|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
3.11.-9.11. 2000 |
ARCHIVPřípad Lídy BaarovéČlověk je tvor nedokonalý: k tomu, aby si všiml, že se jeho bližnímu křivdí, musí často ten dotyčný napřed umřít. Před několika dny zemřela v Salzburgu, tedy nijak zvlášť daleko od Čech a od Prahy, v zapomenutí a opuštěná, česká herečka Lída Baarová. Zjevně se upila k smrti, neschopná pochopit, jak a čím si zasloužila strašné rány osudu, které na ni dopadly. Nikomu z českých kulturträgrů nestála za to, aby jí přišel na funus. Tu je třeba říci, že pochopit neštěstí, které ji potkalo, by bylo velké sousto i pro lidi s vytříbenějším intelektem, než jakým zjevně disponovala tahle nešťastná osoba. O oficiální český nekrolog se postaral ústy své tiskové mluvčí pan ministr Dostál: "Tedy nehodlá-li se angažovat v pohřbu a dalších akcích k uctění památky Lídy Baarové, není to jen proto, že zákon tuto povinnost ministerstvu a jeho představitelům neukládá, ale proto, že má pro Dostála větší váhu vznik památníku v Lidicích. Jestliže maximálně podporuje památník obětem nacismu, neuměl by zároveň vzdávat hold osobě, jež s nimi kolaborovala. Postoj Pavla Dostála se dotýká občanských kvalit Lídy Baarové, nijak nezpochybňuje její talentované herectví." To je opravdu zvláštní polarizace: na jedné straně národní svatyně, na druhé hříšný lidský osud. Musím pana ministra upozornit, že pokud by byl ten osud zatížen křivdou, bude nakonec vážit víc než stovky tun posvátného betonu. Nebo by snad byl národní památník méně důstojný, kdybychom do něho nezacementovali provinilce proti národní cti? Srovnání pana ministra je zkrátka mimořádně nechutná demagogie. Lída Baarová se prý provinila proti národu a státu tím, že měla poměr s Hitlerovým ministrem propagandy Goebbelsem. Poměr skončil dříve, než bylo Československo okupováno německou brannou mocí. A nejen to: je velká otázka, nakolik lze osobní poměr a nic než osobní poměr chápat jako zradu na národní věci. Z liberálního (a ovšem taky křesťanského) stanoviska je to nepřípustné, dýchá z toho pseudomorálka zvířecí smečky. Z osobního vztahu (samozřejmě pokud nejde o skutečnou deviaci) se člověk nemá co zodpovídat před lidskými institucemi. Před nedávnem byl s velkou pompou rehabilitován umělec, který za protektorátu a veřejně (v rozhlase) zesměšňoval představitele zahraničního odboje. Mezi touto veřejnou činností a milostným vztahem, byť i k osobě tak odporné, jako byl Joseph Goebbels, je přece velký rozdíl. A když je tedy nevinný Vlasta Burian, čím se provinila Lída Baarová? Nechci Lídu Bárovou vydávat za vzor všech ctností. Jde mi spíš o ty druhé. Zatímco si porevoluční lůza vyřizovala účty s bezbrannou ženskou, mnozí její kolegové se chystali na další změnu politického klimatu. Byli to na rozdíl od ní uznávaní, "národní" umělci, Zdeněk Štěpánek, Karel Höger, Jaroslav Vojta a jak se všichni jmenovali, lidé, kteří s bravurou akrobatů proplouvali slalomem všech režimů, které v tomto neútulném koutku Evropy jeden po druhém rozkvétaly (blížil se totiž čas Pyšných princezen, Pekařových císařů, husitských trilogií a mnoha ještě daleko hnusnějších slátanin, z nichž mnohé dodnes tolik milujeme). Pánbůh jim to odpusť, vadí mi jen, že Lída Baarová posloužila jako beránek, obětovaný proto, aby jiní mohli v nových vodách a úspěšně lovit bobříka nestydatosti. A konečně: poté, co v roce 1968 přijely ruské tanky, muselo být už i malému dítěti jasné, že ten nynější, tentokrát ruský protektorát se od německého liší jen mírou teroru a masívním podílem domácích zrádců na moci. Hvězdy české pop-music (čestné výjimky potvrzují pravidlo) ovšem jako by se nechumelilo nastavovaly své veselé tváře kamerám Zelenkovy televize, měly tolik práce, že si ani nestačily všimnout, co všechno podpisují, jezdily do ruské metropole a špatnou ruštinou se vemlouvaly do přízně tamního publika. Nemyslím si, že by se na ně kvůli tomu měla dnes pořádat štvanice. Mám však neodbytný pocit, že i za tyto lidi byla obětována Lída Baarová. 8. listopadu 2000 |