11.12.-16.12. 2000

ARCHIV

Baarová a Burian pod palbou

Doležal a Zahradník by si měli prostudovat základní literaturu, tvrdí Vladimír Just

Text polemizuje s články Bohumila Doležala (Případ herečky Lídy Baarové, LN 11. 11.) a Rudolfa Zahradníka (Baarová se hanby nezbaví, LN 25. 11.).

V Lidových novinách vypukl kuriózní spor, jehož hlavní aktéři, Bohumil Doležal a Rudolf Zahradník, jakkoli zastávají protikladné názory na nedávno zemřelou Lídu Baarovou, mají jedno společné: neznalost historických reálií.

Tři politologovy omyly

Bohumil Doležal se domnívá, že Lídě Baarové lze vyčítat snad pouze to, že se, chudák zpovykaná dvacítka, nešťastně zamilovala a co čert nechtěl, zrovna do říšského ministra propagandy. Za city nikdo nemůže, za ty nelze trestat. Zvláště když to bylo ještě před obsazením území nepřítelem. Doležal zapomněl dodat tři věci.

Za prvé, rozchod (mimochodem ne z vůle zpovykané dvacítky, ale výhradně z vůle Hitlera a Magdy Goebbelsové) nepřišel před Mnichovem, ale měsíc po něm, tedy po obsazení Sudet, v čase, kdy vrcholilo Goebbelsovo propagandistické běsnění a kdy musel jeho Křišťálové noci mírnit sám Vůdce. V každém případě však vzájemná náklonnost kulminovala v době maximálně vyostřeného válečného napětí mezi Německem a vlastí Lídy Baarové.

Za druhé, nikoli dvacítka, ale osmadvacítka vyzývala v protektorátním tisku české umělce, aby se po jejím vzoru - právě se vrátila z Mussoliniho Itálie - nebáli točit a vůbec působit v nacistické nové Evropě. Ta prý tvůrčímu umělci poskytne dalekosáhlé možnosti (prosinec 1941). Jako třicítka byla Baarová z moci úřední dosazena do Národního divadla, kde přebírala role mj. Olze Scheinpflugové (ta ji vidí jako známou favoritku nacismu).

A konečně za třetí (a nejzávažnější). Nedávno byl prý s velkou pompou rehabilitován muž, který kolaboroval v nacistických skečích: Vlasta Burian. A poté byl hájen způsobem, jímž se vykrucovali signatáři anticharty. Přitom stačilo říci: bál jsem se, šel jsem tam... Doležal neví, že přesně těmito slovy se Burian hájil - přiznal, že se bál odmítnout roli, jež byla napsaná přímo pro něho (opilecký výstup, matení jazyků). Bál se však, na rozdíl od jiných, nejen kvůli sobě. Jednal i za osmdesátičlenný soubor, v němž ukrýval mj. i osoby nepřátelské Říši. Burian však našel odvahu, na rozdíl od kolegů herců i režisérů, odmítnout lukrativní nabídky hrát v německém filmu. Ač před nástupem nacismu hrál v několika německých filmech, za okupace nehrál v jediném. Srovnání s aktivistickou Baarovou (dokonce v případě Bohumila Doležala v Burianův neprospěch), z níž po válce vynutili estébáci proti Burianovi nepravdivé svědectví, vzniklo v úřadovnách StB. Teď tuto konstrukci oživil známý politolog.

Pavědcem podle vlastní definice

Rudolf Zahradník se kupodivu s Doležalem i s poválečnou StB takřka doslovně shoduje v odsudku Vlasty Buriana. Je to pro něho muž, který neváhal pozvednout zbraň či hlas proti vlastní zemi, čímž dosáhl absolutního dna mravního úpadku. Vyjadřovacím jazykem každého nacionalismu je kýč - a neznalost fakt. Profesor Zahradník proslul v posledním desetiletí křížovými výpravami proti "pavědě", proti mágům, čarodějům a kacířům vědy, jejíž hranice (na nichž s oblibou verbálně upaluje své protivníky) zpravidla určuje jen on sám. Zahradník postrádá - doufám, že jen v mediálních debatách - základní atribut vědeckého myšlení, totiž skepsi vůči sobě samému. Jako každý inkvizitor o sobě nepochybuje. Zábavné je, že kdykoli Rudolf Zahradník zabrousí mimo svůj obor, například do historie nebo etiky (a v posledním desetiletí se na veřejnosti jinak takřka neprofiluje), stává se - i podle jeho vlastních definic - pavědcem on. Na historické události před padesáti i více lety, vědecky doložené dlouhou řadou historických prací Staňkových, Hýblových aj. (viz genocidní praktiky tzv. divokého odsunu), reaguje Rudolf Zahradník zpravidla argumenty typu: "Já jsem v té době, na rozdíl od vás, žil - a nic takového jsem neviděl." Jinými slovy, reaguje jako ten, kdo upírá možnost psát vědecky fundovaná díla třeba o Bílé hoře komukoli, kdo v ní nebojoval. Stejně tak neznale - bez vědomí historických, uměleckých i morálních souvislostí, mj. bez přihlédnutí k činnosti herců a režisérů za okupace vůbec - hovoří Zahradník o Burianově vině v rozhlasovém skeči. (Burian nikdy v rozhlase nezesměšňoval Beneše a Masaryka - to si pan profesor plete s jinými, po válce nikdy netrestanými komiky). Obou pánů si pro jejich činnost v jiných disciplinách vážím, ale dříve, než začnou psát do novin nesmysly, by si měli prolistovat alespoň základní literaturu (mj. i Výpověď Lídy Baarové na StB z roku 1946).

Vladimír Just