen některé privilegované vrstvy společnosti: především pracovníci aparátu KSČ a pak též komunističtí novináři, zejména ti z Práva (tehdy Rudého). Já sám jsem v životě žádného nepotkal, ačkoli jich muselo být spousta i v podniku, kde jsem za "totáče" patnáct let pracoval (soudím tak podle hesla "Pracující s.p. Mototechna zdraví První Máj"). Po listopadu 1989 zprávy o nich utichly tak náhle, jako se kdysi objevily. Nasedli snad na kosmické koráby a vydali se na další etapu své Star Trek, nekonečné cesty mořem galaxií?

Dlouho to tak vypadalo. V posledních čtyřech - pěti letech se však objevila nová utajená komunita, "daňoví poplatníci". Na základě mnoha indicií věřím, že jsou to naši staří známí, pracující, jen v novém rouše a s novým jménem. Trochu se ovšem změnili: jsou stále ještě velmi zámožní, ale zestárli, zatrpkli, světu kolem sebe už asi příliš nerozumějí. Jen tak se dá vysvětlit, že strpí, aby si za jejich peníze kupovali papaláši drahá luxusní auta, různé státní instituce nákladná a neužitečná zřízení. Jejich dobročinnost je dnes spíš nedobrovolná: vyhrožují jim, že budou muset zaplatit vytunelované banky a rozkradené podniky, ačkoli vzhledem k tomu, že jako všechny pohádkové bytosti nemohou zjevně mít právní subjektivitu, se nepochybně na rozkrádání a tunelování nijak nepodíleli. Dá se tušit, že tento způsob vydávání peněz jim není příliš po chuti, ale jsou na rozdíl od minulosti jaksi bezbranní. Nebývají taky už tak ostražití na své utajení, občas se prořeknou (formulace jako "za peníze nás daňových poplatníků" nebo "já jako daňový poplatník"), a tak lze některé z nich zaměřit a identifikovat (zjistil jsem např. bedlivým zkoumáním, že jeden sedí v redakci Lidových novin a používá pseudonymu Petruška Šustrová). O jejich konání, tužbách, sympatiích a antipatiích, a zejména o jejich většinou vynucených investičních záměrech jsou opět nejlépe informováni naši tentokrát demokratičtí novináři a demokratičtí politici, zejména ti opoziční.

Zdá se, že pracující-daňoví poplatníci ztratili už hodně ze svého někdejšího lesku. Zaslouží si ovšem jistého soucitu a ohledů: určitě to mysleli dobře, když kdysi zaplatili dnešnímu havanskému vězni, panu Pilipovi, jeho ministerský landrover. Měli bychom jim nějak projevit uznání. Jedna možnost je, přejmenovat hrob neznámého vojína (přiznejme si, že v posledních sto letech jsme toho mnoho nenabojovali) na hrob neznámého daňového poplatníka. Pokud budou čeští vlastenci protestovat ( a to se dá předpokládat) je tu ještě prázdný sokl po Stalinově sousoší. Škoda, že největší skupinový pomník v Evropě byl v roce 1962 na rozkaz Nikity Chruščova odstřelen! Schválně, sežeňte si někde fotografii toho díla, zakryjte si proužkem papíru diktátora v popředí, podívejte se pozorně a soustředěně na obrázek, a vsadím se, že vykřiknete překvapením: ti, co jsou seřazeni za Vůdcem národů, to jsou přece oni, naši daňoví poplatníci!

20. ledna 2001