ARCHIV

Miloš Zeman

Rozprava, ve které Miloš Zeman vystoupil, se nesla v duchu populistického antikomunismu, který si zakládal na silných slovech, jimiž byla maskována nechuť o politické vyrovnání s touto minulostí. Zemanův projev patří bez ironie k tomu nejlepšímu, co kdy na veřejnosti řekl. Proč dnes říká něco úplně jiného, se dá vysvětlit dvojím způsobem: buď během doby jeho intelektuální a morální kvality velmi výrazně utrpěly, nebo mu vůbec nezáleží na tom, co vypustí z pusy, a řídí se pouze tím, co se od něho chce právě slyšet. V debatě promluvil také (za Liberálně demokratickou stranu) Emanuel Mandler a editor Událostí. Obě vystoupení přikládám jako dokument)

Poslanec SN M. Zeman: Pane předsedající, vážení kolegové, nevidím naprosto žádný důvod, proč celkem tak nahodilá okolnost, že jsem člen předsednictva, by měla posouvat pořadí diskutujících. Ale když už jsem se u tohoto pultu ocitnul, dovolte mi jenom pár poznámek. Snažím se, téměř celý dospělý život, přemýšlet nad otázkou, která se trochu vztahuje k tématu poslance Bratinky, ale zní poněkud jinak. Proč tento systém ještě funguje? Tuto otázku jsem si v posledních desetiletích kladl a aniž bych předstíral, že jsem na ni našel odpověď, dovolte mi několik závěrů, které možná budou v určitém rozporu s názory kolegy Bratinky. Vycházím z toho, že má-li být účelná analýza tohoto systému, tak především musí zabránit možnosti jeho opakování v budoucnosti. Jak přirozeným a spravedlivým potrestáním viníků, tak ale také - a to je druhá strana mince,odvahou a schopností k naší vlastní sebereflexi. Tento systém nevznikl 25. února 1948. Tento systém má svoje genetické kořeny minimálně v porušování demokracie po roce 1945, Ať už jde o transfer německého obyvatelstva přesně v duchu stalinských migračních přesunů, (zvýraznil bd) ať už jde o zákaz agrární strany, protože je-li politická demokracie odvozována od jediné strany,je omezována u všech stran. Ale ani to ještě není odpověď na otázku, proč tento systém tak dlouho a více méně nerušeně fungoval. Těch 40 %, které komunistická strana dostala v relativně svobodných volbách z roku 1946, dostala dobrovolně. A jenom částečně se zde můžeme odvolávat na mnichovské trauma, nebo na osvoboditelské legendy. Přemýšlejme chvíli o té druhé, nám velice nepříjemné straně mince. Přemýšlejme o těch tisících telegramů, které nadšeně schvalovaly rozsudek smrti nad Miladou Horákovou. Přemýšlejme o těch tisících rezolucích, o těch nadšeně manifestujících na 1.máje, o těch lidech, kteří vítali naše vedoucí představitele v továrnách nebo na vesnicích. Ne vždy to byly potěmkinovské vesnice. Přemýšlejme i o tom, proč v Československu nikdy nevznikla analogie polské Solidarity, jako autentického dělnického hnutí, které se u našich sousedů dokázalo prosadit ještě za brežněvismu. Proč u nás nedošlo ke kadárizaci?

V Maďarsku dva roky po okupaci této země a po potlačení její revoluce byl zahájen, byť velice drobný, reformní proces. Proč jsme nikdy nenalezli odvahu mít alespoň tak nezávislou zahraniční politiku jako měl Ceaucescu přes svůj nechutný vnitřní stalinistický režim. Proč jsme neměli takový rozsah soukromých řemesel a obchodů jako mělo východní Německo? Proč jsme byli ze satelitů nestalinističtější ze stalinských... ?

Často, když o tom přemýšlíme, musíme se podívat na tento národ, na tuto společnost a poněkud méně si ji idealizovat.

Jestliže nyní místo onoho prorůstání ovladajících a ovládaných vytvoříme další iluzi, iluzi statečného, trpícího národa, který hrdě a se vztyčenou hlavou trpěl pod komunistickou diktaturou a jen tak slabounce pod peřinou zatínal pěstičky, tak pouze vytvoříme další sebeklam, který nás bude pronásledovat do budoucí historie a povede např. k tomu, že v této historii vytvoříme místo demokracie bonapartismus. Zde byl několikrát citován Jaspers. Dovolte mi, abych se obrátil závěrem na domácí literaturu. Vřele doporučuji, abychom si všichni přečetli Škvoreckého Zbabělce. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)