ARCHIV

Maďarsko: Medgyessyho pomsta

Maďarský politický systém dnes s jistou malou výhradou připomíná dávný sen Václava Klause. Je v zásadě bipolární, jeho osou je soupeření postkomunistické Maďarské socialistické strany (MSZP) a národně konzervativní Maďarské občanské strany - Svazu mladých demokratů (MPP-FIDESZ). Výhrada spočívá v tom, že každá strana má svého malého souputníka, který by byl, odkázán sám na sebe, nejspíš odsouzen k politické smrti: v případě FIDESZ je to Maďarské demokratické fórum (MDF), dnes už jen stín strany, jež bezprostředně po změně systému v roce 1990 ovládla politickou scénu. MSZP provází a obíhá Svaz svobodných demokratů, liberální strana vzešlá z maďarského disentu (platí asi všeobecně, že disidentům se ve svobodném prostředí politicky nedaří). Bipolární systém v málo kultivovaném prostředí postkomunistické společnosti znamená, že se politika stává pokračováním třídního boje jinými prostředky a soupeři si navzájem zároveň právem i neprávem vyčítají závislost na hříších minulosti: na jedné straně na poststalinském bolševismu, na druhé na sterilním nacionalismu, který zemi izoluje od jejího okolí.

Maďarská socialistická strana vznikla v procesu rozkladu bolševického systému: reformní křídlo kádárovské Socialistické dělnické strany stranu nejprve ovládlo, pak rozpustilo a na jejích troskách založilo coby nástupnickou organizaci právě MSZP. Pokus zřídit na takových pochybných základech socialistickou stranu evropského typu narazil na dva problémy: mezi uskupením mladší, osvícené generace kádárovských partajních funkcionářů a nezanedbatelnou částí maďarské veřejnosti stojí pořád barikády revoluce z roku 1956: maďarští socialisté měli nešťastný nápad hovořit v souvislosti s nimi o potřebě národního smíření. To je ovšem možné, ale jen tenkrát, když ti, co stáli na špatné straně, projeví účinnou lítost a poprosí o odpuštění. Je zjevné, že takový postoj není dobrou základnou k vytvoření silné politické strany. A dále: v procesu kapitalizace socialismu nepotřebovali maďarští komunističtí manažeři hledat útočiště u nějaké odrůdy ODS, protože celou úvodní fázi měli pod kontrolou právě reformní kádáristé. V tomto smyslu má MSZP sice nedocenitelný a spolehlivý ekonomický background, o politické korektnosti jeho vzniku lze ovšem právem pochybovat.

FIDESZ vznikl rovněž v procesu hroucení bolševismu jako nezávislá a antikomunistická mládežnická organizace, jež měla být protiváhou oficióznímu Svazu komunistické mládeže (KISZ). Nakonec se vyprofiloval se jako politická strana, přičemž jeho původní liberální orientace se poté, co MDF po smrti Józsefa Antalla ztratilo na politické váze, změnila v národně konzervativní. To výraznou měrou přispělo k volebnímu úspěchu strany v roce 1998. FIDESZ je u nás v nemilosti, protože bývalý ministerský předseda Orbán vztáhl svou opovážlivou ruku na naše národní paládium, Benešovy dekrety. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že české a maďarské konzervativní strany jsou si podobné a odlišné zároveň. Češi jsou v pozici vítězů světových válek, jsou beati possidentes, jejich nacionalismus je proto útočný, maskovaný demokratičností a národní zájmy pro ně znamenají za každou cenu si udržet to, co si v minulosti při rozdílení válečné kořisti nahrabali. Maďaři jsou v situaci poražených a obraných, jejich nacionalismus je defenzivní, někde v pozadí je snaha získat zpátky aspoň něco z toho, co jim bylo ukradeno - přičemž aspoň v minulosti měli občas sklon přehlédnout, že o nezanedbatelnou část toho, o co přišli, přišli právem. Nicméně to, co Češi bezstarostně považují za evokaci temných národních mýtů, je začasté jen "revanšizmus" člověka, kterému ukradli peněženku,který ji už ani nechce zpátky a byl by jen rád, kdyby druhá strana uznala, že to od ní nebylo úplně fér, protože ve slušné společnosti se peněženky nekradou.

Případ v tuto chvíli již bývalého předsedy FIDESZ (a zároveň předsedy poslaneckého klubu strany) Zoltána Pokorniho je součást protiofenzívy socialistů v třídní válce vládní koalice s opozicí. Bezprostředně po volbách (jak jsme o tom už referovali na jiném místě) vyšlo najevo, že nový ministerský předseda Péter Medgyessy měl na přelomu 70. a 80. let kromě svého civilního povolání menší melouch (několik zaměstnání bylo tehdy v Maďarsku ostatně zvykem): působil totiž jako nadporučík bolševické kontrarozvědky pro boj s vnějším nepřítelem. Když se to provalilo, nejprve zatloukal, pak prohlásil, že v této funkci hájil maďarské národní zájmy, nakonec se omluvil, že maďarskou veřejnost včas neinformoval, a bez nejmenších rozpaků sedí dál na svém místě. Socialisté přišli s návrhem, že by se jména důstojníků a agentů podezřelých složek kádárovské tajné policie měla zveřejnit, ovšem bez jakýchkoli sankcí. (Ve zjevném nedorozumění se přitom odvolávají na český lustrační zákon, který ovšem nenařídil zveřejnění jmen důstojníků a agentů StB, ale stanovil pro ně některá dosti citelná omezení, pokud jde o práci ve státní správě a ve veřejnoprávním sektoru.) Zároveň zlověstně dodali, že se záhy budou lidé zatraceně divit.

Nato jakoby náhodou prosákla na veřejnost informace o tom, že otec Zoltána Pokorniho byl agentem maďarské Státní bezpečnosti. Naverbován byl následovně: v padesátých letech vyfasoval v politickém procesu horentní trest. Za revoluce 1956 přestala fungovat mj. ostraha maďarských věznic a političtí vězni se dostali na svobodu. Těm, co nestačili nebo nechtěli emigrovat, uložila po porážce revoluce kádárovská policie, aby se u ní v určitém termínu přihlásili. Pan Pokorni st. tak učinil a dostal tuto velkorysou nabídku: hned a na místě podepíše dobrovolně spolupráci. Samozřejmě nemusí, ale v tom případě nechť počítá s tím, že okamžitě nastupuje do věznice, aby si odseděl zbylých cca osm let trestu. V této situaci pan Pokorni st. neodolal.

Po zveřejnění zprávy Zoltán Pokorni odstoupil z obou funkcí a ponechal si pouze poslanecký mandát; vládní koalice označila jeho rozhodnutí za pokrytecké.

Nemohu si pomoci, ale považuji Pokorniho rezignaci za velkou politickou chybu. Stírá se jí nebetyčný rozdíl mezi případem mladého komunistického aparátčíka Medgyessyho, který se sám a zcela dobrovolně dal do služeb komunistické kontrašpionáže, a čelného funkcionáře FIDESZ, který na sebe dobrovolně bere zodpovědnost za něco, zač v žádném sova smyslu nemůže. Podle této logiky by se Richard von Weizsäcker nikdy nemohl stát německým prezidentem. Pokorniho rozhodnutí vychází vstříc nízkým pudům lidí, kteří nejsou schopni mezi oběma případy jasně rozlišovat. Mlčky se tak přistupuje na zásadu kolektivní viny: když začneme u rodiny, není problém její platnost rozšířit na národní menšinu, národ, rasu, náboženské vyznání atp. atp. Možná, že Zoltán Pokorni chtěl svým rozhodnutím pohnout Medgyessyho k tomu, aby i on vyvodil ze svého případu žádoucí důsledky. Místo toho vzniká krajně nešťastný precedens, který zkomplikuje situaci všem slušným politikům, ochotným v krizové osobní situaci zvažovat všechna pro a proti. Panem Medgyessym ovšem něco podobného ani nehne.

6. července 2002