ARCHIV

Česko-německá komise historiků proti redukci česko-německých vztahů na "Benešovy dekrety"

Editorovi Událostí se podařilo dopídit německé verze společného prohlášení českých a německých členů Česko-německé komise historiků, která zasedala minulou neděli v Berlíně. Uvádíme zatím český překlad a pro kontrolu německou verzi, z níž jsme překládali. Jakmile se nám podaří sehnat oficiální českou verzi, uvedeme ji samozřejmě místo tohoto provizorního překladu. Škoda, že česká část komise historiků má tak dokonale utajené internetové stránky! (Jejich němečtí kolegové jsou na tom sice lépe, ale do dnešního dne, tj. 24. 3., nepovažovali za nutné prohlášení na svých stránkách zveřejnit).

Členové Česko-německé komise historiků, kteří se shromáždili 16. b;řezna 2002 v Berlíně na pracovním zasedání, jsou znepokojeni zneužíváním historických argumentů v současném politickém sporu. Přitom v jeho středu stojí tzv. Benešovy dekrety; některé z nich spolupůsobily k vyhnání a vysídlení Němců z Československa po druhé světové válce. Je významné vzít v úvahu skutečnosti:

Základní fakta, jež určila události bezprostředně po skončení války, jsou krutá válka a zločiny nacionálního socialismu. V tomto kontextu se v roce 1945 v Československu vytvořila právní situace, v níž příslušníci německé menšiny ztratili některá práva, byli vyvlastněni a vykázáni ze země. Bylo to zdůvodněno politickým vývojem, který vedl v roce 1938 k Mnichovské dohodě a v roce 1939 k rozbití Československa Třetí říší, dále rostoucím souhlasem velkých částí sudetoněmecké společnosti v druhé polovině třicátých let s nacistickou politikou, ale také násilím německé okupační moci. Oponenti nacionálně socialistického režimu a ti občané, kteří v letech 1938 - 1945 prokázali loajalitu republice, nebyli těmi právními normami postiženi, ač tyto normy nebyly vždy důsledně dodržovány.

Během druhé světové války vlády třech spojeneckých velmocí a československý exil pod vedením Edvarda Beneše z tohoto vývoje vyvodily, že je nutno zabránit opakování "Mnichova". Bylo rozšířeným přesvědčením, že mírového uspořádání ve středovýchodní Evropě lze dosáhnout jen vytvořením národnostně homogenních států. Podle tohoto pojetí už menšiny neměly existovat. To se od konce roku 1938 československému exilu i domácímu odboji zdálo být uskutečnitelné odstoupením části území, osídlené německým obyvatelstvem a ležící za linií vojenských opevnění, další část obyvatelstva měla být přesídlena. To se změnilo v té míře, jak během války ochabovala ochota odstoupit území. Proto mělo být Československo obnoveno v hranicích z roku 1937 a převážná většina Němců z Československa vysídlena. Tak byly opuštěny i původní úvahy o tom, že by Němci měli být posuzováni podle individuální viny a odpovědnosti.

Protože mezi spojenci v zásadě panovala jednota o cíli -etnicky pokud možno homogenních státech, hrálo v roce 1945 na Postupimské konferenci vyhnání Němců z Československa - stejně jako z Polska a Maďarska - jen podružnou roli; jednalo se především o způsobu vysídlení.

Nenávist vůči Němcům, která se tehdy rozšířila v Československu i v jiných zemích, byla posílena voláním po odplatě za Lidice a jiné akty teroru německé okupační moci a mnozí ji považovali za placet k násilnostem. Části německého obyvatelstva byly především v prvních měsících po skončení války často za nelidských podmínek vyhnány. Po Postupimské konferenci byla především v roce 1946 masa Němců z Československa vysídlena.

Pro události z desetiletí 1938 - 48 nesmíme zapomínat, že Češi a Němci žili v českých zemích po staletí v míru pohromadě a že většina německých voličů v československém státě před rokem 1935 dala své hlasy demokratickým a státu loajálním německým stranám.

Pokud jde o právní formulaci kolektivní viny, zastává komise dnes jako dříve stanovisko, na němž se sjednotila v roce 1996 v náčrtu k vylíčení česko - německých dějin od 19. století "Konfliktní společnost, katastrofa, uvolnění": "Není pochyb o tom, že každé vyhánění a nucené vysídlování je v rozporu se základními představami o lidských právech. Před padesáti lety to však patřilo k následkům války vyvolané německým politickým vedením, byl to důsledek v této souvislosti provedených přesidlovacích akcí a likvidace celých skupin obyvatelstva".

Komise přivítala stanovisko, zformulované v Česko-německém prohlášení z roku 1997, že česko-německé vztahy nemají být zatěžovány minulostí. Ulehčuje to oběma společenstvím kritickou reflexi vlastní minulosti.

Naléháme na to, aby byla v politice při pojednávání tak citlivých záležitostí, jako jsou česko-německé vztahy, pečlivě vážena slova. Dějiny nejsou zbraň.