Poznámky k době českého disentu

Abychom pochopili společnost v době, ve které disidenti oponovali režimu reálného socialismu, musíme se nejprve - i když jen nakrátko - vrátit až k letům 1945-1946, kdy se po nacistické okupaci obnovovala Československá republika. Kořeny disentu sahají až tak daleko do minulosti. Přinejmenším. Můj referát se skládá z následujících částí

I. Všeobecné předpoklady disidentského hnutí od roku 1945 do roku 1989

II. Václav Havel, dopis Husákovi a Charta 77

III. Moc bezmocných a ghetto disentu

IV.Příprava převratu a listopad 1989

I. Všeobecné předpoklady disidentského hnutí od roku 1945 do roku 1989

Československá republika se od roku 1945 obnovovala v ovzduší všeobecné euforie z národní svobody, v politickém klimatu, které přálo uskutečňování velmi radikálních plánů první vlády a prezidenta Beneše. Ty počítaly s tím, že po válce několik stran (národně socialistická, sociálně demokratická, lidová, slovenská demokratická a komunistická), bude řídit nacionální a socialistickou revoluci. Tato revoluce vytvořila základ politického, hospodářského a demografického půdorysu, v němž jsme žili donedávna: bylo odsunuto třímilionové německé etnikum, byly zestátněny velké podniky a majetky a stát připoután k Sovětskému svazu. Převzetí moci komunisty v únoru 1948 na tom změnilo pouze to, že část národa chápala komunistickou moc jako zradu opravdového socialismu. V představách národa socialismus byl a zůstal nejdokonalejším politickým režimem.

Pozoruhodným způsobem to v červnu 1967 z tribuny IV. sjezdu Československého svazu spisovatelů charakterizoval jeho hlavní řečník, Ludvík Vaculík:

"A zatím uniká do času to, co jediné je hodno všeho patosu všech, to je ten sen o vládě, která bude totožná s občanem, a o občanu, jenž si vládne téměř sám. Je uskutečnitelný ten sen? Na cestě za tímto snem, k němuž naše národy mířily z hloubky svých dějin, prošli jsme body dílčích úspěchů. Jedním z nich byl i vznik samostatného Československa (…) /Tento státní útvar/ nenashromáždil v cítění a myšlení svých občanů žádnou významnou averzi k ideálům socialismu uskutečnitelným v druhé etapě státního vývoje. Kontinuita představy o státě sociálním se po válce proměnila přímo v program socialismu.…" (Zvýraznil E. M.)

Vaculíkova slova nás přenášejí do šedesátých let. To už Československo mělo za sebou obtížná padesátá léta. To znamená socializaci vesnice, konfiskování úplně všech živností a řemesel, a především velké politické procesy s "nepřáteli" (Milada Horáková) i s čelným soudruhy, zejména proces s Rudolfem Slánským. Také ale státní bankrot (měnová reforma).. Počátkem 60. let přispěly počínající potíže výroby ke krizi režimu, jehož symbolem byl první tajemník KSČ a prezident republiky Antonín Novotný. V polovině 60. let již mnozí intelektuálové chápali rozpor mezi podobou tehdejšího socialismu, řízeného diktaturou KSČ, a ideálním socialismem, k němuž se upínaly naděje většiny společnosti. Na tomto ideovém základě se v roce 1968 uskutečnil pokus o demokratickou reformu československého socialismu. Byl krátký, bez koncepce a bez uvědomělého řízení. Uvolnil však svobodu projevu, která logicky musela vést k dalekosáhlým důsledkům. Není divu, že Sovětský svaz v srpnu 1968 tento vývoj zlomil invazí do Československa Nicméně myšlenku na uskutečnění ideálního socialismu nebylo možno odstranit tanky. Ještě v prosinci 1968 o tom psal Milan Kundera:

"Pokus vytvořit konečně (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, to byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku opět ve středu světových dějin adresovali světu svou výzvu.…

Smysl československé výzvy byl…: ukázat, jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu…Tato československá výzva platí…" (Milan Kundera, Český úděl, Listy, 19. 12. 1968)

Opravdu, mezi intelektuály byla běžná představa, že Československo pro svůj důsledně socialistický charakter stojí v čele světového dění. Běžný, tehdy většinový názor pochopíme z článku Roberta Kalivody v Literárních listech. Podle Kalivody u nás probíhal vývoj socialistické společnosti ve dvou obdobích. První období je deformovaný socialismus (stalinismus). Komunistická strana Československa, píše Kalivoda, se však "stala onou silou, která uskutečnila rozhodující obrat v zemi a stala se (…) vedoucí silou v procesu, jehož smyslem je uskutečnění socialistické demokracie" (druhé období). Tento československý vývojový proces má podle Kalivody historický, světový význam. Tak smýšlelo mnoho intelektuálů, nakloněných zásadním společenským reformám.

V tomto smyslu byly nejdůležitější - zvláště později pro disent - myšlenky filosofa Jana Patočky. Bez pochopení jeho politických idejí (nikoli filosofie, ta s tím nemá mnoho společného) nelze pochopit to, co se odehrálo koncem 70. let.

Jan Patočka byl v šedesátých letech čelným představitelem ne-stranického hnutí, které vycházelo z marxismu a na jeho základě usilovalo o ideovou obrodu společnosti. Doslova v předvečer Pražského jara 1968 veřejně označil za základní pozitivní perspektivu české filosofie marxismus. Napsal ještě další články, které shrnul v knížce O smysl dneška (vyšla roku 1969 a cenzura ji zkonfiskovala).

V nejzávažnějších statích tu Jan Patočka rozvíjel neomarxistické pojetí proměn současného světa. Říká, že naše doba už vývojem vědy a techniky odstranila dosavadní "materiální nasazení". V důsledku toho vzejde zrušení třídního rozkolu lidstva nikoli z masy proletářů, jak předpokládal Karel Marx v 19. století, nýbrž z masy inteligence a z jejího spojení v jednotu s celou pracující třídou. Počátky této doby, kdy zavládne hegemonie progresivní vrstvy společnosti, tj. inteligence, spatřoval Patočka ve studentských bouřích, násilnostech a výtržnostech, které tehdy otřásaly západním světem. V této souvislosti také připomínal čínskou kulturní revoluci. V blízké budoucnosti však podle něho poutem a podstatou, jíž se bude řídit inteligence a podle ní celá společnost, je vědecká morálka. Nezapomeňme na tyto myšlenky, zejména na podstatnou úlohu morálky. Je pro český disent neobyčejně závažná.

Časové omezení mi nedovoluje líčit, jak s pomocí Sovětů byl v roce 1969 nastolen Husákův diktátorský režim a jak se mu podařilo dosáhnout toho, že obyvatelstvo jej přijalo. Připomenu pouze, že Husákova tzv. normalizace to činila nejprve policejní brutalitou, prověrkami a soudními procesy s odpůrci normalizačního režimu, ale také zvýšením životní úrovně, politickým rozdělením obyvatelstva na Čechy a Slováky a posléze tím že lidem poskytla část velmi důležité osobní svobody.Tehdy vznikla chalupářská subkultura. Ve státě zavládlo bezčasí, typický stav totalitního režimu.

Pro počátek disentu je důležité, že režim působil násilně, ale také ještě mnoho dalších významných věcí. Zvláště důležité bylo, že - kromě Františka Kriegla - činitelé celé vedoucí garnitury reformního komunismu z jara 1968, jimž stále ještě mnoho lidí důvěřovalo, se jako správní komunisté podvolili Sovětům a jejich pomahačům. Spolu s mocí odevzdali československé obyvatelstvo Husákovi a jeho normalizátorům, jako by národ sestával z poddaných a jako by prosovětští dogmatici byli stoupenci reforem. Socialistický pořádek byl obnoven a občané pacifikováni na základě konsenzu mezi vládou a obyvatelstvem. Ten byl založen na víře velké části veřejnosti, že autoritativní komunistický režim je v Československu usídlen navždy a že právě a jenom za vlády poststalinských komunistů lze uchovat nejdůležitější rysy socialistického uspořádání společnosti. Většinou lidé uvěřili i tomu, že proti nepřátelům je třeba použít násilí.

Nelze se divit, že přežívající skupiny opozičního hnutí byly potlačeny. A co tedy měli v politickém smyslu dělat tzv. obyčejní lidé? Pro národ vytváří programy a projekty inteligence. V první polovině 70. let jako by se ztratila.

II. Václav Havel, dopis Husákovi a Charta 77

Ve skutečnosti opoziční inteligence přetrvala. Ohlížela se sentimentálně nazpět, k jaru roku 1968 a byla již tím samým dezorientovaná a dezintegrovaná. Teprve nová optika, jejíž základ položil Václav Havel v dubnu 1975 v Dopise Gustávu Husákovi, umožnila změnu a vzájemnou komunikaci uvnitř vznikajícího opozičního hnutí. Pokud odpůrci režimu tuto optiku nesdíleli, těžko se mohli dohodnout. Znám to i z vlastní zkušenosti. Členové redakčního kruhu bývalé Tváře se pokusili v polovině sedmdesátých let obnovit Tvář jako ineditní tiskovinu, a tento pokus ztroskotal. Nešlo o technické věci; nedokázali jsme se shodnout; každý z nás se po roce 1969 vyvíjel zcela jiným směrem. Někteří po svém, jiní podle vodítka, které jim poskytl právě Václav Havel Dopisem Husákovi.

Československou společnost popsal Havel v Dopise Husákovi jako společnost silně krizovou. Konstitutivním prvkem této krize je strach. Lidé se bojí násilných akcí režimu, a místo víry v možnost nápravy společných věcí se strachují o sebe a o rodinu. V důsledku toho je tato komunita zlhostejnělá; totální ovládnutí společnosti úplně potlačilo její vnitřní diferencovaný rozvoj, a tak se za pomoci režimu dostávají do popředí lidé ochotní hlásit se k čemukoli, když jim to přináší užitek. Lidé bezpáteřní a bezzásadoví, ochotní z touhy po moci a osobním prospěchu udělat cokoli. Zbytek se ze strachu přetvařuje a spolupracuje s režimem.

Křivdili bychom Havlovi, kdybychom popřeli, že dopis Husákovi obsahuje množství bystrých postřehů týkajících se tehdejší společnosti. Nepřekročil ale (a nechtěl překročit) Patočkův ideál socialismu. Z odstavce, ve kterém vytýká Husákovi řadu nesplněných socialistických cílů, je vidět, že v ně sám věří:

"Kde ale ve skutečnosti zůstal člověk komplexně, harmonicky a autenticky rozvíjející svou osobnost? Člověk osvobozený ze zajetí odcizujících společenských aparatur, mystifikované hierarchie životních hodnot, zformalizovaných svobod, z diktatury majetku a z fetišizující moci peněz? Člověk plně se těšící ze sociální a právní spravedlnosti, povznesený ve své lidské důstojnosti a navrácený sobě samému? Místo svobodného spolurozhodování hospodářského, svobodné účasti na životě politickém a svobodného duchovního rozvoje je člověku nakonec nabídnuta možnost svobodně se rozhodnout, který typ ledničky či pračky si pořídí."

Václav Havel tedy navazoval na politické myšlenky Jana Patočky a domníval se, že za socialismu lze člověka osvobodit ze zajetí odcizujících společenských aparatur, mystifikované hierarchie životních hodnot, zformalizovaných svobod, z diktatury majetku a z fetišizující moci peněz.

Podstatný pro další vývoj Havlovy politické osobnosti a pro celý disent je ovšem nejen socialistický základ jeho politické víry, ale také přecenění úlohy strachu v tehdejší společnosti. Jak jsem se už snažil naznačit, konsenzus Husákovy vlády a obyvatelstva byl založen na mnoha důležitých předpokladech. Jestliže však, jak to napsal Havel a po něm tomu věřili disidenti, jsou lidé disciplinovaní jen proto, že mají strach z režimu, vyplývalo toto mínění z iluze, že obyvatelstvo by bojovalo za reformy, ale pro strach z režimu nemůže. To byla pravda zhruba tak z jedné desetiny. O úloze strachu pro posouzení, jak se chovalo obyvatelstvo, pojednal už v roce 1990 velmi dobře Petr Rezek ve stati Pohled na Václava Havla zdola. Obhajoval a obhájil prostého člověka:

"Jednání, které má pozitivní cíl, jako je klid a mít od všeho pokoj, se podstatně liší od jednání ze strachu, byť ze strachu, že o klid přijdu". Prostý člověk "stojí nejníže…v hierarchii moci, vykonává nejméně rituálu, pociťuje nejméně strachu; strach je podle mne pociťován spíše nahoře, dole je pociťováno jakési vyrušování z klidu…"

Z názorů Petra Rezka tedy vyplývá opak toho, co ze závěrů reformních komunistů a opozičních intelektuálů v 70. letech. Ti se domnívali, že je třeba dát patřičně silný impuls a že to stačí, aby národ narovnal páteř a vypořádal se s nenáviděným režimem. Nicméně iluze mají často charakter jakési sociální rozbušky. Havlovy myšlenky v Dopise Husákovi podpořily sjednocení nejangažovanějších odpůrců režimu (Pavel Kohout, Ladislav Hejdánek, Jan Patočka, Jiří Němec, Zdeněk Mlynář a další). Během tohoto sjednocování se pokusila skupina významnějších intelektuálů ovlivnit probíhající soudní proces s undergroundovou skupinou Plastic People prohlášením, které jeho signatáři rozeslali i do zahraničí. Měli úspěch, režim chtěl uchovat vnitropolitický klid, a tak byly rozsudky na tehdejší dobu mírné. Celá česká opozice v tom viděla své vítězství a dospěla ke svému nejtěžšímu omylu, totiž že Husákův režim je slabý. Tímto omylem nesmírně ublížila sama sobě. Výhodné pro ni bylo pouze to, že základna Plastic People, český underground odložil dosavadní apolitičnost a přidal se k opozici, tehdy většinou k bývalým reformně komunistickým funkcionářům.

Česká opozice se cítila vnitřně posílena. Navíc se domnívala, že její požadavky budou mít účinnou zahraniční podporu. A tak značná část intelektuálů - osmašedesátníků (byli to většinou reformní komunisté) - dospěla k přesvědčení, že nastala vhodná příležitost k vystoupení proti normalizačnímu režimu. Přitom nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že celé Československo je řízeno vedoucí úlohou strany. Paradoxní je, že to opoziční činitelé až moc dobře věděli a v Prohlášení Charty 77 zdařile vedoucí úlohu strany charakterizovali:

"Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců (…), přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem." (Zvýraznil E.M.)

Obyvatelstvo ale také až příliš dobře vědělo o vedoucí úloze strany. Uvidíme dále, že závěr prostých lidí z poznání této skutečnosti byl opačný než závěr disidentů: když je v české společnosti vše zorganizováno a zařízeno na základě vedoucí úlohy strany, nelze si s tím v dané situaci nic počít. Osmašedesátníci o rozpoložení obyvatel neměli tušení a spolu s několika významnými občanskými aktivisty (Patočka, Havel, Hejdánek) a aktivisty undergroundu byli přesvědčeni, že prostí lidé nenávidí režim právě tak jako oni. Byli přesvědčeni, že obyvatelstvo opoziční aktivity silně podpoří.

Výsledkem této fikce byl vznik Prohlášení Charty 77, petice a akce levicově radikální. Prohlášení se odvolávalo na mezinárodní pakty OSN o lidských právech - které ratifikovalo Federální shromáždění a v říjnu roku 1976 otiskla Sbírka zákonů - a žádalo od policejního režimu plnění všech norem uvedených v těchto paktech. Těchto norem bylo nadmíru . Upozorním jen na některé z nich:

Právo na svobodu projevu - odst. 4..

Právo na přijímání a rozšiřování informací. - odst. 8

Svoboda náboženského vyznání - odst. 10

Právo na svobodu sdružování - odst. 11

Právo podílet se na vedení veřejných věcí - odst. 11

Právo na svobodu odborů - odst. 11

Právo svobodně opustit svou zemi - odst. 14

Po deseti letech od potlačení pražského jara 1968, v době vrcholícího policejního režimu tedy požadovali autoři Prohlášení platnost obou paktů OSN o lidských právech, jinak řečeno vytvoření demokratické společnosti. Navíc ustavili organizaci - Chartu 77 -, která sice neměla být základnou k opoziční politické činnosti, měla však požadavky Prohlášení Charty 77 prosadit. Jako mluvčí tohoto prohlášení, které znamenalo zřetelné vyhlášení války normalizačnímu režimu, byli pověřeni prof. Dr. Jan Patočka, Václav Havel a prof. Dr. Jiří Hájek.

Režim sáhl proti chartistům k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu po Prohlášení Charty 77 spíše jako za výjimečného stavu. Na nějakou dobu ovládl celou společnost opravdový strach; nyní, v tuto chvíli jej režim potřeboval, aby mohl před občany zamlčet text Prohlášení Charty 77. O něm a jeho obsahu tedy řekl občanům - sám a prostřednictvím protiopoziční tzv. Anticharty - pouze tolik, že je to proklamace nepřátelská a ničemná. Pracující se obávali teroru, většinou zpanikařili a byli rádi, že s tím vším nemají nic společného

Zato sama Charta 77 se dostala do patové situace. Ocitla se bez podpory obyvatel a účinné pomoci ze zahraničí, a přesto požadovala, aby se autoritativní policejní režim, mocně střežený Sovětským svazem, sám od sebe přeměnil v demokratický stát. Byl to utopický, předem prohraný zápas, a tak chartisté pod policejním nátlakem sáhli k úhybnému řešení. Prohlášení Charty 77 označili za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že "…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter".

Brzy poté, vysílen policejními výslechy, Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální polo-organizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost a vedly ji k tomu, aby se uzavřela do ghetta. V něm se sbližovali občanští bojovníci za lidská práva s politicky naivním undergroundem a s bývalými reformními komunistickými funkcionáři. Již při svém vzniku získala Charta 77 radikálně levicový charakter

Vstup chartistů do ghetta znatelně rozdělil dobu normalizace na dvě období. Po prvním, v němž byla opozice dezorientovaná a dezorganizovaná, byla již v druhém období, po Prohlášení Charty 77 - až do Gorbačovovy perestrojky - myslitelná jedna opoziční polo-organizace, Charta 77. Nesměla se ovšem plést do politiky. Existence tohoto volného sdružení přesto visela na vlásku, a tak se mluvčí Charty 77 neustále obraceli do zahraničí s žádostí o morální podporu. Na druhé straně se Charta 77 odchodem do ghetta odloučila od "normálních" občanů a jejich všedních radostí i starostí. Opozice se neorganizovaně oddělila od národa a vznikla otázka, jak se do něho vrátí.

(Dokončení)

E.M.