12.2.-17.2. 2001

ARCHIV

Existuje pravicová zahraniční politika?

Čas od času se v českých médiích vynoří otázka, jaká má být politika české pravice. Ve skutečnosti je to jen dílčí varianta otázky základní: jaká má být správná, účelná česká politika, politika prospěšná české veřejnosti. Neboli: co máme dělat, jakým programem se řídit. Otázka, zda to, na čem se dokážeme shodnout a co se tedy prosadí, bude pravicové či levicové, dokáže nejlépe posoudit někdo, kdo se na naše konání bude dívat z odstupu a nebude na něm bezprostředně zainteresován. Pravicovost a levicovost jsou relativní pojmy: napravo, případně nelevo od něčeho.

Zřetelné je to zvlášť pokud jde o zahraniční politiku, neodmyslitelnou součást každého politického programu. Punc levicovosti má případná orientace na Rusko. Jenže sovětské Rusko, které se verbálně prohlašovalo za jedinou autentickou levici na světě, mělo ve skutečnosti úplně jiné parametry: vazby na ruský středověk (polovojensky organizovaná společnost "pracujících" odvozená z ruského nevolnictví); konzervativní, lépe řečeno reakční ideologii, pravověří, spočívající v omílání bezobsažných floskulí a radikálně odmítající všechny novoty, dokonce i ve vědecké oblasti (se smrtícími důsledky pro technickou úroveň průmyslu a obranyschopnost země). Česká společnost se v tomto prostředí necítila vždy zcela pohodlně.

Po převratu spočívá česká zahraniční politika na jakémsi širokém konsensu. Heslem se stala integrace do Evropy (v sebevědomé klausovské rétorice to občas vypadalo jako integrace Evropy do Česka). Předpokladem jsou hluboce zažité demokratické tradice, hodnoty, které s Evropou společné sdílíme.

Zároveň se mocně prosazuje vidění světa, vycházející ze situace po první a druhé světové válce: představa "excentrické Evropy" (Václav Bělohradský), jejímž úkolem je pacifikovat německý "střed". Koncepce se opírala o stav v evropských dějinách neobvyklý a přechodný, příliš se neosvědčila (skončila záborem excentrického Československa Sovětským svazem). Nadto se situace v Evropě za posledních padesát let přece jen dost změnila. V současné době se rýsují tři víceméně uskutečnitelné možnosti.

Nejprve je třeba zmínit tolik kritizovaný projekt dua Klaus-Zieleniec: Češi usilují o integraci do evropských struktur samostatně, jejich hlavním partnerem je Západ, spolupráce s postkomunistickými sousedy může být jen bilaterární a má vcelku podružný význam. Tato koncepce má své racionální jádro, jen ji deformuje národně socialistická ideologie, kterou sdílejí oba protagonisté. Západ je pro nás totiž především Německo: je to nejmocnější evropský stát, jeho vztahy k partnerům včetně USA jsou již mnoho desetiletí prosty zásadních problémů a je to náš bezprostřední soused. Z toho logicky plyne, že naše cesta do Evropy vede přes Německo. Takto existoval český stát po mnoho staletí ve středověku. Češi nebyli tímto způsobem závislí na Německu (Německo v dnešním slova smyslu neexistovalo), ale na Evropě. Němci tu ovšem hráli významnou zprostředkovatelskou úlohu. Ještě v první polovině právě uplynulého století o tom dobře věděli tak významní a navzájem odlišní myslitelé, jako byl nacionalista, národní demokrat a matrikový katolík Pekař či evangelík, sociální demokrat a bojovník proti nacionalismu Rádl. Zahraniční politika dnešní sociálnědemokratické vlády chvílemi jako by naznačovala takové směřování.

Jsou tu ovšem významné překážky: spojení velké vyspělé země se zemí malou a zaostalou je pro obě spojeno s rizikem. V české společnosti je zafixován romantický obraz odvěkého nepřítele (projev jakéhosi obranného reflexu před německou převahou), překáží nám i dosud nezreflektovaná česká zvěrstva na německých spoluobčanech z doby po druhé světové válce. Obojí činí z České republiky partnera po Německo nevypočitatelného, nespolehlivého a nebezpečného. Německo má velké chronické problémy s integrací nových spolkových zemí. V tuto chvíli není žádný hmatatelný, přesvědčivý důvod, proč by si mělo ze středoevropských postkomunistických zemí vybrat k nějaké užší spolupráci zrovna Českou republiku.

Jiný možný koncept je spolupráce středoevropských postkomunistických zemí, usilujících o evropskou integraci. Pro takovou užší regionální spolupráci by pak zjevně byl prostor i v rámci EU. V poslední době se myšlenkami na regionální spolupráci zabývá i rakouská vláda, která má špatné zkušenosti se sankcemi zemí EU a v té souvislosti s nevýhodami, s nimiž se v EU musí vyrovnávat malá země. Poslední iniciativa ministryně zahraničí Ferrerové-Waldnerové počítá s obnovením tradiční regionální spolupráce, při níž by Rakousko jako člen EU hrálo zároveň jakousi zprostředkující úlohu, a s vytvořením středoevropského "Beneluxu". Tento projekt má své výhody: mezi partnerskými zeměmi neexistuje takový nepoměr jako mezi ČR a SRN. Zároveň se může opřít o historické tradice: v podobném společenství jsme existovali rovněž několik staletí, navíc to, co navrhuje paní Waldnerová, se trochu podobá koncepcím českých politiků v druhé polovině 19. století (dnes navrhované spojení je volnější a liberálnější). I tady je ovšem spousta nevyřízeného historického haraburdí: všichni partneři, bohužel včetně Rakouska (temelínské běsnění) jsou postiženi jakousi nedospělostí a hledat společnou řeč pro ně bude velmi obtížné. V každém případě platí, že i takovéto spolupráce klade ne českou společnost velké nároky co do schopnosti zreflektovat svou minulost a umět kromě pýchy a hrdosti, kterých běžně produkuje tolik, že by zasloužila záznam v Guinessově knize rekordů, projevit i lítost a pokání (tj. tzv. sebemrskačství).

Pro pořádek je třeba uvést, že kromě těchto dvou nepohodlných a svízelných cest existuje i jedna příjemná a nepříliš náročná: zahrnutí Ruska jako významného spoluhráče do konceptu české zahraniční politiky, posílení české pozice v Evropě úzkými vztahy k Rusku. I tato orientace má svou historickou tradici (touto cestou šla česká politika od prezidenta Beneše po Miloše Jakeše). V současné době je třeba navíc zdůraznit, že dnešní Rusko, jakkoli není demokratickým státem v evropském smyslu slova, je přesto útvarem o hodně lidštějším a civilizovanějším než někdejší Sovětský svaz. Není pravděpodobné, že by se ke své sovětské minulosti chtělo a mohlo vrátit. Spolupráci s českou republikou by zjevně přivítalo. Mezi Čechy a Rusy nejsou z minulosti žádné otevřené problémy toho typu, jako mezi Čechy a Němci. Ruskou invazi z roku 1968 považuje dnes značná část české společnosti ve srovnání s německou okupací za bezvýznamnou epizodu. Pokud bychom se pro takovou politiku rozhodli, našli bychom nejspíš významné spojence na Slovensku (HZDS, SNS) a na Balkáně. Nevýhody spočívají v tom, že Rusko je ještě o něco chudší a zaostalejší země než ČR (toto spojenectví by nás tedy příliš nedopovalo, naopak). Zároveň už dnes asi není schopno a ochotno dělat to, co kdysi SSSR: totiž vydržovat si kolonie vyspělejší než je ono samo za cenu mohutných finančních injekcí (proto se česká společnost necítila v ruském impériu zase až tak nepříjemně). Navíc mělo vždycky velké potíže s tím, aby poskytlo přidruženým zemím jakous takous míru autonomie.

Jsem sice rozhodným odpůrcem této cesty, uvádím ji však proto, že i ji rovněž považuji za relativně schůdnou.

To jsou tři cesty, které se v současné době otvírají před českou zahraniční politikou. S jistotou lze říci jen toto: žádná další momentálně neexistuje; v zásadě je zapotřebí si vybrat jednu z nich; a provádět všechny tři najednou nelze.

18. února 2001