7.5.-15.5. 2001

ARCHIV

Pokušení poslance Karase

Přiznám se bez mučení, že jsem velmi citlivý na veřejné svatouškovské umravňování ve věcech erotiky a sexu. Dospíval jsem v době, kdy tuhle zemi spravovali lidé, kterým nedělalo nejmenší potíže poslat spoustu lidí na smrt či do lágrů, ale zalomcovala jimi zimnice a naskákala jim vyrážka při pouhém pohledu na holou dámskou zadnici. Od té doby věřím, že "veřejná nabídka pornografie je nedílnou součástí demokracie". A jsem přesvědčen, že prolhaná a pokrytecká sexuální sterilita, kryjící podle zásady "navrch huj, vespod fuj" ty nejodpornější masové zločiny, vyprodukovala nakonec nesrovnatelně víc sexuálních mrzáků a deviantů než režimy, které byly schopné nazřít, že toto není jejich prvoplánová starost.

Považuji za pozoruhodné, leč ne zcela náhodné, že tentýž malicherný fanatismus, neschopný oddělovat podstatné od nepodstatného, tatáž představa, že zákony jsou od toho, aby chránily občany (má se v tomto pojetí vůbec mluvit o občanech? Nebylo by lépe říkat "chovanci") před hříchem, představa, že člověka lze přivést k mravnosti a ke spasení klackem a proti jeho vůli, je k nalezení u bolševiků i u katolického fundamentalisty Jiřího Karase, pověstného tím, že by zakázal interrupci i ženám, které otěhotněly po znásilnění.

Pan Karas ("Jsme proti pornografii bezmocní?", Právo 10. 5. t.r.) má na věc jednoduchý recept: je třeba dosáhnout "zásadního obratu v přístupu k pornografii": v zákonu musí být přesně definována pornografická díla, aby je nebylo možno vydávat například za umění (a samozřejmě "nově stanovit tresty", a to i za "nečinnost, lhostejnost či napomáhání státních orgánů"). Každý člověk, jehož literární rozhled přesahuje úzký obzor, daný Kájou Maříkem a Karafiátovými Broučky, ví, že taková "přesná definice" je zhola nemožná. Že zákonné normy tohoto typu ohrozí pornografii zhruba stejně, jako prohibice ohrozila alkoholismus, ale že se významně uplatní při reglementaci svobody umělecké tvorby.

Pan Karas si, stejně jako všichni demagogové, nevystačí sám. Zaštiťuje se "hlasy pracujících". Je zajímavé, jak tato zvláštní společenská skupina (už jsme tu o ní psali) reaguje neuroticky pokaždé, když se na ni, řečeno slovy národního klasika, podobně jako na pátera Martince "dívá Belzebub z krajkoví": Vzpomínám si maně, jak bolševik kdysi potřeboval z politických důvodů zakázat časopis Tvář a vybral si mj. za záminku zveřejnění velmi krásné (a zároveň výrazně obscénní) básně Bohumila Hrabala "Bambino di Praga". Pracující se tenkrát mohli přetrhnout: základní otázkou, kterou tehdy kladli - podobně jako ji dnes kladou pracující pana poslance Karase - bylo: "kdo zastaví šíření těchto zvrhlostí!" Odpověď byla tenkrát jednoduchá: ÚV KSČ. Dnes je to naštěstí trochu složitější.

Zajímavé jsou také (tenkrát jako tehdy) způsoby, jak se pracující veřejnosti představují: je zjevné, že podepsat se "ženy a matky z Brna", je o hodně sugestivnější, než třeba "Františka Novotná, svíčková bába z ulice Pod Špilberkem č. 8".

Pracující se od šedesátých let příliš nezměnili ani pokud jde o argumentaci: "Masovým rozšířením pornografie je mimo jiné i vážně omezována osobní svoboda jednotlivce. Ti, kterým se pornografie líbí, mívají svobodu ji libovolně používat a všude rozšiřovat, ale ti, kterým se nelíbí, nemají svobodu se jí vyhnout nebo se na ni nedívat, protože je prostě všude. Bránit se jejímu vlivu není ani pro dospělé lidi lehké, natožpak pro děti a mládež."

Snad už jsem příliš starý a příliš zaměstnaný: ale zážitek ze všech stran se valícího porna vůbec neodpovídá mé životní zkušenosti. Dovedu si ovšem představit, že ji má člověk, který stráví denně hodinové trauma před výlohou trafiky, svádí krutý vnitřní boj na téma "koupit či nekoupit" a nakonec, bez ohledu na to, jak to dopadlo, se celý zpocený běží vyzpovídat do nejbližšího kostela. Pak je to ovšem spíš jeho osobní problém než problém celkové benevolence k pornografii.

Technika argumentace p. Karase se ozřejmí, když do jejího rámce dosadíme jiné pojmy, např.: Masovým rozšířením oportunistických, revizionistických a reakčních názorů je mimo jiné vážně ohrožována i osobní svoboda jednotlivce. Ti, kterým se takové názory líbí, mívají svobodu je libovolně používat a všude rozšiřovat, ale ti, kterým se nelíbí, nemají svobodu se jim vyhnout nebo je neposlouchat, protože jsou prostě všude... Přesně tak se argumentovalo proti svobodě myšlení v šedesátých letech minulého století.

To nemá být obhajoba pornografie, nýbrž jen upozornění, že takto koncipovaný boj proti věci podstatně neutrálnější, než jak ji pan poslanec Karas prezentuje, je podobný Škrholovu útoku na vosu, co se usalašila na králově nose. Tomu, kdo se mu cele oddá, hrozí, že udělá víc škody než užitku, a navíc mu nezbývá čas na něco rozumnějšího. A proto i zde platí: malé věci řešte ruky mávnutím!

12. května 2001