4.6.-14.6. 2001

ARCHIV

Demokracie a politické fixlování

V internetovém deníku Neviditelný pes polemizuje nezávislý politolog Jiří Pehe (Na scéně demokracie - a za scénou) s mým článkem o televizní krizi (Sametový únor na scéně, MfD 29. května). Jeho nesouhlas vzbudilo zejména tvrzení, že "podstatou demokracie je věrnost dohodnutým formálním postupům". Podle Peheho existuje celá řada příkladů, na nichž by se dalo demonstrovat, že věrnost dohodnutým formálním postupům byla leckdy i cestou do pekla totality.

Je škoda, že pan Pehe nezmínil nějaký konkrétní příklad, kdy věrnost dohodnutým formálním postupům vedla z demokracie do totality. To, co se zpravidla uvádí, Hitlerův převrat v Německu a komunistický puč v ČSR, je jen propagandistická legenda. Komunisté i Hitler se prodrali k moci za cenu mnohonásobného a hrubého porušení "dohodnutých formálních principů". To, na čem se pak Petrovští mezi sebou domluví, je už jen pokračování základní nevěrnosti demokraticky dohodnutým formálním postupům. Demokratická společnost se udržuje úzkostlivým dodržováním dohodnutých formálních postupů a mění se v ne-demokracii jejich porušováním. Tvrdit opak je nihilismus nejen právní.

Podle pana Pehe si formální postupy konec konců může odhlasovat jakákoli momentální politická většina. Tím se dostáváme k otázce, jakou roli má v demokracii většina. Demokracie, je, jak bylo pěkně řečeno, nejméně dokonalé uspořádání kromě všech ostatních, co už byly odzkoušeny. Nespočívá ovšem v tom, že většina má vždycky pravdu (většina se velmi často mýlí a pravda bývá zpočátku v menšině), nýbrž staví na přesvědčení, na víře, že většinu lze o správné věci přesvědčit. Proto je politik zavázán nikoli řídit se většinovým názorem, ale přesvědčit většinu o své pravdě. To je cesta, kterou vznikají legitimní politická rozhodnutí. Za teorií pana Pehe a spol. o "občanské společnosti", iniciativách a osobnostech, na první pohled tak demokratickou, cítím velkou snahu se z tohoto závazku vykroutit důrazem na vůdcovský princip a kultem rozvášněných davů.

Tím nemá být nijak dotčeno práva na demonstrace; jen je třeba vidět, že míra politické artikulace je tu podstatně nižší než v případě např. parlamentní debaty a mandát, který se tak formuje, méně silný než mandát daný volbami. Demonstrace může přidat váhu rozumným politickým stanoviskům, ale taky způsobit, že se ti, kteří zastávají rozumná stanoviska, jaksi podělají (což je v Česku častější případ). Je to dvojsečná zbraň a každý, kdo ji využívá, by o tom měl vědět.

Pan Pehe mluví dosti pohrdavě o společnosti, v níž si politici (třebas i ve shodě s formálními postupy) dělají, co chtějí, a občané jsou jim dobří jen jednou za čtyři roky coby masa, kterou je nutné správným způsobem namasírovat a nechat hodit hlasy do volebních uren. Ve skutečnosti v demokratické společnosti mají občané i mezi volbami spoustu možností, jak ovlivňovat politiku: občané sedí v zastupitelských sborech (nezapomínejme, že sem patří i ta nejnižší úroveň, obecní zastupitelstva, a to, že propojení mezi "vysokou" a nízkou politikou nefunguje, není vada demokracie obecně, ale jen té naší). Občané jsou a měli by být v daleko větší míře členové politických stran a ovlivňovat tam stranickou politiku na všech úrovních. Občané pracují v nezávislých médiích a měli by právě tam v daleko větší míře dělat praktické politice nezávislou oponenturu. A našla by se řada dalších příkladů.

To ale není všechno: zastupitelská demokracie není jen nedokonalá náhražka demokracie přímé, takže až se dostatečně rozšíří internet, bude vyvržena na smetiště dějin. V zastupitelské demokracii člověk pověřuje kandidáta (tj. dává mu důvěru), neboť věří, že dokáže hájit jeho zájmy lépe, než by to uměl on sám. I v politice je místo pro kompetenci. A neočekává, že zastupitel bude v každé situaci dělat přesně to, co by učinil on sám, nýbrž dává mu mandát, to znamená volné pole k tomu, aby hájil jeho oprávněné zájmy: tedy ne jakékoli jeho zájmy, ale jen ty, které jsou spravedlivé. Z toho hlediska je nesmírně důležité, aby si politik v rámci mandátu "mohl dělat, co chce". Má pouze povinnost voliče o správnosti toho, co dělá, přesvědčit, protože věří, že voliče lze o správné věci přesvědčit. Naše demokracie je i v těchto věcech ještě velmi nedokonalá. Ale má šanci se zdokonalit jen tehdy, když budeme tyto elementární zásady respektovat. Proto je třeba odmítnout primitivní představy o "politicích" jako o jakési zvlčilé lidské odrůdě, která musí být neustále odkazována do patřičných mezí "osobnostmi" a "iniciativami".

Konečně se musím přiznat, že se s panem Pehe velmi rozcházím ve vidění té "story", kterou nám předkládá k věření: osobnosti sdružené v Občanské lize vydaly protestní prohlášení a pohrozily, že začnou objíždět zemi a vysvětlovat občanům, co si myslí o "některých" politicích (najednou Pehe nemluví, jako předtím, o politicích všeobecně!). Nato prý politici "začali přemýšlet", ujasnili si, že v této věci šlápli vedle a nakonec rozumně ustoupili. Byl to prý jeden z mnoha střetů názorů a zájmů mezi politickou sférou a občanskými iniciativami, který v tomto případě skončil kompromisem. Já si myslím, že celá ta slavná "občanská společnost" je jen pokrytecká maškaráda, kterou organizují pan Pehe a další pravidelní návštěvníci vily Amálie. Jde o politické uskupení s vysloveně politickými cíli. Na tom by nebylo vůbec nic špatného, kdyby se jako takové jasně a poctivě deklarovalo, přijalo pravidla korektního politického zápasu a neoddávalo se dětinskému fixlování, hře na "občanskou společnost", která je víc než "politici" a proto se nemusí starat o nějaká pravidla. Tahle hra je ovšem velmi lákavá, protože se zatím vždycky ukázalo, že si při ní čeští politici nakonec nadělají do kalhot.

A tak skutečný problém - jak zajistit neutrální, objektivní televizní zpravodajství - je pro pana Pehe jen základem, nad nímž buduje úplně falešnou ideologickou stavbu.

Vyšlo 14. června 2001 v Neviditelném psu