Sobota 1. února: předsedkyně ČSÚ Bohatá rezignovala na svou funkci poté, co Eurostat, o jehož expertízu požádala, došel k závěru, že chyba byla i na straně jejího úřadu. Píše se o tom, že chyba nebyla zase až tak mimořádná a velká a že za požadavky na odstoupení Bohaté se skrývají politické tlaky. Potíž je v tom, že za takovým psaním se taky skrývají politické tlaky. Paní Bohatá měla odstoupit už dávno, držela se svého křesla vší silou a k rezignaci se odhodlala teprve ve chvíli, kdy už bylo jasné, že jí nic jiného nezbývá, a pokud tak neučiní sama, bude stejně odvolána. Vydávat to za mužný postoj, jak to dělají dnešní Lidové noviny, hraničí se ztrátou soudnosti.

Zdá se, že prezidentským kandidátem vládní koalice bude buď rektor Karlovy univerzity Wilhelm, nebo prezidentka Akademie věd ČR Illnerová, nebo prof. Klener. Jsou to lidé, proti kterým v politice nikdo nemůže nic mít, protože nejsou politici a nikdo o nich nic neví. V tom smyslu se také vyjádřili poslanci Parkanová (KDU-ČSL) a Mlynář (US-DEU). Jejich rozpakům se vůbec nedivím. Tito lidé za sebou nemají žádné politické zázemí a snadno se stanou obětí vypočítavých manipulátorů. Nechápu, proč se uznávaný odborník jako prof. Klener chce stát podprůměrným politikem. České politické strany jsou zjevně schopné domluvit se jen na nějakém muži bez vlastností. Ten sice asi bude zvolen, vůbec nebude překážet, ale může ve vypjaté chvíli velmi snadno selhat. Je to cesta z jednoho extrému do druhého.

V atmosféře zběsilého holdování Václavu Havlovi, které zachvátilo všechna česká média, zůstal trochu stranou pozornosti Havlův poslední výrazný státnický čin, podpis pod dopisem evropských politiků, kteří podporují americkou politiku vůči Iráku. Asi úmyslně, jde o věc jak se dnes říká „kontroverzní“. Většina národa je proti zásahu v Iráku a proti americké politice všeobecně. Právo Havla samozřejmě kritizuje. Petr Uhl mu vytýká, že se prohřešil proti ústavě, podle níž výkon pravomoci zastupovat stát navenek (pokud je spojen s rozhodnutím), vyžaduje spolupodpis předsedy vlády či odpovědného ministra. Havel připojil svůj podpis pod text, s nímž souhlasil. Nevyslal nikam vojáky. Jaképak rozhodnutí? Vyjádřil své stanovisko. Každý, prezidenta nevyjímaje, má právo vyjadřovat stanoviska, která se panu Uhlovi nelíbí. K věci se ještě vrátíme.

Signatáři dopisu jsou ovšem vystaveni dosti zvláštní kritice. Řecký premiér například mluví o tom, že jde o osobní iniciativu, která nijak neobráží stanovisko Unie. To přece nikdo netvrdil. Řecký tisk obviňuje signatáře z dvojí zrady, na EU a na míru (Řečtí žurnalisté mají pozoruhodný sklon k totalitním manýrám). Špatnou známku z chování dává delikventům i předseda EP Pat Cox. Měli by se snažit spíš o nalezení konsensu,než o vlastní diplomatické aktivity. Je těžké hledat kompromis mezi rozumným postojem a kapitulantstvím.

Rakouské Sudetoněmecké sdružení kritizuje předsedu Židovské obce Jelínka za jeho prohlášení, že odsunutí Němci nemají žádné morální právo vznášet odškodňovací nároky, protože v koncentračních táborech byli ochotnými pomahači nacistů. Rozuměl bych tomu, kdyby pan Jelínek prohlásil: ti odsunutí Němci, kteří byli v koncentračních táborech ochotnými pomahači nacistů, nemají žádné morální právo vznášet odškodňovací návrhy. To ovšem pan Jelínek neřekl. SLÖ přišel v poslední době s několika velmi výstředními nápady, ale tentokrát má úplně pravdu.

Petr Matějů navrhuje v Lidových novinách zřízení Havlovy knihovny. Události by jeho nápad rády doplnily o návrh na zřízení Havlova pomníku. Projekt přineseme v nejbližších dnech.

Pondělí 3. února: ČSSD ustoupila lidovcům a unionistům ve věci nájmů: na koaliční schůzce souhlasili sociální demokraté s tím, že se nájmy budou až do roku 2005 ročně zvyšovat o 15%. Obhájce nájemníků Křeček prská: „nemůžeme se přece podřizovat názorům miniaturní strany, která prohrála volby“. To je nehorázná drzost: když už si tu miniaturní stranu vzali do koalice a bytí a nebytí koalice závisí od poslanců této strany, musí taky počítat s tím, že se jí tu a tam budou muset taky podřídit. A za druhé: co to znamená „prohrála volby“? Volby nejsou olympiáda. Prohrál je ten, kdo se nedostal do parlamentu. Ten, bez koho se silní a mocní nemohou obejít, nic neprohrál, naopak.

Obávám se, že se Václav Havel na poslední chvíli pokusil trochu zbagatelizovat svůj podpis pod „článkem osmi“. Prý článek není v rozporu s českým stanoviskem, ověřil si to v úřadu vlády i na ministerstvu zahraničí. Svoboda naproti tomu tvrdí, že Havlovi podpis článku nedoporučili, že jasně deklarovali nutnost mandátu Rady bezpečnosti. Havel vede dosti nejasné řeči o tom, že někdejší akci proti Miloševičovi nelze chápat jako precedens a že euroamerický svět nemůže být světovým četníkem. Zdá se, že obětním beránkem by mohl být náměstek Alexandr Vondra, Havlův člověk na ministerstvu. Havel je pryč, není důvod držet na vysokých místech jeho lidi. Smutný úděl odcházejícího politika. Nutno ovšem zdůraznit, že pokud Vondra Havlovi poradil článek podepsat, poradil mu dobře.

Skupina ruských právníků hodlá žalovat autory módního filmu „Harry Potter a tajemná komnata“, protože jakýsi trpajzlík se tam nápadně podobá prezidentu Putinovi. Obávám se, že je to problém pana Putina, nikoli toho filmu. Typicky ruské.

Úterý 4. února: Stávka řidičů tramvají skončila debaklem. Protože patří k těm, které mají, řečeno slovy dr. Ratha, pacienty (v tomto případě pasažéry) bolet, může člověk cítit jakési zlomyslné zadostiučinění. Stávkující se zjevně nechali strhnout příkladem železničářských odborů, pro něž není potíž zablokovat celou železniční dopravu v ČR, nebo stávkami dovozců ojetin. Možnosti pražských tramvajáků jsou, jak je vidno, podstatně omezenější. S pokusem blokovat výjezd svým kolegům, kteří chtěli pracovat, neuspěli. To se dělat nemá. Rovněž požadavek odvolat ředitele Dopravního podniku je sám o sobě nehorázný: ale kdo by se tramvajákům divil, že s ním přišli, když podobný pokus odvolat ředitele televize před dvěma lety televizním odborům vyšel a jaká byla kolem toho sláva. Přesto, že stávka neuspěla a leckdo to stávkujícím přeje, není jaYsné, zda k ní neměli dobrý důvod. Jako laikovi se mi zdají být argumenty toho druhu, že řidič tramvaje má být placen hůř než řidič autobusu, protože tramvaj nemá volant, poněkud podezřelé.

Do domu který patří Michaelu Kocábovi, zavítala soudní exekutorka. Kocáb údajně dluží jakési firmě skoro milion korun. Soudní spor se vleče už deset let. Načasování exekuce na dva dny po Havlově odchodu z funkce prezidenta je možná náhoda. Problém je, že na takovéhle náhody nikdo neuvěří, i kdyby to náhody opravdu byly.

Středa 5. února: volba prezidenta nabývá masopustní podoby. Nejprve ČSSD v dohodě s KDU-ČSL a US-DEU najmenovala tři kandidáty z vědeckých kruhů, ale zapomněla se předem ujistit, zda dotyční kandidovat chtějí. Je sice pravda, že ve starém Římě se tímto způsobem kdysi podařilo zvolit celkem schopného císaře, ale to už je hrozně dávno. Navrhovaní kandidáti na claudiovskou roli nadšením nijak nepřekypovali. U doc. Illnerové bylo od počátku jasné, že kandidovat nechce, ale že z toho má takový strach, že si to netroufá ani říci nahlas (nakonec se přece jen vzchopila a prohlásila, že se na takovou vznešenou funkci a jako nástupkyně tak vznešené osobnosti vůbec nehodí). Zdá se, že i zbývající dva vyvolení byli kandidovat, řečeno slovy klasika, méně než odhodláni a více než neochotni. Jejich prekérní situaci za ně vyřešila sociální demokracie: ačkoli se s koaličními partnery dohodla na jménech a na tom, že se vybírají lidé neupoutaní na politické strany, poslanecký klub ČSSD rozšířil okruh kandidátů o místopředsedu vlády Rychetského, který sice neodpovídá dohodnutým parametrům, ale zato přesvědčivě vyhrál. KDU i US reagovaly podrážděně, čemuž se lze sotva divit. Petr Mareš zdůraznil, že Rychetský nesplňuje základní podmínku, kterou si strany předem stanovily, totiž schopnost získat drtivou podporu ve všech poslaneckých a senátních klubech. Tuto podmínku by byl z osobností stojících mimo politické strany schopen splnit pouze Ferda Mravenec. Svérázný postup poslaneckého klubu ČSSD vykládá např. Petruška Šustrová v LN logicky jako cílený a úspěšný podraz na Špidlu, obávám se, že skutečnost může být ještě horší, že se to prostě tak semlelo. Ostatně ČSSD opět dokázala, že je stranou neomezených možností: pánům Klenerovi a Wilhelmovi bylo prý vyčítáno, že ani jeden z nich nemá české jméno a že se narodili na Slovensku, jeden dokonce za Slovenského štátu (měl s narozením uvědoměle počkat na Rudou armádu!). Tolik šovinismu jako v ČSSD se snad nenajde ani v ODS.

Zdá se, že Česká republika se octla v hlubší krizi, než se zpočátku zdálo. Parlament dokázal, že není schopen se dohodnout na osobě prezidenta. Teď ještě může velmi snadno dokázat, že není schopen se domluvit na volebním zákonu pro přímou volbu: přímou volbu chtějí všichni, jenže ODS preferuje systém, který by skoro jistě na Hrad přivedl Václava Klause, kdežto koalice systém, který by ho skoro jistě vyřadil. Přitom ODS ustoupila od jednokolové volby a tvrdí, že dál už nemůže. Komunisté zase požadují změny prezidentských pravomocí. Mimořádné volby, které by situaci asi uvolnily, protože komunisté by nejspíš přišli o řadu mandátů, být nemohou. Parlamentní hrátky, ty současné i ty,co nás teď čekají, připomínají Sartrovu hru S vyloučením veřejnosti: demokracie ve slepé uličce.

Rektor UK Wilhelm se v prohlášení, jímž rezignoval na prezidentskou kandidaturu, vyjádřil k současnému stavu české politiky. Označil tam mj. za znepokojivé že roste vliv KSČM, „daný i absencí sebereflexe demokratického politického spektra a především stále hůře skrývanou ochotou ostatních stran s tímto reprezentantem doby minulé jednat… Dnes skoro všichni kandidáti na funkci nejvyšší jednají v klubu komunistických poslanců za zavřenými dveřmi a členové ostatních politických stran se netají tím, že bez spolupráce s komunisty již nelze dospět k žádnému řešení. Tuto cestu považuji za zhoubnou a nehodlám se na ní jakýmkoli způsobem podílet.“ Možná že prof. Wilhelma motivoval k těmto slovům jeho mladický poklesek z let 1965-69, ale každopádně je to řečeno velmi pěkně a přesvědčivě.

Demokratický senátor John Kerry, jenž bude možná kandidovat na funkci amerického prezidenta, má české kořeny, jásají naše média. Jeho dědeček se kdysi odstěhoval do USA z Horního Benešova na Jesenicku. Problém je, že dědeček byl Žid a Němec, území bylo čistě německé. Uprchl včas, někdy na počátku minulého století. Kdyby byl počkal 40 let, čekala ho buď smrt ve vyhlazovacím táboře, anebo, kdyby byl měl kliku, po návratu marš s třiceti kily na zádech do Německa. Je to hezké, když se Právo a spol. chlubí takhle dvojnásob cizím peřím.

Favoritkou na funkci generálního ředitele ČT je bývalá ředitelka Primy Jana Kasalová. Kandidátka není po chuti mohutné lobby televizních revolucionářů a odborů, která rozjela mohutné protiakce: už lobbují i v poslaneckých klubech. Česká televize zjevně ředitele mít nemůže, stejně jako ČR nemůže mít prezidenta.

JUDr. Sokol upozorňuje v souvislosti se stávkou řidičů tramvají na to, že zaměstnavatel musí dostat šanci se na stávku připravit a stávkující nesmějí bránit v práci těm, co stávkovat nechtějí. To je nepochybně pravda, navíc problém „stávkokazectví“ lze snad vznášet nanejvýš tehdy, když stávkujících je třeba 95% osazenstva (i pak je to problematické, svobodná společnost stojí na tom, že toleruje menšinové postoje). Když je to půl na půl, vyvstává otázka, co kdo komu kazí.

Na prezidenta bude zjevně v případě přímé volby kandidovat i Karel Gott. Po slovutných, politicky nečitelných učencích je to další výrazná obměna. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Čtvrtek 6. února: Kandidatura Karla Gotta na úřad prezidenta vzbudila značný rozruch. Když si člověk srovná všechny informace, zjistí, že to sám kandidát podle vlastního vyjádření nemyslí vážně. Takže se zdá, že to celé byla jen mediální show, která se přiživila na současné politické krizi a jen prohloubila její groteskní rozměry.

Americký státní tajemník Powell předložil Radě bezpečnosti americká zjištění o iráckých zbraních hromadného ničení a stycích iráckého režimu s islámskými teroristy. Uvedl mj., že Irák má podle USA 100-500 tun bojových látek pro chemické zbraně, jež by stačily k naplnění 16 tisíc bojových hlavic, je schopen vyrobit virus neštovic a použít ho jako biologickou zbraň, přizpůsobit nádrže stíhacích bombardérů Mirage tak, aby jimi mohl šířit plyn a bakteriologické zbraně, má technologii k výrobě atomové bomby a usiluje získat štěpný materiál (obohacený uran), pokusy s chemickými a biologickými zbraněmi konal na vězních odsouzených na smrt, vyvíjí střely dlouhého doletu. Oponenti USA namítají, že nejde o přímé důkazy. Jenže OSN není žádná nezávislá soudní stolice, ale instituce, v níž se kříží a vyrovnávají politické tlaky, as neposkytuje Západu, který je Irákem ohrožen, vůbec žádné záruky, protože toho není a nikdy nebyla schopna (viz Maďarsko v roce 1956, Československo v roce 1968). Tím nemá být řečeno, že je k ničemu, jen to, že se na tuhle úlohu nehodí a nestačí na ni. Ohrožení mají právo se bránit.

Zatímco pánové Kraus a Rychlík lobbují za revoluční televizi v parlamentu, skupina revolučních odborářů zase navštívila schůzi Rady ČT, kde přečetli prohlášení Výkonného výboru nezávislé odborové organizace ČT, v němž se mj. praví: „Do výběrového řízení se dostaly osoby s velmi problematickou minulostí a současností. Osoby velmi úzce propojené s komerční mediální scénou či pochybnými podnikatelskými finančními kruhy… Část rady se stává obětí manipulace a podivných lobbystických tlaků. Výsledkem tohoto neuváženého a nekompetentního postupu je naprostá destabilizace situace v ČT a návrat do prosince 2000.“ Což je ovšem taky lobbystický tlak osob propojených s mediální sférou, jehož výsledkem je naprostá destabilizace situace v ČT. Rada ČT je mezi dvěma mlýnskými kameny, Sněmovnou a mohutnou televizní lobby, a sotva bude schopna nějakého samostatného a pozitivního rozhodnutí. Televize jako nezávislá a objektivní instituce (myslím teď na zpravodajství a publicistiku) je zjevně v daných politických poměrech neuskutečnitelná.

Milan Vodička píše v dnešní Mladé frontě Dnes o Powellově vystoupení v RB: „Shrňme to: máme podpůrné důkazy. I skeptiky Powellův portrét Iráku vyděsí a budou volat: Dejme šanci inspektorům. A jsme tam, kde jsme byli. Korunní svědek bolestně schází. Ano, tyto důkazy by u soudu neobstály. Ale teď už to není věc důkazů. Je to věc politiky. Led praská, Saddám už se propadá.“ To je poněkud gottovské pojetí mezinárodní politiky: pro spravedlnost podle našich představ v tomto špatném světě není místa, politika se valí svým tupým samopohybem. O všem stejně rozhodují jakási nadoblačná grémia, do nichž živáčkové nemohou mluvit. Věc je ovšem prostší: měli bychom se snažit zachránit si zdravou kůži, Saddám je z těch, co po nás jdou.

Pátek 7. února: Noviny jsou plné zpráv a spekulací o prezidentské kandidatuře Karla Gotta. Události se až na další touto věcí nebudou zabývat, protože ji považují za naprosto nedůležitou.

Parlamentní politické strany se dohodly na třetí nepřímé prezidentské volbě. Jen US-DEU byla proti (což ji šlechtí), ale bude rozhodnutí ostatních respektovat. Nehodlá se ale už podílet na hledání společného kandidáta koalice. Špidla přiznal, že 10 až 15 členů poslaneckého klubu ČSSD jsou zanícení stoupenci Miloše Zemana (a společného kandidáta koalice by nejspíš bojkotovali). Předseda KDU-ČSL Svoboda tvrdí, že Rychetský nebyl pro lidovce nikdy nepřijatelný, podle místopředsedy Kasala ho lidovci odmítají. Předseda US-DEU Mareš bude pro společného kandidáta koalice jen tehdy, když to bude Otokar Motejl. Je těžko představitelné, že by z tohoto zmatku mohl vyrůst nový prezident.

S uzákoněním přímé volby to ovšem není o mnoho lepší: US-DEU nepředpokládá, že by se zároveň měly měnit prezidentské pravomoci, Lidovci ano, komunisté by dokonce chtěli zrušit či úplně předělat Senát (to by znamenalo úspěšný bojkot jakékoli dohody). Ani tato cesta není tedy příliš schůdná. A mimořádné volby, které by možná pomohly, být nemohou, protože není prezident, který by je vypsal. Bludný kruh.

Jakési disonance se ozývají i v tom, co říkají odpovědní čeští politici o Powellově projevu v Radě bezpečnosti. Podle Špidly poskytlo expozé amerického státního tajemníka „další informace, které závazně zpochybňují irácká tvrzení o ukončení zbrojních programů… pokud Rada bezpečnosti jakýmkoli způsobem potvrdí porušování iráckých závazků, bude ČR připravena převzít svůj díl odpovědnosti za udržování globálního míru a bezpečnosti“. Zato ministr Svoboda zatím nemůže Powellovo vystoupení posoudit, kompetentní jsou ti, co je slyšeli, tj. Rada bezpečnosti. Proto očekává v souladu se stanoviskem parlamentu další krok RB (tj. rezoluci).

Švýcarsko svolalo humanitární konferenci o dopadech války. Navrhla ji švýcarská ministryně zahraničí na příští víkend v Ženevě a měli by se jí účastnit experti, ne politici. Podle slov představitele švýcarské vládní humanitární organizace DEZA by konference měla být manifestací: měla by ukázat, jaké následky může připravovaná válka mít. Byla by užitečné rovněž ukázat, jaké následky může mít teroristický útok proti Evropě s použitím bakteriologických zbraní.

Pavel Verner píše v Právu o hledání prezidentského kandidáta: „V desetimilionové zemi nemáme politika, na němž by se s přirozeným respektem shodlo několik politických stran.“ Není to spíš tak, že v desetimilionové zemi nemáme několik politických stran, které jsou schopné se na něčem rozumném dohodnout?

Mladá fronta zevrubně informuje o dvou schůzkách politiků s členy Rady ČT. Před dvěma dny odbyla lobbování pánů Krause a Rychlíka v poslaneckém klubu US-DEU těmito dvěma větami: „K debatě o Kasalové si včera unionisté přizvali i dva významné protagonisty televizní krize z roku 2000: moderátora a herce Jana Krause a režiséra Břetislava Rychlíka. "Informovali jsme poslance o tom, co se v televizi děje v souvislosti s konkurzem i několika jmény, k nimž rada sáhla," připouští Rychlík.“ Není nad vyvážené informace.

A do třetice všeho zlého: Ondřej Neff obviňuje Američany, že si svou ideologií, jak se obráží např. ve westernech, sami zkomplikovali situaci pokud jde o „preventivní úder“: „Gary Cooper nebo John Wayne jako představitelé této lidové kultury - vždycky museli bídáky v černých kloboucích nechat prolít první krev, než promluvily jejich smith and wessony. Film V pravé poledne nemohl proběhnout tak, že by si Gary Cooper lehl na střechu telegrafistovy budky a postřílel bídáky ze zálohy ještě na peroně. Bylo by to racionální, ale neodpovídá to vzorci. Ostatně, i sami Američané se zásady ˝first blood˝ drželi v obou světových válkách. Tekly už veletoky krve, než vstoupili na bojiště. Musela být potopena Lusitanie a poté flotila křižníků v Pearl Harbor, než ˝promluvily jejich smith and wessony˝. Pan Neff si patrně myslí, že při teroristickém útoku na WTC a Pentagon tekla limonáda.

Sobota 8. února: Špidla označil za možného kandidáta ČSSD Jana Sokola. Lidovci a US-DEU s nominací souhlasí, zato blíže neurčená část ČSSD, zjevně Zemanovi přívrženci, ne. V tom případě by Sokol potřeboval hlasy KSČM. KSČM se vyjadřuje obojace, Filip si komunistickou podporu pro Sokola dovede představit, Grebeníček ne a dával by přednost pravicovému, leč čitelnému Klausovi. Pozice KSČM jako jazýčku na vahách bude tentokrát ještě zřetelnější než v prvním kole, protože Pithart nebyl společným kandidátem koalice. A komunisté nejspíš i tuto volbu se spoustou státotvorných řečí zablokují. O to, aby to Sokol neměl s podporou příliš jednoduché, se v duchu svých mnohaletých tradic stará Právo: s chutí rozmazává Sokolův podpis pod Smířením 95 a jeho nejvýraznější vstřícná vyjádření vůči sudetským Němcům. Také Sokolův životopis v Právu je vykutálený: vyplývá z něho, že se jedná o nedouka, který nedokázal vystudovat ani vysokou školu a vyšvihl se až podpisem Charty 77. To je neuvěřitelná drzost. Sokol si v padesátých letech, když měl na to věk, nesměl z „kádrových“ důvodů udělat ani normální maturitu. Taky označení „programátor“ pro člověka, který byl v šedesátých a sedmdesátých letech jedním z našich největších odborníků na operační systémy a spolutvůrcem operačního systému čs.počítače třetí generace je poněkud stydlivě skromné. To, že Právo nezmínilo Sokolův podíl na ekumenickém překladu Bible z osmdesátých let, ovšem nepřekvapuje. Nepatřím k politickému fanklubu Jana Sokola a v přímé volbě bych pro něho asi nehlasoval, ale tohle je přece jen trochu moc.

Televizní revoluční odbory se daly slyšet, že Rada ČT podléhá lobbystickým tlakům. Zloděj křičí: chyťte zloděje.

V Německu – i v opozici – roste pobouření nad Rumsfeldovým přirovnáním SRN k Libyi a Kubě, pokud jde o postoj k Iráku. Nevím, je-li dobré přilévat takhle olej do ohně v situaci, kdy je jasné, že nezodpovědná politika dnešní německé vlády v německé společnosti cílevědomě oživila staré zasuté mindráky. Navíc mindráky, na jejichž vzniku nesou jakousi spoluvinu i USA (nezreflektované viny vítězných mocností z konce druhé světové války). Přesto osa Paříž – Berlín – Moskva, která se rýsuje v mlhách nynější mezinárodní politiky, je něco jako zlý sen. Naše místo by už z prostého pudu sebezáchovy mělo být na straně USA.

Profesionální studentský revolucionář a senátor Martin Mejstřík prohlásil v rozhovoru pro Právo o demonstracích v souvislosti s výzvou „Děkujeme, odejděte“: „Opravdu jsem doufal, že ti dva pánové to skandování z toho Václaváku vyslyší, a když ne oni, tak jejich partaje…“ Formálně vzato, z hlediska politické legitimnosti šlo o opakování února 1948, ovšemže v tom nejlepším slova smyslu (Mejstřík a spol. měli ty nejlepší a nejčistší úmysly). Mejstříkovci však nebyli tak dobře připraveni jako tenkrát komunisté (Beneš tehdy jejich skandování vyslyšel). A tak se nám dějiny zopakovaly podle Marxe jako fraška.

Trochu podobně píše Michal Horáček v Mladé frontě dnes: „Osobně se sice pamatuji, že to nejlepší a nejdalekosáhlejší rozhodnutí v čase mého života bylo učiněno právě na ulicích, v garážích a na náměstích…“ (mluví zjevně o listopadu 1989). Já se bohužel pamatuji na jiné nejdalekosáhlejší rozhodnutí, které bylo učiněno taky na ulicích a na náměstích, v únoru 1948. Proto rozhodnutí, přijímaná na náměstích a na ulicích, beru s rezervou.

Mladá fronta dnes má smůlu na Klause. Když její fotografové fotografují expředsedu ODS, jako na vztek se ten člověk různě komicky šklebí a pitvoří. (viz dnešní MfD stránka A/2). Podstatně lépe je na tom s Václavem Havlem, který se – zase shodou náhody – tvářívá důstojně a myslitelsky (viz dnešní MfD, str. B/5). Jsou ovšem podezíravá individua, která na tyto podivuhodné náhody nevěří (například já). A která si myslí, že by celostátní deník, když už chce dávat najevo své politické sympatie a antipatie, neměl používat tak primitivní fígle. V humoristické příloze by se to jistě sneslo, ale ne na hlavní stránce domácího zpravodajství.

Český velvyslanec při OSN Kmoníček, si libuje, že „dopis osmi“ nepodepsal premiér Špidla. Ten vlastně ani nemohl, „musel se vejít do mandátu od parlamentu“. Zato Havlovo stanovisko „bylo dlouhodobě známé a podepisoval to nikoli jako součást exekutivy, ale jako morální autorita mezinárodního významu“. Havel tedy jednal nikoli jako část exekutivy. Pan Kmoníček předtím vysvětluje, proč USA dávají za příklad Španěly, Italy a Poláky a nikoli Čechy: Španělé a Italové prý vystupují velmi radikálně v OSN a Poláci jsou čtyřikrát větší než my a mají v USA mohutnou lobby. Jenže: není to náhodou ve Špidlově alibismu a nesmyslném parlamentním mandátu, který americkou žádost přijal a zároveň ze tří čtvrtin odmítl? Nepovažují nás trochu právem za šašky?

Pondělí 10. února: Německo a Francie prý hodlají v pátek předložit Radě bezpečnosti plán na mírové odzbrojení Iráku. Bude tam vysláno dvacet tisíc vojáků OSN, kteří převezmou faktickou kontrolu nad zemí, umožní efektivní práci zbrojních inspektorů a zajistí mohutné odzbrojení Iráku. Akci bude jistit dvě stě tisíc amerických vojáků, rozmístěných už teď v okolí Iráku. Německý ministr obrany Struck se sice o tom zatím odmítl bavit se svým americkým kolegou Rumsfeldem (Američané se o plánu dozvěděli z tisku), zato se zdá, že Schröder do věci zasvětil Putina (je momentálně na návštěvě v Německu), který dal najevo ochotu se akce zúčastnit, pokud ji schválí Rada bezpečnosti. Projekt se jmenuje mirage (fata morgana, přelud). Název sedí. Jak mohou předpokládat, že Saddám Husajn dobrovolně přistoupí na své faktické sesazení, že vojáci OSN, kteří vlastně ani nesmějí použít zbraně, obstojí proti milionové irácké armádě, a hlavně, že Američané pochopí plán jinak než jako podraz a snahu řešení konfliktu oddálit. Navíc: při pomyšlení na osu Paříž – Berlín – Moskva, která se tu rýsuje, se musí každému Středoevropanovi ježit vlasy hrůzou. Samozřejmě kromě nás Čechů, my máme ve zvyku pochodovat do katastrof dobrovolně a s vlajícími prapory.

Jan Sokol se coby kandidát na prezidenta ukazuje být důstojným nástupcem Petra Pitharta. Není politik. Sklání se před velikostí svého předchůdce. Zdůrazňuje, že měl vždycky odpor k radikálním sudetským Němcům a kde mohl je okřikoval. Nepřipustí revizi výsledků druhé světové války. Pokud jde o Irák, chtěl by v první řadě zachovat loajalitu k evropským zemím, ale zároveň si udržet důvěru Spojených států. Zkrátka kroutí se jako žížala a chtěl by být hezký na všechny strany. Klaus jako přímočarý český šovinista je mi sympatičtější než tohle bláto.

Mladá fronta Dnes jako loajální vládní noviny uvedla na druhé straně velkou fotografii budoucího koaličního kandidáta Jana Sokola. A co čert nechtěl, povedla se o hodně lépe než před časem ta Klausova. Klaus má zjevně nesnesitelný zvyk pitvořit se do objektivů vládních fotografů.

Několik set australských feministických bojovnic za mír vytvořilo ze svých nahých těl srdce s nápisem No war. Chtějí tak donutit australského ministerského předsedu, aby se postavil proti chystané válce v Iráku. Protože se množina feministických bojovnic za mír ani náhodou neprotíná s množinou královen krásy, zvolily opravdu strašnou zbraň. Při pohledu na tolik šeredných holých ženských zadnic se australskému premiérovi nepochybně roztřesou kolena.

Úterý 11. února: Tváří v tvář teroristické ofenzívě a americkému úsilí o pacifikaci Iráku se ocitlo západní společenství v nejhlubší krizi od roku 1945. Oba jeho pilíře, NATO i EU, se otřásají v základech. Zjevně se vytváří blok Francie – Německo – Rusko s podporou Vatikánu a Číny. Pozdrav pánbůh. Nejnověji se rukojmím kontinentálních mocností v jejich sporu s USA stalo Turecko. Francie, Německo a Belgie zablokovaly jeho žádost o poskytnutí záruk pomoci v případě, že bude napadeno Irákem. Záruky by zahrnovaly zahájení příprav takové pomoci, což by podle Francie, Německa a Belgie mohlo být chápáno jako spoluúčast na americkém tažení proti Iráku. Pokud bude Turecko Irákem napadeno, tak mu následně samozřejmě pomohou. Jenomže to už bude pozdě, to už na prestižní machrování evropských států doplatí svými životy spousta tureckých civilistů. Místo aby si vážili toho, že aspoň jedna islámská země odedávna byla a je jejich loajálním spojencem, dělají si z ní kopací míč ve svých politických hrátkách. Pánbůh nás ochraňuj před takovými spojenci. Americký ministr obrany Rumsfeld ovšem prohlásil, že zablokování příprav na obranu Turecka neoddálí možnost války. Kupodivu rozumně se k věci vyjádřil český velvyslanec v NATO Karel Kovanda: upozornil, že v případě obrany Turecka jde o plnění aliančních závazků a solidaritu v rámci aliance, a že tuto otázku je třeba oddělit od irácké krize. To je dost přesné vyjádření situace: to, co je na postupu tří evropských zemí nemravné, je, že v rámci sporu s USA zrušily tuto hranici.

Řecko zase chystá neformální summit EU, jakýsi kartáč pro neposlušné země, co vybočily z jednotné protiamerické linie. Česká republika se jako vzorný žáček hlásí k účasti, ačkoli tam vlastně nemá co dělat: ještě nás nepřijali.

Špidla se pokouší sjednotit poslance ČSSD, aby volili zatím pořád ještě nejmenovaného kandidáta koalice Sokola. Zve jednoho po druhém do své pracovny a snažně je prosí. To asi není ta úplně nejlepší metoda. MfD se domnívá, že pokud by se aspoň větší část vládní koalice dokázala shodnout na společném kandidátovi, skýtala by pro ni nepřímá volba ideální šanci obsadit Hrad vlastním člověkem. To mi nějak nevychází: kandidát, na kterém se ČSSD může shodnout s KDU-ČSL a US-DEU, bude mít vždycky parametry Jana Sokola. To znamená, že tvrdé jádro Zemanových příznivců pro něho nikdy nebude hlasovat (je mu bližší Klaus a Grebeníček). Pokud jde o Sokola a komunisty, komunistům vadí Sokolův někdejší vstřícný vztah k sudetským Němcům, podpis pod Smířením 95 (od něhož se ovšem záhy distancoval), nedobrý vztah ke KSČM a působení ve funkci ministra školství. Rádi by svatého muže přivedli k tomu, aby v duchu smířlivosti ve všem notně ubral a distingovaně si nasypal popel na hlavu - a pak mu své hlasy nedají. Když počítáme pro jednoduchost se 100% účastí, má koalice v obou zákonodárných sborech 143 hlasů s tím, že v Senátu může získat ještě asi 8 nezávislých, tedy celkem 151 hlasů. Potřebná většina pro třetí kolo činí při plné účasti 141 hlasů. Rozhodně víc než 10 poslanců či senátorů ČSSD však pro společného kandidáta nikdy hlasovat nebude. Kandidát by tedy potřeboval hlasy komunistů. Komunistům patrně záleží na tom, aby nebyl zvolen nikdo (přes všechny líbivé státotvorné řeči, destabilizace jim hraje do karet), a rozhodně jim bude záležet na tom, aby nebyl zvolen kandidát podle obrazu KDU-ČSL a US-DEU. Pokud jde o druhého kandidáta, Klause, je velká otázka, zda vůbec postoupí do druhého kola. V Senátu nemá šanci a v Poslanecké sněmovně má jistých jen 58 hlasů ODS. Může se tedy stát, že do druhého a třetího kola postoupí jako jediný Jan Sokol a ovšem neprojde.

Jan Macháček se rovněž v MfD pohoršuje nad takovým výkladem ústavy, podle něhož se prezidentská volba musí konat do třiceti dnů po uvolnění prezidentského úřadu, jen pokud prezident odejde před skončením volebního období. Sám se ovšem domnívá, že „každá nezdařená volba znamená přece uvolnění úřadu, takže se musí začít znovu“. Což je ještě daleko větší absurdita.

Středa 12. února: KSČM zjevně nebude při třetí prezidentské volbě hlasovat pro Jana Sokola. Příliš jim připomíná Havla (v tom se jim moc nedivím). Vedou státotvorné řeči o tom, že už si nemohou dovolit prezidentskou volbu blokovat. Ve skutečnosti se tentokrát ani nebudou muset moc namáhat. Aby mohli „neblokovat“ Klause, museli by v PS v prvním kole skoro všichni hlasovat pro něho (pouhá absence by asi nestačila). Jinak Klaus do druhého kola vůbec nepostoupí. Když Klaus nepostoupí, nikdo se komunistům nemůže divit, že pak nebudou hlasovat pro Sokola. A bez komunistických hlasů nemůže být Sokol zvolen.

Petr Žantovský v Lidových novinách protestuje proti tomu, aby byl dáván dohromady se mnou, protože jsem na rozdíl od něho kdysi odešel od Klause s trpkostí a záští. Před časem mne v týchž Lidových novinách zařadil Michal Musil do klausovské tiskové lobby. Přiznám se, že v tuto chvíli tápu: jak to se mnou vlastně je? Nemohli by mi oba pánové vyjít vstříc a nějak se dohodnout na tom, co jsem vlastně zač?

Čtvrtek 13. února: nastala velmi vzácná situace, kdy je možno pochválit naši vládu a premiéra Špidlu. Vláda se rozhodla, že podpoří tureckou žádost o podporu v přípravách na případný irácký útok. A Špidla se vyjádřil zcela jednoznačně: „NATO je solidární organizace, Turecko bylo vždy jejím pevným členem, vyžádalo si pomoc a má ji dostat… náš postoj je nesouhlasný s tím, že Francie, Německo a Belgie zablokovaly tzv. tichou proceduru, která by vedla k podpoře Turecka v okamžiku, kdy podalo svou žádost.“ Pokud jde o samotný útok na Irák, odvolává se na absurdní rezoluci PS, ale těžko může asi dělat něco jiného. Neobvykle bojovný tón zvolil i ministr zahraničí Svoboda. V rozhovoru pro bratislavskou Pravdu údajně řekl: „Již dávno v té válce jsme. Máme šanci být aktivními účastníky, nebo se stát obětmi. A navíc, přestat být důvěryhodnými partnery.“ To je velmi pěkná formulace, když ji však doplní tím, že se česká účast v útoku na Irák váže na novou rezoluci Rady bezpečnosti, je to, jako by dodal: „A my už jsme se rozhodli, že se staneme se zároveň obětmi a nedůvěryhodnými partnery“. Naše vláda to ale s podporou Turecku asi neměla příliš těžké, zdá se, že Francie, Německo a Belgie jsou v této věci v jisté izolaci. Německou vládu kritizuje i Süddeutsche Zeitung, a to už je co říci.

Belgický soud se rozhoduje, zda bude stíhat izraelského premiéra Šarona za masakr v palestinských táborech Sabra a Šatíla, který kdysi provedly libanonské křesťanské milice. Izrael prý o akci předem věděl a nezabránil jí, Šaron byl tehdy ministrem obrany. Belgický zákon z poloviny devadesátých let umožňuje trestně stíhat lidi, kteří se dopustili zločinů proti lidskosti nebo genocidy bez ohledu na jejich státní příslušnost a místo, kde k činu došlo a kde žijí. Belgie bude nyní provozovat spravedlnost na celé zeměkouli. Když uvážíme její velikost, postavení a mohutnost ozbrojených sil, nepochybně to zvládne. Možná, že by ovšem bylo užitečnější, kdyby svůj nezměrný potenciál napřela na obranu Izraele, který vede už po desetiletí nerovný boj s islámským terorismem. Trochu pozornosti by mohla věnovat třeba i Jásiru Arafatovi. A co takhle pohnat před soud samotného Saddáma Husajna?

ČT bude dávat dvoudílnou adaptaci románu Egona Hostovského Nezvěstný, Děj se odehrává v Československu po únoru 1948. Pozoruhodný herecký výkon tam předvedl Otomar Krejča v roli „unaveného věštce“. Pamatuji se z dětských let, jak v té době, o níž film vypráví, unavený věštec bravurně zvládl jinou skvostnou roli, v bolševické ptákovině, která se jmenovala, pokud mne paměť neklame, Severní přístav. Hrál tam roli straně oddaného soudruha, z něhož se ovšem nakonec vyklube zamaskovaný třídní nepřítel a agent imperialismu. Jakási ideologická obhajoba politických procesů. Inu, tempora mutantur.

Pátek 14. února: Spolkový kancléř Schröder obhajoval v Bundestagu svou zahraniční politiku. Irák prý není nebezpečný, protože nemá jaderné zbraně ani rakety s dlouhým doletem. (Kdyby obojí použil, zbyla by po něm hodinu nato jedna velká díra. On ale obojí nepotřebuje. Stačí mu chemické a biologické zbraně a pár desítek fanatiků, které použije jako nosiče spolehlivější než rakety.) Podle kancléřových slov dále Německo „s Francií, Ruskem a Čínou bojuje za mír v regionu“. Pro „boj za mír“ v tom pojetí, jak ho známe z vlastní zkušenosti a z minulého století, je to opravdu ideální parta. A konečně: „Kdokoli by chtěl tuto krizi řešit vojensky, musí také znát odpověď na otázku, zda to neoslabí mezinárodní alianci proti terorismu.“ K čemu je aliance proti terorismu, kterou boj proti terorismu oslabuje! Opozice se pokusila prosadit, aby se SRN vzdala veta vůči Turecku a připojila se k dopisu osmi. To jsou dva v tuto chvíli nejzákladnější požadavky na opravu nové Schröderovy zahraničněpolitické orientace, která Německo zavádí kamsi hluboko do minulosti, v každém případě před rok 1949. Nevadí, že opozice neuspěla. Hlavně že jasně zformulovala, o co jí jde.

V postoji k irácké krizi si pozoruhodně sekundují Právo a Mladá fronta Dnes. Soutěží zjevně mezi sebou v boji za mír a proti americkým imperialistům. Oba listy jsou k nerozlišení, například v demagogii, s jakou informují o psaní zahraničního tisku. Právo pod titulkem „Média: koalice debatou bodovala“, píše o tom, jak o rozpravě ve Spolkovém sněmu referovaly Der Spiegel (který, jak z citátů vyplývá, kritizuje koalici i opozici), Frankfurter Rundschau (která o bodování koalice nemluví) a Süddeutsche Zeitung (taktéž ne). Nadto jde o jednostranný výsek z německého tisku, o listy orientované spíš doleva. Velmi podobně jsou v MfD zpracovány informace z tureckého tisku a vrcholem všeho je Mockův článek, nadepsaný neutrálně „Američané a Francouzi se nešetří…“, který líčí, jak zběsilí Američané vztekle nadávají Francouzům, kteří jejich zběsilé výpady elegantně odrážejí. Mladá fronta Dnes přináší dojemný přehled o tom, jak velké procento veřejnosti dnes odmítá válku proti Iráku. Bylo by dobré to srovnat s přehledem o tom, jak velké procento Francouzů a Angličanů odmítalo v roce 1938, aby jejich země na sebe vzaly riziko války s Hitlerem. Zbývá už jen, aby si pan Mocek ještě povolal na pomoc, jak je jeho zvykem, Jacquese Rupnika a Rudolfa Kučeru.

V OSN prý se zájmem přijali zprávu, že Irák hodlá zákonem zakázat výrobu zbraní hromadného ničení. To snad není pravda. Nepamatují si, kolik vynikajících občanských svobod zajišťovaly svým mužikům ústavy SSSR a jeho kolonií?

Zdá se, že belgičtí zákonodárci poněkud přecenili síly a možnosti své vlasti, když v polovině devadesátých let minulého století přijali zákon na trestání zločinů proti lidskosti všude na světě, o němž jsme informovali včera. Zatímco na Izraelce udělalo odhodlání belgického soudu povolat k odpovědnosti jejich ministerského předsedu takový dojem, že odvolali svého velvyslance z Bruselu ke konzultacím, už se hlásí o svá práva taky oběti palestinského teroru. A belgické ministerstvo spravedlnosti prý uvažuje o tom, jak zmíněný zákon potichu zprovodit ze světa. Belgičané se stali obětí tzv. norimberského syndromu (jeho projevem jsou mj. nejrůznější mezinárodní tribunály, kterým nakonec hrozí, že budou muset soudit taky samy sebe, jako kočka, která se kouše do vlastního ocasu). K norimberskému syndromu se vrátíme, jakmile nám zbude čas.

Prezidentský kandidát Jan S. (=Svatoušek) Sokol se v tisku vyjádřil ke svým názorům na vyhnání sudetských Němců. Nehodlá je měnit, ovšem na druhé straně „prezident… nemůže říkat to, co předtím říkal jako řadový občan“. Takže je sice podrží, ale nechá si je napříště pro sebe. Po tomto ujištění pro něho bude nepochybně Grebeníček hlasovat oběma rukama.

Prý začíná „boj o Ústavní soud“. Jeho předsedy se mohou stát Pithart nebo Rychetský (zjevně podle toho, má-li být ÚS do budoucna třetí komorou parlamentu nebo konsultačním orgánem vlády). Jako ústavní soudci budou prý jmenováni „téměř jistě“ Výborný (KDU-ČSL) a Křeček (ČSSD), možná Kupčová (ČSSD) a Parkanová (KDU). Vesměs jde o politiky, a to o koaliční politiky. Pokud je to pravda, pak ÚS hrozí politizace tak nestydatá, jaká tu ještě nebyla. Z tohoto hlediska je v zájmu zachování naší postkomunistické kvasidemokracie, aby se prezidentem nestal Jan S. Sokol, ale Václav Klaus. Aspoň zčásti se tak zachová rovnováha sil, která zabrání vládní koalici, aby sežrala všechno, od nezávislého soudnictví přes nezávislou žurnalistiku po hospodářskou oblast. Samozřejmě, když byl kdysi v dominantní pozici Klaus, pokoušel se o to samé. Není třeba mít iluze ani o jedné, ani o druhé straně. Je zapotřebí, aby se obě pokud možno neutralizovaly ve svých nestoudných mocenských ambicích, které by svým způsobem omezily úroveň občanských svobod v této zemi.

Angažmá Vatikánu v irácké krizi je něco, o čem jsem si myslil, že tomu učinil jednou provždy konec Napoleon Bonaparte: papež opět dělá velmocenskou politiku. Navíc vzniklo kuriózní účelové politické spojenectví Francie, Německa, Ruska a komunistické Číny s Vatikánem.

Sobota 15. února: Inspektoři OSN, jak se dalo předpokládat, žádné důkazy nenašli. Jen spoustu prázdných hlavic, které měly být dávno zničeny. Kromě toho se kamsi ztratilo asi tisíc tun chemikálií potřebných k výrobě chemických zbraní. Zvláštní shoda. Inspektoři ovšem problém (zaútočit nebo ne) nevyřešili. Žádní inspektoři problém vyřešit nemohou. Pro odpůrce úderu by ostatně relevantním důkazem bylo jedině to, kdyby Saddám zbraně hromadného ničení opravdu použil, a navíc ještě proti nim osobně.

Jan S. (=Svatoušek) Sokol usiluje rozptýlit chmury českých nacionalistů ohledně svého údajně příliš vstřícného postoje k sudetským Němcům. V Právu mu vyčítají, že podle Sudetendeustche Zeitung se na jakési konferenci v Německu vyjádřil kriticky o Benešových dekretech. On to popírá, mluvil tam prý o tom, jak je obtížné soužití dvou komunit, hovořících různými jazyky (co to má znamenat, vyplývá snad z té obtížnosti pochopení pro použití „nestandardních“ prostředků, které soužití „upravují“?) Jan S. Sokol prý nikdy nebyl pro zrušení Benešových dekretů. Považuje je shodně se Zemanem za „vyhaslé“. Potupná pozice, kterou pěkně vystihl taktéž v Právu M. Hekrdla: podle něj se Sokol „bude muset našim poslancům zpovídat, jak přesně myslel své „prosudetské“ postoje“. Panu Hekrdlovi by se samozřejmě líbilo, kdyby se museli zpovídat všichni zaprodanci, a to pokud možno na mučidlech. Tak daleko však zatím nejsme, a tak je zpovídání vyhrazeno pro ty, co se o ni sami přihlásí. J. S. Sokol si tuto roli vybral sám a dobrovolně. Jakýsi pokrok lze u něho vypozorovat jen v tom, že zatímco v roce 1992 se na prezidenta sám nabízel, tentokrát reaguje na výzvu předsedy ČSSD. A přitom by stačilo tak málo: uskrovnit se v ambicích dělat prezidenta českým šovinistům. To ovšem Jan S. Sokol může jen těžko. Má na to o sobě totiž, stejně jako jeho předchůdce v kandidatuře, předseda Senátu Pithart, příliš dobré mínění: k vykonávání prezidentského úřadu mu totiž nechybí „určité schopnosti. Tedy mám nějakou politickou zkušenost z doby předlistopadové i pozdější a zároveň do politiky přicházím jako trochu nový vítr.“ Stříbrný vítr české politiky. Talent se v Janu S. Sokolovi podle jeho vlastních slov ovšem snoubí, jak už to tak bývá, s mimořádnou odpovědností: „Víte, člověk má určitou zodpovědnost vůči státu. Uvědomuji si, že na univerzitě můžeme klidně bádat a učit díky tomu, že máme demokratický stát. A ten nemůže existovat sám od sebe. O ten se musí někdo postarat.“ Když to člověk poslouchá, nediví se zase až tolik komunistům, že jim tenhle kandidát připadá ještě horší než Havel.

Ústřední krizový štáb zpřísňuje bezpečnostní opatření na ruzyňském letišti, na hranicích, všude, kde hrozí teroristické útoky. Ke spolupráci s policií bude povoláno asi 2000 vojáků. Málo platné, jsme ve válce. Snad si toho veřejnost po čase všimne.

Pondělí 17. února: Po rozkolu s evropskými spojenci a masových demonstracích všude v „západním“ světě od Sydney přes Londýn po New York se Spojené státy daly zjevně na ústup. Powell oznámil po zasedání Rady bezpečnosti, že s úderem ještě vyčkají. USA a Británie připravují pro Radu bezpečnosti měkčí rezoluci, která už nebude výslovně žádat použití síly. Francouzský prezident se zalyká pýchou a posílá svému poraženému americkému protějšku přes média rady, jak má teď jednat, aby si zachoval tvář. Něco podobného dělá už pár dní Putin (viz poučný článek Jefima Fištejna v dnešní MfD). Tento svůj Vietnam Američané prohráli, ještě než začal. Zřejmě úder příliš dlouho odkládaly. Americká porážka bude mít své nepříjemné důsledky. Podstatně vzroste drzost Saddáma Husajna. Teroristé se mohou cítit jistějšími v kramflecích. Nespolehlivé arabské režimy na středním Východě poznají, že se Ameriky bát nemusí a spoléhat na ni nemohou. Postavení Izraele bude ještě labilnější a prodávání spojenců ve jménu míru se stane normou. Malé postkomunistické státy se mají na co těšit.

Nebyl by to Václav Klaus, aby v této věci nedržel krok s masami – doma i v zahraničí. Debata o Iráku nemá být „zploštěná“ (je asi třeba uznat i jeho zásluhy). Nechápe dnešní spor okolo Turecka, Irák se přece nechystá Turecko v této situaci napadnout. To je zcela nestoudné švejkování. Klaus dobře ví, že mělo jít o obranu Turecka v případě, že by Irák proti němu jako proti americkému spojenci po americkém útoku použil zbraně hromadného ničení. Václav Klaus se velmi snaží, aby si v nadcházející prezidentské volbě zajistil komunistické hlasy. Dovolil bych si prorokovat, že mu nebudou nic platné.

Předseda US Petr Mareš v Sedmičce na Nově upozorňoval na to, že v iráckém konfliktu hrají opravdu velkou roli ekonomické zájmy, on se ovšem domnívá, že ekonomické zájmy velkých evropských koncernů, především německých a francouzských. Byl bych při argumentaci ekonomickými zájmy opatrný. Používají se ke zkompromitování té či oné strany, jakoby si poctivá velmoc ekonomické zájmy prostě nesměla dovolit. Mít ekonomické zájmy je přitom docela legitimní a nepochybně jsou na obou stranách. Jde jen o to, že samy o sobě neposkytují legitimaci k tomu či onomu politickému jednání. Jsou zájmy oprávněné a neoprávněné, politické i ekonomické. A evropské kapitulantství by nebylo o nic lepší, kdyby bylo neseno jen a jen čistě ideálními motivy (touha po míru).

S geniálním řešením irácké krize přišel na pražské mírové demonstraci profesor Erazim Kohák: Saddám Husajn musí být ozbrojen diplomatickou cestou! Bylo by to jen třeba konkretizovat: např. uspořádá se velká recepce na francouzské ambasádě v Bagdádu, a po velvyslancově naléhavé domluvě, mezi dvěma doušky šampaňského, zlomí irácký diktátor svůj kord přes koleno a odevzdá ho mírotvorci se slovy: oj, čort, ty ugavaril meňa!

Předsednictvo ČSSD podpořilo jednomyslně prezidentskou kandidaturu Jana S. Sokola. Koalice hýří spokojeností. O tom, jak budou hlasovat poslanci a senátoři ČSSD, to ovšem mnoho neříká. Pro Sokola bude rozhodující, zda se mu podaří postoupit do druhého kola jako jediný kandidát (tj. v Poslanecké sněmovně i v Senátu). Má jakousi šanci. Pokud ne, rozpadne se v druhém kole koaliční jednota jako domeček z karet.

Jiří Hanzelka zemřel. Podle zásady o mrtvých jen v dobrém se nikdo nezmiňuje o tom, že byl v šedesátých letech významným představitelem reformního komunismu (pravda, do KSČ vstoupil až v roce 1963 a v roce 1970 ho vykopali) a angažoval se zejména v komunistickém Svazu čs. spisovatelů. Proč to taky zmiňovat, být reformním komunistou bylo přece v šedesátých letech normální. Nenormální a mravně zavrženíhodné bylo nebýt tehdy komunistou. Je to jako s vyhnáním sudetských Němců: tenkrát to bylo normální, dnes už by to normální nebylo. Tudíž ti, kdo tenkrát vyhánění Němců prováděli, byli normální a je nenormální je dnes kritizovat.

Za incident na party po předávání cen TýTý, kde se redaktoři zpavodajství ČT porvali se svým bývalým ředitelem Balvínem, dostal Marek Wollner od svého šéfa Janečka pokárání, ostatní nebudou potrestáni. Nemám o panu Balvínovi žádné iluze. Nicméně je těžké přehlédnout, že právě byla odstartována akce „Bouchněte si do svého ředitele“. Ale pozor: musí být napřed odvolán!

Úterý 18. února: Po třináctihodinovém jednacím maratónu se NATO konečně dohodlo na „kompromisu“ ve věci obrany Turecka. Může se začít s „plánováním“ případné pomoci (podle českého velvyslance u NATO Kovandy plánování potrvá jeden až dva dny, pak bude nutno schválit skutečné nasazení pomoci Turecku. Francie se k rozhodnutí nepřipojila, společně s Německem a Belgií vydala separátní prohlášení, že si přeje Irák odzbrojit mírově prostřednictvím OSN (to je proveditelné zhruba tak, jako bylo v roce 1935 proveditelné odzbrojení Hitlera prostřednictvím Společnosti národů). Dokument vyjadřuje „pokračující podporu úsilí OSN najít mírové řešení krize“, to je zjevné veto jakékoli vojenské akci USA. „Vazbu na OSN“ požadovala v usnesení Belgie, další země namítaly, že NATO nelze OSN takto podřídit. Rozhodnutí se zjevně váže na dohodu zemí Evropské unie (viz dále) a má Američanům osladit jejich faktickou porážku (Američané k ní ovšem přispěli sami tím, že se vázali na podporu svých zcela nespolehlivých evropských spojenců a do poslední chvíle doufali, že se jim podaří prosadit usnesení v RB OSN, podporující útok na Irák, což vůbec nebylo realistické). Teď už je pozdě, následky poneseme my všichni, „křižáci a sionisté“.

Summit Evropské unie zato proběhl zcela hladce, skončil shodou po třech hodinách. Unie se rozhodla, že podpoří útok na Irák, ale až naprší a uschne. Mezinárodní společenství musí být jednotné (proti Americe, to se podařilo) a zároveň musí s USA spolupracovat (zjevně na tom, aby také Amerika podporovala tuto protiamerickou jednotu). Hlavním odpovědným orgánem je Rada bezpečnosti. Unie podporuje nátlak na Irák, odmítá ovšem v nejbližší budoucnosti (mohla by se protáhnout až na dvacet let, ale to islámští teroristé patrně zhatí) použití síly. Pokud Irák nevyužije tuto poslední šanci, ponese blíže neurčenou zodpovědnost za blíže neurčené následky. Zbrojní inspektoři mají dostat tolik času, o kolik si sami řeknou. Američané by měli pokračovat v soustřeďování vojáků v Perském zálivu (ti vojáci ovšem budou smět bojovat, až jim to francouzský prezident, Liga arabských států a mezinárodní mírové hnutí dovolí. Do té doby budou sloužit jako živé terče pro arabské teroristy a běda, pokusí-li se vystřelit). Aby bylo jasné, že EU není jednostranně proarabská, obula se hned taky do Izraele: musí skončit teror a náslilí, a stejně tak i „osidlovací aktivity“. To druhé, pokud to vůbec ještě probíhá, si mohou papaláši z EU vynutit vydíráním Izraele, o tom prvním mohou jenom kušnit, protože palestinským teroristům jsou dnes ještě víc pro legraci než před touto krizí. Obludnou vyčůranost rozhodnutí EU (usnesení navrhla Francie a Velká Británie) korunoval pak francouzský prezident na tiskové konferenci po skončení summitu mimořádně drzým útokem na kandidátské země EU, které si dovolily souhlasit s USA. Kandidáti nebyli za trest na konferenci přizváni, výsledky jim budou pouze dodatečně sděleny (tak pojednal na dvacátém sjezdu KSSS Nikita Chruščov své evropské vazaly. Na tajné zasedání, kde pronesl svůj rovněž tajný projev kritizující Stalina, je nepustil, obsah jim byl sdělen pouze dodatečně). Visegrádská spolupráce bohužel nefunguje, jedině Polsko na protest vysílá do Bruselu „pouze“ ministra zahraničí, pan Špidla jede pokorně lízat Chiracovým poskokům lakýrky. Za těchto okolností by bylo bývalo postačující, kdyby ke „sdělení rozhodnutí“ byl do Bruselu vyslán portýr z Černínského paláce.

Třetí prezidentská volba se blíží, a jak tomu ani jinak být nemůže, čím je bližší, tím jsou šance sociálně demokratického kandidáta Sokola vachrlatější. Problém už není jen údajná (velmi přeceňovaná) vstřícnost k sudetským Němcům, ale také potraty, výuka katechismu na školách, Sokolova údajně problematická profesura. Aby bylo veseleji, hlásí se další adept, bývalý odborářský boss Falbr. Dřív si myslil, že jeho pozitivní lustrace by mu při prezidentské kandidatuře byla na závadu, teď už si to nemyslí. Chtěl by zabránit zvolení Václava Klause. Nabídne se sám na zítřejší schůzi poslaneckého a senátorského klubu ČSSD. Falbr je nepřijatelný pro koaliční partnery, ale o to přijatelnější pro komunisty. Roztomilý atentát na celokoaličního světce, který se už skoro cítil být prezidentem! Falbrova nabídka velmi zkomplikuje jeho podporu v řadách sociálnědemokratických poslanců a senátorů. Je to Zemanova pomsta?

Středa 19. února: Postkomunističtí politici zareagovali na slova francouzského prezidenta Chiraca poměrně zdrženlivě, i když dokonce ani Špidla si neodpustil jistou kritiku. Nadšení nad společným stanoviskem ovšem není na místě, Západ zvolil odklad a projevil znovu jakousi slabost před nepřítelem. Američané teď usilují o rezoluci OSN, která by znamenala ultimátum Iráku. Kolikeré už? Dvěstěosmapadesáté vážné varování (taková varování zasílala za Maa komunistická Čína Spojeným státům). V Právu zdůvodňují francouzskou nechuť k vojenské akci tím, že Irák teď není schopen na nikoho útočit (Irák nebude na nikoho útočit, vybaví jen pár teroristů chemickými a biologickými zbraněmi. Ti to pak už zařídí sami). A tvrdit, že válka by měla destabilizující vliv na celý region znamená předpokládat, že by se vlekla jako ta vietnamská. Takhle bude mít destabilizující vliv na celý region mír, který je projevem nejednoty a slabosti. Pokud jde o Chiracovo vyjádření, je ho třeba brát věcně a v kulise posledních událostí. Ještě se k němu vrátíme.

Senátor Falbr se rozhodl, že ohlásí svou kandidaturui, aby podpořil Sokolovy šance. Bude kandidovat jen tehdy, když se všichni sociálně demokratičtí poslanci nepostaví za Sokola (jakože se nepostaví, ani náhodou). Nechá se jako nadstranický kandidát navrhnout deseti senátory, jde mu o to, porazit Klause. Ve skutečnosti Falbrovo angažmá může znamenat jen pojistku, která má zabránit, aby náhodou ve třetí volbě přece jen někdo nezvítězil. (Falbr se ovšem mezitím plánu kandidovat až na další vzdal poté, co v poslaneckém klubu ČSSD – při hlasování ovšem nebyli všichni poslanci přítomni - proti Sokolovi opravdu nikdo nebyl.)

Ředitel NG Milan Knížák zorganizoval protestní demonstraci proti nevkusným sochám. Zúčastnili se jí kromě něho ještě dva jeho asistenti z AVU a několik desítek jeho studentů z AVU. Dvě z výtvarných děl, proti nimž protestují, jsou i podle mého názoru opravdu ohavná (Zoubkův památník obětí komunismu a socha před Stavovským divadlem, kterou jsem vždycky omylem považoval za reklamu na Dona Giovanniho). Ale dají se věci uměleckého vkusu řešit pouličními kravály, nadto zmanipulovanými?

Čtvrtek 20. února: Při orientačním hlasování v poslaneckém klubu ČSSD se pro Sokola vyjádřilo všech 63 přítomných. Z těch sedmi, co při hlasování nebyli, nejsou nutně všichni proti němu (např. předseda Sněmovny Zaorálek bude nepochybně hlasovat pro Sokola). Jenže: nominaci Bureše coby prezidentského kandidáta podepsalo 62 poslanců, pak prý pro něho hlasovalo jen 39 (uvádějí to LN, nevím, jak to mohly zjistit, ale rozhodně pro Bureše hlasovalo o hodně méně poslanců ČSSD než 62). Situaci Špidlovi komplikuje Zeman: prohlásil, že je ochoten se zúčastnit přímé volby, ale jen tenkrát, bude-li mít ČSSD jiné vedení. (Mimochodem, Zeman právem vyčítá vedení strany nechutné chování při prezidentské volbě. Když se ukázalo, že Zeman propadl, smál se Špidla do kamer jako sluníčko). Špidla poprvé reagoval veřejně a prohlásil svého bývalého guru za malého člověka. Pokud Sokol nevyhraje prezidentskou volbu, bude mít předseda ČSSD na sjezdu strany vážné potíže. Sokolovo vítězství nelze vyloučit, ale je velmi, velmi na vážkách, budou asi rozhodovat jednotlivé hlasy, a pak to, kdo ze Sokolových odpůrců v ČSSD bude proti a kdo se hlasování nezúčastní (a sníží Sokolovi počínaje druhým kolem potřebné kvórum). Pozoruhodné je, že podle průzkumu veřejného mínění se Sokol těší podpoře celých dvou procent populace (Klaus má podporu 36%).

Výbor pro obranné plánování NATO se během patnáctiminutové schůzky rozhodl o konkrétní podobě pomoci Turecku. Od turecké žádosti ovšem uplynula řada dní, po které trvala nechutná prestižní tahanice. Kdyby šlo o naléhavou věc a o pomoc malé zemi, jako je ČR, bylo by už nepochybně pozdě. Atlantická solidarita se dvakrát nepředvedla.

Proti ratifikaci smlouvy s Vatikánem se v Poslanecké sněmovně utvořila pozoruhodná koalice ČSSD, KSČM, ODS. Smlouva nejspíš neprojde. V té souvislosti vyčítají volnomyšlenkáři katolické církvi, že povolila natáčet v kostele svatého Mikuláše film o upírech, kostel prý může být poškozen (upíři nemají jak známo dobrý vztah k historickým památkám). A kostely přece nepatří katolické církvi, ale všemu pracujícímu lidu, protože vznikly z jeho mozolů a jeho potu. Pracující lid v nich katolickou církev jen trpí. Nejlepší by bylo, kdyby ji z nich vypudil a ona si zřídila nějaké nové. Ostatní církve jsou na tom trochu lépe, zastávají se jich, stejně jako po únoru 1948, komunisté. Smlouva s Vatikánem je prý znevýhodňuje. Snad by se protestantské církve měly k téhle nežádané protekci vyjádřit.

Mnoho psů, Svobodova smrt. Po ministru zahraničí jde předseda zahraničního výboru Laštůvka (vyčítá mu poklonkování před Vatikánem a snahu hledat spojence v CDU/CSU, proboha, KDU je křesťanská strana, kde má hledat spojence). Zahradilovi se zase nelíbí, že je Svoboda aktivním členem Evropské lidové strany (má snad být KDU členem Socialistické internacionály?), a že má „vstřícný postoj k sudetoněmeckým tématům a k sudetoněmecké lobby“. Laštůvka kritizuje Svobodu za postoj k Iráku (posouvá rozhodnutí parlamentu v americkém duchu), zatímco senátoři ODS kritizují Svobodu za postoj k Iráku (neodsoudil dost vehementně Chiracovy výpady proti kandidátským zemím EU). Předsedovi KDU a ministru zahraničí nezbývá než kličkovat a kličkovat. Nezáviděníhodná situace.

Pátek 21. února: USA spolu s Velkou Británií hodlají zjevně do týdne předložit Radě bezpečnosti návrh rezoluce, která by konstatovala, že Irák neplní závazky ohledně odzbrojení, dala mu zhruba třítýdení ultimátum a požehnala vojenský zásah, pokud je nesplní. Rusové už ohlásili, že rezoluci, zmocňující k vojenskému zásahu, budou vetovat. Cesta přes OSN je slepá ulička, nikam nevede. OSN není schopná – až na úplně výjimečné případy - požehnat válce jedněch členů proti druhým.

Prezidentský kandidát Sokol prohlásil po jednání v poslaneckém klubu US-DEU s uspokojením, že se tam diskutovalo o skutečných problémech a ne o pseudoproblémech, jako předtím na klubu ČSSD. Klub ČSSD má 79 poslanců, klub US-DEU deset. US-DEU má v současné době veřejnou podporu 2%. Pravá chvíle pro to, říci, že se na klubu ČSSD diskutuje o pseudoproblémech, byla během jednání klubu ČSSD.

Komunisté už otevřeně přiznávají, že zablokují i třetí volbu prezidenta. Nevyhovuje jim Klaus ani Sokol, chtěli by Dienstbiera nebo Komárka. Jejich náročnost roste zcela podle pohádky (ostatně ruské) o rybářově ženě. Ostatní strany jim nejsou schopny předvést, že je nepotřebují.

Zatímco se svět zmítá v křečích protiválečného pacifismu a český politický systém demonstruje na volbě prezidenta svou nemohoucnost, zabývá se pan Roman Joch (v MfD) morální problematičností předmanželského sexu. Je nepotřebný a zavrženíhodný, zatímco v sexuálním aktu manželském je přítomný Bůh. Je hezké, že nepřenecháváme fundamentalismus jen muslimům. A navíc si čtenář užije v této chmurné době i trochu legrace.

Sobota 22. února: Sokolův úlet po jednání v klubu KDU-ČSL (stěžoval si na to, že u sociálních demokratů se hovořilo o pseudoproblémech) a jeho širší okolnosti si zaslouží malý komentář. Teď diletantství svého kandidáta usilovně žehlí Špidla, Svoboda i Mareš. Zeman si na Vysočině mne ruce. Je pozoruhodné, jak ohleduplně a útlocitně vedla rozhovor s prezidentským kandidátem v Právu Kateřina Perknerová. Člověk se neubrání otázce, co za tím je.

V souvislosti se Sokolovou kandidaturou se začalo hovořit o jeho strmé akademické kariéře, zejména o způsobu, jak získal magisterský titul. Nejsem Sokolovým sympatizantem, ale tohle považuji za sprosté. Moji vrstevníci (a zejména ti o něco málo starší), kteří byli komunistickým režimem pronásledováni kvůli „kádrovému původu“, si nemohli pomalu udělat ani maturitu. To, co člověk zmešká v době, kdy je na to čas, později už jen ztěží dohání. Někdejší rektor UK Palouš se v roce 1993, kdy se problém se Sokolovým magisterským diplomem poprvé otevřel, vyjádřil v tom smyslu, že jeho vědecké, učitelské a mravní kvality jsou mimo diskusi. Pokud jde o vědecké a učitelské kvality, těžko s ním nesouhlasit. Nechápu, proč by člověku, který je svou erudicí na úrovni univerzitního profesora, nemělo být umožněno, aby si magisterský titul vydobyl v kratší době než dnešní studenti, zvlášť když přitom nejsou porušeny žádné formální náležitosti.

Zdá se, že Spojené státy a Velká Británie jsou technicky připraveny na válku. Zprávy o tom, že se Berlusconi přiklonil k německo-francouzskému stanovisku, se ukázaly jako nepodložené. USA jsou prakticky dohodnuty s Tureckem o použití tureckého území k útoku na Irák. Zbývá jen otázka, co s Radou bezpečnosti. Že by se ji podařilo zlomit, je velmi, velmi nepravděpodobné.

Pondělí 24. února: Ministr zahraničí a předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda řekl reportérce LN Renátě Kalenské, že pokud nebude zvolen Jan Sokol prezidentem, nebude KDU-ČSL na podzim hlasovat pro státní rozpočet. Vzápětí se od něho solidárně distancovali jeho kolegové Kalousek a Kasal (podle nich volba prezidenta s rozpočtem nijak nesouvisí), a sám Svoboda svůj výrok popřel. V redakci LN ho ovšem mají zaznamenaný. K tomu se dá podotknout dvojí: za prvé, vyhrožovat Špidlovi v souvislosti s prezidentskou volbou je podobné, jako vyhrožovat pánům Zakopčaníkovi a Karasovi odvetnými kroky, pokud nebude v létě hezké počasí. Špidlu tím nanejvýš ještě více potopí. A za druhé: Cyril Svoboda vlastně prohlásil svůj výrok za neexistující od samého počátku. Postavil se k němu stejně jako komunisté a jiní vlastenci k Mnichovské dohodě. To je pozoruhodné rozšíření politikových možností (i když tu jsou, jak jsme uvedli, precedenty). Bylo by zapotřebí tento rejstřík ještě rozšířit o opačný případ: totiž o výroky, které se dodatečně prohlásí za existující od samého počátku, i když z důvodů většinou pochopitelných (např. politikova podělanost) nebyly ve své době řečeny. Pokud se obojí podaří v dohledné době prosadit, uskuteční se odvěký sen českých politiků: žurnalistika se stane zbytečnou.

USA hodlají ještě počátkem týdne předložit rezoluci, suše konstatující, že Irák neplní své závazky. Dávají tak prý poslední šanci Saddámovi i OSN (aby prokázala svůj význam). Protože si současně zajistili solidaritu Británie, Španělska a Itálie a protože jednání s Tureckem spěje k úspěšnému konci, dá se předpokládat, že to tentokrát přece jen myslí vážně. Česká politika se chová jako vždy nedůstojně. Svoboda vyloučil, že by se ČR mohla podílet na operaci bez mandátu OSN a umravňuje amerického ministra obrany: „Pan Rumsfeld může zmiňovat české vojáky, ale čeští vojáci jsou pod českým velením, pod rozhodnutím českého parlamentu.“ Ještě legračnější je vyjádření prezidentského kandidáta Sokola: „Evropa je dnes jakousi konfederací či sdružením států, Spojené státy jsou největší mocností na světě. My zaujímáme podle mého názoru především evropskou pozici, protože bychom se měli brzy stát součástí Evropské unie. To je takříkajíc košile. Ale právě historická zkušenost nám říká, že americkou přítomnost v Evropě pořád potřebujeme. Česká republika ji potřebuje. V našem zájmu je, aby se mezi Evropou a Amerikou vyjednávalo, aby se hledalo nejlepší řešení.“ Těžko si představit větší prohřešek proti zásadě „vaše řeč budiž ano ano, ne ne“. Pro české politické diletanty diplomacie rovná se obojakost.

Polský ministr zahraničí se u příležitosti své návštěvy v ČR vyjadřoval jinak (rozhovor v dnešním Právu): „Zdůrazňuji, že podporujeme Spojené národy, avšak tato instituce kvůli střetu zájmů nebyla vždy schopná reagovat na vzniklé krize odpovídajícím způsobem“. Formulace je ohleduplná, ale dosti přesná. Chvástáme se svými demokratickými tradicemi,a chtěli bychom na naše okolí (i Poláky) dělat ramena. Přitom nám chybí elementární představa o tom, co je to politika. Cimoszewicz se vyjádřil diplomaticky, ale zcela jasně pro zákrok v Iráku v krajním případě i bez požehnání OSN, a elegantně odmítl pokusy reportéra, aby se pletl do rakouských záležitostí.

Luboš Palata opakuje v Lidových novinách nesmyslné, ale u nás oblíbené a hojně používané tvrzení, že Poláci (na rozdíl od Čechů) šli do války s Hitlerem. Pravda je, že Poláci na rozdíl od Čechů byli Hitlerem napadeni. Průjezd vojenských transportů USA Maďarskem neblokuje maďarský parlament jako celek, ale pouze nejsilnější opoziční strana, FIDESZ (k souhlasu je zapotřebí ústavní většina), z důvodů dílem prestižních (zavařit nenáviděným socialistům, které zjevně považují za vážnějšího nepřítele než islámský terorismus), dílem populistických (oslovit veřejnost, která není válce nakloněna). A poloostrov na Balatonu se nejmenuje Tihán, ale Tihany (čti Tyhaň).

Helena Vondráčková se vdávala. Za totáče jsem si vždycky představoval, že hvězdy socialistické pop-music jsou nesmrtelné jako bolševismus. Ještě v devadesáti letech budou zpívat jako ty kosti náčelníka v indiánské pohádce. Se Sovětským svazem, Karlem Gottem a Helenou Vondráčkovou na věčné časy. Jejich nesmrtelnost ovšem dokázala dotáhnout do důsledků až posttotalitní doba. Chvíli to vypadalo, že mají utrum, ale pak povstali jako fénix z vlastního popele. A tak zatímco Karel Gott kandiduje na prezidenta, Vondráčková se vdává. Jsou jako ti nesmrtelní z Gulliverových cest. Na rozdíl od nich to nesou docela dobře.

Nekomentuji v Událostech některé věci, o nichž se hodně píše: například nejnověji krach Union banky. Nejsem odborník na ekonomické záležitosti a z vrozené opatrnosti považuji lidi, kteří svěří své peníze někomu jinému než České spořitelně, za avanturisty, kteří si svůj osud zaslouží. Postkomunistická mohutnost a v neposlední řadě takřka nulové úroky ČS mi poskytují záruku, že tento kolos hned tak nepadne. Nekomentuji ani případ s odposlechem mobilních telefonů. Celý život mne někdo odposlouchával, jsem s tím smířen a jsem na to zvyklý, neznepokojuje mne to.

Úterý 25. února: Dnes vzpomínáme pětapadesátiletého výročí tzv. Vítězného února (někteří je dokonce oslavují). V souvislosti s tím se v novinách objevila řada úvah, některé jsou podnětné, jiné podivné. Čeští historici prý dospěli k závěru, že Beneš v době krize už nemohl nic dělat. V podtextu je: byl v tom nevinně. Česká historiografie se zabývá konstrukcí nejrůznějších národních alibi. K tématu se vrátíme, zaslouží si zvláštní analýzu.

USA, Velká Británie a Španělsko předložily návrh stručné rezoluce RB OSN, v níž se konstatuje, že Irák nevyužil poslední příležitosti, kterou mu poskytla rezoluce č. 1441. Prezident Bush zároveň prohlásil, její schválení či neschválení rozhodne o tom, zda má OSN vůbec nějaký význam (je zjevné, že v konfliktech tohoto typu valný význam nemá). Saddám Husajn bude dle prezidentových slov odzbrojen v zájmu amerického lidu. To je dosti důležité, nemá smysl předstírat, že bude odzbrojen v zájmu iráckého lidu, i když iráckému lidu pád Saddámovy diktatury nepochybně prospěje. Jde o obranu legitimních zájmů USA a Západu, ne o import demokracie na Střední východ. Francie s rezolucí nesouhlasí a žádá další čtyři měsíce inspekcí ve chvíli, kdy Saddám odmítl zničit rakety s doletem nepovoleným OSN a kdy dokonce i šéf inspektorů Blix prohlásil, že Irák není důvěryhodný a že by diplomacii měla podpořit síla. Zdá se, že se Američané snad přece jen odhodlají k zásahu. Kdyby se jim povedl, ocitly by se Francie a Německo v prekérní situaci. Je i v našem zájmu, aby se povedl.

Místopředseda KSČM v duchu nejlepších revolučních tradic své strany vytáhl na prezidentského kandidáta Sokola nevhodný kádrový původ (tj. jeho otce). Se zdůvodněním, že za první republiky se i spolehlivost pouhých hraničářů prověřovala až do čtvrtého kolena. Tento kult první republiky je u komunistického funkcionáře opravdu dojemný. První republika měla ovšem své zvláštnosti, my si ji dnes často příliš idealizujeme a dnešní komunisté pak z toho těží. Stojí za to připomenout, že např. zákon č. 50/1923 Sb. Na ochranu republiky byl takové povahy, že komunistům dobře posloužil v prvních měsících poúnorového teroru. Proti přenášení hříchů otců na syny se ovšem vzápětí ohradil Ransdorfův předseda Grebeníček. Hádejte proč?

Středa 26. února: Do třetí prezidentské volby chybí dva dny. Sokol posbíral podpisy 97 poslanců a 41 senátorů. Kdyby pro něho hlasovali všichni podepsaní, chyběly by mu do zvolení jen tři hlasy. Papírově má v klubech ČSSD daleko větší podporu než Bureš i Zeman. Za klub nezávislých v Senátu se ovšem podepsala jen jeho předsedkyně Rögnerová, dá se předpokládat, že tu Sokol získá ještě pár dalších hlasů. Prezidentské volbě se budeme v pátek, pokud nám to okolnosti dovolí, věnovat průběžně. Jako aktualitu uvádíme jakousi výchozí analýzu situace.

aktualita

Sokol navštívil taky poslanecký klub ČSSD, kde žehlil svůj výrok o pseudoproblémech, a klub KSČM. Protože se předseda strany Grebeníček po jednání vyjádřil, že Klaus na rozdíl od Sokola nepochybuje o demokratickém charakteru jeho strany, dá se soudit, že Sokol obstál lépe než jeho soupeř. Nicméně: řekl tam prý, že se část voličů KSČM rekrutuje z bývalých sládkovců (obávám se, že to není typické pro komunisty, že to platí i o ČSSD a ODS) a že lze mít pochybnosti o demokratičnosti komunistů (občas se chovají jako demokraté, občas ne). V tomto případě není, jak by řekl jeho sok Václav Klaus, dobře položena otázka. KSČM je nucena respektovat formální demokratické předpisy, dané zákony (jinak by byla rozpuštěna). Problém komunistů od vzniku jejich strany v roce 1921 ovšem nebyl v první řadě demokratičnost či nedemokratičnost, nýbrž to, že byli prodlouženou rukou ruských velmocenských zájmů. Nezdá se, že by se ne tom do dneška něco změnilo.

A do třetice: oba prezidentští kandidáti se představili na stránkách Mladé fronty Dnes.(Klaus měl v MfD už zase smůlu: na přiložené fotografii se šklebí jako opice, zatímco ze Sokola vyjadřuje andělská ušlechtilost). Jinak si Klaus trpce stěžuje, že ho Sokol pomlouvá, a jedním dechem jej beze všeho dalšího označuje za představitele „výrazně okrajového proudu českého politického myšlení“. Vzhledem k tomu mohutnému střednímu proudu, té politické Mississippi, kterou představuje Václav Klaus, jsme všichni pouhými outsidery. Expředseda ODS dále tenkým hláskem slibuje vytvářet konsensuální pocity v naší zemi (s okrajovými proudy se ovšem nebude patlat, půjde tedy nejspíš o rozvíjení konsensuálních pocitů mezi ním, Zemanem a Grebeníčkem) a ujišťuje, že nehodlá lézt do zelí jiným ústavním orgánům, vládě a parlamentu. Sokol se hodnocení svého protivníka elegantně vyhnul.

Ve stínu prezidentské volby a chystaného úderu na Irák poněkud zaniká volba ředitele ČT. Špidla a Zaorálek se včera sešli s předsedou Rady ČT Mrzenou. Dodatečně se nemohou shodnout na tom, na čí podnět, o tuto čest soupeří předseda vlády s předsedou Rady. Špidla tvrdí, že neměl ani ponětí o dnešní volbě, Mrzena zase, že se problému volby ředitele dotkli jen okrajově. Éterem létají prohlášení a otevřené dopisy někdejších televizních odbojářů (Rychlík, Smoljak), Špidla se ještě narychlo sešel s předákem evolučních televizních odborů Dekojem. Je otázka, vypadne-li z tohoto zpolitizovaného lobbystického rumrajchu nějaké rozhodnutí. Veřejnoprávnost je u nás zjevně nerealizovatelná. Nezávislé médium předpokládá nezávislé lidi, co ho dělají. Nedá se formálně zajistit nezávislost instituce, kterou provozují závislí lidé. Stejně jako nelze dělat demokracii bez lidí, kteří by se aspoň snažili být demokraty.

A nakonec kuriozita, která by neměla zapadnout. KSČM podala poslanecké sněmovně návrh zákona o nájemném a sněmovna se jím bude opravdu zabývat, neboť se na její stranu postavili i křečkoidé z ČSSD. Nájemné bude tzv. oprávněné, bude se vypočítávat z nákladů na provoz domu, majitel si bude moci započítat zisk o půl procenta vyšší než repo sazba ČNB platná v době uzavření nájemní smlouvy (!). Pokud bude majitel odsouzen za trestný čin vůči nájemníkům nebo pokud bude „hrubým způsobem a dlouhodobě porušovat povinnosti pronajimatele nebo povinnosti vlastníka domu“, může mu být právo spravovat dům odejmuto. V tomto systému jsou majitelé v podstatě zbyteční a mělo by jim být právo spravovat dům nějakým Benešovým dekretem odňato kolektivně.

Čtvrtek 27. února: Zemanovci se zjevně chystají v zítřejší prezidentské volbě na masivní odvetu za svou minulou porážku. Zdá se však, že jejich duchovní vůdce se od nich odtáhl. Bez něho ovšem velikou naději na pořádný úspěch nemají. Prý uvažují o vytvoření nového politického subjektu, který by sdružil levicovou část ČSSD a „nekonzervativní“ část KSČM. Na základě všech dosavadních zkušeností se dá odhadnout, že ba se v ní sice sešla řada poslanců a jiných stranických činovníků, ale zašli by na chronický nedostatek voličů. V kuloárech se šíří, že by proti Sokolovi (a pro Klause) mohlo v PS v prvním kole hlasovat až 18 poslanců ČSSD. Kdyby se k nim přidalo ještě 8 komunistů, postoupil by z PS Klaus. Vzhledem ke složení a možnostem Zemanových sirotků se dá odhadnout, že skutečný počet disidentů asi nebude tak velký, hledal bych ho někde mezi těmito osmnácti a Špidlovými čtyřmi.

Na volbu ředitele televize je snad ještě zábavnější podívaná než na volbu prezidenta, i když výsledky jsou zhruba shodné. Osvěžujícím prvkem jsou demise členů. Začal s tím kdysi Miloš Rejchrt, ten ovšem měl k demisi dobrý důvod a jistě netušil, že zakládá tradici. Na rituální úkon demonstrace vlastní mravní čistoty povýšil pak odstoupení Svatopluk Karásek. Dnes odstoupili další dva, mj. Milan Knížák, kterého by Karásek určitě nechtěl za komplice. Bylo by zábavné, kdyby tak reagovali při volbě prezidenta poslanci a senátoři, obávám se však, že jsou na to příliš dobře placeni. Televizní revolucionáři jsou ovšem navýsost spokojeni, televize se řídí sama. Je zjevné, že tento způsob výběru Rady a relativně malý počet jejich členů z ní dělá nedokonalé převodové soustrojí, které přenáší nejrůznější politické tlaky z mnoha stran a díky tomu se vždycky zasekne.

Časopis Respekt označil jakousi Alenu Vitáskovou, ředitelku firmy Transgas, za agentku StB. Ta Respekt zažalovala a u Vrchního soudu dosáhla svého: rozhodl totiž, že „uveřejněním těchto v zásadě pravdivých informací došlo k vážnému neoprávněnému zásahu do osobních práv žalobkyně“. Údaje o tom, kdo byl agent, jsou tedy tajné. Bývalí agenti jsou chráněni před neoprávněným zásahem do jejich nezadatelného práva na to, aby nikdo nevěděl, že byli agenti. Tuto zásadu by bylo ještě třeba doplnit druhou jí podobnou: nikdo, kdo nebyl agentem StB, nemá právo na to, aby se o něm říkalo, že nebyl agentem StB, nýbrž naopak. Tím se dovrší občanská rovnost mezi agenty a neagenty, o niž čeští obhájci lidských práv z OF, OH, ČSSD ad. Usilují už od listopadového převratu.

Den před třetí prezidentskou volbou zveřejnila MfD články Karla Kříže a Bohumila Pečinky o prezidentském kandidátu Sokolovi. Jde o závažný případ, k němuž se ještě vrátíme.

Pátek 28. února – první kolo třetí prezidentské volby: Nebylo těžké očekávat, že po potupné porážce Miloše Zemana bude následovat odveta jeho pohrobků. Celkem se povedla. Sami komunisté by nebyli s to dostat Klause do druhého kola (dělají to účelově, nehlasují pro Klause, ale proti Sokolovi). Našlo se však dalších 16 - 20 volitelů, kteří dali hlas buď Klausovi, nebo nikomu. Drtivá většina (ne-li všichni) budou z ČSSD. Strana je rozpolcená, Zemanovi se jí podařilo zasadit ránu, na niž může zajít. A Špidlu čekají na sjezdu strany horké chvíle. Šance Jana Sokola jsou v tuto chvíli v podstatě na nule, ale Klaus ještě nemá vyhráno. S nynějším počtem hlasů by sice v třetím kole vyhrál, ale druhé kolo, řekl bych, jeho šance poněkud uzemní.

Z vystoupení před vlastní volbou zaujal svou odporností příspěvek předsedy KSČM Grebeníčka. Na mnoho lidí – a nejen komunistů - však jistě zapůsobil. Jediným národním pojítkem je u nás, jak se zdá, nenávist k sudetským Němcům.

Pátek 28. února – třetí kolo prezidentské volby: už ve druhém kole bylo jasné, že Sokol je nevolitelný. Dostal o pouhý jeden hlas více než v prvním kole. Klausovi sice taky hlasů ubylo, ale do zvolení mu chyběly pouhé dva. Bylo zjevné, že vše záleží na tom, jak se v třetím kole zachovají Zemanovi sirotci a komunisté. A ti se rozhodli Klausovo zvolení umožnit. Komunisté v PS nehlasovali nejspíš pro Klause unisono, to by je jejich voliči rozsápali (13 poslanců nedalo svůj hlas ani jednomu z kandidátů), ale většinou dostačující k tomu, aby byl zvolen. Václav Klaus je tedy prezidentem ČR. Nemyslím, že by to samo o sobě mělo ohrožovat existenci této vlády a vládní koalice, záleží jen na tom, jak se s tím největší vládní strana vyrovná. Znepokojivé je jen to, čím si nový prezident komunisty naklonil, a taky ovšem to, na čem se s nimi shodne: jakýsi český izolacionismus (zdá se, že není příliš nakloněn ani EU, ani USA) a naprostá neochota k otevřenému pohledu na stíny minulosti, což bude nepochybně deformovat jeho budoucí politiku. Prezident tu už tedy je, v tuto chvíli je důležité, aby vláda a vládní koalice tento fakt ve zdraví přežila. Myslím si, že v zásadě je to možné, ale špičky ČSSD se při tom pořádně zapotí.

Pátek 28. února: Prezidentskou volbu jsme už okomentovali (viz níže) a vrátíme se k ní přirozeně ještě zvláštním komentářem. Teď jen stručně k dalším událostem. Poslanecká sněmovna odmrštila zákon o prezidentském důchodu. Jakkoli některé důvody, které k tomu poslance vedly, mohly být věcné a návrh měl asi být skromnější, v důsledku to vyznívá jako pomyslný kopanec bývalému prezidentovi. KSČM a ODS s chutí přiložily ruku k dílu. Vzdáleně to připomíná účtování televizních redaktorů se sesazeným ředitelem na party po udílení cen Týtý. Samozřejmě v duchovní rovině.

Svědkové Jehovovi se před časem stali státem uznaným náboženským společenstvím. Teď je mnoho lidí (mj. i ministryně školství) znepokojeno, že se hlásí o právo mít své hodiny náboženství na školách. Všechno má vyřešit nový zákon o počátečním vzdělání, kde se stanoví ne snad to, že Svědkové Jehovovi nesmějí mít své hodiny náboženství, ale že hodiny náboženství coby nepovinný předmět se budou konat jen tehdy, přihlásí-li se aspoň sedm žáků. Zájemců o Svědky Jehovovy bývá méně. To je typická česká obezlička. Buď je třeba Svědkům Jehovovým registraci odejmout, nebo jim vyučování náboženství tam, kde je o to zájem, umožnit bez chytráckých limitů. Sám bych byl pro druhé řešení.

Někdejší prezidentka Srbské republiky v Bosně Biljana Plavšičová byla Haagským tribunálem odsouzena k jedenácti letům vězení. V jejím věku je to prakticky doživotí. Plavšičová se posléze odhodlala ke smířlivější politice, vycházela vstříc mezinárodním společenství, nakonec se sama vydala do rukou tribunálu. Byla odsouzena za to, že schvalovala zločinná rozhodnutí jiných. Pánové Karadžič a Mladič, hlavní viníci masakrů v Bosně, si kdesi v Bosně nebo v Srbsku válejí šunky a nikdo se jim neodváží zkřivit vlásek. Ti měli být souzeni první. Nehledě na to, že nejúčinnější a taky nejsprávnější je, když si každý své darebáky soudí sám.