ARCHIV

"otevřeno"

11. listopad 1989

Dva dny poté, co byla zbořena berlínská zeď, požádalo vedení občanské skupiny Demokratická iniciativa ministerstvo vnitra, aby ji zaregistrovalo jako nezávislou politickou stranu. Pociťovali jsme potřebu rozhodných činů proti režimu, ale vedoucí kruhy disentu viděly v Demokratické iniciativě nežádoucí konkurenci a odmítaly spolupráci s námi; ostatní občanské iniciativy je následovaly. V říjnových a prvních listopadových dnech však počet členů a sympatizujících s Demokratickou iniciativou rychle rostl a my jsme se na základě toho domnívali, že jsme schopni samostatné akce. A tak jsme se rozhodli prohlásit se opoziční politickou stranou. Nevím, co bychom dělali, kdybychom tušili, že je to přesně týden před 17. listopadem, a vlastně tedy před pádem režimu. Ale to nevěděl nikdo. A tak jsme vzhlíželi do budoucnosti s jistými obavami. Estébáci mohli každou chvíli zazvonit a odvézt nás do Ruzyně. Ale tyto pocity stísněnosti byly již navečer dalšího dne zaplašeny příjemným překvapením: ze Svobodné Evropy jsme se dozvěděli, že do opoziční strany se hlásí nečekaně velký počet občanů. V následujících dnech pak bylo předsednictvo Demokratické iniciativy (a spolu s ním i přední disidenti) zavaleno množstvím písemných přihlášek a vyjádřením sympatií k nové straně. Zahraniční vysilače, které nám nevěnovaly v poslední době příliš vysílacího prostoru, pojednou o nás začaly mít značný zájem: o zprávy o naší činnosti, o rozhovory i o úvahy, co bude dál.

Nebyla ovšem jen překvapení příjemná. Nová část Demokratické iniciativy, studentská sekce, nesouhlasila s rozhodnutím jejího předsednictva a odštěpila se od DI. Pokud jde o disidenty, ti se většinou řídili nevraživým postojem vedoucích činitelů Charty 77 (ještě po 15 letech nás Václav Havel srovnává s Obrodou!) a komunikaci s námi odmítali. Jak se později potvrdilo, měla být Demokratická iniciativa odsunuta co nejvíc do pozadí, do bezvýznamnosti. Spád událostí tomu napomohl. Přišel 17. listopad, vzniklo Občanské fórum a jeho vedení se podařilo velmi rychle dostat naši vznikající stranu na vedlejší kolej. Jaký byl důvod? To do jisté míry vysvětluje Saša Vondra v rozhovoru pro Lidové noviny 10. t.m., když zdůvodňuje, proč se v hnutí po 17. listopadu neuplatnily ženy:

"ten důvod je trošku v tom, že po 17. listopadu nastal boj vlků. Byl to boj o svá místa na slunci a to tehdy byla doména chlapů…".

Saša Vondra se vyjádřil přesně. Demokratická iniciativa nebyla hnutím vlků, nýbrž demokratickou stranou, a tak ji vlci postupně z politiky vyštípali. Dnes o ní veřejnost v podstatě nic neví. Tato nevědomost vzrůstá každým rokem. Letos ČTK vydala 15. října text, v němž popisuje, že občanské iniciativy byly aktivní již před 17. listopadem, ale o Demokratické iniciativě se nezmiňuje; dokonce ani o žádosti DI, aby byla zaregistrována jako politická strana:

"Centrum hlavního města se znovu zaplnilo odpůrci režimu 28. října 1989. Po zásahu policie bylo zadrženo 359 československých občanů a 18 cizinců. Potom již následoval 17. listopad a začátek konce komunistického režimu v Československu."

Autor zprávy ČTK buď o 11. listopadu nic neví, nebo naši žádost o registraci nepovažuje za důležitou. A vzniká tedy otázka: měla tato žádost o registraci nějaký smysl?

Na tuto otázku odpovědělo přímo StB. V týž den, kdy se večer v Činoherním klubu zakládalo Občanské fórum (19. listopadu) bylo celé vedení Demokratické iniciativy až do pozdních večerních hodin internováno (pouze Karel Štindl zatčení unikl a jménem Demokratické iniciativy se zúčastnil založení Občanského fóra). Vnitru šlo evidentně o to, aby se neuplatnil program nové politické strany a její organizační metody. V polovině listopadu existoval již značný rozpor mezi snahou DI organizovaně uspořádat členství politické strany a anarchistickým představami disentu. Žádost, aby Di byla zaregistrována jako politická strana přiměla dosud nebývalou část veřejnosti k tomu, že procitla z politické letargie. Je pravděpodobné, že to urychlilo běh událostí. Kategorické požadavky ČsDI (například - vytvoření přechodné vlády, vypracování demokratické ústavy ČSSR; přijetí zákona o svobodných volbách), se ovšem ministerstvu vnitra jistě líbily podstatně méně než politické rozpaky vedoucí skupiny disentu. Z toho důvodu by však také bylo podivné, kdyby této skupině vadil postup StB proti Demokratické iniciativě. Škoda, z našeho programu a plánovaného postupu se mohlo vedení disentu poučit natolik, aby nedělalo zbytečné chyby.

V tom nepochybně byl význam nové strany. Že disent postupoval opačně a chápal Demokratickou iniciativu jako konkurenta, kterého je nejlépe se zbavit, to jistě nebyla naše vina. Oficiální polistopadová politika tím uškodila sama sobě.

E.M.