ARCHIV

Kdo zneužívá historii

Miloš Zeman a Václav Klaus se rukou společnou a nerozdílnou zasloužili o něco, co se sudetským Němcům dosud nikdy nepodařilo: z jejich vyhnání a z Benešových dekretů se konečně stalo evropské téma. Hýbou Evropským parlamentem a tlačí jako noční můra bruselské činovníky. V této vážné chvíli společná česko-německá komise historiků troubí na poplach. Během svého zasedání minulý víkend v Berlíně vydala prohlášení, ve kterém varuje před tím, aby byly v nynějším politickém sporu zneužívány historické argumenty. Co znamená tato podivná formulace?

Vychází nepochybně z představy, že existuje na jedné straně historie, na druhé politika. Obojí je třeba oddělit tlustou čarou. To je hlavní myšlenka Česko-německé deklarace z roku 1997. Choulostivé historické otázky mají být zkoumány ve sterilním prostředí univerzitních kabinetů, aby nebezpečné viry z minulosti nezamořily naše ovzduší. Politici, osvobozeni od obtížné minulosti, se pak budou zabývat budoucností, tj. něčím, co není. Ve skutečnosti jde o to, aby se česká společnost oddělila tlustou čarou od svého špatného svědomí.

Benešovy dekrety vedou v pojetí českých politiků a jejich historiografického servisu upíří život: jednak jsou mrtvé, vyhaslé, neživá minulost. Na druhé straně tvoří sám základ českého právního systému. A konečně za třetí se podle nich vesele rozhoduje v různých restitučních sporech. Když němečtí politici začnou reptat, státem pověření historici se zlobí, jako by se zlobili univerzitní patologové, kdyby jim přijela policie zkonfiskovat pitvanou mrtvolu: má totiž podezření, že jde o oběť vraždy.

Komise se ohání tím, že události a právní normy nelze vytrhávat z kontextu: to, co se semlelo v letech 1945-6, "určila" válka a zločiny národního socialismu. Vyhnání bylo následkem války, vyvolané německým politickým vedením. To je v českých historických kruzích oblíbená teorie příčiny a následku. Příčina: soused mi dal facku. Následek: já mu dám ještě větší. Toto pojetí dějin, v němž se jeho subjekty chovají jako koule při hře v kulečník, je podpořeno depersonalizovanými, trpnými formulacemi: vytvořila se právní situace, byly opuštěny původní snahy, rozšířila se nenávist, ochabovala ochota. Osobně dávám přednost optimističtějšímu výkladu: dějiny jsou dílem živých lidí, kteří se svobodně rozhodují a za svá rozhodnutí nesou zodpovědnost. Nejsou dokonalí, hřeší a chybují. Pokud si však dokážou své chyby přiznat a poučit se z nich, může se svět během času měnit k lepšímu.

Komise konstatuje, že česká politika byla chtěla zabránit opakování Mnichova. Její úsilí nacházelo pochopení u Spojenců: ti došli k závěru, že mír ve střední Evropě lze zaručit jen existencí homogenních národních států a neexistencí menšin. Může se Čechům někdo divit?

To, co se stalo, byl jen nutný následek toho, co se stalo dříve. To, co jsme udělali, je pochopitelné a bylo to navíc v souladu s vůlí silnějších. Lze si představit průhlednější manipulací historickými pseudoargumenty? Dějepisectví jako tvůrce celonárodního alibi.

Vývody komise jsou leckdy opravdu zvláštní: spojenci dospěli k tomu, že mír ve střední Evropě zajistí jenom národní státy a že by neměly existovat národní menšiny. Kdo chce odtud dorazit k závěru, že je třeba vyhnat tři miliony lidí z jejich domovů a přitom je oloupit o všechen majetek, musí urazit pěkný kus cesty.

Němci v ČSR ztratili po válce "některá práva". Ztratili všechna občanská práva a majetek. Co jim vlastně zbylo?

Oponenti nacionálně socialistického režimu a ti občané, kteří v letech 1938 - 1948 prokázali loajalitu republice, nebyli podle komise dekrety postiženi. Tato formulace neodpovídá dikci ani jednoho z dekretů. Museli navíc prokázat, že buď trpěli pod nacistickým jhem, nebo se činně účastnili odboje.

Na závěr komise tvrdí, že závazek české a německé strany nezatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami, pocházejícími z minulosti, oběma společenstvím ulehčuje kritickou reflexi vlastní minulosti. To je do nebe volající nepravda. Cílem české politiky a služebného dějepisectví bylo kritickou reflexi v české společnosti umrtvit a znemožnit. Skoro se to podařilo.

Že se na tomto nestydatém pokuse podíleli a podílejí lidé jako prof. Pešek, prof. Křen a dr. Prečan, sotva někoho překvapí. Zarážející je činná spolupráce německých historických veličin. Nechali se snad zastrašit tím, že by mohli být obviněni z přehlížení minulých německých zločinů? Ani to je neomlouvá: spoluúčastí na takových akcích, jako je nejnovější prohlášení komise, se nechutně pletou do naší vnitřní záležitosti, navíc tak citlivé, jako je kritické zhodnocení českých zločinů z poválečných let. Svou autoritou pomáhají českým nacionalistům vytvářet falešná alibi, ohlupovat českou veřejnost a otupovat smysl českých lidí pro čest a odpovědnost.

Profesor Pešek se před časem na veřejnosti chlubil, že se názory komise neliší podle národnosti účastníků. Věřím mu na slovo. Dojem z toho, co komise produkuje, je jednoznačný: před pozorovatelem se odehrává scénka jako opsaná ze závěru Orwellovy Farmy zvířat: slovutní němečtí učenci usedají za společný stůl s českými nacionalisty, a za chvíli se už nepozná, kdo je kdo.

Události 23. března 2002