 |
|
|||||||
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
13.12. - 18.12.2004 |
|
ARCHIVBenešovská legenda (dokončení)Zmínil jsem se o výkonu Edvarda Beneše na mírové konferenci po první světové válce, jímž se zasloužil o vytvoření demokratické Československé republiky v těch hranicích, jak ji známe do roku 1938. Tento stát byl nikoli rozsahem, ale svým uspořádáním říší, mnohonárodnostním soustátím řízeným z jednoho centra. Vládnoucím národem byli Češi a k nadvládě nad Němci a Maďary, připojenými násilím, měl přispět tzv. čechoslovakismus, podle něhož byli Slováci součástí českého národa. Po Mnichově, jímž hitlerovské Německo rozbilo Československo, dr. Beneš abdikoval, odjel do emigrace a v r. 1940 prohlásil sám sebe prezidentem, a to s odůvodněním, že první republika nikdy nepřestala existovat,. To byl krok k legendarizaci vlastní osoby. Následovaly kroky další, které vždy měly konkrétní věcný smysl. Dr. Beneš ustavil v Londýně československou vládu a poradní sbor s názvem Státní rada. Navázal styky s předáky komunistické emigrace v Moskvě a v prosinci roku 1943 odjel do Moskvy podepsat československo-sovětskou smlouvu. Stalin i moskevští komunisté akceptovali jeho projekt poválečné revoluce, který vycházel z vyhnání Němců a Maďarů. Na ně navazovalo vyvlastnění velkých a větších podniků v Československu. Vše měla řídit vláda omezeného množství stran s vyloučením opozice. * * *Vládní program. Benešův plán na poválečnou revoluci bylo třeba propracovat. Udělali to nikoli politici z londýnského exilu, ale komunisté, a předložili vytvořený program ostatním stranám Národní fronty jako program první československé vlády .Tolerance dr. Beneše ke komunistům se nám může dnes zdát těžko pochopitelnou. Ale v zásadě nepochopitelná není. Především Edvard Beneš byl socialista, chtěl první republiku obnovit v "socializujícím se" (pozor, nikoli v komunistickém!) vydání. Za další nutně potřeboval spolupráci komunistů a Sovětského svazu pro uskutečnění poválečné revoluce, zejména pokud jde o vyhnání Němců. Ale byla tu další nepříjemná okolnost, jíž si byl Edvard Beneš velmi dobře vědom. Věděl, že po válce bude mít ve střední Evropě rozhodující vliv Sovětský svaz a že také v Československu bude svou mocí (i vojenskou, bude-li toho třeba) podporovat komunisty. To jen zvýrazňovalo jeho nechuť dostat se s komunisty do sporu a zvyšovalo ochotu s nimi spolupracovat. Košický vládní program tedy rozváděl Benešův projekt. Byly v něm ovšem i věci nové nebo částečně nové. Tak hned začátek, který obsahoval oslavu Rudé armády a neblahé zjištění, že se česká armáda svou výzbrojí i organizací připodobní armádě sovětské. Dalším krokem "vpřed" mělo být nahrazení nacistické správy vládou demokratických orgánů. Obecně vzato to bylo samozřejmě pozitivní, nicméně pro budoucnost byl velmi důležitý charakter těchto orgánů. Již ve vládním programu příliš demokratický nebyl; prvorepublikové správní orgány měly být nahrazeny "lidem volenými Národními výbory". Ty měly v okruhu své působnosti (místní NV, okresní, zemské) spravovat všechny veřejné záležitosti včetně bezpečnostních.. Blíže nespecifikovaný "lid" však měl právo Národní výbory neustále kontrolovat a měl mít možnost je kdykoli odvolat. Vláda chtěla vládnout - a také vládla - právě na základě Národních výborů. Samy o sobě by Národní výbory sloužily komunistů, avšak s ohledem na personální složení vlády jim sloužily dvojnásobně (komunisty byli jak ministr vnitra, tak ministr zemědělství, jehož resort po válce rozdával rolníkům půdu zabavenou Němcům). Národní výbory byly správní instituce, které se Edvardu Benešovi vůbec nelíbily, ale nezbylo mu než je akceptovat. Jinak tomu bylo s národnostní otázkou Košický program sice velmi jemně, nicméně jasně deklaroval to, co Edvard Beneš požadoval, to je konfiskaci majetku Němců a Maďarů a jejich vyhnání z Československa. O tom ještě pro význam těchto opatření pro poválečnou revoluci, ještě budeme hovořit. Ale mezitím se stala věc pro Edvarda Beneše nemilá. V prosinci roku 1943 se na Slovensku v tzv. Vánoční dohodě spojily slovenské protinacistické síly a v pozdním létě 1944 z jejich podnětu propuklo na Slovensku protinacistické povstání. Banskobystrická deklarace vrcholného povstaleckého orgánu, Slovenské národní rady, z 1. září 1944 znamenala revoluční čin pro celý stát. Slovenská národní rada se touto deklarací prohlásila vrcholným orgánem domácího slovenského odboje a potvrdila, že "přebírá dnešním dnem na celém Slovensku zákonodárnou a výkonnou moc". Pokud jde o budoucí, obnovenou republiku, Slovenská národní rada prohlásila: "Jsme pro bratrské soužití s českým národem v nové Československé republice. Ústavněprávní, sociální, hospodářské a kulturní otázky republiky budou vzájemnou dohodou definitivně uspořádané zvolenými zástupci slovenského a českého lidu v duchu demokratických zásad, pokroku a sociální spravedlnosti.". To byl konec tzv. čechoslovakismu, přežívající domněnky, že existuje společný československý národ, a nesporná Benešova prohra. Nerad musel s vládním programem souhlasit, ale do konce života nezměnil svůj názor na slovenský národ, který vyjádřil v prosinci 1943 takto: "Mne nikdy nedostanete k tomu, abych uznal slovenský národ. Je to mé vědecké přesvědčení, které nezměním...Zastávám neochvějně názor, že Slováci jsou Češi a že slovenský jazyk jest jen jedním z nářečí českého jazyka, tak jako tomu je s hanáčtinou nebo jinými nářečími české řeči. Nikomu nebráním, aby o sobě říkal že je Slovák, avšak nedopustím, aby se říkalo, že existuje národ slovenský…'" / Poválečná revoluce byla dalším stupněm legendarizace osoby dr. Beneše. Dodnes a právě dnes jsou slavné tzv. Benešovy dekrety, přesněji dekrety prezidenta republiky. Ustálený název vede dodnes k časté domněnce, že Edvard Beneš tyto dekrety koncipoval, ale pokud jde o ty důležité, politické a mocenské, sestavila většinu z nich vláda a prezident je podepsal. To nic nemění na skutečnosti, že tyto politické dekrety až na výjimky rozvíjejí právě projekt dr. Beneše. Dr. Edvard Beneš svými dekrety ustavil Prozatímní národní shromáždění, jehož úkolem bylo nejen připravit volby, ale také potvrdit, "že nynější prezident zůstává podle § 58 odst. 5 ústavní listiny ve své funkci až do nové volby prezidenta republiky". Kontinuita s první republikou byla fiktivní, což se týká jak funkce prezidenta republiky, tak vlády a prozatímního parlamentu. V Národní frontě se uskutečnila Benešova představa o zamezení opozice a o vládě omezeného množství stran. Zestátnění a vyhnání Němců bylo rovněž obsaženo v jeho původním projektu. U revolučních norem a událostí, které původním Benešovým projektům (v rozvinutém znění) napomáhaly, se zastavme. Konfiskace velkých a větších majetků se uskutečnila v rozsahu o dosti větším, než si to dr. Beneš představoval. Spolu s konfiskacemi německého majetku získal stát přes 2/3 průmyslových podniků. Toto tzv. znárodnění bylo podobně jako instituce, které měly vyvlastněné podniky řídit, obsaženo v Benešových dekretech. Obnovená Československá republika se stala socialistickým státem, který ještě nebyl tímto způsobem definován, ale měl již (opět podle ustanovení Benešových dekretů) určité jednotné instituce k řízení hospodářství (tzv. Hospodářská rada, řídící se dekretem č. 109/1945 Sb. O řízení výroby). Tato socialistická tendence byla ještě zvýrazněna jednoznačnou zahraničněpolitickou orientací ČR na Sovětský svaz. Retribuční dekrety a lidové soudy. Předválečné československé trestní právo by bylo jistě postačovalo k potrestání zrádců a kolaborantů s nacisty. Jenomže existovala představa, že někteří viníci z období protektorátu vyžadují vyšší tresty. Navíc radikální živly viděly svou příležitost a různé vrstvy projevovaly zájem, aby byly odstraněny osoby, které se sice ničím neprovinily, ale byly z toho či onoho důvodu nepohodlné. A tak vznikly podle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. tzv. lidové soudy, což byla vlastně obdoba stanných soudů, a celé tzv. retribuční soudnictví. Na jeho základě byly potrestáni jak někteří nepochybní viníci, tak i lidé s nimiž si některé kruhy v Československu potřebovaly vyřídit účty. Mezi nimi byli také vlastníci, jejichž jmění tak propadlo státu. Vyhnání Němců z Československa byl vlastně základ poválečné revoluce. Dr. Benešovi a pražské vládě šlo od května 1945 o to, aby do postupimské konference (koncem července 1945) bylo z Československa vyhnáno co nejvíc Němců, a aby tak velmoci byly postaveny víceméně před hotovou věc. Stále se ještě říká, že dr. Beneš usiloval o co nejhumánnější způsob odsunu Němců, a vůbec že za to nemohl. Nic neodpovídá méně pravdě než takové tvrzení. Na doklad toho uvádím dva dnes již známé úryvky z projevů Edvarda Beneše. První pronesl 12. května 1945 v Brně několik dní před proslulým brněnským pochodem smrti. Zde řekl: "Náš zběsilý soused (…) si vytvořil situaci, jejíž důsledky postihnou celé dnešní i budoucí generace, ponesou je jako zasloužený a plně mu náležející trest. (…) Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidsky snesitelným a jeví se nám už jako veliká lidská nestvůra. (…) Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat." A o čtyři dny později na pražském Staroměstském náměstí se vyjádřil takto: "Bude třeba (…) vylikvidovat Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků provést." Je pravda, že podobným způsobem hovořili i ostatní čeští politici. Ale Edvard Beneš byl prezident… Zahájil éru tzv. divokého odsunu, která trvala až do postupimské konference. Vyhnání Němců bylo hnacím motorem revolučního dění. O způsobu, jímž se tehdy jednalo s Němci, píše Tomáš Staněk: "Podezřelé osoby, ale někdy i celé velké skupiny Němců bez rozdílu, (včetně starých lidí žen a dětí) byly zajišťovány a internovány… Podle některých informací bylo v Československu údajně využito 1215 objektů jako internačních, trestních a sběrných táborů, 846 jako pracovních středisek a 215 věznic, kterými při kratší nebo delší době pobytu prošlo více než 300 000 osob. (…) Životní podmínky v internačních, pracovních a dalších střediscích, ve vazbě a v zajateckých táborech byly velmi svízelné.(…) K nejzávažnějším důsledkům postupu vojenských, správních a bezpečnostních orgánů patřilo po zakončení války a pak v června až srpnu 1945 nucené vysídlování Němců z jejich domovů; část obyvatelstva byla soustředěna, další nasazena na práce (mnohdy do značně vzdálených míst), nebo přesunuta za hranice. Usedlosti, byty a domky byly obsazeny, německý majetek byl někde dokonce vydrancován. (…) Němci museli nejčastěji ve velmi krátké době (někdy do třiceti i méně minut) opustit svá bydliště a po provedení prohlídek, soustředění a kontrole věcí, které si stačili vzít, pak byli zařazováni do pěších kolon nebo transportů." Legenda o všem dobrém. Znárodnění, vyhnání Němců a konfiskace jejich veškerého majetku, rozsudky lidových soudů, to vše dělaly národní výbory, řízené vládou. Byl to mimořádně úspěšný výsledek komunistů. Nicméně již tehdy se to pokládalo rovněž za velký úspěch politiky dr. Edvarda Beneše. Tím spíš, když komunisté přešli do útoku a převzali v únoru 1948 moc ve státě. Edvard Beneš proti tomu nemohl nic dělat, mohl však odstoupit a s tím si počkal čtyři měsíce. Nicméně v historické paměti národa je zaznamenáno, že byl z politiky odstraněn člověk, který se snažil zabránit komunistům v jejich destruktivní činnosti a měl největší zásluhy o obnovení československého státu včetně jeho pozitivních důsledků pro český národ. - - - - - - - -A tak si to nakonec sesumarizujme a doplňme o některé důsledky:
Mohli bychom dokonce pokračovat. Nicméně šlo o to ukázat, jak se benešovská legenda neopírá o fakta, popřípadě jak se opírá o fakta, která jsou interpretována jednostranně, popřípadě falešně. V době, kdy Edvard Beneš nežije, podporuje benešovskou legendu pouze nacionalistická politika, historiografie a nacionalisticky zaměřená média. E.M.
|
|
|