ARCHIV

Trpká zkušenost mladého vojevůdce

Ministr Tvrdík zjevně v jakémsi chvilkovém záchvatu velkorysosti nabídl našim vojákům v Kuvajtu, že ten z nich, kdo se na případnou účast ve vojenském konfliktu necítí, může s ním odletět domů. Nabídky promptně využilo sedmadvacet lidí, to jest desetina jednotky. Podotýkám, že nejde o náhodně posbírané rekruty, ale o profesionály, kteří si svou dráhu zvolili dobrovolně. Učinil tak podobnou zkušenost jako sto padesát let před ním mladičký revolucionář J. V. Frič, když přijel na Slovensko organizovat povstání proti Maďarům. Možná že pokud by si byl pan ministr včas přečetl následující řádky, byl by méně velkorysým. Třeba mu i dodatečně poskytnou nějakou inspiraci.

Před každým skupením chalup předčítal jsem (chtěje získati lid k obecnému odboji) po těch výšinách, jakmile bylo několik starších a mladších kopaničářů šťastně sbubnováno, ono vážné provolání rady Slovenské, znějící veškerému lidu podtatranskému, po věky utlačovanému, aby se jako jeden muž chopil zbraně pro zlatou svobodu, hlasem velikým, a poněvadž jsem k vzletným oněm slovům spasitelů Slovenska povždy přidával, že kdo by přes to vše nutnému tomu vyzvání na uchopení se zbraně k společné spáse v okamžiku tak rozhodném neuposlechl a neuchopil se kosy, cepu aneb vidle, zůstávaje uschován raději za pecí, tomu že pobere se chalupa i veškeren majetek jménem národa, dosáhl jsem toho hravě, že přivedl jsem za sebou a rozestavil na rynku mijavském přes 200 nových bojovníků. Po této konškripci vymrštil jsem se znovu na koně a spustil na ně, mohu říci, přímo biblicky uchvacující řeč. Když dodal jsem v neopatrnosti: „Ale, kdož by z vás po všem tom, co jsem vám vyložil a na srdce kladl, necítil v sobě natolik statečnosti s námi a při nás vytrvat, přeje si raději opustit naše řady a společnou ruku pro blaho rodu svého nepřiložit, nuže, toho nenutím, baby věru že v našem středu nepotřebujem a bohdá mezi sebou nestrpíme…“ Smutné přichystalo se mi po těch slovech divadlo. Krom jediného mnou vyznamenaného kaprála obrátili se ke mně všichni zády, jakoby na povel, a již počali se mi do všech úhlů rozcházet… Však stál jsem tam na těch vedetách, toho dne toho dne prvotní své české setniny již pozbavený, neboť mi dvě třetiny druhů byli buď za důstojníky a průvodčí k slovenským setninám, buď do zvláštního sboru nejlepších střelců rozebrali. Mně pak zbyla jen třetina, pravá chamraď, k níž přidali mi k doplnění a pro radost všecku tu čeládku, již byli maně ve Vídni naverbovali; různé lidi, t.č. právě bez práce, prosté zápalu pro věc a bez porozumění tomu, za co bojují, mezi nimiž byl též nemalý počet Němců… Vida takové hospodářství, spěchal jsem k Štúrovi a prosil jsem ho, přes všecky své humánní zásady, sepjatýma rukama, aby pro příklad ostatním dal aspoň jednoho z těch lehkomyslníků položit na lavici. To se ovšem příčilo Radě slovenské, která se právě o to radila, má-li a smí-li se dobrovolníkům rozdávat slivovice…

J. V. Frič, Paměti