ARCHIV
"otevřeno"
Spor o Benešovy dekrety
1/3
(c3) Dopis 2
Vážený pane docente,
Chápu, že z právního hlediska není přesné označovat dekrety prezidenta republiky za Benešovy dekrety. Jenomže diskuse u nás se nevede o prezidentských dekretech, nýbrž o "Benešových dekretech", a já jen přejímám běžně užívaný termín.
Zatím jsme se oba neshodli na jasném vymezení sporného tématu. Uvádíte příklady dekretů upravujících "organizaci a výkon veřejné moci", jenomže o těch a o jejich zrušení jsem nehovořil. Napsal jsem, že mi jde o ony dekrety, které tvoří legislativu poválečné revoluce, tedy o dekrety 1) nacionálně perzekuční, 2) retribuční /při přepisu omylem označené jako kontribuční - omlouvám se/, 3) znárodňovací. A vyslovil jsem se pouze pro jejich zrušení. Běžně a právem se tehdy hovořilo o revoluci (od prezidenta Beneše po Klementa Gottwalda); zmíněné mocensko politické Benešovy dekrety byly jejím legislativním základem.
Vy a ostatní autoři, kteří hájí Benešovy dekrety, už raději o revoluci nehovoříte. Říkáte však, že účinky těchto dekretů byly vázány na stav v určitém okamžiku. To přece odpovídá revolučnímu násilí: vyhnání národního nepřítele, konfiskace větších finančních a zemědělských majetků, zajištění důležité informační sítě pro hegemona revoluce (kinematografie). Období let 1945-1948, plné zákonného i nezákonného násilí, považuje většina odborné i laické veřejnosti za dobu téměř demokraticky idylickou. Jak by ne, když předúnorové násilné vyvlastňování a ostatní násilí (viz zákon č. 115/1946 Sb.!) je podle našeho zákonodárství, zejména restitučního) i podle Ústavního soudu v pořádku.
Ptáte se, zda snad zrušením příslušných dekretů ex nunc, bez zpětné platnosti, by "mělo jít pouze o jakési gesto odmítnutí toho, co se v minulosti za tehdejších okolností skutečně stalo". Avšak pro celý národ je nesmírně potřebné, aby viděl ve vlastní minulosti nejen klady, ale také negativní stránky, hříchy a křivdy. Bylo by v národním zájmu, kdyby česká politika zrušením politicko mocenských Benešových dekretů dala najevo, že poválečná revoluce je událostí v zásadě destruktivní.Takové politické a historické vyrovnání by ovšem bylo i jistým gestem (nemýlím-li se i Evropský parlament by je uvítal), a to:
- gestem uznání, že revoluční vyvlastňování a podobné akce jsou nepřijatelné, protože stát hájí neporušitelnost vlastnictví doopravdy, a ne jen když se mu to hodí;
- gestem uznání že sudetští Němci byli oběťmi revolučního násilí a že příslušníci německé menšiny u nás zasluhují odškodnění;
- krokem, který by umožňoval jednání s reprezentací Němců, které revoluce vyhnala z domova;
- gestem rozhodně odmítajícím revoluční násilí nejen v zahraničí, ale i v naší nedávné minulosti.
Pane profesore, zdá se Vám to málo?
Emanuel Mandler
|
