Poznámky k době českého disentu 2

První díl přednášky (část I a II) je publikován v předchozím čísle "Událostí". Celá přednáška sestává ze čtyř částí:

I. Všeobecné předpoklady disidentského hnutí od roku 1945 do roku 1989

II. Václav Havel, dopis Husákovi a Charta 77

III. Moc bezmocných a ghetto disentu

IV.Příprava převratu a listopad 1989

III. Moc bezmocných a ghetto disentu

Druhá část textu končí otázkou, jak se Charta 77 mohla dostat ze svého ghetta zpět do národa. Zmíněná otázka se dosud zdá nesmírně závažná a odpověď na ni obtížná. Nicméně jejím vyřešením bylo možno odstranit některé závažné překážky, bránící Chartě 77 v existenci. To se podařilo Václavu Havlovi v jeho nejznámějším spisu "Moc bezmocných". Po letech můžeme snad dobře pochopit šokantnost Havlova řešení: opoziční intelektuálové se podle něho neměli ze svého ghetta vrátit do národní společnosti, protože ta pro ně nebyla dost dobrá. Bylo třeba, aby se nejdřív "polepšila". Nebyla pro opozici dobrá, jelikož reagovala na Prohlášení Charty 77 přinejmenším lhostejně. Že tomu tak je, vyplývá i z toho, jak těsně před listopadem viděl ghetto disentu sám Václav Havel:

"…ten krásně uzavřený a svým způsobem bezproblémový svět našeho paralelního bytí v našich paralelních strukturách, kde nás sice honili, zavírali, dělali domovní prohlídky, ale v podstatě byl ten život svým způsobem jednoduchý, protože jsme znali hranice svého světa…". (Čas. Sport č. 3)

A tak tedy vlastně není divu, že Václav Havel v tehdy proslulém obraze o zelinářích krutě polarizoval národ na nemorální masu obyvatelstva, proti níž stojí hrstka ušlechtilých demokratických intelektuálů.Tuto polarizaci společnosti Havel podal ideologicky jako protiklad "zelinářů", žijících bez základního sporu s nelidským režimem, a propadlých tedy "životu ve lži", a na druhé straně disidentů, to znamená opozičních intelektuálů "žijících v pravdě". Ti usilují s pomocí demokratů v zahraničí o pochopení, že politické poměry v Československu jsou neúnosné. Zelinářovi jde o to začlenit se do řady souhlasících, podlézajících moci, zatímco disidentský život v pravdě je hlavním zázemím jakékoli nezávislé alternativní, to znamená nepolitické politiky.

Jak již řečeno pokud by se měla tato masa "zelinářů", konformních a zbabělých pracujících stát svobodnými lidmi, musela by se podle Havla zásadně, revolučním způsobem proměnit. K tomu však nestačí parlamentní demokracie. Jestliže je někde možno spatřovat perspektivu, pak "v nějaké obsáhlé existenciální revoluci." Jejím "nejvlastnějším prostorem může být jedině lidská existence v nejhlubším slova smyslu. Teprve odtud může přerůstat v nějakou mravní - a nakonec ovšem i politickou - rekonstrukci společnosti.". Tedy k tomu, aby se disidenti spojili s národní společností, musela by se ona - tato společnost - proměnit a přidružit k disidentskému ghettu.

Dosavadní politika nemůže tento převrat uskutečnit. Musí být nahrazena tzv. "nepolitickou politikou", uskutečňující dokonale Patočkovy ideály o nejvýznamnější úloze inteligence a morálky ve svobodných sdruženích . Politické organizace, které se přidržují nepolitické politiky, od té doby až do dneška "realizují" morálku. Potíž je v tom, že morálka jsou normy, kdežto politika je činnost.. Normy však nemohou činnost nahradit i když politika má k těmto normám přirozený vztah. Někdy však morálka supluje za politiku, nejčastěji se to děje v převratových obdobích a - jak uvidíme dále - obvykle to přináší výsledky ne právě pozitivní, mnohdy naopak tragické.

Uvedu příklady činností a vztahů, které byly v té době pro disent příznačné:

1. Změny v "členské základně" (mohu-li to tak říci) Charty 77. Charta byla v té době, kdy existoval silný policejní teror, jediným opozičním společenstvím, a tak lidé, kteří pochopili neúnosnost komunistického režimu, se k ní připojovali, a tím do jisté míry měnili její charakter. Přijímali sice její morální konstrukci, ale chtěli pracovat proti režimu politicky. Mezi aktivisty Charty a jejím původním určením začal narůstat rozpor.

2. Aktivita disidentů se ubírala dvěma směry. Jeden byl soukromý, domácí, to znamená, že existovalo několik středisek (například kolem filosofa Hejdánka), která organizovala schůzky a domácí semináře. Druhý směr byl zahraniční. Chartisté soustavně spolupracovali s Tigridovým Svědectvím a s rozhlasovými stanicemi Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Disidenti jiný účinný způsob k oslovování vlastního obyvatelstva neměli - i když Svobodná Evropa byla až do roku 1988 rušena.

Pokud jde o domácí směr (semináře), zřejmě dosti přispěl k rozvoji vzdělání mnoha chartistů, ponejvíc filosofickému. Ale tato věc má háček. Již od 60. let se mezi českou inteligencí šířilo přesvědčení, že politická aktivita má být podepřena filosofickým stanoviskem. Je to nebezpečná mýlka; od antiky po Heideggera byla filosofie většinou filosofům špatnou rádkyní. U nás tato bludná představa udělala své dílo za listopadového převratu roku 1989, kdy stoupenci OH věřili - kupříkladu - svým vedoucím činitelům, intelektuálům, že politické strany jsou zastaralá věc.

3. Opozice proti režimu byla u nás od počátku levicová a radikální a vývoj v 80. letech tento její charakter jen posílil. Pokud dnes vidíme, že celý společenský a politický vývoj po roce 1989 je pootočen doleva ("pravice" má proti němu pouze hesla), nemusíme se tomu divit. Současná realita navazuje na minulost.

Přece však existovaly ostrůvky - když ne pravicovosti, tedy občanskosti. O jednom takovém mohu hovořit, protože jsem byl jeho členem spolu s Bohumilem Doležalem, Janem Nedvědem, Karlem Štindlem, Milošem Hübnerem a Bohumilem Pechrem. Od roku 1978 jsme "vydávali" ineditní Sborníky, všelijak fušované na tehdejších psacích strojích. V roce 1986, kdy Gorbačovovy perestrojka vedla i u nás k jistému uvolnění, jsme vypracovali opoziční program, který, pokud vím, byl první ne-socialistický u nás. Nechtěli jsme ho zveřejnit, měl být podkladem pro diskusi s disidenty. Nemohu jej zde rozebírat, snad ale je jeho zaměření zřejmé z krátké ukázky:

"Ze souhrnu otázek týkajících se sblížení státu a společnosti patří k nejdůležitějším následující:

1. odstranění rysů konfrontace z veřejných institucí;
2. ústavní úprava česko-slovenské federace;
3. demokratizace orgánů státní moci a správy;
4. záchrana ohroženého přírodního a historického okolí a zaručení jeho ochrany;
5. úprava církevních a náboženských poměrů;
6. aktivizace společenských organizací;
7. decentralizace a demokratizace v oblasti vědy, umění, školství a výměny informací;
8. zákonné zajištění individuálních práv."

Jak je zřejmé z následujícího, občanský opoziční směr se u nás neprosadil.

IV. Příprava převratu a listopad 1989

Vše se změnilo v letech 1985-1986. V soutěžení se Spojenými státy se sovětské impérium dostávalo do stále větších potíží. Nový sovětský generální tajemník Michail Gorbačov se pokusil programem tzv. perestrojky tyto potíže zmírnit. Pokud jde o vztah k sovětským satelitním států, zašel tak daleko, že zrušil tzv. Brežněvovu doktrínu, podle níž směl Sovětský svaz vojensky zasáhnout v každé socialistické zemi, pokud se domníval, že je tam socialismus ohrožen. Gorbačov měl zřejmě iluze o přitažlivosti sovětského druhu socialismu ve Východní Evropě a nebral na vědomí fakt, že sovětské polokolonie jsou umělé režimy a bez příkazů z Kremlu a jeho ochrany nemohou existovat. Sovětské politbyro je přesto posléze ponechalo samy sobě, a tím jednoznačně rozhodlo o rozpadu sovětské říše. My v Československu jsme brzy pocítili postupné uvolnění - dálo se ovšem proti vůli komunistické strany a vlády.

A tak se v polovině osmdesátých let i u nás poprvé zvyšoval počet lidí požadující demokratizaci. Jak postupoval čas, stoupal počet petic protestujících proti nejrůznějším autoritativním akcím režimu, a posléze i počet demonstrací a jejich účastníků. Charta 77, která si, jak víme, sama vstup do politiky uzavřela, alespoň vyzvala občany, aby se zapojili do společenského života, a hlavní chartisté začali spolupracovat s další občanskou iniciativou, která v roce 1987 vystoupila na veřejnost. Byla to naše skupina, založená těmi lidmi, o nichž jsem právě hovořil v souvislosti s vydáváním ineditních Sborníků (konkrétně ji založili Bohumil Doležal, Martin Litomiský, Karel Štindl a já).

My jsme ovšem od počátku usilovali o působení politické. Na rozdíl od ostatních opozičních iniciativ také neopouštěli naši aktivisté svá zaměstnání; chtěli jsme tak dát příklad k běžnému opozičnímu politickému působení jako k něčemu, co se odehrává v rámci zákona. Charta 77 chtěla, abychom se jí podrobili a to pro nás nepřipadalo v úvahu.A tak naše spolupráce s Chartou 77 skončila vlastně ještě dřív než začala. Charta začala místo toho komunikovat s dalšími opozičními skupinami (Nezávislé mírové sdružení, České děti). Ty byly složeny z mladých lidí, a řídily se nejen racionální politickou činností, ale také emocemi. Avšak jejich radikální odpor vůči režimu je vedl ke snaze co nejvíc demonstrovat, což se ovšem režimu ani trochu nelíbilo. Ještě o něco později vznikla Obroda, konzervativní opoziční skupina, složená především z bývalých reformních komunistů. A přibývalo rovněž malých opozičních skupin a iniciativ.

Charta 77 se v této situaci dost dobře nemohla omezit na morální působení a vyřešila to tím, že si pořídila jakousi politickou odnož, HOS (Hnutí za občanskou svobodu, v němž . působili významní disidenti Václav Benda, Rudolf Battěk, Ladislav Lis a další). Bylo zřejmé - a tak se také zpočátku HOS choval - že je to iniciativa, jejímž úkolem bude konkurovat Demokratické iniciativě, popřípadě kazit její akce. Jenže rychlý průběh událostí vedl k tomu, že obě opoziční organizace se sbližovaly a posléze úzce spolupracovaly.

Bylo by teď na místě vylíčit přípravy, průběh, popřípadě i bezprostřední důsledky listopadového převratu. To ovšem přesahuje nejen moje síly, ale především naše časové možnosti. Ostatně já jsem chtěl pohovořit také o naší Demokratické iniciativě, a tak připomenu tato témata několika poznámkami z hlediska Demokratické iniciativy.

1/ Příprava disentu na převrat. V roce 1989 a hlavně v jeho druhé polovině bylo zřejmé, že se sovětský blok rozpadá. Polsko i Maďarsko skončily s vedoucí úlohou strany, a jestliže jsme nechtěli zůstat úplně pozadu, bylo i v Československu zapotřebí podstatně zesílit opoziční tlak. To opoziční hnutí těžko mohlo, protože bylo organizačně roztříštěné.. Demokratická iniciativa navrhla vytvoření Koordinačního výboru opozice, v němž měly být zastoupeny hlavní občanské iniciativy. Koordinační výbor opozice měl usilovat o rychlou a účinnou demokratizaci země, a to tak, aby totalitní režim musel vyklidit pole demokratickým silám. Kupodivu zůstali jsme se svou snahou o koordinaci opozice osamoceni. Každý si hrál na vlastním písečku. Vytvoření koordinačního orgánu považovala za účelné pouze Obroda, kdežto Charta 77 se k tomuto plánu stavěla velice odmítavě. Místo toho připravovala velkou manifestaci-demonstraci na den lidských práv 10. prosince. Předpokládala, že vládní moc bude donucena takovou demonstraci povolit - měla to být demonstrace veselá - její součástí například měly být stánky s disidentskou literaturou -, a že to bude počátek postupného předávání moci; cosi na způsob polských kulatých stolů.

Uvážíme-li že převrat u nás začal 17. listopadu, zvolila si Charta datum 10. prosince opravdu pozoruhodně. Nedávno jsem četl, že prý převrat u nás byl příliš brzy.

Pozn. 2. Pokud jde o Demokratickou iniciativu, chtěla už od jara prosadit celkový opoziční plán. Opoziční síly měly vyvinout tak mocný tlak na vládu, aby byla ochotna vytvořit přechodné demokratizační období, ve kterém by se soudy i výkonné orgány byly povinny řídit demokratickými ustanoveními i duchem Závěrečného dokumentu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z Vídně. Na základě toho mělo k 1. lednu 1990 ukončit činnost Federální shromáždění, a mělo je nahradit Národní shromáždění, ustavené na základě demokratických voleb. To mělo do 1. ledna 1991 vypracovat novou ústavu a nový volební zákon. Takový plán se nám prosadit nepodařilo. A zatímco Polsko a Československo se omluvily Československu za účast na invazi v srpnu 1968 a rozklad sovětského bloku rychle pokračoval, u nás se uskutečňoval jiný opoziční postup. Je to snad neuvěřitelné, ale byl právě opačný: co nejvíc zdržet rozklad režimu, aby vše mohlo probíhat podle plánu a začít demokratizaci až 10. prosince 1989.

Pozn. 3 Obě politické složky disentu, Demokratická iniciativa i HOS však viděly, že vývoj nelze zpomalovat, nýbrž že je třeba ho urychlit. A tak na 21. srpen, výročí srpnové invaze, přichystaly velkou politickou demonstraci. Vyzvaly občany, aby se 21. srpna večer zúčastnili nejen v Praze, ale ve všech větších městech hodinového protestního pochodu, který měl být zahájen dvěma minutami ticha. Není pochyb, že kdyby se tento plán podařilo uskutečnit, umožnilo by to roztroušeným opozičním skupinám i občanům založit svůj odpor politicky: Urychlilo by to a usnadnilo rozpad komunistického režimu u nás.

Nestalo se tak. Václav Havel nehodlal tuto demonstraci strpět. Neřekl z jakých informačních zdrojů vychází, ale prohlásil, že režim hodlá 21. srpna utopit Václavské náměstí v krvi ("učinit z něho Náměstí nebeského klidu"), a za pomoci dalších významných disidentů (Vaculík, Urbánek) se veškerou svou autoritou, zejména projevy ve Svobodné Evropě, zasadil o to, aby se demonstrace nekonala. To se podařilo a obě organizace, DI i HOS utrpěly porážku. HOS učinilo pokání a Demokratická iniciativa zůstala dokonale izolována. Tato naše porážka měla i svou mocenskou stránku, Charta 77 začala likvidovat opoziční organizaci, kterou považovala za konkurenční.

Pozn. 4. DI musela jednat sama a skutečně jednala: 11. listopadu 1989 požádala ministerstvo vnitra o registraci jako opoziční politická strana. To že jsme se prohlásili politickou stranou, mělo netušený ohlas. Během týdne, který zbýval do 17. listopadu, chodily na adresu všech známých disidentů přihlášky na další akce. V zahraničí v tom viděli začátek konce režimu. Mezitím však studenti, znechuceni tím, že disent nic nepodniká, uspořádali 17. listopadu demonstraci na Albertově a průvod Prahou, který skončil krutým policejním zásahem na Národní třídě. Převrat začal.

Z hlediska časového odstupu lze studentskou akci vidět jako jistou českou zvláštnost. Nemohlo být většího důkazu roztříštěnosti české protikomunistické opozice, než byla ta, že studenti nedovolili žádné opoziční skupině účastnit se přípravy na tuto demonstraci. Studenti byli v té době už dosti radikalizovaní (alespoň někteří z nich), ale sami nedokázali zbavit komunisty moci.

Pozn. 5. Po létech dobře vidíme a nikdo o tom nepochybuje, že opozičním skupinám nebylo dáno "porazit" komunistický režim; režim se v listopadu 1989 v podstatě sesypal sám. Neměl jaksi vůli dál žít, protože nevěděl, podle čeho by se měl řídit. Moskva byla daleko. Opozičním skupinám nicméně připadl důležitý úkol, a to převzít moc. Podle toho, jakým způsobem si přitom počínaly, vytvořily modelové chování pro další vývoj, který pokračuje dodnes.

Přebírání moci uskutečňoval Václav Havel jako přední (a nejznámější) činitel Charty 77. Charta 77 ovládla hnutí Občanské fórum, které vzniklo doslova přes noc a jehož většina se později přidala ke straně, ke Klausovu Občanské demokratické straně. Zbytek vládl v zemi pod názvem Občanské hnutí. To ve volbách roku 1992 zkrachovalo a zbyl pouze Havel jako prezident a symbol demokratického převratu. Nicméně přetrvaly a přetrvávají vzorce chování a jednání, které byly pro Občanské fórum konstitutivní. Některých podstatných si všimneme.

- Občanské fórum bylo hnutí zpočátku zcela neorganizované a později organizované pouze horizontálně; chyběly vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Ale také horizontální rovina byla ledasjaká. Jak se dnes neodváží nikdo popírat, jednotlivé skupiny opozice se začaly domlouvat na společném postupu teprve po 17. listopadu. Je to zcela přirozené, uvážíme-li že jediná politická doktrína, kterou se OF mohlo řídit, byla nepolitická politika. Byli jsme přítomni jejímu rozpuku v OF. Hned 20. listopadu jsem šli s Bohumilem Doležalem jako představitelé Demokratické iniciativy do galerie U Řečických, kde bylo dočasné sídlo Občanského fóra (než se přestěhovalo do Aurory v ulici 28. října) - a nechtěli jsme věřit svým očím. Kromě vedoucích chartistů a disidentů tu byla neuvěřitelně velká část lidí, které jsme neznali a z nichž některé nebylo obtížné identifikovat na první pohled jako arivisty - lidi, kteří vycítili příležitost k co největšímu osobnímu uplatnění. Zpočátku Václav Havel nevěděl, co si s takovým nesourodým ansámblem počít, ale brzy zjistil, že toto revoluční shromáždění jej bez odporu následuje, poslouchá a přijímá pouze takové závěry, které požadoval nebo o něž stál.

Samozřejmě, že zcela amorfní shromáždění by v oněch historických dnech nemohlo dělat vůbec nic, natož řídit přechod moci z rukou komunistické strany. Bylo proto přirozené, že se hned zpočátku volily hlavní komise a výbory Občanského fóra. Hlavní, takřka veškerou moc soustředil ve svých rukou tzv. krizový štáb pod Havlovým předsednictvím. Václav Havel tak od počátku získal, dalo by se říci hegemonii.

- Občanské fórum bylo silně ovlivněno politickými pozůstatky z předlistopadové doby. Především: komunisté lidem čtyřicet let vtloukali do hlavy, že jednou z největších nedostatků první republiky a jakýchkoli demokratických poměrů byla pluralita politických stran. Na rozdíl od pluralitní demokracie má být podle komunistů strana jen jedna - pro vyvolené (fanatiky a kariéristy), ostatní se mají starat o své. Samozřejmě, že každý přijímal tuto hrůznou totalitní ideologii poněkud jinak, nicméně celkově vytvořila psychickou bariéru proti stranám. A což teprve když přišli chartisté a Václav Havel s tím, že strany jsou antikvovaná nemravnost a že opoziční instituce nesmějí působit politicky, nýbrž jen morálně?

Avšak Občanskému fóru nevadily všechny strany. Ve stranách Národní fronty, které byly diskreditované, nevidělo konkurenci a nijak proti nim nezasahovalo. Vadily mu pokusy o založení nových, demokratických stran. Ty byly součástí Občanského fóra (každý, kdo chtěl veřejně působit, musel být v popřevratové době členem Občanského fóra) a OF je znemožnilo tím způsobem, že jim neposkytlo žádné hmotné prostředky a uvěznilo je v tzv. politické komisi (byl jsem v ní také), kde představitelé demokratických stran mohli hovořit - a to bylo všechno.

- Zvláštní vztah mělo Občanské fórum a Václav Havel sám ke komunistům. To bylo dáno jednak tím, že mnoho reformních komunistů bylo příslušníky Charty 77, jednak okolností, že komunistická strana, jejímž členům šlo v dané chvíli pouze o přežití, mohla být demokratickému hnutí po formální stránce užitečná. Bývalý místopředseda Adamcovy vlády Marián Čalfa se Havlovi nabídl, že obstará formální stránku převratu a Havel nabídku přijal. Za to ho komunistické Federální shromáždění zvolilo prezidentem a komunisté prošli nerušeně sítem sametové revoluce. Spolu s OF a stranami Národní fronty vytvořili nepsanou, ale pevnou koalici - a výsledky dnes vidíme, kam jen se podíváme.

V této souvislosti si nemohu odepřít poznamenat, že Občanské fórum odmítlo prohlášení, které po policejním zásahu na Národní třídě vydalo vedení Demokratické iniciativy. Říká se v něm mimo jiné:

"Soudnost a svědomí (…) velí, aby současná vláda odstoupila a ještě předtím umožnila přechod k demokratičtějšímu a humánnějšímu způsobu vládnutí.

Žádáme současnou vládu, aby se to stalo takto:

nechť vláda odstoupí k 25. listopadu 1989;

nechť do té doby uskuteční rozhovory a na jejich základě uzavře dohodu o vytvoření přechodné vlády občanského soužití.

Tyto rozhovory má vláda vést:

s Alexandrem Dubčekem a představiteli státu před ozbrojenou invazí 21. srpna 1968,

s Václavem Havlem a dalšími představiteli nezávislého opozičního hnutí.

(…)

Současné vláda ČSSR nechť ještě před svým odstoupením navrhne ústavní zákon, jímž se k 1. 2. ukončí činnost Federálního shromáždění, a nechť rovněž slavnostně prohlásí absolutní platnost občanských práv …

Vláda občanského soužití pak jako jeden ze svých prvních kroků předloží Federálnímu shromáždění do 15. 12. 1989 nový, demokratický volební zákon, na jehož základě pak bude k 1. 2. 1990 zvoleno Ústavodárné shromáždění ČSSR."

- Znemožnění nových politických stran mělo ovšem důležitý vedlejší důsledek. Listopad 1989 vytvořil národní jednotu. Tu vedlo Občanské fórum, které si na základě této jednoty vytvořilo z komunistů a stran Národní fronty napůl spojence. A kde že byl nepřítel? Přestože zpočátku OF tvrdilo, že ono samo bude trvat jen do prvních demokratických voleb a za tu dobu se mohou připravit k činnosti a k volbám nové strany, svůj slib porušilo. Nepochopilo, že národní jednota je křehká a dočasná a rozhodlo se, že bude hnutím trvalým, které bude kandidovat ve volbách. Nové demokratické strany (KDS a LDS, jak se přejmenovala Demokratická iniciativa) považovalo OF za konkurenty a LDS dokonce za nepřátele. Václav Havel to nedávno potvrdil, když v rozhovoru pro Mf DNES, řekl, že jsme "zlobili".

Samozřejmě, že Občanské fórum neudělalo všechno jen špatně. Převzalo moc od komunistů a uvedlo stát na dráhu demokratického rozvoje. Vážné politické chyby, které dnes kolem sebe všude vidíme, jsou ze značné části logickým důsledkem postkomunistického stavu společnosti. A rovněž vyplývají z omylů a prohřešků, kterých se dopustilo Občanské fórum a celé disidentské hnutí.

E.M.