ARCHIV

Benešovy dekrety jsou historií

Komentář Wladyslawa Bartoszewského

Dekrety československého prezidenta Edvarda Beneše, který v roce 1945 ve své zemi zneprávnil Němce a Maďary a v souladu s postupimským rozhodnutím tří velmocí zorganizoval jejich vyhnání, považují mnozí za kámen úrazu na politickém terénu Evropy. Zabývají se jimi výbory Spolkového sněmu a Evropského parlamentu, politici v mnoha sousedních zemích požadují jejich „zrušení“ a spojují toto téma více či méně přímo s přístupem ČR k EU. Stíny minulosti, o nichž se věřilo, že jsou zapomenuty, hrozí zatížit budoucnost našich národů; my ve střední Evropě to sledujeme s velkou starostí. Polský prezident Aleksander Kwasniewski řekl, že kdyby skoro šedesát let stará Hitlerova, Benešova, Rooseveltova, Churchillova a Stalinova rozhodnutí „měla blokovat cestu našich států do Evropské Unie, nacházeli bychom se v schizofrenním světě“. Český prezident Havel varuje evropské politiky a žurnalisty, aby „nevypouštěli z lahve ducha nacionalismu a starých historických konfliktů“.

Proč jsou dnes skoro všichni čeští politici proti zrušení dekretů? Jednak byl Beneš, který vykonával svou funkci až do roku 1948, jejich demokraticky zvolenou hlavou státu. V době, kdy mne polští komunisté strčili do vězení - bylo to v roce 1946 - , se Češi a Slováci ještě těšili demokratickým svobodám. Pro nás Poláky je lehčí distancovat se od vyhnání Němců, protože v našem případě je zorganizovala klika, přisunutá a nadiktovaná z Moskvy. V Českoslovenku naproti tomu jednal demokraticky zvolený prezident.

Za druhé, vzhledem k tomu, že se v debatě o Benešovi vždy znovu poukazuje na vyvlastnění a na kýžené majetkové restituce, obávají se Češi, že pokud budou Benešovy dekrety zrušeny, dojde ke zvratu v majetkových poměrech. Tento strach by vedl všude ke zpevnění front. Člověk nemusí být populista, aby poznal, že tento mechanismus funguje v každé zemi: kdyby někdo problematizoval vlastnické vztahy v Alsasku, vedlo by to ke zhoršení německo - francouzských vztahů! Bylo by to pociťováno jako ohrožení podstaty národa. Proč je izraelský premiér Ariel Sharon, který při nástupu do funkce čelil spoustě kritiky, dnes tak populární? Když se národ obává, ať už právem nebo neprávem, že bude ohrožena sama jeho podstata, solidarizuje se s tvrdým postojem.

Při pietní oslavě 8. května 1995 jsem v Bonnu před Spolkovým sněmem a Spolkovou radou jako polský ministr zahraničí vyslovil své politování nad utrpením mnoha nevinných Němců. V Česku zatím nikdo nic podobného neučinil. Po mém proslovu se mne čeští politici ptali, jak mají rozumět mým slovům. Odpověděl jsem, že sdílím s Václavem Havlem postulát „žít v pravdě“. My v Polsku - biskupové, mezi nimi Karol Wojtyla, už v šedesátých letech - jsme ohlásili velkou připravenost zkoumat i stinné stránky naší minulosti, ačkoli jsme museli více trpět pod nacistickým terorem než Češi. Pozdější premiér Tadeusz Mazowiecki byl jako dítě vyhnán se svou rodinou z Plocku do „Generalgouvernementu“, jeho bratr přišel o život v koncentračním táboře. Mazowiecki o tom později nikdy nemluvil a navzdor své rodině se stal průkopníkem německo-polského smíření.

Upřímné smíření přeji i Němcům a Čechům. Německá strana se však dopouští chyby, když přitom spojuje historické a morální otázky s právními nebo dokonce finančními. Spolková republika Německo měla vzhledem k možným právním důsledkům pro sudetoněmecké vyhnance obrovské potíže s prohlášením Mnichovské dohody za neplatnou. Přitom nikdo vážně nevěří, že by kvůli tomu lpěla na Hitlerových právních pozicích! Historické a morální hodnocení musí být pojednáno odděleně od právních aspektů.

Právě tak je chybné chápat Benešovy dekrety jako zkušební test na zralost Čechů pro evropskou unii. Neboť pak bychom museli uvažovat o tom, které chyby v posledních šedesáti letech způsobují, že se další státy jeví jako nevhodné pro salony, případně porušující zásadně právo a zcela nespolehlivé. A proč jen chyby posledních šedesáti let a ne třeba osmdesáti? Neexistuje žádná norma, která by nám předpisovala zůstat u šedesáti let.

Mnohé národy v Evropě, jejichž vlády podepsaly po první světové válce Versaillskou smlouvu, žijí dnes v dobrém sousedství. Což neznamená, že by všechny považovaly ustanovení této smlouvy za správná a spravedlivá. Mnozí historici, nejen němečtí, vidí ve Versaillské smlouvě základ neštěstí, které později Evropu potkalo. chce však proto někdo Versaillskou smlouvu se zpětnou účinností zrušit? Nebo máme začít s právní rekonstrukcí minulosti, s vypočítáváním nároků celých generací, s dělením Polska? Tak bychom se jistě nakonec dostali do Gainessovy knihy rekordů: s rekordem v hlouposti.

(Die Welt 10. května 2002)