31.10.-6.11. 2000

ARCHIV

K čemu omluvy?

Poznámka o omluvách, zveřejněná v tomto čísle Událostí, je jakýmsi doplněním mého článku z března t.r. Považuji za užitečné jej čtenářům zpřístupnit.

Okázalá papežova omluva za chyby a hříchy, jimiž se v průběhu věků obtížila katolická církev, vzbudila v českém prostředí pozoruhodné a docela protichůdné reakce: jednak podiv nad tím, že v posledních letech propukla jakási omlouvací hysterie: každý se omlouvá každému. A jednak přesvědčení, že provinění katolické církve jsou tak obludná, že je nedokáže smýt, ani kdyby se omlouvala až do skonání světa.

Zdá se, že dost dobře nerozumíme tomu, proč je potřebné a užitečné se čas od času někomu omluvit. Buď jsme tomu v posledních desetiletích odvykli, nebo jsme se to nikdy pořádně nenaučili. V důsledku toho mimo jiné omluvy těch druhých skoro nevnímáme, zato sami máme dojem, že jsme se omluvili už v okamžiku, když o nějaké omluvě vůbec jen začínáme uvažovat (klasický příklad: Havlova nikdy nevyslovená omluva sudetským Němcům).

Ti se kterými má česká společnost omlouvací problémy, jsou v první řadě Řím a Němectvo. Přečetl jsem si v tomto listě, že od devadesátých let panuje v česko-německých vztazích jakási omlouvací mánie: pravda přitom je, že Němci se ze svých vin pokorně vyznávají už skoro půlstoletí, kdežto z českých institucí se za obdobná provinění dokázala důstojně omluvit jen katolická a evangelická církev. Jakási dívenka vyslovila v Právu z minulého týdne uspokojení nad tím, že se katolická církev konečně rozhoupala k omluvě - přitom papež se za posledních několik let omlouval už skoro stokrát. Společenství, které omluvám odvyklo nebo si na ně dosud nezvyklo a neví tedy, co si s nimi počít, projevuje jakousi nenasytnost: koukejte se omluvit! A znova! A znova! Omlouvat se zásadně mají ti druzí, ti mocní, bohatí, silní. My malí, chudí a slabí už pro naši malost, chudobu a slabost zásadně za nic nemůžeme.

Přitom lidé (a lidské instituce) se od sebe neliší tím, že jedni dělají chyby a hřeší, kdežto druzí ne. Všichni jsme slabí a hříšní, lišíme se jen tím, že bohužel jen někteří z nás jsou schopni a hlavně ochotni se za tyto své chyby a hříchy omluvit. Přitom lítost, zhmotněná v omluvě, je jediná cesta k tomu, abychom stejnou chybu a stejný hřích v budoucnu neopakovali. Jinak jedna chyba plodí další chyby a spáchaný hřích nabuzuje další hříchy. Lítost a omluva je způsobem, kterým se člověk (nebo instituce) pokouší udržet v životě (nebo dějinách) zpříma. Občas se to někomu na chvíli i povede.

V prostředí, které omluvám odvyklo, vzbuzuje omluva podezření: ten, kdo se omlouvá, toho buď musí mít hodně na svědomí, nebo je to prostě nešika. Nejspíš obojí. Proto se v takové společnosti slušní lidé netěší dobré pověsti.

K omluvě symetricky patří odpuštění. Odpouštět je ovšem schopný jen ten, kdo ví, že dřív nebo později bude sám odpuštění potřebovat. Jenom díky tomu, že lidé si jsou navzájem schopni odpustit, se hříchy a chyby ve světě nehromadí jako neodklizený odpad. Je to forma společenské hygieny.

Jen člověk, který se nenaučil odpouštět, má dojem, že se mu ten druhý musí omlouvat znova a pořád znova. Omluva k němu prostě nedojde, protože je vysílaná na vlnové délce, kterou on není schopen přijmout.

Lítost, pokání, omluva, odpuštění - to je mechanismus, díky němuž se lidský život a taky dějiny nepohybují od deseti k pěti, ke smrti a zániku, ale překvapivou, nesamozřejmou, obrácenou cestou, tím, čemu se říká v dějinách pokrok. Ne vynález parního kotle, elektřiny, jaderné energie, počítačů, ale tenhle jednoduchý koloběh dělá svět pozvolna lepším a uvolňuje v životě a dějinách místo pro naději.

Lidové noviny 25. března 2000