ARCHIV

Národní píseň Václava Havla

Nevím, zda Václav Havel zná "Národní píseň" maďarského romantického básníka Sándora Petőfiho z revolučního roku 1848. Začíná slovy: "Vzhůru, Maďaři, vlast volá! Teď je ta pravá chvíle, teď, nebo nikdy! Budeme otroky, nebo svobodnými lidmi? To je ta otázka, vyberte si!"¹⁾ Nejspíš bych řekl, že ne. Pozoruhodné je, že jeho novoroční projev má přesto přesně stejnou strukturu jako první strofa Petőfiho básničky, kterou v Maďarsku a na jižním Slovensku umí nazpaměť každé malé děcko. Srovnejte sami.

Letošní rok, tvrdí pan prezident, je přelomový. Teď je ta pravá chvíle, teď, nebo nikdy! Bude se totiž rozhodovat o velmi zásadních věcech: "O budoucím charakteru naší společnosti a našeho státu, o typu našeho vzájemného soužití, o způsobu našeho včlenění do světa, který nás obklopuje, o klimatu, které bude převládat v našem veřejném životě, a díky tomu všemu vlastně o životě každého z nás."

Naše společnost je ovšem rozrůzněná: máme mezi sebou moderní a kultivované normalizátory, ale také tisíce, desetitisíce, ba statisíce občanů, kteří usilují o dobré věci. "Záleží jen na míře odvahy a prozíravosti, jež každý z nás uplatní ve svém rozhodování, a na rozmyslu, jejž uplatníme ve volbách, které z těchto sil převládnou".

Budeme společností občanskou a otevřenou, nebo se bude náš společenský systém uzavírat, až nakonec o tom nejpodstatnějším bude rozhodovat vždy jen totéž poměrně úzké bratrstvo, v jehož rukách bude soustředěna hlavní moc politická i mediální a které se nebude bát ani samotného pomezí kriminality?

Budeme opravdovou demokracií, nebo jen formálně, technickou, institucionální?

Budeme státem hrdých občanů, nebo státem, v němž se nikomu nevyplatí přijít do sporu s vlivnými?

A konečně: budeme státem slušných poměrů, anebo státem, jehož veřejný život je poznamenán nenávistí a závistí? Takže to je ta otázka, vážení spoluobčané, a teď si laskavě vyberte.

Volba je, stejně jako v případě Petőfiho básně, snadná. Taky není obtížné uhádnout, koho vlastně pan prezident považuje za žábu na prameni (i když Ondřej Neff v Lidových novinách předstírá, že to neví): je to dvouhlavá hydra opoziční smlouvy a v současné době, kdy se zdá, že by po Zemanově odchodu mohla z ČSSD být ještě řeč, především "velký satan" Klaus a jeho ODS.

Pan prezident ovšem není romantický snílek. Tak jako citovaná Petőfiho básnička je pouhá politická agitka, je projev pana prezidenta jen první velkou volební řečí v mnohonásobné volební kampani roku 2002, volební řečí se vším všudy. I když se sám řečník v lednu následujícího roku už o svou funkci ucházet nemůže a asi ani nebude.

Jádro pudla je v tom, že prezident by volební projevy držet neměl. Nesmí vlastně jmenovat ani své milce, i když každý ví, kdo to jsou (čtyřkoalice a hradní křídlo ČSSD; i když tady se paní Buzková vyjádřila k projevu spíše zdrženlivě a poslanec Zaorálek dokonce velmi hezky a kriticky), ani své oponenty (i tady každý dobře ví, o kom je, respektive shodou okolností explicite není řeč). Celkový dojem z Havlova projevu je stejný jako z posledních projevů Antonína Novotného v předvečer roku 1968. Novotný tehdy hřímal proti západním imperialistům a jejich zdejším přisluhovačům, vzhledem k politické situaci si už ty přisluhovače nemohl dovolit pojmenovat (někteří s ním seděli v politbyru), ale každý dobře věděl, koho má na mysli. Prostě neslušnost, nekorektnost v použitých prostředcích, politický faul. Český prezident i v posledním roce své vlády přispívá k politické nekulturnosti českého prostředí, proti níž by vlastně chtěl bojovat.

3. listopadu 2001

¹⁾V originále: "Talpra Magyar, hí a haza!/ Itt az idő, most vagy soha!/Rabok legyünk vagy szabadok?/Ez a kérdés, válaszszatok!"