ARCHIV

"otevřeno"

Benešovská legenda

Vidíme-li obrovské severokorejské obrazy s postavou diktátora Kim-Čong-ila, víme, oč jde. Ze státníka se vytváří legenda. Zdánlivě je takový obraz státníka jako v severní Koreji u nás nemyslitelný. Ale je tomu tak doopravdy? V moderní obdobě se vytváří legendární obraz o určité osobě mnohem důmyslněji, než jak to dělají v Koreji. Novodobý legendární obraz se nejčastěji opírá o některé reálné skutečnosti, které všelijak překrucuje tak, aby celek byl ne-skutečný. Přitom se vydává - a obvykle je i tak i přijímán - jako obraz skutečný. Naše oficiální politika účinně přispěla k legendárnímu obrazu pomocí Lex Beneš: Edvard Beneš se zasloužil o stát. Že jde o zákon-legendu, to je patrné na první pohled. Edvard Beneš zemřel v roce 1948 a Česká republika vznikla 1. ledna 1993. Skutečného je na tomto obrazu tolik, že Benešovy zásluhy se mohou týkat Československé republiky, státu, který vznikl v roce 1945. Budeme se alespoň zčásti zabývat tím, jak to bylo s vytvořením legendy o Benešovi. To nám mimo jiné umožní všimnout si osoby tohoto státníka v angažovaných obdobích.

- Nejprve si zopakujme základní data o dr. Edvardu Benešovi:

Edvard Beneš byl profesor sociologie, spolupracovník TGM za války. spolu s ním a M.R. Štefánikem vůdčím představitelem zahraničního odboje. 1916-18 působil jako tajemník Národní rady československé v Paříži.(V té době ovšem ještě Československo neexistovalo!) Jako účastník mírové konference "vytvořil" Československou republiku, a to na základě Wilsonova požadavku na právo národů na sebeurčení. V letech 1918-35 byl ministrem zahraničí a významným funkcionářem Společnosti národů. V roce 1935 byl zvolen prezidentem. Po mnichovském diktátu emigroval a vytvořil v Londýně exilovou vládu. Byla uznána jako součást antihitlerovské koalice. 1943 odjel do Moskvy a podepsal československo-sovětskou smlouvu. Jednal o poválečném uspořádání republiky s českými komunisty a se sovětským diktátorem Stalinem. Byl autorem projektu poválečné revoluce. V říjnu 1945 zvolen prezidentem. Několik měsíců po převzetí moci komunisty v únoru 1948 zemřel.

Stručně naznačím - opravdu jen naznačím - několikanásobnou legendarizaci, tedy vytvoření legendy o dr. Edvardu Benešovi.

Jedním z podkladů takové legendarizace byla Benešova účast na mírové konferenci po první světové válce. - Podal obdivuhodný výkon. Až do té doby existovalo jen Rakousko-Uhersko - a Beneš dosáhl uznání velmocí pro stát sestavený z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Z hlediska národního je to ještě markantnější, Čechů bylo v novém státě necelých 50 % všeho obyvatelstva, 3,5 milionu Němců v českém a moravském pohraničí se nechtělo za živého Boha stát součástí českého státu . - Tito sudetští Němci museli být přičleněni násilím. Na jižním Slovensku zůstala třičtvrtěmilionová maďarská menšina..

Vytvoření takového státu byl novodobý zázrak a jeden ze základů benešovské legendy. Neobešel se bez mystifikací, které předkládal Edvard Beneš bez mrknutí oka mírové konferenci. Mohli bychom se s nimi smířit, kdyby se v budoucnosti, to znamená ve dvacátých letech přičiněním české politiky upravily. Neupravily se. Horší je, že jak Edvard Beneš, tak nacionalistické české strany a dokonce i prezident Masaryk měli úplně mylnou představu, jak takový stát udržet. Domnívali se, že stačí individuální svobody. - Československá ústava z roku 1920 uznávala státotvornost nikoli všech národů na území nového státu, ale dokonce ani ne českého a slovenského národa. Československá republika byla založena na představě o jediném, československém národě (spojujícím Čechy a Slováky). Ten formálně zajistil Slovanům většinu ve státě a měl ostatní národy ovládat. Jenže československý národ vydržel jen několik let, Slováci toto omezení své národní existence nepřijali, začali se vzpouzet a požadovat autonomii.

Československý stát byl tedy říše: mnohonárodnostní soustátí, řízené z jednoho centra. Známe několik takových říší: Rakousko-Uhersko, sovětské impérium, koloniální impéria hlavně Anglie a Francie. Minulé století bylo dobou rozpadu těchto říší - ani jediná nevydržela pro napětí a konflikty mezi národnostmi, které sdružovala.

V státě, který vytvořili Masaryk s Benešem, byli vládnoucím národem Češi. Slováci, jak již bylo řečeno, nedostali autonomii a třímilionovou německou menšinu nebylo možno připojit k republice a udržet v jejích hranicích jinak než násilím. Ale Německo Adolfa Hitlera vyvíjelo silný tlak na získání pohraničních oblastí Čech a Moravy s německým obyvatelstvem, což se mu Mnichovským diktátem v září 1938 podařilo. V březnu následujícího roku se odtrhlo Slovensko a Německo zabralo Čechy a Moravu. Legendarizace Edvarda Beneše tím nepokročila, naopak. Značný počet obyvatelstva mu měl za zlé, že přijal mnichovský diktát a jeho (dosti pochopitelně) nerozhodné jednání v té době. Teprve v poslední době chápeme, že se proti vůli celé Evropy nedalo s Německem bojovat. Dr. Edvard Beneš po Mnichově abdikoval a odjel do zahraničí.

A přece legendarizace Edvarda Beneše, popřípadě její předpoklady, postupovala. Se souhlasem většiny londýnské emigrace dr. Beneš v říjnu 1940 ustavil československou vládu vedenou dr. Šrámkem , a poradní sbor, tzv. Státní radu. Prohlásil, že abdikoval pod nátlakem, a že je tedy fakticky stále prezidentem Československé republiky, která nikdy nepřestala existovat. Na ustavující schůzi Státní rady jasně prohlásil, že

"Naše prozatímní státní zřízení je proniknuto především zásadou kontinuity republiky.…. My jsme především nikdy nepřijali a nikdy neuznali dohody mnichovské.… Všecko to, co je s dohodou tou spojeno, stalo se porušením do té doby existujících a nás se týkajících smluv mezinárodních a všech našich ústavních a jiných zákonů vnitřních.(…)

Z Londýna Edvard Beneš navazoval styky s moskevskou komunistickou emigrací (Gottwald, Slánský, Kopecký a další). Po zdařilém atentátu na Heydricha (a po nacistické odvetě, vyhlazení Lidic) vážnost Beneše a československé vlády v zahraničí podstatně stoupla. Tím, že byly uznány jako legálně existující, legitimní státní československé orgány (které legální nebyly) byl tedy s vlastní pomocí Edvarda Beneše učiněn další krok k jeho legendarizaci. Edvard Beneš přece nemohl být prezidentem podle ústavy z roku 1920, když abdikoval a ještě stačil svému legálně zvolenému nástupci dr. Emilu Háchovi gratulovat k jeho zvolení prezidentem. Dodatkem k tomu můžeme říci, že to vše věcně nebylo nutné. Za války, v mimořádných situacích vznikají nové státní orgány jako výraz revoluční situace, nebylo důvodu, proč takto nezařídit vedení zahraničního odboje, zejména s důrazem na okupaci Čech a Moravy.

Obnovení říše. Vraťme se k tomu, co jsme říkali o říších. V emigraci bylo Edvardu Benešovi jasné, že obnovené Československo bude mít po válce šanci jen tehdy, zajistí-li Němcům, Slovákům, Maďarům a Polákům rovnoprávné postavení, anebo naopak podaří-li se vytvořit národní stát. Obrovská většina obyvatelstva a zejména odbojové skupiny, dokud nebyly rozprášeny nacisty, byly pro druhé řešení, a to už proto, že to měla být odveta za Mnichov. To znamenalo vystěhovat Němce a Maďary. Aby se mohl dohodnout s komunisty a se Stalinem, vymyslel dr. Beneš, že lze využít poválečné radikalizace k tomu, aby tu vypukla revoluce. To souvisí s tím, že Beneš v exilu přetrhal všechny svazky s německou protinacistickou emigrací, vedenou Wnezlem Jakschem. Po národní stránce to znamenalo zkonfiskovat majetek Němců a Maďarů a obě tato etnika vystěhovat, po sociální stráncepak vyvlastnit velké a větší podniky, ať již byly v rukou kohokoli. Po setkání s J. V. Stalinem přednesl Edvard Beneš v prosinci 1943 tuto ideu reprezentantům českých komunistů v Moskvě v čele s Klementem Gottwaldem

Nezapomeňme, že již tehdy šlo o legendarizaci. Velkými ústupky komunistům a Sovětskému svazu si Edvard Beneš zajistil aspoň na jistou dobu jejich podporu pro zmíněnou teorii kontinuity s první republikou a pro funkci prezidenta republiky. Tím pro vážnost své osoby udělal opravdu hodně.

Vytvoření Národní fronty bylo dalším sloupem národně socialistické revoluce, která měla začít hned po válce. První krok k ní byl učiněn rovněž jednáním Edvarda Beneše s moskevskými komunisty. Shodli se, že tato vláda má být sestavena z tří dělnických stran (komunisté, národní socialisté, sociální demokraté) a kromě nich ještě z katolíků a "zemědělců". Zlověstné pro budoucnost České republiky bylo, že tu nepadlo ani slovo o opozici.

Iluze o Sovětském svazu Mnichovský komplex vedl prezidenta k závěru, že Západ (Velká Británie a Francie) nejsou schopny ubránit obnovené Československo, vydané v šanc germánské agresivitě; to se ovšem, pokud jde o schopnosti západních mocností, nemýlil. A tak upnul své naděje k mocné totalitní mocnosti na východě, o níž si za války dělal iluze obdobně jako mnoho liberálních osobností na Západě. Zoufalý zápas národů Sovětského svazu o přežití jej vedl k přesvědčení, že sovětský komunismus se průběhem války a po ní zliberalizuje. Již v březnu 1943 poslal účastníkům domácího odboje zprávu, v níž o Sovětském svazu říká:

"Všechny hrozby bolševismem a bolševickým Ruskem jsou směšné báchorky. Máme s Ruskem o své samostatnosti a jednotnosti svého území pevnou dohodu. Rusko prostě uznává předmnichovskou republiku a pomůže nám ji obnovit v dřívější formě. Nějaké zapojení naší republiky do Sovětského svazu je směšností…"

(dokončení)

E.M.