ARCHIV

"Odsun" Němců z ČSR byl nespravedlivost a křivda.

Senátor a někdejší ministr zahraničí Polské republiky Wladyslaw Bartoszewski zveřejnil 10. 5. t.r. v německém deníku Die Welt článek, v němž brání české politiky před německými požadavky na zrušení tzv. Benešových dekretů (zákonných norem, které připravily půdu pro násilné vysídlení tří milionů sudetských a karpatských Němců z tehdejší ČSR).

Autora si velmi vážím mj. pro jeho zásluhy o smíření a přátelské soužití národů střední Evropy. Už proto si nechci nechat jen pro sebe některé výhrady, které k jeho textu mám.

Především výtka, že v Česku dosud nikdo nevyslovil politování nad utrpením mnoha nevinných Němců, není úplně spravedlivá. Poláci tak učinili s velkým časovým náskokem, protože mají větší národní sebevědomí než Češi a dokázali si i v těžkých dobách ruského útlaku vyvzdorovat aspoň malý prostor svobody. U nás proběhla první širší debata o vyhnání Němců mezi intelektuály v disentu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Po převratu se o věci několikrát kriticky vyjádřil prezident Havel, katolická a o něco později i evangelická církev. A formulace, kterou uvádí pan Bartoszewski, se stala v roce 1997 součástí česko-německé deklarace.

Pravda samozřejmě je, že na české straně zůstalo v politické rovině u hezkých slov. Čeští politici se jako jeden muž brání tomu, aby z nich vyvodili jakékoli důsledky.

Pan Bartoszewski vysvětluje českou neochotu a zdrženlivost tím, že pro Čechy je zneprávnění a vyhnání Němců svízelný problém: na rozdíl od Polska, kde o něm rozhodli ve zcela nedemokratickém prostředí místodržitelé, dosazení z Moskvy, učinil tak v ČSR ve svobodných poměrech demokraticky zvolený prezident. Tady je potřeba určité korektury. Beneš v roce 1938 na svůj úřad z vlastního rozhodnutí rezignoval. Těžko mu to mít za zlé, učinil tak v situaci, kdy západní spojenci Československa odmítli dostát svým smluvním závazkům. V roce 1940 prohlásil svou rezignaci za vynucenou, Mnichovskou smlouvu za neplatnou od samého počátku, ujal se znovu prezidentského úřadu, jmenoval exilovou vládu a v dohodě s komunisty a Moskvou vytvořil politický systém, který znamenal podstatné omezení demokracie: byla zakázána opozice a z politického života byly vyloučeny strany, s nimiž měl před válkou problémy (mj. i agrární strana, nejsilnější politická strana První čs. republiky). Národní shromáždění, vytvořené v rámci tohoto modelu, pak Beneše v roce 1946 zvolilo prezidentem.

V podtextu Bartoszewského obhajoby českých politiků ovšem je: na rozdíl od nás Poláků jste se rozhodli demokraticky, a tedy dobrovolně. To je pravda do té míry, že Beneš jako prezident měl podporu drtivé části české veřejnosti a také s okleštěním české demokracie a s vyhnáním Němců tehdy souhlasili skoro všichni. Dobrovolnost nějakého rozhodnutí to rozhodnutí ovšem ještě nelegitimuje.

Nynější chování české politiky si vysvětluji přece jen jinak než pan Bartoszewski: cítím za ním u velkých českých stran (ČSSD, ODS) nepřiznaný šovinismus, populismus a neochotu přiznat, že ne vše, co jsme dělali v nedávné minulosti, bylo úplně košer. A u stran Koalice strach, že by je političtí oponenti obvinili z nedostatečného vlastenectví a že by se od nich odvrátili jejich voliči. A to je snad ještě horší: politik, který se bojí lidí, v jejichž zájmu má jednat, si nezaslouží jejich důvěru.

Podle pana Bartoszewského se německá strana dopouští chyby, když spojuje historické a morální otázky s právními nebo dokonce finančními. Tu je třeba říci, že ani nynější Schröderova, ani předchozí Kohlova vláda žádné finanční nároky vůči ČR nevznášela. Když však dojdeme k závěru, že politická rozhodnutí a právní normy nedávné minulosti jsou z morálního hlediska problematické, stojíme zároveň před politickým a právním problémem (což se projevilo např. při složitých jednáních o odškodnění nuceně nasazených za 2. světové války). Pokud pak jde o "strašáka majetkových restitucí", vymysleli si ho do značné míry čeští politici. Ani Německo, ani Rakousko nikdy nevznesly vůči ČR majetkové nároky za své občany. Pouze se za své občany nemohou jejich individuálních nároků vzdát. Pokud se však občané SRN nebo Rakouska rozhodnout vznést vůči ČR majetkové nároky, budou o nich rozhodovat české soudy podle českých zákonů.

Pan Bartoszewski hovoří o tom, že Versailleský systém měl své problémy, a přece dnes nikdo nechce smlouvy, na nichž spočíval, rušit se zpětnou platností. Protože zrušení Benešových dekretů nepožadují jen "politici sousedních zemí", jak uvádí pan Bartoszewski, ale také řada veřejně činných lidí v ČR, mj. i autor těchto řádek, je třeba upřesnit: nám v Česku nejde o zrušení se zpětnou platností (to je i technicky neuskutečnitelné), nýbrž zrušení ex nunc, s tím, že právní akty, které se na jejich základě staly, zůstanou v platnosti. Zároveň ne ovšem nevyhnutelné, aby nějaký reprezentativní politický orgán jednoznačně a bez vytáček odsoudil samo vyhnání Němců (a nikoli jen jeho "důsledky") jako nespravedlivost a křivdu. A konečně by měla česká vláda v dialogu s organizacemi poškozených usilovat o "zmírnění následků některých křivd". Tj. například o odškodnění pro nejhůře postižené.

Česká politika ani česká veřejnost nejsou v současné době takovému řešení nakloněny. Tím spíš je třeba udržet v ČR svobodnou atmosféru, v níž i menšina má právo se k věci vyjádřit. Jsem přesvědčen, že naši polští sousedé pro to budou mít pochopení.

16. května 2002