ARCHIV

"otevřeno"

Demokratická iniciativa před listopadem 1989

Gorbačovova perestrojka byla i pro Československo významným signálem nového období. Bylo jasné, že v sovětském bloku se budou dít věci dosud nevídané, a zdálo se, že i docela obyčejní občané budou moci získat vliv na dosud zapovězenou oblast politiky. V přesvědčení, že nastala pravá doba k politické činnosti, jsme spolu s Karlem Štindlem, Bohumilem Doležalem a Martinem Litomiským v druhé polovině roku 1987 založili Demokratickou iniciativu, nezávislé občanské hnutí (vzniklo jako první nezávislá iniciativa po Chartě 77). O tom, co vlastně byla a co chtěla Demokratická iniciativa, vypovídá poměrně zdařile "nepřítel". V Nové mysli, což byl "teoretický a politický časopis ÚV KSČ" vyšel v dubnu 1989 článek Rudolfa Janíka s názvem "Cíl tzv. nezávislých iniciativ: návrat Před Únor" (s. 30 nn), věnovaný dvěma opozičním uskupením, které jediné byly zaměřeny výlučně politicky, Hnutí pro občanskou svobodu, a především Demokratické iniciativě.

Pravda, podle některých formulací šlo autorovi článku v Nové mysli možná také o to vznést rozkol do disentu (uváděl nesprávná jména jednotlivých aktivistů); jindy by byl potřeboval o něco věcnější poučení (podle prvního dopisu poslancům se mylně domníval, že většinu sympatizantů DI tvořili po celou dobu její činnosti chartisté). Materiály Ministerstva vnitra, které nepochybně sloužily za základ této stati, mu však vystačily k postižení základního charakteru naší iniciativy.

Podle Rudolfa Janíka usilovaly občanské iniciativy podle pokynů z antisocialistických zahraničních středisek o návrat k předúnorovým poměrům: "Používají ve svých prohlášeních slova jako ‚svoboda', ,demokracie', ‚pluralismus', ‚aktivita' a další. Dávají jim však smysl, který neodpovídá politickým cílům naší socialistické společnosti…".

Pokud jde o Demokratickou iniciativu, soudil autor, že "v různých dopisech a prohlášeních z roku 1988 … spolu s konkrétní organizátorskou činností stále zřetelněji usiluje o vytvoření charakteru politické opozice". "Od počátků své existence vyvíjí Demokratická iniciativa širší činnost. Během několika dnů shromažďují její aktivisté asi 120 členů. Okamžitě se snaží vyjadřovat k aktuálním otázkám společenského dění. Vyslovuje se k novelizaci zákoníku práce, k 70. výročí vzniku Československa. Podílí se na organizování některých náboženských akcí (…) V souvislosti s 20. výročím srpna 1968 vydává Demokratická iniciativa Prohlášení k dvacátému výročí vstupu vojsk států Varšavské smlouvy do Československa. Vstup charakterizuje jako ‚katastrofu' pro naši společnost a další osudy našich národů. Zjevně protisovětský obsah prohlášení doplňuje o požadavky odvolat sovětské jednotky z našeho území…".

"Demokratická iniciativa má za úkol naplnit požadavky kladené antikomunistickými centry na protisocialistické síly v Československu." Koncem roku 1988 vyhlásila "zastavení své činnosti. Zdůvodňovala to ‚silným tlakem státní moci'.(…) Prohlášení o zastavení činnosti však…aktivisté Demokratické iniciativy nebrali vážně. Bylo to bezpochyby jen taktické opatření sloužící k přeskupení sil."

"Svou další aktivitou pak Demokratická iniciativa potvrzuje, že (…) se chystá k rozhodnějším činům." "Z názorů aktivistů Demokratické iniciativy…je zřejmé, že se pokoušejí o návrat k jakési moderní formě liberálně buržoazní demokratické společnosti.

K tomu směřují i tzv. společenské zásady, o které chce podle autora Demokratická iniciativa opírat svou aktivitu. Hovoří o lidové politice navazující na demokratické tradice novodobé československé společnosti charakterizované jmény Palacký, Havlíček, Masaryk…Dokonce i trvalý odkaz pokrokového Havlíčkova působení a tvorby je zneužit k jejich úsilí o dosažení ‚svobody informací a tisku'. (…) Podle aktivistů této iniciativy ‚láska k bližnímu v politické linii se má transformovat v zásadu snášenlivosti a ohleduplnosti'. (…) Lidé různého zaměření, vyznání a různých zájmů by se měli sejít ke společné práci pro budoucnost naší země."

Podle soudruha Janíka je ideologie Demokratické iniciativy "ideologií maloburžoazie, která se pokouší obnovit své ztracené pozice." Jak prosté…

Události v srpnu 1989 dávaly v mnohém soudruhu Janíkovi za pravdu.

Od podzimních měsíců roku 1988 jsme spolupracovali s dalším politicky orientovaným hnutím, HOS (Hnutí pro občanskou svobodu). Tato spolupráce byla posléze natolik úzká, že jsme se v květnu 1989 na společném zasedání v Brně rozhodli zorganizovat vytvoření koordinačního výboru československé politické opozice. Takového orgánu bylo zapotřebí už dávno. Jenomže v tomto bodě spolupráce vázla a - uvázla. Nešlo o nás, ani o HOS, hlavně však o Chartu 77. Ta měla potíž se svou morální, formálně od politiky odvrácenou orientací a nadto by musela svá rozhodnutí domlouvat se zástupci dalších iniciativ, což si v žádném případě nepřála (ohrozila by tím své dominantní postavení v opozici). Ostatně ani ostatní opoziční skupiny nejevily nijaké nadšení. S výjimkou Obnovy naši partneři shodně tvrdili, že vytvoření řídícího orgánu opozice je předčasné (!). Koncem srpna už byla jasné, že Demokratická iniciativa se může a musí spoléhat jenom na sebe.

To už bylo po prvním velkém konfliktu uvnitř disentu. V situaci, kdy se sousední socialistické státy distancovaly od invaze 21. srpna 1968 a sovětský blok neúprosně tál, považovaly jsme (DI a HOS ) za samozřejmé zorganizovat 21. srpna demonstraci. Připravili jsme si na ni (a v květnu 1988 úspěšně vyzkoušeli) prostředek, demonstrační korzo, což znamenalo shluk lidí, procházejících se kolem dokola, nic víc. To umožňovalo shromáždit značné množství lidí a zorganizovat demonstraci tak, aby byla co největší. Spolu s HOS jsme tedy vyzvali občany, aby se 21. srpna večer zúčastnili hodinového protestního korza, které mělo být zahájeno dvěma minutami ticha. Ale na víc než na výzvu jsme nestačili.

Václav Havel demonstraci na 21. srpna nehodlal strpět. Prohlásil, že režim se chystá 21. srpna utopit Václavské náměstí v krvi ("učinit z něho Náměstí nebeského klidu") a zasadil se s veškerou svou autoritu pro to, aby demonstraci zabránil. Svobodná Evropa vysílala dennodenně varování jak Václava Havla, tak Vaculíka, Urbánka a dalších známých disidentů, aby lidé proboha nedemonstrovali, že se chystá něco strašného. My jsme dokázali jen udělat další prohlášení, ve kterém jsme varovali před takovými "pověstmi a fámami ", ale demonstrace už se zachránit nedala. Byla to naše velká prohra, a především ostuda české opozice.

Pro nás pak šly události v těsném sledu. V září se DI ustavila jako společenské hnutí (de facto politická strana), s ekologickou sekcí a sekcí studentskou, kterou vedl Michal Semín. To byl po organizační stránce náš vrchol. Nedlouho potom, v říjnu, provedl Rudolf Battěk za sebe i za ostatní nehodné členy HOS na Hrádečku sebekritiku. Zvláště za to, že spolupracovali s Demokratickou iniciativou. Charta totiž už byla v té době rozhodnuta přebírat moc postupně a ve spolupráci s komunisty, formou kulatých stolů ( - ostatně to bylo zřejmé už z Havlova postoje k demonstraci 21. srpna) a HOS se po Battěkově sebekritice Havlovi přizpůsobilo. Fakticky to znamenalo konec spolupráce HOS a DI; o vytvoření koordinačního výboru opozice nemohlo být ani řeči.

DI zůstala osamocena, a v důsledku toho také sama jednala. 11. listopadu požádala Ministerstvo vnitra o registraci jako opoziční strana mimo Národní frontu. V žádosti o registraci prohlásila, že jejím cílem je "přispět k překonání současné krize československé společnosti, k vytvoření pluralitního demokratického státu s rozvinutým tržním hospodářstvím, se zabezpečenými lidskými právy a občanskými svobodami." S úžasem jsme sledovali, jak v celém státě jde do tuhého, ale samozřejmě jsme netgušili, že československé orgány obdržely naši žádost o registraci jakožto opoziční strany přesně týden před rozhodujícím bodem zvratu. A tak jsme během tohoto týdne přihlíželi, jak z celé republiky proudí stovky a další stovky přihlášek do nové strany a chystali se na další akce. Jsem přesvědčen, že tato naše aktivita značně přispěla k zrychlení dynamiky druhého listopadového týdne; bylo by velmi podivné, kdyby tomu tak nebylo.

Demokratická iniciativa předpokládala jako samozřejmost, že se stane součástí nové politické struktury. Kdyby už pro nic jiného, tedy proto, že byla jedinou opoziční politickou stranou. V tom jsme se velice zmýlili. Po 17. listopadu sestávala nová politická struktura z Občanského fóra a dosavadních stran Národní fronty (lidovců a národních socialistů). Novým stranám včetně Demokratické iniciativy bylo povoleno pouze "vyvíjet" se ve zvláštní komisi Občanského fóra, nebyly tedy samostatné. Byli jsme záměrně považováni za pouhý zárodek politické strany. Při první vhodné příležitosti Václav Havel Karlu Štindlovi řekl: "Jestli si myslíte, že někdo z vás dostane nějakou funkci, tak jste na velikém omylu. Nedostanete ani jedinou funkcičku." Svůj slib dodržel.

Proč byl Václav Havel na Demokratickou iniciativu tak rozezlen? Byla neposlušná, neuznávala nepolitickou politiku, vytvořila stranickou strukturu (to prý byla chyba, jedině správné bylo hnutí), organizovala "předčasnou" demonstraci 21. srpna 1989, odmítala spolupráci s vládnoucími komunisty. Podle svého programu žádala DI v prohlášení 19. listopadu odstoupení vlády a vytvoření vlády dočasné, která zorganizuje do února 1990 parlamentní volby. Rozdíl mezi námi a Chartou 77 pokud jde o vztah ke komunistům, nebyl v tom, že bychom snad žádali zrušení komunistické strany. Rozdíl byl v tom, že Charta se s komunisty spojila k předání moci; za dodržené přísliby odpuštění, popřípadě privilegií zvolil komunistický parlament Václava Havla prezidentem a s pomocí Mariána Čalfy se uskutečnily přeměny, které učinily z Občanského fóra rozhodující politickou sílu v zemi. Komunisté nebyli donuceni transformovat se v civilizovanou stranu. Přes velmi halasné projevy o tom, jak se jim odebírá majetek, mohli si velkou část majetku ponechat. Přestože jim očividně nepatřil. Naše veřejnost to dosud nevzala dostatečně na vědomí, ale při práci politické strany je majetek to hlavní, takže postupnému vzestupu komunistů se nemusíme divit.

Občanské fórum se úspěšně snažilo vidět situaci jinak. Zpočátku bylo upřímně přesvědčeno o tom, že horší v uplynulém období než program a činnost komunistické strany byla okolnost, že KSČ byla stranou. Vznikla nepolitická politika v té nejčistší podobě. Do jaké míry v rozšiřování tohoto bludu hrálo svou úlohu to, že se tak zneškodňovala i Demokratická iniciativa, těžko vědět. Ale rozhodně tím Občanské fórum zneškodňovalo samo sebe, protože okolnost, že nemá institut členství a vertikální organizaci, na čemž si dávalo tolik záležet, značně posilovala zmatky, doprovázející každý podobný převrat. Ostatně v zemi, kde každý druhý se zastane teze, že "politika je svinstvo", bylo hudrování Občanského fóra proti stranictví více než problematické. Občanské fórum, které se neskrývalo snahou vládnout v této zemi a vládnout navěky, muselo buď zavést členství a vertikální organizaci, nebo zmizet z povrchu zemského. Zvláštní: nejprve znemožnilo Demokratickou iniciativu a pak - zvolilo druhou cestu. Ale to vše už je jiný, další příběh…

E.M.

(S použitím části textů "Jak jsem byl disidentem" a kapitoly z připravované knížky "Oba moji prezidenti")