ARCHIV
Spor o Benešovy dekrety
2/2
"otevřeno"
(d1) Odpověď č. 2
Vážený pane kolego,
jestli jsem Váš druhý dopis správně pochopil, předmětem naší debaty vlastně nemají být dekrety prezidenta republiky samy o sobě, nýbrž politické a morální hodnocení celého období let 1945 až 1948. I v této daleko širší souvislosti si však přece jen nemohu odpustit ještě jednu poznámku k tehdejší právní situaci. Lidská práva jsou kategorií historickou: leccos z toho, co bylo považováno za ještě přípustné těsně po druhé světové válce (Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata až koncem roku 1948, evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - ve své zárodečné podobě - v roce 1950 a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech teprve v roce 1966), by bylo dnes, po téměř šedesáti letech vývoje, naprosto nepřípustné (např. konfiskace majetku z důvodu určité národnosti).
I z tohoto hlediska je třeba na dekrety pohlížet.
Nejsem historikem a nehodlám si osobovat oprávnění období let 1945 až 1948 odborně hodnotit. I jako laik v tomto oboru však přece jen něco vím. Vzpomínám si třeba na jeden z programů druhého odboje (nikoli komunistický), v němž se zdůrazňovalo, že až německý nacismus válku prohraje, musí být člověk zbaven poddanství nejen politického (to se do značné míry stalo již před válkou), ale i hospodářského: zdá se mi, že po válce nebylo mnoho takových, kteří by s tím nesouhlasili. Nevím přesně, co je to revoluce, o revoluci svého druhu, ve smyslu obnovy a rozšíření demokracie a změny v sociálním řádu, však tehdy se souhlasem většiny veřejnosti zjevně mělo jít a také šlo. (Ve vládě, která dekrety prezidentu republiky navrhovala, měly ostatně všechny čtyři tehdejší české politické strany po třech zástupcích.) Politické osobnosti té doby, jako Ferdinand Peroutka a Prokop Drtina, kterým snad nelze přičítat komunistické zaměření, rok 1946, ve kterém došlo mj. ke svobodným parlamentním volbám, chválili, protože jej považovaly za "návrat k normálnosti". Peroutka svůj článek z 2.1.1947 výslovně nadepsal "Chvála roku 1946" a podtrhl v něm, že "návrat k normálnosti němůže znamenat zrušení revolučních zákonů, nýbrž jejich zachování...V tomto smyslu byl rok 1946 návratem k normálnosti, ne v tom smyslu, že by byl zahájil odbourávání socialismu...Z české tradice není možno odvodit, že národ pokládá kapitalismus za normální stav, ale je z ní možno odvodit, že svoboda, úcta k zákonům a slušnost ve vztazích mezi lidmi skutečně máme za normální stav lidstva...Máme-li na mysli tuto normálnost, pak rok 1946 neuplynul bez zásluh a bez výkonů..." Drtina s tím ve svých pozdějších pamětech souhlasí.
Posuzovat minulost pohledem pozdější, poučené současnosti, je sice obecně možné, mám však obavu, že pravdivého obrazu o minulosti se takovým způsobem nedobereme.
Samozřejmě musíme litovat excesů, ke kterým v poválečném období došlo, i když je s organizovanými zločiny hitlerovského Německa vůbec nelze srovnávat (odhlédneme-li od případů motivovaných sadismem, ryze majetkovými zájmy apod., byly asi excesy ze strany českého národa v podstatě pochopitelnou - i když nikoli omluvitelnou - reakcí právě na tyto zločiny).
K vašemu názoru, že již "poválečná revoluce je událostí v zásadě destruktivní" a proto (zřejmě včetně dekretů prezidenta republiky) hodnou odsouzení, se proto připojit nemohu.
Vladimír Mikule
|
