|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
15.9.-19.10. 2000 |
ARCHIV… Ani jedna ze zmíněných skupin - pravice ani levice - nechápe, že tzv. pravicovými voliči jsou prostě ti občané (cca 30 procent), kteří se obávají vlády levice proto, že by mohla zaútočit na principy soukromého vlastnictví (jako to ostatně už mnohokrát učinila v minulosti). Formy útoku mohou být různé, od opětovného znárodňování (což je nejdrastičtější forma), přes uvalení velkých daňových břemen na majetnější občany nebo společnosti, až po různé předpisy omezující svobodné podnikání. Ačkoli to mnozí levicoví intelektuálové neradi slyší, útok na soukromé vlastnictví a na svobodné podnikání byl a vždycky bude také útokem na demokracii. Demokracie sice je vládou většiny, ale současně k ní neodmyslitelně patří povinnost ochraňovat menšiny proti majoritní zvůli - a menšiny nejsou jenom národnostní, ale i názorové nebo majetkové. Všichni podvědomě cítíme, že polistopadová česká demokracie není tak úplně schopna tento úkol plnit. Strach z příliš velkého vítězství sociální demokracie je proto oprávněný. ČSSD zatím není levicovou stranou na evropské úrovni a je téměř jisté, že bude - skrytě či otevřeně vládnout s podporou komunistů, starých mistrů nedemokratické vlády většiny či, jak se kdysi říkalo, lidovlády. Právě vztah ke komunistům je jedním ze zásadních rozdílů mezi našimi sociálními demokraty a západoevropskými (t.j. britskými, rakouskými či německými) socialisty. Kdybychom již byli členy Evropské unie, nemuseli bychom se vazeb na komunisty obávat, protože každá vláda by musela respektovat právní řád EU, nemohla by přijímat žádné "třídní" zákony. Dokud však do EU nevstoupíme, bude existovat stálá možnost zvratu poměrů. Sociální demokracie patrně vyhraje předčasné volby - a domnívám se, že vzhledem ke kritickým chybám pravice právem. Nebude to ovšem zdrcující vítězství. ČSSD bude potřebovat partnera do vlády, a jelikož deklarovala, že jím nebudou komunisté, může to být některá z pravicových stran. Již dlouho se diskutuje o představě, že by koalici s ČSSD měla vytvořit KDU-ČSL, někteří lidé poukazují v této souvislosti na rakouský model. Jenomže toto srovnání je povrchní a nepřesné: rakouští sociální demokraté jsou evropskou stranou se vším všudy, tamní lidovci jsou také v mnoha aspektech odlišní od českých. Hlavní problém ovšem je, že KDU-ČSL má příliš malé preference na to, aby v koalici vytvořila silnou a vlivnou protiváhu levici. Proto si také Josef Lux přál, aby do koalice vstoupila i Unie svobody. Byla to ovšem poněkud odvážná snaha klást podmínky silné a zřejmě vítězné partaji a Miloš Zeman tyto spekulace také rázně ukončil. Unie svobody vzbuzuje v člověku rozpaky. Naposledy její představitelé prohlásili, že by tolerovali (jinak řečeno podporovali) koalici KDU-ČSL - ČSSD, avšak současně někteří z nich hned určovali podmínky této tolerance, které se jeví značně přehnané (jedna z nich je, že by se Miloš Zeman po volbách neměl stát předsedou vlády). Takové jednání je naivní a politicky neprozíravé. Je pravda, že podobnou hypotézu vyslovil i Václav Havel. Udělal to ovšem v jiné souvislosti, měl na mysli situaci, kdy by například pravicové strany dostaly dohromady stejný počet hlasů jako ČSSD (nebo dokonce víc). Pak by - vzhledem k průchodnosti nové vlády parlamentem - bylo skutečně možné zvažovat i jiné alternativy než jmenování Zemana premiérem… Rudolf Kučera |