15.9.-19.10. 2000

ARCHIV

Sociální demokracie má za sebou víc než dva roky vládnutí v České republice. Považuji za užitečné vrátit se v retrospektivě před okamžik, kdy se na základě výsledku voleb a dohody s ODS uchopila moci. V Lidových novinách proběhla na téma "ČSSD u vládního kormidla" dosti vzrušená debata, které jsem se zúčastnil. Myslím, že pro čtenáře Událostí bude zajímavé porovnat moje tehdejší odhady s dnešní skutečností. A podotýkám: vůbec si nemyslím, že bych tehdy měl ve všem všudy pravdu.

Žádný strach před vládou sociální demokracie

Velmi chmurně vidí budoucnost České republiky v případě volebního vítězství ČSSD R. Kučera (ČSSD a její možné povolební koalice, LN 18. 4.). Od levice se podle něho všeobecně (a zjevně nikoli neprávem) očekává, "že by mohla zaútočit na principy soukromého vlastnictví", a to různými formami, "od opětovného znárodnění... přes uvalení velkých daňových břemen na majetnější občany nebo společnosti, až po různé předpisy omezující soukromé podnikání". Útok na soukromé vlastnictví a svobodné podnikání přitom byl a vždy bude také útokem na demokracii.

Pokud jde o ČSSD, je "téměř jisté", že "bude - skrytě či otevřeně vládnout s podporou komunistů, starých mistrů nedemokratické vlády většiny"; v tom se výrazně odlišuje od socialistů na Západě (např. v Rakousku), kteří jsou "evropskou stranou se vším všudy": "právě vztah ke komunistům je jedním ze zásadních rozdílů mezi našimi sociálními demokraty a západoevropskými ... socialisty". Pro tento pochybný charakter ČSSD u nás, dokud se neoctneme v EU, "bude existovat stále možnost zvratu poměrů".

Domnívám se, že jde o přehnanou démonizaci jak sociální demokracie, tak politické situace v ČR obecně. Především je třeba odlišovat mezi útokem na samy principy soukromého vlastnictví a mezi omezováním soukromého podnikání. Závažná chyba minulé vlády byla v tom, že soukromé vlastnictví a soukromé podnikání nijak nevymezovala a vymezovat znamená mj. i omezovat, např. omezovat ty, kteří ke svému soukromému vlastnictví přišli zlodějinou. Úlohou státu je bránit svobodu jeho občanů, ale zároveň taky bránit tomu, aby jedni dosahovali své svobody na úkor druhých. Střídání politických sil a koncepcí je účinnou cestou k tomu, aby se v této věci dosahovalo optimálního vyvážení. Pokud jde o útok na samy principy soukromého podnikání, bylo v minulosti zdrojem nebezpečí modernizované ruské samoděržaví a jeho komunistická ideologie. Titul levicovosti mu příslušel stejným právem, jako by slušel např. poměrům v Osmanské říši. "Zvrat poměrů" by tedy musel znamenat návrat komunistické vlády ruského typu - ta se ovšem v současné době neuplatňuje ani v Rusku samém.

Vůbec není "téměř jisté", že ČSSD bude po volbách vládnout se skrytou nebo dokonce otevřenou podporou komunistů. Naopak, není to příliš pravděpodobné. Pokud se ČSSD stane vládní stranou, budou se komunisté coby strana opoziční muset vymezovat zejména vůči ní jinak přijdou o voliče i o raison d' e tre. Je velmi pravděpodobné, že budou vůči sociálním demokratům uplatňovat svou obvyklou taktiku obviňovat je z nedůslednosti a předkládat jim radikální a neuskutečnitelné návrhy. Tím skončí idyla někdejšího tichého protiklausovského srozumění a začne boj - kdo s koho. Je jistě pravda, že naše sociální demokracie není evropskou stranou se vším všudy. Souvisí to s tím, že ani naše "pravicové" strany nejsou evropské strany se vším všudy, protože ani Česká republika zatím není evropskou zemí se vším všudy. Projevuje se to především tím, že politika je u nás chápána jako třídní boj, jako neúprosný zápas s protivníkem, který nás chce zničit a kterého proto musíme zničit my. Toto fanaticky nenávistné pojetí politiky je ruským dědictvím a nemá nic společného s evropským, rytířským a velkorysým pojetím politického zápasu. A v této základní věci je naše levice za osmnáct a pravice za dvacet bez dvou.

Pokud jde o "evropskost" západoevropských socialistů, je jejich nespolupráce s komunisty kritériem podivným a sporným. Komunistické strany ve většině západoevropských zemí byly bezvýznamnými marginálními uskupeními financovanými z Moskvy. Tam, kde nabyly většího vlivu (Itálie, Francie), staly se respektovanou součástí politického systému. Francouzští socialisté s komunisty spolupracovali velmi často, v Itálii jsou dnes různé komunistické a postkomunistické strany součástí vládní koalice. Je tomu snad tak, že francouzští socialisté nejsou stranou evropského typu a Itálie vůbec nepatří do Evropy? Přechod vlády do rukou ČSSD není důvod, proč propadat panice. Šest let byla u moci pravice, a její vláda byla podstatně méně blahodárná, než by člověk - zejména podle výroků jejích protagonistů - řekl. Pokud nyní přijde k moci ČSSD, bude její vláda méně zničující, než by člověk podle výroků protagonistů pravice řekl. Navíc lidé budou nyní posuzovat nikoli její záměry, nýbrž její skutky. Pravice bude mít v opozičním očistci příležitost jít do sebe a zbavit se reliktů minulosti. To nejhorší, co nás může potkat, je pokračování nynějšího bezvládí.

Lidové noviny 22. dubna 1998