ARCHIV

Vystoupení E. Mandlera a B. Doležala na 7. schůzi FS ČSFR 25. října 1990

Když jsem se probíral protokoly FS ČSFR z podzimu roku 1990, abych nalezl pěkný Zemanův kritický projev o vyhnání sudetských Němců (viz výše), narazil jsem na moje a Mandlerovo vystoupení z téže debaty o vyrovnání s minulostí. Otiskuji obojí jednak abych dokreslil politickou atmosféru, v níž zazněla Zemanova slova, a jednak z alibismu: leccos jsme už tenkrát věděli a veřejně řekli: bohužel to nebylo nic platné.

Poslanec SL E. Mandler: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, omluvte mne, že se nebudu snažit mluvit obecně za Federální shromáždění… Budu hovořit tedy za naši stranu, která se těmito otázkami ovšem zabývala často, už od svého vzniku v roce 1987… Po letech křivd, bezpráví a útlaku chybí naší společnosti tolerance, soucit a odpuštění, a to také, anebo právě v politickém pohledu. Po vzedmuté hladině veřejného mínění se valí jedna vlna nenávisti za druhou. Jsou namířeny přirozeně hlavně proti komunistům a komunistické straně. Bylo by milné počítat tyto vlny nenávisti pouze a výlučně oněm uplynulým desetiletím. Nemůže být tolerance bez existence řádu a vědomí spravedlnosti. A posuďme, jak si v tomto smyslu naše sametová revoluce poradila s komunistickou stranou! Vzala jí vládu? Nikoli, vzala jí samovládu a za to, za necelých půl roku, ji přizvala ke kulatému stolu k dohadování o zásadních politických rozhodnutích. Když pak byla komunistická strana ve svobodných volbách rozhodně poražena, nechovali se k ní rozhodující politické síly jako ke straně poražené (a víc než právem poražené) jak je tak dobře patrné v tomto Federálním shromáždění, kde mají komunisté poměrné zastoupení i v předsednictvu i mezi funkcionáři.

Muselo to být pořádně sametové zacházení, protože komunistická strana si mohla dovolit a dovolila takové ponechání kontinuity, jako snad za podobných podmínek nikde jinde: název KSČ, některé zcela zkompromitované funkcionáře, např. pana Adamce, a obrovský majetek, jehož původ, odvozující se ze státního rozpočtu, musel být zřejmý i zcela nezasvěcenému člověku.

Zjednání dějinné spravedlnosti, to znamená zejména konfiskace neprávem nabytého majetku a radikální zpřetrhání tradice kulatých stolů, tedy také a především zrušení zásady poměrného zastoupení v předsednictvech zákonodárných sborů, tyto a další akty dějinné - ne snad msty - ale spravedlnosti ovšem již nemohou přijít včas. Platí však: pozdě, ale přece.

Velmi závažná vlna, ne-li nenávisti, tedy odporu,je namířena proti bývalým reformním komunistům. Tato vlna je podstatně měně mocná než nenávist vůči komunistům a komunistické straně, je však o to závažnější, že směřuje často proti lidem, kteří v minulosti dosti trpěli nikoli jen proto, že byli vyloučeni z komunistické strany, ale zejména proto, že se zachovali v rozhodujících chvílích čestně. Na tuto vlnu odporu, ale také na racionální argumenty reagují reformní komunisté většinou připomenutím, že všichni lidé jsou si rovni, že se nesluší kopírovat KSČ obnovou kádrových postupů a posuzováním jednoho každého podle toho, čím byl a k čemu se hlásil v minulosti.

Myslím, že také tuto vlnu odporu by bylo možno zvládnout. Především - a to se týká okolí - přiznáním naprosté oprávněnosti těchto právě uvedených argumentů: bývalí komunisté jsou si rovni se všemi ostatními, s angažovanými nestraníky, s katolíky atd., atd. Argumenty typu "Když byl někdo někdy komunistou, už to z něho nikdy nikdo nedostane",jsou v podstatě argumenty rasistické a rozumně uvažující lidé by je měli v zásadě odmítat.

Jenomže připomínka lidské a občanské rovnosti by měla být neustálým mementem také a hlavně pro bývalé reformní komunisty. Vždyť kdyby ji oni sami dodržovali, to znamená, kdyby se mnozí z nich nepovažovali za příslušníky elitní skupiny, nemohla by být, obrazně řečeno, každá druhá funkce ve státním aparátu a ve sdělovacích prostředcích obsazena právě jimi. Z toho vyplývá, že je to zároveň memento pro ony mocné politické síly, které mají na obsazování těchto míst a pozic rozhodující vliv…

Dále připomenu ještě vlnu, která prochází naším veřejným, politickým a často i soukromým životem. V této další vlně se nenávist mísí s podezřívavostí, zlobou, strachem i touhou po odvetě. Je vyvolána zkreslenými a dílčími, často pokoutně zveřejňovanými informacemi o bývalých spolupracovnících StB. Ovšem, těchto spolupracovníků bylo dost. Je však známo, že o všech existují základní záznamy, které lze dešifrovat i co do základního stupně spolupráce s orgány ministerstva vnitra. Nezveřejněné seznamy těchto lidí jsou Damoklův meč, který visí nad naší společností a pokračování v jejich utajování je neobyčejně společensky škodlivé. Samozřejmě, že by jejich zveřejnění přineslo mnohé nepříjemnosti a komplikace, že by bylo příčinou mnoha polemik, objasňování - pochopitelně i výmluv - a vysvětlování. Ale právě objasnění je třeba. Čím dále se tato věc bude odkládat, tím hůř. Jsme přesvědčeni, že usnesení vlády č 450 z 20.6. t.r. by Federální shromáždění mělo co nejdříve naplnit.

Poslední sociální jev , o kterém se chci zmínit, je ovšem těžké nazvat vlnou. Na druhé straně je nepochybné, že svými kořeny sahá do období let 1948 až 1990.

Sahá ovšem ještě dále do minulosti. Tehdy, zvláště v době od Mnichovské dohody, výrazně posílila stará pověra, že politika je, narozdíl od ostatních oblastí života společnosti, věc špinavá. Komunistická propaganda po roce 1945 specifikovala, kdo za to může - buržoazní politické strany. Jenže po Únoru zbyla jen strana jediná, strana nového typu a její propaganda odkazovala všechny jiné strany na smetiště dějin. Zvláštností této problematiky je, že alespoň v uplynulých dvou desetiletích český disent podlehl tomuto tlaku a v zdrcující většině se dopracoval již jako k pozitivnímu řešení k názoru, že svobodné politické strany jsou škodlivým přežitkem.

Všechny tyto a zřejmě ještě mnohé další vlivy způsobily v naší zemi po 17. listopadu nebývalou celospolečenskou averzi vůči politickým stranám jako takovým. Vzniklo tak nevěcné, emfatické společenské klima, v němž dosud žijeme a v němž - obávám se - nejsme ani schopni docenit, jak silně negativní vliv na politický a hospodářský život našeho státu má zablokování rozvoje nových stran. Není účelem mého vystoupení rozebírat podrobněji tyto záležitosti; zamyslíme-li se nad nimi, jsou jasné a nesporné.

Liberálně demokratická strana proto hodlá z toho, co bylo řečeno, vyvodit tyto závěry: Především se připojíme k návrhu zákona o zveřejnění spolupracovníků StB a zákona o podmínkách pro vykonávání společenských a politických funkcí (nebo takový návrh zákona předložíme).

Dále: budeme podporovat všechny akty dějinné spravedlnosti - nikoliv msty - včetně konfiskací nespravedlivě nabytého majetku komunistické strany. Zejména však budeme usilovat o odstranění zásady poměrného zastoupení v předsednictvu a orgánech zákonodárných sborů.

Budeme se snažit o zrovnoprávnění všech občanů, pokud jde o přístup k funkcím, s reformními komunisty a o zredukování podílu reformních komunistů v rozhodujících orgánech.

A nakonec: budeme usilovat o vytvoření stabilní politické struktury založené na politických stranách. O to, aby konečně nové strany dostaly podmínky - materiální i další - ke své prospěšné činnosti. (Potlesk.)

Poslanec SN B. Doležal: Domnívám se, že kdybychom jen usilovali o výklad minulosti a vyjádření vztahu k ní, mohli bychom upadnout do soutěže o to, kdo najde zvučnější a silnější slova.

Minulost se nedá odepsat slovy. Už proto ne, že žijeme v jejích troskách, všude narážíme na její pozůstatky, a objevují se už šikovní restaurátoři....

Je tedy také nutné vypořádat se s touto současnou minulostí, která nás ohrožuje a od níž často nemáme patřičný odstup. V této souvislosti bych se chtěl zmínit o několika otevřených, zdánlivě dílčích problémech, které sami o sobě tuto živou minulost představují.

Za prvé. Včera se tu zevrubně hovořilo o vodním díle Gabčíkovo. Je to jistě problém ekonomický a ekologický, ale přesahuje i do zahraničně politické oblasti, a to nejenom svou ekologickou problematičností. V Maďarsku se v době Kádárova režimu stala stavba díla na Dunaji symbolem totalitní zvůle a tento aspekt se od ní nedá odloučit.

Za druhé. Zahraničně politickým problémem se stala i otázka jaderných elektráren, které znepokojují naše rakouské sousedy. Otázka ochrany životního prostředí a využítí jaderné energie speciálně je v Rakousku už tradičně natolik významná, že se k ní definují všechny významné politické strany.

V době, kdy se odstraňují i skutečné zdi dělící národy a státy střední Evropy od sebe navzájem i od civilizovaného evropského Západu, zůstává nedotčena umělá závora mezi ČSFR a Polskem, což kalí vztahy mezi oběma osvobozenými zeměmi.

Konečně za čtvrté, jak se dalo očekávat, úsilí o majetkovou restituci vyvolalo požadavky odsunutého německého obyvatelstva po odškodnění, jak o tom svědčí poslední prohlášení Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Nedá se vyloučit, že by tato problematika mohla v budoucnu narušit naše vztahy se sjednoceným Německem.

Všechny tyto problémy jsou plody minulých desetiletí: ekonomické gigantománie, nezájem o prostředí v němž žijeme, snahy o izolaci jednotlivců i společenských celků, marného úsilí překonat minulost tím, že na ni jednoduše zapomeneme. V době totalitního režimu se o nich nedalo veřejně debatovat, zahraničně politický aspekt bylo, vzhledem k síle sovětského impéria, možno zanedbat, a protože opozice tehdy neměla k dispozici prostředky k provádění zahraniční politiky v pravém slova smyslu, zdály se obecné zásady civilizované společnosti jednoznačným a úplným návodem, jak tyto problémy řešit. Dnes se ovšem ukazuje, že vodní dílo Gabčíkovo už nejde zbourat. Bez atomových elektráren se ani v dohledné době neobejdeme. Okamžité otevření polských hranic naráží na odpor pohraničních oblastí, které se obávají poškození svých základních sociálních zájmů a restituce německého majetku v Čechách a na Moravě je neproveditelná.

Stačilo ostatně, aby se nynější prezident republiky v prosinci minulého roku v tom duchu, jak se o otázkách, které jsou vnitropolitickými i zahraničně politickým problémem, uvažovalo v kruzích nezávislé inteligence za Jakeše, zmínil o záležitosti odsunu sudetských Němců a hned toho využili sociální demagogové a sklidili značný úspěch. Od této doby KSČ nezmešká ani jednu příležitost k tomu, aby z bolavých míst česko-německých vztahů vytloukla laciný politický kapitál.

Všechny problémy, o nichž jsem se zmínil, ukazují do budoucna jedním směrem. Naznačují možnost, že by se Československo mohlo ve střední Evropě dostat do podobné izolace, v níž byla předválečná ČSR. Tentokrát však navíc s devastovaným životním prostředím, zpustošeným hospodářstvím, demoralizovaným obyvatelstvem a bez silných a vlivných spojenců na Západě. Proto je možné tento problém považovat za problém federální.

Ale nejde jen o zahraničně politický aspekt těchto problémů. Většina z nich se přímo či nepřímo týká národnostních menšin žijících na našem území prostřednictvím našeho vztahu k mezinárodním dokumentům o politických a občanských právech.

Vzhledem k tomu, že u nás obecně uznávané normy v této oblasti platily v minulosti většinou jen na papíře, nevyžadovaly si, aby byly vtěleny do konkrétních zákonů žádajících přesnou formulaci…

Práva a svobody národnostních menšin jsou jedním z pilířů skutečné demokracie a jejich odlišné řešení obou částech našeho státu, odlišně v tom smyslu, že by tato práva měla být naplňována v různé míře, ohrožuje do budoucna federaci daleko víc, než třeba spory o tom, kolik máme mít napříště ministerstev dopravy. Přesto o této otázce zde nepadlo ani slovo.

Považuji za nezbytné, abychom i napříště věnovali zmíněným otevřeným problémům jako určitému zahraničně politickému komplexu soustavnou pozornost ve všech orgánech Federálního shromáždění. Stojíme před úkolem proměnit loutkovou federaci, také nepříjemně živou minulost uprostřed přítomnosti, ve federaci přítomnou. To samozřejmě není jen otázka delimitace pravomocí z federální úrovně na republikovou, ale především definice nezadatelných pravomocí federálních. Je poněkud nešťastné, že někteří politici na Slovensku chápou federaci jen jako stupeň na cestě k uskutečnění národních svébytností. Současně s delimitací musí probíhat také konstrukce.

Úkol přeměnit federaci loutkovou ve federaci skutečnou je velmi náročný. Nedá se vyloučit, že se nám to nepodaří.

Pak federace zůstane jen jedním z reziduí minulosti a Češi a Slováci z toho budou muset vyvodit všechny důsledky. Děkuji vám za pozornost. /Potlesk./