10.12.-18.12. 2001

ARCHIV

Disidenti a zelináři

Petr Placák polemizuje v Mladé frontě Dnes ("Disent se objal s komunisty?", 13. prosince t.r.) s mým článkem o listopadu 1989 a disentu. Základní metodické pravidlo pro práci s Placákovými polemikami zní, že je nejprve třeba je očistit od názorů, které vkládá svým oponentům do úst, aby je mohl lépe potírat. Proto upozorňuji, že citát "v listopadu si spousta komunistů a vězňů disentu padla do náruče" nepochází z mého textu. Proto se tím, co v této souvislosti píše Placák, nebudu zabývat. Také jsem nikdy netvrdil, že "disent na jedné straně usiloval o dialog s mocí a na druhou stranu pořádal proti ní demonstrace". Nýbrž jsem napsal, že těsně před zhroucením režimu věnovaly disidentské špičky veškerou energii přípravě jakési demonstrace za lidská práva, která se měla odehrát v polovině prosince. Šlo o repliku povolené demonstrace na Škroupově náměstí z předchozího roku. Tím se zabývali Havel a jeho okolí v době, kdy bylo třeba demonstrovat za změnu, přesněji řečeno svržení komunistického režimu, což se taky vzápětí stalo - ovšem nikoli z iniciativy disidentů. Jen na okraj podotýkám, že nemám nic proti demonstracím, většiny z nich (kromě té jediné povolené) jsem se taky zúčastnil, pokud jsem zrovna neseděl za katrem. Většinu z nich ostatně spolupořádala Demokratická iniciativa, v níž jsem se tehdy angažoval).

Poté, co jsme si vyčistili terén, můžeme přejít k věci. Nejprve slovo "moc", tak frekventované v různých textech z okruhu Charty77. Placák píše: "v každém případě by bylo nutné sdělit, o jakou moc se jednalo". Vřele souhlasím. Měli by to udělat ti, kteří ho tak často používali a udržovali v podivné ambivalenci. Mluvili o něm podobně jako kdysi dávno ugrofinské kmeny o medvědech: byl to opis, vyslovovaný s posvátnou hrůzou. "Moc" znamenala, jak se zdá, jednak komunistický aparát a jeho represivní složky, jednak zjevně i moc obecně, tedy i o moc v demokratickém politickém systému. Nechápu, jak někdo může plést tyhle dvě věci dohromady.

A nyní k podstatě sporu. Placák se ohrazuje proti slovu plebs. Mezi signatáři Charty byli prý i dělníci. Jenže mně nešlo o kádrový profil signatářů Charty. Nechtěl jsem tvrdit, že ji podepsali jen intelektuálové. Podstatu problému pěkně vystihuje známé podobenství o zelináři z Havlovy Moci bezmocných: zelinář dává do výlohy svého obchodu heslo "Proletáři všech zemí, spojte se". Přitom nechce, aby se nějací proletáři spojovali. Chce jen dát komunistické vrchnosti najevo, že je zbabělý a poslušný. Vrchnost to vezme na vědomí a nechá ho žít. To je podstata údajné nepsané smlouvy mezi českou společností a normalizačním komunistickým vedením. Zelinář žije ve lži. Až do té doby, kdy se odhodlá setřást své okovy. Pak heslo do výlohy nedá, je vyhozen a odchází do společenství pravdy.

Bylo už upozorňováno na věcnou nesmyslnost paraboly: proč si Havel vybral zrovna tak atraktivní profesi, jakou byl v té době zelinář (přesněji řečeno prodavač v obchodě s ovocem a zeleninou). O výzdobu výloh v obchodech n.p. Ovoce a zelenina se nestarali prodavači, ale aranžéři. Prodavač by tedy musel heslo strhnout. Už to svědčí o fatálním nezájmu lidí, kteří si takové nehorázné příměry vymýšleli, o skutečný život české společnosti v té hnusné době. Protiklad společnosti, která žije ve lži, protože uzavřela nepsanou smlouvu s komunistickým režimem, a hrstkou spravedlivých, kteří se ze lži dokázali vymanit, je základem ideologie, jež má všechny rysy sektářství: pohrdání veřejností, kterou měli koryfejové Charty i za těchto ztížených okolností povinnost přesvědčit. Exkluzivita, aristokratičnost, fanatismus. Cesta ze lži k pravdě je v této ideologii prosťoučká, stačí k tomu pouhé gesto: žádní proletáři do výlohy.

To, že se disent, soustředěný kolem Charty77, dal zatlačit do této defenzívy, svědčí o problematičnosti jeho východisek. Politické následky byly dalekosáhlé: "zelináři" (prodejnou českou společností, která projevila slabost a na jeho účet uzavřela smlouvu s komunistickým establishmentem) pohrdal. Jako partner mu zbyl právě tento establishment. Odtud myšlenka "dialogu s mocí", která se nakonec materializovala ve faktické spolupráci s poraženými komunisty po listopadu 1989.

Placák má pravdu v tom, že disidentské společenství bylo názorově rozrůzněné, že v něm byli shromážděni lidé nejrůznějších názorů. Spoustě z nich ani nešlo o politiku, většina z nich neudělala po Listopadu žádnou kariéru a ani o ni neusilovala. Společné mají jen to, že většina z nich kdysi podepsala Chartu77, že sdíleli výše uvedenou ideologii a po léta vytvářeli společenství volně sdružené na jejím základě. Nikdo z nich - ani ti, jimž jako Placákovi spolupráce s komunisty nešla příliš pod fousy - nenašel ani po Listopadu, když komunistický teror pominul, odvahu k tomu, aby se na svou minulost podívali kriticky: to a to jsme udělali špatně; to a to jsme nechtěli - a přesto se to stalo. Místo toho se vždycky, když si někdo dovolí je kritizovat, semknou za vozovou hradbu disidentského ghetta. Je to pořád tentýž reflex ušlápnuté a pronásledované menšiny.

Přitom ne každé společenství, zasazené do nepříznivých poměrů, se chová takhle iracionálně. Kdyby se tak například chovalo v 19. století české národní společenství, kdyby dokázalo odmítnout remcání kverulantů, jakými byli například Havlíček nebo Masaryk, psal bych dnes tento článek německy.

17. prosince 2001