21.5.-29.5. 2001 |
ARCHIVSametový Únor na české mediální scéněČeská televize se stala opět středem zájmu médií. Co se vlastně přihodilo? Volební výbor vybral z původních 154 kandidátů na členství v Radě České televize, navržených různými organizacemi, 45, o nichž se mělo hlasovat v plénu sněmovny. Tento výběr měl oporu v novele jednacího řádu PS, schválené současně s novým zákonem o České televizi. Mezi čtyřicetipěti vyvolenými chybělo několik významných kandidátů Pravdy a Lásky (např. Kohák, Karásek, Klíma a Trefulka). Výbor byl sice k provedení užšího výběru zákonem oprávněn, ale jeho rozhodnutí bylo politicky neprozíravé: i Pravda a Láska má věcně vzato nárok na zastoupení v Radě ČT. Problém Pravdy a Lásky ovšem spočívá v tom, že jde o mohutné politické uskupení s mocenskými ambicemi, které neviňátkovsky simuluje nepolitické struktury "občanské společnosti", nezávislé iniciativy a uctívané jedince, tedy něco, co je v rámci racionální, formalizované politiky prakticky neuchopitelné. "Občanská společnost" vyhlásila okamžitě neformální mobilizaci. Uprostřed iniciativy Česká televize-věc veřejná se vynořili pánové Pehe a Kocáb, mistři politických převleků (ráno zástupci nezávislého intelektuálního klubu Impuls99, v poledne zakladatelé strany-nestrany SOS, večer spoluiniciátoři "Občanské ligy"). Poslední ze zmíněných útvarů zrodila nynější televizní krize. Chce oslovovat veřejnost formou osobních setkání a mítinků až do parlamentních voleb v příštím roce. Nemá o ovšem být "politická podpora nikoho a ničeho": jeho členové budou jen jezdit po republice a vysvětlovat lidem,co se v případě volby do Rady České televize stalo, a aby si dávali pozor, komu budou dávat svůj hlas. Nepřízeň, kterou toto uskupení zahrnuje politiky, je citlivě odstíněná: "Politici se nám smějí a na základě opoziční smlouvy si i v případě kandidátů do Rady ČT dělají, co chtějí". Hlavní útoky se soustředily na údajnou neústavnost a nedemokratičnost způsobu volby: sněmovna prý deleguje svou odpovědnost na skupinu, s jejímž výběrem neměli voliči nic společného. Nejapné výhrady tohoto typu se dají uplatnit při jmenování kterékoli vlády a znamenají frontální útok na princip zastupitelské demokacie. Tváří v tvář hrozbě zaplněných náměstí šla ODS a ČSSD okamžitě do kolen. Pod kouřovou clonou bojovných výkřiků Václava Klause o ohrožení parlamentní demokracie ustoupila a umožnila doplnit kandidátku o lidi, na nichž záleželo Hradu. Stalo se tak za cenu porušení platných zákonných norem ze všech stran: plénu PS byl k hlasování předložen celý seznam navržených kandidátů. Jenže ti z nich, na nichž se kabinetním způsobem dohodly parlamentní strany s výjimkou komunistů, byli zařazeni na prvních patnáct pozic. Hlasovalo se po řadě, a po zvolení patnácti členů bylo hlasování ukončeno. Výběr se tedy ještě snížil ze 45 na 15, a tato nedůstojná fraška je nyní českými médii unisono vydávaná za "rozumný komopromis". Podstatou demokracie věrnost dohodnutým formálním postupům. V tom spočívá její "duch". Pokus uskutečnit "ducha" přímo, bez prostřednictví formalit, které všechno jen komplikují, je širokou cestou do pekla totality. To je první rys, který má současné řešení televizní krize s Únorem 1948. Druhá problematická věc je celá koncepce "občanské společnosti". Vévodí jí "osobnosti", které ovšem nemají žádný změřitelný mandát. Kdo oprávnil pana Krause, aby mluvil jménem české veřejnosti? Já s tím nesouhlasím. Jaký politický mandát mají Impuls99 nebo "Děkujeme, odejděte"? Zaplněné náměstí ještě nic neznamená: rozčilený demonstrant je s "osobnostmi" shromážděnými pod sochou svatého Václava spjatý o mnoho méně než člen strany se svým vedením a volič s těmi, jimž odevzdává svůj hlas. Zmanipulované "masové organizace", zalobbované "osobnosti", ulice plné militantních demonstrantů. To vše v době, kdy požíváme výhod sice nedokonalé, ale přece jen demokracie. To je další analogie s únorem 1948. A konečně poslední shoda: zbabělost tzv. demokratických stran (v tomto případě především ODS) před nedemokratickým nátlakem rozčileného davu. Politik není povinen dělat svým voličům pomyšlení, a zejména ne těm, co nejhlasitěji křičí. Politik dostal od voličů důvěru, aby dělal to, co považuje za správné, a to i tenkrát, když s ním jeho voliči v té či oné věci nebudou souhlasit. Na naší poltické scéně místo toho panuje falešná národně frontovní solidarita: všichni, jak ODS, tak stoupenci Pravdy a Lásky, jsme vzešli ze společného hnízda Občanského fóra a jsme proto spojeni jednou pupeční šňůrou. Proto když dojde na lámání chleba, ukáže se, že vrána vráně oči nevyklove. A v tom je největší bída současné české politiky. Vyšlo MfD 29.5.2001 |