31.10.-6.11. 2000

ARCHIV

Ještě na téma omluva

Na hřbitově v Mirovicích odhalili romští aktivisté pamětní desku obětem koncentračního tábora v Letech u Písku. Nápis na desce neodpovídá představám české vlády, která spolufinancovala její zřízení: zjevně proto, že důrazně připomíná český podíl na genocidě Romů. Zřizovatelům hrozí mastná pokuta.

V zásadě ovšem české vládě není nic do toho, co bude na pamětní desce napsáno. Pokud ji financovala s tím, že bude nápis na ní zároveň cenzurovat, měla si své peníze rovnou strčit za klobouk.

Nápis ve své nynější podobě je pro českou společnost dokonce užitečný: až doposud jsme byli přesvědčeni, že ti ostatní, silní, mocní a bohatí, jsou tu od toho, aby nám slabým, bezmocným a chudým všemožně pomáhali; pokud svou povinnost zanedbají nebo dokonce dělají opak, musí se nám za tu ukrutnou nespravedlnost omluvit a omluvu pokud možno ještě doprovodit vydatným odškodným. A najednou je tu někdo ještě slabší, bezmocnější a chudší, který tento stereotyp už svou prostou existencí bezohledně nabourává. Je dobře, že ho nabourává.

Psal jsem už kdysi o tom, že se společnost nedělí na provinilé, co se musí omlouvat, a ublížené, co mají omluvy přijímat a v případě nutnosti i důrazně vymnáhat, na vysílače a přijímače omluv. Každý člověk a také každé společenství (Němci, Američané, Rusové, Češi, Romové, Židé) dělají čas od času věci, za které je třeba se stydět a omlouvat. Tato povinnost platí pro silné, bohaté a mocné, a stejně i pro chudé, slabé a bezmocné. Takže základní dělení není toto, nýbrž dělení na ty slušné, co si jsou schopni své hříchy uvědomit a omluvit se za ně, a sprosťáky, kteří je všelijak zamlouvají.

A tu je třeba zmínit dvě věci: sám pocit ublíženosti z toho, že jsme např. dostali nařezáno, sám o sobě ještě nestačí k tomu, abychom se právem domáhal satisfakce. Člověk může dostat nařezáno proto, že si o to koledoval. I nářez je tedy třeba reflektovat, a správná reflexe nářezu (v čem jsme si ho zasloužili a v čem ne) má blahodárné následky: viz zářný případ Německa.

Za druhé, člověk se má omlouvat za to, co udělal a za co nese zodpovědnost. Omluva má být upřímná a přiměřená. Kýčovité, přehnané, nebo zase profesionálně stereotypní omluvy nadělají často víc škody než užitku, protože jen utvrzují sprosťáky, přesvědčené o tom, že se nemají za co omlouvat, v jejich sprosťáctví.

Je tu tedy jakási výzva pro nás slabé, bezmocné a chudé: nezapomeňme, že tyto naše vlastnosti nejsou žádné alibi. Nechceme-li být sprosťáky, měli bychom se při každé příležitosti ptát sebe samých, zda to, co jsme právě učinili, bylo v pořádku, a když zjistíme, že ne, omluvit se za to. To platí samozřejmě pro Čechy. Platí to taky pro Romy a Židy. Platí to pro všechny.

5. listopadu 2000