|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
9.7.-14.7. 2001 |
ARCHIVVzpomínky na Nikolaje
Andrej Stankovič umřel. Přijde mi nevhodné psát patetické nebo ubrečené řádky, umřeme všichni. A jen někteří z nás, i když zrovna v tom není poslední smysl života, budou ještě nějakou dobu ožívat ve vzpomínkách těch, kteří je měli rádi a vážili si jich. Svérázný člověk První vzpomínka na Nikolaje (tak jsme mu říkali) souvisí s jeho "nestandardním" portrétem na této stránce. Fotografie byla pořízena na redakčním výletě Tváře do Cholupic, po stopách spisovatele a filosofa Ladislava Klímy. Bylo to jakési rozloučení s právě zakázaným časopisem, proběhlo v září 1969 a vyvrcholilo velkou a slavnou pitkou v cholupické hospodě. Nikolaj ovšem už v šedesátých letech nosil bujný a nepříliš pěstěný plnovous, který ho činil dosti nápadným. Chodíval i v parném létě v tesilovém obleku, občas i v kabátu, a tvrdil o sobě, že je "otužilec proti horku". Plně se na něho vztahovala slova básníkova: "já nosím v nitru svém své elegance květ". Takto vybaven, vypravil se 21. srpna 1969 na Hlavní nádraží, aby odcestoval za rodiči do Jičína. Cestou chtěl chvíli pobýt na demonstraci k prvnímu výročí ruské okupace. Za dva - tři týdny vyšla bolševická propagandistická slátanina "Neprošli". Na titulní straně byla fotografie z horního konce Václavského náměstí: kolem sochy Svatého Václava prochází dav "kontrarevolucionářů". Uprostřed davu jakýsi volnější půlkruh, v něm kráčí Nikolaj a s andělským úsměvem se dívá přímo do fízláckého objektivu. Narychlo svolaná redakční "partgtrupa partgrupy" rozhodla jednoznačně: Nikolaj musí okamžitě změnit vizáž. Za pár dní kdosi zazvonil na dveře redakce: šel jsem otevřít a málem jsem upadl: za dveřmi stál Nikolaj, hladce vyholený, pouze s malým knírkem, tak jak jej zpodobuje foto z cholupického výletu. Vypadal jako solidní košický obchodník s produkty živočišné výroby. Změna pomohla, Nikolaje nezašili a Tvář vzápětí zakázali kvůli něčemu jinému. Originální básník K mým přednostem, pokud nějaké mám, rozhodně nepatří přehnaná pečlivost. Když se v polovině devadesátých let připravoval výbor Tváře, uváděly nepřesné citace v mých článcích akurátního editora Michala Špirita na pokraj zoufalství. Jednou mi - za Nikolajovy přítomnosti - s tichou výčitkou v hlase vyprávěl, jaká je s tím práce: například v jednom verši z Holana uvádím místo "a zavádí teploměr do konečníku války" "a zavádí telefon do konečníku války". Nikolaj se rozzářil: "No ale to je ovšem daleko lepší!" Člověk, kterému o něco šlo Každý režim si buduje jakousi oficiózní kulturní kulisu. Lidé, kteří se na ni podílejí, se sluní v přízni veřejnosti. Po čase se obyčejně ukáže, že skutečné hodnoty byly někde úplně jinde. Nejpronikavější kritický duch první republiky nebyl Ferdinand Peroutka, ale Emanuel Rádl, nad kterým každý ohrnoval nos; nejpozoruhodnější básník nebyl ani Vítězslav Nezval, ani Vladimír Holan, ale Richard Weiner, jehož znal jen málokdo; nejzajímavější prozaik nebyl Karel Čapek, ale Ladislav Klíma. Oficiózní kultura První republiky byla ovšem eldorádo ve srovnání s dnešním kulturním prostředím, kýčovitým, upadlým, napůl ještě zabředlým v bolševické kulturní normalizaci. Je to jakoby jedna velká, nekončící talk-show Haliny Pavlovské, v níž nás už ráno, ještě rozespalé, když cestujeme do práce metrem, obtěžuje Michal Viewegh nechutně sentimentálními persiflážemi milostných dopisů. Mnohý slavný titul dnešního českého filmu patří do tohoto pokleslého panoptika. Nikolaj byl věrný tomu, co kdysi dělala Tvář: kritizoval tyto produkty, tak jako Tvář kdysi kritizovala pakulturu reformě komunistického světa z druhé poloviny šedesátých let. V jedné recenzi si podal populární film Jana Hřebejka "Musíme si pomáhat". Dotčený mladý Mistr, věrný těm nejvlastnějším českým tradicím (jejich podstatou je důsledné plnění "ohlašovací a oznamovací povinnosti"), reagoval dopisem do redakce LN, který dal, aby náhodou nezapadl, na vědomí zároveň Ministerstvu kultury. Pan ministr Dostál, současný impresário českého postkomunistického kulturního cirkusu, reagoval promptně a citlivě coby publicista. Povazuji si za čest, že do svého tažení proti Stankovičovi nakonec zapletl i mne. Rád bych doufal, že se nemýlil. Napsal jsem tehdy na Hřebejkův dopis reakci, kterou v LN zašantročili. Využívám příležitosti a dávám ji k dispozici aspoň dnes. Tahle úloha Andreje Stankoviče byla nezastupitelná. J.-P. Sartre kdysi napsal, jak je to zvláštní, že když někdo zemře, nezbude po něm ve světě nějaká viditelná a hmatatelná mezera, svět se zacelí, jako by ho nikdy nebylo. Myslím, že se Sartre zmýlil. Po Nikolajovi zbývá prázdné místo. Na okraj úmrtí svého kamaráda Andreje Stankoviče Bohumil Doležal |
