ARCHIV

Dokument

Okresní ředitelství Policie ČR v Opavě zahájilo trestní stíhání prozatím proti neznámému pachateli pro podezření ze spáchání trestného činu podle §260, Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, proti rozšiřovatelům třech publikací. Dvě z nich jsou zjevně nepříliš zajímavé antisemitské pamflety, třetí brožurka, která kriticky hovoří o vyhnání sudetských Němců. Je to první nenápadný pokus postavit kritickou diskusi o vyhnání a zločinech, které byly během něho spáchány, naroveň antisemitskému štvaní, případně "osvětimské lži" a kriminalizovat (zatím jen na lokální úrovni) svobodnou diskusi o tomto pro naši společnost nepříjemném problému. K případu se ještě vrátíme, zatím dáváme k dispozici (s malými eliminacemi) posudek, který má toto tažení krýt. Je pod ním podepsán dr. Zdeněk Zbořil z Politologického ústavu FF UK. Nechce se nám věřit, že by podpis mohl být autentický.

O P I S ^X)
Ústav politologie FF UK

Policie České republiky
Okresní ředitelství Opava

Praha, 21/7 2001

Odborné vyjádření z oboru politologie, historie, sociologie a lingvistiky

Předmětem odborného vyjádření jsou tiskoviny předané dne 28/6 2001 /dopisem ze dne 21/6/ Kriminálnímu úřadu Policie České republiky…. Jedná se o následující materiály:

pol.l/ kopie tiskoviny Rudolfa Seidla: Osvětim, fakta versus fikce, nové a utajované poznatky o holocaustu, bez vročení, jako vydavatel uvedeno nakladatelství Facta non Grata,

pol.2/ fotokopie publikace Johannese Rothkranze: Ano Evropě zn1amená Ne Maastrichtu!, z německého originálu A ZU Europa heisst NEIN zu Maastricht!, Durach: Verlag Anton A. Schmid 1994 s dodatkem "tištěno v Německu 1998", český překlad Jaroslav Voříšek, ISBN 3-932352-23-8, s označením českého nakladatele Pro Fide Catholica,

pol.3/ kopie tiskoviny, jejíž autor není uveden, s názvem Sudetští Němci, etnická čistka, vyhnání, vyd.: Open Education and Science - Opava, ISBN 80-901974-5-0 přel. a redakčně upravila Mgr. Ludmila Čajanová z německého originálu Der vergessene Voelkermord im Herzen Europas /Zapomenutá genocida v srdci Evropy/ publ. Gerdem Kleiningem a Josefem Weikertem 1999, české vydání vytištěno u RETIS, s. r .o. v Krnově, vročeni neuvedeno.

Všechny uvedené tiskoviny jsou na území České republiky šířeny pololegálním způsobem, tj. někdy v originálech, někdy ve fotokopiích, prakticky totožných s materiály, které byly předloženy k tomuto odbornému posouzení.

Nejznámější z k posouzení předložených tiskovin je brožura Rudolfa Seidla (viz pol.l/ výše uvedeného seznamu), která je zasílána do ČR z Belgie, prostřednictvím instituce, jejíž kontaktní adresa je uvedena na s. 2 posuzovaného materiálu: Vrij Historisch Onderzoek, European Foundation for Free HistoricaL Research Postfach 60, B-2600 Berchen 2, Belgie (ve vlámštině Svobodné historické badání, v angl. Evropská nadace pro svobodný historický výzkum/.

Vydavatelé i distributoři uvedeného textu jsou si vědomi možného trestního postihu, a proto uvádějí zmíněnu kontaktní adresu s poznámkou, že projekt -facta non grata- je neziskovou organizací a vznikl výhradně soukromou iniciativou, a protože se jeho realizátoři obávají cenzury a dalších "nebezpečí", žádají o zasílání objednávek na belgickou, výše uvedenou adresu. Dále nabízejí sedm internetových adres, z nichž dvě jsou od roku 1999 v češtině:
http:/ /members.aol.com/vffgvho /v češtině/
http://www.webcom.com/ezundel I dtto/
http://www.abbc.com/nj
http:/ /www.air-photo.com
http://www.abbc.com/islam
http://www.codoh.com
http://www.abbc.com/aaargh

Všechny tyto internetové adresy publikují informace a texty, které mají vztah k tzv. historickému revizionismu, což je vlastně jen propagandistické úsilí o revizi nejen historického poznání, ale i výsledků Druhé světové války, známé zejména z území Německa od roku 1947. Viz zejména adresu druhou, která se týká procesu s Ernstem Zundelem /původně německým státním občanem/, který byl obviněn kanadským soudem v roce 1984 z podpory nacismu, antisemitismu a popírání holocaustu.

Text Rudolfa Seid1a je typickým pro revizionistickou literaturu, soustřeďující se v poslední době zejména na popírání masového vyvražďování evropských Židů v letech Druhé světové války. Vychází z nepravdivých tvrzení Ernsta Zundela, odsouzeného za svou publikační činnost, a ze "Zprávy Freda A. Leuchtenberga" /Leuchtenberg Report/, kterému Právě Zundel zaplatil 35 tis. USD, aby sehnal jakákoli fakta vyvracející existenci plynových komor v Osvětimi, a jehož výpověď před soudem v Bostonu prokázala, že jde o obyčejného podvodníka. Seid1ův materiál vychází i z dalších pokusů o popírání holocaustu, jak se o nich můžeme dovědět z publikaci britského historika Davida Irvinga nebo francouzského profesora Roberta Faurissona. Mimochodem, právě Irving, jehož knihy jsou běžně a masově distribuovány v ČR, byl 20. 7 t.r. odsouzen v Londýně u britského Nejvyššiho soudu, proti jehož rozhodnutí se již nemůže ve Velké Británii odvolat, za "popírání Hitlerova podílu na hromadném vyhlazováni Židů za Druhé světové války", které detailně doložila a kriticky posoudila Deborah Lipstadt ve své knize Denying of Holocaust. The Growing Assault on Truth and Memory /Popírání holocaustu. Rostoucí napadáni pravdy a paměti/, New York: The Free Press 1992 a Londýn: Penguin Books 1994.

Podobně jako celá revizionistická literatura, také brožura Rudolfa Seid1a chce být seriózním vědeckým dílem, ale tzv. "vědeckost" je zde jen průhledným pokusem zastřít typickou neonacistickou propagandu a snahu revidovat výsledky Druhé světové války. Východiskem tedy není snaha revidovat nebo získat nové historické poznání, poznat skutečný stav věcí, ale zpochybnit obžalobu, důkazy a rozsudky Norimberského tribunálu v roce 1946 a paralelně vedle sebe stavět viny nacistického Německa vedle vin armád Spojenců při bombardování Německa, incidenty, ke kterým docházelo při odsunu německy mluvícího obyvatelstva ze Střední a východní Evropy v roce 1945-1946, případně další excesy, které se vyskytovaly na konci války ve všech evropských zemích. Je to tradiční zaměňování příčin a následků, opět typické pro revizionistickou literaturu.

Vydávání a distribuce Seidlovy brožury je, podle mého názoru, více odsouzeníhodné, než vydávání Hitlerova Mein Kampf, protože kniha nacistického vůdce je autentickým textem, který můžeme považovat za pramen poznávání nacistické ideologie. "Osvětim -fakta versus fikce" je vak jen špatně napsaným a lživými argumenty doloženým propagandistickým pamfletem, jehož cílem je znevážit památku obětí německého nacismu a obhájit válečné zločiny a masové a systematické vyvražďování evropského obyvatelstva Velkoněmeckou říší, státem, ovládaným v letech 1933-1945 nacisty.

Také brožura Johannese Rothkranze (pol.2/ výše uvedeného seznamu) je propagandistickým dílkem, které se nesnaží ani tak přesvědčit své čtenáře, že evropská integrace, která našla svůj vrchol v podpisu Maastrichtské smlouvy o vzniku Evropské unie, je chybnou politickou konstrukcí, ale zejména, že jde o úradek a spiknutí a "již dávno uskutečněným tichým uchvácením moci internacionálními /velko/bankami v Evropě i ve světě, pod sice skrývaným, ale nepochybným vedením domu Rothschildů" nebo "o veřejnosti prakticky neznámém, ale intenzivním zednářském propojení a řízení předních evropských' sjednocovacích' politiků" ./viz nečísl. první s. textu/

Téma žido-zednářského spiknutí, tak oblíbené ve vilémovském i nacistickém Německu, stejně jako v předrevolučním Rusku, se v posuzovaném textu neustále opakuje a je dokládáno z kontextu vytrženým citacemi nebo fakty, které mají tuto verbální konstrukci podepřít /např. známá žido-zednářské organizace B'nai Brith, jejímž cílem bylo napomáhat evropským emigrantům v USA již od poloviny 19.stol., je zde vydávána za organizaci spikleneckou a zcela utajenou/. Jedná se o jeden z nejstarších stereotypů evropského antisemitismu a kritika Maastrichtské smlouvy je zde jenom záminkou k vytvoření kompilátu náhodně vybraných výroků a historických událostí, jehož posláním je renovovat spiklenecké pojetí dějin. Svědčí o tom i závěrečná výzva, která má být skutečným mementem: "Světový stát i světovou vládu vůbec, ale hlavně světovládu 'ze Sionu' /a tím také maastrichtskou ' Evropskou Unii' jako její předstupeň/ tedy musíme z křesťanského a evropského pohledu co nejrozhodněji odmítnout.' /s.26/

Celý text se zdá formálně i obsahově odpovídat antijudaistické propagandě, jak ji známe z katolické i protestantské publicistiky období německého nacismu, ale i z let před- a poválečných. Pozoruhodné je také to, že jako překladatel německého originálu je uveden Jaroslav Voříšek a že stejné jméno lze nalézt na stránkách zastaveného a jako antisemitismus propagující odsouzeného týdeníku "Politika". V závěru publikace jsou anoncovány knihy podobného obsahu, jejich autorem je jednak tentýž Johannes Rothkranze /autor posuzované brožury /, jednak Manfred Adler, jehož "Synové temnot" jsou typickou ukázkou stereotypního evropského antisemitismu.

Do jisté míry formálně podobným, avšak obsahově odlišným textem je brožura "Sudetští Němci. Etnická čistka. vyhnání", viz pol.3/ výše uvedeného seznamu. Také v tomto případě se jedná o propagandistický text, který vychází z teze, že existuje "zločinné vyhnání" tzv. Sudetských Němců, úradek Edvarda Beneše a Josefa V.Stalina, kteří přemluvili Winstona Churchilla a Franclina D.Roosevelta, aby se dopustili zločinu srovnatelného s "etnickými čistkami" na Balkáně v 90.letech 20.století. Podobně jako v předcházejících textech, autoři vytrhávají fakta ze souvislostí /případně je dle potřeby upravují/, podobně pracují i s citacemi různých českých intelektuálů /Tomáše Halíka, Emanuela Mandlera, Václava Malého, Rudolfa Kučery /, s historickými dokumenty, stejně jako s daty, které si běžný čtenář nedokáže nebo nemůže ověřit. Metodologicky je to v ČR velmi dobře známá metoda, kterou zde pracovali nejen propagandisté nacistického Německa, ale i komunističtí agitátoři /připomínáme jen tisíce stran textů vydávaných AP Novosti nebo nakl. Orbis/

Abychom mohli doložit toto tvrzení, vybíráme zejména takové příklady, které nesouvisí z hlavním tématem, tj. s odsunem nebo, jak se zde uvádí, "vyhnáním Sudetských Němců". Hned na s. 3 se např. uvádí, že označení "Sudetští Němci" se odvozuje z názvu horského pásma "Sudety" /jde tedy o termín geografický /, a že na začátku 20.století byli Němci, sídlící "v okrajových částech dnešní České republiky" souhrnně označeni jako "Sudetští Němci". Tím autoři eliminují fakt politické proklamace "Sudetoněmecké vlastenecké fronty" /Sudetendeutsche Heimatsfront/, založené 1933 Konrádem Henleinem /1934 přejmenované na Sudetoněmeckou stranu -Sudetendeutsche Partai/ a popularizace tohoto pojmenování jako pojmu politického. Opomínají také zdůraznit, že mezinárodního uznání se dostalo pojmu "Sudety" až dohodou čtyř mocností v Mnichově /1938/, a že tato dohoda byla později považována za neplatnou nebo "neplatnou od samého počátku" či dokonce "nulitní", jak uznali představitelé Spojenců již v letech 2.světové války a později i SRN.

Označení "Sudetští Němci" se stalo pojmem ústavně právním ve spolkové zemi Bavorsko až po roce 1945, kdy se "Sudetští Němci" konstituovali jako "kmen" a národ, což bylo potvrzeno úmluvami a prohlášeními z roku 1950. České historické státní právo tento termín nezná a Ústava ČR, která se ve své preambuli hlásí k historické státnosti Zemí Koruny české a k jejich historickým hranicím, existenci "sudetoněmeckého kmene" nebo "sudetoněmeckého národa" také nedefinuje.

Účelová manipulace s pojmem "Sudetští Němci" je zřejmá i z používání pojmu "N ěmci", který je českého původu /podle Dalimila byli "Němci" Bavoříci, Sasíci, Durynkové, Švábové, Frankové, Burgunďané, Brabanti, Flandřiané atd./, na rozdíl od německého "die Germanen", příslušníci germánských kmenů, a "die Deutschen", německy mluvící příslušníci a občané různých politických uspořádání na území dnešní SRN, definitivně sjednocených až v roce 1871. "Svatá říše římská" uznávala "gentes Gerrnanicis" , kmeny sobě příbuzné, bratrské, jak zavedl císař Karel IV., a neznala moderní pojem "národ", který se i v Německu prosadil až v 19.stol., dokonce až v letech 1845-1848. Domnívám se, že lze považovat tento "omyl" za účelovou manipulaci, který se již "vžil", jak ostatně dosvědčuje i česká politická publicistika 90. let 20. stol.

Zajímavé je také, že se statistika počtu "Sudetských Němců', publikovaná v tomto politickém pamfletu, odvolává na data z roku 1930 /ČSR/ a nikoli na sčítání lidu dle národností z roku 1910 /Rakousko-Uherská monarchie/, které uvádí jako národnostní kritérium "přihlášení se k řeči české nebo "německé'. Německy mluvící občané Rakouska-Uherska se považovali za "Starorakušany", avšak v posuzovaném textu se toto označení vztahuje na všechny "odsunuté. Nerozlišuje se tedy, zda obývali jižní Moravu nebo dočasnou provincii "Sudetenland"" na severní Moravě s hlavním městem Opavou /1918/, zda žili v Brně, Jihlavě nebo Praze, zda to nebyli tzv. "pémáci" /Lidové pojmenování odvozené od "Bohmen", jak byli nazýváni německy mluvící obyvatelé severních Čech.

Zcela účelové je prohlašování významných osobností jako byli Josef Ressel, Gregor Mendel, Adalbert Stifter, Erst Mach, Berta von Suttner roz. Kinská, Rainer Maria Rilke, Sigmund Freud, Gustav Mahler, Adolf Loos, Franz Schubert aj. za "Sudetské Němce", protože mnozí z nich zemřeli dřív, než se pojem "Sudetský Němec" a dokonce i pojem .,německý národ" začal používat, jiní byli židovského původu a k národnosti německé se přihlásili /oni nebo jejich rodiče/ až po další vlně germanizace Zemí Koruny české v době centralizačních snah Marie Terezie a Josefa II. /v 18.stol./.

Pokusem o znejistění čtenářů jsou také různé statistiky. lronizuje se zde výše GNP v ČR poukazem na fakt, že "za ní následuje už jen Namibie, Brazilie, Malajsie, Maďarsko.. .'", jako by šlo o země se zaostalými ekonomikami /příklad Malajsie svědčí přímo o ignoranci autorů viz s.17/. Za úspěch "sudetoněmecké ekonomiky"" se považuje, že se např. v době ČSR podílela 100 procenty na výrobě hedvábí a prýmkařství /s.16/ a neúspěch a zaostávání komunistické ekonomiky za důsledek "vyhnání Sudetských Němců"". Do podobné souvislosti je dáván i růst obecné kriminality a kriminality mládeže v 90.1etech 20.stol. Záměrně neúplné jsou citace z prezidentských dekretů roku 1945 /soustavně zde nazývanými "Benešovými dekrety" bez ohledu na jejich ústavní zakotvení a pozdější ratihabitaci Národním shromážděním/. Zdůrazňuje se označení slovem "národní"' a záměrně se neuvádějí označení "kolaborant", "nacista", "fašista" nebo "antifašista". Také jakákoli poznámka o presidentu Edvardu Benešovi má povahu difamace a napadání jeho funkce presidenta v letech Druhé světové války a je tedy útokem na ideu kontinuity ČSR v letech 1938-1945, útokem na samotnou existenci tohoto státu, jak je zřejmé i ze znevažování vyhlášení nezávislosti Československa v roce 1918.

Posuzovaný text opomíjí rozsudky Norimberského tribunálu a zejména si nevšímá tomuto soudu předložených dokumentů "o podílu /tzv. Sudetských Němců -pozn.ZZ/ na rozbití Ceskoslovenska", jejich podílu a spolupráci s nacistickým Německem, jak jsou cit. ve všech publikovaných relevantních edicích dokumentů /zde cit. dle sborníku dokumentů "Norimberský proces I-II", Praha: Orbis 1953, ss. 371- 90/.

Závěrem lze konstatovat, že všechny tři posuzované texty se vyznačují společnými znaky:

1/ zpochybňují výsledky Druhé světové války a instituce, které poválečný politický pořádek vytvářely a vytvářejí:
-závěry a rozhodnutí Postupimské konference /1945/,
-rozsudky Norimberského tribunálu /1946/,
-ideu evropské integrace a vznik Evropské unie,

2/ zpochybňují, v případě vyhlášení nezávislosti Československa, výsledky Versailleské konference a jejích jednotlivých ujednání,

3/ snaží se dokázat, že vinu za vyvražďování evropského obyvatelstva /včetně Židů/ má někdo jiný než soudy usvědčení viníci a že existuje jakási paralelní vina armád Spojenců a armády německé v době 2.světové války,

4/ podobně vykládají vinu nacistického Německa z pozdější existence komunistických režimů ve Střední a východní Evropě a opakují východiska a argumenty nacistické propagandy z let 1944-1945 /"obrana Evropy před komunismem", "Uchvátí-li tě, zahyneš" - myšlen rudý spár J. V. Stalina aj./. Záměrně zaměňují příčiny a následky a snaží se kompenzovat zločiny nacistického Německa např. poukazy na ekonomickou situaci ve východní Evropě nebo na excesy komunistických režimů,

5/ vycházejí ve svých závěrech z teorie "židovského" nebo "žido-zednářského spiknutí", jehož cílem je "uchvátit" moc na světem a tomu mají sloužit i instituce Evropské unie,

6/ zejména text o "Sudetských Němcích" neskrývá snahu po dosažení majetkových kompenzací odsunutých Němců /aniž mluví o náhradách válečných škod/ a přímo i nepřímo útočí na dosavadní smluvní ujednání mezi ČR /resp. ČSFR, ČSSR a ČR/ a Rakouskem a Německem,

7/ všechny tři texty obsahují výzvy k činům, jejichž motivem se zdá být nenávist a záští vůči českému národu, židovství jako kultuře, náboženství i národnosti, a některé výroky mají dokonce povahu urážek a hanobení skupin obyvatelstva,

8/ podle mého názoru se všechny tři posuzované publikace dotýkají hodnot chráněných Ústavou ČR a útočí na integritu státu i společnosti.

Zejména pro důvody uvedené výše pod body 7/ a 8/ se lze domnívat, že autoři všech uvedených textů jsou vedeni nenávistí a mohou vyvolávat negativní emoce u určitých skupin obyvatelstva a hrubě se dotýkat či dokonce zastrašovat /terorizovat/ ty občany ČR, kteří mají negativní zkušenosti s německou okupací, rasismem a antisemitismem. Pro případné rozhodování o trestně-právní povaze celé záležitosti se domnívám, že by bylo nezbytné posuzovat všechny tři texty odděleně a v širším kontextu. Např. text o "Sudetských Němcích" v souvislosti s německo-českou diskusí o celém problému v 90. letech 20. stol. a s jejími historickými i aktuálními politickými souvislostmi. Text o Osvětimi v kontextu celé revizionistické literatury, text o Maastrichtu v souvislosti s antisemitskou a "spikleneckou" literaturou, jak je publikována v Evropě i USA nejméně od konce 19.stol.

dr .ZdeněkZbořil
Univerzita Karlova v Praze
Filozofická fakulta

^X) V opise jsou opraveny pouze evidentní překlepy.