26.2.-3.3. 2001

ARCHIV

Středoevropská spolupráce: minulost a budoucnost

Spolupráce malých středoevropských států (nebo národů, jsou to v tuto chvíli vesměs v podstatě národní státy, i když to o sobě nerady slyší) je téma, o kterém se přinejmenším v posledních stopadesáti letech ve Střední Evropě neustále mluví. Zároveň je to projekt, který se zatím nikomu z těch, kdo o něm tak horlivě kázali, nepodařilo v pravém slova smyslu uskutečnit. Když zakladatel české moderní politiky František Palacký v polovině minulého století navrhoval, aby se habsburská monarchie reorganizovala ve společenství malých národů, které jediné může být schopno uchránit je před mocnými sousedy na Západě na na Východě, Německem a Ruskem, málokdo by s ním asi nebyl v zásadě souhlasil. Potíže nastaly pokaždé při konkretizaci projektu. Tak například české představy o federalizaci říše byly pro maďarské politiky nepřijatelné, protože ve svých důsledcích ohrožovaly integritu Maďarského království. Takže myšlenka středoevropské spolupráce se jevila jako sice v teorii správná, ale v praxi neuskutečnitelná. V chaotickém procesu dospívání novodobých středoevropských národů na sebe jejich zájmy tvrdě narážely, pocit neustálého existenčního ohrožení byl zdrojem hysterických afektů, vedl k neuváženému, v konečném důsledku sebezničujícímu jednání a ke smrtícím aliancím.

Přitom tu byl reálný základ, na němž bylo možné stavět. Tyto národy kdysi v ranném středověku skoro současně přijaly křesťanství. Při jeho šíření si vzájemně pomáhaly. Příkazy evangelií vytvářejí prostor, v němž se lze snadno rozumně domluvit (jsou skrytě přítomny i v tak sekularizované společnosti, jako je ta česká). Naproti tomu romantické teorie o pradávné kmenové (například "slovanské") sounáležitosti nejsou ve skutečnosti ničím jiným než pokusem vrátit středoevropské společenství před tento zásadní, osudový zlom, do korun stromů, odkud naše předky kdysi vypudila kultura a civilizace.

Zároveň mají malé středoevropské národy - Maďaři, Slováci, Slovinci, Poláci a Češi (to je jen výchozí pracovní vymezení střední Evropy s ohledem na očekávanou integraci těchto zemí do vyspělé Evropy) - společné bezpečnostní, politické a nepochybně i hospodářské zájmy. Tyto zájmy nepadnou přijetím do EU: je jen třeba je přesně vymezit.

Během posledních dvou století se v našem geopolitickém prostoru rodily koncepty, které jejich protagonistům přinášely bezprostřední prospěch a dočasný pokojný rozvoj, ale které středoevropský prostor rozdělovaly a jejichž poslední důsledky byly katastrofické. Rakousko-uherské vyrovnání dopřálo maďarské společnosti půlstoletí klidu pro budování vlastní státnosti a kultivaci politických institucí. Během této doby se monarchie propadala do osudové závislosti na císařském Německu. Vyrovnání znamenalo dělbu moci, z níž byly další národy soustátí v té či oné míře vyloučeny. Když pak první světová válka skončila katastrofální porážkou Rakousko-Uherska, zaplatilo takřka celý účet Maďarsko. Ti, co kdysi při vyrovnání zůstali stranou, si mocně přisadili.

Druhým výrazným protistředoevropským konceptem byl koncept československý, či, chcete-li, malodohodový. Nesl mocné rysy revanše a byl zrcadlovým obrazem toho předchozího. Ti, na něž se v roce 1867 nedostalo, se v improvizovaném spojenectví pod patronací Francie spojili proti Maďarsku a zbytkovému Rakousku. Rozdělení, vytvořené dualismem, se ještě prohloubilo. A tak jakkoli meziválečné období znamenalo pro českou společnost dobu politického zrání a hospodářské prosperity, bylo vlastně od počátku jasné, že uspořádání regionu je vratké a předválečná ČSR zevnitř i zvnějšku mnohonásobně ohrožená.

Důsledek rozdělení je znám: středoevropská oblast se postupně stala kořistí dvou zločinných režimů se světovládnými záměry: nejprve Hitlerova Německa, poté na dlouhou dobu Stalinova a posléze poststalinského Ruska. Pustošivé důsledky, jež pro středoevropské národy mělo zejména půlstoletí strávené v Ruském impériu, se patrně nepodaří nikdy zcela odstranit.

Po rozpadu Sovětského svazu se nejprve v nové české politické elitě, vzešlé z okolí Charty77, ujala představa, že spolupráce osvobozených středoevropských zemí je prospěšná a nutná. Vzhledem k tomu, že dobrá vůle nebyla provázena žádnou důkladnou kritickou analýzou minulosti a nezhmotnila se v žádnou propracovanou politickou koncepci, vzala za své pod náporem "pragmatismu", představovaného Václavem Klausem. Lidé z okolí Václava Havla byli zčásti někdejší reformní komunisté z roku 1968, zčásti naivní českoslovenští vlastenci s ideovými základy někde v době mezi světovými válkami. Nikdo z nich si neuvědomoval, že pokud má mít politická koncepce středoevropské spolupráce šanci na úspěch, musí nutně znamenat také kritické překonání právě tohoto československého dědictví. Přitom skutečnost sama jako by se snažila jim pomoci: pokojné rozdělení československé federace znamenalo v tuto chvíli odstranění nepotřebného historického haraburdí a osvobození jak pro Slováky, tak pro Čechy. Byli to paradoxně právě Češi, kteří tak získali poprvé v moderní době vlastní autentickou státnost.

Nové středoevropské uspořádání musí být postaveno na kritické revizi minulých koncepcí, které oblast nespojovaly, nýbrž rozdělovaly.

Středoevropská politika Václava Klause a jeho spolupracovníků spočívala a spočívá na české ideologii z doby mezi světovými válkami. Češi jsou součástí kulturně vyspělého Západu (k němu se nepočítá ani Německo). Nemá smysl, aby se zdržovali spoluprací se svými o hodně zaostalejšími sousedy. Pozice české republiky je natolik pevná, že si ve vztahu např. k Bruselu může diktovat. Účast v EU je pro ni výhodná, ale vzhledem k všeobecné vyspělosti české společnosti není bezpodmínečně nutná. Čtyřkoalice, která se, jak se zdá, v příštích volbách uchopí moci, tuto koncepci nepřekonává, jen zjemňuje a koriguje.

Proto v současné střední Evropě existují státy, pro něž středoevropská spolupráce v zásadě není problémem (Polsko, Maďarsko) a státy, kde se při výměně vlád mění i "středoevropská" politika (Česká republika, Slovensko).

V zásadě přitom existují tři okruhy problémů, které spolu souvisí. Od jejich vyřešení závisí úspěch středoevropské spolupráce. První z nich je otázka tzv. národnostních menšin (nejvážnější je v tuto chvíli a ve středoevropském prostoru ten mezi Maďarskem a Slovenskem). Jsou to praktické problémy a naštěstí umožňují, aby zainteresované strany hledaly v politickém rozhovoru přijatelné kompromisy. Další okruh problémů jsou historické křivdy minulosti: dozvuky trianonské smlouvy a zejména rozsáhlá nelidská opatření vůči tzv. národnostním menšinám především v tehdejší ČSR, ale i v některých dalších středoevropských státech. K jejich překonání je třeba účinné lítosti ze strany viníků, která vyústí v zmírnění následků některých (těch nejkřiklavějších) křivd. Konečně tu jsou ekologické problémy, které v době hroucení komunistického panství a bezprostředně po něm se staly zároveň problémy politickými. Sem patří spor o jaderné elektrárny mezi středoevropskými postkomunistickými státy a Rakouskem nebo například případ Bős - Nagymaros. Státy, na jejichž území tyto obludné stavby stojí, se dostaly do slepé uličky: rozhodnutí o postavení Temelína nebo dunajské kaskády nerozhodla svobodně česká či slovenská společnost, ale mocenský diktát komunistického vedení. Bezděční dědici těchto osudových rozhodnutí jsou dnes ve slepé uličce. Spor je třeba odpolitizovat a dostat do věcné roviny: pokud by se podařilo vyřešit národnostní spory a spravedlivě uzavřít křivdy minulosti, neměl by to být nepřekonatelný problém.

Situace je dnes příznivá klidnému a politickému řešení konfliktních záležitostí. Žádný z postkomunistických středoevropských států nemá důvod cítit se bezprostředně existenčně ohrožen. To otvírá cestu klidnému politickému dialogu. V něm mají své nezastupitelné místo neoficiální kontakty intelektuálů (oficiózní instituce se, jak se to ukázalo na tzv. Česko-německém fóru, stávají snadno alibistickou potěmkiniádou, kterou se hříšníci, v tomto případě Češi, snaží vyhnout bolestné sebereflexi).

V poslední době přicházejí nadějné a vstřícné signály z Rakouska, které se jako jediná středoevropská země (mimo jiné i vlastní zásluhou, úspěšnou marginalizací komunistické páté kolony a jednotou demokratických sil) vyhnulo trvalému ruskému záboru. Ministryně zahraničí paní Ferrero-Waldner navrhla před nedávnem (návrh zazněl na přednášce v Rakouské společnosti pro mezinárodní styky 22. února t.r.) středoevropským zemím "strategické partnerství", vytvoření jakéhosi středoevropského Beneluxu, který by měl přetrvat i po vstupu těchto zemí do EU. Pokud by se při vytváření tohoto společenství (logické rozšíření visegrádské skupiny) nerozehrávala otázka, kdo v něm má hrát "vedoucí úlohu" (zatím nic nesvědčí tomu, že by např. Rakousko mělo podobné ambice) a pokud by společenství zahrnulo i Polsko, nemá Česká republika žádný rozumný důvod zůstat stranou.

Jen málo lidí v České republice si bohužel uvědomuje, jak se od třicátých let minulého století změnila ve střední Evropě politická situace. Proto českou politiku charakterizuje naduté ignorantství: to do budoucna vážně ohrožuje české národní zájmy a naši národní bezpečnost. O české středoevropanství musí být ještě sveden politický zápas.

2.-4. března. Psáno pro maďarský časopis "Pro minoritate"