2.4.-7.4. 2001

ARCHIV

Městečko s poetickým názvem

Případ, o němž se teď v polských médiích diskutuje se odehrál v městečku Jedwabne na severovýchodě země. Jedwabne, jak Čech jistě vycítí, znamená "Hedvábné". Událost, o níž jde, však nemá s hedvábím společného pranic.

Velká část obyvatel městečka před druhou světovou válkou byli židé. V roce 1939, kdy si Stalin s Hitlerem rozdělili Polsko, se Jedwabne dostalo do ruského záboru. Na dvacet měsíců. Pak ruské okupanty vystřídali němečtí.

Židé z Jedwabného prý s Rusy spolupracovali. Argumentuje se počtem vyvěšených rudých praporů při záboru. Že tu a tam někdo Rusy vítal, se asi nedá vyloučit, židé to v Polsku často nemívali lehké a bolševický antisemitismus byl rafinovanější a skrytější než ten středoevropský: nebylo lehké jej hned prokouknout.

Za osmnáct dní po příchodu Němců proběhl v Jedwabném regulérní pogrom. Židy kamenovali na ulicích, ubíjeli noži, ženy s dětmi topili v řece. Ty, co zbyli, nahnali do stodoly a za živa upálili. Během jediného dne tak bylo zavražděno až tisíc šest set lidí. Spor je v tuto chvíli o to, zda akci provedli místní Poláci z vlastní iniciativy, nebo na německý podnět. Je těžké říci, která z obou variant je horší.

Za komunistické diktatury nebyla vhodná atmosféra na nějakou národní reflexi. Komunisté případ přišili Němcům a nechali v městečku vtyčit pomník "obětem nacistických okupantů".

Po převratu začala vycházet najevo pravda. Rozhodující okamžik přišel v květnu minulého roku. Tehdy vydal historik Jan Tomasz Gross knihu s názvem "Sousedé. Historie záhuby židovského městečka". Od té doby se v polských médiích vede o případu Jedwabne bouřlivá diskuse. Poláci byli zasaženi na citlivém místě. Obraz hrdého národa, trpícího a bojujícího za svou existenci se silnějšími agresory ze západu i z východu, dostal trhliny. Poláci z Jedwabného byli zjevně přinejmenším účastníci masového zločinu, spáchaného na slabších. Národní sebevědomí je vystaveno velké zkoušce.

Spor velmi a nikoli náhodou připomíná české diskuse o zvěrstvech spáchaných v letech 1945-7 na našich německých spoluobčanech. Už samo provedení "akce" připomíná nápadně masakr v Ústí nad Labem. Podobné jsou i argumenty "obhájců národní cti": i zde se objevuje teorie "příčiny a následku": židé kolaborovali s Rusy, nemohli se tedy divit, že je postihla odveta. Nebo se tvrdí, že šlo o německou akci, na níž se podílelo pár polských "kriminálních živlů". Poněkud vyděšení (tentokrát už polští, resp. křesťanští) občané Jedwabného zakládají výbory na obhajobu dobrého jména města.

Potud tedy shody. Je třeba ovšem zmínit i rozdíly, protože ty jsou daleko podstatnější. V diskusi se zcela zjevně prosazuje vědomí o tom, že čest národa, která je v sázce, vyžaduje poznat pravdu jakkoli nepříjemnou, pojmenovat ji a vyvodit z ní politické důsledky. Což se děje. Pomník s falešnou interpretací události byl bez okolků stržen (vzpoměňme si, kolik nesmyslných tahanic o pomníky z bolševického období u nás proběhlo a probíhá). Polský prezident je ochoten se zcela veřejně omluvit (podotýkám, že Václav Havel se našim německým krajanům neomluvil nikdy! Nikdy! Jen mudroval o tom, že bychom snad možná, přece jenom… a jakmile narazil na odpor, nechal toho).

Debatě se tu a tam jistě dá něco vytknout. Nepochybně je hodně na tom, co napsali v Gazetě Wyborczej, totiž že v případě Jedwabneho nejde o zločin Poláků na židech, ale Poláků na Polácích: Poláků křesťanského vyznání na Polácích židovské víry. Měřeno stavem české diskuse o zločinech na sudetských Němcích, je to sice významné, ale přece jen druhořadé upřesnění. Českým postkomunistickým politikům a českým historikům, kteří v drtivé většině buď komunisty byli (v padesátých a šedesátých letech), nebo s nimi kolaborovali (v letech sedmdesátých a osmdesátých) se českou diskusi o sudetoněmeckém problému podařilo dokonale umrtvit. Z tohoto hlediska by pro nás polská diskuse o Jedwabném měla být příkladem a inspirací. Až budou brněnští radní rozhodovat o stanovisku k vyhnání Němců z Brna, nechť si jsou toho vědomi. A měli by si říkat s Masarykem: Čest národa vyžaduje obhájení pravdy! Poláci to zjevně vědí.

8. dubna 2001