ARCHIV

Volič se rozhodne sám, ne podle novinářů

Editor Událostí se doposud domníval, že jeho maličkost leží hluboko pod rozlišovací schopností Miloše Zemana, tohoto Bin Ládina české vnitřní a především zahraniční politiky. Leč není tomu tak: v nedávném rozhovoru pro deníky Bohemia se námi explicite zabýval a pozoruhodně se shodl s ministrem Dostálem a Jiřím Pehe, kteří o mně před časem napsali totéž. Inu, už to asi bude pravda.

(Středočeské Deníky Bohemia - 9.2.2002)

MILOŠ ZEMAN, předseda vlády:

Politici někdy podléhají iluzi, že voliči se rozhodují podle toho, co o jejich stranách napíšou novináři. Jsem patrně jediný český politik, který takové iluzi nepodléhá, a již dříve jsem tvrdil, že veřejnost je dostatečně inteligentní, aby se nerozhodovala podle předžvýkaných názorů politických komentátorů, ale podle vlastní zkušenosti. Kdybych chtěl být ironický, pak bych dokonce mohl tvrdit, že nenávist komentátorů vůči té či oné politické straně této straně prospívá a naopak. Zdá se však, že problém vztahu médií a politiků stojí za zamyšlení. Že bychom měli především odmítnout mýtus o nezávislosti komentátorů. Nemám tím na mysli jen primitivní závislost, o které můžeme uvažovat v případě deníku Mladá fronta Dnes, když si uvědomíme, v jakých je rukou. Pokud známe tyto informace, snadněji pochopíme, proč se redaktoři tohoto, podle mého názoru, bulvárního deníku, postavili na Haiderovu stranu v našem sporu se stranou Svobodných. Nezávislost či závislost komentátorů totiž často vyplývá z jejich osudu. Budu konkrétní. Jeden z nejcitovanějších a současně, podle mého názoru, nejhorších politologů se jmenuje Bohumil Doležal, který byl místopředsedou rozpadlé Liberálně-demokratické strany. Jejím předsedou byl Emanuel Mandler, který rovněž často vystupuje v médiích a radí politikům, jak mají politiku dělat. A konečně třetím je bývalý hlavní volební manažer Občanského hnutí Ivan Gabal, který se prohlašuje za analytika a vyjadřuje se ke všemu, aniž by, podle mého mínění, čemukoli rozuměl. Je známo, že Občanské hnutí mělo 16 ministrů a 60 poslanců v obou vládách a parlamentech, a přesto nepřekročilo pětiprocentní limit pro vstup do parlamentu. Je svým způsobem umění hlavního volebního manažera, že toto dokázal. To mi připomíná obdobu situace, která by nastala, kdyby chirurgovi zemřely na operačním stole desítky pacientů a on byl potrestán tím, že by byl vyslán na medicínskou fakultu, aby tam přednášel medikům, Jak se má operovat. V naší medicíně, jak alespoň doufám, by k něčemu takovému nedošlo. U našich politických komentátorů je to situace běžná. Nazval bych to vzpourou neschopných, vzpourou lidí, kteří mají mindrák ze své politické minulé kariéry a snaží se jej kompenzovat tím, že radí politikům, jak by to dělali oni.