Pondělí 1. července: Jednání o programovém prohlášení nové vlády se zadrhla na odporu US-DEU k některým bodům sociálně demokratického návrhu. Podle nejmenovaného vyjednavače KDU-ČSL se představitelé unie chovají nepřiměřeně tomu, že jsou počtem mandátů v Poslanecké sněmovně jasným outsiderem. Jasným outsiderem jsou proto, že je bratrská KDU-ČSL ve volbách o řadu mandátů nezištně oholila. Je to, jako když loupežníci vytýkají pocestnému poté, co ho obrali, že není dost bohatý na to, aby si zasloužil slušné zacházení. Kromě toho Unie nemůže docela zapřít svůj program. V řadě věcí má, pokud jsem schopen to posoudit, taky zcela jasně pravdu: např. v otázce majetkových přiznání, souladu rozpočtového schodku s maastrichtskými kritérii, plošných přídavků na děti a deregulace nájemného. US-DEU je ve složité situaci: když se octne mimo vládu, tak příští roky asi nepřežije. Ale když se octne ve vládě za tu cenu, že zapře vlastní zásady, nepřežije příští roky zcela určitě. Záleží tedy jen na ní, jak pěkně zdůrazňuje předseda Petrovských Cyril Svoboda. Ti to mají jednodušší, zásadně trvají jen na vyřazení registrovaného partnerství homosexuálů. Průnik nechutného bigotního fundamentalismu do vstřícnosti až na půdu.

Zato je třeba pochválit Jaromíra Talíře. ČSSD by ho prý ráda viděla ve funkci ministra kultury (Dostál se zřejmě na Špidlův vkus příliš spustil se Zemanem), upřímně řečeno, já taky. Talíř však docela otevřeně prohlásil, že není schopen pokračovat v dosavadní kulturní linii ČSSD, aniž by se prohřešil proti vlastnímu svědomí. Bohužel to je asi tak, sociálně demokratičtí partneři by nepochybně byli rádi, kdyby na ministerstvu někdo provozoval dostálovštinu bez Dostála.

Věcný záměr novely občanského zákoníku, schválený vládou, předpokládá, že církevní sňatky nebudou rovnomocné civilním. Nejprve se člověk bude nucen podrobit šaškárně na radnici a slíbit věrnost nějakému tajtrlíkovi s šerpou, a pak teprve smí do kostela. Parafovaná smlouva s Vatikánem předpokládá rovnocennost občanského a církevního sňatku. Pokud vstoupí v platnost, má přednost před domácím zákonodárstvím. Proti vměšování odvěkých utlačovatelů českého národa do našich vnitřních záležitostí protestuje kdo? No přece místopředseda ODS Zahradil.

Po svržení zpupného Orbána se konečně mohla Visegrádská čtyřka pokojně sejít v Esztergomu. Nadporučík Medgyessy slíbil, že bude hodný a o Benešových dekretech ani necekne: minulostí se už nebudeme zabývat (jak by ne, s minulostí má sám pan Medgyessy v současné době problém) a hledíme do budoucnosti. To je pozoruhodné: konečně se podařilo uskutečnit to, o čem snil dr. Edvard Beneš jako ministr zahraničí v meziválečném období: mírová spolupráce na základě statu quo. Triumf tlusté čáry za minulostí. Jsem zcela pevně přesvědčen, že to nemůže skončit dobře.

Úterý 2. července: Dohoda o vládním programu vázne na odporu Unie svobody proti pomalému snižování deficitu veřejných rozpočtů, majetkovým přiznáním a plošným přídavkům na děti. Lidovci ukojili své bigotní choutky tím, že dosáhli odstranění zmínky o registrovaném partnerství ze společného programu a po straně se pohoršují nad neústupností svých pravicových partnerů. Unie svobody je ve složité situaci, pouhá účast ve vládě jí ještě nedává morální právo k existenci a navíc první ze tří sporných bodů v podání ČSSD je povážlivý, další dva (majetková přiznání a plošné přídavky na děti) jsou nehorázné. Unionisté se sami mezi sebou straší, že negativní postoj k účasti ve vládní koalici by mohl US vymazat z politické mapy a umožnit návrat Václava Kaluse do nejvyšší politiky. Přílišná vstřícnost však US z politické mapy vymaže tuplem a návrat či nenávrat Václava Klause nezávisí zase až tolik od strany, disponující (pravda, zdaleka nejen svojí vinou) pouhými osmi poslanci. Ostatně důležité není, aby se Václav Klaus nevrátil do nejvyšší politiky, ale aby v ní, vrátí-li se (ostatně, odešel už vůbec?), našel skutečného a tvrdého oponenta. K problémům Unie svobody - DEU se ještě vrátíme.

Pavel Rychetský tvrdí v rozhovoru pro Právo, že kdyby měli být ministři odvoláváni jen po dohodě s předsedou "jejich" strany, znamenalo by to porušení ústavy, protože odvolání ministra navrhuje předseda vlády, a to prezidentovi, a prezident pak rozhodne. Řekl bych, že porušením ústavy by bylo, kdyby odvolání ministra navrhoval předseda strany, k níž ministr patří. Dohodne-li se (politicky) premiér s předsedy stran zúčastněných na vládě, že navrhne odvolání či jmenování ministra z jejich stran vždy po domluvě s nimi, nedělá ještě nic protiústavního.

Podle novely trestního zákona, která platí od včerejška, hrozí až deset let vědomí tomu, kdo "nesprávně, hrubě zkresleně nebo neúplně tlumočí v řízení před státním orgánem". Profesní organizace tlumočníků se chce obrátit k Ústavnímu soudu a vůbec se jí nedivím. Je věcí "orgánů", aby si prověřovaly spolehlivost a jazykové znalosti svých tlumočníků, navíc k tomu, aby mohly dotyčného odsoudit, by mu správně měly dokázat úmysl, a to půjde ztuha.

Středa 3. července: Unie svobody se po celodenním jednání zhroutila do sebe a rozhodla se pro účast ve Špidlově vládě. V české společnosti a v médiích se vytváří se atmosféra, jakoby to bylo morální povinností Unie, a jako by od toho rozhodnutí odvisel osud národa. To není pravda. Naopak je krajně nebezpečné přistupovat na oblíbený český stereotyp "když to nevezmu já, přijde někdo daleko horší", oblíbený za totáče. V praxi vede k tomu, že to, co by správně měl dělat někdo daleko horší, za něj dělám já.

Robert Dengler píše v Právu, jako by byla povinnost ODS a KSČM v případě, že pan Kavan bude muset ze své funkce předsedy VS OSN dlít v New Yorku, stáhnout z hlasování jednoho poslance, aby síly ve sněmovně odpovídaly výsledku voleb. Ale ani ODS, ani KSČM není na vládní koalici vázána nějakou opoziční smlouvou a problém s Kavanem si zavařil sám pan Kavan a ČSSD, oni si ho taky musí vyřešit.

Günter Verheugen poskytl rozhovor FAZ, kterému se v rámci možností pokusíme ještě věnovat. Mj. v něm prohlásil, že zákon č. 115/1946 Sb., kterému se nepřesně říká amnestijní, sloužil výhradně k ochraně odbojářů před trestním stíháním a netýkal se těch, jejichž motiv byl nečestný: co to znamená nečestný motiv a jak se dá zjistit? V době od května do října 1945 (to, že je zahrnuta do období, na něž se zákon vztahuje, je jeho hlavní problém) šlo v drtivé většině o spojení nečestného s národně prospěšným.

V MfD kdosi tepe poslance US Pavla Němce, mj. kandidáta Unie na funkci ministra dopravy, za to, že prosazoval povolení alkoholu za volantem a neomezenou rychlost na dálnicích. Obojí vůbec není tak absurdní, jak z článku vyplývá: vypití jednoho desetistupňového piva k jídlu by mělo být tolerováno (úplný zákaz alkoholu je nesmyslný fundamentalismus) a překročení rychlosti na dálnicích beztak není policie schopna pořádně kontrolovat, čímž trpí vážnost předpisu.

Čtvrtek 4. července: Unie Svobody v podstatě ustoupila i ve třech posledních sporných otázkách, ve snižování deficitu, majetkových přiznáních a plošných přídavcích na děti. Dosáhlo se "kompromisů", to jsou ovšem jen fíkové listy, které mají zakrýt nahotu kapitulace US. Pokud Hana Marvanová při vnitrostranickém jednání argumentovala slovy "nemůžeme ze sebe dělat úplný debily", Jak uvádí MfD, je to poměrně přesné pojmenování toho, co se pak opravdu stalo, a naznačuje-li, že z toho pro sebe vyvodí důsledky, je to jakýsi příslib přece jen solidnějšího postoje, než jaký zaujímají její kolegové z vedení US: ti se třesou na své příští resorty jako řeznický hafan na jitrnici a nějaký program či reputace strany je nezajímá. (Paní Marvanová mezitím odstoupila z funkce předsedkyně US, je to logický, v českých poměrech neobvyklý a zároveň chvályhodný krok. K tomu se ještě vrátíme).

Technika, jakou ČSSD, vědoma si své síly, jedná s Unií, je dost nekorektní. nejsem žádným příznivcem Ivana Pilipa, nicméně tvrdit, že nemůže být ministrem, protože nebyl zvolen poslancem, je neuvěřitelná nehoráznost a když se k tomu dodá, že neuspěl v zápase o voličskou přízeň, je to ještě o stupínek horší: nesmyslné preferenční hlasy vypovídají o síle skalních přívrženců koaličních partnerů (KDU a US) a ne o osobní úspěšnosti kandidáta. Dovedu si představit docela racionální důvody, které vedou špičky ČSSD k tomu, aby nechtěly pana Pilipa ve vládě: ale tohle racionální důvody nejsou, to jsou zástupné důvody, navíc velmi pokrytecké a málo přesvědčivé.

Senát navrhl Edvarda Beneše na řád T. G. Masaryka. Je to v podstatě další politická provokace ve vztahu k Německu a Rakousku. Na protest se zmohl senátor Bárta, nezařazený, zvolený za KDU-ČSL. Prohlásil na Benešovu adresu: "v kruciálních chvílích svého úřadu hlavy státu selhal, poprvé tváří v tvář nacistům, po druhé komunistům... Měl rozhodující vliv na tragické zbavení práv, majetku a domova tří milionů svých spoluobčanů..." Pokud jde o selhání vůči nacistům, nebyl bych na Beneše tak přísný (měl to těžké, dosavadní spojenci ČSR se víceméně ze zbabělosti vzdali své spoluzodpovědnosti), jinak je to na českého politika neuvěřitelně pěkně a kurážně řečeno. Doufejme, že neodvolá. Beneš si samozřejmě žádný řád nezaslouží.

Česká vláda ustoupila Vatikánu, pokud jde o církevní sňatky: budou i napříště rovnocenné tzv. občanským. Je to rozumné rozhodnutí. Netýká se ostatně jen katolické církve.

Václav Havel v rozhovoru pro francouzský list Figaro vyjádřil přesvědčení, že se Klaus jen tak nevzdá úsilí vrátit se do politické špičky. To je nepochybné, ale bude to mít těžké: deset let se neustále vymezoval vůči Havlovi, bylo to velmi pohodlné, teď mu bude někdo, vůči němuž by mohl hrát roli jednookého proti slepému, výrazně chybět.

Ministerská příručka "Rozumět dějinám" bude přeložena do němčiny, angličtiny a francouzštiny, aby mohla sloužit pro informaci poslancům evropských národních parlamentů i Evropského parlamentu. Bude to nepochybně bestseller, jak tomu u podobných vládních publikací bývá; evropští poslanci si ji budou navzájem rvát z rukou.

V Maďarsku rezignoval předseda FIDESZ Zoltán Pokorni, když vyšlo najevo, že jeho otec kdysi spolupracoval s kádárovskou politickou policií. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Pondělí 8. července: Právo naříká nad tím, že Špidla obětoval ministra (a zároveň jejich redakčního kolegu) Dostála, údajně "jednoho z nejlepších ministrů" ČSSD. Pana Dostála charakterizoval spíš sklon k nepěkným denunciacím, zášť ke všemu, co bylo nějak spojeno s náboženstvím, a protiněmecká orientace, pravda, o něco mírnější než třeba ta Zemanova nebo Zahradilova. Špidla se ho zbavil nejspíš rád, Dostálovy vztahy k Zemanovi byly poměrně idylické. Řeči o bezvýrazném a ve volbách neúspěšném Petru Marešovi bych si odpustil, o dostálovskou výraznost není co stát a měřit volební úspěch absurdním volebním systémem, který podněcuje vnitrostranický a vnitrokoaliční volební boj, je směšné. Formulace, že "mnozí umělci jsou z toho (tj. z Dostálova odchodu) už dnes znechuceni" velmi připomíná jinou, dříve (v tomtéž listě) obvyklou, totiž že naši pracující to rozhořčeně odmítají. Odcházející ministr obvinil moderátorku Kotle na Nově Jílkovou, že ho na sklonku komunistického režimu udala na StB. Dobře, ale proč to na ni vytáhl teprve až teď? Čekal předtím, že by mu vzhledem k té trapné záležitosti mohla být nějak užitečná? Třeba pozváním do prestižního pořadu, jak naznačují LN?

Vladimír Špidla počítá, jak se zdá, zatím do budoucna, se zřízením funkce místopředsedy vlády, případně ministra pro evropské záležitosti. Tím by zbavil Svobodu značné části jeho resortu. Je to celkem průhledné: Svobodu (myslím, že zcela neprávem, je to oportunista, populista a jestli mu něco chybí, jsou to jánošíkovské sklony) podezřívají z náklonnosti k odvěkým německým nepřátelům, zvláště těm konzervativním, a obávají se, že by mohl zrazovat "národní zájmy" v pojetí kvarteta Grebeníček, Klaus, Zeman a Špidla. Takhle má Špidla jednak klacek na Svobodu a jednak argument pro šovinistickou veřejnost: my už si ho, chlapa, ohlídáme.

Haně Marvanové nabízejí funkci místopředsedkyně Poslanecké sněmovny. Ona, zdá se, váhá. Proboha, snad to nevezme, chtějí si ji tímhle způsobem koupit. Poslanec Kalousek zhodnotil dodatečně její demisi takto: "Je to trapný krok osoby, která poté, kdy zkazila všechno, co mohla, utíká před odpovědností, ale teplou židli (rozuměj poslaneckou, bd) si ponechává." Proč by se měla vzdávat mandátu, byla zvolena za stranu, kterou neopouští. Paní Marvanová ovšem pana Kalouska kdysi dosti důrazně kritizovala. V této souvislosti nelze opomenout fakt, že na žebříčku českých politiků, kteří mají fundament vynášet o svých bližních morální soudy, zaujímá pan Kalousek jednu z posledních pozic.

Úterý 9. července: Právo denuncuje Hanu Marvanovou, že se zdráhá hlasovat pro rozpočet. Marvanová ovšem jasně řekla: "Podpořím vládu, aby vznikla, budu rozhodně podporovat proevropské kroky. V těch věcech, kde se názorově lišíme, se budu snažit samozřejmě prosazovat maximum z programu, za který jsem byla zvolena." To je konzistentní stanovisko, taky je logické, že odmítá nesmyslný a protiústavní požadavek, aby se všech 101 poslanců koalice zavázalo hlasovat pro všechny vládní návrhy zákonů (je podle mého názoru v rozporu s článkem 26 Ústavy, kde se praví, že poslanci a senátoři nejsou při výkonu mandátu vázáni žádnými příkazy). Stane-li se ovšem místopředsedkyní Sněmovny (z vůle vládní koalice), sama si tím sváže ruce. Chtěl bych věřit, že tomu pokušení dokáže odolat, že se v tom intelektuálně i morálně rozebere, ale nějak mi to nejde.

Koaliční vláda je upečena: je to velký kompromis. Ve vládě zůstali dva Zemanovi lidé, Rusnok a zejména Dostál (kdosi trefně napsal, že každá vláda potřebuje svého klauna, Dostál je ovšem navíc nebezpečný a osm let jeho panování nad českou kulturou jí dá pořádně zahulit; postará se o to, že všichni sice budeme mít svobodu vyznávat nonkonformní názory, ale každý jen sám pro sebe, protože budou scházet technické prostředky na jejich šíření). US byla za svou bezvýznamnost odměněna postem místopředsedy vlády pro vědu, výzkum a lidské zdroje (co je to třetí: bude mít na starost zvýšení porodnosti?), který obdrží Petr Mareš, původně aspirující na místo ministra kultury. K této funkci by patřil taky stejnokroj: kalhoty s jednou nohavicí červenou a druhou zelenou a čepice s rolničkami. Za vstřícnost byl odměněn nikoli někdo z US, ale Cyril Svoboda: zatím nad ním nebude bdít místopředseda vlády pro evropské záležitosti. Zatím, později se uvidí. To aby náhodou prožluklý klerikál nebyl příliš vstřícný vůči našim odvěkým nepřátelům (nezapomínejme že podle pana Špidly pro nás EU znamená především tvrz a hráz proti Němci - cizozemci). Plán na kolektivní podpis všech poslanců vládní koalice pod smlouvu, zavazující je hlasovat pro všechny vládní návrhy, byl tak nehorázný, že ho Špidla nechal padnout.

Poslanecká sněmovna bude mát v čele sedmičlenné těleso, předsedu a šest místopředsedů (dva z ODS, po jednom z každé další strany včetně US-DEU). ODS (Petr Nečas) namítá zcela věcně, že by stačil jeden předseda a tři místopředsedové, za Koalici jeden. Tím by byla mj. též paní Marvanová ušetřena pokušení, jemuž asi jinak nedokáže odolat.

Paní Jílková popírá obvinění ministra Dostála ohledně toho, že ho těsně před listopadem práskla estébákům, s odkazem na čisté lustrační osvědčení. Udavačství se ovšem dalo za totáče nepochybně provozovat i mimo úvazek a jednorázová služba si nevyžadovala žádné písemné fixace (třeba by na to bylo došlo později, režim se však na štěstí sesul a paní Jílková teď má o mnoho výnosnější džob, než jaký jí kynul tenkrát).

Středa 10. července: Opětovné jmenování Pavla Dostála ministrem kultury vyvolalo všeobecné překvapení. Soudí se, že si našel způsob, jak svého předsedu zmáčkout. V každém případě to, že ke změně došlo až na poslední chvíli, náhle a neočekávaně, znamená, že Špidla projevil určitou slabost.

Polské oficiální místa přiznala, že hlavní podíl na masakru v Jedwabném (o případu Jedwabné jsme už psali) měli polští obyvatelé městečka. Vypadá to, že jediní úplně nevinní v tomto regionu jsme my Češi. Nebo že by přece jen…

Čtvrtek 11. července: ODS se začíná vzpamatovávat z volebního šoku a přiměla svého předsedu Václava Klause, aby kandidoval proti Lubomíru Zaorálkovi na funkci předsedy Poslanecké Sněmovny. V tuto chvíli je už známo, že Zaorálek sice vyhrál, ale až v druhém kole a nejtěsnější většinou. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Současně probíhají jakési náznaky obrodného procesu v ODS. Na setkání se zástupci regionů v Národním domě na Vinohradech hodnotil Václav Klaus příčiny volebního neúspěchu jinak než analýza ODS. Podle něho za neúspěch muže nejen vedení, ale i aparát a členové strany. Problémem je nedostatek atraktivních politiků typu Grosse nebo Buzkové. Kverulanti (senátor Sobotka, poslanec Vojíř a místopředseda Langer) naproti tomu vidí chybu v tom, že kampaň se ve své závěrečné fázi soustředila výlučně na osobu Václava Klause. Langer vyzval Klause, aby se jasně vyjádřil, zda hodlá na chystaném kongresu kandidovat na funkci předsedy strany. Klausovi věrní hovoří, jak je českým zvykem, o "sebemrskačském tónu" a "upalování vedení". Rozpory jsou i v tom, kdy stranický kongres má být, kverulanti (přidal se k nim i předseda pražské organizace Bürgermeister) by ho rádi viděli před obecními volbami, Klaus až po nich (aby se případně mohl vykázat jejich výsledkem). Bez ohledu na to, co se ještě všechno semele, bych si tipnul, že ODS je nereformovatelná a že Klaus situaci ustojí - ve střetnutí se Zaorálkem sice nevyhrál, ale způsobil soupeři značné problémy.

Pavel Dostál, soudě z rozhovoru v Právu, je roztrpčen, že mu Vladimír Špidla sice nikdy neřekl, že s ním do nové vlády nepočítá, ale to, že s ním počítá, mu řekl teprve deset minut před vyhlášením nové vládní sestavy. Myslím, že s tím souvisí i jeho bojovné prohlášení: "Nyní je příležitost resuscitovat všechny zákony, které kultura potřebuje a které pravice umrtvila s křičením, že jsou socialistické". A US-DEU u toho bude dělat štafáž. Pěkné.

PPF tvrdí že má nyní většinu ve společnosti CET 21 a ovládá televizi Nova. Železného prý hodlá sesadit z funkce ředitele, ale pořad Volejte řediteli mu zachová. Ježíšmarjá. Železný a Šmejc tvrdí, že PPF žádnou většinu nemá. Nebylo by dobré tu celou právní šmodrchanici zacementovat jako černobylský reaktor, než způsobí něco nepředvídatelného a katastrofického?

USA podpořily požadavek záhřebské vlády, aby byli chorvatští občané, souzení v Haagu, předáni do rukou chorvatské justice. Americký zmocněnec pro vyšetřování válečných zločinů Pierre-Richard Prosper navíc prohlásil: "Myšlenka Mezinárodního tribunálu je ušlechtilá, avšak s ICC (Mezinárodní trestní soud) máme ten problém, že jde o nekontrolovaný proces, který neskýtá záruku spravedlivého, věrohodného a nepolitického procesu." Americké výhrady jsou v obou případech oprávněné, Chorvatsko je schopné odsoudit vlastní válečné zločince a myšlenka univerzálního Mezinárodního tribunálu je utopická a nebezpečná.

Pátek 12. července: Klaus a ODS pořádně zkomplikovali život rodící se vládní koalici hned v prvním hlasování ve Sněmovně. Jejich přičiněním se ukázalo, že vládní většina se bude prosazovat s obtížemi (disidenti z ČSSD, kteří v prvním kole nedali hlasy Zaorálkovi, to tentokrát měli snadné, hlasování bylo tajné. Nicméně Špidla i Škromach se dali slyšet, že není zase až tak těžké dobrat se toho, kdo se provinil proti stranické disciplině, a není důvod jim nevěřit.) Komunisté se odhodlali k demonstraci síly, zachovali se opozičně a Zaorálka nevolili ani v prvním, ani v druhém kole. Vypadá to, že společné hlasování obou opozičních stran nemusí být zase až tak neobvyklou věcí a že spolupráce socialistů s komunisty, jíž nás straší ODS, nebude asi jednoduchá.

Také volba místopředsedů byla dramatická a neskončila pro vládní většinu příliš úspěšně. Čtyři z šesti místopředsedů nebyli zvoleni, kazatel Pravdy a Lásky Svatopluk Karásek hřímal proti komunistům, na závěr proběhl dosti zuřivá tahanice o to, má-li se schůze jen odročit nebo ukončit (jen po ukončení může stará vláda podat demisi a být jmenována nová). Tu se už budoucím vládním stranám podařilo prosadit své. Idylické časy opzoiční smlouvy jsou, jak se zdá, ty tam. Čeká nás vřava.

Bitva o Novu pokračuje. Zdá se, že rada pro rozhlasové a televizní vysílání je spíš na straně Železného, ale ji i radu ČT čeká zjevně perestrojka v novém duchu. Veřejnoprávnost v českém prostředí je nerealizovatelná.

Sobota 13. července: Vládní koalice a opozice si navzájem vyčítají nezvolení místopředsedů PS Marvanové, Němcové, Langra a Filipa. Kandidáti ODS nedostali hlasy koalice odvetou za to, že si ODS dovolila proti Zaorálkovi postavit protikandidáta, Filip proto, že si komunisté dovolili Zaorálka nepodpořit. Obojí pak za to, že nepomohli zvolit Marvanovou. Kdyby Marvanová měla dost politické soudnosti, nebyla by vůbec kandidovala (ne proto, že ji nemusí zvolit, ale proto, že si ji koalice tímto způsobem kupuje); hlavní problém je ovšem v tom, že koalice není schopna pořádně prosadit vlastní kandidáty (má přece ve Sněmovně většinu, i když jen těsnou). Infantilní hra na oplátku podle zásady "car nám zasolil, i my mu zasolíme" svědčí o nedospělosti nové vládní garnitury. Opozici (komunisté, ODS) přijde zjevná křivda při rozdílení parlamentních funkcí vhod, zvlášť když se jí dopouštějí ti, co mají plnou hubu poměrného zastoupení.

Ivan Langer prohlásil o Vladimíru Špidlovi, že je to "jeden z nejnebezpečnějších ideologických fanatiků na české politické scéně" a přirovnal ho k Leninovi a Stalinovi. To je směšné a zcela neslušné hysterické přehánění. Ostatně, "pravicová" ideologie ODS je jen zrcadlovým obrazem té levicové, špidlovské. Stejný primitivismus, jen s obráceným znaménkem. Věrohodnost v jednom případě za osmnáct, v druhém za dvacet bez dvou. Novopečený vicepremiér Petr Mareš chtěl zase svého premiéra pochválit a prohlásil, že Špidla dělá věci, o kterých se jindy jen hovoří. Zde se vnucuje analogie s Jirotkovým Saturninem: ten se taky odlisoval od šedého průměru tím, že byl schopen realizovat i to, na co si jiní troufli jen pomyslit (Jako příklad autor uvádí vrhání koblih po kavárenských hostech).

Článek Alexandra Mitrofanova "Politik, který se drží na uzdě" z dnešního Práva by byl dobrou učební pomůckou pro studenty žurnalistiky: totiž jako příklad zcela nezakrytého a nestydatého politického lobbování. Servilní podkuřování novému premiérovi místy nabývá podob, nad nimiž zůstává rozum stát. Podle Mitrofanova lze například při vší slušnosti rozpoznat, že špidlovi jsou "hodnoty propagované ODS odporné" a že v debatách s Klausem dával najevo své hluboké pohrdání soupeřem. To je portrét citově nevyrovnaného a nevychovaného fanatika. Doufejme jen, že pan Mitrofanov přehání.

Švýcarský prezident se chtěl na znamení lítosti v Ufě zúčastnit pohřbu dětských obětí leteckého neštěstí, na němž mají vinu švýcarští dispečeři. Ufa leží v Baškortostánu, který je součástí Ruské federace. Ruské úřady ovšem prezidentovi vzkázaly, že nejsou s to zajistit jeho bezpečnost, a úřady Baškortostánu, že jeho účast je nežádoucí. Křovákům samozřejmě projevy lítosti nestačí. Ukojilo by je, kdyby při smutečním obřadu mohli švýcarského prezidenta napíchnout na kůl. Kdybychom se drželi této logiky, nesměla by na naše území vstoupit ruská noha. My se ovšem téhle logiky držíme, jenomže ne vůči Švýcarům a už vůbec ne vůči Rusům, nýbrž vůči Němcům: těm, které jsme vyhnali, i těm, kterým se to nelíbí. Viz omluva Berndta Posselta v pražské televizi a české reakce na ni. Naše místo je, dnes jako v minulosti, v Ruské federaci. Čechostán - to zní hrdě.

Historická komise při polském Institutu národní paměti potvrdila, že incident v Jedwabném provedli tamní Poláci. Prezident Kwasniewski se ovšem omluvil (výslovně a k věci, ne že si myslí, že by se Poláci měli omluvit) už loni na jaře, loni byl v Jedwabném postaven pomník obětem, na němž stojí, že za akci jsou odpovědni Poláci. Přitom víc než polovina Poláků byla podle průzkumu veřejného mínění proti omluvě a proti pomníku. Je zjevné, že polští politici a historici si počínají jinak než jejich zbabělí a vyčůraní čeští kolegové. Různí demagogové u nás kladou otázku, proč na nás Čecháčky si Němci dovolují, kdežto na Poláky ne. Implicitní odpověď podle nich zní: Poláci jsou silní, dovedou si dupnout, a zpupný Němčour se pak lekne. Ve skutečnosti jsou Poláci lepší, slušnější a statečnější než Češi. Jejich dnešní vztahy k Německu nejsou poznamenány skunkovskou drzostí. Jsou schopni nazřít i své viny a projevit nad nimi lítost.

Poté, co noví ministři v pondělí přijmou od prezidenta své jmenování a složí slib, odjedou korporativně do Lán položit kytici k hrobu T. G. Masaryka. To není domyšleno, měli by jet do Sezimova Ústí položit věnec k hrobu dr. Edvarda Beneše.

Pondělí 15. července: Vladimír Špidla by zřejmě nebyl příliš rád, kdyby jeho bývalý partajní i vládní šéf Zeman zasedl na Libušině stolci (tj. stal se prezidentem ČR). Podle Špidly má být osobnost kandidáta sjednocující, má mít vysokou prestiž a akademický věhlas. Napadá mne jen jedna věhlasná česká osobnost: Dušan Třeštík. Je sjednocující (za normalizace zahříval trpělivě židli vědeckého pracovníka Historického ústavu ČSAV, aby na ní snad náhodou nezasedl někdo horší, tj. choval se jako řádný český občan: ani moc velký odbojář, ani moc velký kolaborant). Jeho názory na Němce, zejména ty sudetské, a na Německo, které zveřejňoval v polovině devadesátých let, splňují povinnou normu českého šovinismu. Navíc nám chce udělat na cestu do Evropy nový národ, ten dosavadní je už docela obnošený. To je nutná záruka vysoké prestiže. Jeho akademický věhlas jistě potvrdí kolegové historici. Takže: Třeštík for President!

Konečně se může veřejnost seznámit s vnitrostranickou analýzou ODS ohledně neúspěchu ve volbách. Některé body jsou opravdu pozoruhodné: např. přílišná otevřenost v nepopulárních otázkách (tj. nedostatek populismu). Jak na to přišli? Rovněž boj na třech frontách (mj. s komunisty) probíhal zjevně často partyzánskou formou, která prostému voliči zůstala utajena (zahrnutí komunistů do celonárodní jednoty v boji za národní zájmy). Závěr, že ODS musí usilovat o vlastní mediální zajištění, svědčí o nepochopení toho, k čemu média jsou: media mají být na praktické politice nezávislá a nemají sloužit jako reklamní agentura politických stran. Pokud jde o dlouhodobý nepřátelský vztah médií k ODS, je pravda, že některé české novináře přepadá amok, jakmile slyší jméno Klaus nebo ODS. Jeden příklad za všechny: Pepa z Hongkongu alias Jiří Hanák; ale mnozí komentátoři Respektu nebo Svobodné Evropy nedokážou mluvit a psát o ODS spravedlivě a s odstupem. Jenže to jsou média pro intelektuály, jejich vliv je velmi omezený. Nejsledovanější české elektronické médium se ke Klausovi a ODS chová víc než vstřícně.

Július Satinský si v MfD pochvaluje upoutávku na Karlovarský filmový festival (vystoupení kabaretní trojice "Tros sketos"); navrhuje, aby se stala znělkou večerního televizního zpravodajství s tím, že v ní budou vystupovat Havel, Špidla a Zaorálek coby naši tři nejvyšší ústavní činitelé. Redakce Událostí se k tomuto návrhu nadšeně připojuje, jen nás mrzí, že Václav Klaus už zase přijde zkrátka. Holt jsme se všichni posunuli doleva.

Úterý 16. července: Prezident Havel prohlásil při inauguraci nové vlády: "Věřím, že tato vláda vytvoří dělný tým, že si získá uznání veřejnosti za své výkony. Věřím a doufám, že bude vládou stabilní, která vydrží ve svém postavení po celé funkční období. Věřím, že bude vládou, která přivede naši republiku do Evropské unie." Vzhledem k jistotě, s níž se prezident zpravidla staví na stranu věcí, které jsou neuskutečnitelné a nemají naději na úspěch, bych se na Špidlově místě třásl. Také Václav Žák snesl v Mladé frontě dnes řadu přesvědčivých důkazů pro to, proč Špidlova vláda bude stabilní. Potíž je, že proti nim je možno postavit řadu stejně přesvědčivých důvodů, proč stabilní nebude, a hlavně: sto jedna hlasů stačí pro relativně klidné období. Takové bylo dopřáno např. Zemanově vládě. Stačí nějaký politický nebo hospodářský otřes, ani malý, ani velký, a většina bude v troskách. Netroufnu si předem odhadnout, zda otřes přijde nebo ne (to se odhadnout vůbec nedá). Navíc si takový otřes a pád Špidlovy vlády v tuto chvíli nepřeji. Proto je dobré si zatím Havlovu víru i Žákovy argumenty jen zapamatovat, aby bylo možné je později připomenout.

Pražským primátorem se do listopadu, kdy proběhnou komunální volby, stal Igor Němec z ODS. Je velmi pravděpodobné, že mu k funkci pomohli i komunisté, kteří si předem nestanovili, jak mají hlasovat. Další důkaz o tom, že (díky ODS) je bariéra kolem KSČM prolomena a probíhá faktická spolupráce, a také ovšem o afinitě mezi ODS a KSČM - přes všechnu okázalou antikomunistickou rétoriku Klausových lidí.

V Mladé frontě Dnes vyšla taky recenze na knihu německého historika o situaci v Sudetech za války s podtitulkem "Klidný hlas historika Volkera Zimmermanna může přispět ke kultivaci vzrušených a bolestných diskusí". Navozuje se dojem, že čeští kritici odsunu vedou nekultivovanou diskusi ("paviáni", jak napsal před časem Martin Komárek), a je zapotřebí rozumbradů, kteří veřejnosti klidně vysvětlí, že se zase až tak moc nestalo. Pokud je při tom možné se odvolat na německé autory, tím lépe.

Středa 17. července: Hlasování o předsedovi a místopředsedech Poslanecké sněmovny je už možné dešifrovat. Zaorálek prošel proti Klausovi až napodruhé a těsně, protože ODS postavila protikandidáta a KSČM pro něho hlasovala. Od obou stran to byla ne úplně neúspěšná demonstrace síly. Odvetou vládní koalice zablokovala kandidáty ODS a KSČM, Marvanová nebyla zvolena zjevně proto, že nedostala hlasy své vlastní strany a sociálních demokratů. V druhém hlasování pak byli zvoleni Langer a Filip, Němcová se patrně stala jakýmsi rukojmím za Marvanovou (signál vůči ODS: nebude Marvanová, nebude ani Němcová). Ve druhém kole pak Marvanová těsně prošla, dá se tedy očekávat, že v dalším hlasování projde Němcová. Aby se tak stalo, musí ovšem dostat také nějaké hlasy vládní koalice. (Pokud je nedostane, bude to ze strany vládní koalice vůči ODS neslušný podraz).

Aby dosáhli toho, že poslanci ČSSD budou hlasovat pro Marvanovou a nevznikne vnitrokoaliční krize, kontrolovali prý předseda a místopředsedové poslaneckého klubu sociálních demokratů hlasovací lístky členů klubu. To je nový, originální prvek v koaličních mechanismech, neslyšel jsem, že by třeba strany Národní fronty po roce 1945 používaly v Národním shromáždění tyto techniky, ale tam se asi nevolilo tajně. Čeká nás demokracie jako řemen, je to neústavní a směšné zároveň.

Čtvrtek 18. července: Evropský soud pro lidská práva zamítl žaloby dvou emigrantů, kterým nebyl restituován majetek, protože kdysi nabytím amerického občanství automaticky přišli o to československé. Soud odmítl přezkoumávat oprávněnost podmínky občanství. České vládní kruhy (exministr a nynější náměstek ministra spravedlnosti Bureš) jásají. Zároveň ovšem Výbor pro bezpečnost a spolupráci v Evropě amerického Kongresu kritizoval americkou vládu, že dost důrazně nehájí restituční nároky amerických občanů na majetek v ČR (a taky ovšem v Polsku, Maďarsku a Rumunsku). Takže potíží zatím není konec.

Unie svobody půjde zřejmě do senátních voleb sama, bez bratrské KDU. Draze zaplacená zkušenost, oč je politická politika lepší a účinnější než nepolitická, oč je politická strana spolehlivější než koalice (a ovšem koalice politických stran víc než hnutí, občanské iniciativy atp.). Aby to US nahlídla, museli ji lstní lidovci oholit o polovinu mandátů.

Místopředseda poslaneckého klubu ČSSD Vlček i předseda KDU Svoboda vyjádřili před reportéry LN přesvědčení, že poslankyně Němcová nyní už bude zvolena místopředsedkyní PS. Kdosi z ČSSD prohlásil, že nezvolení Němcové bylo odvetou za to, že ODS proti dohodě postavila protikandidáta proti Zaorálkovi. Langera prý zvolili zase odměnou za to, že ODS podpořila Kupčovou. Stejně jsem přesvědčen, že Němcová sloužila jako rukojmí za Marvanovou, nezvolení Marvanové by vládní koalici způsobilo obrovské potíže. A pro Marvanovou musel nakonec hlasovat někdo z ODS.

Právní experti tvrdí, že poslanci ČSSD neporušili zákon, když si navzájem před volbou ukázali hlasovací lístky se jménem Hany Marvanové. Zákon by prý byl porušen tenkrát, kdyby na svobodu tajné volby reagovali pod nějakou pohrůžkou. Jenže kde končí dobrovolnost a začíná pohrůžka? Kdo odmítne lístek ukázat, je víc než podezřelý, že nehlasuje podle stranické instrukce a vystavuje se odvetným akcím. Tajné hlasování je od toho, aby se takové nebezpečí odbouralo. Není možné, aby se v případě tajného hlasování někteří rozhodli, že budou hlasovat veřejně, protože tím ohrožují svobodu jiných hlasovat tajně.

Pátek 19. července: V Českém Krumlově se objevily další pseudosudeťácké letáky, tentokrát podepsané "Heimatsfront". Cíl je jako vždy průhledný: vyrajcovat veřejnost a zabránit svobodné diskusi na toto téma.

Jak se dalo předpokládat, Sněmovna včera hladce a na první pokus zvolila poslední místopředsedkyni PS, Miroslavu Němcovou. Ta vytýká odpůrcům ODS ve sněmovně, že jim chybí velkorysost (o paní Němcové před časem prohlásil veřejně jeden z jejích poslaneckých kolegů, že svým "odpůrcům" ze Sněmovny neodpovídá na pozdrav; pokud je to pravda, těžko může brát nadarmo velkorysost). Velkoryse a slušně se ovšem zachoval Němcové spolustraník Langer, ač za to sklidil kritiku. Odmítl zaujmout místopředsednické místo do té doby, dokud Němcovou (která kandidovala na základě mezistranických dohod a poměrného zastoupení) nezvolí. Je to úplně normální reakce, ale nikdo ji tak kupodivu nebere.

Jeden ze tří rakouských "národních advokátů" (Volksanwalt) Ewald Stadler (FPÖ, úkolem národních advokátů je napravovat chyby státní správy) prohlásil, že Rakousko bylo v roce 1945 "údajně osvobozeno", a že je těžké posoudit, zda byl horší nacismus nebo poválečná doba. Výrok si zaslouží analýzu.

Václav Pavlíček denuncuje v Právu arcibiskupa Graubnera (za účast na Sudetoněmeckém dnu) a biskupa Václava Malého (za účast na vzpomínce k výročí Emila Háchy). Vyvozuje z toho, že širším politickým směřováním katolické církve může být úsilí o změnu hranic ČR na ty "druhorepublikové". Člověk by řekl, že úvahy tohoto typu snad ani nejsou možné. A jsou!

Správa Pražského hradu ve spolupráci s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uspořádala na Hradě výstavu "Útěk a exil v umění". Samo od sebe se nabízí mj. i tak říkajíc domácí téma, totiž vyhnání sudetských Němců. Zdalipak je tam taky zastoupeno?

Václav Klaus nevyloučil, že zůstane ve funkci předsedy ODS ještě rok, aby si vychoval nástupce. Pokud má v ODS proběhnout změna k lepšímu, musí to být, jako tomu bylo vždycky a všude, když bylo třeba vystřídat silnou osobnost, jakási vzpoura. Člověk, kterého si vybere autoritativní vůdce, bývá většinou bačkora, někdo, kdo se vůbec nenaučil rozhodovat, protože to za něho doposud vždy dělal vždycky jeho guru. Jinak bych dovedl pochopit, kdyby Klaus setrval ve funkci do zvolení nového prezidenta, protože spousta dobrovolných poradců ODS zjevně počítá s tím, že dekapitovaná ODS bez Klause snadno zabloudí do hradních vod (tzv. pokaslovštění ODS).

Václav Klaus převyprávěl v rozhovoru pro dnešní LN zcela bezděčně školní příklad, velmi názorně dokládající, jak se politikovi nevyplácí hloupě žvanit: "Měl jsem velmi milý rozhovor s redaktorem časopisu Business Week. Když rozhovor skončil a u dveří jsme si podávali ruku, tak jsem s milým úsměvem a řekl: "No co s tím, novináři jsou stejně největší nepřátelé lidstva." Tento ironický výrok on dal do titulku svého časopisu. Tak se měl zrodit můj názor na novináře." Proboha, a co čekal? Odkud bere ten člověk přesvědčení, že ausgerechnet jemu má být dovoleno pouštět si bez zábran pusu na špacír, nota bene před protřelou zahraniční novinářskou fretkou? Klaus taky pokračuje v oblíbené zábavě špiček ODS, totiž v démonizaci Špidly: "Je to extrémní levičáctví, extrémní socialismus, to je věc, která je pro mě hrůzou a která se moc neliší od toho, co jsme zažívali v komunistickém režimu." Jak vidno, neměl se Václav Klaus za bolševika až tak špatně.

Sobota 20. července: Souboj o televizi Nova připomíná zápas dvou matadorů pod plachtou: zatímco Právo tvrdí, že se Železný opět ujal 60% podílu v CET21, Mladá fronta dnes oznamuje čtenářům, že PPF ve spojení s Američany Železného z Novy vyšachovali. Zatím to vypadá, že všechny úspěchy Železného protivníků jsou ryze virtuální povahy.

Rakouský prezident Klestil prohlásil, že Benešovy dekrety nelze zrušit, protože jsou základem české ústavy. Kde, jak a v čem? Klestil by neměl věřit všemu, co mu nakukají vyčůraní čeští politici a diplomaté.

Podle nově zvoleného předsedy sociálnědemokratického poslaneckého klubu Milana Urbana bude ČSSD při jednání o dílčích problémech a novelách zákonů jednat o podpoře i s komunisty a ODS. Grebeníček jim už podporu - ovšem při uskutečňování "levicového programu" - slíbil. Podle něho se prý při volbě vedení sněmovny ukázalo, že vládní většina 101 hlasů neplatí obecně, nýbrž jen případ od případu. Přesnější by bylo: že někdy nemusí platit.

Pondělí 22. července: ČSNS, která zaujímala až donedávna čestné místo nejbohatší ze všech stran s nulovou veřejnou podporou, co jich na světě je (vlastnila prý nemovitosti v celkové hodnotě 250 milionů Kč), se zásluhou svého bývalého předsedy Jana Šuly dostala na buben. Do voleb investovala 37,5 milionů korun, získala 0,8%, tj. přesně 38 655 voličských hlasů. Jeden volič ji tedy přišel na 970 Kč. Pokud by chtěla dosáhnout 5% hranice, muselo by těch voličů být 6,25 krát víc, tj. asi 246 000. To by pak stálo asi 234 milionů. Tolik strana v tuto chvíli už nemá, naopak, přišla o dům na Náměstí republiky (prodala ho za 212 milionů, což by na překonání 5% hranice nestačilo) a trpí asi 137 miliony dluhů. Nové vedení strany hodlá podat na Šulu trestní oznámení. Zdá se, že strana Václava Klofáče a Edvarda Beneše už velkou díru do světa neudělá. S námi nezabloudíte!

Hana Marvanová, která zjevně stane v čele mediální komise parlamentu, bude usilovat o její zrušení (co se nepovedlo s US, podaří se možná zde). Rady mají být odpolitizovány tím, že do nich budou své zástupce jmenovat přímo zasloužilé instituce (fakulty, církve, Akademie věd apod.). Když zvážíme, jak jsou všechny české instituce prolezlé politickým lobbysmem, lze se právem nadít, že to, co se teď děje otevřeně (ovlivňování médií podle politických zájmů), se bude napříště dít skrytě a české dušičky budou mít pokoj.

Úterý 23. července: Někdejší generální sekretář Ministerstva zahraničí Karel Srba, známý z případu Český dům a Štiřín, si údajně objednal nájemného vraha, aby odstranil novinářku Mladé fronty Dnes Sabinu Slonkovou. Dotyčný zabiják se ovšem promptně obrátil na policii a celou věc práskl. Velmi si počkáme, abychom z tohoto podivného příběhu nevyvozovali ukvapené a zbrklé závěry: obraz křehké bytosti, ctnostného novinářského anděla, ohroženého prodejným zvrhlíkem šloufovské garnitury, je natolik kýčovitě svůdný, že by měl být důkladně kriticky prověřen.

Milan Vodička píše v Mladé frontě Dnes o tom, že se Španělé zapletli do hospodské strkanice (o ten ostrůvek u marockých břehů) a Američané pak za ně musí tahat horké kaštany z ohně. Pravda je, že se Španělsko stalo obětí neuvěřitelně drzé marocké provokace, srovnatelné s někdejší argentinskou invazí na Falklandy. Maročané tím, že na ostrově vylodili byť i miniaturní vojenskou posádku, porušili dohodu se Španělskem. Španělé nemohli reagovat jinak, než jak reagovali, jinak by dali najevo, že na sobě nechají dříví štípat (na řadu by pak přišly španělské enklávy v severní Africe a malér by jen eskaloval).

CDU/CSU prý oceňuje nový postoj české vlády k Benešovým dekretům - na základě Svobodova vyjádření, že o těch věcech nehodlá jednat, ale mluvit se o nich může. Svatá prostoto! Svoboda je bude jen o něco šikovněji tahat za nos.

Středa 24. července: Případ Slonková nabývá trošku jasnější kontury. Najatý vrah byl ve skutečnosti policejní konfident. U Srby byly nalezeny dvě pistole, střílecí tužky a fotografie Slonkové s nápisem "likvidace" (ten člověk byl zjevně sklerotický a potřeboval si poznamenat, co to vlastně chtěl). Srbův údajný komplic Tomšovicová prý připravovala i další vraždy (ta osoba se vydávala za právničku, tvrdila, že její zesnulý manžel vlastnil část Versailles, předstírala neexistující jazykové znalosti; i další podezřelý byl léčen na psychiatrii). Srba neplánoval vraždu spolupracovníka a dvojčete Slonkové Kubíka, který pro něho byl stejně nebezpečný. Havel okamžitě požaduje Kavanovu rezignaci z "některých funkcí, které zastává". Podobně Zieleniec, který má s Kavanem nevyrovnané účty za Štiřín (Kavan se naivně domníval, že někdejší Zieleniecův tiskový bleší cirkus je vydržován na základě písemných smluv). V papírovém universu sílí hlasy, aby se sociálnědemokratičtí potentáti veřejně distancovali od Srby i Kavana a dokázali tak svou všeobecnou loajalitu. Ti to většinou ochotně dělají. ČSSD to bez Zemana nebude mít lehké, tenhle případ může jejich aritmetickou převahu ve vládě a v parlamentu dost relativizovat… nebo snad dokonce má?

Lidovci ustoupili US a jsou ochotni jim popustit 15 mandátů. Přitom si nechají své lukrativní obvody a Unii předají ty, kde přes lidoveckou podporu s jistotou prohraje. Spolupráce obou stran připomíná bajku o vráně, lišce a sýru.

České věznice údajně ovládla ruská mafie. Po Karlových Varech ztečena další bašta. Plíživá bratrské pomoc pokračuje, nepohodlné lidi bude zanedlouho stačit dostat na pár dní do vyšetřovací vazby a z vězení se pak dostanou nohama napřed. Přitom můžeme mít dokonalou formální demokracii.

Nakonec jedna malá dobrá zpráva: manželé emigranti, kterým byl za totáče zabaven rodinný domek a prodán pod cenou jakémusi barytonistovi, se domohli svého majetku. To je dobrá zpráva, má však svůj špatný rub. Soudilo se to deset let a poražená strana se opět odvolá, čili ještě nějakých pět let se to povleče.

Čtvrtek 25. července: Kauza Srba se dále utěšeně rozvíjí. Celý příběh svou přízračnou, nevysvětlitelnou blbostí připomíná záhadnou vraždu z Baden-Badenu, kterou kdysi popsal Hans Habe v knize Páni porotci (a kterou předtím zpracoval módní německý spisovatel dvacátých a třicátých let minulého století Jakob Wassermann v románě Případ Mauricius). Jediné, na co se dá v tuto chvíli odpovědět, je, komu aféra prospěje: prohradnímu křídlu ČSSD, Unii svobody a KDU. Zemanovi stoupenci jsou v osobě Jana Kavana hluboce kompromitováni. I sociální demokracie ovšem dostává na srozuměnou, že kvantita (počet mandátů v PS) nemusí tváří v tvář zákulisním intrikám znamenat nic rozhodujícího. Přímo se vnucuje podobnost s případem Bartončík. Ať už byl Miloš Zeman jaký byl, něco podobného by si nenechal líbit. Vyvstává otázka, kde se bude v tom ideálním stavu bez Zemana a vlastně i bez Klause, o němž snili čeští intelektuálové, odehrávat politika. Zdá se, že v kanálech. K případu se ještě vrátíme.

Praha 6 prodává bolševický hotel - bunkr Praha firmě Falcon Capital, údajně napojené na ruskou Federální bezpečnostní službu a zároveň na ruskou mafii. Je sice fajn, že se ta ohavnost dostává do odpovídajících rukou, na druhé straně už nejen Karlovy Vary, ale i Praha. Nejrůznější senilní pseudovlastenci řvou, že na jakémsi hřbitově ve Strašnicích mají být pochováni němečtí vojáci padlí za minulé války. Tohle nikomu nevadí.

Vláda zjevně kráčí vstříc první porážce v parlamentu. Její smlouvu s Vatikánem kritizovali jako ústupek nevěstce babylonské nejen strůjce volebního úspěchu ODS Zahradil a jeho komunistický souputník Filip, ale i sociálně demokratická místopředsedkyně PS Kupčová. Ideovou munici dodává odpůrcům smlouvy Václav Pavlíček, známý nepřítel němectví a římanství. Dojemně se zastává menších církví, které prý smlouvou utrpí. Co na to menší církve?

Pátek 26. července: protikorupční služba šetří na Ministerstvu zahraničí podezřelé případy z doby, kdy tam ve funkci generálního sekretáře působil Karel Srba. Zdá se, že se rozjíždí akce Čisté ruce zinscenovaná tentokrát daleko obratněji, než jak ji kdysi chystal Miloš Zeman. Objevují se podezření na další objednané vraždy. Pozice exministra Kavana se zdá být otřesena.

Unie svobody chystá rozsáhlou sjednocovací akci pravice. Jejím cílem je vytvořit důstojnou protiváhu ODS. I ta by mohla být k integraci připuštěna, pokud by se polepšila a prosvětlila. Integrace pravice je něco, co u nás probíhá už od listopadu 1989. Jejím hlavním výsledkem je neustále rostoucí počet pravicových pidistran.

Helena Vondráčková vysoudila na Janu Rejžkovi omluvu za to, že ji uvedl do vztahu s mafiány. Pan Rejžek měl zjevně na mysli nějakou lobby v oblasti pop-music, aktivní za totáče, prohřešil se však proti druhé části příkazu "buďte prostí jako holubice a opatrní jako hadi". Díky tomu se teď paní Vondráčková může stylizovat do role nevinné oběti bezohledného hrubiána. Zemský ráj to na pohled.

Václav Klaus se nechal slyšet, že za čtyři roky už nejspíš ODS nepovede. Kdyby řekl za deset let a možná, bylo by to totéž.

Sobota 27. července: Aféra Srba vymrštila z křesla náčelníka vojenské rozvědky a otřásá pozicí náčelníka generálního štábu. Zato parlamentní komise nevznikne, prý by beztak neměla žádné pravomoci, které by stály za řeč. Myslím, že je to velká chyba.

Aby nebylo příliš klidno, chystá se bouře v televizním zpravodajství. Změny, naplánované ještě před volbami, nejsou zjevně přiměřené nové politické situaci. Bude asi třeba změnit jejich scénář.

Pondělí 29. července: Premiér Špidla prohlásil, že nevidí důvod, proč by měl exministr Kavan rezignovat na své funkce kvůli případu Srba, nicméně má zvážit. Zda to všechno stihne. Kavan prohlásil, že ho Špidla k ničemu nenutí, ale že zváží, zda si zachová funkci v Konventu EU. Zdá se, že se pracuje na tom, aby se prezident napapal a Kavan zůstal celý. Mezitím se objevily spekulace, že by vraždu Slonkové mohla chystat vojenská rozvědka. Pro Krista Pána, proč by to dělala, snad se nerozjíždí něco jako čarodějnické procesy?

Ministr financí Sobotka odmítl bláznivý polobolševický nápad poslance ČSSD Křečka, Marata českých nájemníků, aby byly neobsazené byty sepsány a pak státním zásahem nuceně pronajaty. Uvedl, že by to byl zásah do ústavou zaručených občanských práv. Tu a tam se z vládních kruhů ozve něco rozumného, to už tu dlouho nebylo.

V právu vyšel neuvěřitelný text Martina Hekrdly. Polemizuje s názory historika Tomeše (a mírněji s názory E. Mandlera) na někdejšího prezidenta ČSR a protektorátu Emila Háchu. Editor Událostí je dalek toho, aby adoroval tohoto nešťastníka: myslím si, že tu funkci neměl nikdy brát, argument, že to by to pak dělal někdo horší, je široká cesta vedoucí do pekla. Nad soudy pana Hekrdly však zůstává rozum stát. Podle jeho slov nevedeme spor o zásluhách Emila Háchy na rozkvětu právní vědy, nýbrž o jeho podílu na úpadku a posléze pádu čs. demokracie a svobody. To, že rozkvět právní vědy je jedna věc a demokracie a svoboda druhá, je typicky komunistická představa. Svoboda a demokracie bez rozkvětu právní vědy je možná jen v bolševickém Disneylandu. V této atmosféře, píše Hekrdla, svým hostitelům s hrdým zdráháním uznal, že nakonec i demokrat "musí přiznati, že (vůdcovský princip) jest reakce, byť příliš radikální, na poznané nedostatky zřízení zastupitelského". Kdyby byl pan Hekrdla jen o trochu málo vzdělanější, věděl by, že stejnou kritiku demokracie v téže době jako Hácha opakoval i Edvard Beneš. Hekrdla dále píše: Pro konzervativní část odboje - cituji historika Václava Kurala - obnova svobody měla být restitucí "českého státu" spíše "s politickými poměry po - než předmnichovskými". Pomnichovská ČSR byla státem málo vábným, avšak nikoli zločinným. "Zjednodušení politického systému" podobné tomu pomnichovskému, ostatně nejprve navrhoval a pak v dohodě s komunisty ve zprzněné podobě uskutečnil zase Edvard Beneš. Demokracie není představitelná bez toho, že zahrnuje svobodu hlásat názory, které ji tím nebo oním způsobem omezují, s vědomím, že ve svobodné a otevřené diskusi vyhraje nejsnáze ten správný. Když se od demokracie odstřihnou krajní polohy, přestává být demokracií. Následují Háchovy kádrové materiály: politik, o němž podával ty nejvýtečnější reference vůdce českých Němců druhé republiky, nacista Ernst Kundt. (Kundtovy reference o Háchovi jsou věcí pana Kundta a ne Emila Háchy). Další kádrový flek: jako předseda Nejvyššího správního soudu rušil právní normy čs. orgánů proti sudetským Němcům, Hekrdla přitom milostivě připouští, že možná to byl výron právního purismu. Purismus nepurismus, jde o to, měl-li Hácha při svém rozhodování z právního hlediska pravdu nebo ne. Hlavním svědkem Háchovy ničemnosti, zbabělosti a věrolomnosti je ovšem osoba nad jiné důvěryhodná, totiž Adolf Hitler (zajímalo by mne, odkud Hekrdla ten citát má). Přiznám se, že tyhle žvásty pana Hekrdly se mi eklují ještě o něco víc než málo důstojná politická dráha Emila Háchy.

Úterý 30. července: V novinách se propírá údajná účast vojenské rozvědky na pokusu o vraždu Slonkové a vůbec na Srbových podezřelých aktivitách. Někdejší náčelník vojenské zpravodajské služby Štěpánek prý Srbu nasadil na ministra pro zvláštní služby Baštu, protože Bašta se tajně sešel se dvěma jeho podřízenými. Musím říci, že je-li to pravda, tak se Štěpánkovi ani trochu nedivím, postup pana Bašty byl v tom případě neslýchaný. Mnozí kriminalisté prý, aspoň jak uvádí Právo, pochybují o Srbově účasti na pokusu o vraždu Slonkové, prý policie potřebovala záminku k razantním akcím při vyšetřování Srbových hospodářských machinací (např. domovní prohlídka) a proto byla spuštěna akce Slonková. Také pan Hrubý, někdejší ředitel zámku Štiřín, už prostě, stejně jako Karel Gott 21. listopadu 1989, nemůže mlčet. Vychází najevo, že po jeho odvolání přijelo na Štiřín "několik zvláštních lidí, kteří naznačovali, že patří k vojenské rozvědce a že vše, co se tam teď děje, souvisí s jakýmsi tajným úkolem". Mezi nimi byla i Tomšovicová. Další člověk se pokusil o přímé zastrašování Hrubého: problém je jen v tom, že pan Hrubý ho odmítá jmenovat. Prý mu rovnou řekl, že by teď několik lidí mohlo přijít o život, a jmenoval v té souvislosti jednoho novináře. Rozpomínání pana Hrubého trochu připomíná rozpomínání svědků v Hilsnerově případě, pouze formou, ovšem. Jedno je zjevné: pokud by někdo byl chtěl rozmetat či aspoň na pár let ochromit českou vojenskou rozvědku, nemohl to udělat lépe, než jak se to stalo v tomto kuriózním případě. Jde vůbec o nějakou Slonkovou, o nějakého Srbu, o nějaký Český dům atp.?

Jiří Hanák je pozoruhodný příklad novináře, kterého hlubinné mindráky vedou k tomu, aby vždycky s neomylnou jistotou vyhmátl pravý opak pravdy. V Právu v souvislosti s případem Srba píše: Vyrovná-li se Špidlova vláda s tímto problémem se ctí, i kdyby se ukázalo, že aféra zasahuje citelně dovnitř největší vládní strany, bude to malá revoluce v politických dějinách republiky. Nevyrovná-li se, budeme dále žít v podvodu. Řekl bych, že právě to by mohlo být intencí těch, co akci rozpoutali: malá revoluce v politických dějinách republiky, která citelně zasáhne dovnitř největší vládní strany. Ovšem s jiným znaménkem, než jaké jí dává Hanák.

Nechápu také, jak je možné, že se v MfD aférou zabývá Sabina Slonková. Vždyť vzhledem ke své (ovšem nedobrovolné) účasti v té věcí nemůže být ani trochu objektivní!

A konečně poslední zpráva, zdánlivě nesouvisející: policejní prezident zřídil dva policejní odbory, které se mají zabývat trestnou činností hlavounů (poslanců, ministrů, krajských hejtmanů atp.) a "trestnými činy proti republice". Ve vzrušené atmosféře slonkiády má taková neslýchaná věc šanci projít. Novináři se obávají, že mají být speciálně, tj. ohleduplně, pojednáváni vlivní a mocní lidé, a to je nemravné. Pravé nebezpečí je úplně opačné: že nakonec půjde o kladivo na nepohodlné a neposlušné politiky a vůbec nekonformní veřejně činné lidi.

Náměstek ministra zahraničí Telička doporučuje vládě, aby v případě, že nám EU vymezí nepřijatelné podmínky, neukončila přístupová jednání v předepsaném termínu, tj. do konce roku 2002. Jaký je tedy rozdíl mezi politikou této vlády a politikou vlády, kterou by ustavila ODS? Takové drzé blafování by se ČR nakonec nemuselo vyplatit (i když zatím vždycky, jak Telička nepřímo sděluje, vyšlo).

Jan Zahradil, strůjce volebního úspěchu ODS, perlí v Lidových novinách. První ˝poklausovský předseda˝ by měl podle něho být člověk, který nebude s Václavem Klausem vstupovat do nějakého válečného konfliktu, ale který s ním umí spolupracovat, a to po všech stránkách. Takoví nástupci mají obyčejně jepičí život, pokud se někdo chce v ODS prosadit, musí to udělat proti Klausovi, jinak to technicky nejde. Nakonec to musel udělat, i když opatrně a šikovně, i Špidla v ČSSD. Pan Zahradil dále nikoliv v žertu prohlašuje: já jsem myslím přece jen poněkud úzce vymezen profesně. Až doposud jsem se zabýval téměř výlučně zahraniční politikou a evropskou integrací. Přesnější by bylo říci rozeštváváním střední Evropy a Evropy obecně a hecováním proti EU. Pan zahradil se obává že by se za Stoiberovy německé vlády česko-německá deklarace mohla stát jenom cárem papíru. Ve skutečnosti se jím stala už v okamžiku, kdy ji česká Poslanecká sněmovna přijala s tím, že si ji vykládá jinak než druhá smluvní strana, a od té doby se znovu a znovu potvrzuje, že o nic jiného než o cár papíru nejde.