12.11.-16.11. 2001

ARCHIV

Znovu o vyhnání sudetských Němců

Rozhodl jsem se uveřejnit ve svém politickém zápisníku dopis ing. Jiřího Prokopa, protože jej prohlásil za otevřený a protože přehledně shrnuje celou řadu argumentů, jež neustále opakují obhájci vyhnání. Proberu je po řadě.

Pan Prokop píše: "Symetrie vzájemných omluv v česko-německé deklaraci neodpovídá symetrii vzájemných provinění. Jde o zcela nesouměřitelné věci: na jedné straně zločiny obludných rozměrů páchané státní mašinerií, na druhé straně zločiny doprovázející tzv. divoký odsun, spáchané jednotlivci v chaotické době po skončení války."

1. Nejprve metodická poznámka: co znamená symetrie vin, které by pak měla odpovídat symetrie omluv? Já jsem ukradl sousedovi dvě stě korun. Soused mi ukradl čtyři sta korun. Rozdíl činí dvě stě korun, za které se mi soused musí omluvit. Taková symetrie však platí jen ve společnosti zlodějů. Vina je něco, co mám a čeho se chci zbavit, protože mne to tíží; vina druhých, těch, na nichž jsem se provinil, s touto mou vinou nemá nic společného, a i kdyby byla tisíckrát větší než ta moje, nijak mi neulehčí to, co musím udělat, když se chci své viny zbavit: totiž pokání a nápravu. V době, kdy u nás ještě bylo živé křesťanství, se nemusely takovéto elementární věci vysvětlovat. Představa o symetrii vin a omluv je dokladem dosti velkého zbarbarštění, kterému podlehla za posledních padesát let česká společnost.
2. Symetrie, kterou konstruuje pan Prokop, však není pochybná jen ideově, ale i aritmeticky. Do jeho 360 000 českých obětí nacismu jsou započteny i oběti holocaustu: značná část z nich se hlásila k německé národnosti a mnozí z nich neoplývali sympatiemi k české vzorové demokracii. Těm, kteří zahynuli, jsme to velkoryse odpustili tím, že jsme je započítali mezi vlastní ztráty. Ty, kteří měli tu smůlu, že přežili, jsme okradli a vyhnali (podle prezidentských dekretů nestačilo, že dotyčný trpěl pod nacistickým terorem, musel ještě navíc dokázat, že se nikdy neprovinil proti českému a slovenskému národu: a takový nesmysl se dokazuje velmi těžko, zvlášť když si už nějaký český vlastenec brousí zuby na jeho luxusní byt). Za hauzírování jedním a půl milionem dětských obětí holocaustu by se měl pan Prokop stydět, jak se to dotýká jeho česko-německé symetrie? V tom případě nechť zahrne na druhou misku vah oběti našeho kamaráda a patrona Stalina: podle některých odhadů (Solženicyn) jich bylo přes čtyřicet milionů, a že mezi nimi byly v hojném počtu i děti, je na bíledni.
3. I tzv. odsun, totiž vyhnání sudetských Němců byl "zločin obludných rozměrů spáchaný státní mašinerií". Státní mašinerie se skládá - v německém i v českém příkladě - z docela konkrétních a odpovědných lidí. Místo toho, aby se hledala zodpovědnost, byly miliony lidí byly oloupeny o majetek a o vlast. Zákonné normy, které k tomu připravily situaci, mnohonásobně porušovaly staleté zvyklosti evropského práva: presumpci neviny, zákaz retroaktivity a kolektivní viny. Vycházelo se přitom z předpokladu, že lid odpovídá svým majetkem a svými právy za zločiny státního vedení. Jak bychom dopadli, kdyby někdo stejným způsobem a stejným právem (lépe řečeno neprávem) vinil nás za zločiny komunistického vedení - i toho ruského samozřejmě, protože do spojenectví se Stalinem se kdysi česká společnost v čele s prezidentem Benešem hrnula se stejným nadšením jako sudetští Němci do spojenectví s Hitlerem.
4. Pan Prokop cituje z česko německé deklarace kluzká slova o tom, že obě strany mají různý právní názor, každá z nich je vázána svým právním řádem, obě respektují tuto skutečnost a nehodlají zatěžovat své vztahy politickými a právními názory pocházejícími z minulosti. To prý představuje "rámec pro další pokračování česko-německého dialogu". Deklarace je politické prohlášení, závazné pro státní reprezentace. Občan má nejen právo, ale i povinnost svou státní reprezentaci kritizovat, když se chová nemravně, protože od Havlíčkových dob v téhle zemi platí, že stát je tu pro občana, ne občan pro stát. Nerad bych panu Prokopovi křivdil, ale v tom, co napsal a co jsem tu ocitoval, cítím jakési reziduum nevolnického myšlení z dob bolševismu: načalstvo rozhodlo a vytvořilo rámec pro pracující. Kdo z něho vykročí, dostane za uši. O tom, co je pro mne rámec pro další pokračování česko-německého dialogu, si rozhoduji sám.
5. Tvrzení, že páteří SdL je Wittikobund, je absurdní nesmysl; pan Prokop jen dokazuje, že o struktuře a velikosti sudetoněmeckých organizací neví vůbec nic.
6. Rovněž není pravda, že před druhou světovou válkou byli čeští Němci posledními svobodnými Němci v Evropě, nýbrž je pravda, že po první světové válce byli jedněmi z prvních nesvobodných Němců v Evropě. Mírové dohody jim zajistily pouze individuální práva. Neměli autonomii, kterou by si vzhledem k velkému počtu a až na výjimky uzavřenému území zasloužili. Octli se v situaci "menšiny" vzhledem k státotvornému "československému" národu. Ke slibovanému "švýcarskému modelu" měl tento stav pořádně daleko. Ani uzákoněná župní samospráva se v českých zemích nerealizovala, protože hrozilo nebezpečí, že by v některé župě mohli mít Němci většinu. V roce 1938 nedali přednost nacismu před demokracií, ale Německu před Československem, v němž byli občany druhého řádu. Nevzali ovšem v úvahu, stejně jako čeští politici, když se už za války začali paktovat se Stalinem, že se rozhodli pro zločinnou tyranii. Kdo je sám bez viny, ať první hodí kamenem.
7. Také není pravda, že by na straně sudetských Němců nebyl sebemenší pokus o sebereflexi. Sudetoněmečtí křesťané, sudetoněmečtí signatáři Smíření 95, sám páter Otte, kterého se pan Prokop dovolává, se sebereflexi věnovali ažaž. Pokud by ovšem pan Prokop za sebereflexi považoval pouze pokorné konstatování, že vyhnání bylo to nejlepší, nejspravedlivější a nejzaslouženější, co je mohlo potkat, pak má pravdu. Taková sebereflexe na sudetoněmecké straně chybí.
8. Že jsou "vítězné mocnosti" spolupachateli, je málo sporné. Je ovšem třeba rozlišovat mezi Stalinovým Ruskem, které vyhnání horlivě prosazovalo, a USA a Velkou Britanií, které zčásti omlouvá, že byly postaveny před hotovou věc a snažily se dosáhnout aspoň toho, aby se přestalo s největšími ukrutnostmi. (Taktéž je rozdíl mezi Československem, které si vyhnání Němců vymyslilo a vyžebralo, Polskem, které Stalin, aniž by se Poláků na něco ptal, cynicky posunul o několik set kilometrů na západ, a Maďarskem, kterému Rusové vyhnání maďarských Němců prostě vnutili.) Že se sami vyloučíme ze společnosti vítězů druhé světové války, se bát nemusíme, žádná taková společnost neexistuje. Existuje NATO a EU, kde jsou "vítězové" svorně s "poraženými", nikdo nemá žádná nadpráva. A jeden z vítězů, Rusko, v obou organizacích naštěstí není. My v NATO už jsme a do EU směřujeme. Žádných dalších, a to fiktivních, společností nám netřeba.

Pan Prokop (a není sám) se pokouší vrátit Českou republiku do roku 1945. Je to směšné, absurdní a kdyby se to nedej Bůh povedlo, nenapravitelně to poškodí české národní zájmy.

16. listopadu 2001