Dohánění ztraceného času: 2. – 27. srpna 2003. Tuto dobu jsem strávil na dovolené v Maďarsku. Od české politiky jsem si výrazně odpočinul: maďarský tisk během té doby zaznamenal jen dvě události, týkající se bašty demokracie ve střední Evropě (přehlížejí nás, právem je pan Zahradil řadí do Osy zla!). Jednak překvapivou skutečnost, že k titulu velvyslance se v SRN hlásí hned dva čeští diplomaté (u nás se o tom, jak jsem dodatečně zjistil, zase příliš nepsalo), a jednak návštěvu japonského ministerského předsedy – tu ovšem jen proto, že s sebou přivezl diplomatického robota, který česky (jak maďarská televize předvedla) promluvil s ministerským předsedou Špidlou. Mezi oběma zprávami je skrytá spojitost: kdyby ČR napříště dosazovala do diplomatických funkcí tento japonský model, dalo by se vhodným naprogramováním zabránit nepříjemným kolizím jako byla ta v Německu. Zbývá snad ještě zmínit sloupek k výročí 21. srpna v Magyar Nemzet, kde autor nejprve velmi kriticky a s lítostí píše o podílu maďarských vojáků na invazi do „ČSSR“ a nakonec ji přirovnává k dnešní maďarské účasti v Iráku: jak se zdá, maďarští konzervativci o nás nemají nejlepší mínění, jsme pro ně něco jako Irák. Zatím se v ČR odehrála řada pozoruhodných událostí, které bych rád aspoň dodatečně stručně komentoval.

Skoro celý srpen zabralo tahání Václava Fischera z louže. Podobnost případu Fischer s případem Železný je zarážející: oba měli politické ambice, oba si zadělali na podnikatelský malér, oběma nakonec pomohl mohutný domácí investor, ochotný vyrovnat jejich dluhy. Železný se pro své nové partnery stal neúnosným, a jak zdá, do budoucna se bude muset uskrovnit i Fischer. Václav Fischer je ovšem učesanější varianta než televizní exmagnát a nepřijde ČR na deset miliard.

Konfederaci politických vězňů vadí, že politici usedají k jednomu stolu s komunisty. Rozhořčení je poněkud opožděné, bylo by bývalo na místě v roce 1989. Dnes stejně jako kdykoli předtím se dá toho, aby politici s představiteli KSČM nejednali, dosáhnout jediným legitimním a demokratickým způsobem: dělat pozitivní politiku, která sníží veřejnou podporu komunistů natolik, že se propadnou do zaslouženého bezvýznamna. Prohlášení, petice a deklarace jsou pro kočku.

Praha odškodnila dva (sudetské) Němce! Ti ovšem nebyli odsunuti, zůstali v ČSR, dali se ke Svědkům Jehovovým, odmítli nastoupit vojenskou službu, za to je zavřeli a po propuštění z vězení jim dovolili odejít do SRN. Odškodnění dostali za dobu, kterou museli strávit v kriminále. Má se tomu rozumět tak, že je milostivě odškodnili, přestože jsou to Němci a jako takoví (na rozdíl od těch Svědků Jehovových, kteří jsou Češi) si vlastně ani žádné odškodnění nezaslouží?

Probíhá lítá válka mezi prezidentem a Senátem o nové soudce Ústavního soudu. Senát, kde má vláda výraznou většinu, odmítl tři prezidentovy kandidáty (mj. Václava Pavlíčka, toho nepochybně právem), prezident hodlá znovu nominovat dr. Pejchala, kterého Senát neschválil už dříve, a zřejmě další kandidáty stavět nechce. Někteří senátoři by rádi viděli, kdyby prezident své návrhy se Senátem předem konzultoval. Nic takového ovšem ústava prezidentovi nepředpisuje. Spor je to stejně necivilizovaný jako ty, do nichž se zaplétal Klausův předchůdce v úřadě. Prezident nemá co bojovat s parlamentem a parlament nemá co bojovat s prezidentem. Prezident je stejně jako dřív hlava opozice. Že by z takového boje mohla vzejít soudní instituce nezávislá na politice, je předem vyloučené.

KDU-ČSL chtěla zavést tzv. utajené porody. Ve vládě neuspěla, a je to dobře. KDU svým nemožným fundamentalismem v otázce potratů hodlá zvýšit počet nechtěných dětí a zároveň umožnit matkám, aby se mohly těchto nechtěných dětí co nejpohodlněji zbavit. Pozoruhodný příspěvek k upevnění veřejné morálky a zvýšení vážnosti mateřství.

Ministr Dostál bombarduje RRTV stížnostmi na neobjektivní informace Novy o jeho stížnostech na Novu. Vypadá to jako kyž klaun v cirkuse předvádí drezúru vypelichaného a bezzubého lva. Stane se nakonec Nova hlásnou troubou ministra Dostála? To by se nejspíš výrazně promítlo do její sledovanosti.

Firma CME žaluje v arbitráži CET21, vlastníka vysílací licence TV Nova, o třicet miliard Kč. Zároveň oznámila, že pokud vyhraje, vrátí z těchto peněz ČR dvě třetiny částky, kterou jí předtím ČR musela zaplatit. Ministr Dostál by peníze bral, ovšem s tím, že by se CME už nikdy nesměla v ČR ucházet o televizní licenci, aby nabídka CME nemohla být chápána jako korupce. Za ty peníze by si pak pro sebe a pro vládu mohl zbytkovou ruinu Novy koupit. Každá česká vláda musí mít přece svého neoficiálního ministra informací! Za Klause to byl Zieleniec, za Zemana a Špidly Dostál.

Nakladatel Zítko byl opět odsouzen za vydání Hitlerovy knihy. Tentokrát ho ovšem neodsoudili za podporu a propagaci nacismu, ale za hanobení národa a rasy, dostal jen dvacet měsíců s odkladem na tři roky (ne tři roky s pětiletým odkladem) a nemusí platit pokutu. Rozsudek není o nic méně absurdní než ten předchozí. Soudce Šídlo prý prohlásil: „To, že Hitlerova kniha hanobí židovskou rasu, není třeba dokazovat, je to notoricky známé.“ Dokazovat by ovšem bylo třeba, nakolik nakladatel Zítko zhanobil židovskou rasu tím, že knihu vydal. Mělo by tedy být odsouzeno např. taky vydavatelství Atlantis za to, že vydalo paměti Václava Černého, obsahující nechutné antisemitské výpady, a taky kdokoli, kdo vydá Shakespearova Kupce benátského?

Prezident Klaus byl hospitalizován poté, co zkolaboval při tenisovém utkání. Zdá se, že u nás zdravotní potíže patří k prezidentské důstojnosti a Klaus chce jít důsledně ve stopách svého předchůdce.

Alexander Dubček podle Lidových novin prý v roce 1968 připravoval puč v Ghaně. Z článku vyplývá, že byl o přípravě puče, na němž pracovala československá špionáž informován. Nicméně je zjevné, že se „ČSSR“ pokoušela až do poslední chvíle držet krok s bratrským Sovětským svazem i v takovýchto věcech – v bláhové naději, že je, budou-li komunisté s lidskou tváří k Rusům loajální, nestihne maďarský osud a budou si moci doma sami pro sebe komunismus reformovat.

Dvě třetiny mladých Čechů prý cítí silnou vazbu na Evropu. To by ovšem znamenalo, že se cítí být Evropany nejen vůči Iráncům, Severokorejcům, Kubáncům nebo Číňanům, ale taky vůči Američanům, Kanaďanům, Australanům, Izraelcům a Novozélanďanům, a že naproti tomu např. Rusy považují za své krajany. Nemohu si pomoci, ale takovouto evropskou identitu (kulturní a politickou) necítím a za Evropana jsem schopen se považovat jen v zeměpisném slova smyslu, asi tak, jako se Karel Havlíček považoval za Slovana jen ve smyslu jazykovém a národopisném.

Místopředseda Senátu Sobotka zveřejnil k srpnovému výročí v Lidových novinách kritický článek o reformních komunistech, který je i na můj vkus poněkud přehnaný. „Nezapomeňme na tyto tzv. protagonisty jara 1968“, volá. „Jejich myšlenky i prohlášení měly a stále mají stejné kořeny – udržet moc v rukou komunistů za každou cenu a zabránit jakékoli formě demokracie.“ Komunisté si samozřejmě přáli udržet moc v rukou za každou cenu, tím se výrazně lišili např. Od ODS, která, kdyby se k ní znovu doškrábala, se jí na přání opozice nepochybně při první příležitosti velkoryse vzdá. Reformističtí komunisté ovšem nechtěli zabránit jakékoli formě demokracie, pouze měli o demokracii poněkud svérázné představy, chtěli skřížit demokracii s komunismem, a v tom ztroskotali. Říkat, že v padesátých letech chtěli v podstatě totéž jako v roce 1968, je nespravedlivé. Provinili se nedůsledností a nemístnými kompromisy, a navíc ne všichni a vždycky. Rovněž tvrdit, že národ v roce 1968 toužil po standardní demokracii, je nemístná nadsázka. Většina lidí, zblblá komunistickou propagandou, kterou si v letech 1945-8 bez obtíží přisvojila, ani pořádně nevěděla, co vlastně chce. Vzpomeňme si, že ještě bezprostředně po listopadu 1989 byla většina české společnosti pro „socialismus“: chvíli jim trvalo, než poznali, že už vlastně pro socialismus být nemusí. To, co pan Sobotka napsal, je populistický výlev. Bude zajímavé sledovat, nakolik bude tomuto verbálnímu antikomunismu odpovídat i příští politika strany.

Michal Semín polemizuje v týchž Lidových novinách s Luďkem Brožem o rodině a registrovaném partnerství. Píše mj.: „Jak NCR, tak mnohé jiné instituce při jednotlivých diecézích či jiné, na diecézích nezávislé prorodinné iniciativy vykonávají na poli přímé s aktivní podpory rodinám a dětem tolik záslužné práce, že by ji Brož nezaplatil ani svými granty od Vize 97, za které si v Anglii osvojuje stanoviska rodině nepřátelská.“ Za komunistů se psalo, že dotyčný si za peníze pracujícího lidu osvojuje stanoviska nepřátelská socialismu. Navíc obsahuje denunciace pana Semína nepřímé, avšak typicky české upozornění pro zmíněnou nadaci, že by mohla své peníze investovat daleko vhodnějším způsobem (např. do osoby důvěryhodnější než pan Brož). Způsoby pana Semína jsou národní formou a internacionální obsahem.

Z průzkumu ruské agentury vyplývá, že třetina Rusů i dnes souhlasí se srpnovou invazí v roce 1968, třetina je proti, třetině je to fuk. Současná česká společnost cítí k Rusům „spíše nesympatie“, to je ovšem daleko spíš projev obecné nevraživosti k cizincům vůbec, kteří jsou na nás buď příliš bohatí, nebo příliš chudí, a dále opovržení k těm, kteří jsou podle českého mínění méně civilizovaní než čeští demokraté, protože žijí příliš daleko na východě. S rokem 1968 a s potenciálním nebezpečím ruského imperialismu to nemá nic společného, vždyť prý Češi řadí Rusy k národům, s nimiž mají společnou historii. Společnou historii máme s Poláky, Maďary, Slováky, Rakušany a Němci. S Rusy máme společného jen a jedině to, že nás před nedávnem půlstoletí okupovali. To je dosti skrovná a nevábná forma vzájemnosti.

Slovenská komunistická strana, která se v posledních volbách probourala do parlamentu, se omluvila slovenské společnosti za to, že „v souvislosti s 21. srpnem 1968 byly někomu způsobena nějaká příkoří“. Tato vykutálená formulace svým nestydatým a pokryteckým minimalismem nápadně připomíná české omluvy za „Odsun“ sudetských Němců, na které nakonec přistoupila i německá strana a které pak byly zapracovány (skoro doslova v této podobě!) do Česko-německé deklarace.

Karel Komárek, vlastník Atlantik AF, firmy, která zachránila Václava Fischera, podal žalobu na Komisi pro cenné papíry a ČTK. Jejím účelem je zamezit, aby obě instituce informovaly o tom, jak Atlantik FT vyřešil problém Fischerových dluhů. Pokud jde o ČTK, je apetit novopečených českých průmyslový kapitánů srovnatelný s mediálním apetitem někdejšího komunistického politbyra. Pánbůh nás chraň před českými podnikateli!

Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach navrhuje, aby ti, co jsou nezaměstnaní déle než rok, museli aspoň osm hodin týdně vykonávat veřejné práce pro obce, v níž žijí, jinak by přišli o polovinu svých podpor. O panu Škromachovi se neprávem tvrdí, že je levicový sociální demokrat, v této věci se zcela konzervativně snaží obnovit staletou osvědčenou praxi, která byla u nás neuváženě zrušena v roce 1848. A nad dveřmi pracovních úřadů by se v budoucnosti mohlo skvět známé heslo: Arbeit macht frei.

Před Okresním soudem v Šumperku probíhá zrcadlový obraz procesu s nakladatelem Zítkem. Jakýsi mladistvý komunista publikoval veřejně texty, v nichž vyzývá ke svržení „kapitalismu“ v ČR případně i násilnou cestou a k zúčtování s nejrůznějšími zrádci. Je obžalován z propagace hnutí, směřujících k potlačení práv a svobod občanů, pomluvy a šíření poplašné zprávy. Jakýsi věcný podklad má jen třetí obvinění, společenská nebezpečnost jednání pana Pěchy je ovšem v tuto chvíli minimální a celý proces je typickým útokem na komára pomocí kyje. Jakmile by pan Pěcha začal podnikat praktické kroky k násilnému svržení „kapitalismu“ v Česku, je ovšem třeba ho zavřít. Jen si nejsem jist, zda na Pankrác nebo do Bohnic. Pro českou demokracii jsou podstatně nebezpečnější lidé, kteří dnes sedí ve vysokých a ještě vyšších státních funkcích, úctyhodní univerzitní profesoři, nejrůznější vlastenecké organizace atp. A ty zatím zavřít nelze, a až se ukáže, že by je zavřít bylo bývalo třeba, bude už pozdě, protože to už budou zavírat oni.

V polovině září vynese Velký senát nejvyššího soudu „jednotné stanovisko k restitučním kauzám“, které má mj. snést se stolu nepříjemný případ Kinský. Místopředseda Nejvyššího soudu Kučera prohlásil, že se senát nebude zabývat přímo kauzou Kinský, nýbrž jinou kauzou (což je podezřelá obezlička) a že rozhodnutí má být precedenční pro obdobné spory. Nejvyšší soud zaujal v minulosti např. v kauze Zítko velmi důstojné stanovisko. Tentokrát je ovšem pod obrovským politickým tlakem a pokud se dokáže jednoznačné politické objednávce vzepřít, zasloužil by pozlatit střechu. Dal bych ovšem krk za to, že se mu to nepovede.

Prahu navštívil německý ministr zahraničí Joschka Fischer. Vzniká kuriozní situace. Zatímco v otázkách souvisejících s následky druhé světové války si německá vláda pokorně osvojila stanoviska českých nacionalistů a v současné době bojuje proti záměru vysídlenců zřídit v Berlíně Centrum proti vyhánění, spor je o přítomnost: Německý ministr se snaží přimět českou vládu, aby bez remcání přijala návrh „Evropské ústavy“, tak, jak nyní vypadá, a nevznášela už žádné pozměňovací návrhy. Vzniká paradoxní situace: Němci rezignovali na spravedlivé uzavření minulosti a místo toho se spolu s Francouzi snaží prosadit svou imperiální hegemonii v současné Evropě. Ministr Svoboda není v této věci pod tlakem Národního souručenství a z pochopitelných důvodů se vzpírá tomu, aby byla nová ústava ČR naoktrojována. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Zemřel Pavel Tigrid: S nekrology se teď roztrhne pytel. Chystám se napsat dvě osobní vzpomínky na zesnulého. Zatím jen krátká poznámka. Jsem Pavlu Tigridovi z poslední doby velmi zavázán za to, že se mne někdy před měsícem a půl velmi pěkně (a pro mne zcela neočekávaně) zastal proti denunciantskému článku Jakuba Patočky v „Literárních novinách“. Jsem rád, že jsem mu stačil poděkovat. Osud Pavla Tigrida byl nezáviděníhodný. Dvakrát musel emigrovat: v roce 1939 před nacisty (byli by ho zavraždili), v roce 1948 před komunisty (byli by ho nejspíš taky zavraždili). V emigraci strávil půlstoletí. Na sklonku života se dočkal normálnějších poměrů a stal se ministrem kultury v době, kdy se ministrovi kultury ještě neříkalo Bimbo. Zosobňoval lepší tradici české minulosti. Čest jeho památce.

Dohánění ztraceného času II. 28. srpna – 1. září: Učitelská stávka naráží ve veřejnosti na odpor. Ovšem, učitelé jsou slabší než železničáři nebo lékaři, a česká nátura slabším pohrdá. Taky našinci připadá nemravné, když stávkují zrovna učitelé, a ještě za vyšší platy : kdyby stávkoval on, bylo by to OK. Obavy, že děti utrpí nenapravitelný psychický úraz tím, že nový školní rok začne o den později, se podle toho, co citují noviny, nenaplnily. S dítětem, které trpí tím, že má o den delší prázdniny, by nebylo něco v pořádku.

V Praze proběhne setkání náměstků ministrů zahraničí menších a středních evropských zemí. Malé země chtějí koordinovat svůj postup na mezivládní konferenci 4. října, kde se bude projednávat návrh Evropské ústavy. ČR navrhuje mj. přísnější definici kvalifikované většiny (60% členských zemí, reprezentujících 60% evropského obyvatelstva) - to vypadá na první pohled rozumně, největší nebezpečí pro EU by bylo, kdyby se evropská integrace uspěchala a „přetížila“. Mezi menšími zeměmi ovšem, jak se dalo čekat, neexistuje žádná velká jednota a solidarita. To, že přijedou jen „státní tajemníci“ a že se neplánuje žádné závěrečné prohlášení ani tisková konference, zase prozrazuje jistou preventivní připotentočkovanost. Nechápu taky, proč se v rozhovoru LN s náměstkem Kohoutem pořád opakuje, jako by hlavním zastáncem centralizace EU bylo Německo, když přinejmenším stejně silně ji podporuje Francie.

Poláci (premiér Miller i polský Sejm) odmítají zřízení Centra proti vyhánění v Berlíně, chtějí, aby vyhánění bylo pojato internacionálně. Problém je v tom, že němečtí vyhnanci by rádi zaujali v komplexu vyhánění první místo, Poláci by zase nejraději Němce viděli až na tom posledním (podle Millera si to zavinili sami). Problém by nevznikl, kdyby se němečtí vyhnanci byli spokojili s památníkem vyhnání Němců z východoevropských zemí. Nikdo by nemohl říci ani popel.

Zeman se chystá na ekonomické konferenci, jež proběhne na Žofíně koncem září, veřejně napadnout vládní reformu veřejných financí. Už asi nemá na to, aby ČSSD znovu ovládl, může ji však docela snadno úplně rozvrátit. Vladimíru Špidlovi není co závidět.

Koalice zjevně vyjednává s odštěpeným poslancem Hojdarem, v jehož rukou je osud vlády. Hojdar zase jedná s odborářským předákem Štěchem. Vláda je vydíratelná a zjevně se nechá vydírat. Konec, kterého se dočká, by díky tomu mohl být dost nedůstojný. A na konci taky záleží: podle toho, jaká bude její porážka, bude pak vypadat příští opozice.

Bankéř Radovan Vávra přesvědčuje v MfD z 29. srpna čtenáře, že řidiči aut se silnými motory zaviní daleko méně dopravních nehod než řidiči aut se slabými motory. Pan Vávra ovšem uvádí absolutní údaje a nechává jaksi stranou, že aut se silnými motory u nás jezdí nesrovnatelně méně než aut s motory slabými. Pan Vávra má čtenáře za blby.

„Rozšíření a ústava jsou dvě strany téže evropské medaile. Musíme učinit vše pro dosažení dohody“, prohlásil v Praze podle Frankfurter Rundschau německý ministr zahraničí Fischer. Přeloženo do češtiny to znamená: „když budete vyvádět, žádné rozšíření nebude“. To je trochu zdvořilejší varianta slavné Chirakovy kritiky kandidátských zemí.

Úterý 2. září 2003: „Stávku nepovažuji za metodu řešení problémů našeho školství. Je trošku nedůstojná právě této profese“, prohlásil prezident Klaus v souvislosti s demonstrační stávkou učitelů. Klaus zjevně považuje stávku za něco podobného jako Gruppensex. V Mladé frontě Dnes zase jakýsi podnikatel nazývá učitelskou stávku „jemnou teroristickou akcí“. Tak stávkování chápali bolševici v nejliberálnějším období své existence.

České noviny dělají velkou aféru ze skutečnosti, že firmy s německou účastí skupují půdu v pohraničí, využívají své česko-německé pozice k tomu, že pobírají dotace z obou stran, využívají výhodnějších tržeb a cen hnojiv v SRN a levnějšího benzinu, nafty a pracovní síly u nás, produkci vyvážejí do Německa, kde ji prodávají, a tím vším ničí českou konkurenci. Bez nich by zase půda, z níž byli před půlstoletím vyhnáni němečtí vlastníci, ležela ladem. Je to praktický problém a bylo by nechutné z něho dělat kapitolu odvěkého boje slovanství s římanstvím a němectvím.

Velký rozruch způsobilo mezi českými politiky zpřísnění slovenského trestního zákona. Umožňuje odsoudit recidivistu, který po třetí spáchá závažný násilný trestný čin, na 25 let nebo na doživotí bez možnosti žádat o podmíněné propuštění. Imponuje to hlavně lidovcům, vyhovuje to jejich sklonům k populismu, živených částí jejich členské základny. Zákon je ovšem problematický jako všechna jednoduchá řešení složitých věcí – má ale reálný základ: trestní právo, převzaté z bolševismu, se k násilné trestné činnosti chová velmi benevolentně, a to by se mělo změnit.

Jiří Karas je křesťanský politik jako vyšitý. Tentokrát se v LN zastává emigrantů a jejich restitučních práv. Jsou prý stavěni do stejné kategorie se sudetskými Němci a Maďary, což je nedocenění významu exilu pro znovunabytí naší svobody (konkrétně jde o vracení nemovitostí, zkonfiskovaných komunisty). Čili: jiné olupovat je povoleno, našince zakázáno. Loupežnická morálka pana Karase zdárně je křesťanská formou a nacionální obsahem.

Šéf odborové centrály Štěch se sešel s premiérem Špidlou, jednali o reformě veřejných financí, a to bezvýsledně. Štěch však věří, že je možný určitý kompromis. Možná, že to se svržením Špidlova kabinetu nakonec nebude moc horké a Štěch si dělá jen image energického odborového vůdce. Má někdo z remcalů nějaký jasný projekt pro okamžiky, kdy by Špidlova vláda padla? Zatím to na to nevypadá.

Předseda České advokátní komory Balík vyslovil politování nad tím, že senátoři v Pejchalově případě kandidáta na soudce ÚS Pejchala mylně ztotožňovali osobnost tohoto advokáta s klienty, jimž poskytoval pomoc – tento argument je velmi oprávněný, vždyť jinak by advokáti museli ze zásady odmítat obhajobu kriminálních případů, aby si nepoškodili kádrový profil.

Předseda US-DEU Mareš hodlá kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu. V tom případě by musel opustit vládu a je otázka, jak by zároveň zvládl funkci poslance EP a předsedy strany. Mareš není poslanec ani senátor a je závislý na své vládní funkci (bylo by neobvyklé, kdyby předseda politické strany neměl účast v exekutivě ani legislativě). Senátor Robert Kolář ho kritizuje, že si hledá teplé místečko v mezinárodní instituci a chce opustit potápějící se loď své strany. Mareš ovšem zatím svou kandidaturu do EP neohlásil. Problém mezi Marešem a Kolářem má věcný základ – Mareš je pro setrvání US ve vládě až do konce volebního období, Kolář je radikálnější a asi má v této věci pravdu. Když US opustí koalici, možná ji to zničí. Když v koalici setrvá, zničí ji to určitě.

Náměstkové ministrů zahraničí malých států EU se v Praze dohodli, že jejich země budou podporovat pozměňovací návrh, podle něhož by měly být všechny zastoupeny v Evropské komisi. Kromě toho chtějí zpřesnit popis práce předsedy EU a jeho vztah k evropskému ministru zahraničí. V prvním případě je výhrada trochu problematická, EK by pak asi byla sice spravedlivě vytvořená, ale nefunkční a manipulovatelná. Nicméně problematické body ústavy symbolizují překotnost integrace EU. Může nadělat víc škod než užitku, může zůstat na papíře stejně jako traktovaná demokratická ušlechtilost OSN. Bylo by to škoda. Všechno chce svůj čas.

Premiér Špidla se v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung znovu vyslovil proti zřízení Centra proti vyhánění v Berlíně (němečtí vyhnanci udělali velkou chybu, kdyby byli bývali zřídili jen Centrum pro vyhnané Němce, nebylo by do toho Špidlovi nic). Přitom prohlásil, že „zkoumat příčiny a následky válek je důležitější než jen odsuny obyvatelstva“ a že evropské centrum by se mělo zřídit k tomuto úkolu (teorie příčiny a následku). Odsun byl podle něho jedním z opatření spojenců, aby byl v Evropě po prolévání krve a katastrofách zajištěn mír. To se prý spojencům podařilo. Jenže mír, který nespočívá na spravedlivých základech, nemůže být spolehlivý a trvalý. Ukáže se to až po čase, ale zato vždycky. Špidla zároveň odmítl návrh na humanitární gesto proti nejtvrději postiženým sudetoněmeckým obětem vyhnání jako „nevyvážený“. Proboha, čím by ho chtěl ještě vyvažovat, české oběti nacistického teroru už byly odškodněny.

Bronzový císař František I. se vrátil na fontánu na Smetanově nábřeží. Protesty partyzánů tedy, jak se zdá, vyzněly naprázdno. Je to projev toho, že ke svým dějinám snad už přece jen nepřistupujeme tak hystericky jako v minulosti a nemáme potřebu bourat a prznit historické památky. Jistě je trochu škoda, že v tomhle prvním případě jde o sochu císaře, který si jako státník žádnou velkou úctu nezaslouží. Ale „habsburská“ minulost je a zůstane naší minulostí, i kdybychom zbourali všechny památky, které se k ní váží. Měla své stíny a svá světla jako každá minulost. Zánik habsburské říše není nic, co bychom měli oplakávat, ale taky bychom se měli vysvobodit z účelové ideologie „třistaletého úpění“, která, jako každá ideologie, brání vidět dějiny diferencovaně, a tedy věcně a spravedlivě.

Středa 3. září: Všichni se teď otírají o exministra Tvrdíka. Vláda ovšem udělala nehoráznost, když ho prosadila do funkce šéfa ČSA bez výběrového řízení, politickým rozhodnutím, a Tvrdík se o funkci za těchto okolností vůbec neměl ucházet. Ovšem obviňovat jej z toho, že žongloval nekonečně s demisemi (jeho váhání trvalo jeden den, přitom známe případy politiků, kteří odcházeli celé roky), jak to činí Lidové noviny, je nehorázné. A už vůbec není pravda, že odešel takovým způsobem, že o pokračování politické kariéry nemohl v nejbližších letech vůbec uvažovat. Pokazil si to teprve teď.

Několik soudních řízení v případu Kinský bylo z různých technických důvodů odročeno. Zdá se, že soudy vyčkávají na obecné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nikdo si nechce pálit prsty. Organizovaná nezávislost. Právní zástupkyně Jiřetína pod Jedlovou vítězně prohlašuje: „Máme jasné důkazy o tom, že byl po rodičích německé národnosti.“ Celý spor má morbidní charakter: lze obvinit a potrestat ukradením majetku osmileté dítě?

Nevládní organizace Transparency international ČR uspořádala před dvěma lety v Praze za peníze české vlády konferenci proti korupci. Ke zprávě se váže náš zářijový Bobřík.

Po českém velvyslanci v USA Paloušovi se nyní i americký velvyslanec vyslovil v tom smyslu, že Klaus bude příští rok bezpochyby pozván do Washingtonu. Je dobře, že Bushova administrativa českému vejtahovi velkoryse odpustila, další ostrakizace by měla nevhodně pozitivní vliv na růst jeho popularity doma.

Deset poslanců ČSSD v čele s disidentem Hojdarem chce podobě jako odboráři podstatně změkčit finanční reformu. Protože reforma je už tak měkká a koaliční partnery kompromituje, zdá se, že se dny Špidlovy vlády krátí.

Předseda ODS Topolánek se zuřivě brání novinářským dotazům ohledně jeho majetkového přiznání: „proč se mě neptáte na to, co bude s touto vládou, jaká bude hospodářská politika ODS, co budeme dělat se zdravotnictvím?“ Zdá se, že se pan Topolánek poučil od svého předchůdce v čele ODS: typicky špatně položená otázka.

Podle srovnávací studie Mezinárodní organizace práce je ČR na čestném druhém místě ve světě, pokud jde o počet odpracovaných hodin na zaměstnance. Pokud jde o produktivitu práce, zaostávají i za Maďary, Slováky a Poláky, o Slovincích ani nemluvě. Z toho vyplývá, že se Češi v práci z postkomunistických zemí a snad vůbec ze všech zemí pojatých do průzkumu nejvíc flákají.

Americká strana i Úřad vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu považují za pravděpodobné, že smrt ředitele mezinárodní organizace pro podporu židovských uprchlíků Charlese Jordana, který zahynul za nejasných okolností v roce 1967 v Praze, byla dílem nešťastné náhody. Jeho úmrtí provázejí ovšem velmi podezřelé okolnosti. Je velmi nepravděpodobné, že by StB organizovala v roce 1967 vraždu cizího státního příslušníka, navíc významného činitele, na vlastním území – na to byli moc tenkrát podělaní. Ale mohli to docela dobře za jejich zády udělat jejich arabští chráněnci.

Odvolaný Blairův poradce Campbell rozbil kdysi hubu politickému komentátorovi The Guardian Whiteovi. White totiž po tragickém úmrtí tiskového magnáta Maxwella prohlásil, že to dokazuje, že „Bůh fakt je“. Campbell tehdy pracoval v Maxwellově deníku The Mirror. Paní Cíglerová v LN to považuje za legrační. Je mi líto, ale pan White dostal po papuli úplně zaslouženě, říkat takové věci je prasárna.

Petra Procházková tamtéž píše (v souvislosti s vývojem v Rusku): „Když je kmen v ohrožení, navrch mají fyzicky zdatní a agresivní jedinci. Inteligence vůdce přestává být důležitá, stačí, když má smysl pro vojenskou strategii“. To platí nanejvýš pro zaostalé země jako je Rusko (k strategii ruských samovládců platilo odjakživa předstírat, že kmen je v ohrožení – i ve chvílích, kdy ohrožen nebyl – aby mohli ukojit svou primitivní potřebu brachiálního násilí a používat jednoduché mocenské prostředky). My v Evropě máme jiné zvyklosti. Vztaženo např. na Winstona Churchilla je konstatování paní Procházkové hrubou urážkou.

Čtvrtek 4. září: Velký rozruch způsobila návštěva populárního newyorského exstarosty Giulianiho v Brně. Odehrála se zjevně v režii ODS. Giuliani podpořil Swarzeneggerovu kandidaturu na místo kalifornského guvernéra a bezvýhradně se postavil za iráckou politiku prezidenta Bushe. V té souvislosti prohlásil, že Iráčané jsou rádi, že se zbavili nelidského Saddámova režimu (to je nepochybně pravda) a že touží po demokracii (o čemž bych si dovolil velmi pochybovat, není to však důvod, proč nepodporovat americkou politiku; bylo by jen užitečné, kdyby se Američané rychle zbavili neplodných iluzí).

Ústavně právní výbor Senátu nepodpořil Pejchalovu kandidaturu na post ústavního soudce. Kdyby byl přítomen senátor Falbr, který slíbil, že bude pro Pejchala hlasovat, bylo by jednání skončilo plichtou. V plénu má však stejně Pejchal minimální šanci, už proto, že je to pro Senát prestižní záležitost. Tu z Pejchalova případu udělal prezident Klaus, když ho znovu nominoval.

Poslanci ČSSD se jeden po druhém zaklínají, že nechtějí pohřbít reformu. Činí tak i někteří Zemanovi stoupenci (Jičínský, Kupčová). Obojace se vyjadřuje i Josef Wágner-Hojdar. Záleží taky na tom, jak dalece se nechá US-DEU a KDU zemanovci vydírat. Zdá se, že jánošíkovský pokus o Špidovo svržení asi neprojde (v případě pádu Špidlova kabinetu nemohou být předčasné volby, protože polovina poslanců se musí třást o své mandáty). Špidla však vzhledem k chaotické povaze ČSSD může padnout čirou náhodou. ODS, jak se zdá, zahájila tažení za svržení vlády, ale je otázka, zda na to za těchto okolností bude mít. Dělá to asi hlavně proto, aby na sebe upozornila a přitáhla další preference. Být čilou opozicí proti připochcíplé vládě je vždycky voličsky atraktivní.

Neúspěšný prezidentský kandidát ČSSD Jan S. Sokol zveřejnil v Právu velkou chválu premiéra Špidly za jeho „pohled do dálky“. Z textu bohužel není vůbec jasné, za co konkrétně Špidlu chválí. To ale není důležité. Hlavně, že ho chválí.

MfD píše, že Tvrdíkova nominace na místo šéfa ČSA je dílem spolupráce Špidly a Grosse s částí ODS a KDU (Kalousek). ODS ovšem verbálně zuřivě protestuje. Pokud je to pravda, nevydává to o nejsilnější pravicové straně nejlepší svědectví.

ODS a komunisté požadují referendum o ústavě EU, ČSSD se staví k věci spíše odmítavě. Požadavek na referendum je ovšem nesmyslný a ODS to dobře ví, svého času (v roce 1992) se právem vzpírala tomu, aby se uspořádalo referendum o ústavě ČR. Referendum se dalo dělat o tom, zda EU má mít ústavu nebo ne – toto referendum už ovšem fakticky proběhlo, když se schvalovala účast ČR v EU, bylo jasné, že EU bude mít ústavu. Schvalování ústavy je složitá věc, k ústavě se nelze vyjádřit ano – ne, je spousta variant. Ústava má být projednána zastupitelskými sbory. Problém je, že parlament se k ní neměl příležitost vyjádřit, měl by ji vlastně schválit ústavní většinou.

Podle agentury SC&C se většina veřejnosti vyslovuje pro zmírnění reformy veřejných financí. Ten průzkum se snad ani nemusel dělat, každá veřejnost je vždycky proti všem úsporným opatřením. Bez systému zastupitelské demokracie by se žádná úsporná opatření dělat nedala – v Česku samozřejmě s výjimkou těch, co jsou postavena na zásadě „bohatým brát a nám chudým dávat“.

Mezi Slovinskem a Chorvatskem zuří boj o ochrannou zónu na pobřeží Jaderského moře. Touží ji zřídit Chorvati, důsledkem by bylo, že Slovinsko nebude mít přístup do mezinárodních vod. Chorvati podpírají svůj požadavek tím, že smlouva, uzavřená v roce 2001, byla zrušena loni dopisem chorvatského premiéra slovinskému. Chorvatsko má, jak se zdá, velmi zvláštní představu o platnosti mezinárodních smluv. Uzavírat s ním smlouvy je činnost riskantní a neužitečná. Navíc snaha odříznout Slovinsko od moře, ačkoli má vlastní pobřeží, je nehorázná drzost. Takovéhle manýry by evropské společenství nemělo trpět. Vzhledem k tomu, že se vedoucí státy soustředily na boj s americkým imperialismem, ostrouhají možná Slovinci mrkvičku.

Pátek 5. září: Ministr financí jednal o finanční reformě s politickým hnutím Hojdar & Hojdar. Obě strany se shodly, že lze dále vést debatu a dospět ke kompromisu. Zatím koruna proti Euru prudce oslabuje. Není divu, v zemi, kde vládnou takovéhle poměry…

Otevírá se další restituční aféra: Hrabě Harrach žádá rozsáhlý majetek ve východních Čechách, který byl zabaven jeho otci Benešovými dekrety, ovšem více než měsíc po jeho smrti. Někteří Harrachovi odpůrci tvrdí, že toto olupování mrtvol je OK. Dnešní aplikace Benešových dekretů je morbidní záležitost pro silné žaludky. Harrach u soudu prohrál restituční spor, obrátil se na Ústavní soud a ten mu doporučil, aby hledal pro vrácení majetku jinou cestu než restituce. Věřím, že rozsáhlé restituce způsobí obcím, jedincům i státu problémy – ale jak to, že první republika, kde tito lidé své rozsáhlé majetky spravovali, s tím žádné velké potíže neměla? A není možné, aby se dotčení s potenciálními restituenty pokusili dohodnout, místo aby s nimi hned a beze všeho vedli třídní boj?

Poslanec ODS Fajmon prohlásil: „Hlavní problém u nás je ten, že média české instituce jako celek ignorují a nereferují ani o oficiální vládě a její činnosti, natož pak o stínové vládě“. Pozdrav pánbůh, to to bude s médii vypadat, až se lidé jako tento malý Lukašenko proderou k moci!

Velitel českého letectva generál Vachek opouští armádu. Učinil tak se spoustou smířlivých řečí, nicméně jeho motivy jsou poměrně jasné a legitimní. Restrikci armády podpořil i prezident Klaus: podle jeho tiskového mluvčího „nejsme zemí s významem, velikostí i zodpovědností Spojených států. Prezident proto varuje před přehnanými ambicemi… nemůžeme nést zodpovědnost za celý svět a poslat proto do celého světa své vojáky.“ To jistě ne, ale za něco, tj. za naši národní bezpečnost, odpovědnost nést máme a občas někam své vojáky poslat musíme (např. do Iráku, tam jsme ovšem bojové jednotky na rozdíl od Poláků neposlali). Nová restriktivní opatření české vlády dělají z české armády sbor kašpárků z Offenbachovy operety. Malý stát musí dbát o svou obranu, a ne na jedné straně všechny mocné od Německa po USA dráždit a štvát (nerad volím slušné slovo místo výstižnějšího neslušného) a na druhé straně si představovat, že až půjde do tuhého, tak nám ti, které dráždíme a štveme, rádi pomohou, protože jim z hlediska vyššího principu mravního nic jiného nezbývá.

Schröder a Chirac odmítli smířlivější americký návrh na účast OSN v Iráku. Rusko se sice tváří obojace, ale nepochybně se postaví za Německo a Francii. Zbývá jen doufat, že Američané současnou velkou zkoušku vydrží a evropští podřezávači vlastních větví nestačí dokončit svou pochybnou práci.

Spor o odsun je v zásadě překonán, jásá Špidla v předvečer Schröderovy návštěvy. Doufejme, že se raduje předčasně, nelze připustit, aby se spor o odsun stal jen záležitostí dua Schröder – Špidla a jen záležitostí politiků.

Arabové (Lybie) prý žádají kompenzaci za sestřelení svého civilního letadla nad Izraelem v roce 1973. Letadlo se odchýlilo ze své trasy, letělo nad izraelským územím, ignorovalo všechna varování a bylo pak Izraelci sestřeleno. To je přece něco docela jiného než cílený teroristický útok. Ostatně, jaké odškodnění zaplatili Rusové za známé sestřelení jihokorejského letadla?

Podle Mladé fronty dnes byla Mnichovská dohoda výsledkem kampaně Sudetoněmecké strany, která se dožadovala řešení otázky postavení německé menšiny. To je nehorázný nesmysl. Mnichovská dohoda byla výsledkem agresivní Hitlerovy politiky, který si Sudetoněmeckou stranou jen posloužil (to nijak nesnižuje odpovědnost Henleina a spol.) a ústupčivé strategie západních velmocí.

V rozhovoru pro Mladou frontu Dnes si kancléř Schröder libuje, že Zeman kdysi prohlásil dekrety za vyhaslé a Špidla to letos potvrdil. Jednak se podle dekretů dodnes soudí v restitučních sporech, a jednak jde o nezávazné politické prohlášení jedinců, které ani nemá žádný právně jasný tvar – co to znamená „vyhaslý“? Schröder navíc zopakoval tezi, že utrpení, vzniklé vyhnáním Němců bylo důsledkem zločinné politiky nacistů, a domnívá se, že fixace Němců na vyhnání by mohla napomáhat jednorozměrnému vidění. Podle mne byla chyba vyhnanců právě v tom, že se nefixovali na své vyhnání a snažili se mu dát „evropský rozměr“, který v pohledu východoevropských alibistů znamená, že se zase až tak nic hrozného nestalo a že jiní na tom byli stejně, ne li hůře. Jenže v utrpení těch jiných východoevropští alibisté neměli pracky, v utrpění vyhnaných Němců ano. A o pseudohistorickém „kauzálním“ pohledu jsme se toho už napsali dost.

Sobota 6. září: Londýnská arbitráž mezi ČR a Nomurou prý podle Práva skončila mimosoudní dohodou o vyrovnání, podle níž ČR Nomuře uhradí 20 miliard korun (Nomura požadovala původně 40). Pokud je to pravda, zaslouží si případ přinejmenším stejné medializace jako případ CME versus ČR v případu Železný. A kdo se stane psancem v této věci?

Schöderova návštěva v Praze (poměrně blesková, trvala jen pár hodin) přinesla jediný velký přínos pro ČR a pro Evropu: německý kancléř a český premiér si od včerejška tykají. Názory německého kancléře ohledně Centra proti vyhánění tlumočil české veřejnosti jeho nový mimořádný tiskový mluvčí, vedlejším úvazkem předseda PS Zaorálek: „Dal najevo, že toto není myšlenka, která by mu byla vlastní… mám dojem, že toto je věc, kterou se moc rádi nezabýváme, protože je to něco, s čím se nedokážeme ztotožnit“, dodejme, aspoň za českou stranu, protože jsme ve vyhnání namočeni až po uši.

Václav Havel se ze svého exprezidentského ústraní vyjádřil k dvěma ožehavým otázkám: k iráckému konfliktu a ke vztahům s Rakouskem a Německem. Pokud jde o Irák, byla podle něho válka nutná a morálně ospravedlnitelná, ale špatně načasovaná. Strukturálně to připomíná tvrzení cimrmanologů, že Jára Cimrman sice nevynalezl žárovku, ale vlákno v žárovce, to už ano. A taky známou tezi kadeta Bieglera, že bitva u Hradce Králové vůbec neměla být svedena. Exprezident prý o tom už před časem mluvil s panem okresním hejtmanem, pardon, s prezidentem Bushem. Pokud jde o sudetoněmecký problém, podílel se Havel na jeho vyřešení, co uměl, ale měl pocit, že ani jedna, ani druhá strana ho vyřešit nechce. Jinými slovy, navrhoval věci, s nimiž nesouhlasila ani jedna, ani druhá strana. To není politicky dvakrát produktivní.

Zdá se, že restituční rakovina se dále rozlézá. Nyní se o svůj majetek nebo o odškodnění hlásí rodiny, kterým byl zabaven podle Benešových dekretů o znárodnění. Ústavní soud totiž před časem údajně rozhodl, že restituční nároky se vztahují i na majetky znárodněné před 25. únorem 19048, protože nebyla poskytnuta náhrada za znárodnění. V tomto případě je věc o to komplikovanější, že jde o Čechy rodu slovanského, kteří nebyli postižitelní podle konfiskačních dekretů. Z restitucí se stává nikdy nekončící polízanice.

Jan Kovařík, odborník na českoněmecké vztahy někdy od roku 1973, nikdy nezklame. Tentokrát v Právu hlásá, že dialog o minulosti má být debatou „odborníků či společenských organizací“. Kdo je odborník, o tom rozhodnou Kovaříci, a žádní samozvanci a zaprodanci se v tom nemají co motat. Inu, co se v mládí naučíš…

Evropská unie váhá zapojit Hamás mezi teroristy. Totiž zapojuje tam jen jeho vojenské křídlo a ne také politickou složku, což by chtěli Američané. Model: SS byla zločinecká organizace, ale NSDAP nikoli. Francie a Německo se shodly na tom, že je třeba přijmout v RB zcela jinou rezoluci, než jakou navrhují USA. Doufám, že USA neustoupí tomuto drzému vydírání. Francie a SRN opustily svého spojence v těžké chvíli a teď chtějí těžit z jeho nesnází. To je vysloveně skunkovská politika a kromě toho si nevidí na špičku nosu. Kdyby byly USA ze hry, poradí si teroristé s Francií a SRN raz dva.

Grémium ODS se v úterý dohodlo, že vyvolá na podzimní schůzi PS hlasování o důvěře vládě, pokud ovšem o vyslovení důvěry nepožádá vláda sama. Návrh ODS je pěkné gesto, šance na úspěch jsou omezené, i pro Špidlovy odpůrce v ČSSD bude asi obtížné hlasovat takto proti vládě.

Další ústupový kompromis ve vládní koalici ve věci finanční reformy nebude snadný, US-DEU hrozí odchodem z vlády v případě, že Sobotka přistoupí na požadavky politického hnutí Hojdar. Bude zajímavé sledovat, komu v tomto pokeru dřív selžou nervy.

„Průzkumy: obliba USA klesá po celém světě“, hlásá titulek LN. Z dalšího vyplývá, že obliba USA klesá v Evropě a v arabských zemích. Podivná představa o univerzu.

Poznámka: 26. srpna vyšel ve Frankfurter Allgemeine Zeitung můj článek, jehož český překlad jsem zveřejnil v červenci v Událostech pod názvem Medvědí služba. Článek byl psán (německy) pro F.A.Z. a dostal tam jméno „Kdybyste aspoň byli mlčeli“. Při této příležitosti ho znovu připomínám.

Pondělí 8. září: Německý tisk (přesněji řečeno levicová Süddeutsche Zeitung a snad i levě liberální Frankfurter Rundschau) si libuje, že sporná česko-německá minulost se vytrácí, vyhasíná jako Benešovy dekrety. Špidla se Schröderem si tykají. Grebeníček se hrdě hlásí k Zemanovu označení sudetských Němců za Hitlerovu pátou kolonu. Předsedkyně Svazu vyhnanců Steinbachová přirovnává Beneše k Hitlerovi a Stalinovi. Přítel Špidla navrhuje umístit centrum proti vyhánění do Stockholmu (nebylo by lépe někam za polární kruh?). Zvláštní vytrácení.

Zato se všechno daří prezidentku Klausovi – viz rozhovor, v němž pro MfD bilancoval své úspěchy i neúspěchy v prvních několika měsících svého funkčního období. Úspěchy a neúspěchy jsou: zásadně usiluje o vyváženou obhajobu České republiky ve vztahu ke světu a zejména USA (jako rovný s rovným, bd). Chce být mezi občany, naslouchat jim a inspirovat je k aktivcním činům, a to se mu zatím daří. Realisticky se postavil ke kampani kolem referenda a upozorňoval na přehnaná očekávání v souvislosti se vstupem do EU. Netají se výhradami k socialistické vládě, ale má s ní standardní a fungující kontakty. Usiluje o nové pojetí některých pravomocí prezidenta, zejména prezidentských milostí (udělí jich co nejméně). Je zdravý jako řípa. Gratulujeme.

Ministr Ambrozek se rozhodl, že bude na nadcházejícím sjezdu KDU-ČSL kandidovat na funkci předsedy strany. Jeho politický profil, jímž se liší od dalších kandidátů, spočívá v tom, že je Moravák. Blažená strana, v níž jsou věci tak prosté a přehledné!

Úterý 9. září: Česká ekonomika roste, ale i laik vidí,že dosti problematickým způsobem. HDP se v druhém kvartálu meziročně zvýšil o 2,1% (to je o hodně víc, než ve „starých“ zemích EU, ale méně než např. v Maďarsku a Polsku). Růst ekonomiky je dán růstem spotřeby domácností, což odborníci považují za nespolehlivé provizorium. Produktivita práce je menší než růst mezd, zvětšil se i deficit zahraničního obchodu. Zadlužujeme se tedy vně i uvnitř, naše sociální nároky jsou větší než naše pracovitost, patříme k rozmazlenější části východní Evropy.

Ministr Ambrozek, novopečený kandidát na předsedu KDU-ČSL, slibuje mj. „omladit členskou základnu“. Nabízejí se dvě cesty: první je renesanční a neosvědčená – aplikace elixíru mládí. Vzhledem k tomu, že se jedná proces, který by měl proběhnout v křesťanské straně, lze tedy předpokládat, že pan Ambrozek se pokusí o to druhé a kdysi úspěšné, totiž o zázrak. Pokud by se mu např. usilovnými modlitbami a půstem skutečně podařilo dosáhnout ohlášeného výsledku, bude to znamenat, že nejenom prudce stoupne jeho autorita, ale členské řady strany se podstatně rozrostou – bohužel jen o ty, kteří omladit naléhavě potřebují.

ODS hodlá na podzimní schůzi PS při pokusu svrhnout vládu využít i předpokládané nepřítomnosti poslankyně Marvanové, která tou dobou bude pravděpodobně v porodnici. Předseda Topolánek vyhlásil „nesmiřitelnou linii“, vypárování Marvanové nepřichází prý v úvahu, páruje se jen v případě poslaneckých cest do Bruselu a Štrasburku. ODS se v cestě za úspěchem nehodlá vázat takovými zbytečnostmi, jako je elementární ohleduplnost k politickým protivníkům. Dobré vyhlídky do budoucna, až bude u vládního kormidla.

Josef Zieleniec, kterého do Senátu kdysi dopravil výtah US-DEU, bude nyní kandidovat do Evropského parlamentu samostatně, s podporou Evropských demokratů a Nezávislých. Chce prý vytvořit na pravé části politického spektra alternativu k eurofobní ODS. Ostatní strany občanské pravice, US-DEU a ODA, už podle něho promarnily šanci stát se moderní proevropskou alternativou na pravé straně politického spektra. Další zdařilá kapitola v nekonečném procesu integrace pravice. Petr Mareš je zklamán: čiň Zieleniecovi dobře…

Prezident Bush žádá Kongres o další mocnou finanční injekci pro americké angažmá v Iráku a Afghánistánu a zároveň o vojenskou pomoc dalších států včetně Francie, Německa a Ruska v Iráku. Poslední tři země by si to ovšem chtěly nechat zaplatit zvýšeným vlivem OSN (rozuměj svým). Zatím se zabývaly převážně tím, že Američanům házely klacky pod nohy a zjevně s tím nechtějí přestat. Pokud Američané v Iráku neuspějí (a není to vyloučeno, Bushova vize změnit místo s mučírnami a masovými hroby v právní stát se svobodnými institucemi je zbytečně ambiciozní a nejspíš neproveditelná), bude mít islámský terorismus dokořán otevřenou cestu na Západ – a tedy i k nim, a bohužel i k nám.

Středa 10. září: Obecní úřad v Jindřichovicích pod Smrkem vydal manifest, který zakazuje státním úředníkům, aby bez ohlášení vstupovali na území obce. Státní úředník, který neuposlechne, bude pokutován (měl by vlastně být vsazen do obecní hladomorny). Týká se to i policistů? Je zajímavé, do jakých důsledků může vést plebejský anarchismus spojený s neúctou k (jakýmkoli) zákonům. To snad není možné ani v Rusku!

Ministr Sobotka odjíždí do Tokia doladit poslední detaily smíru s Nomurou. Český stát požaduje na japonském bankovním domě kompenzaci 264 miliard. Japonci žádají ne ČR kompenzaci 40 miliard. Bude zajímavé sledovat, kolik je v česko-japonském silovém poli 264 – 40.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání pokračuje v drezúře TV Nova. CET21 obdržela trojí vážné varování ohledně porušení zákona. Dvě varování se týkají toho, že neposkytli prostor ministru kultury a informací Pavlu Dostálovi, aby mohl polemizovat s jejich zpravodajstvím. Nebylo by lepší poskytnout Dostálovi v Nově vlastní pořad?

Američané vrátili SRN seznam agentů východoněmecké rozvědky. Na základě toho ministři spravedlnosti čtyř nových spolkových zemí a představitelé někdejšího východoněmeckého disentu požadují, aby se lustrace napříště týkaly i politiků z německého západu. Požadavek je pochopitelný, ale v tomto případě přece agenti patří před soud!

Český tisk odleva doprava se ukájí na mrtvole Leni Riefenstahlové, která se v době před druhou světovou válkou ideologicky spustila s Hitlerem a natočila několik ohavných, leč technicky prý dokonalých dokumentárních filmů. Hitlerův Ejsenštejn v sukních je snadný cíl. Riefenstahlová spolupracovala s nacistickým režimem před válkou. Jako řada dalších německých intelektuálů. Bylo by dobré si zamést před vlastním prahem. Maně si vzpomínám např. na odporný film později oslavované dvojice Kadár – Klos Únos. Ovšem, oba braši to mysleli dobře, stejně jako Riefenstahlová. Litovali někdy toho svinstva? Jako všichni šikovnější čeští stalinisté si nejprve pořídili lidskou tvář a pak na svůj stalinismus zapomněli. Na Západě je ovšem oslavovali. Riefenstahlovou ne. Podivná spravedlnost.

Odbory se snaží přetrumfnout reklamní experty s jejich intimkami atp. Před chystanou pražskou demonstrací nás oblažily plakátem, na němž je pánská prdel s textem, že tam směřuje vládní finanční reforma. Nápadité, inteligentní a vkusné. Zcela v normě české politické kultury. Pan Štěch se zřejmě pokouší dovést odborové hnutí na tu úroveň, na niž jeho stranický přítel Zeman dovedl českou politiku.

Dva němečtí žurnalisté vydali knihy, v nichž dokazují, že teroristické útoky z 11. září zorganizovala Bushova administrativa, aby mohla dobýt svět. Pentagon prý neponičilo letadlo, ale americké vojenské rakety. Tyto teorie jsou v zásadě velmi podobné tzv. osvětimské lži. Co vede autory k tomu, aby si vymýšleli takové koniny? Nedělá některým Němcům dodnes potíže smířit se s tím, že je USA kdysi porazily? A je pozoruhodné, že kdyby tomu tak bylo, dělalo by to potíže nikoli pohrdaným „pravičákům“, ale levým liberálům a socialistům tělem i duší.

Čtvrtek 11. září: V předvečer výročí teroristického útoku v USA přijal prezident Klaus amerického velvyslance Stapletona. Velvyslanec pak prohlásil, že s Klausem hovořilo ekonomické situaci v ČR a v USA, o politické situaci v obou zemích, o situaci v Iráku a o dalších záležitostech týkajících se česko amerických vztazích. Ve všech těchto bodech se údajně shodli. Podařilo se Klausovi amerického velvyslance přesvědčit?

Švédskou ministryni zahraničí Lindhovou pobodal za bílého dne při nákupu v obchodním domě neznámý atentátník (Lindhová dnes na následky zranění zemřela). Demokracie by měla být odolná vůči tomuto druhu násilí: jednou ze zásad, na níž stojí, je, že by osud politiky nikdy nezáleží na jednom jediném člověku. Tím nechci říci, že by různí vrahouni nemohli způsobit té či oné zemi nenahraditelné ztráty, jenom to, že jejich řádění nemůže v zásadě nic rozhodnout.

Při státní návštěvě chorvatského prezidenta Mesiče v Bělehradě se prezident Jugoslávie a Černé hory Marovič omluvil za zločiny, spáchané Srby na Chorvatech. Mesič odpověděl, že omluvu přijímá a chce se za sebe (Marovič mluvil jako prezident) omluvit všem, jimž občané Chrovatska způsobili škodu nebo bolest. Tato formulace připomíná některá dvojaká a uhýbavá vyjádření z česko-německé deklarace. Vypadá to, že Mesič byl omluvou svého srbského partnera zaskočen a k podobně vstřícnému vyjádření neměl mandát. (Zaplať pánbůh, že nemluvil o tom, že chorvatské násilí je třeba chápat jen jako důsledek srbské příčiny, a že je zavrženíhodné z dnešního hlediska). Bez ohledu na to je dobře, že se oba státníci snaží odstranit spoušť, způsobenou krvavým rozpadem Jugoslávie.

K dnešnímu smutnému výročí zveřejnila MfD ve zvláštní příloze mj. kuriózní text Rogera Scrutona, k němuž se ještě vrátíme. V Lidových novinách zase generál Clark kritizuje prezidenta Bushe za zásah v Iráku. Byla prý chyba udělat ze země, která neměla žádný výrazný teroristický program, ústřední bitvu v boji s terorismem. To je ovšem nesmysl, kdyby Američané v Saddámově Iráku, který drze zkoušel trpělivost Západu, nezasáhli, prohráli by ve válce s terorismem důležitou bitvu. Západ by demonstroval svou neschopnost účinně se proti ohrožení postavit, režimy jako ten irácký by vycítily, že si mohou dovolit mj. i podporu terorismu, a teroristé by pocítili, že mohou na podporu těchto zemí spoléhat. Nešlo o „preventivní válku“ ale o to, čemu se v peripetiích studené války říkalo „zadržování“.

Pátek 12. září: Senát opatřil novelu zákona o spotřebních daních dvěma pozměňovacími návrhy. Návrhy znamenají budoucí snížení státních příjmů. Ještě důležitější však je, že Poslanecká sněmovna musí zákon znovu projednat, a pokud jej bude chtít přijmout v původní podobě, potřebuje k tomu 101 hlasů. Ty nebude mít ani náhodou, protože poslankyně Marvanová směřuje do porodnice a zářijové schůze PS se nezúčastní. O atentát na finanční reformu se zasloužili mj. i senátoři US-DEU, přesněji řečeno „Klubu otevřené demokracie“. US-DEU se zjevně zmítá v předsmrtných křečích (komplikace je mj. dílem senátora Koláře a dalších odpůrců účasti strany ve vládní koalici). Senátor Kolář prohlásil v rozhovoru pro Lidové noviny: „Tímto hlasováním naplňuji svůj volební program. Pokud bychom my senátoři měli hlasovat přesně podle stranických příkazů momentální koalice, vypadal bych ve svém obvodě jako totální kašpar.“ Takhle ovšem působí dojmem řečeno slovy pana senátora totálních kašparů celý klub Osobností otevřené pravice všeobecně. Proti nim stojí dobře sehraný tandem prezident – ODS (Klaus už vetoval zákon o DPH a chce prý postupně odpálit všechny zákony finanční reformy). Koalice bude tedy ve všech případech potřebovat všechny své poslance včetně rodící Marvanové.

Nejvyšší soud rozhodl, že v majetkových sporech má mít přednost speciální právní norma (restituční zákon) před obecnou Občanský zákoník). Rozhodnutí se údajně sice nevztahuje na případy konfiskací před rokem 1948, ale tak trochu se na ně prý vztahuje. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Odmítnutý kandidát na soudce Ústavního soudu Pejchal prohlásil, že na rozdíl od prezidenta Klause Senát Klausovy kandidáty odmítá bez jakéhokoli zdůvodňování. Senát jednak nic zdůvodňovat nemusí a jednak ani nemůže, protože prezident je jeden, senátorů je osmdesát jedna a mohou mít (většinou také mají) k odmítnutí kandidáta různé důvody.

Chantal Poullain hrozí vězení za ublížení na zdraví při automobilové nehodě. Může se mu vyhnout, pokud se s obětmi nehody dohodne na odškodnění. Herečka se zjevně provinila spíš bezohlednou jízdou (0,3 promile alkoholu je nepatrné množství), řidič auta, se kterým se srazila, ale vůbec neměl řidičský průkaz. Teď ji může vydírat, až se budou hory zelenat.

Zavražděná švédská ministryně zahraničí prý před nedávnem v televizi prohlásila: „Braňme si náš prostor, v němž není místo pro modrá světla a houkačky…“ Fundamentalističtí liberálové by měli vzít v úvahu, že svět se změnil. Jinak je v jejich chování jistá nezodpovědnost, člověk nemá právo hazardovat vlastním životem.

Nevím, co vede katolickou církev k tomu, aby veřejnosti připravovala tak morbidní divadlo, jakým jsou poslední veřejná vystoupení papeže. Ten člověk je vážně nemocný a není už zjevně vůbec schopný vykonávat svůj úřad. Na bratislavském letišti trvalo dvacet minut, než se podařilo jej vyložit z letadla. Projev nedokázal srozumitelně přednést a musel tak nakonec učinit slovenský kněz z jeho doprovodu. Je to nelidské a tradice by tady měla ustoupit ohleduplnosti k osobě papeže a konec konců i k těm, co musí jeho trápení sledovat.

Vsetínské zastupitelstvo rozhodlo proti komunistickým hlasům, že Julius Fučík ve městě nebude mít pomník. Vyžádalo si dobrozdání státních historiků z Vojenského historického ústavu a z této spolupráce taky vzešlo rozhodnutí: Julius Fučík nemá se Vsetínem nic společného, a proto není důvod, aby se pomník vztyčoval. To je pěkně vyčůrané. Není přece důvod, aby se vztyčovaly pomníky stalinistům jako Fučík.

A na závěr dobrá zpráva: exministr Kavan, kterému skončil úvazek v OSN, se rozhodl, že pomůže své straně z bryndy. Ve chvíli, kdy panuje všeobecná nechuť ucházet se o křesla v Evropském parlamentu (už vzhledem k mizivým hmotným požitkům, které jsou s výkonem funkce spojeny), prohlásil nezištně: „Pokud by mne ČSSD vybrala jako jednoho z kandidátů, myslím si, že bych měl zájem se této práce zúčastnit.“ Dovedu si představit, jaká radost zavládla ve Strakovce a v Lidovém domě. Politika tak zkušeného a s tak dobrou pověstí přece nelze odmítnout!

Sobota 13. září: ODS (zjevně v tandemu s prezidentem Klausem) usiluje o pád vlády a mimořádné volby. Plán je: odpálení reformy (Klaus prý hodlá vrátit všechny reformní zákony, to znamená, že se o všech bude hlasovat dvakrát, přičemž po druhé je nezbytná kvalifikovaná většina), mimořádné volby v roce 2004 (k tomu bude ODS potřebovat ústavní většinu, ta je ovšem myslitelná po dohodě s ČSSD) a do té doby přechodná vláda, v jejímž čele jsou ochotni koncedovat Grosse a dávají mu to okatě najevo. Grossovi se tenhle plán vůbec nelíbí, a není divu, politicky by se tím odepsal. Je otázka, zda se takový projekt vůbec dá realizovat: jenže když se nepovede, ODS to nijak zvlášť neublíží.

Milan Knížák hraje u Klausova dvora tutéž roli jako kdysi u Zemanova Dostál. Teď zaútočil v Mladé frontě Dnes na exprezidenta Havla. Jeho článek je pouhým negativem toho, co o Havlovi psali jeho opěvatelé. Hybnou silou Havlovy politiky prý byla nenávist. Za nepřítele si vybral Klause (přitom na jejich křečovitém vztahu mají oba stejný podíl, kromě toho se Klaus dostal do vysoké politiky na Havlových zádech, teprve když cítil pevnou půdu pod nohama, začal se rychle emancipovat). To, v jakém marasmu se dnes ČR nachází, je společná vina všech polistopadových garnitur, včetně Klausovy a Zemanovy. A sympatie k levicovému uvažování, které Havel má (spíš ovšem jde o nezadržitelný sklon k banalitám, ty se většinou jeví jako „levicové“) snad zatím nejsou trestné. Bude Knížák ministrem kultury?

Pondělí 15. září: Odborářů se k pražské demonstraci shromáždilo asi patnáct tisíc, to je poměrně málo. Zněla bojovná hesla a silná slova. Štěch: Reforma je výsměchem voličům a občanům, pohrdáním lidmi“. Dufek: „Nenecháme si vnutit reformu, která ožebračí část občanů.“ (Vláda si dala velmi záležet na tom, aby hned tak někoho neožebračila). Ke slovu se opět po dlouhé době dostali zase tzv. pracující, opora všech komunistických režimů. „Je proti všem lidem, kteří poctivě pracují“ (totiž ta reforma). „Požadujeme sociální spravedlnost, ne utahování opasků“ (Představa sociální spravedlnost je v naší zemi tradičně spojena s povolováním opasků, ačkoli v praxi zatím vždycky znamenala jejich utahování – bohatým se bralo a chudí přitom ještě více zchudli). A konečně se jakýsi muž z lidu vyjádřil: „Domnívám se, že každý hospodář se má starat o svůj dobytek, takže vláda by se měla postarat o nás, o dělníky.“ To je sice poměrně přesné vystižení situace, jaká byla před převratem, ale nesvědčí to o nadměrném třídním sebevědomí.

Právo rozhořčeně cituje slova dr. Čapka, který zastupuje v restitučním sporu hraběte Kinského (citát je z žaloby podané u děčínského okresního soudu): „Závažnějším pokusem zbavit žalobce jeho vlastnického práva však byl útok za použití do té doby v ČSR bezprecedenčních právních norem, které se obsahem mnohdy podobaly norimberským zákonům fašistického Německa, útočícím proti Židům…“ To hodnocení je samozřejmě v pořádku, v obojím případě šlo o kolektivní vinu a v obojím případě neměli dotčení žádnou šanci (nemohli např. přestat být Němci nebo židy, ostatně proč by to dělali).

Úterý 16. září: Předseda ODS Topolánek přichází s několika reformními návrhy. Především se změnou volebního systému pro volby do PS na většinový. Žádná strana kromě ODS tento nápad v současné době nemůže podpořit, protože by tím pro ODS vyhrála volby. Strany vládní koalice by se navíc odepsaly. Způsob volby je ovšem zakotven v ústavě, takže ODS potřebuje k prosazení nápadu 120 hlasů v PS, 49 v Senátu. Topolánek podmiňuje souhlas ODS s mimořádnými volbami do PS tím, že se už bude volit většinově, jinak ČSSD čeká dlouhé trápení v neefektivní koalici nebo v menšinové vládě, během něhož přijde i o ty preference, které ještě má. Ústavní většina je zapotřebí i ke zkrácení volebního období. Ústavní většina bez ODS je ovšem teoreticky myslitelná. Smysl návrhu není jasný, jde snad o nepříliš výrazný populistický tah. Topolánek rovněž navrhuje zrušení Senátu, resp. jeho transformaci ve sbor delegovaný krajskými zastupitelstvy (kde má ODS silné pozice). V minulosti jsem Senát v současné podobě kritizoval a zastával pozice podobné těm Topolánkovým. Dnes se zdá, že Senát je v současné době kupodivu funkční. Nezbývá mi tedy, než se k problému vrátit.

Ministr Škromach varuje ČSSD před duhovou vládou s ODS. Upozorňuje, že složení kabinetu by pak výrazně ovlivňoval prezident Klaus. Klaus se možná záhy octne v situaci, kdy bude moci oprášit Havlův projekt z roku 1997 a pokusit se ho – na rozdíl od Havla – dovést k úspěšnému konci. I k této zprávě se vrátíme.

Exministr Bureš se zjevně vrátí do justice. Nevyloučil prý, že by mohl nahradit předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou, která leží Klausovi v žaludku. Jmenování a odvolání předsedy Nejvyššího soudu je výlučně v rukou prezidenta. Prezident má velké pravomoci i při jmenování soudců Ústavního soudu. Ústava prezidentovi umožňuje podstatným způsobem ovlivňovat soudnictví.

Václav Klaus si pořídil nadaci: totiž Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových. Zjevně i v tomhle chce jít ve stopách svého předchůdce a rivala, ač ho za to v minulosti kritizoval. V čele správní rady prý stane bývalá generální ředitelka Transgasu Vitásková. V téhle souvislosti stojí za zmínku, že paní Vitásková má proti normálním smrtelníkům jako já výhodu, že o její bezúhonnosti, pokud jde o spolupráci s StB, nemá jen pofidérní potvrzení od jakéhosi správního orgánu (ministerstva vnitra), ale něco daleko pádnějšího a přesvědčivějšího, totiž rozhodnutí nezávislého soudu. K tomu, aby mohl člověk takové nevyvratitelné potvrzení počestnosti dostat, je zapotřebí jediné: být uveden v registru svazků jako tzv. áčko. Safra, že jsem se víc nesnažil!

Nový ministr spravedlnosti Čermák se v MfD vyslovil pro odhalování korupce pomocí provokatérů. Je to zoufalý pokus o silové řešení, který povede nejspíš k tomu, že se do korupce zapojí i provokatéři, lépe řečeno všeobecná korupce je něžně obejme a schramstne. Varování „běda tomu, skrze něhož přichází pokušení“ není totiž jen planý morální apel, ale velmi praktické upozornění.

Poslanec Robert Kopecký prohlásil, že vystoupí z ČSSD, pokud jakýsi restituční spor v Děčíně nedopadne podle jeho představ. V civilizované společnosti s politickou kulturou by se tím měl znemožnit úplně stejně, jako kdyby byl v dnešním suchém létě chtěl pomoci zemědělcům tím, že by byl prohlásil: vystoupím z ČSSD, pokud do týdne nesprchne. Politická strana nemá mít ani chuť, ani instrumenty k tomu, aby ovlivňovala soudní řízení.

Zdá se, že na Euro si ještě počkáme. ČR neplní a nejspíš nesplní důležité podmínky, např. schodek státních financí bude v roce 2006 4% domácího produktu, EU vyžaduje 3%. Maďaři a Slováci dělají razantní kroky k tomu, aby mohli zavést Euro už v roce 2007, ČR se chystá až na rok 2010. Nemůže se stát, že nás do té doby náš nynější život na dluh vzhledem k oběma zemím výrazně znevýhodní?

Středa 17. září: Podle průzkumu veřejného mínění, pořízeného agenturou STEM, ODS suverénně vede, i když v posledním kvartále trochu ztratila. Propad ČSSD pokračuje, malinko přibrzdil, to, co ČSSD ztratila, získala KSČM, což nepřekvapuje. US-DEU je, zdá se, ztracena, KDU-ČSL se drží. Významné je, že podle přepočtu by nyní koalice ODS - KDU získala v PS 108 mandátů, což je zcela pohodlná většina. To je velký podnět pro Svobodovy lidovecké oponenty.

Problematické základy české prosperity jsou zase o něco lépe vidět. Lékaři chtějí v ordinacích žádat pacienty o půjčky. Je možné se pozastavovat nad takovým vydíráním, jenže problém je v tom, že sociální a zdravotní pojištění je zatím pořád nastaveno po socialisticku a nestačí na kapitalistické nároky české společnosti, pokud jde o zdravotní péči a o důchody. Žijeme na dluh. Státní dluh za poslední půlrok vzrostl o 50 miliard Kč, dosáhl 450 miliard, do konce roku přeroste pět set miliard a bude představovat 50 tisíc na osobu. Znamená to 21,6% HDP. Do roku 2010 se můžeme dostat na 60%, to je limit, jehož překročení zabrání zavedení eura. Státní dluh roste šestnáctiprocentním tempem, HDP jen čtyřprocentním. Dluhy českých domácností rostou, a to rychleji než vklady a příjmy lidí; od roku 2000 o 65%, činí teď skoro dvě stě miliard Kč. Část půjček už lidé nedokážou splácet. Nejsem ekonomický odborník, ale ten trend je i pro laika výmluvný. Ostatně, změnilo se v těchto věcech mnoho od posledního desetiletí „normalizace“? Totéž odkládání neodkladného, tytéž půjčky z budoucnosti.

Zdá se, že došlo k jakémusi smíru mezi vládou a odbory, které si zjevně nepřejí pád vlády. Pád vlády si možná přeje poslanec Hojdar, a je otázka, proč. Premiér Špidla ho poníženě prosí o schůzku. Děsné. Premiér Špidla rovněž pomalu couvá od slibu, že v případě neschválení reformy vláda odstoupí. Teď už mluví o odstoupení v souvislosti s rozpočtem na příští rok. To není známka velké pevnosti v kramflecích.

Václav Klaus zítra letí do USA, kde se mj. zúčastní výročního zasedání společnosti sdružující laureáty Nobelových cen. Buď mi něco ušlo, nebo byl náš prezident přijat do stavu nobelovských kandidátů.

Předseda ODS Topolánek údajně dospěl k názoru, že předčasné volby nebudou, protože je nikdo nechce. Drtivá logika, škoda, že si toho všiml trochu pozdě. „Jakákoli jiná konstelace než tato vláda je v tuto chvíli lepší“. To je dobré, když to vztáhneme i na komunisty. Bude na čase připravovat modrou knížku myšlenek předsedy Topolánka.

Když bude člověk zahuben zvířetem vzácným a chráněným (např. medvědem nebo, což je málo pravděpodobné, bobrem), obdrží jeho děti po padesáti tisících Kč, ostatní příbuzní polovinu a stát uhradí pohřební údaje (neplatí to ovšem pro případ, když si člověk začne). Mezi pozůstalé po člověku, který zahynul v komunistickém lágru, se rozdělovalo sto tisíc. Potud Mladá fronta Dnes. Tatáž Mladá fronta Dnes píše, že manželka podnikatele Zimmermanna vyplatila za objednávku jeho vraždy dvě stě tisíc korun. To je jakýsi účetní nepoměr. Dal by se vyrovnat tím, že by dodavatel násilného aktu vyplatil pozůstalým (a tedy i objednavatelce) sto tisíc. Nároky by byly uspokojeny a akce by byla přesto nepochybně zisková.

Šizení cizinců by měla napříště stíhat „turistická policie“. Problémy prostituce bude analogicky řešit sexuální policie, trestnou činnost ve zdravotnictví zdravotní policie atd. atd., pak bude za každým Čechem stát jeden policajt a nakonec zjistíme, že jsme všichni policajti a že se jinak nic nezměnilo.

Čtvrtek 18. září: S demisí vlády to asi nebude tak horké, poslanec Hojdar už na ní chce jen nějaké malé ústupky, zákon o DPH podpoří a důvěru jí nedá jen tehdy, pokud při hlasování o důvěře projdou pozměňovací návrhy koaličních partnerů a ne ty jeho. Jednal s ním už Gross, bude s ním jednat Špidla. Po ústupcích odborům je prý ovšem už tak mírňoučká reforma ještě bezzubější a hlavně, jakou autoritu může mít vláda, jejíž předseda a místopředseda lezou po břiše před vzpurným renegátem. Hojdar by prý chtěl menšinovou vládu ČSSD. To znamená vládu s tichou podporou komunistů. To se řadě lidí v ČSSD pořád ještě nebude líbit.

Klaus se chystá zatopit vládě na říjnové konferenci o euroústavě v Římě. Jakousi dělostřeleckou přípravu provedl už v Pasově. Nechce společnou evropskou zahraniční politiku, nechce evropský pas, nechce společnou obranu (nepřeje si, aby jeho synové byli na vojně někde v jižním Portugalsku – ale armáda přece má být profesionální, hodlají snad mladí Klausové, jak se říkalo za mých mladých let, zadýzlovat? Klausovo stanovisko se prostému lidu jistě bude líbit, Špidlovi a Svobodovi se asi líbí o něco méně. Budou problémy, nynější prezident je podstatně energičtější kverulant než ten předchozí.

Poslanec Jičínský píše v Právu, že kardinál Vlk dluží vysvětlení (komu? Panu Jičínskému? Lidu? Nebo je pan Jičínský a lid jedno?) ohledně církevních restitucí. Pan poslanec Jičínský by měl taky leccos vysvětlovat, vezmeme-li v úvahu jeho aktivity při budování světlých zítřků v stalinistické ČSR a poststalinistické ČSR a „ČSSR“.

V našem parlamentě se v souvislosti s „párováním“ zastupitelů uhnízdilo velmi originální pojetí gentlemanství. Nyní zjevně umírá jakýsi komunistický poslanec. To asi zachrání vládu před pádem. Ale jen v tom případě, když nešťastník nebude vypárován. Poslanec strany reprezentující křesťanské hodnoty Talíř se v té souvislosti nechal slyšet: "Džentlmenské dohody fungují do chvíle, pokud nejde o nic vážného. Párujeme vždy, když to lze, ale nemyslím si, že je kvůli nepsané džentlmenské dohodě možné nechat zbořit vládu.“ Tedy: buďme gentlemani vždy, když nejde o nic vážného.

Pátek 19. září: Na obzoru je nový prestižní konflikt mezi Hradem a Strakovou akademií. Prezident Klaus vyslovil přání zúčastnit se konference v Římě, kde se bude projednávat tzv. evropská ústava, a premiér mu vyhověl. Ukazuje se však, že Klaus se chce ovšem konference zúčastnit jako hlava české delegace (jinak to neumí). Premiér nemá nejmenší důvod, aby tomuto kaprici vyhověl. V tom případě tam prezident buď s kraválem nepojede, nebo pojede jako kverulant. Jeho výhrady k ústavě jsou podstatně větší než ty Špidlovy a Svobodovy a jistě jim dá prostor, hlavně na těch fórech, kde se bude moci se Špidlou a Svobodou veřejně a pořádně pohádat. Export ostudy z ČR, jak se zdá, zdárně poroste.

Hysterická atmosféra před zasedáním Poslanecké sněmovny vrcholí. Vedení ČSSD jde na vzpurného Hojdara střídavě s prosíkem a s výhružkami. Jeho konzervativní dvojník Marvanová se prý zase hodlá v příštích týdnech věnovat novorozeňátku a do PS údajně nezavítá, ačkoli se již připravují komnaty, kde by se mohla nerušeně věnovat mateřským povinnostem. Vládní koalice je opravdu bláznivé uskupení.

Václav Žák přišel v Právu na to, že Zemanovo vládnutí přes velké klady (konsolidace ekonomiky, zejména bankovnictví) mělo i některé stinné stránky, totiž pokračování v klausovském klientelismu. Zemanovo vládnutí mělo jen stinné stránky. Teď se ukazuje, že na všechno, co dělal, si půjčil od svého neštastného stranického kolegy a nástupce (a od dalších a dalších nástupců v premiérském křesle). Až do té míry cynickou politiku Klaus přece jen kdysi neprovozoval. Když lesní muž v premiérském křesle dovršil dílo skázy a Špidlu v předstihu ožebračil o preference, které předtím straně na dluh vydobyl, odstěhoval se na Vysočinu, odkud novému vedení strany metá klacky pod nohy. Vykutálená konsolidace!

ODS brojí proti odškodnění českých Němců ze státního rozpočtu, proti „Památníku vyhánění“ a vyjadřuje své rozhořčení nad dr. Čapkem (obhájcem Kinského), který srovnal „čs. denacifikační legislativu“ (to je nový konzervativní název pro Benešovy dekrety) s Norimberskými zákony. I já považuji „čs. denacifikační legislativu“ za srovnatelnou s Norimberskými zákony.

Agentura APK2 žaluje exmiss ČR Kobzanovou, že se nechala vyfotografovat nahatá v jakémsi časopise pro pány. Ve smlouvě s adeptkami na miss stojí, že se nesmějí nechat fotit nahaté do konce roku, v němž soutěžily, a ty, co se účastní mezinárodní soutěže, celé tři roky. To je zvláštní moralismus. Když už někdo chce být moralista každým coulem, např. na způsob poslance Karase, měl by se věnovat místo pořádání soutěží krásy církevní charitě. Pokud se ovšem soutěžím krásy věnuje (což považuji za chvályhodné), neměl by si vymýšlet tak pitomá omezení, které pak stejně nikdo nebude dodržovat.

Ministr Fischer, tento zelený Modrovous ve vládě kancléře Schrödera, zapudil svou čtvrtou ženu a chystá se pojmout pátou. Na rozdíl od svého slavného anglického předchůdce v mnohoženství předchozí manželku neutratil, což svědčí jako obecný důkaz, jak se někdejší političtí radikálové přece jen civilizují. Ministr Fischer je jakýsi německý komplement k poslankyni Marvanové. Neměli by se dát dohromady?

Sobota 20. září: Poslankyně Marvanová se zřejmě rozhodla rezignovat na svůj mandát s tím, že se chce věnovat rodině. To je důvod zcela respektabilní. Navíc možná paní poslankyně příliš nevěří životaschopnosti této vlády a ví, že vzhledem k preferencím US-DEU po případných předčasných volbách nemá velkou šanci. Paní poslankyni nahradí předseda pražské organizace Tomáš Vrbík, další radikál a odpůrce účasti US-DEU ve Špidlově vládě. Reformu nejspíš podpoří, stejně jako by ji byla nejspíš podpořila Marvanová. Na pádu vlády nemá zájem, kdyby vláda padla, hrozí i jemu nebezpečí, že napříště bude moci své radikální politické koncepty prosazovat jen v úzkém kruhu rodinném. A tak má pan Vrbík před paní Marvanovou pro Špidlu vlastně jen jednu technickou výhodu, která pozici vlády malinko upevní: dá se takřka s jistotou předpokládat, že nikdy nebude rodit.

Ministr Svoboda dal přednost posilování své otřesené pozice v čele strany (účast na moravských konferencích KDU-ČSL) před pohřbem zavražděné švédské ministryně Lindhové. Právo to s velkou pompou rozmazává: Svoboda si mnoho nepomohl, měl s tím počítat.

Přesdseda ČMKOS Štech napadl na základě zkreslené informace Špidlu a hlavně místopředsedu vlády Mareše za nekompetenci (kdosi mu namluvil, že ústupky vlády vůči odborům nejsou dva, ale jen jeden). Když se všechno vysvětlilo, reagoval po česku. Věnujeme tomu zvláštní poznámku.

Pondělí 22.září: Další spor vypukl mezi prezidentem Klausem a Poslaneckou sněmovnou, lépe řečeno její vládní většinou. ČSSD podporována koaličními partnery navrhla na funkci prezidenta svou poslankyni a místopředsedkyni PS Kupčovou (patří mezi Zemanovy stoupence a chtějí ji zřejmě uklidit). Protože ČSSD už má viceprezidenta, měla by ve vedení úřadu silnou pozici. Přitom Špidla kdysi naznačoval, že místo prezidenta přenechá opozici. V době Klausových vlád sice funkci prezidenta i viceprezidenta ovládala ODS (Voleník, Peřich z KDS, která pak s ODS splynula), nicméně prezident má v této věci pravdu a jeho zdráhání je oprávněné (ostatně, Havel se taky bouřil, když na něm chtěli, aby do funkce viceprezidenta NKÚ jmenoval jiného uklizeného sociálního demokrata, Brožíka, a nechtěl znovu potvrdit ani prezidenta Voleníka). ČSSD takto exportuje do institucí, které by měly být svou povahou neutrální a na vládě nezávislé, své vnitřní problémy.

Pavel Kohout se zúčastnil Dnů literatury v německém Ludwigshafenu a varoval tam před pokusy sudetských Němců „přepisovat historii“. Měl na mysli prý hlavně plány na zřízení Centra proti vyháněním v Berlíně. Vyzval historiky (historikové všech zemí, spojte se?) aby “sestavili takový obraz dějin, který nevyvolává úzkost“. To by chtělo podrobněji okomentovat.

Ruský prezident Putin prohlásil, že Rusko podpoří jen takovou rezoluci RB o Iráku, která nesníží OSN na pouhou dekoraci. Zároveň nevyloučil vyslání ruských jednotek do Iráku a nevyloučil ani, že by budoucí mezinárodní jednotky v Iráku mohly stát pod americkým velením. Upozornil zároveň, že některé západoevropské země zastávají ještě tvrdší postoj než Rusko. Putin by zřejmě rád lavíroval mezi oběma stranami sporu a snažil se získat něco tu od Evropy, tu od USA. Typické.

CSU dosáhla drtivého vítězství v bavorských volbách, polepšila si proti těm minulým o 10% a obsadila přes dvě třetiny křesel v Zemském sněmu. Všeobecně se to vykládá jako velká porážka kancléře Schrödera a Stoiberova odveta za volby do Spolkového sněmu (podlehl tenkrát o pouhou setinu procenta). Působení kancléře Schrödera na evropské politické scéně je neblahé, ať už jde o irácký problém nebo o nesmyslné ustupování českým nacionalistům. Zkomplikoval vztahy se zámořím a neuklidnil natrvalo vztahy ve střední Evropě.

Úterý 23. září: Dnes začíná schůze Sněmovny, která rozhodne o osudu Špidlovy vlády (začala pro vládu dobře, PS hladce přehlasovala prezidentovo veto v případě zákona o DPH). ODS se chce pokusit Špidlu „sundat“ už tento týden. Nevím, zda by po bouřlivých peripetiích se schvalováním finanční reformy, které se dají takřka s jistotou předpokládat, nebyla v lepší pozici. Zatím se Výkonná rada ODS usnesla, že současná vláda škodí ČR. Mohli by to navrhnout jako zákon, který by doplňoval ten o zásluhách dr. Edvarda Beneše. Možná, že by se to dokonce dalo stěsnat do jednoho zákona o dvou paragrafech. §1: Edvard Beneš se zasloužil o stát. §2: Špidlova vláda poškozuje ČR.

Miloš Zeman nabíral síly na žofínskou konferenci v kruhu věrných: zúčastnil se oslav pětapadesátých narozenin svého exšéfporadce Šloufa. Přitom se dostal do konfliktu s ministrem kultury a informací Dostálem, který na něm požadoval, aby svá stanoviska uplatnil ve straně. Zeman údajně odvětil, že nemá zájem vést stranu zbabělců, což jsou všichni, kdo podpoří reformu veřejných financí, tedy včetně ministra Dostála. Ministr Dostál v parlamentu samozřejmě Jánošíka dělat nebude, vždyť co by z něho zbylo, kdyby přišel o ministerskou sesli. Proto nese krajně nelibě, když se mu ji Zeman pokouší svalnatými řečmi vytáhnout zpod zadnice.

Petr Mareš prohlásil v Právu, že se US-DEU chce napříště deklarovat jako „strana jednoznačně zakotvená v liberalismu“. Zároveň strana hodlá vložit deset milionů korun do kampaně za získání nových příznivců. Část těchto prostředků jim poskytne Evropská lidová strana, sdružující křesťanské a konzervativní strany. Duchovně tedy bude US-DEU jednoznačně zakotvena v liberalismu, finančně v konzervatizmu.

Spor o lidské právo slečny Kobzanové na sebeprezentaci v rouše Evině pokračuje. V zásadě ji podporuji, mám jen jeden problém. Slečna Kobzanová prohlásila v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes: „Za ty peníze, které jsem dostala, by to udělalo pětadevadesát procent národa“. A to je dost úděsná představa.

Rada vlády pro rovné příležitosti mužů a žen chystá uzákonění této rovnosti a zřízení institucí, které na ni budou dozírat (možná dokonce ministerstva). To je informace natolik výrazná, že si zaslouží podrobnější komentář.

Expředseda OSN Kavan narazil ve své straně při tažení do Štrasburku na jakési potíže. Na křesla v Evropském parlamentu je pěkná tlačenice, např. ČSSD hodlá sestavit kandidátku o 28 jménech, ačkoli ČR má pouze 24 mandátů. Uchází se např. Rouček, Laštůvka, Lachnit, Zaorálek, z ODS zase, jak známo, Zahradil. Strany tak mohou zbavit pacifikovat nepohodlné lidi s vyhlídkou, že se jich zbaví. Zdá se, že Evropský parlament by mohl do budoucna – byť i v míře omezené 24 poslaneckými křesly - plnit tu hygienickou funkci, jaká podle pověsti za svatého Václava připadala Německu.

Středa 24. září: Novela zákona o DPH prošla, vláda bez problémů uplatnila většinu potřebnou k přehlasování prezidentského veta. Rovněž všech 11 zákonů finanční reformy zatím nenarazilo, kritický moment ovšem budou pozměňovací návrhy. Tam si budou moci někteří poslanci ČSSD zadělat na alibi, aby konečnou verzi zákona mohli s čistým štítem poslat ke dnu. Hlasování o důvěře proběhne v pátek ráno, veřejně a po jménech. Pro disidenty v ČSSD je daleko snadnější potopit vládu v nepřehledné změti pozměňovacích návrhů než vstát a prohlásit: tato vláda nemá mou důvěru.

Rada pro televizní a rozhlasové vysílání zamítla žádost CET21 o ochranu před zásahy třetích osob do vysílání. Jde o ministra kultury a informací Dostála, který si soustavně stěžuje, že v Nově nedostává dost prostoru k tomu, aby mohl své ministerstvo hájit proti jejímu zpravodajství. Rada zřejmě bude dbát na to, aby Dostál měl na Nově dostatečný prostor. Gratulujeme. Má praxi novinového komentátora, teď získá cennou zkušenost i před kamerami.

Konflikt mezi Zemanem a Dostálem, o němž jsme psali včera, se podle Lidových novin netýkal obvinění ze zbabělosti, ale vznikl poté, co se Dostál Zemanovi pochlubil, že při prezidentské volbě dal svůj hlas Klausovi. Zeman nato prý prohlásil, že každý má svého Stauffenberga. Neustálé hauzírování českých politických primitivů Hitlerem stojí za zvláštní pozornost, ještě se k němu vrátíme.

Čtvrtek 25. září: Zdá se, že parlamentní jednání o reformě veřejných financí zatím probíhá jednodušeji, než by byl leckdo předpokládal. Problém je v tom, že opozice (vnější – ODS, KSČM) i vnitřní (disidenti v ČSSD) je nejednotná, nikdo nemá žádnou jasnou představu o alternativě – věcně (jakou tedy reformu) i technicky (co po Špidlovi). Pozměňovacích návrhů je málo, jádra úspor se údajně významněji dotýká jen Hojdarův návrh, aby se v prvních třech dnech nemoci nesnižovalo nemocenské. Takže vláda asi propluje tímto nebezpečím hlavně proto, že se ji vlastně nechystá vystřídat.

Ministr Škromach chce zaměstnancům zakázat „vedlejšáky“, respektive povolit je jen s tím, že celková týdenní pracovní doba nesmí přesáhnout 40 hodin. To by byl jakýsi návrat k bolševické praxi. Prý to vyžaduje Evropská unie (musí se dbát na to, aby se pracující příliš neunavili) – jenomže jaké jsou platy v zemích EU a jaké jsou u nás?

Soud, který rozhodoval o přiznání jakési nemovitosti hraběti Kinskému (rozhodnutí zatím nepadlo) ozdobil svou přítomností známý sociálně demokratický předák a také vicehejtman Ústeckého kraje Foldyna. Nemyslete si, že šlo o nestydatý pokus ovlivnit soudní rozhodnutí! Pan vicehejtman tam totiž vůbec nebyl jako vicehejtman, ale jako někdo úplně jiný: „Nejsem tady jako politik, ale jako syn rodičů, které nacisté odvlekli do lágru. Dnes tady právní zástupce obhajuje potomka nacistů. Udělám všechno, co je v mých silách, aby tito lidé nedosáhli svého.“ K tomu je třeba říci, že pana Foldynu nedělá lepším, že jeho rodiče odvlekli do lágru, stejně jako pana Kinského nedělá horším, že je „potomek nacistů“. Ani hříchy, ani zásluhy se nedědí. Rodiče jsme si nevybrali. To, co pan Foldyna předvádí, je kádrování v bolševickém stylu.

Miloš Zeman připomíná vypasenou masařku, která se znovu a znovu marně pokouší proletět okenní tabulí, jež ji odděluje od světa politiky. Svůj osud si vybral sám. I když jeho rozhodnutí opustit politickou scénu se dnes, po několika komicky nevydařených pokusech o návrat, jeví jako nepromyšlený kapric, sociální demokracii tenkrát výrazně pomohlo. Rozhodl se odejít z politiky podobně, jako když se „kněžka lásky“, jak se říká v novinářské hantýrce, v náhlém hnutí myslí rozhodne odejít z veřejného domu, vstoupit do stavu manželského a založit rodinu. Protože Zemanovi teď už chybí jakékoli politické instrumenty, opouštějí ho kamarádi (Škromach, naposledy Dostál): už jim nemůže být nijak užitečný. Z více než ročního odstupu udivuje, jak je možné, že tak nemožné individuum zaujímalo v ČR po sedm let vysoké ústavní funkce. Nedává nám to dobré vysvědčení – rozdíl mezi Zemanem a Sládkem není zase až tak veliký, jen škoda, kterou Zeman této zemi způsobil, je asi stokrát větší než ta, kterou způsobil Sládek.

Právo uveřejnilo v příloze Salon rozhovor s posledním žijícím členem štábu povstání ve varšavském ghetě Markem Edelmanem. Rozhovor je plný nekontrolovaných nenávistných a primitivních výpadů proti Němcům. Averze pana Edelmana k Němcům se samozřejmě dá pochopit, ale jeho názory podléhají stejné kritice jako názory člověka, který válku prožil v bezpečí a teple, nebo který válku vůbec nezažil. Povstání v ghetu je jedna věc, národnostní štvaní druhá. A je krajně důležité, aby národnostní štvaní nebylo zaštiťováno minulými zásluhami a aby bylo jako národnostní štvaní otevřeně označeno.

Evropský parlament žádá pro EU stálé zastoupení v Radě bezpečnosti, protože jako celek přispívá do rozpočtu OSN více než USA. Dobře, nechť pak ale z RB odejdou Francie a Británie, které do rozpočtu OSN přispívají daleko méně než USA. EP chce rovněž reformovat právo veta v RB – veto by muselo napříště být dvojité (tj. museli by ho vznést dva stálí členové zároveň). To je nejlepší cesta k tomu, jak z OSN vypudit Spojené státy. Navíc první, co by RB po zavedení dvojitého veta udělala, by nejspíš bylo, že by prodala Izrael jeho nepřátelům.

Mezi USA a evropskými velmocemi dochází k jakýmsi smiřovačkám: Francie je dosud neústupná, Schröder už poněkud nalomený, a Putin se zjevně chystá, když mu Spojené státy dobře zaplatí, na své spojence v protiamerickém tažení jaksi zapomenout. Je dobré, když Chirac i Schröder na vlastní kůži pocítí, zač stojí ruské spojenectví.

Pátek 26. září: Před hlasováním o důvěře a o finanční reformě proběhla dvojí populistická kanonáda o zhruba stejné úrovni, aspoň pokud jde o politickou kulturu. Poslanci ODS se předháněli v siláckých a hulvátských výrocích na adresu Špidlova kabinetu – před televizními kamerami, ovšem. Podle pana Tlustého se pod názvem reforma veřejných financí skrývají mnohem prozaičtější věci: zdražování všeho, co se dá. Vláda nehájí zájmy pracujících, pardon, občanů, ale bruselských imperialistů. Podle místopředsedy PS Langera jde o vládu politických podvodníků, kteří prý nemají rádi lidi (rozuměj pracující lid). Tato vláda prý bere lidem práci, vede Českou republiku k bankrotu, mění zemi v policejní stát, nezvládá administrativu a je protioevropská. Poslanec Říman řekl o ministru Svobodovi, že míra schopnosti jeho manipulace je až goebbelsovsky neuvěřitelná. Je nepochybné, že na kritice ODS něco je, proč však musí být podávána v tak hnusném obalu?

Od Miloše Zemana ovšem žádnou noblesu čekat nelze: proto nepřekvapí, že jen tak mimochodem přirovnal Bernda Posselta k Hitlerovi a Špidlu (nepřímo) k myši, která roste v krysu. Taky populistická nota, pokud jde o jeho protinávrhy, je zcela standardní: zvýšit daňové zatížení bohatců, oholit cizáky, zavést všude registrační pokladny. Ze standardu přece jen trochu vybočuje návrh na zřízení zvláštního ministerstva nucených, přesněji řečeno veřejně prospěšných prací. To bude obhospodařovat armádu nezaměstnaných: nezaměstnaný, který se odmítne zúčastnit veřejně prospěšných prací za minimální mzdu, přijde o podporu v nezaměstnanosti. Návrh je nedůsledný, je ho třeba dotáhnout: všichni občané budou brát místo mzdy podporu v nezaměstnanosti a ministerstvo nucených, tedy veřejně prospěšných prací jim bude přidělovat veřejně prospěšné práce za minimální mzdu. Kdo odmítne, přijde o podporu a přirozeně i o minimální mzdu. Arbeit macht frei.

Přes tuto dělostřeleckou přípravu pak opozice za jediný den slavně prohrála jak hlasování o důvěře, tak o zákonech finanční reformy. Projevila se ne snad síla vlády (zdá se, že s poslancem Hojdarem si nemůže být jistá), jako slabost opozice. Vláda ovšem ještě nemá vyhráno: Senát a prezident ji mohou dostat do situace, kdy bude potřebovat sto jedna hlasů, které má v tuto chvíli asi z jedné čtvrtiny.

Ministr Svoboda by rád vyměnil nemocnici v Iráku za protiteroristickou jednotku. To měla vláda udělat hned na začátku, nemocnice tam zjevně není vytížená a je navíc, jak se ukazuje, podstatně dražší než bojové jednotky. Problém bude s podporou ČSSD pro tenhle návrh, předseda zahraničního výboru už dal najevo, že čeští vojáci tam mohou jít, ale jen tenkrát, když nebudou pod americkým velením. Vykutálené.

Sobota 27. září: Vláda bez obtíží zvládla hlasování o důvěře a opoziční lídři mluví o to, že k udržení vládní jednoty byly použity nátlak a zastrašování. Největším nátlakem a zastrašováním byla hrozba, že opozice vládu porazí. Žádné z vládních stran se to teď nehodí, všechny tři by byly vrženy do existenční nejistoty. To takřka dokonale sjednotilo hlavně znesvářenou ČSSD.

Poslanec Hojdar je prý ve špatném fyzickém stavu a uvažuje o odchodu z politiky. Upřímně řečeno, postavit se takhle vlastní straně, zvlášť když je to strana silná a u moci, je dost náročná akce. Hojdar ovšem zůstal docela osamocen, jeho stanovisko nebylo pro veřejnost zvlášť sdělné, zbytek ČSSD spíš sjednotil, než rozdělil, a předem bylo zjevné, že moc velkou naději na úspěch nemá. Jeho čas samozřejmě ještě může přijít, pokud Senát nebo prezident některý ze zákonů Poslanecké sněmovně vrátí. A ovšem taky při hlasování o rozpočtu.

Premiér Špidla se utěšuje, že Klaus rozhodně nebude žádný ze zákonů reformy vetovat. Právo ovšem tvrdí, že už v létě vznikla v příhradí neformální skupina odborníků, která má ty zákony posoudit. To nezní pro Špidlu příliš nadějně.

Podle Nečase měla vláda sama požádat o důvěru, bylo by to politicky prozíravé. Rozdíl je hlavně v tom, že k vyslovení důvěry při stoprocentní účasti sto hlasů pro nestačí, kdežto k tomu, aby vláda ve stejné situaci při hlasování o důvěře obstála, sto hlasů, které nejsou proti vládě (tedy i pouhé zdržení se hlasování) stačí.

Předseda ODS Topolánek zraje na to, aby byla vydána modrá knížka jeho slavných výroků. Tentokrát se ho v MfD zeptali: „Vy jste dokonce řekl, že koaliční poslanci byli vydíráni, korumpováni, odposloucháváni. To jsou silná obvinění. Máte nějaké důkazy?“ Odpověď zněla: „Já vůbec žádné důkazy snášet nemusím. Od toho jsou média a orgány v trestním řízení.“ Pan předseda bojuje zjevně za své lidské právo svobodně pomlouvat konkurenty. Důkazy pak musí snášet jiní. Aby to bylo dokonalé, měl by ještě žádat, aby obvinění byli povinni snést důkazy o své nevině.

Martin Putna vytáhl v Mladé frontě Dnes na prezidenta Klause se svatováclavskou korouhví. Klaus je pro Putnu něco jako antikrist. Jeho článek je zdařilým protějškem nedávného Knížákova výpadu proti Havlovi. Žádné argumenty, jen emocionální prokletí. Základní informace, kterou se čtenář dozví, je: pan Putna nesnáší pana Klause.

Podle slov senátora Koláře se senátoři (snad jen ti za Klub otevřené demokracie – nebo i lidovci a sociální demokraté?) necítí být součástí vládní koalice. Senát se hodí jen na destruktivní práce, je to jakási ženijní jednotka na odpalování zákonů, za Zemana jen těch ústavních, dnes za změněné konstelace v PS všech.

Včerejší hlasování o reformě bylo zkomplikováno tím, že jeden poslanec ODS se jej nemohl zúčastnit pro zdravotní indispozici. Podle Práva zdravotní indispozice spočívala údajně v tom, že byl ožralý jako Dán. Poslanecký klub ODS si prý vyžádal hodinovou pauzu, kterou využil k tomu, že se snažil poslance uschopnit natolik, aby byl při hlasování schopen mačkat správná tlačítka. Ani tuto činnost, kterou by v pohodě zvládli Pavlovovi psi, však dotyčný nebyl schopen provozovat, a tak si ODS nakonec vynutila jeho vypárování. Pokud je to pravda, může se český parlament ve společnosti jen těžko těšit nějaké vážnosti.

Pondělí 29. září: Poslanec ODS Kott se zřejmě opravdu opil tak, že nebyl schopen zúčastnit se hlasování Sněmovny. ODS, když se ukázalo, že se věc nedá zatlouci, zvolila zásadový přístup a hodlá dotyčného vyloučit z poslaneckého klubu. Zároveň ho vyzvali ke složení mandátu. Složení mandátu je ovšem výlučně v poslancově kompetenci a Kott složení odmítá s tím, že jeho neúčast byla úmyslná, protože s částí reformních zákonů souhlasí a nechtěl hlasovat proti. To samozřejmě může být, a asi bude, dodatečné účelové vysvětlení. Zároveň to ale staví divného světla Kottovo vypárování: hodlá do budoucna ODS nechat vypárovat všechny své neposlušné poslance? A bude opozice natolik vstřícná, že jí to dovolí? A kromě toho: mandát poslance, byť i s nadměrnými sympatiemi k alkoholu, má nyní cenu zlata, a to, jak Kott zdůvodňuje svou absenci, dává tušit, že s ním hodlá obchodovat. Přitom ODS už těžko může ze svého okázale zásadového stanoviska ustoupit. Vládní koalici se otvírá cesta k bezbolestnému vypárování Hojdara. O tom, co projde a neprojde ve Sněmovně, rozhodují u nás, jak se zdá, náhodné konstelace, v nichž velkou roli hrají nevypočitatelní zastupitelé nestandardních parametrů. Zatímco vládní strany dodávaly a dodávají výstřední kverulanty, ODS, strana zemitá a všelidová, obohatí tuto neurčitou zónu na přechodu mezi koalicí a opozicí spíše opilci.

Kolem poslance Hojdara se prý v poslední době pohybovala dvě auta s espézetkami, které používá BIS. Tvrdí to aspoň Hojdar (totiž že ta auta se kolem něho pohybovala). Člověku, který zažil bolševickou StB, byť i jen v jejím posledním tažení, to na politické mučednictví připadá trochu málo. BIS je ovšem vůči Hojdarovi ve velké nevýhodě, musí dokazovat svou nevinu: totiž že ta auta byla v té době někde úplně jinde a že je to doložené. Jinak má smůlu, i kdyby si pan poslanec Hojdar byl to všechno vymyslil (čemuž má silné nutkání uvěřit editor Událostí).

Umírání je smutná věc, a to i tenkrát, když jde o politickou stranu. Je proto hezké, když se politický subjekt snaží nastávající pozůstalé i v posledních chvílích své existence pobavit a rozptýlit jejich chmury. US-DEU za tím účelem se značným finančním nasazením vytvořila Agendu 12, která ve volebních kampaních příštího roku bud prosazovat měsíc po měsících následující hesla: hrdost, svoboda, odvaha, otevřenost, vzdělanost, radost. Bylo by dobré vyobrazit taky odpovídající alegorické postavy, zobrazující tyto ctnosti (celý plán má výrazně rokokový charakter): tak hrdosti by mohl stát modelem pan Kühnl, svobodě paní Marvanová, odvaze pan Pilip (vzpomeňte si na neohrožený výraz v jeho tváři, když v ČT kdysi ohlašoval sarajevský atentát na svého tehdejšího partajního předsedu). Jen s radostí budou zatím potíže, preference jsou hluboko pod naplánovanými 12%. Taky desatero (hrdého) člena US-DEU bude jistě zajímavá četba.

Prezidenti Putin a Bush si v Camp Davidu notovali i v čečenské otázce. Bush prohlásil: „Teroristé musí být poraženi všude, kde šíří chaos a destrukci, včetně Čečenska.“ Čečenci je nešťastný národ: jejich politické plány byly kdysi příliš ambiciózní, a teď obyčejné Čečence svírají v kleštích z jedné strany profesionální terorističtí hrdlořezové, z části importovaní, z druhé strany ruská armáda (nebude o moc lepší než ti první) a tuzemští kolaboranti. A Amerika tomu nechtě a nepřímo žehná. Prezident Bush o svém ruském kolegovi prohlásil: Nebudete mi to věřit – ale já ho mám rád.“ To je znepokojivě podobné výroku „Myslím, že mne má rád.“ Pronesl ho někdy v roce 1944 Franklin Delano Roosevelt, a ten, o kterém mluvil, se jmenoval Josef Vissarionovič Stalin.

V souvislosti s malérem poslance Kotta se v tisku objevila zpráva, že jeho otec prý čelí vážným potížím s policií: vykazoval údajně zubařské zákroky, provedené na pacientech, kteří již zemřeli. Nevím, čemu se kdo diví. Ošetřovat mrtvoly musí být pro zubaře atraktivní: živý pacient při zákroku řve, někdy i kope a škrábe. Zjevně proto někteří zubaři po roce 1989 opustili své ordinace a vrhli se střemhlav do politiky, kde se svými (politickými) pacienty nebyli v tak těsném kontaktu. Ošetřovat mrtvolu je nepříjemné jen v určitém období po smrti, kdy se rozkládají měkké tkáně. Trestný takový zásah snad není - problém by nastal pouze tehdy, kdyby se ukázalo, že pacient k lékaři přišel živý a on, aby si ulehčil práci, použil umrtvující prostředek v užším slova smyslu.

Úterý 30. září: Poslanec Kott, jak se dalo čekat, hodlá využít situace, kdy jeden jediný hlas ve sněmovně rozhoduje o zcela zásadních věcech: neodstoupí. Z ČSSD se už ozvalo, že by ho brali. Opilostí ke kariéře. Neměl by se celý parlament redukovat na tohoto jednoho člověka (ostatní jsou zjevně zbyteční)? Lid si žádá, aby se poslancům ve Sněmovně přestalo nalévat. To je nesmysl: jedno nebo dvě piva k jídlu nikoho nečiní neschopným soudně uvažovat, a prohibice neprohibice, kdo bude chtít nassávat, přinese si v každé kapse jednu placatici, jak to kdysi činil ve FS ČSFR poslanec za SDĹ Vlado Mináč.

Předseda ČMKOS Štěch uzavřel odborářský spor s vládou o reformu veřejných financí: reforma není dobrá, ale odborům se podařilo zmírnit její dopad na veřejnost, další protesty nebudou. Bylo to celé s vládou nebo aspoň s ČSSD domluveno, nebo je to pouhý alibismus?

Slezský Landsmanšaft (sdružující vyhnané z dnešního Polska a Kaliningradské enklávy) založil firmu, která bude ošetřovat majetkové nároky vyhnaných. Nejdřív se pokusí je uplatnit u polských, ruských a českých soudů „vzorovými procesy“; pokud neuspěje obrátí se k Evropskému soudnímu dvoru“ a s hromadnými žalobami na americké soudy. Poláci hodlají v tom případě otevřít při soudním jednání otázku náhrad za válečné škody, způsobené Polsku Německem. To obojí je nedorozumění: kompenzace za majetkové újmy se dnes nedá dosáhnout soudní cestou, ale jen politickou dohodou. A ani válečných náhrad ze strany Německa se Polsko nedomůže soudní cestou, muselo by Německu vypovědět válku. V tom případě se nepochybně může spolehnout na účinnou pomoc českou armádu s jejími několika neozbrojenými podzvukovými bitevníky a třicítkou tanků.

Na silnici mezi Turnovem a Malou Skálou umístili policejního strašáka: figurínu dopravního policisty v uniformě a s plácačkou. Prý to funguje, řidiči instinktivně zpomalují na povolenou rychlost. Fungovat to ovšem bude jen do té doby, než se figuríny zmocní lidová tvořivost: pak budou sice řidiči taky zpomalovat, ale bouraček přibude.