Čtvrtek 2. ledna: Poslední novoroční projev Václava Havla je příležitost na článek. Předběžně jen tolik, že panu prezidentovi pro různé globální starosti nakonec ani nezbyl čas se jako prezident s veřejností výslovně rozloučit. Možná počítá s tím, že si do budoucna uchová jakési virtuální prezidentství. To ale půjde jen velmi ztuha, je na tom hůř než jeho dva souputníci: Zeman má pořád ještě svou stranu (i když s úlohou prostého člena se nějak v praxi nedokáže vyrovnat), Klaus navíc poslanecký mandát. Havel nemá hmatatelného nic (když nepočítáme slušný důchod a kancelář se sekretářkou, ale to k tomu, aby hrál významnější politickou roli, nestačí). Předsedové obou největších stran vyjádřili prezidentovi za projev decentní pochvalu. Představují novou politickou generaci, která už nežije nesmiřitelným konfliktem mezi Pravdou a Láskou a Neviditelnou rukou trhu. Zároveň se dokážou bez problémů shodnout na potřebě omezení prezidentských pravomocí a na tom, že by příští hlava státu měla loajálněji spolupracovat s vládou a parlamentem. Tento konsensus je jakýmsi příslibem do budoucna: snad budeme žít v menším blázinci.

Petr Pithart poskytl Právu a Lidovým novinám dva neuvěřitelné texty k rozdělení federace, kde nadbíhá českým nacionalistům. Věnujeme se jim zvlášť, zaslouží si to. Předseda Senátu se zjevně už docela pominul vidinou, že by mohl být českým prezidentem. To, co předvádí, je nedůstojné a hnusné. Dovedu si představit jediného horšího prezidenta než Miloš Zeman: totiž Petra Pitharta.

V Právu se jakýsi čtenář vyjadřuje k problému tržního nájemného způsobem pro tento list odjakživa standardním: „Pan Nissl (Čechoameričan žijící v Brně a jeden ze dvou majitelů, kteří začali jako první tvrdě vyžadovat tržní nájemné - pozn. red.) - nabyl dojmu, že ČR se rozkládá kdesi na sever od řeky Klondike a navíc cestuje v čase jako legendární pan Brouček. A je přesvědčen, že se píše tak rok 1896. Na jeho omyl by měl reagovat příslušný státní zástupce a sdělit mu, že jeho počínání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a poučit jej o následcích, pokud ve svém počínání hodlá pokračovat. Tady již skutečně končí legrace.“ Legrace skončila, pragováci, jak napsal před časem o petici Smíření 95 taktéž v Právu jiný výtečník. Nejlepší by bylo pana Nissla napíchnout na kůl, hned by si všiml, že se ČR nerozkládá na sever od Klondike. Nekontrolované zvyšování nájemného je jistě problém, ale tento způsob lynčerského psaní je problém ještě větší.

„Pokud by zákulisní dohody v parlamentu způsobily,“ píše zase v MfD Jindřich Šídlo, „že by se prezidentem stal někdo z dvojice Zeman – Klaus, můžeme se klidně vsadit, co by bylo prvním úkolem hlavy státu: buď zásadní rekonstrukce vlády, anebo hledání nového premiéra“. Rád se s panem Šídlem vsadím, že v případě Václava Klause by tomu tak nebylo. Ne že bych měl Klause tak rád nebo si snad myslel, že by byl vhodným kandidátem na prezidenta: ale prostě proto, že zatímco Zeman má dosud velký vliv v ČSSD i v jejím poslaneckém klubu, mohl by Špidlovi pořádně zkomplikovat život a koaličním partnerům, zejména US-DEU, o níž se pravidelně vyjadřuje s pohrdáním částečně pochopitelným, by udělal z života peklo, Klaus má vazby jen na opoziční stranu. Nemá k dispozici žádné ani nepřímé nástroje, jak donutit ministerského předsedu rekonstruovat vládu nebo jej dokonce svrhnout, a na rozdíl od Zemana je dost chytrý na to, aby se nepokoušel o něco, co by pravděpodobně skončilo blamáží. Je mi líto, ale cítím za tímto způsobem psaní velkou zaujatost.

Jan Macháček tamtéž (komentář Topolánek versus Špidla) vyčítá ODS, že dnes kritizuje ČSSD, ale v době opoziční smlouvy schvalovala sociálním demokratům státní rozpočty. Jeden rozpočet schválili sociálním demokratům lidovci spolu s komunisty. Zcela nevinná je pouze US-DEU, když odhlédneme od skutečnosti, že vznikla z pravého žebra ODS. A od jejích momentálně 3% preferencí a od poslankyně Marvanové, nedávají příliš naděje na to, že by mohla být perspektivně zcela spolehlivou oporou při hlasování o rozpočtu.

A do třetice MfD: chtěl bych tu místopřísežně prohlásit, že nesouhlasím s antiamerikanismem, který je tak častý zejména v zahraniční rubrice listu. „Zatímco Blair a Bush i na Nový rok chřestili zbraněmi, Schröder varoval před ničivostí války“, zní podtitul hlavního článku v rubrice Ze světa. To je jako z Rudého práva blahé paměti. Přitom Schröder prohlásil, že vzhledem k jeho historii je povinností Německa zdůrazňovat alternativy k válce. A dále: „My Němci z vlastní zkušenosti víme, že někdy jen síla může zastavit diktátory. Ale taky víme, co bomby, ničení a ztráta území může znamenat pro národ.“ To je alibismus, ve chvíli, kdy by bylo potřeba bojovat, nemá se kdo co vymlouvat na historické zkušenosti. Podobně řeči o bombách, ničení a ztrátě území jsou jakýmsi druhem švejkování: rozbili jste nám města, strpěli jste zábor německého území a vyhnání obyvatelstva, tak nečekejte, že vám teď pomůžeme. Místo aby pan Schröder jako německý politik slušně a přímo řekl, že jsou tu v minulosti jisté věci, které je třeba přehodnotit, které ovšem s případnou válkou proti Iráku vůbec nesouvisejí a týkají se spíše zachování stability transatlantického spojenectví, používá této obezličky. Poválečné Německo ještě nemělo tak problematického kancléře, jako je Gerhard Schröder (a to, když vzpomeneme nebožtíka Willyho Brandta, je co říci).

Václav Klaus v Lidových novinách napsal, že „vznik Československa v roce 1918 byl umělým procesem, který historické změny, jež nastaly, nebyl schopen přežít“. (Těmi změnami myslí vznik fašismu a kolaps komunismu). Každý vznik nového státu je umělým procesem, každé lidské dílo je umělý proces. Československo byl způsob, jak pojistit do budoucna českou (a velmi v druhé řadě tak trochu i slovenskou) politickou samosprávu v nepříznivém okolí. Jeho existence byla velmi vázána na vnější ohrožení a jeho společné vnímání (proto bylo v roce 1945 obnoveno). Situace po roce 1989 je taková, že minulé sjednocující ohrožení neexistuje. Československo se stalo zbytečným. Státy jsou smrtelné a mají své chyby. Československo bylo přes svou smrtelnost a přes své chyby důležité pro Čechy (a možná i pro Slováky, ale to musejí posoudit oni sami).

Pátek 3. ledna: Pražští řidiči tramvají budou asi v pondělí stávkovat. Důvod mají zjevně dobrý (berou méně než řidiči městských autobusů, což je jednak nepochopitelné a jednak v ČR neobvyklé). V ČR obvyklé a dosti hnusné naproti tomu je, když se stávka pojímá jako nestydaté vydírání veřejnosti, což činí pan senátor Štěch, po Falbrově odchodu vrchní český odborový boss: podle něho se takové akce dělají, „aby se upozornila veřejnost, že něco není v pořádku. Veřejnost se pak stává třetí stranou, která může zatlačit na mínění a postoje majitele, aby změnil chování“. Pan senátor navazuje úspěšně na dr. Ratha a železničářského odboráře Duška: povedlo se mu skutečně upozornit veřejnost, že něco není v pořádku (totiž s ním), a veřejnost by teď měla pořádně zatlačit, aby koukal změnit chování.

Místopředseda KSČM Ransdorf se hodlá ucházet o nejvyšší post v KSČM a čeští politici se rozcházejí v názoru, zda by to změnilo tvářnost komunistické strany či nikoli. Pan Ransdorf byl kdysi stejně jako já poslancem FS ČSFR a dráždil až k zuřivosti všechny pravicové kolegy mimo jiné svým výrazně dekadentním vzezřením. Bez ohledu na to je spíš příkladem výstředního idealisty. KSČM by se za jeho předsedování asi poněkud změnila, bohužel by to mimo jiné znamenalo i výrazný úbytek členstva i voličské podpory. Proto nemá šanci a KSČM se nezmění.

V KSČM má zato své pevné místo Ransdorfův kolega Filip. Domnívá se, že bychom mohli stejně jako to před časem učinilo Dánsko, říci EU napoprvé ne, a pak bychom, zase stejně jako Dánsko, dostali lepší podmínky. Pan Filip zapomněl říci, že ty lepší podmínky bychom pak dostali od jeho řídícího orgánu, plk. Putina, až bychom napodruhé říkali ano vstupu do SNS.

Václav Havel ve svém novoročním projevu, k němuž se ještě dostaneme, mj. prohlásil: loňské povodně by nám měly dát pochopit, že „nejsme pány světa, kosmu, zeměkoule a přírody, ale jen jejich součástmi, které by měly dobře uvážit, kde jsou hranice jejich zásahů do toho, co je obklopuje a bez čeho by nemohly vůbec být“. Editor Událostí se drží spíše biblického pojetím že nám Bůh tento svět svěřil do užívání. Pokud si Václav Havel připadá spíše jako bobr, je to jeho věc. Pozoruhodné je, že údajně vyvolal jakýsi spor mezi ekologickými fundamentalisty (těm jsou podobné banální úvahy velmi blízké) a odborníky (vodohospodáři a hydrometeorology). Nad projevem v LN loajálně vrtí ocáskem Ondřej Neff: Havlovy projevy by prý mohly být kritizovány tak či onak, ale nikdo soudný jim nemohl vytknout nekultivovanost. Nedá se nic dělat, jsem nesoudný: většina Havlových projevů z posledních pěti let mi připadá jako soubor nezajímavých banálních floskulí. Včetně toho posledního. O nějaké kultivovanosti nemůže být řeč.

Podle Jiřího Pehe (dnešní Právo) se „ve Washingtonu se tak stále více hovoří o tom, že nadcházející útok na Irák nemůže být pouhým vojenským výbojem, který odstraní jednoho diktátora, ale že to musí být začátek determinovaného úsilí demokratizovat celý islámský svět. Podle autorů této nové doktríny je nutné demokratizovat islámský svět nejenom proto, že ideály liberální demokracie jsou univerzálně platné, ale i z čistě pragmatických důvodů - demokracie nejsou okolnímu světu nebezpečné… Jisté ovšem je, že Bushovy USA se už rozhodly, že využijí své obrovské převahy nad zbytkem světa k exportu liberální demokracie. …Podle autorů této nové doktríny je nutné demokratizovat islámský svět nejenom proto, že ideály liberální demokracie jsou univerzálně platné, ale i z čistě pragmatických důvodů - demokracie nejsou okolnímu světu nebezpečné.“ Nedovedu posoudit, nakolik opravdu USA chovají tento záměr. Je zjevné, že nynější irácký režim je nutné zničit a Irák neutralizovat. Ostatní bych nechal na Iráčanech. Turecku taky nikdo jeho verzi liberální demokracie nevnucoval (ostatně má z našeho hlediska své zvláštnosti). Rozhodlo se pro ni samo. To, co je pro Irák dobré, vědí nejlíp sami Iráčani. Pouze myslí-li si, že je to Saddám Husajn, mají smůlu.

Sobota 4. ledna: kandidáti na prezidenta požadují, aby jim bylo umožněno vystoupit před volitelským sborem, tj. oběma komorami parlamentu, s projevem. Mělo by to malý smysl: jednak vzhledem k tomu, že prezident nemá z ústavy takové postavení, aby mohl uskutečňovat vlastní politický program, a nemá k tomu ani dostatečné prostředky a možnosti; jednak a hlavně proto, že to nedává valný smysl vzhledem ke způsobu volby, který je supernepřímý a peče se předem v poslaneckých a senátorských klubech. Projevy kandidátů by byly jen šaškárnou, která má zakrýt tuto skutečnost.

Günter Grass zaútočil ve Welt am Sonntag na americký imperialismus a jeho hlavního představitele, prezidenta Bushe. K tématu se ještě vyjádříme.

Bombasticky vyhlášená hladovka odpůrců Temelína v rakouském Freistadtu má velmi legrační průběh. Začala ve čtvrtek, ale už ten večer zbyli v maringotce na náměstí, kde chtěli hladovkáři debatovat o globálních problémech, jen tři účastníci. Ostatní údajně „měli doma povinnosti“, zřejmě pocítili neodbytnou potřebu odlehčit svým ledničkám a posílit se na další hladování solidním dlabancem. Hladovky tohoto typu (měla trvat čtyři dny) jsou šaškárna: jednak je to výsměch těm milionům lidí, kteří drží daleko delší hladovku nedobrovolně, a jednak působí nedůstojně ve srovnání s těmi protestními hladovkami, které z politických důvodů drželi např. vězni v bolševickém impériu a kde šlo leckdy opravdu o život. Takováhle operetní parodie na utrpení je zároveň směšná a poněkud nemravná.

V rozhovoru pro rakouský týdeník Profil zopakoval ministr Svoboda, že české gesto ke sporu kolem dekretů nemůže být učiněno pod vnějším tlakem, protože by tím ztratilo smysl. Když se někdo zachová jako čuně a neučiní včas náležité gesto, musí počítat, že se dostane pod vnější tlak. Je to jeho problém, zavinil si to sám a nemá se na co vymlouvat.

Má být senátor Vladimír Železný vydán trestnímu stíhání? Vzhledem k mohutné iniciativě politických stoupenců Pravdy a Lásky a jejich novinářské lobby bych řekl, že ne. Tito lidé mu zcela veřejně a nepokrytě zazlívají, že jeho televize před volbami podporovala „strany opoziční smlouvy“ a komunisty. Jeho televize je soukromá a může si podporovat, koho chce. Bude-li vydán, bude vydán z politických důvodů senátní většinou, která patří k těm, jež jeho televize nepodpořila. A bude to hnusné.

Pondělí 6. ledna Zítra začne mandátový a imunitní výbor Senátu projednávat vydání senátora Železného k trestnímu stíhání. Jakkoli bych byl rád, kdyby se Železný dostal před soud (způsob, jakým se „vyrovnal“ s americkými vlastníky Novy si to zaslouží), jsem přesvědčen, že pokud bude nyní k trestnímu stíhání opravdu vydán, půjde o politický lynč a odvetu za to, že jeho televizní stanice v minulosti okatě podporovala strany opoziční smlouvy. Navíc má akcer Železný populistický podtext – dav si žádá krev nehodného politika. K případu se ještě vrátíme.

Prezidentští kandidáti Pithart a Bureš se v Partii na Primě předháněli ve vstřícnosti komunistům. Je zjevné, že Havlův bojkot KSČM té straně neublížil, naopak. Na obou pánech je ale zase až příliš vidět, jak by se jim pár komunistických hlasů při volbě šiklo. Jinak prezidentské pravomoci se jim zdají být přiměřené, jde prý spíše o styl práce. Zvlášť hrozivě zní Pithartovo: „Bez kontrasignace, ale s konzultacemi – tak dlouho, až se najde shoda.“ Tuto taktiku aplikoval poprvé při dělení federace, naposled na Fidelu Castrovi. Skvostný úspěch to v obou případech nebyl.

Úterý 7.ledna: Vláda hodlá vydat 200 milionů korun na kampaň k referendu pro vstup do EU. Nevím, nejsou-li to vyhozené peníze. Co se dá na to téma věcně říci? Je iluze si myslit a namlouvat lidem, že vstupem do EU zbohatneme. Ještě větší hloupost ovšem je, být přesvědčen a přesvědčovat druhé o tom, že vstupem do EU zchudneme. Dostaneme se jen do společnosti slušných lidí (slušnějších než jsme my) a nezbude nám se přizpůsobit. Někdo to může chápat jako „morální teror“ a omezení naší suverenity. Jistě, učit šimpanze používat při jídle vidličku a nůž je zvěrstvo, ubohé zvíře trpí a přitom ho to vnitřně nijak nepromění. Krotitel tím pouze omezuje jeho svobodu. My ale nejsme šimpanzi a proto je pro nás EU velkou nadějí.

Rotvailer, který včera v Chrudimi potrhal ženu s dítětem, pokousal dnes reportéra Práva, který přijel ohledat místo činu a majitel mu chtěl předvést, jak je pes mírumilovný. Soudě podle fotografie „poškozeného“ v Právu je tu jistá polehčující okolnost – pohled na reportérův dobře vyvinutý pivní mozol, který se stal předmětem útoku, musel na nešťastného chlupáče působit podobně, jako by působila ňadra paní ministryně Buzkové na sexuálního maniaka. Ve všech třech případech je ovšem na vině majitel, který za psa odpovídá. Lehkomyslnost a cynismus těchto lidí by měly být postihovány přísněji než dosud.

Neznámí lupiči vtrhli do kanceláře psychologa Slavomila Hubálka a odcizili mu počítače s posudky na Srbu a Tomšovicovou, které vypracoval coby soudní znalec. Zarážející je i něco dalšího než ta loupež. Pan Hubálek není jen soudní znalec, ale taky člověk, který se velmi silně politicky angažoval proti „opoziční smlouvě“ a jejím protagonistům. Srbův případ má politický podtext a snadno může vzniknout podezření, že psycholog je v té věci předpojatý.

Středa 8. ledna: Na půdě obou komor Parlamentu prý vzniká následující ujednání: sociální demokraté pomohou protlačit v Senátu vítězství Petra Pitharta (vítěz senátní volby postupuje do druhého kola). Za to koaliční partneři pomohou sociálním demokratům protlačit v PS Bureše (tím bude pro další kola ze hry Václav Klaus). V třetím kole pak bude zvolen Pithart, přičemž těch pár hlasů, které bude zjevně potřebovat k většině (Zemanovi stoupenci v ČSSD ho rozhodně volit nebudou), dodá ODS, jež za to bude odškodněna předsednictvím Senátu. ČSSD zase obdrží pro Bureše předsednictví Ústavního soudu, „třetí komory parlamentu“, jak říkával Václav Klaus. Pokud bude prezident zvolen za cenu takovýchto nedůstojných rošád, není třeba se bát, že by mohl navázat na nějakou „tatíčkovskou“ tradici. Jeho autorita ve společnosti bude nulová.

Petr Pithart se v rámci své prezidentské kampaně znovu blýsknul v Právu, tentokrát v rozsáhlém rozhovoru, který pořídila K. Perknerová. Na její arogantní a útočné otázky jí pokorně slíbil, že o nějakém gestu „navenek“ (tj. vůči vyhnaným Němcům) nemůže být ani řeči. Co všechno ještě je ten člověk schopen komunistům naslibovat, jen aby se mohl rozvalit na Hradě! Konečně jsme se také dozvěděli, jakou hlavní chybu udělala první polistopadová garnitura, k níž vypečený prezidentský kandidát patřil. Měla silou své autority v roce 1990 prosadit, že další volby budou až v roce 1996! Pak by nebylo žádného Klause, žádné divoké privatizace, žádného rozdělení federace, atd. atd. Nejlepší by bylo bývalo, kdyby se jim bylo podařilo prosadit, že už nebudou vůbec žádné volby. Vzpomínám si ještě trochu na onu hektickou dobu a svědčím (abych použil nesnesitelně šroubovaného a afektovaného stylu nejmenšího českého prezidentského kandidáta všech dob), že kdyby to bylo jen trochu šlo, byli by to kroryfejové z OF zařídili.

Co asi dělal páter Josef poté, co mu zemřel kardinál Richelieu? Nejsem příliš velkým znalcem francouzských dějin a tak nevím, zda velký politik svou šedou eminenci náhodou nepřežil. Pokud ne, choval se dotyčný nejspíš jako Josef Zieleniec, muž číslo dvě a rádce číslo jedna momentálně mimo strany. Zeieleniec totiž nyní sepsal studii „Nová pravice: cesta k programu nové kvality“ a zjevně čeká, která strana se jí ujme. Že by se sám k nějaké přidal, to ovšem vyloučil, se svou pozicí virtuálního poradce je zcela spokojen.

Jen co byla odvrácena stávka tramvajáků, hrozí stávka autobusáků. Ti protestují proti tomu, aby tramvajáci dostali přidáno, protože pokud se tak stane, bude to na úkor jejich mezd. Je třeba rozetnout tento gordický uzel, proto navrhuji primátoru Bémovi a vedení DP, aby k řešení využili strahovský spartakiádní stadion, který teď leží ladem. Z jedné strany tam vpustí tramvajáky, z druhé autobusáky, všechny východy se uzavřou a otevřeny budou teprve tenkrát, až bude dobojováno a rozhodnuto.

Dr. Bureš konečně našel svého chartistu, kterého kdysi obhájil před zvůlí režimu. Problém je, že to nebyl žádný moc velký chartista, vlastně vůbec žádný, nýbrž papaláš z někdejšího Orbisu, člen KSČ do listopadu 1989 a absolvent moskevského Institutu mezinárodních vztahů. V rámci jakýchsi palácových intrik dostal kopačky, odvolal se k soudu a Bureš ho pak zastupoval. Možná by pro pana Bureše bylo lepší, kdyby se ten člověk vůbec nebyl přihlásil.

Místopředseda KDU Jan Kasal vyniká vytříbenými znalostmi moderních českých dějin. V Právu napsal: „Václav Havel jako první demokraticky zvolený prezident odchází z funkce, aniž by to způsobila válka, politický převrat nebo smrt.“ Ve skutečnosti je přinejmenším druhý (po Masarykovi).

Je zajímavé, proč je veřejnost tak citlivá na otázku prezidentských milostí. Ze všech problematických věcí, které Havel za své prezidentské kariéry udělal, mi tohle vadí nejméně. Milost je zjevně něco, co nepatří do světa malého českého člověka. Smilování nás v kursu neučili!, říká ponocný Werich v Baladě z hadrů škemrajícímu delikventovi (jde o rychlokurs pro ponocné). Přísnost musí být. Za odporem k milostem je cítit nechuť otrocké duše, která neví, co je velkorysost. Na téhle kritice Havla je něco odporného.

Čtvrtek 9.ledna: premiér Špidla a sociální demokracie jsou ochotni horlivě vyhovět americké prosbě o nasazení české protichemické jednotky v iráckém konfliktu, o přelety amerických letadel a krátkodobou dislokaci amerických vojáků na našem území – ovšem za té podmínky, když americký útok požehná RB OSN. Přeloženo do češtiny to znamená: pomůžeme Vám, milí američtí spojenci, ale musí nám to povolit Rusko a Čína. Pomalu se vracíme před rok 1989.

Vladimír Železný prohrál spor s Janem Vávrou a Lidovými novinami. Vávra ho v LN obvinil, že byl před převratem loajálním redaktorem zahraničního zpravodajství ČST a že vytuneloval ČNTS. Železný ho za to žaloval. První část Vávrova tvrzení se zjevně v zásadě podařilo doložit, je jen nepochopitelné, proč soud použil jako jeden z důkazů zprávu agenta StB z sedmdesátých let, to by nemělo být relevantní. Pokud jde o obvinění z tunelování, je přece třeba vyčkat výsledků trestního řízení proti Železnému. Kdyby ovšem Senát Železného nevydal, vůbec to neznamená, že je nevinný, nýbrž jen to, že ho v té věci nelze trestně stíhat.

Nakladatel Zítko stane opět před soudem. Na základě usnesení Nejvyššího soudu obžaloba doplnila odborný posudek o existujících nacistických hnutích, které se odvolávají na Mein Kampf (sepsal ho známý vládní skinolog Zbořil). Zbývá ještě dokázat, že Zítko některé z těch hnutí podporoval vědomě (což usnesení Nejvyššího soudu rovněž požadovalo). Doufejme, že to půjde ztuha, případ Zítko je velmi důležitý precedcens, pokud by byl Zítko odsouzen, otevřela by se tak stavidla pronásledování lidí ne za činy, ale za názory. Ti, kteří touží po kriminalizaci nekonformních názorů (Kuras, Kovařík a spol.) budou mít pré. Tenhle i předchozí případ ukazují, že úroveň právní kultury v naší zemi není nic moc.

Pátek 10. ledna: česká politická scéna i ti, co ji posuzují, jsou rozpolceni, pokud jde o stanovisko k případnému americkému svých vojenských letadel nad jejím územím, dočasné umístění omezeného kontingentu vojáků a hlavně o účast rozšířené protichemické jednotky v bojových akcích. Různé názory jsou i v obou nejsilnějších stranách, ODS a ČSSD. Monolitní zůstala jen US-DEU (je na rozpolcení moc malá) a KSČM (je na rozpolcení moc svérázná). Všechno se točí kolem otázky: je třeba vázat českou účast na souhlas Rady bezpečnosti s útokem? Ke zprávě se ještě vrátíme.

Jasno má pouze Právo, respektive jeho komentátor Jan Eichler. Ten totiž dobře ví už to, že důvodem někdejší války v Perském zálivu byla potřeba zachovat úroveň zaměstnanosti v USA. Zlotřilí přisluhovači imperialismu namlouvali sice světové veřejnosti, že Irák cynicky přepadl a okupoval sousední stát, který mu k tomu nedal žádnou záminku, a troufli si i na tak absurdní vysvětlení, že se Irák vedla touha zmocnit se kuvajtského ropného bohatství. Podařilo se jim dokonce oklamat i OSN, rezervované odborové společenství suverénních loupežníků a pocestných. Pan Eichler však ví pěkně po leninsku, jak to na světě chodí: darebák na darebáku sedí a darebákem se odpichuje. Ještě že jsme takoví poctiví braši!

Sobota 11. ledna: Podle Miroslava Macka si to, co je dobrá věc, za kterou je ochoten položit život, určí on sám, a nikoli papaláši v kancelářích za frontou. K tomu se dá podotknout přinejmenším trojí: především jsou věci, za něž je nutno v krajním případě obětovat život, a věci, které za to nestojí. To si člověk neurčuje, to tak prostě je. Je třeba jen poznat, které jsou které. Válka v Iráku patří k těm prvním. Za druhé, vojáci, kteří budou případně vysláni do irácké operace, jsou profesionálové a riskovat život patří k jejich povolání. Už se rozhodli, když si svou profesi vybrali. A konečně se mi vůbec nelíbí mužický odpor k „papalášům za frontou“. Bez papalášů za frontou se válka vést nedá. Je to stejné jako marx-leninské opovržení kapitalisty, kteří sami nepracují, jen vykořisťují jiné.

Právo uspořádalo anketu pro prezidentské kandidáty. Ptali se jich mj. na jejich postoj k legalizaci marihuany, k oprávnění policistů odebírat řidičské průkazy opilcům, k podmínkám pro chovatele psů bojových plemen, k deregulaci nájemného. Otázky jsou většinou toho druhu, že je zjevné, jak má správný český populista odpovědět (legalizace marihuany ne, odebírání řidičáků ano, podmínky pro chovatele co nejpřísnější, deregulace nájemného nikdy, atp.). Správné odpovědi mohly být obodovány a kandidátům přiděleny známky. Účastníci se také velmi snažili, pouze Václav Klaus odmítl se ankety zúčastnit s tím, že to nejsou otázky pro možného prezidenta, ale pro předsedu politické strany. Má úplně pravdu.

Pondělí 13. ledna: Václav Havel se v rozhovoru pro Respekt vyslovil jednoznačně pro účast ČR v útoku na Irák, a to i bez požehnání Rady bezpečnosti. Zároveň upozornil, že důkazy o zločinech totalitního režimu se obyčejně objeví až po jeho pádu. Zdá se, že se prezident k tomuto postoji musel nějakou dobu rozhoupávat, ale zaplať pánbůh za to.

Podstatně vykutálenější je rozhovor, který poskytl ministr zahraničí Svoboda dnešnímu Právu. O česko-německých vztazích v předminulém a minulém roce prohlásil: „Myslím, že mnoho se poškodilo v česko-německých vztazích zbytečnou a ideologickou přestřelkou přes hranice. Ani jedna ze stran tehdejší politické elity nebyla schopna velkoryse mlčet k tomu, co řekla druhá. Z toho vzniklo nezdravé napětí, které neodpovídá skutečnosti vztahů.“ Pan ministr zjevně loni a předloni pobýval na Marsu, velkoryse mlčet nebyl ochoten Miloš Zeman, který svými nehoráznými a hulvátskými výroky konflikt vyvolal. Svoboda část jeho provinění naloží na bedra německé strany a pak se tváří jako neutrální pozorovatel, který je nad věcí. Kdyby se dávala cena za drzost, mohl by na ni směle kandidovat. „Vůči Německu nemůže být jednostranné prohlášení a není možné jít nad nebo pod deklaraci“, protože „kdysi v minulosti byl mezi námi vztah agresor – oběť“. Představa, že někdejší oběti musí být do nekonečna tolerovány, ať pak spáchají cokoli, je dojemná. Pan ministr tolerantně připouští, že „i o dekretech prezidenta Beneše je možné diskutovat“. Když nám to tak pěkně dovolil, nemusíme se už tedy bát a můžeme začít, máme to požehnáno od pomazané hlavy. Proto ostatně prý vzniklo Diskusní fórum, tvrdí pan ministr. Diskusní fórum ovšem nevzniklo k tomu, aby se diskutovalo o dekretech, ale aby se celá problematika zazdila: němečtí představitelé tam mají diskutovat s českými nacionalisty a vládními vrtichvosty o německých vinách. A nakonec: „Zda, kdy a co řekne česká vláda, je na české straně“. Nevím, kdo o tom pochybuje. Taky je zjevné, co česká vláda, aspoň ta nynější řekne. Dá se to vyjádřit jedním neslušným slovem. Obsazení ministerstva zahraničí skýtá pozorovateli vždy znovu překvapení: člověk by pokaždé řekl, že nový ministr nemůže být horší než jeho předchůdce; a nový ministr ho hravě a rychle přesvědčí, jak se mýlil.

Mezi české alibisty ve věci Irák se úspěšně zařadil předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek. Nezbývá nám, než se útoku zúčastnit, protože jsme prý vázáni sliby, které Američanům dal bývalý ministerský předseda Zeman. Navíc nejsme schopni zabránit útoku na Irák (kdybychom byli, to by byla jiná!). A jde tedy o to, „abychom svou pomoc formulovali tak, že nejsme ti, kteří chtějí útočit na Bagdád, ale že jsme připraveni pomoct, pokud dojde k tomu, že bude postiženo civilní obyvatelstvo." K čemu je takové směšné švejkování!

Václav Klaus v televizní Sedmičce na Nově pýticky prohlásil, že volba prezidenta nemusí být až takový problém, a že se zítra budeme možná všichni divit. To může znamenat jen to, že se protizemanovská část ČSSD, ODS (a možná taky komunisté) potichu dohodli na volbě Bureše.

Úterý 14. ledna: Vláda přijala šalamounské rozhodnutí o účasti české protichemické jednotky v případné válce s Irákem: čeští vojáci se zapojí se jen tehdy, bude-li akce kryta mandátem OSN. Pokud ne, zasáhnou pouze tenkrát, použije-li Irák zbraně hromadného ničení. České jednotky přitom nebudou nasazeny v první linii. Za mandát OSN vláda podle premiéra Špidly považuje rezoluci RB, stanovisko RB nebo prohlášení předsedy RB. Ministr Tvrdík se ovšem domnívá, že jako mandát stačí dosavadní rezoluce RB. Není nad vládní jednotu. Rozhodnutí vlády je absurdní. Smyslem jednotky (jde o jednotku armády ČR, ne Armády spásy, jak by se mohlo zdát z prohlášení některých sociálně demokratických politiků) je zjišťovat použití zbraní hromadného ničení (chemických a biologických) a následně zasáhnout. Jak to mohou zjišťovat v týlu a kdo to tedy zjistí, když ony budou nasazeny, teprve až se pozná, že nepřítel zbraně použil? Vláda je příliš podělaná před veřejným míněním, než aby řekla Američanům slušně, loajálně a přímo „ano“, a příliš podělaná před Američany, než aby jim řekla neloajálně, ale alespoň přímo „ne“. Volí tedy typickou českou třetí cestu mezi ano a ne, ta snad trochu utiší politické oponenty akce, ale není těžké si představit, co si o této formě polosouhlasu budou myslit naši američtí spojenci. Do složité situace se dostala ODS, která neoplývá chutí pomáhat vládě ze šlamastiky, do níž se umně zaplétá, účast v útoku na Irák podporuje a teď je postavena před nepříjemnou otázku, zda podpořit tuto šaškárnu nebo ji odmítnout a způsobit, že ČR americké prosbě o pomoc nevyhoví. Ve čtvrtek o věci hlasuje parlament.

Ve středu, tj. zítra, ovšem parlament zasedne na Hradě, aby slavnostně nezvolil nového českého prezidenta. Horečka stoupá, každý kuje pikle s každým, nepochybně se slibuje na všechny strany a o sto šest. Klaus ještě o víkendu čišel optimismem (prý se budeme všichni divit), dnes už dal ČT najevo svou skepsi. Výměnný mezistranický obchod, který by učinil některého z kandidátů volitelným, si dost dobře neumím představit.

Aktuálně k prezidentským volbám I.: Nejprve několik spekulací k prvním dvěma kolům prezidentské volby. Volba byla tajná, pouze se dohaduji a pokouším se zjistit, co výsledky naznačují.

Pro pořádek jak vypadají nejvyšší zákonodárné sbory. V PS sedí 70 poslanců ČSSD, 58 z ODS, 41 z KSČM, 21 z KDU-ČSL, 10 z US-DEU. V Senátu 11 senátorů ČSSD, 26 ODS, 3 KSČM, 15 KDU, 16 US-DEU (přesněji řečeno Klubu otevřené demokracie, jeho nešťastný předseda, senátor Outrata, jej v rozpravě před volbou, zjevně ve velké nervozitě, dvakrát po sobě omylem nazval Klubem organizované demokracie, což vzbudilo v sále mimořádné veselí). Kromě toho je 5 senátorů v Klubu nezávislých a dalších 5 nezařazeno (z toho jeden senátor Železný).

V prvním kole odevzdalo neplatné lístky 5 poslanců a 6 senátorů (nemuselo jít ve všech případech o omyl, někteří z nich možná nechtěli volit nikoho).

I pokud pro Bureše nehlasoval nikdo jiný než ČSSD, nedostal v PS od vlastní strany 31 hlasů a v Senátu 4 hlasy. Proč ČSSD zorganizovala vlastnímu kandidátovi takovou ostudu?

Komunistům se v Senátě zatoulal jeden ze tří hlasů pro Kříženeckého, bude viník přistižen a postižen? Zato v PS dostal Kříženecký 3 hlasy navíc i v případě, že celá KSČM hlasovala pro něho. Příslušné tři hlasy je zjevně třeba hledat v ČSSD.

Petr Pithart dostal v PS o 11 hlasů míň, než je součet hlasů KDU a US. Minimálně 11 poslanců obou stran tedy nejspíš podpořilo Klause, aby vyšachovalo Bureše z druhého kola (mohlo jich být i víc v případě, že by pro Pitharta byl hlasoval nějaký sociální demokrat nebo komunista). V Senátě dostal Pithart jen 35 hlasů. O 1 méně, než se počítalo. Hlasovali pro něj tedy nanejvýš 4 z 9 nezávislých a nezařazených (Železného jsme odečetli předem).

Klaus dostal v PS o 34 hlasů více, než je počet poslanců ODS. I kdyby pro něho hlasovalo všech 31 poslanců US a KDU, což je nepravděpodobné, dostal ještě další 3 hlasy z ČSSD či KSČM či z obou stran, nejspíš ale ještě více. V Senátu, kde nebyl důvod vyvažovat Bureše (ČSSD je tam velmi slabá), dostal Klaus o 5 hlasů víc, než je počet senátorů jeho strany (jedním z těch pěti je pravděpodobně hlas senátora Železného).

V druhém kole bylo odevzdáno 83 neplatných hlasů, zjevně šlo v drtivé většině o hlasy těch, co si chtějí vynutit druhou volbu. I kdyby tak bylo hlasovalo všech 44 komunistických poslanců a senátorů, zbývá ještě dalších 39. Z kterých klubů jsou, se lze jen dohadovat, ale jedno je jisté: je to hrozivý signál o rozpolcenosti ČSSD, která má dohromady 81 poslanců a senátorů.

Petr Pithart dostal v druhém kole o 34 hlasů víc než v prvním, Klaus o 14 hlasů méně. Dá se s jistou pravděpodobností předpokládat, že těch 14 hlasů byli ti, co chtěli v PS do druhého kola zablokovat Bureše.

V PS dostal Pithart o 26 hlasů víc než v prvním kole. Pokud by 14 poslanců US a KDU hlasovalo z taktických důvodů v prvním kole pro Klause, dalo Pithartovi v PS svůj hlas jen 12 sociálních demokratů.

V Senátu dostal Pithart 43 hlasů, což je nadpoloviční většina. Kdyby pro něho byli kromě KDU a US (Otevřená demokracie) hlasovali všichni nezávislí a nezařazení kromě Železného, bylo by se mu podařilo získat jen 3 z 11 sociálně demokratických senátorů. To není pro Petra Pitharta dobré znamení.

Klaus dostal v PS tentokrát jen o 7 hlasů víc, než je počet poslanců ODS, byli to nejspíš poslanci ČSSD a možná i KSČM (hájí národní zájmy). V senátu dostal k 26 hlasům ODS ještě nejspíš hlas Železného a pěti dalších.

Závěry jsou tři: za prvé, ČSSD je rozdělena daleko víc, než její vedení předstírá a než se všeobecně soudí; za druhé, Petr Pithart to vůbec nebude mít lehké. A za třetí, v boji mezi oslabenou vládní koalicí a nekomunistickou opozicí(ODS) jsou jazýčkem na vahách komunisté. To jsme to dopracovali.

Středa 15. ledna: Mandátový a imunitní výbor Senátu doporučil vydat senátora Železného k trestnímu stíhání. Výbor byl v beznadějné situaci: vydat je špatně, nevydat by bylo taky.

V osobě Kateřiny Perknerové se do Práva vrátila významná posila. Není třeba se bát, že by se do budoucna nějak výrazně transformovalo. V dnešním čísle píše o případu Walderode krystalicky kovaříkovským stylem. Zdůrazňuje, že Walderodovi byl zabaven majetek podle Benešových dekretů (jenže zákon č. 243/1992 Sb. Umožňuje restituci i v tom případě, pokud dotyčný dostal zpět čs. Občanství). Ústavní soud nepotvrdil, že“státní příslušnost šlechtice není v restitučním sporu překážkou“, jak tvrdí Perknerová, nýbrž že se na Walderodeho nemůže vztahovat podmínka nepřetržitého občanství až po rok 1990, protože zákon, který podmínku stanoví, byl přijat až po vznesení restitučního nároku. Ostatně, zákon 30/1996 Sb., jemuž se nikoli bezdůvodně říká Lex Walderode (zde je formulována zmíněná podmínka) postihuje nejen zpupné šlechtice, ale naše spoluobčany německé národnosti, kteří za totáče emigrovali, přišli o občanství, pak se vrátili a chtěli by zpátky nějakých pět hektarů a dřevěnou chalupu někde v horách. Pro znepokojení obcí, kde má být poměrně rozsáhlý majetek restituován, mám jisté pochopení, způsobí jim to potíže, ale na to měli všichni myslet v okamžiku, když se restituční zákony přijímaly: restituce jako takové byly nerozumné populistické opatření.

Ministr Svoboda jednal v Berlíně se svým resortním kolegou Fischerem. Sondoval možnosti návštěvy kancléře Schrödera, odložené po Zemanových hulvátských výpadech proti sudetským Němcům. Dosáhl zatím jen toho, že Fischer přijal pozvání do Prahy, kde se bude o věci dále hovořit. Fischer se domnívá, že pokud po chystané Havlově návštěvě v Praze a na zasedání Česko-německého fóra v Mnichově vznikne příznivé klima, nestojí nic v cestě tomu, aby Schröderova návštěva v ČR byla nejen možná, ale i úspěšná. To je velmi výmluvný signál p. Svobodovi a české vládě.

Velvyslanec USA v ČR Stapleton prohlásil, že Washington nečeká na stanovisko žádné střechové organizace včetně OSN, ale hledá dobrovolnou koalici proti Iráku. Američany by překvapilo, kdyby inspektoři v Iráku něco našli (mne taky). Je těžké nedávat tato slova do souvislosti s vyčůraným rozhodnutím české vlády ohledně naší účasti v útoku na Irák.

Mladá fronta Dnes se trápí, „Jak sehnat 140 hlasů pro Pitharta“. Zlobí se, že prezidentským kandidátům Žena za pultem vadí míň než srdce na Hradě (běda tomu, komu vadí srdce a ne Žena za pultem!). Ve zprávě o jednání mandátového a imunitního výboru je jako příloha jmenný seznam těch, co hlasovali pro vydání, a samozřejmě i těch, co byli proti (měly by tam být i adresy a telefonní čísla). Nemohu si pomoci, připadá mi to tendenční.

Ratibor Majzlík hrozí odchodem DEU ze svazku s US (integrace má být dokončena až na konci roku), pokud se na nadcházejícím republikovém shromáždění unionisté rozhodnou setrvat v koalici s ČSSD a KDU až do konce volebního období. Podporuje na funkci předsedy Roberta Koláře, který by koalici rovněž rád ukončil. Petr Mareš je proti. Lidové noviny uvádějí rozhovor s kandidátem na předsedu US-DEU Štědroněm, radikálním odpůrcem koalice, který chce zároveň zahájit politickou debatu o tom, zda obnovit či neobnovit trest smrti a v programu má mj. vydání národního atlasu a encyklopedie. Ježíšmarjá. US-DEU se zmítá ve smrtelných křečích.

Aktuálně k prezidentským volbám II.: I třetí kolo první volby skončilo bezvýsledně. Klaus dostal celkem 113 hlasů, Pithart jen 84. 84 poslanců a senátorů odevzdalo neplatné lístky, zjevně aby si vynutilo druhou volbu. Klaus dostal k hlasům své strany navíc ještě dalších 29, Pithart k hlasům KDU a US (Otevřené demokracie) ještě 22, ale u něho se počítalo, že ho v Senátu podpoří ještě většina nezávislých a nezařazených a v obou komorách někteří sociální demokraté. Poslední závěr z volby tedy je: Petr Pithart dopadl jako sedláci u Chlumce, je zjevně nevolitelný; a způsob, jakým ČSSD vybírala své kandidáty, je jakýmsi Špidlovým harakiri. Přitom Václav Klaus měl skoro pravdu, když říkal, že toto je první skutečná prezidentská volba, která není formalitou a kdy se opravdu vybírá. Stinnou stránkou je, že se vybrat nedaří, v první řadě díky 44 zcela inertním komunistickým hlasům, které leží každému kandidátovi na cestě jako balvany a vybízejí k nepatřičným koncesím.

Čtvrtek 16. ledna: Nejprve dozvuky neúspěšné volby prezidenta. Druhá volba bude zjevně do čtrnácti dnů. Miloš Zeman vstupuje na kolbiště tak, jak si to naplánoval, tj. jako zachránce země ve chvíli, kdy hrozí politická krize. Jeho zvolení není naštěstí příliš pravděpodobné. I kdyby dostal všechny hlasy sociálních demokratů (což je velmi nepravděpodobné, i když, pokud es stane oficiálním kandidátem strany, bude pro něho hlasovat podstatně víc lidí než pro Bureše) a všechny hlasy komunistů, nebude to stačit, potřeboval by ještě asi 20 dalších. Na druhé straně, pokud by se česká pravice byla schopná dohodnout, a zároveň se dohodnout i s několika disidenty z ČSSD, mohli by Zemana vyšachovat už v prvním kole v Poslanecké sněmovně (v Senátu nemá Zeman šanci): ovšem za té podmínky, že by v prvním kole dali hlasy Klausovi. Obávám se, že to bude nad síly pěvců Pravdy a Lásky. V takovém případě Klaus vůbec nepostoupí do druhého kola a je velkou otázkou, co pak udělá ODS.

Petr Pithart je ochoten odpustit zastupitelům jejich selhání (totiž to, že pro něj nehlasovali v dostatečném počtu), ale jen tehdy, když ho jako kandidáta postaví celá vládní koalice. Po tom,jak předvedl svůj volební potenciál v první volbě, je nepravděpodobné, že by o něho ještě stáli i jen lidovci. Petr Pithart je přesvědčen, že jedině on je ten správný a předurčený prezident a vůdce národa, jen to ti zabednění politici ještě nepoznali. A po neúspěšné volbě se vzteká jako dědeček, kterému ukradli na nádraží kufr. Potíž je v ČSSD, tvrdí. Nikoli, potíž je v Petru Pithartovi.

Společenská vážnost komunistů mezi českými politiky stále stoupá: potom, co je v létě vzali Klaus se Zemanem do party v nacionalistické heckampani, se včera ještě v průběhu volby o jejich přízeň ucházel Klaus i Pithart. Klaus jim prý sliboval posty v diplomacii, co jim nasliboval Pithart, se neví. Komunisté prý ovšem chtěli místa v Ústavním soudu a v bankovní radě ČNB, a od ODS ještě návdavkem, aby v Poslanecké sněmovně nepodpořila účast českých vojáků v útoku na Irák. To zatím neprošlo, ale ještě není všem dnům konec. Například Miloš Zeman je nepochybně schopen komunistům slíbit i to, že pojme za choť Zuzku Rujbrovou. Komunisté ovšem naznačují, že by v souboji Klause se Zemanem podpořili spíše Klause. Zjevně kvůli jeho fanatickému šovinismu. Ale možná že je to jen výzva eremitovi z Vysočiny: chlapče, musíš se hodně snažit!

Václav Klaus prohlásil, že tyto prezidentské volby jsou v ČR (i v celé naší tradici od roku 1918) první, kdy byl prezident opravdu volen a ne jen manifestačně deklarován. Na tom, že v ČR byl Havel dvakrát manifestačně deklarován (druhá deklarace se moc nepovedla, skončila úspěšně jen kvůli tomu, že se podařilo včas zavřít jednoho opozičního poslance) má svůj podíl ODS, které manifestační volby nejen tolerovala, ale v roce 1993 se na nich dokonce aktivně podílela.

Petr Uhl vytýká nejmenovaným novinám, že napadly Pitharta, který volil sám sebe a sám sebe navrhoval. Pokud to má být polemika se Zídkovým článkem v LN, Zídek vytýkal Pithartovi to, že pro sebe hlasoval, pak se zařekl, že to už nikdy neudělá, a teď to zjevně zopakoval. Tj. nedodržel slovo. To je u Pitharta běžné. Osobně si myslím, že člověk sice může navrhovat sám sebe, ale většinou je to zařízené tak, že ho má navrhnout někdo jiný. Když nabídku přijme, je zjevné, že si věří,a nemusí to ještě dokumentovat tím, že si dá svůj hlas. Je to otázka slušnosti a uměřenosti. O tom, zda jsem dobrý nebo ne, nerozhoduje můj názor, ale názor těch druhých. Jsou schopni to posoudit objektivněji než já. Neznamená to, že bych si nevěřil, ale že důvěřuji jejich úsudku.

Jana Bendová píše v MfD, že z volby Kaluse nebo Zemana nemá být člověk vyděšen. Já si myslím, že z volby Zemana má být člověk vyděšen. K problému se ještě vrátíme.

Spojené státy požádaly NATO o pomoc při útoku na Irák. Nejde přímo o účast na útoku, ale o poskytnutí zázemí a některých služeb. S přímou vojenskou účastí Aliance jako takové nepočítají, asi vědí proč. NATO o americké žádosti dosud nerozhodlo. Při rozhodování o naší účasti v útoku na Irák se tedy nemůžeme vymlouvat na naši nutnou solidaritu se spojenci v NATO. Musíme se rozhodnout sami. Zdůrazňuji, že bychom se v každém případě měli rozhodnout pro účast, ale bez nedůstojného vykrucování.

Pátek 17. ledna: Ve Sněmovně zuřila ve čtvrtek a pátek bitva o odpověď na americkou žádost ohledně Iráku. Zatímco Senát bez problémů požehnal rozhodnutí vlády o případném nasazení našich vojáků, tady Špidla narazil na odpor ve vlastní straně i v koaliční KDU. Zavařit se mu rozhodla i opoziční ODS. Vytýká mu slabost, měl prý spojit hlasování o vládním návrhu s hlasováním o důvěře. Pak by ODS mohla hlasovat proti a už jen při tzv. marvanovském efektu (jeden poslanec vládní koalice proti) by vláda padla. To se ovšem příliš nelíbí komunistům, ti zase správně tuší, že v následných mimořádných volbách by výrazně tratili. Špidla ovšem měl ještě předem jednat o podpoře s Topolánkem, není obvyklé, aby v zásadní věci tahala za vládu horké kaštany z ohně opozice. (ODS nakonec vládu přece jen podržela, bylo nepravděpodobné, že si vezme na triko odmítnutí americké žádosti.) Richard Falbr, který jako jeden z mála v Senátu pro vládní návrh nehlasoval, pocítil náhlou (a u bývalého odborového bosse nečekanou) náklonnost k papeži Jasnu Pavlu II. Papež prý zdůvodnil svůj odmítavý postoj k tažení na Irák tím, že jde o zemi proroků. Argument odpovídá duševní svěžesti hlavy katolické církve: stejně by byl mohl někdo za druhé světové války argumentovat tím, že nelze útočit na zemi, která dala světu Beethovena, Goetha a Kanta.

Špidlova vláda je ovšem v krizi. Výsledek prezidentské volby jí nepřidal (poslanci a senátoři ČSSD se chovali chaoticky), a teď Špidlovi nezbude než kandidovat Zemana, protože už i přítel Gross otočil na obrtlíku. Je velmi zábavné, když se zároveň US-DEU na svém sjezdu zabývá otázkou, zda ve vládě setrvat jen do okamžiku, kdy se ČR stane členem EU, nebo až do konce volebního období. Pro setrvání jen po vstup do EU je Robert Kolář. Připomíná v tuto chvíli gentlemana, který si na palubě potápějícího Titaniku mumlá: nemožná loď, hned na příští zastávce vystoupím.

Do mých úvah o šancích Miloše Zemana se vloudila maličká chybička: úplně jsem zapomněl na zásadovost KDU-ČSL! Její místopředseda Kasal se totiž expremiéra nebojí. Strana prý zváží, zda v nadcházející druhé volbě podpoří Zemana, Klause nebo senátorku Moserovou. Samozřejmě, bude záležet na tom, kdo víc slíbí. Pokud jde o lidovce, bude mít Václav Klaus coby bojový národně socialistický antiklerikál a volnomyšlenkář jisté problémy; zato Miloš Zeman je učiněná Slibotechna a rád se Kasalovi zaváže, že se hned po zvolení nechá s celým svým realizačním týmem v přilehlé Svatovítské katedrále od kardinála Vlka pokřtít. S komunistickou a lidoveckou podporou v zádech Zeman hravě zvítězí. Škoda přeškoda, že bobřík za leden je již udělen. Ostatně, jaká škoda, bobřík je v tomto případě málo! Kdybychom udíleli Řád zlatého skunka, věděli bychom, kdo si ho zaslouží.

Stejně se chovají komunisté, u těch se to však očekává: nakrucují se před Klausem i před Zemanem jako šeredná, leč bohatá nevěsta. Zeman by samozřejmě nebyl špatný, je to levicový politik, ale Klaus na setkání s klubem KSČM během první volby taky slušně činil (bylo by velmi zábavné slyšet, co jim všechno nasliboval, slibovat komunistům Klaus nepochybně umí). Teď záleží na tom, kdo dá víc: křesla v Ústavním soudu, v radě ČNB, v Nejvyšším kontrolním úřadě, k tomu ještě závazné prohlášení, že KSČM je demokratická strana… co začal Havel kulatými stoly, v čem Klaus pokračoval kapitalizací socialismu a loni Klaus se Zemanem zapojením KSČM do šovinistické kampaně za Benešovy dekrety, bude teď dovršeno a stvrzeno „sňatkem z rozumu“ při prezidentské volbě.

Václav Havel oznámil v Německu, že už nebude dělat žádná vstřícná gesta vůči sudetským Němcům. Prý na počátku 90. let navrhl (není jasné komu, nejspíš Kohlovi), že vyhnaní dostanou české občanství a budou se moci účastnit kuponové privatizace, když za to Německo prohlásí Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku. Nehledě na to, že není jasné, proč se o tom domlouval s Kohlem a ne s těmi, kterých se to týkalo, a proč na Německu chtěl něco, co je absurdní (Mnichovská dohoda určitou dobu platila) a co nemohli splnit (způsobilo by jim to řadu technických problémů, ostatně neplatnost dohody od samého počátku nikdy neuznala ani Velká Británie): Havel sliboval něco, co sám nemohl splnit. O navrácení občanství i účasti v kupónové privatizaci by musela rozhodnout vláda, parlament, případně soud. Nelze se tedy divit Kohlovi, že na takovou nabídku nereagoval.

William French, kanadský právník a dobrovolný poradce hned několika politických stran (KDU, US, ODS, ČSSD), troubí v MfD do útoku proti Klausovi a Zemanovi. Prezidentští kandidáti se dělí na slušné, co podporují vládu práva (Pithart, Motejl) a neslušné (Klaus, Zeman a Bureš). Možná, že ještě praktičtější by bylo rozdělit na slušné a neslušné přímo voliče a těm neslušným odebrat volební právo. Za tím účelem je třeba zřídit komisi a připravit právní normu, inspirující je Benešův dekret č. 33/1945 Sb. Protože jde o operaci zcela novou, bylo by dobré, abychom ji, než bude u nás realizována, experimentálně ověřili např. na Kanadě. Experiment by mohl proběhnout pod heslem „Vive le Quebec libre!“

Motejl se vrací! Totiž jako prezidentský kandidát do případné třetí volby. Bude mít konkurenci v bývalém ministru zahraničí Jaroslavu Šedivém. Třetí volba by se tak mohla stát plesem politických upírů. A proto nezapomeňme na Jiřího Dienstbiera!

Lidové noviny píší, že rakouští sudetští Němci požadují, aby politici z německé jazykové oblasti užívali německá jména obcí z bývalých Sudet. Jako příklad jsou uváděny mj. Domažlice. Domažlice ovšem byly české a zůstaly i po Mnichovu součástí druhé republiky a pak protektorátu. Jakub Horák tamtéž doporučuje na prezidentskou funkci Jaroslavu Moserovou s tím, že za totality u soudu obhajovala disidenty. To dost dobře nemohla, paní Moserová je lékařka. Dost chyb v jednom čísle.

Sobota 18. ledna: Způsob, jakým se u nás volí prezident, nabuzuje při současném rozvržení sil na politické scéně ve stranách ty nejhorší pudy. Po komunistech začali zjevně intenzivně vydírat i lidovci, resp. tandem Kasal - Kalousek. Tlačí zároveň na Zemana (prý ho navštívili na Vysočině), na Špidlu, na vlastního předsedu i na Klause. Současně situace posiluje nemravné sklony našich politiků: Klausova neúčast v hlasování o účasti naší jednotky v iráckém konfliktu byla prý vstřícné gesto vůči komunistům. To je možné, nicméně Klaus má odjakživa sympatie pro malé politické zombíky, u nichž má dojem, že se jim ubližuje (viz též Mečiar); je to jakýsi vychýlený smysl pro spravedlnost, v tomto případě ve službách vyčůranosti. Podobně pozměňovací návrh Jana Kasala v této věci mohl být signálem vstřícnosti směrem k Zemanovi a zároveň jakýmsi varováním pro Špidlu: musíš si nás předcházet, jinak tě zradíme.

Objevují se další jména Pithartových náhradníků pro třetí kolo: Jařab, Jan Sokol… Nespěchal bych s tím tolik, zatím ještě Zeman nepropadl.

Farář v Rýmařově zkonfiskoval soukromou iniciativou majetek po vyhnaných Němcích (našel ho v bednách pod podlahou) pro potřeby církve. O tentýž majetek se ovšem zároveň právem silnějšího a Benešových dekretů uchází stát a přičinlivý sluha Boží bude mít problémy. Zpráva stojí za menší analýzu.

Pondělí 20. ledna: Ústřední výkonný výbor ČSSD bez větších zádrhelů nominoval Miloše Zemana do druhé prezidentské volby. Shromáždění proběhlo v podobné izolaci, v jaké volí kardinálové papeže. Proti Zemanovi vystoupili jen jednotlivci. Zdá se, že jakousi podporu může expředseda ČSSD najít i u lidovců. Kalousek s Kasalem mu sice před časem byli jen popřát veselé vánoce a o politice s ním mluvili, jen aby řeč nestála, ale údajně by teď shodou podivných okolností dva – tři, a možná až dvanáct lidovců mohlo dát Zemanovi svůj hlas, samozřejmě za příslib dobrého zacházení a stálého místa u vládního žlabu. (Není ovšem vyloučeno, že se lidovečtí koledníci chtěli jen zeptat, zda by je Zeman v případě svého vítězství snesl ve vládě a zda by jim nepomohl s jejich rivalem Svobodou). Drtivá většina komunistů bude volit Zemana, i když nelze vyloučit ani pár hlasů pro Klause. Při hlasování v parlamentu odhaduje Zemanova oddaná stoupenkyně Kupčová, že mu svůj hlas nedá jen deset poslanců a dva – tři senátoři. I když je tu nepochybně přání otcem myšlenky, zdá se, že skutečnost nebude dramaticky jiná. V tuto chvíli se tedy zdá: když budeme mít kliku, jak říkává Petr Pithart, Zeman neprojde.

Václav Klaus zatím přemlouvá komunisty. Antikomunismus považuje za překonaný, přesněji řečeno je to slabá, nedostačující doktrína, a kdo má jenom ji, běda mu, na toho se čestný předseda ODS mračí. A také jeho postoje k Iráku jsou dlouhodobě známé, nikdy nebyl ten, kdo volal hrr na ně, hurá na Bagdád nebo něco jiného, ukvapili jsme se, na tak vážné rozhodnutí jako je vstup do války je zapotřebí víc času. Kromě ideologického koketování budou ovšem komunisté chtít hmatatelné sliby a hlavně posty, byli by hloupí, kdyby je nechtěli. Copak jim asi papá Klaus už všechno nasliboval?

Novým předsedou US-DEU se s výraznou převahou stal Petr Mareš. Vystřídalo se i celé užší vedení. Pro vystoupení z vládní koalice bylo jen sedm delegátů pátečního a sobotního sjezdu strany (světice Marvanová mezi nimi nebyla). Ratibor Majzlík velmi rychle vzdal své jánošíkovské plány na odchod DEU v případě, že strana časově neomezí svou účast ve vládě vstupem ČR do EU: po rozhovoru s Marešem přišel na to, že by byla hloupost odcházet, když je třeba integrovat pravici. To snad není možné. Petr Mareš o hodně zmírnil své původní tvrdé formulace ohledně odchodu US-DEU z vlády v případě, že Zeman vyhraje prezidentské volby, ale Zeman si je dobře zapamatoval a doufá, jak se vyjádřil, že nový předseda US-DEU dodrží slovo. Nové vedení strany je nezatížené minulostí, ale málo výrazné. Úkol, který před Marešem a spol. stojí, je nadlidský a asi nesplnitelný. Unie svobody je v situaci podnikatele v bankrotu: mohla volit jen mezi čestným řešením (sebevražda odchodem z vlády) a potupným hnitím ve vězení pro politické dlužníky. S jistotou, která může sotva někoho překvapit, si zvolila to horší z obou řešení.

Chválit nějakého sociálně demokratického politika je činnost nebezpečná, a každý, kdo něco takového zamýšlí, by si to měl předem třikrát rozmyslet. Poté, co jsme pochválili pana Tvrdíka, přesvědčuje nás soustavně o tom, jak krutý to byl z naší strany omyl. V rozhovoru pro Právo dnes například tvrdí, že bez rezoluce OSN se naši chemici změní v Červený kříž, a myslí to v tom nejlepším slova smyslu. Pravda je, že bez rezoluce OSN se naši chemici změní ve vojáčky z Offenbachovy operety, protože nebudou moci pořádně plnit úkol, k němuž byli vybaveni a vycvičeni.

Navíc mají nepochybně pravdu ti, kdož tvrdí, že rozdílná usnesení obou sněmoven ve věci nasazení našich vojáků znamenají, že se nerozhodlo nic, a že Senát by nyní měl záležitost znovu projednat.

Úterý 21. ledna: Senátní „Klub otevřené demokracie“ navrhne s největší pravděpodobností senátorku Jaroslavu Moserovou jako třetího kandidáta na funkci prezidenta pro páteční druhou volbu. Snad si tak chce pojistit hlasy těch poslanců a senátorů z KDU-ČSL, US-DEU a ovšem taky nezávislých, kteří by jinak mohli být vystaveni pokušení volit Zemana nebo Klause. Senátorka Moserová nebude zvolena ani náhodou. Zato se jí může podařit zablokovat Klausův postup do druhého kola: v Poslanecké sněmovně nemá Klaus proti ČSSD a komunistům velkou šanci projít, zbývá mu tedy 27 hlasů v Senátu (ODS a senátor Železný). Moserová může získat víc. V tom případě ale pro druhé a třetí kolo odblokuje celou ODS v Senátu a v PS, která nebude mít koho volit. Pro Zemana by z ODS asi hlasovalo nanejvýš několik lidí, ale v třetím kole to může stačit.

Předsedkyně Českého statistického ústavu Bohatá odmítla rezignovat. Vyzval ji k tomu premiér Špidla, poté co se přišlo na nestvůrně velkou chybu v hospodářských výsledcích za minulý rok. Předsedkyně Bohatá hovoří o tom, že situace je zpolitizována a že je rozhodnuta čelit politickým tlakům. Politické tlaky sem, poltické tlaky tam, ČSÚ se dopustil velkého pochybení, ona za ně odpovídá (tak jako odpovídá ministr vnitra za velké pochybení policistů, i když za ně nenese nějakou bezprostřední, přímou zodpovědnost). Kdyby nebylo pochybení, nebyly by politické tlaky, a shoda o tom, že by měla odstoupit, jde napříč politickým spektrem. Jiná věc je, že premiér Špidla i tady vytrvale pracuje na strmém poklesu své autority. Předsedkyni ČSÚ jmenuje a odvolává prezident na návrh vlády. Místo aby premiér postupoval touto cestou, pokusil se věc řešit domluvou a paní Bohatá mu promptně dala najevo, že ho neposlechne a rezignovat nehodlá.

Klausova náhlá vstřícnost ke komunistům vyvolala rozpaky i v jeho vlastní straně. Není divu – jeho kolegové se právem domnívají, že se mu nakonec komunistické hlasy získat stejně nepodaří, a jen si nadělá zbytečnou ostudu.

Učitelé si založili radikální odborový klub a ten chystá stávku. Když se mi v dětství nechtělo do školy, toužil jsem po tom, aby uhodily mimořádně tuhé mrazy nebo aby škola vzplanula. Dnešní děti nemusí mít tak barbarská přání. Stačí jim doufat, že jejich učitelé využijí práva na stávku. Oč je kapitalismus humánnější než komunismus!

Ministr Tvrdík navštívil českou chemickou jednotku v Kuvajtu a při té příležitosti nabídl vojákům, kteří se na další účast v misi necítí, že se mohou vrátit. Nabídky promptně využila celá desetina účastníků. Ministr podivuhodným způsobem navázal na českého „radikálního demokrata“ (jak se říkalo za totáče) J. V. Friče, který v roce 1848 organizoval jakési povstání na Slovensku (Masaryk je později ve své havlíčkovské monografii nazval směšným). Uvádíme jako dokument úryvek z Fričových Pamětí, který po misijní cestě českého ministra obrany nabývá zvláštního významu.

poznámka

Středa 22. ledna: Die schönen Tage in Aranjuez sind nun zu Ende! Z obrazovky se na nás opět zubí arogantní tvář (strašně rád bych místo tohoto neutrálního výrazu napsal něco jiného, trefnějšího, ale Události musí zachovávat dekorum) Miloše Zemana. Úleva, kterou editor Událostí (předpokládám, že nebyl sám) pocítil loni v létě, poté, co Miloš Zeman zmizel v křovinách na Vysočině, se ukázala být dočasnou. A už jsme měli možnost se dozvědět, že ho budou volit skutečné „osobnosti“ (prý mu jich chybí už jen pět), že „prezidentem má být ten, kdo nemá rád ctižádostivé hlupáky“, v čemž nad svými konkurenty bezkonkurenčně vede, a že má zřetelné názory. To tedy ano. Předseda ČSSD Špidla, místo aby se byl proti Zemanově kandidatuře hned na počátku jedoznačně a mužně postavil a riskoval své postavení ve straně i ve vládě, dělá opožděné kroky: nyní se odmítl podepsat pod Zemanovu kandidaturu. Je to dětinské trucování a Zeman z něj může mít nanejvýš legraci. Předseda ODS Topolánek prý už nelpí na Klausovi jako na jediném kandidátovi, bude třeba hledat široce přijatelného kandidáta. Zeman je, jak se ukazuje, široce přijatelný pro KSČM a ČSSD, pokud by byl ještě pro ODS, je ruka v rukávě. V druhém a ve třetím kole páteční druhé volby bude mít ODS zjevně volné ruce, její kandidát bude už asi ze hry. Nominace Moserové je od US-DEU a KDU skoro stejně geniální tah, jako od ČSSD nominace Bureše. Havlovi sirotci se ženou do další katastrofy. Následky budou tentokrát opravdu „nedozírné“ a poneseme je všichni. (Není vyloučeno, že Topolánek jen straší zastupitele KDU-ČSL a US-DEU: když nám odstřelíte Klause, pomsta vás nemine. Ale Zeman nepotřebuje hlasy celé ODS. K volbě mu stačí několik odpadlíků – i když jistě víc než pět).

Prezidentský kandidát se rozvalil v kanceláři místopředsedkyně PS Kupčové. Jeho někdejší kolegové z ostatních parlamentních stran mu to přejí. Na dotaz novináře, co tam dělá, odvětil s neopakovatelným zemanovským šarmem: „Pokud se domníváte, že bych měl svá jednání vést pod mostem, je to vaše právo.“ Miloš Zeman je kandidát ČSSD. Není poslanec. Měl by úřadovat v Lidovém domě (předpokládám, že nějaká místnůstka by se tam pro něj našla a do parlamentu může docházet.

Premiér Špidla přátelsky poradil předsedkyni ČSÚ Bohaté, aby rezignovala. Ona mu obratem přes média sdělila, že ji to ani nenapadne. Prezident Havel není odvolání Bohaté nakloněn, guvernér ČNB Tůma si myslí, že se čtyřicetimiliardová statistická chyba v tisku zbytečně dramatizuje. Zdá se, že lapsus ČSÚ je něco podobného jako zatopení pražského metra.

Čtvrtek 23. ledna: Jen se na politické scéně objevil Miloš Zeman a události dostaly docela jiný šmrnc. Klaus, který se po první volbě rozplýval nad jejím důstojným a demokratickým průběhem, najednou mluví o nefér postupech, kupčení a hokynaření. Když to říká on, tak to už to opravdu musí vypadat děsně. Šíří se nejrůznější divoké, často na první pohled nesmyslné zprávy. Komunistický klub prý v prvním kole rozdělí své hlasy půl na půl mezi Zemana a Klause, aby věděli, kdo má větší vyhlídky na vítězství. Tomu pak v druhém kole dají všechny hlasy. Topolánek prý zpochybnil další podporu ODS Klausovi, pokud v této volbě neuspěje. Pak to ovšem popřel. ČSSD prý nabídla Klausovi funkci předsedy PS za podporu pro Zemanovu kandidaturu. Klaus a ODS to popřela. Gross prý v Zemanových službách přesvědčuje odpadlíky (14 hříšníků, kteří se nepodepsali pod Zemanovu kandidaturu), aby pro expředsedu ČSSD přesto hlasovali. Prý už jich osm zlomil. Zeman prý potřebuje k vítězství získat už jen osm až deset hlasů ODS. Předáci ODS (Zahradil, Nečas, Tlustý) se zaklínají, že nedostane ani jeden. Jak se v tomto zmatku dá popsat výchozí situace pro zítřejší volbu? Václav Klaus nejspíš nepostoupí ani do druhého kola. Senátorka Moserová nemá vůbec žádnou šanci. Jde tedy o to, bude-li zvolen Zeman nebo ne. Zeman sotva může být zvolen dřív než ve třetím kole, nedosáhne většiny v Senátu. I kdyby pro něho hlasovali všichni sociální demokraté a všichni komunisté, chybí mu pořád ještě šestnáct hlasů (předpokládáme plnou účast jako v prvním kole, každá absence situací zamíchá). Bude tedy záležet na tom, kolik hlasů ČSSD a KSČM se oddrolí ze zemanovského balíku (pár sociálních demokratů, není jich mnoho, pro Zemana asi hlasovat nebude; to, že by se mezi komunisty našel nějaký disident, nejspíš někdo, pro koho je i Zeman příliš zásadový a pravicový, není pravděpodobné, ale vyloučit se to nedá). Dále bude záležet na tom, kolik hlasů se oddrolí z těch uskupení, které pro Zemana oficiálně hlasovat nechtějí. Jde o KDU-ČSL a ODS. Tyto hlasy mohou rozhodnout volbu. Bude to možná napínavé.

Špidlovi spolustraníci vyjadřují jakési znepokojení nad jeho postojem k prezidentské volbě. Špidla se opravdu od samého počátku chová velmi zvláštně: nijak neprotestoval proti nesmyslnému nápadu s referendem, pokusil se mu jen neúčinně čelit tím, že do něho zahrnul i nestraníky (což nepomohlo). Sám sice podporoval kandidaturu dr. Motejla, strpěl však návrh na dr. Bureše, ačkoli bylo předem jasné, že Bureš nemá nejmenší šanci. Navíc navrhl ještě prof. Potůčka, který pak v referendu odebral Motejlovi další hlasy. Z toho ze všeho bylo cítit, že si velmi nepřeje, aby na prezidenta kandidoval Miloš Zeman, ale není schopen tomu čelit. Teprve když se Zemanova kandidatura stala neodvratnou a když už tedy bylo pozdě, začal proti ní na stranickém fóru protestovat. A korunu všemu nasadil nyní, když nepodepsal Zemanovu kandidaturu s dětinským zdůvodněním, že je tam už podpisů dost. Proč neřekl přímo, že Zemana nechce a že ho nebude volit? Vladimír Špidla se chová jako trucovitý osel.

OSN dalo zřetelně najevo, že je jedinou organizací na zeměkouli, která je schopna odpovědně rozhodovat o válce a míru, o bytí a nebytí států, které sdružuje, a o bytí a nebytí občanů těchto států. Komisi pro lidská práva bude nyní na základě principu rotace (je řada na Africe) předsedat Libye. Při hlasování bylo 33 zemí z 53 pro. Proti jen USA a Kanada. Evropské země se zdržely hlasování, aby se Afričané nerozzlobili. Jak může někdo čekat od organizace, v níž má lidská práva se souhlasem většiny členstva na starosti Kaddáfí, že podnikne něco účinného proti Saddámu Husajnovi?

Pátek 24. ledna – první kolo druhé prezidentské volby: V odhadu výsledku prvního kola jsem se mýlil, třeba ovšem podotknout, že ještě nikdy v životě jsem se nemýlil tak rád. Miloš Zeman přijel ze své venkovské klausury zachránit národ v okamžiku krize, a národ ho prostřednictvím svých volených zástupců poslal do háje. Zemanova porážka je potupná (Petr Pithart dostal v třetím kole minulé volby víc hlasů), a hlavně, ideologie spasitele je v troskách. Národ Miloše Zemana zklamal, a tak Miloši Zemanovi nezbude než si zvolit nějaký jiný, lepší. Hodně štěstí a na neshledanou.

Odhadnout, jak kdo hlasoval, se v této situaci dost dobře nedá, fronty vedou napříč politickými stranami. Omezíme se na konstatování, že volitelé projevili elementární politickou kulturu a vyřadili z kandidátů toho nejhoršího. Další průběh už raději předvídat nebudu, jako prognostik jsem se neosvědčil.

Pátek 24. ledna – druhé a třetí kolo prezidentské volby: Druhé a třetí kolo druhé prezidentské volby skončilo již podle očekávání, s tím, že Klaus dostal překvapivě mnoho hlasů. To, kdo komu dal svůj hlas, je v podstatě nerozšifrovatelná, ČSSD je rozpolcená, někteří komunisté zjevně v druhém a třetím kole hlasovali pro Klause, a nejen oni. Špidla a jeho stoupenci se sice se Zemanem vypořádali, ale budou to muset ještě obhájit před členskou základnou, které se to asi moc líbit nebude. Březnový sjezd strany bude asi dost rušný. Je zajímavé, jak Špidlovci a Zemanovci pracují rukou společnou a nerozdílnou na likvidaci ČSSD. Není ovšem vyloučeno, že se Zeman a spol. nakonec s disidenty ve vlastí straně vypořádají a ty stihne osud Unie svobody. Zemanův úskok s předstíranou rezignací na politickou dráhu se ovšem, jak se zatím zdá, expředsedovi ČSSD příliš nevyplatil.

Politické strany se zjevně dohodnou na to, aby se konala ještě jedna nepřímá volba v parlamentu. Volba v parlamentu znamenala doposud v první řadě soutěž o to, kdo nabídne víc komunistům. Bylo to dosti odporné divadlo, a už proto by bylo lepší přistoupit k volbě přímé. Veřejná podpora komunistů je pořád o dost menší než jejich zastoupení v Poslanecké sněmovně.

Pátek 24. ledna: Prohlášení Václava Klause o tom, že antikomunismus jako program nestačí, je mimořádně vyčůraný trik. Kdo to kdy tvrdil! Samozřejmě že samotný antikomunismus nestačí, ale součástí každého slušného liberálního programu (liberálního v širokém slova smyslu) antikomunismus nutně musí být. Kdyby to ovšem chytrák Klaus vyložil komunistům takhle, nedostal by od nich ani hlas. A tak to taky má být. Komunisté mají volit zase komunisty, ne liberální nebo konzervativní politiky. A konzervativní nebo liberální politici, kteří se ucházejí o hlasy komunistů, nejsou konzervativní nebo liberální politici, nýbrž prodejná děvčata.

V rozhovoru s Alexandrem Kramerem v Právu prohlásil Zeman, že by šel do třetí volby jen tenkrát, kdyby počet hlasů, který by mu chyběl do zvolení, by byl naprosto minimální. To se ovšem nestalo ani náhodou (zřejmě byl přesvědčen o tom, že buď vyhraje nebo zůstane jen těsně pode limitem). Ale nemějme o něj strach: protože podle svých vlastních slov „má tu nesmírnou výhodu, že se může vrátit k životnímu stylu, který s úspěchem aplikoval v uplynulých šesti měsících“, snadno se přes svůj neúspěch přenese.

Sobota 25. ledna: Zemanovo fiasko v prvním kole minulé prezidentské volby bylo bezpochyby velmi pečlivě připravené a podíleli se na něm asi všichni současní koaliční partneři. Sociální demokracie je rozpolcená a Zemanovi stoupenci teď svolávají na Špidlův tábor hromy a blesky. Místopředseda Škromach zjevně z taktických důvodů, aby nemusel útočit přímo na předsedu strany, personifikoval všechny nepřátele v Zaorálka. Ten prý klesl tak hluboko, že „naprosto otevřeně kritizuje předsedu strany včetně bývalého předsedy“. „Byl to on, kdo zasívá semínka vnitřní nesourodnosti soc. dem… bude třeba právě na sjezdu postavit pevnou hráz proti takovýmto praktikám, které se snaží tito lidé a jemu blízcí zavádět do ČSSD.“ To je jako opsané z Rudého práva padesátých let. Je to dobrý předpoklad k budoucímu sloučení zemanovského křídla strany s KSČM. Špidla a spol. by ovšem mohli na zvolenou taktiku snadno dojet. Spočívá v tom, že pomocí různých kabinetních intrik a zákulisních čachrů oddalují zásadní a otevřené střetnutí se zemanovci. Střetnutí je ovšem neodvratné, a čím později přijde, tím hůř pro Špidlu a spol. Rozhodne sjezd, a členstvu ČSSD bude asi sympatičtější Zeman (viz výsledky prezidentské ankety). Zeman se poté, co se mu nepodařilo vyvést z krize Českou republiku, může rozhodnout, že vyvede z krize ČSSD. Bude to sice i tady mít těžké (jeho tah s odchodem-neodchodem příliš nevyšel, takové finty se většinou nevyplácejí), ale třeba to zvládne.

Napětí mezi jádrem sjednocující se Evropy, jež tvoří Francie a Německo, a Spojenými státy vzrůstá. Kamenem úrazu je chystaný americký útok na Irák, ale ten byl zjevně jen katalyzátorem, jehož působením se uvolnily politické ambice nového evropského bloku. Je to v podstatě jen pokračování politiky, kterou zahájil po svém comebacku na konci padesátých let Charles de Gaulle. Z perspektivy obyvatele malé středoevropské země, toho času pod ruskou knutou, to byla politika ohavně vyčůraná, její nosnou linií byla snaha získat větší slovo mezi spojenci a část staré zašlé velmocenské slávy nemravným koketováním s rudým krokodýlem. V pozadí byl cynický kalkul, že pro krokodýla je Francie v tu chvíli příliš velké a hlavně vzdálené sousto. Už proto jsem přesvědčen, že napodobovat takovou politiku dnes nelze a že naše místo je dnes na straně USA. Zatímco některé postkomunistické země (Polsko, Litva) se už vyjádřily poměrně jasně, ČR volí jakousi třetí cestu. To nemůže skončit dobře.

Pondělí 27. ledna: Na rozloučenou s vysokou politikou (nepochybně na dočasnou rozloučenou, ten člověk má devět životů jako kočka) prohlásil Miloš Zeman, že chce hledat chyby u sebe. Za svou největší chybu považuje, že dvacet až dvacet pět poslanců a senátorů ČSSD hlasovalo pro Klause, ačkoli členská základna ve vnitrostranickém referendu jednoznačně podpořila jeho. Zeman prý ostatně splnil jen slib, že pomůže sociální demokracii v kritickém okamžiku (a sociální demokracie se mu odměnila černým nevděkem, to už ovšem přímo neříká). Miloš Zeman má poměrně špatnou paměť, slíbil pomoc v kritickém okamžiku nikoli sociální demokracii, ale přímo vlasti. Smutný konec nenapravitelného altruisty.

Všechny politické strany se shodují na tom, že je třeba zásadně změnit kritéria pro výběr prezidentského kandidáta. Má to být člověk s širokou podporou napříč stranami. ODS se ovšem domnívá, že tím člověkem je Václav Klaus, zatímco například lidovci by rádi hledali širokou podporu napříč s komunisty, jen aby to nemusel být Klaus. Je smutnou skutečností, že kandidát vládní koalice nemá šanci, protože pro něho nikdy nebude hlasovat celá ČSSD, a pro takového kandidáta, pro něhož by hlasovala celá ČSSD, nebudou nikdy hlasovat zase koaliční partneři. Je zjevné, že by se koalice musela dohodnout buď s ODS, nebo s komunisty. S ODS se dohodnout nechce, s komunisty v lepším případě nemůže. Nezbývá než přímá volba, ale dokáže se na ní parlament vůbec domluvit?

V ČSSD proběhl jakýsi okázalý smír mezi mezi jižní a severní sekcí. Hlava zemanovského křídla Škromach se najednou tváří jako milius, jedna krajská konference za druhou podporuje Špidlu do předsednické funkce. Zemanovci jsou zjevně v depresi z neočekávané porážky, jejich řady jsou oslabeny. Budou však mít slušnou podporu v členské základně. Okázalý smír je nejspíš taktizování před sjezdem a ticho před bouří.

Tendenční způsob, jakým referuje o evropských postojích k válce proti Iráku v Mladé frontě Dnes Michal Mocek, si nezadá s tím, jak o věci píše Právo. Le Monde, „list francouzské elity“ prý píše: „Je nepříjemné slyšet to, ale momentálně se tomu nedá vyhnout: země východní Evropy se přiklánějí k následování amerického vůdcovství v otázkách obrany a zahraniční politiky“. Na rozdíl od „francouzské elity“ bych řekl, že země východní Evropy se nepřiklánějí k americkému vůdcovství, ale k americkému názoru, že invaze do Iráku je bohužel nutná. Ostatně Le Monde není list francouzské elity, ale francouzských levých liberálů. A i kdyby to byl list francouzské elity, všichni si dobře pamatujeme, jak se „francouzská elita“ v šedesátých letech pokoušela vytřískat kapitál z laciné a nemravné koketerie se sovětským Ruskem, a to na účet USA.

Jan Ruml už zase odchází z politiky, tentokrát ne na trvalo. To stojí za malou poznámku.

Renata Kalenská v rozhovoru s Ransdorfem (dnešní Lidové noviny) místopředsedovi KSČM předhazuje, že kandidát KSČM na prezidentskou funkci Kříženecký nemůže být přínosem pro tuto zemi, když hájí pana Srbu, obviněného z nájemné vraždy. Z toho plyne, že slušní advokáti nemohou hájit lidi obviněné z nájemné vraždy. Takové advokáty by asi měli taky zavřít. Člověk obviněný z nájemné vraždy si zjevně nezaslouží advokáta, ale rovnou špagát. To je bolševické až na půdu. Ve svobodné společnosti je v zásadě naprosto nepřípustné předhazovat advokátům jejich kauzy. Nájemné vraždy se nedopustil pan Kříženecký, ale možná (to se musí u soudu prokázat) pan Srba.

Taktéž v Lidových novinách píše Martin Zvěřina, že Václav Klaus „je zhola nepřijatelný pro všechny ostatní, s výjimkou některých komunistů“. Kdo se jen trochu důkladněji podívá na výsledky první i druhé prezidentské volby, vidí, že to není pravda. Pro Klause museli nepochybně hlasovat i někteří lidovci, unionisté, sociální demokraté a nezávislí.

Úterý 28. ledna: Podle informací západních zpravodajských služeb se několik teroristů Al Kajdy přesunulo nebo přesunuje z Afghánistánu do České republiky. Nedá se nic dělat, jednou to přijít musí, jsme ve válce, ne snad proto, že bychom to chtěli my, nýbrž proto, že to chce druhá válčící strana. I kdybychom se chovali tak kapitulantsky jako Německo, přízeň islámských teroristů si tím nezískáme. Budeme s muset zvyknout, Izraelci jsou v podobné situaci vlastně už od vzniku svého státu.

Poslanec ČSSD a Zemanův stoupenec Petr Šulák vymezil s obdivuhodnou upřímností taktiku zemanovského křídla v příštích týdnech: „Až do sjezdu je to v pořádku. Na sjezdu tyto věci budou diskutovány. Tam samozřejmě můžou vyvstat názory na vnitřní uspořádání ve straně, program a personální obsazení.“ A až „vyvstanou názory“, začne mela.

Parlamentní politické strany učiní zřejmě ještě jeden zoufalý pokus zvolit prezidenta v parlamentě. ČSSD i ODS jde o široce přijatelného kandidáta s podporou napříč politickým spektrem. Liší se jen v tom, že podle ODS je takovým kandidátem jedině Václav Klaus, kdežto podle ČSSD to bude ten, na němž se shodnou obě frakce rozpolcené strany. Oba dva kandidáti tak budou spolehlivě nepřijatelní pro všechny kromě své vlastní strany.

Řada veřejně činných lidí od profesora Pafka přes Michala Viewegha až po Lucii Bílou žádá přímou volbu prezidenta. Petice, kterou zorganizoval textař Michal Horáček, se jmenuje “Důstojnou volbu!“ Proč by ale volba musela být důstojná, volba není bohoslužba, nevolíme dalajlámu, ale jen prezidenta. Stačilo by, kdyby vedla k nějakému konci, a nepřímá volba k žádnému nepovede. Proto je přímá volba pro potřeby ČR anno 2003 lepší.

Středa 29. ledna: ČSSD zmítá po Zemanově debaklu vlna jakési sebelítosti. Zachvátila hlavně ty, co si od Zemanovy kandidatury slibovali, že smete nenáviděného Klause. K ním patří v první řadě místopředseda vlády Rychetský, kterého kdysi zavlekly z Občanského hnutí mezi socany nepochybně pouze jeho vyhraněné city k expředsedovi ODS. V rozhovoru pro Právo naříká, že Klaus sbírá hlasy napříč politickým spektrem a je v přímé volbě výrazným favoritem. Jedině Zeman by byl schopen mu vzdorovat, ale toho v minulé volně smetli koaliční partneři ČSSD, aby donutili ČSSD v druhém a třetím kole dát hlasy jejich kandidátce Moserové. Na tom odhadu něco je, důvod koaličních partnerů byla však spíš obava o prebendy a ministerská křesla v případě, kdyby se Zeman stal prezidentem a dostal sociální demokraty opět pod kontrolu. Je ale smyslem prezidentských voleb zabránit Klausovi, aby se stal prezidentem? Vždycky jsem si myslel, že smyslem prezidentských voleb je zvolit prezidenta.

Pravidla pro výběr společného kandidáta koalice se nadějně upřesňují. ČSSD zveřejní svůj návrh až poté, co ho v tajné orientační volbě odhlasují členové poslaneckého klubu. Tím se výrazně snižuje šance, že bude vůbec někdo jmenován. A pokud bude touto technikou někdo vybrán, bude nepochybně nepřijatelný pro koaliční partnery.

České sympatie ke světu se mění. Dokazuje to i nedávný průzkum STEM. Zatímco ještě před nedávnem jsme milovali Američany a nenáviděli Němce, poté, co nás Američané požádali o pomoc proti Iráku, české sympatie pro USA klesly a zato stouply sympatie pro Německo, které Američanům pomoci odmítá a na nás momentálně nic nechce. Když nám někdo pomáhá, je to jeho samozřejmá povinnost. Když nás někdo o pomoc prosí, je to drzost.

Prezidenta sice nemáme, nejsme už ani desátá nejprůmyslovější země na světě jako byla kdysi ČSR (ostatně posléze se ukázalo, že to byla jen hezká pohádka), ale v něčem přece vynikáme: jsme čtvrtý nejtlustší národ v Evropě. Před námi jsou jen Jugoslávci, Rumuni a Řekové. Jen aby se nenašli nějací sebemrskači, kteří se budou snažit toto naše skvělé postavení problematizovat!

Pavel Máša píše v Lidových novinách: „Buďte jako Kennedy, vyzvali Bushe demokraté. Jeho předchůdce v Bílém domě totiž před lety zveřejnil tajné snímky ruských raket na Kubě. A to, co mohlo být důvodem k válce, nakonec přispělo k míru.“ Pan Máša nemá jasno, pokud jde o dějiny dvacátého století. K míru nepřispělo to, že Američané zveřejnili nějaké fotografie, ale to, že bez velkých cavyků a ohledů na OSN neprodyšně obklíčili bolševickou Kubu. Nikita Chruščov sice vyslal ke Kubě ruskou vojenskou flotilu, ale nakonec se podělal. A to přispělo k míru. Nikita Chruščov byl prachmizerný hráč pokru, ale byl schopen prokázat v závěrečné fázi operace jistou míru realismu a zodpovědnosti: totiž podělat se. Dnešní nepřítel USA a západního světa nemá státnické schopnosti Nikity Chruščeva.

Německý narušitel poskvrnil posvátnou nedotknutelnost české státní hranice: pronásledoval na území naší vlasti postřeleného divočáka. Teď bude českými úřady popotahován. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Čtvrtek 30. ledna: V poselství o stavu Unie polemizoval prezident Bush s názorem, že alternativou preventivního úderu proti Iráku je politika zadržování: „Chemické látky, smrtící viry a teroristické sítě se nezadržují snadno“. Bush také vystoupil proti názoru, že USA by neměly Irák napadnout, dokud neexistuje bezprostřední ohrožení: „Odkdy teroristé a tyrani oznamují své záměry, aby nás slušně uvědomili před tím, než zaútočí?“. Mnozí západní politici si neuvědomili, že, vypukla a probíhá válka úplně jiného typu, než na které jsme dosud byli zvyklí, a že je třeba se bránit, a to docela jinak, než se západní státy proti válkám bránily dosud. Česká veřejnost se s jistotou sobě vlastní staví jako obvykle na špatnou stranu. Útok na Irák bez mandátu OSN (jiný je nepředstavitelný) podle CVVM podporuje jen třináct procent lidí. Podporovat Američany je u nás tedy už skoro tak nebezpečné, jako zastávat se sudetských Němců. Události Američany jednoznačně podporují.

Petr Uhl se v Právu po svém zvyku pouští do antikomunistů: „Na antikomunismus mají jisté morální právo ti, kteří byli vězněni či perzekvováni, museli do exilu nebo byli aspoň diskriminováni. Jiří Zlatuška a Petr Mareš patřili ale z pohledu těch, kteří proti tehdejším poměrům vystupovali, na druhou stranu, mezi ty, kteří zde žili a mohli pracovat v souladu s tehdejšími poměry. Morální legitimaci k zastydlému antikomunismu nemají.“ Možná, že by měl být při Úřadu vlády zřízena instituce, která bude vydávat potvrzení, kdo má právo na zastydlý antikomunismus. Kdo nebude mít bumážku a troufne si nemít rád komunisty, půjde za mříže. Na antikomunismus, ať už zastydlý nebo nezastydlý (pro Petra Uhla je každý antikomunismus zastydlý) má právo ten, kdo komunismus považuje za hloupou, zrůdnou a směšnou doktrinu. K antikomunismu stačí mít mozek, nikoli ještě navíc správný kádrový profil a požehnání od pana Uhla.

Mechanismus výběru reprezentanta vládní koalice pro příští prezidentskou volbu je dosti legrační: předsedové koaličních stran se shodnou na několika jménech, ta budou předložena poslaneckému klubu ČSSD, což je slabé místo všech dosavadních voleb, a ten si o nich zkusmo zahlasuje. Kdo dostane nejvíc hlasů, bude kandidát. Je to pro ostatní strany koalice trochu potupné, ale je to přece jen levnější a spolehlivější než nepodařené referendum z loňského podzimu.

Pátek 31. ledna: Václav Havel připojil svůj podpis k dopisu sedmi premiérů evropských zemí, kteří se stavějí za politiku USA vůči Iráku. To je od prezidenta zcela zásadní a dobré rozhodnutí, které důstojně uzavírá jeho politickou dráhu. Trochu se děsím toho, aby je dodatečně nezrelativizoval jako kdysi svou kritiku sudetských Němců, ale na to mu v úřadě nejspíš už nezbude čas. Smutné je, že i v této věci je Havel zřejmě osamocen. Špidla odmítl dokument podepsat s tím, že české stanovisko je dostatečně vymezeno rozhodnutím parlamentu. Rozhodnutí parlamentu si svou nedůstojností nezadá ze způsobem, jak byla kdysi v PS přijata česko-německá deklarace a loni v létě taktéž v PS krédo českého nacionalismu (prohlášení o věčné nedotknutelnosti Benešových dekretů). Svoboda prohlásil v různých zdvořilých opisech, že je to osobní Havlova iniciativa. Předseda zahraničního výboru PS Laštůvka byl důraznější, vyčítá Havlovi, že český postoj v evropském dialogu na téma Irák bude vnímán spíše prizmatem dopisu než postoji vlády a parlamentu, které jsou blíže Německu, Francii a vůbec „převážné většině zemí NATO i Unie“. Dopis podle Laštůvky směřuje k rozdělení Evropy. Jednota se prý nevytváří tlakem, ale debatou. Když větší část Evropy zastává nemravný a politicky zhoubný postoj, je třeba ji rozdělit. A když někdo přijde se společným stanoviskem, je to podklad k diskusi. Pan Laštůvka uvažuje čistě komunisticky. Bere dopis jako usnesení politbyra a zároveň jako projev oportunismu, revizionismu a sektářství proti „většině zemí NATO a Unie“. Pan Laštůvka si nedovede představit, že by se někdo mohl postavit proti většině. Je politováníhodné, že takový člověk je předsedou zahraničního výboru Sněmovny. S alibistickým postojem šéfa české diplomacie poněkud kontrastuje skutečnost, že Havlův podpis zprostředkoval náměstek ministra zahraničí Vondra. Celý případ slouží ke cti odcházejícímu prezidentovi, ale dává velmi špatné vysvědčení těm politikům, kteří zůstávají, a to na odpovědných místech. A spousta lidí si bude právem myslet, že v české zahraniční politice vládne chaos.

Čeští umělci se v Národním divadle slavnostně rozloučili s českým prezidentem. Vypadalo to chvílemi jako hold anticharty Václavu Havlovi: předpokládám, že na chodbách byly stolky s podpisovými archy, kde účinkující mohli podpis slavného normalizačního dokumentu vlastnoručně odvolat. Nemyslím si, že by se z podpisu na antichartě měla dnes dělat nějaká věda, je věc svědomí každého ze signatářů, jak se s tím vypořádá. Ale tato velkolepě zorganizovaná konfrontace Pravdy a Lásky s normalizační profánností přímo provokuje zaujímat moralistní stanoviska: odehrálo se něco jako návštěva svatého muže v nevěstinci (omlouvám se těm z účinkujících, kteří zmíněný pamflet opravdu nepodepsali).

Zdá se, že budeme mít přece jen prezidenta. Bude jím nejspíš rektor Karlovy univerzity prof. Wilhelm (shodnou se na něm koaličníci i komunisté). Člověk, o jehož politických postojích a názorech se nic neví. Možná žádné nemá. Proč taky, nebude je potřebovat. Český jedermann. Když bylo dobré být v KSČ (šedesátá léta), byl tam; když se to nenosilo, už tam nebyl. Mohl by být také vylosován, vyšlo by to nastejno. Potíže s ním Špidla a spol. mít nebudou. Netřeba se bát, že by se někdy zachoval nekonformně. Že by podepsal nějaký nehezký dopis, který mu pak můžou mít za zlé veřejnost i EU.Pokud bude dalších pět let taková idyla jako dosud, prof. Wilhelm v úřadu nevadí. Bude to, jako kdybychom prezidenta neměli. Když si bude chtít hrát na Masaryka, bude aspoň legrace. Jenže ona to asi v příštích pěti letech zase až tak velká idyla nebude.

Martin Hekrdla píše v Právu o „USA a jeho satelitech“. Používá krásně negramotný obrat „Bushovi podkuřující Španělsko“. To je hned trojnásob příjemné. Za prvé, ty noviny už zase píšou stejně jako v době mého mládí. Vyvolává to ve mně sentimentální vzpomínky. Za druhé, pana Hekrdlu je možné za to poslat do háje, i když jen na internetu. A za třetí, tentokrát naštěstí k „satelitům“ zatím patří i ČR. Nemusíme na „satelity“ se závistí koukat skrz železnou oponu. „Na nových satelitních snímcích budou Iráčané zezadu vypadat jako vrazi a zepředu, jako když něco zabaleného a podezřelého nesou.“ Jaképak důkazy, was heisst důkaz? Takovým lidem jako pan Hekrdla nebudou stačit žádné důkazy. Právo také předpokládá, že státní tajemník Powell předloží Radě bezpečnosti „jenom“ družicové fotografie a ne přímé důkazy. Podle této teorie měl Kennedy v roce 1962 povinnost přivézt do budovy OSN v New Yorku ruskou raketu s atomovou hlavicí.

„Teď už nejde o to, kdo má pravdu“, píše v Mladé frontě Dnes Michal Mocek, „ale o to, čí autorita převáží. Bude to autorita OSN? To by bylo nejlepší“. Autorita OSN je ovšem mizivá, a to po zásluze. Opravdovou válku vedlo jen v Koreji, a to tam ještě bojovali skoro výlučně Američané (a ovšem Korejci). Mohlo ji vést jen proto, že si Stalinovo Rusko samo indolentně zabránilo použít práva veta. Celá slavná válka v Perském zálivu byl zásah Odborového sdružení států proti jednomu členu, který porušil pravidla a obsadil druhý. Skončil osvobozením obsazeného, delikventovi se nic nestalo, nelze přece zasahovat do jeho odborářských práv.

V Německu se nyní hlasitě hovoří o spojeneckých válečných náletech na německá města. Nálety byly dost velké zvěrstvo, jejich vojenský význam byl nepatrný a těžko se ubránit podezření, že šlo o zcela nepřiměřenou odvetu (ostatně, která odveta je přiměřená!) O těchto věcech se mělo mluvit někdy před dvaceti lety. Západ zaspal a vrací se mu to v málo vhodné chvíli. Chybějící sebereflexe na straně někdejších vítězů vyvolává mindráky na straně někdejších poražených. Dnešní německé stanovisko k válce s Irákem není nic jiného než projev takového mindráku z nedostatku lítosti na druhé straně.