9.7.-14.7. 2001

ARCHIV

Denunciace v nejlepším slova smyslu

Neviděl jsem film Jana Hřebejka Musíme si pomáhat. Ne snad proto, že bych proti panu Hřebejkovi nebo jeho tvorbě něco měl, ale protože mi na tyto věci bohužel nezbývá čas. Proto jsem také nečetl recenzi Andreje Stankoviče na jeho film v příloze LN. Přečetl jsem si až rozlícenou reakci pana Hřebejka, a to prostě proto, že text s podobnými parametry se nedá přehlédnout. A mám k ní dvě zásadní poznámky.

Především si nemyslím, že by autor měl nárok zastávat se vůči kritikovi svého díla. Autor má smůlu, svým dílem se vystavuje kritice všanc, a to třeba i kritice, která bolí, která je nespravedlivá nebo neomalená. Autor, který svému kritikovi útočně vysvětluje, kde jeho dílu porozuměl špatně a jak mu má rozumět správně, se chová jako hlupák.

Za druhé a hlavně: útočná sebeobrana pana Hřebejka končí výzvou k tomu, aby pana Stankoviče vykopali z grantové komise ministerstva kultury (tj. komise, která rozhoduje o dotacích pro české filmové tvůrce, tj. např. i pro pana Hřebejka). Aby snad nebylo pochyb o jeho záměru, poslal pan Hřebejk svou výzvu rovnou i ministerstvu kultury. Je pěkný doklad jeho zdrženlivosti, že rovnou nenavrhl, kterým jeho fandou má být pan Stankovič nahrazen.

Autorská stížnost, vrcholící návrhem úředního zásahu proti nehodnému kritikovi, byla standardním postupem papalášů, ovládajících svět bolševické kultury v letech 1948-89. Je smutné, že ještě deset let po pádu režimu, který nabuzoval a podporoval podobné chování, se nám nepodařilo vytvořit ve veřejné sféře takové ovzduší, aby se lidé styděli podobné požadavky vůbec vznášet.

Bohumil Doležal, 29. 4. 2000