12.11.-21.11. 2001

ARCHIV

Nečekejme na Godota

(Pozn. článek byl v MfD mírně redakčně zkrácen; uvádím ho tu v plném znění, místa která v tištěné podobě chybí, jsou vyznačena tučnou kurzívou)

Výročí listopadového převratu bývá zpravidla příležitostí k pietnímu vzpomínání. Pár dní poté je snad už vhodný čas i na několik kritičtějších slov.

Kdo byli aktéři listopadových událostí? V první řadě režim a jeho lidé: protlačeni k moci, octli se vlastní indolencí v podobné situaci jako Muhammad Atta: byli sice schopni rozhrkané letadlo bolševické ČSSR jakž takž řídit, ale neovládali žádný přistávací manévr. Celé jejich školení i praktická výchova stála na tezi, že přistání netřeba. Přistání se v jejich představách rovnalo letecké katastrofě. Věřili, že když bude nejhůř, Rusové je z toho zase vysekají. Takové chování nemá ovšem nic společného s politikou. Ale bylo jedním z důvodů, proč se "ČSSR" v době perestrojky tak dlouho držela.

Dále je třeba zmínit disent, soustředěný kolem Charty77. Od počátku se představy těchto lidí odvíjely od pojmu "moc": byli jím fascinováni; usilovali o "dialog s mocí". Realisticky odhadli své síly a na prapor si dali nepolitičnost. Představovali si, že se podobně jako v šedesátých letech rozvine debata s komunistickým aparátem, postupně se podaří tu a tam někoho ovlivnit, do mocenské sféry prorůst a nakonec stejně jako v roce 1968 přivodit její zásadní proměnu. Přirozeně, existovaly radikálnější a umírněnější varianty tohoto konceptu. Ale důsledkem bylo, že těsně před zhroucením režimu věnovaly disidentské špičky veškerou energii přípravě jakési demonstrace za lidská práva, která se měla odehrát v polovině prosince.

A konečně plebs: něco, s čím obě strany příliš nepočítaly a čím v hloubi duše pohrdaly. V roce 1969 byl opuštěn těmi, kterým předtím z nezbytí věnoval svou důvěru (to v lidech utvrdilo přesvědčení, že politika je svinstvo). Zdeptaný a zastrašený husákovskou garniturou (a ovšem taky korumpovaný, zastrašování bez korupce nefunguje). Smířil se se svou bezmocností. V roce 1977 přeslechl výzvu k "životu v pravdě" v disidentském ghettu a vysloužil si opovržení i z této strany. Jenže ta výzva byla docela nereálná.

Všichni tři rozhodující aktéři onoho dějinného okamžiku tedy odmítali politiku a byli přesvědčeni, že režim je věčný. Věřili tomu i ve chvíli, kdy se hroutil komunismus v Polsku a v Maďarsku a kdy bylo zjevné, že se Rusové rozhodli své vnější kolonie pustit.. Byl nejvyšší čas zabývat se přistáním, to jest přechodem k demokracii, pokud možno důsledným a přitom bez otřesů. Jen velmi málo lidí si tím u nás tehdy lámalo hlavu.

O pádu režimu rozhodl nakonec plebs, když po brutálním policejním zásahu proti studentské demonstraci (ani studentům nešlo o změnu režimu) vyšel do ulic, a ukázalo se, že systém se už nedokáže bránit. A v té chvíli si poražení komunisté a shodou okolností vítězný disent padli do náručí, bolševičtí bosové nadšeni tím, že nejdou ke zdi, a disent tím, že konečně získá podíl na "moci". Plebs hrál roli komparsu na náměstích (OF nemělo členstvo!). Dojem, že šlo o jakési ďábelské spiknutí, je sice pochopitelný, ale hluboce mylný: byla to jen upatlaná improvizace (tím nevylučuji, že by se tu a tam předem neupekla nějaká malá špinavost).

Ukázalo se však, že plebs se s touto rolí nehodlá spokojit. Otevřela se mu cesta do svobody, stal se tím, čemu se říká lid. Jeho nespokojenost byla legitimní. Zároveň ovšem lidé po dlouhém půstu nevěděli přesně, co svoboda je, ve veřejnosti žil neartikulovaný nacionalismus a nekritický kult první a třetí republiky. V tu chvíli zasvitla hvězda Václava Klause. Věděl, že bez "lidu" to nepůjde, a že je třeba použít tradičních demokratických instrumentů. Ale i Klausovi je moc samoúčelem a politiku chápal a chápe jen jako cynickou manipulaci s lidskou slabostí, jejímž posledním smyslem je úspěch.

Od té doby nevstoupil do české politiky žádný nový prvek. Nové tváře i nové strany jsou mýtus. Z intelektuálních iniciativ jako Impuls99 se nakonec vyklubala jen dobře zorganizovaná mediální lobby. Nečekejme tedy na Godota. Jedinou schůdnou cestou je obroda toho, co dnes máme v politice k dispozici. Publicistika by měla vytvářet kritické ovzduší, bez něhož je taková obroda nemožná.

Mladá fronta Dnes 21. listopadu