ARCHIV

Odbojáři a kverulanti

Maďarský ministerský předseda Péter Medgyessy, který na rozdíl od zlého Orbána neútočí na Benešovy dekrety, zahájil svou premiérskou dráhu parádním skandálem. Provalilo se na něho, že na přelomu 70. a 80. let působil jako důstojník komunistické kontrarozvědky, v oddělení pro boj s vnějším nepřítelem. Tuto skutečnost se mu podařilo utajit před voliči i stranickými kolegy.

Nechme teď stranou otázku, jak to s panem Medgyessym dopadne. Pokud si jsou Maďarsko a Česká republika aspoň trochu podobné, řekl bych, že to ustojí, i když bude mít pro zbytek funkčního období z ostudy kabát. Podnětný je zejména způsob, jakým pan premiér svou někdejší působnost v bolševické kontrarozvědce zdůvodnil: nemá se za co stydět, protože tam hájil maďarské národní zájmy.

Zdá se, že národní zájmy se stávají ve střední Evropě ústředním pojmem politického života. Například u nás se ve vztahu k nim populace dělí na dvě skupiny. Ta první, mocnější se stejně jako pan Medgyessy nemá za co stydět: využívala v době minulého režimu pozic ve významných institucích od vědeckých ústavů ČSAV přes kulturní a mediální sféru až po útvary pro boj s nejrůznějšími nepřáteli (o nepřátele u nás nebyla nikdy nouze) k hájení národních zájmů. Českými luhy zněl duch vzdoru vůči nenáviděnému režimu; zněl ovšem vzhledem k okolnostem tlumeně (ne nadarmo souvisí české slovo duch se slovem duchna). Jednotnou frontu odbojářů, která sdružovala slovutné vědátory, hvězdy pop-music a v neposlední řadě různé agenty Státní bezpečnosti, kteří si zaslouží uznání hlavně proto, že hájili národní zájmy za zvlášť obtížných podmínek, čas od času narušovali různí kverulanti. Tito zlomyslní kazisvěti vydávali časopisy, které odbojáři museli zakazovat; sepisovali petice, od nichž se odbojáři museli se svěšenými ušisky nahlas distancovat, a páchali trestnou činnost vůči republice, za niž je odbojáři museli soudit. To zraňovalo citlivé duše odbojářů a kazilo jim reputaci u veřejnosti. A v roce 1989 zneužili kverulanti revolučního zmatku (byť i jen sametového) a vetřeli se na mnohá místa, do té doby vyhrazená pouze odbojářům. Díky jejich rozkladné činnosti se dosavadní národní jednota začala drolit a národní zájmy se octly ve psí.

Naštěstí jsme, jak se zdá, z nejhoršího venku. V boji za národní zájmy dosáhli čeští odbojáři významných úspěchů: v českém parlamentu byla opět zavedena jako povinná disciplína hlasovací gymnastika. České politické strany se už nedělí nesmyslně na vládní a opoziční, ale opět táhnou za jeden provaz. A tak se naše země může stát, stejně jako v období mezi dvěma světovými válkami, příkladem zaostalejším sousedům, třeba Maďarsku, které si jako nepraktický přežitek dávné minulosti zachovalo silnou a vlivnou opozici.

Na prezidentské standardě máme velmi pěkné heslo pro věčnost: pravda vítězí. Doplňme ho tedy ještě jedním, časovým: Odbojáři všech visegrádských zemí, spojte se!

Psáno pro české vysílání BBC, 26. června 2002